10 Co 313/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka: Jméno účastníka , narozený dne Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A , IČO IČO advokátky B sídlem Adresa advokátky B o 40 571 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2023, č. j. 20 C 328/2022-82

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 40 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 11. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 56 855,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 5 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Plzni státem placené náklady řízení ve výši 42 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 571 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 40 571 Kč od 11. 8. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal povinností zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 27 777,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se odvolal žalovaný, neboť soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudil. Odkázal na závěr soudu prvního stupně mimo jiné spočívající v tom, že žalovaný způsobil dopravní nehodu a přinejmenším v rozsahu 50 % bylo zavinění žalovaného nesporné vzhledem k tomu, že vedlejší účastník plnil žalobkyni z pojištění odpovědnosti z výkonu povolání uzavřeného žalovaným v rozsahu uvedených 50 %. Ač soud prvního stupně konstatoval, že ohledem na dikci ust. § 41 odst. 1 a 7 zákona o silničním provozu je jen těžko představitelné, že by při střetu vozidla používajícího zvláštní výstražné světlo modré a červené barvy a vozidla druhého řidiče nedošlo k porušení obou dvou ustanovení a tedy ke společnému zavinění na dopravní nehodě, nezkoumal a nezabýval se mírou zavinění druhého účastníka nehody , jméno FO, , jméno FO, s argumentací, že nebyl účastníkem předmětného řízení, a který řídil vozidlo , jméno FO, , jméno FO, RZ , SPZ, , a který nesplnil svoji povinnosti umožnit vozidlu s přednostním právem jízdy bezpečný a plynulý průjezd, když řidiči s vozidlem s předností v jízdě je třeba přiznat možnost důvodně se spoléhat, že účastníci silničního provozu dodrží své povinnosti plynoucí jim z ust. § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a že jeho právo přednosti jízdy budou respektovat. Dle žalovaného bylo prokázáno a je nepochybné, že se podílel na vzniku škody na vozidle svého zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů, pak má odpovědnost povahu pracovněprávního nároku podle § 250 zákoníku práce, což vylučuje aplikaci ustanovení o solidární odpovědnosti podle § 2915 občanského zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Zákoník práce v ust. § 257 solidární odpovědnost nezná proto, že je založen na principu dělené odpovědnosti na základě prokázaného zavinění zaměstnance s výjimkou případů uvedených v ust. § 252 a 255 zákoníku práce. Žalobkyně v pozici zaměstnavatele může nárokovat po zaměstnanci škodu jen v takovém rozsahu, v jakém za ni odpovídá. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný plně odpovídal za vznik škody, a proto jej nelze k zaplacení škody v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku zavázat. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně aby jej změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

3. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že se závěry soudu prvního stupně se ztotožňuje, tedy i s názorem spočívajícím v tom, že za daných okolností není v předmětné věci relevantní blíže zjišťovat míru eventuálního zavinění dopravní nehody řidičem druhého vozidla. Poukázala na ústní jednání konané ve věci dne 28. 4. 2023, při kterém žalovaný i vedlejší účastník výslovně uznali skutečnost, že míra zavinění žalovaného činí přinejmenším 50 %, a proto zavinění žalovaného v minimálním rozsahu 50 % bylo nespornou skutečností. Není tudíž s ohledem na výši žalované části náhrady škody nutné zjišťovat bližším způsobem případné zavinění nehody ze strany řidiče druhého vozidla. Aplikovatelnost solidární odpovědnosti škůdců dle ust. § 2915 část věty první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na případ, kdy jeden ze škůdců za škodu odpovídá v režimu zákoníku práce, je bez jakýchkoliv pochybností uváděna v odborné literatuře s tím, že společně a nerozdílně budou oba škůdci povinni škodu nahradit do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým škodu způsobil. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného odkazující na určení odpovědnosti dle konkrétní míry zavinění, když celková výše škody způsobená dopravní nehodou činila jen na vozidle žalobkyně částku 811 413 Kč, 50 % pak odpovídá částka 405 706,50 Kč a žalovaná částka pak představuje pouhých 5 % celkové škody vzniklé při dopravní nehodě jen na vozidle žalobkyně. I tomuto limitu výše žalované části náhrady škody vyhovuje. Rovněž je ve vztahu k žalované části náhrady škody splněno i omezení vztahující se ke škodě způsobené z nedbalosti ve smyslu ust. § 257 odst. 2 věty první zákoníku práce, když při ústním jednání dne 28. 4. 2023 bylo žalovaným i vedlejším účastníkem učiněno za nesporné, že 4,5násobek průměrného příjmu žalovaného před vznikem škody přesahuje částku 81 141 Kč. Žalobkyně dále poukázala na absurdnost odvolací argumentace i v kontextu žaloby, kterou sám žalovaný podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a v níž po vedlejším účastníku požaduje zaplacení částky 40 571 Kč s příslušenstvím žalované v tomto řízení. Žalobkyně odmítla konstatování vedlejšího účastníka, že žalovaný pokutu zaplatil na pokyn zaměstnavatele, tedy žalobkyně, která takový pokyn nedala a ani tato skutečnost nebyla v řízení před soudem prvního stupně prokázána. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Vedlejší účastník na straně žalovaného za jím podané odvolání nezaplatil soudní poplatek, proto usnesením ze dne 12. 7. 2023, č. j. 20 C 328/2022-99, řízení o tomto odvolání soud prvního stupně zastavil a vedlejší účastník upřesnil, že podání nazvané jako odvolání je pouze vyjádřením k odvolání žalovaného, se kterým se plně ztotožňuje. Uvedl, že míra zavinění žalovaného na způsobení žalobkyní uplatněné škody byla soudem jako nesporná zjištěna v rozsahu nejméně 50 %, zbývající míru zavinění soud s ohledem na svůj právní názor na věc nezkoumal, a to i přesto, že vycházel z úvahy, že není vyloučeno, že na vzniku škody a tedy i na zavinění dopravní nehody se mohl podílet taktéž druhý účastník dopravní nehody. Soud prvního stupně věc řádně neprošetřil, nezkoumal, přestože totožnost dalšího účastníka dopravní nehody je známa. Poukázal na ust. § 250 zákoníku práce v platném znění s tím, že zákoník práce je speciálním předpisem od občanského zákoníku a na rozdíl od něj je založen na principu dělené odpovědnosti na základě individualizovaného a prokázaného zavinění zaměstnance a nelze uzavřít, že odpovědnost účastníků dopravní nehody je solidární, výše náhrady škody je v zákonném limitu 4,5násobku měsíční mzdy žalovaného, tudíž nebude zkoumána míra zavinění žalovaného. Takový postup není v souladu se zákonnými ustanovení dotčených právních předpisů. Zavinění žalovaného včetně jeho míry nebylo jednoznačné, žalovaný zaplatil pokutu na pokyn zaměstnavatele, i když původně nechtěl, tím došlo k uzavření blokového řízení, z pohledu policie tím došlo k ukončení řízení a dopravní nehoda nebyla dále prošetřována. To ale nezakládá zavinění žalovaného a ani uznání jeho plné odpovědnosti. , adresa, je přehledná, ve výhledu řidičů nepřekáží žádné vysoké budovy a ani zeleň. Při vjezdu do křižovatky je dostatečný manévrovací prostor pro změnu směru jízdy či pro zpomalení/zastavení vozidla. Řidič , jméno FO, tedy mohl a musel vidět a slyšet výstražná znamení sanitního vozidla s právem přednostní jízdy a byl povinen svou jízdu této situaci přizpůsobit – zpomalit nebo zastavit, případně nevjíždět do křižovatky. Z uvedeného důvodu vedlejší účastník přistoupil k výplatě pojistného plnění ve výši poloviny nárokované částky, tj. 40 570 Kč, jelikož na vzniku škody se podílel i jiný škůdce. Žalobkyně – zaměstnavatel může žádat po svém zaměstnanci jen náhradu škody, za kterou zaměstnanec odpovídá a takovou škodou není škoda v rozsahu, v jakém za ni odpovídá druhý účastník nehody. Žádným věrohodným způsobem nebylo dostatečně prokázáno porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, vznikem škody a nebylo ani prokázáno jeho plné zavinění. Vedlejší účastník považoval žalobu na nedůvodnou, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně nebo jej změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalobkyni zaváže povinností nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo v souladu s ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolací námitce, vyjádření vedlejšího účastníka i žalobkyně k odvolání, a poté, co ve věci doplnil dokazování znaleckým posudkem a jeho doplňkem, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyni vznikla škoda při dopravní nehodě dne 10. 8. 2020, když žalovaný při plnění svých pracovních povinností řídil sanitní vozidlo , jméno FO, , vjel do křižovatky , adresa, , Anonymizováno, , kde se střetl s vozidlem , jméno FO, , jméno FO, . Žalovanému při vjezdu do křižovatky svítilo na příslušném světelném signalizačním zařízení červené světlo „Stůj“ a druhému vozidlo, které bylo účastno dopravní nehody, svítilo zelené světlo „Volno“. Ačkoli byl žalovaný na tzv. primárním výjezdu, tedy výjezdu za účelem zamezení stavu ohrožující zdraví a život pacienta, tak v neopatrnosti vjel do křižovatky na červenou světelnou signalizaci a nedostatečně se přesvědčil o bezpečnosti průjezdu křižovatkou. Žalovaný přiznal vinu na způsobené dopravní nehodě, ale neuhradil vzniklou škodu žalobkyni, která celkem činila 811 413 Kč. Kooperativa pojišťovna, a.s., uhradila žalobkyni z titulu havarijního pojištění částku 730 272 Kč. Od pojistného plnění byla odečtena částka 81 141 Kč jako spoluúčast, přičemž vedlejší účastnice na straně žalovaného, která je jeho pojišťovnou v rámci jeho soukromého pojištění odpovědnosti z výkonu povolání poskytla žalobkyni 50 % zbývající škody, tedy částku 40 570 Kč, ačkoliv žalovaný uznal vinu na způsobení dopravní nehody. Žalovaný namístě uznal, že zavinil vznik dopravní nehody, když událost byla na místě šetřena přivolanou Policí ČR a byla příkazem na místě mu uložena pokuta ve výši 200 Kč za porušení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve spojení s ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona.

