10 Co 31/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem adresa hodnota Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, ze dne 4. 6. 2025, č. j. 16 C 128/2021-1057 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. , hodnota, a parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , vše v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , nařídil prodej těchto nemovitostí s rozdělením výtěžku rovným dílem mezi účastníky, a žádnému z účastníků ani České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše označeným nemovitostem, které účastníci nabyli za trvání manželství. Manželství bylo rozvedeno v roce 2012, a protože do tří let od rozvodu nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, vzniklo mezi účastníky podílové spoluvlastnictví k nemovitostem s podíly o velikosti jedné ideální poloviny. Žalovaná tvrdila, že cenu nemovitostí i pozdější údržbu a investice hradila sama výlučně z jejích příjmů získaných , hodnota, , žalobce z jejích výdělků kořistil a k , hodnota, ji nutil, z čehož dovozovala neplatnost kupní smlouvy a domáhala se odepření vypořádacího podílu žalobci. Žalobce tato tvrzení popíral. Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků trvalo od roku 2000 do roku 2012, kdy bylo rozvedeno, důvodem rozvratu byl vztah žalované s jiným mužem. Nemovitosti byly pořízeny v roce 2001 od otce žalované, jemuž byli účastníci povinni do roku 2010 splácet kupní cenu. Podle výpisu z otcova účtu chodily splátky převážně od žalované, ale bez identifikace plátce, takže nebylo možno potvrdit výlučný zdroj. Žalobce doložil jednu konkrétní splátku kupní ceny ve výši 73 500 Kč. Splátky byly poskytovány i v letech 2003 a 2004, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody za skutek spáchaný v roce 1999, vykonal jen část trestu, po 18 měsících byl podmíněně propuštěn, ve zkušební době se osvědčil. Vyslechnuté svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, potvrdily, že žalovaná provozovala , hodnota, , ale nikoli že by ji žalobce k , hodnota, nutil. Sestra žalované , jméno FO, popsala několik hádek mezi účastníky, ale ani ona nepotvrdila nucení k , hodnota, ; její informace navíc pocházely převážně z vyprávění žalované. Na základě trestního oznámení žalované bylo proti žalobci vedeno trestní řízení pro trestný čin , podezřelý výraz, , stíhání bylo odloženo, neboť spáchání tohoto trestného činu nebylo prokázáno. Z důkazů o žalobcových příjmech, jimiž byly pracovní smlouvy, výplatní pásky a potvrzení jeho zaměstnavatelů, bylo zjištěno, že žalobce měl po převážnou dobu stabilní příjem, měl i další zdroje peněz mimo zaměstnání, finančně jej podporovala jeho rodina, bez příjmu byl jen v období výkonu trestu. Provádění oprav a rekonstrukcí domu bylo potvrzeno výpověďmi řemeslníků a rodičů žalované, ti se ale nemohli vyjádřit ke zdrojům peněžních prostředků. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že žalované předala na rekonstrukci částku 50 000 EUR, ale toto tvrzení nebylo podloženo žádnou listinou, částka nebyla dohledatelná. Předloženy byly doklady o jednotlivých nákupech (kotel, plot, nábytek), ale z nich nebylo prokazatelné, kdo je zaplatil a z jakých prostředků. Účastníci v roce 2010, kdy skončilo jejich soužití, uzavřeli tzv. smlouvu o postoupení, v níž se dohodli o vypořádání společného jmění tak, že nemovitosti připadnou žalované a žalobce za ně dostane vypořádací podíl ve výši 1 500 000 Kč, uhrazený buď penězi nebo prostřednictvím , hodnota, služeb. Ze žalobcovy výpovědi a z výpovědi svědkyně , jméno FO, bylo zjištěno ke vztahům účastníků po rozvodu, že mezi účastníky došlo k řadě incidentů, žalobce měl obavy z nového partnera žalované, vztahy byly celkově silně napjaté a konfliktní. Hodnota nemovitostí činila minimálně 2 500 000 Kč, snížilo ji právo doživotního užívání, které bylo rodičům žalované bylo zřízeno jako právo obligační. Žalovaná nedisponovala dostatečnými prostředky pro vyplacení podílu žalobci, na účtu měla pouze 500 000 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle českého práva ve smyslu čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012, na majetkové vztahy mezi bývalými manželi aplikoval podle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. vzhledem k době rozvodu manželství úpravu zákona č. 40/1964 Sb., kupní smlouva byla uzavřena podle zákona č. 40/1964 Sb., podílové spoluvlastnictví vzniklo podle ust. § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., ale vypořádáno bylo podle zákona č. 89/2012 Sb. ve smyslu ust. § 3028 odst. 2 tohoto předpisu. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky a rodiči žalované byla platná, neprokázalo se, že by sloužila k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Prostředky, které žalovaná získala , hodnota, , nebyly jejím výlučným majetkem, staly se součástí společného jmění manželů. Disparita podílů by byla možná leda v případě porušení dobrých mravů v souvislosti s nabýváním, udržováním a zhodnocováním společné věci, s přihlédnutím k okolnostem týkajícím se úhrady kupní ceny. Okolnosti vypořádání závazků v souvislosti s investicemi do společné věci nemohly mít bez dalšího význam, protože účastníci nenavrhli vypořádání v širším smyslu. Na žalované bylo, aby prokázala svá tvrzení, na jejichž základě se dovolávala disparity podílů. Žalovaná sice tvrdila extrémní nerovnost přínosů, ale nic z podstatných tvrzení neprokázala, ani žalobcova kriminální minulost nebyla výjimečnou okolností, která by mohla snižovat jeho podíl, disparita podílů tedy nebyla namístě. Soud prvního stupně zvažoval tři možné způsoby vypořádání, a to reálné rozdělení domu, přikázání věci žalované a prodej nemovitosti. Reálné rozdělení nemovitostí nebylo možné, dům má společné technické vybavení, účastníci mají silně konfliktní vztahy a jejich spolupráce při výkonu spoluvlastnictví není reálně možná. Do úvahy nepřicházelo ani přikázání věci žalované, protože žalovaná nebyla dostatečně solventní, měla pouze 500 000 Kč od sestry, ale žalobcův podíl by vzhledem k hodnotě nemovitostí činil cca 1 250 000 Kč. Jedině reálně možný, spravedlivý a proveditelný způsob vypořádání byl tedy prodej nemovitostí, při němž se vypořádají i práva rodičů žalované na doživotní užívání. Soud proto spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil, rozhodl o prodeji nemovitosti s rozdělením výnosu rovným dílem podle ust. § 1147 občanského zákoníku. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na charakter sporu podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, vycházel přitom z toho, že v daném typu řízení zpravidla nelze uvažovat o úspěchu jednoho z účastníků. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ani státu, a to s ohledem na majetkové poměry stran.