7. Soud prvního stupně mezi účastníky vymezil nesporné skutečnosti spočívající v tom, že škoda na vozidle žalobkyně vznikla při dopravní nehodě dne 10. 8. 2020, kdy žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně řídil její vozidlo a činila 811 413 Kč. Dále že 4,5násobek průměrného příjmu žalovaného před vznikem škody přesahuje částku 81 141 Kč (spoluúčast). Žalobkyně obdržela od , právnická osoba, , plnění z titulu havarijního pojištění ve výši 730 272 Kč a od vedlejší účastnice z titulu pojištění odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou při výkonu povolání částku 40 570 Kč. Žalovaný na místě uznal vinu na způsobení dopravní nehody a v příkazním řízení mu byla uložena pokuta 200 Kč. Škoda na vozidle vznikla v příčinné souvislosti s porušením ust. § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. žalovaným.

8. Spornou zůstala otázka, zda žalovaný zavinil škodu v rozsahu 100 % nebo pouze částečně a v jakém rozsahu. S ohledem na plnění vedlejšího účastníka a na vyjádření žalovaného soud dovodil, že přinejmenším v rozsahu 50 % bylo zavinění žalovaného mezi účastníky nesporné (bod 4. odůvodnění).

9. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr o tom, že žalovaný řídil dne 10. 8. 2020 vozidlo žalobkyně značky , jméno FO, , vjel do světelně řízené křižovatky na červený signál „Stůj“, když měl v tuto dobu zapnutou výstražnou světelnou signalizaci. Jako řidič vozidla s právem přednosti v jízdě nedbal potřebné opatrnosti a ohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, čímž způsobil dopravní nehodu. Za toto jednání byl shledán vinným ze spáchání přestupku. Druhým účastníkem dopravní nehody byl , jméno FO, , jméno FO, , který řídil vozidlo , jméno FO, , jméno FO, . Míra zavinění žalobce (správně žalovaného) na způsobení žalobkyní škody byla jako nesporně zjištěna v rozsahu nejméně 50 %, přičemž zbývající míru zavinění soud s ohledem na svůj právní názor na věc nezkoumal (bod 9. odůvodnění).