2. Žalovaná ve včasném odvolání namítla, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když shledal, že ji žalobce nenutil k , hodnota, v době úhrady splátek kupní ceny, popřípadě před uzavřením kupní smlouvy. Žalobce ji v letech 2007-2010 vydíral, když jí hrozil, že informuje její rodiče o povaze její výdělečné činnosti. Uvedené tvrzení bylo prokázáno výpovědí žalované i smlouvou o postoupení ze dne 30. 11. 2010, fyzické útoky potvrdila svědkyně , jméno FO, a matka žalované svědkyně , jméno FO, . Také bylo prokázáno, že žalovaná přestala vykonávat , hodnota, bezprostředně poté, co opustila žalobce. Trestní stíhání žalobce bylo odloženo z důvodu promlčení skutku, nikoliv proto, že by žalobce skutek nespáchal. Intenzita nátlaku byla prokázána rozhodnutím Krajského soudu v Hamburku, z něhož vyplynulo, jakým způsobem se žalobce choval k jiné ženě (, hodnota, ). Žalovaná nebyla schopna sdělit svým rodičům skutečnou povahu svého povolání, její rodiče se o způsobu její obživy dozvěděli až při výslechu v průběhu řízení. Matka žalované byla přítomna žalobcovu fyzickému násilí vůči žalované v roce 2005, sestra žalované v roce 2006, v té době účastníci ještě spláceli cenu nemovitostí. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalobce nutil žalovanou k výkonu , hodnota, jak fyzickým násilím, tak i vydíráním. Soud prvního stupně vnímal obtíže spojené s unášením důkazního břemene ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. především vzhledem k uplynutí velmi dlouhé doby, ale tuto okolnost připsal k tíži žalované, která nechtěla dříve vypořádání řešit, ačkoli se o to snažila. Žalovaná měla doklady uložené v , adresa, , ale po rozvodu se žalobcem o ně přišla, neměla přístup ani do žalobcova počítače, a její důkazní pozice tak byla ztížena. V řízení proto navrhla odstranit uvedený informační deficit provedením důkazů, které měl k dispozici žalobce, ale žalobce věrohodně nevysvětlil, že se tyto důkazy ztratily. Soudu se je nepodařilo opatřit ani prostřednictvím právní pomoci, a pak neprokázání uvedených skutečností uložil k tíži žalované. Podle názoru žalované by neprokázání uvedených skutečností mělo být z důvodu nesplnění vysvětlovací povinnosti a procesní pasivity přičteno k tíži žalobci. Soud prvního stupně také dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce měl po dobu trvání manželství vlastní příjem a kupní cena byla uhrazena z příjmů obou účastníků. Žalobce měnil svá skutková tvrzení, jak naložil s penězi, které obdržel na vypořádání od pana , jméno FO, , a také nepravdivě tvrdil, že jej podporovali rodiče, třebaže se s matkou nestýkal a jeho otec byl v době rekonstrukce nemovitosti mrtev. Žalobce tvrdil, že byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , právnická osoba, , ale podle bankovního účtu od takové společnosti nedostával žádné prostředky. Po koncentraci jednání začal tvrdit, že jej zaměstnával , jméno FO, , ale částky uvedené na výpisech z účtu neodpovídaly jím tvrzenému příjmu. Žalobce také neplnil svoje povinnosti po propuštění z výkonu trestu. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by náklady na opravy nemovitostí hradila výlučně žalovaná ze svých příjmů z , hodnota, , ačkoliv řada nepřímých důkazů nasvědčovala opaku. Žalobce vypovídal nevěrohodným způsobem, nevěrohodná byla i výpověď svědkyně , jméno FO, pro rozpor s ostatními důkazy. Svědkyně , jméno FO, má se žalobcem partnerský vztah. Závěr o neprokázání tvrzení ze strany žalované tak neměl oporu v provedeném dokazování. V právním hodnocení měl soud zohlednit korektiv dobrých mravů, manželství účastníků nevzniklo za účelem manželského soužití, ale za účelem legalizace žalobcových výnosů z trestné činnosti. Žalobce se stal spoluvlastníkem nemovitosti na základě výnosů z trestného činu , podezřelý výraz, , a proto neměl právo na vypořádací podíl.

3. Žalobce považoval odvolání za nedůvodné, žalovaná v něm pouze zopakovala svoji dosavadní argumentaci, s níž se soud prvního stupně po nezvykle rozsáhlém důkazním řízení naprosto přesvědčivě vypořádal. Soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru podloženému provedeným dokazováním a tento závěr správně posoudil po právní stránce. Žalovaná se zabývala , hodnota, dobrovolně, tuto činnost vykonávala celou řadu let před uzavřením manželství, její tvrzení o údajném kořistění z její , hodnota, bylo lživé a účelově vykonstruované v reakci na žalobcův požadavek na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaná se tohoto tvrzení nedovolala nikdy dříve, ani v řízení o rozvod manželství, vůči žalobci dokonce uplatnila nárok na nemajetkovou újmu ve výši 630 000 Kč, který vzala zpět pro svoji důkazní nouzi. Žalobce byl skutečně v SRN trestně stíhán a během manželství byl ve výkonu vazby a následně i trestu, ale šlo o skutek, který se stal v roce , Anonymizováno, , tedy před uzavřením manželství. Během manželství se žalobce žádné trestné činnosti nedopustil, naopak se po propuštění z výkonu trestu osvědčil. Jeho osvědčení je důkazem o tom, že splnil povinnosti stanovené při podmíněném propuštění z výkonu trestu, tedy mimo jiné musel dokládat i pravidelné příjmy. Ani svědkyně , jméno FO, , blízká přítelkyně žalované, nepotvrdila žádné násilí mezi manželi ani nucení k , hodnota, , naopak uvedla, že se ji žalovaná snažila přesvědčit, aby svědčila v její prospěch. Řada vyslechnutých svědků o věci vůbec nic nevěděla, ani rodiče žalované neměli žádné informace o hospodaření a soužití účastníků. Žalovaná neprokázala, že by žalobce údajně kořistil z její , hodnota, , že by kupní cena byla hrazena pouze z jejích prostředků, ani jaké byly její skutečné příjmy, náklady a podobně. Její tvrzení o tom, že se žalobce stal spoluvlastníkem nemovitosti pomocí výnosů z trestné činnosti, nemělo oporu v žádném z provedených důkazů a nezakládalo důvod pro disparitu podílů.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování mimořádně pečlivě, řádně zjistil skutkový stav věci a výsledky dokazování podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s ust. § 132 o. s. ř., soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, proč některé důkazy považuje za věrohodné a některé nikoli, v jeho úvahách nebylo možno shledat logické pochybení, ani nedošlo ke zjevně nepřiměřenému hodnocení důkazů. Soud prvního stupně také správně rozložil důkazní břemeno mezi účastníky, ze způsobu jeho plnění odvodil odpovídající důsledky a korektně také přistoupil k vysvětlovací povinnosti.