10. Pod bodem 17. odůvodnění soud prvního stupně shrnul právní závěr o tom, že žaloba je zcela důvodná. Konstatoval, že míru zavinění soud nezkoumal, když vycházel z úvahy, že není vyloučeno, že se na vzniku škody a tedy i zavinění dopravní nehody mohl podílet rovněž druhý účastník dopravní nehody (řidič , jméno FO, ), zavinění žalovaného ve vztahu ke způsobení dopravní nehody, a to tím, že nedodržel ust. § 41 zákona o silničním provozu, bylo mezi účastníky nesporné, sporným zůstal pouze rozsah tohoto zavinění a otázka, zda druhý účastník dopravní nehody neporušil ust. § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu. Současně připustil, že je těžko představitelné, že při střetu vozidla používajícího zvláštní výstražné světlo modré a červené barvy a řidiče druhého vozidlo nedošlo k porušení obou dvou ustanovení (§ 41 odst. 1 a 7 zákona o silničním provozu) a tedy ke společnému zavinění na dopravní nehodě. Po skutkové stránce bude velmi složité míru zavinění každého z řidičů stanovit. Soud vycházel z předběžné úvahy o tom, že svůj díl zavinění na vzniku dopravní nehody nese rovněž řidič vozidla , jméno FO, , jméno FO, s tím, že se s vysokou mírou pravděpodobnosti zakládá na pravdě. Tato osoba není účastníkem řízení, a jelikož zákoník práce neobsahuje úpravu škody způsobené více škůdci v pozici zaměstnance a třetí osoby, uplatní se podle § 4 zákoníku práce úprava uvedená v § 2915 o. z., dle které je odpovědnost obou škůdců stanovena jako solidární, přičemž žalovaný ani vedlejší účastník netvrdil, a tudíž ani neprokazoval žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, na základě kterých by soud rozhodl, že by škůdci měli nahradit škodu podle své účasti na škodlivém následku. Soud žalovaného ani vedlejšího účastníka o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy o takových okolnostech nepoučil jednak proto, že okolnosti vzniku dopravní nehody byly zjištěny dostatečně, a jednak zejména z toho důvodu, že za situace, kdy druhý účastník dopravní nehody , jméno FO, , jméno FO, není účastníkem řízení, není namístě aplikovat ust. § 2915 odst. 2 o. z. a rozhodnout, že odpovědnost více zavázaných škůdců je dílčí a nikoliv solidární. Soud neměl možnost slyšet stanovisko druhého účastníka dopravní nehody v pozici účastníka řízení a určení odpovědnosti žalovaného za škodu pouze v rozsahu jeho míry zavinění se jeví jako přinejmenším nepraktické. Dále soud prvního stupně na podporu závěru o solidární odpovědnosti poukázal na skutečnost, že žalovaný jako škůdce a eventuálně solidárně zavázaný s dalším účastníkem dopravní nehody neponese důsledky sporu ze svých prostředků, když škodu vymáhanou v tomto řízení za něj bude hradit vedlejší účastník. Pokud soud uzavřel, že v dané věci nejsou a nemohou být splněny důvody k rozhodnutí o tom, že žalovaný bude hradit škodu podle své účasti na škodlivém následku, nebylo zjišťování míry účasti žalovaného na vzniklé škodě v dané věci potřebné. Rovněž vycházel z úvahy, že žalobkyně mohla žádat po žalovaném zaplacení celé zbylé škody ve výši 81 141 Kč, v řízení však požadovala pouze 50 %, čemuž odpovídá i argumentace žalovaného, že dopravní nehodu způsobil pouze v tomto rozsahu 50 %. Žalovaná částka nepřesahuje ani zákonný limit 4,5násobku průměrného příjmu žalovaného. Argumentaci vedlejšího účastníka spočívající v aplikaci ust. § 250 odst. 1 a § 257 odst. 1 zákoníku práce soud prvního stupně nepovažoval za správnou, jak popsal v bodu 18. odůvodnění. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle kritéria úspěchu ve věci.

11. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně uvedenými v bodu 17. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku (prezentovanými výše) neztotožnil a za v rozporu s nimi považuje postup soudu při ústním jednání konaném dne 28. 4. 2023, kdy nejprve účastníky poučil o koncentraci řízení dle ust. § 118b odst. 1 o. s. ř., po poradě senátu poučil žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., že je třeba, aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že vyjádření zaměstnance ke vzniku škody bylo žalobkyni zasláno z e-mailu žalovaného a dále k prokázání tvrzení, že žalovaný uznal žalobou uplatněný dluh s tím, že pokud důkazy neoznačí, může být v řízení neúspěšná. V reakci na poučení žalobkyně označila k důkazu e-mailovou komunikaci s tím, že nic dalšího doplňovat nebude, nato byli účastníci poučeni dle § 119a odst. 1 o. s. ř. a 205a o. s. ř., přičemž žalobkyně sdělila, že žádné další tvrzení uplatňovat nebude, stejně tak nebude označovat žádné další důkazy a soud prvního stupně návrhy na provedení důkazů označených žalobkyní zamítl a dokazování ukončil. Odvolací soud nesouhlasí s výkladem soudu prvního stupně podaným v rámci právního hodnocení věci, zejména o aplikaci ust. § 2915 o. z. s tím, že nebylo třeba prokazovat míru zavinění účastníků dopravní nehody a její následky, neboť pokud bylo mezi účastníky učiněno nesporným (přičemž v tomto směru se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje), že ke škodě došlo při výkonu práce žalovaným jako zaměstnancem pro žalobkyni jako jeho zaměstnavatele, pak zaměstnanec odpovídá pouze v rozsahu svého zavinění a nikoliv v rozsahu zavinění další osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1245/2013). Bylo primárně na žalobkyni tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce, když ke vzniku obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu musí být splněny předpoklady, na jejichž existenci zákon vznik této povinnosti váže. Prvním předpokladem je vznik škody na straně zaměstnavatele jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, druhým je porušení povinnosti zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům), třetím je příčinná souvislost mezi porušením povinností a vznikem škody a čtvrtým nezbytným předpokladem je zavinění zaměstnance. Odpovědnost zaměstnance za škodu je založena na subjektivním principu, jde o odpovědnost za zavinění, zaměstnanec nikdy neodpovídá za škodu, kterou nezavinil. U obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu prokazuje zavinění vždy zaměstnavatel. S ohledem na tvrzení žalovaného, že jeho míra zavinění nebyla vyšší než 50 % s tím, že soud prvního stupně nezkoumal míru zavinění druhého účastníka nehody řidiče , jméno FO, , odvolací soud přistoupil k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., adresovanému žalovanému, a sice aby označil důkazy k prokázání tvrzení o míře zavinění na předmětné dopravní nehodě a jejích následků.

12. Žalovaný navrhl k prokázání míry zavinění , jméno FO, , jméno FO, (řidiče , jméno FO, ) na dopravní nehodě znalecký posudek, současně předložil video z předmětné jízdy včetně střetu vozidel s tím, že záznam dokládá, že , jméno FO, , jméno FO, na světelnou a zvukovou signalizaci sanitního vozidla řízeného žalovaným vůbec nereagoval, tedy ani nesnížil rychlost. Dále předložil sdělení Dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie Plzeňského kraje ze dne 29. 4. 2022, v němž je uvedeno, že na místě nehody byla provedena pouze fotodokumentace a rovněž záznam o dopravní nehodě pořízený účastníky nehody.