6. Řízení nebylo koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., byť soud prvního stupně účastníky o koncentraci poučoval. První poučení bylo poskytnuto dne 15. 11. 2021, ale v tu dobu nemohly nastat účinky koncentrace, protože soud prvního stupně před poučením nesplnil všechny povinnosti podle ust. § 118 a § 118a o. s. ř. Po změně v obsazení soudu probral soud prvního stupně velmi podrobně s účastníky sporné a nesporné skutečnosti a znovu je poučil o koncentraci řízení dne 16. 1. 2023, ale učinil tak až po provedení řady důkazů, proto ke koncentraci nemohlo dojít (26 Cdo 443/2025). Tento důsledek však neměl žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

7. Soud prvního stupně při právním posouzení nároku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví správně vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanský zákoník nebo o. z.) ve smyslu ust. § 3028 odst. 2 tohoto právního předpisu, zatímco skutečnosti související s nabytím nemovité věci a se zánikem manželství správně posoudil podle předchozích právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

8. Pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo třeba jako předběžnou otázku vyřešit platnost kupní smlouvy, jíž účastníci nabyli společnou věc, aby bylo možno posoudit, kdo je skutečným spoluvlastníkem věci. Soud prvního stupně tedy správně zkoumal nejen okolnosti významné v době zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i okolnosti, které se vázaly na jeho vznik a na zakoupení nemovitosti, a dospěl ke správnému závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že se žalobce stal spoluvlastníkem nemovitostí, jak bude níže podrobněji odůvodněno.

9. Východiskem pro právní posouzení věci byla skutečnost, že účastníci neměli zájem ve spoluvlastnictví setrvat (ust. § 1140 občanského zákoníku), ale o zrušení spoluvlastnictví se ve smyslu ust. § 1141 o. z. sami nedohodli. Jejich dohoda o postoupení pohledávky byla uzavřena ještě za trvání manželství a směřovala toliko k vypořádání práv k nemovitostem ve společném jmění manželů, nešlo tedy o dohodu podle ust. § 1141 o. z. Návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o postoupení nebyl ve lhůtě tří let od rozvodu podán, dohoda tak podle ust. § 150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb. nenabyla účinnosti, a nastala domněnka vypořádání společného jmění, v jejímž důsledku se nemovitosti staly předmětem podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo potřeba, aby na základě podané žaloby rozhodl o zrušení spoluvlastnictví soud podle ust. § 1143 občanského zákoníku a vypořádal spoluvlastnictví některým ze způsobů upravených v ust. § 1144 a násl o. z.

10. Rozdělení společné věci podle ust. § 1144 o. z. nebylo možné, tomuto postupu bránilo faktické uspořádání nemovitosti i výrazně vyhrocené vztahy spoluvlastníků. Ani přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví některého z účastníků podle první věty ust. § 1147 o. z. nepřicházelo do úvahy, žalobce o ně neměl zájem, žalovaná nebyla dostatečně solventní, aby mohla žalobci uhradit přiměřenou náhradu podle obecné ceny zjištěné v řízení a pro disparitu podílů tu nebyly dány důvody (viz níže). Vzhledem k tomu neměl soud prvního stupně jinou možnost než nařídit prodej věci v dražbě podle druhé věty ust. § 1147 občanského zákoníku.

11. Soud prvního stupně rozhodl správně i způsobu rozdělení výtěžku. Právní úprava zákona č. 89/2012 Sb. již na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb. neobsahuje pravidlo, podle kterého by se měl výtěžek rozdělit mezi spoluvlastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů, a tato změna se odrazila i v možnostech formulace výroků soudních rozsudků (viz 22 Cdo 1/2018). Způsob rozdělení výtěžku již tedy nemusí být nezbytně určen ve výroku rozsudku, nicméně soud prvního stupně postupoval správně, když jej do výroku pojal, protože právě způsob rozdělení výtěžku byl mezi stranami sporný.

12. Základním pravidlem při vypořádání spoluvlastnictví zůstává rozdělení výtěžku podle velikosti podílů, třebaže již není v zákoně výslovně vyjádřeno. Při prodeji společné věci se podle ust. § 1148 odst. 3 občanského zákoníku z výtěžku odečtou náklady prodeje (a v případě širšího vypořádání uhradí také vzájemné dluhy a pohledávky související se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí), a zbytek výtěžku se rozdělí mezi spoluvlastníky. Nároky typu škoda, investice, úhrada nákladů na kupní cenu se mohou promítnout do úvahy, zda spoluvlastnictví zrušit a jakým způsobem je vypořádat, případně do širšího vypořádání mezi spoluvlastníky.

13. Nejvyšší soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu připustil, že výjimečně lze plnou náhradu snížit pro rozpor s dobrými mravy (22 Cdo 502/2024, 22 Cdo 63/2019). I v případě rozdělení výtěžku z prodeje společné věci je tedy možno předpokládat, že se za výjimečných okolností lze odchýlit od základního pravidla o rozdělení výtěžku podle výše spoluvlastnických podílů. Toto pravidlo soud nemůže opustit jen na základě volné úvahy, ale ve zcela výjimečných případech může zohlednit konkrétní okolnosti věci, například zavrženíhodné jednání jednoho spoluvlastníka vůči druhému či porušení dobrých mravů.

14. Takových okolností se v posuzované věci dovolávala žalovaná a dovozovala z nich disparitu podílů, proto byla k těmto tvrzením zatížena důkazním břemenem ve smyslu ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně ji k jeho unesení vedl prostřednictvím poučení podle ust. § 118a o. s. ř., ale přesto se jí nezdařilo tuto procesní povinnost splnit. Soud prvního stupně věnoval plnění důkazního břemene ze strany žalované mimořádnou pozornost a provedl dokazování s velkou pečlivostí a naprostou precizností; žalovaná mu sice v odvolání vytýkala řadu nesprávných skutkových zjištění, ale její výtky nebyly opodstatněné.

15. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování došel k jednoznačně správnému závěru, že žalovaná neprokázala žalobcovo jednání, kterým by ji nutil k , hodnota, a kořistil z ní. Kořistěním z , hodnota, se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z , hodnota, provozované jiným, pokud pachatel vědomě využívá svého vztahu k osobě provozující , hodnota, (, incidenční spisová značka, ). Takové žalobcovo jednání v řízení nebylo prokázáno. Žalovaná si zvolila uvedenou výdělečnou činnost dobrovolně a provozovala ji dobrovolně již před uzavřením manželství. Ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by na ni žalobce vykonával nátlak, aby v této činnosti pokračovala, případně že by proti ní použil pro daný účel násilí. Některé násilné konflikty byly dokazováním zachyceny, ale nebylo prokázáno, že by se jednalo o násilí, které by bylo vynaloženo za účelem přinutit žalovanou k pokračování v , hodnota, .