13. Odvolací soud ustanovil znalce z oboru doprava městská a silniční , tituly před jménem, , jméno FO, k podání znaleckého posudku za účelem stanovení příčiny dopravní nehody ze dne 10. 8. 2020 dle jejího popisu v žalobě ze dne 14. 10. 2022 a přiložených listin a míry zavinění žalovaného – řidiče sanitního vozu žalobkyně. Znalec vypracoval znalecký posudek dne 22. 1. 2024, jehož závěry obhájil i při odvolacím jednání dne 14. 3. 2024. Znalec konstatoval, že příčinou dopravní nehody byla nesprávná technika jízdy řidiče , jméno FO, , který při jízdě , adresa, , adresa, ve vzdálenosti cca 26 m před hranicí křižovatky nesprávně reagoval na změnu světelného signálu „Volno“ na signál „Pozor“, ke kterému došlo v čase 9:15:15 (čas na kamerovém záznamu, tj. v 7:11:11 na signálním plánu). Namísto brzdění z rychlostí cca 32 km/h začal zrychlovat až na střetovou rychlost 42 km/h. Hranici křižovatky přejížděl rychlostí cca 40 km/h v čase 9:15:17,5, tj. v době, kdy již 2,5 vteřiny svítil signál „Pozor“. V této době je již vjíždění do křižovatky zakázáno, resp. není zaručen bezkolizní průjezd křižovatkou, protože vozidlo vjíždí do křižovatky v čase bezpečnostních mezičasů. V tomto čase by se v křižovatce měla nacházet pouze vozidla dokončující odbočení vlevo z , adresa, . Řidič vozidla , jméno FO, – žalovaný – vjížděl do křižovatky rychlostí cca 36 km/h, pokud by v okamžiku, kdy mohl spatřit zleva jedoucí vozidla , jméno FO, , jel rychlostí maximálně 27 km/h, dokázal by při reakční době 0,8 vteřiny náběhu brzd 0,2 vteřiny při průměrném zpomalení 7 m/s2, zastavit vozidlo před místem střetu. Znalec konstatoval, že stanovení míry zavinění jakéhokoliv účastníka dopravní nehody nepřísluší technickému znalci v oboru doprava, nicméně příčiny dopravní nehody a tím i zavinění uvedl v odpovědi na otázku č. 1.

14. Při ústním jednání konaném před odvolacím soudem 14. 3. 2024 předložila žalobkyně v rámci výslechu znalce , tituly před jménem, , jméno FO, záznam o výjezdu žalovaného, z něhož vyplynulo, že výjezd byl v 7:09 hodin a výzva k dalšímu výjezdu v 7:16 hodin, mapu a signální plán k době, ze kterého žalobkyně vycházela při údajích o tom, kdy se nehoda stala, a dále vyjádření , jméno FO, z autoprovozu. Na základě těchto listin, které byly provedeny k důkazu a ze kterých vyplynula nová zjištění, přičemž odvolací soud provedl k důkazu i videozáznam (v délce 2 minut) dokumentující jízdu žalovaného, která předcházela předmětné dopravní nehodě včetně střetu s vozidlem řidiče , jméno FO, , dospěl k závěru, že je potřeba znalecký posudek doplnit a k vypracování doplňku znaleckého posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, odvolací soud vyzval. V doplňku č. , hodnota, znaleckého posudku ze dne 21. 4. 2024 znalec setrval na svých závěrech a na otázku, zda žalobkyní tvrzený výjezd v čase 7:09 hodin ve spojení s dalšími jejími tvrzení o délce trasy a doby jejího ujetí k místu nehody má vliv na závěr znalce o příčině nehody ze dne 10. 8. 2020, a pokud ano, v jakém směru, uvedl, že žalobkyní tvrzený výjezd sanitního vozidla ze základny v , adresa, v čase 7:09 je nesprávný. Ke střetu vozidel na křižovatce , adresa, x , adresa, došlo v čase 7:15:20 (plus 1 až 2 sekundy) s tím, že délka trasy ze základny k místu střetu je cca 3 km, čas jízdy 6 minut 20 sekund by odpovídal průměrné rychlosti jízdy cca 28 km/h, přičemž sanitka jedoucí s výstražnými světelnými a zvukovými znameními dosahuje i v městském provozu dvojnásobné průměrné rychlosti. Dle znalce čas výjezdu musel být 7:12 hodin, protože čas jízdy sanitky byl cca 3 minuty, proto čas 7:09 hodin uváděný žalobkyní je velmi nepřesný a znalce dovedl v posudku k výběru nesprávného signálního plánu v času 7:11 hodin. Pokud řidič , jméno FO, vjížděl do křižovatky v době, kdy svítil signál „Pozor“ 1,5 sekundy, v okamžiku rozsvícení tohoto signálu jel rychlostí maximální 32 km/h a byl 17 metrů od křižovatky, pak při běžné reakci měl být schopen zastavit vozidlo před hranicí křižovatky. S ohledem na poměrně vysokou střetovou rychlost vozidla , jméno FO, (42 km/h) se lze oprávněně domnívat, že její řidič vjížděl do křižovatky v čase uvedeném v posudku, tj. v době, kdy již 2,5 sekundy svítil signál „Pozor“. V takovém případě se jednalo o dvousekundový časový rozdíl řadičů, který je možné též považovat za technicky přijatelný a nelze ho proto vyloučit.