16. Za nucení k , hodnota, nebylo možno považovat ani uzavřenou smlouvu o postoupení, byť v ní šlo mimo jiné i o poskytování , hodnota, služeb za úplatu. Smlouva sice obsahovala určitý sazebník , hodnota, úsluh mezi manželi, jimiž mohlo dojít k úhradě vypořádacího podílu za nemovitosti ve společném jmění manželů, ale upravovala také celkovou výši vypořádacího podílu a umožňovala jeho úhradu v penězích. Účastníci se dohodou neřídili před rozvodem ani po něm, třebaže z ní zřejmě jedenkrát plnili dohodnutým naturálním způsobem, ale na jejím základě včas nenavrhli vklad do katastru nemovitostí, takže smlouva nikdy nenabyla účinnosti. Jestliže účinky smlouvy nenastaly, pak ji nebylo možno považovat ani za způsob nucení k , hodnota, . Prokázáno nebylo ani nucení k , hodnota, vydíráním, o tom nesvědčil žádný z provedených důkazů.

17. V řízení nebylo prokázáno ani tvrzené získávání majetkového prospěchu z , hodnota, (kořistění). Žalovaná dávala toto tvrzení do souvislosti se skutečností, že žalobce neměl po dobu trvání manželství vlastní příjem, ale ani toto tvrzení se jí nepodařilo prokázat. Účastníci byli manželé, režim jejich společného jmění nebyl žádným způsobem modifikován, do společného jmění tak náležely veškeré příjmy z pracovní činnosti obou manželů bez ohledu na to, kdo se o ně přičinil a v jaké výši se tak stalo. Kořistění z , hodnota, nebylo možno bez dalšího dovozovat jen z případné nerovnosti ve výši či stabilitě příjmů obou manželů.

18. Žalobce prokázal, že po dobu trvání manželství dosahoval určitých příjmů z výdělečné činnosti, byť jejich kontinuita nebyla vždy zachována, například byla přerušena výkonem trestu odnětí svobody. Zjištěno také bylo, že se po podmíněném propuštění z výkonu trestu osvědčil, třebaže se nezachovaly zprávy, které ve zkušební době musel předkládat trestnímu soudu. Žalovaná však svoje příjmy z , hodnota, neprokázala, vzhledem k charakteru její výdělečné činnosti se ani nedalo předpokládat, že by šlo o příjmy stabilní a vyrovnané, naopak byly zjištěny její dluhy. Jestliže nebyly prokázány takové příjmy žalované, které by postačovaly na úhradu uvedených nákladů, pak nebylo možno dojít k závěru, že se o úhradu kupní ceny přičinila výlučně žalovaná.

19. Závěr o neprokázání tvrzení o kořistění z , hodnota, a o úhradě kupní ceny nemovitosti z výlučných prostředků žalované se pak odrazil i v posouzení platnosti kupní smlouvy. Platnost kupní smlouvy nebyla uvedenými okolnostmi jakkoli dotčena, smlouva obsahovala veškeré náležitosti požadované ust. § 588 zákona č. 40/1964 Sb., a byla uzavřena platně. Nebylo-li prokázáno kořistění z , hodnota, ani zaplacení kupní ceny výlučně z prostředků žalované, pak se tato tvrzení nemohla promítnout ani do posouzení smlouvy jako odporující dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 odst. 1 uvedeného předpisu.

20. Bez vlivu na platnost kupní smlouvy zůstalo také tvrzení, že žalovaná hradila všechny náklady na úpravy a opravy společné věci. Úhrada investic v době po uzavření kupní smlouvy nemohla zpětně způsobit její neplatnost, navíc veškeré příjmy účastníků náležely do společného jmění manželů a nebylo prokázáno, že by všechno hradila žalovaná či že by se žalobce na úhradě těchto nákladů ze společného jmění nepodílel. Žalobce se tedy na základě posuzované kupní smlouvy stal spoluvlastníkem společných nemovitostí a měl právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