15. Žalobkyně podáním ze dne 14. 5. 2024 závěry znalce v jím podaném doplňku č. 1 zpochybnila, když neshledala důvodným „posunutí okamžiku času nehody do okamžiku 7:15:20 hodin signálního plánu a podala podrobné vysvětlení. Dále uvedla, že poskytla znalci vyžádanou součinnost, když dne 22. 4. 2024 do jeho datové schránky odeslala odpovědi na všechny obdržené otázky (viz bod 2. – výčet podkladů – znalec konstatuje, že do 21. 4. 2024, tj. dne dokončení doplňku, nebyly znalci odpovědi žalobkyní zaslány). Vedlejší účastník zdůraznil, že znalec v znaleckém posudku i v jeho doplňku jednoznačně uvedl, že příčinou nehody ze dne 10. 8. 2020 byla nesprávná technika jízdy řidiče , jméno FO, , který při jízdě , adresa, , adresa, při příjezdu ke křižovatce se , adresa, ve vzdálenosti cca 26 m před hranicí křižovatky nesprávně reagoval na změnu světelného signálu „Volno“ na signál „Pozor“, ke kterému došlo v čase 9:15:15, na místo brždění z rychlosti 32 km/h začal zrychlovat až na střetovou rychlost 42 km/h. , adresa, křižovatky přejížděl rychlostí cca 40 km/h v čase 9:15:17,5, tj. v době, když již 2,5 sekundy svítil signál „Pozor“. V této době je již vjíždění do křižovatky zakázáno, resp. není zaručen bezkolizní průjezd křižovatkou, protože vozidlo vjíždí do křižovatky v čase bezpečnostních mezičasů. Žalovaný tedy nezavinil střet a dopravní nehodu ze dne 10. 8. 2020 ani zčásti. Míra zavinění a porušení povinnosti ze strany žalovaného nebyla prokázána, proto shledal žalobu nedůvodnou.

16. Odvolací soud k návrhu žalobkyně provedl k důkazu Metodický pokyn č. MP-60-2018-2019 upravující povinnosti řidiče při jízdě vozidla s právem přednostní jízdy ze dne 17. 6. 2019, z jehož článku 3.4.3 vyplývá, že při příjezdu na křižovatku je řidič povinen si počínat zvláště opatrně. Řidič přijíždějící na křižovatku z vedlejší pozemní komunikace nebo na světelné znamení „Stůj!“ nebo na křižovatku s nerozlišenou předností v jízdě nebo z obytné, pěší a cyklistické zóny nebo z protisměru je povinen vjíždět do křižovatky a touto křižovatkou projet maximální rychlostí 30 km/h. Odvolací soud konstatuje, že důkaznímu návrhu žalobkyně vyhověl i přes námitku žalovaného spočívají v koncentraci řízení a nepřípustnosti dalších důkazů navržených žalobkyní, neboť za situace, kdy žalovaný nebyl před soudem prvního stupně řádně poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud toto poučení žalovanému k otázce míry jeho zavinění poskytl, pak v tomto rozsahu došlo k prolomení zkoncentrování řízení. Z videozáznamu jízdy žalovaného předcházejícího kolizi s vozidlem řidiče , jméno FO, nezjistil, že by se žalovaný nevěnoval jízdě, pokud žalobkyně namítala, že probíhal soukromý hovor ze strany žalovaného, nic takového z videozáznamu nevyplývá. K důkazu k návrhu žalobkyně rovněž provedl sdělení (v rámci emailové komunikace) , jméno FO, ze Správy veřejného statku města , Anonymizováno, ze dne 17. 6. 2024 o tom, že , tituly před jménem, , jméno FO, byly zaslány záznamy signálních plánů, stejné podklady byly zaslány i žalobkyni. Časová základna řadičů SSZ i dopravní ústředny , adresa, je stejná, tj. není žádný časový rozdíl mezi jednotlivými křižovatkami (znalec tvrdil, že jmenovaný připustil časový rozdíl 1 – 2 vteřin). Časový rozdíl 1 – 2 vteřin může být mezi časovou základnou systému SSZ a časovou základnou systému MKS (městský kamerový systém). Jedná se o systémy navzájem nezávislé a dle informací ale záznam z MKS pro tento případ není k dispozici.