21. I přes velmi rozsáhlé dokazování a přes řádné poučení podle ust. § 118a o. s. ř. se žalované nepodařilo unést její důkazní břemeno ani k požadované disparitě podílů. Soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil naprosto detailně a precizně, a jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalovanou byl správný. Prakticky žádný z vyslechnutých svědků nebyl schopen potvrdit tvrzení, na nichž žalovaná svůj požadavek na disparitu stavěla, výpovědi byly vesměs nekonkrétní a z důkazního hlediska nic podstatného nepřinesly. Pouze svědkyně , jméno FO, , sestra žalované, potvrdila, že byla přítomna fyzickému napadení žalované ze strany žalobcem, a uvedla, že předala žalované 50 000 EUR na rekonstrukci domu. Jinak celé rozsáhlé dokazování nepřineslo nic podstatného ve prospěch skutkové verze žalované, která nebyla prokázána ani nepřímými důkazy, naopak svědkyně , jméno FO, řadu tvrzení žalované vyvrátila. Potřebné důkazy se nepodařilo získat ani dožádáním od německých soudů.

22. Žalovaná přišla s tvrzením o kořistění z , hodnota, až v tom řízení, nepoužila je při rozvodu manželství, nezahájila spor o vypořádání společného jmění manželů, kde by mohla nastolit otázku disparity podílů, ani sama neiniciovala řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví v přiměřené době po jeho vzniku, nýbrž se o toto tvrzení opřela až v posuzovaném sporu, prakticky deset let po rozvodu. Tím byla její argumentační pozice významně oslabena a také se jí tím značně zkomplikovalo unášení důkazního břemene.

23. Soud prvního stupně si byl vědom obtíží žalované spojených s unášením důkazního břemene, a vyhověl i jejímu požadavku na uložení vysvětlovací povinnosti žalobci. Vysvětlovací povinnost ovšem neznamenala přenesení důkazního břemene na protistranu. Žalobce splnil vysvětlovací povinnosti v rozsahu, který byl z jeho strany přijatelný, některé z požadovaných listin již s odstupem řady let neměl k dispozici, některé předložené listiny vykazovaly drobné rozpory s jinými důkazy, ale nešlo o tak významný nesoulad, právě i se zřetelem ke značnému časovému odstupu, aby tu vznikl důvod k hodnocení výsledků dokazování v jeho neprospěch. I kdyby ale rozpory v předložených listinách přece jen vedly k závěru o nesplnění vysvětlovací povinnosti, jak se toho dovolávala žalovaná, pak by bylo možno v žalobcův neprospěch hodnotit jen důkazy, jichž se tato povinnost týkala, ale v žádném případě by nebylo možno uzavřít, že tím došlo k prokázání celé obrany žalované.

24. Tvrzená nevěrohodnost žalobce a jím předložených důkazů nebyla vzhledem k rozložení důkazního břemene ve sporu podstatná, žalobce nebyl zatížen důkazní povinností k jím požadovanému vypořádání na základě velikosti podílů, to vyplývalo přímo z ust. § 1122 občanského zákoníku, naopak to byla žalovaná, kterou tížilo důkazní břemeno k navrhované disparitě. Některé důkazy předložené žalobcem vykazovaly rozpory, ale ty nebyly způsobilé prokázat existenci výjimečných okolností, které by bránily použití základního pravidla o rovnosti podílů.

25. Žalované se tedy nepodařilo prokázat takové mimořádné okolnosti, které by odůvodnily disparitu podílů, a pak nepřicházelo do úvahy jiné vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, než k jakému přistoupil soud prvního stupně. Odvolací soud proto napadený rozsudek, jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich podílů, jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil podle ust. § 119 o. s. ř., včetně souvisejících nákladových výroků.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na charakter sporu podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Řízení mohlo být zahájeno k návrhu kteréhokoliv ze spoluvlastníků, oba účastníci byli v postavení, které odpovídalo oběma procesním pozicím současně, a to bez ohledu na to, kdo z nich podal žalobu. Jejich úspěch v řízení byl tedy v podstatě stejný, a proto žádnému z nich nebylo přiznáno právo ani na náhradu odvolacího řízení.