17. Při odvolacím jednání konaném dne 20. 6. 2024 znalec , tituly před jménem, , jméno FO, uvedl, že na svých závěrech netrvá, protože nejsou správné, a to na základě skutečností, které zjistil z vyjádření žalobkyně ze dne 14. 5. 2024, a sice spočívající v údaji o času týkající se minut a vteřin, který je dle sdělení žalobkyně správný, pouze však posunutý o dvě hodiny navíc. Kdyby měl znalec tento podklad od žalobkyně dříve, pak mohl vypracovat znalecký posudek tak, jak ho aktuálně podává. Na základě dodatečně předložených podkladů je zřejmé, že řidič vozu , jméno FO, vjížděl na hranici křižovatky v poslední vteřině zeleného signálu. Rychlost, kterou udával ve znaleckém posudku a jeho doplňku č. , hodnota, , souhlasí, a to ve výši 42 km/h v podobě střetové a znamená to, že řidič vozu , jméno FO, jel nepřiměřeně agresivně a bezohledně za situace, že měl slyšet zvukový signál sanitního vozu. Pokud by jel defenzivně, ke střetu vozů by nedošlo. Znalec potvrdil, že jím uvedené rychlosti platí jak pro řidiče vozu , jméno FO, , tak pro řidiče sanitního vozu (žalovaného) s tím, že v případě řidiče sanitky šlo o rychlost 36 km/h ± 10 %, tzn. v 32 – 39 či 40 km/h. Znalec upřesnil okamžik střetu obou vozů, vycházeje z kamerového systému, a to na čas 7:15:19 hodin.

18. Dle § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiči ostatních vozidel musí vozidlům s právem přednostní jízdy a vozidlům jimi doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd a jestliže je to nutné, i zastavit vozidla na takovém místě, aby jim nepřekážela. Do skupiny tvořené vozidly s právem přednostní jízdy a vozidly jimi doprovázenými se řidiči ostatních vozidel nesmějí zařazovat. Dle odst. 1 citovaného ustanovení řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívání zvláštního výstražného světla modré nebo modré a červené barvy, případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení, není povinen dodržovat (blíže specifikovaná) zákonná ustanovení, je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

19. Projednávanou věc je třeba vzhledem k době vzniku žalobkyní uplatněného nároku na náhradu škody (10. 8. 2020) i v současné době posuzovat dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020.

20. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zákoníku práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Při odpovědnosti za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (ust. § 250 odst. 2 a 3 zákoníku práce).

21. Předpoklad pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovní povinnosti a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je potřeba, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dáno jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1245/2013). V řízení o náhradu škody dle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce jako poškozený zaměstnavatel procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu.

22. Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou, popřípadě pokyny vedoucích zaměstnanců, které jsou oprávněny na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.

23. Zaměstnanec tedy nikdy neodpovídá za škodu, kterou nezavinil.

24. Prokázanou skutečností je zjištění o pracovním poměru žalovaného k žalobkyni, v rámci něhož při výkonu práce vznikla škoda, jejíž příčina je zcela objasněna, stejně jako její rozsah, a tedy i výši způsobené škody. Posouzení míry spoluodpovědnosti nespadá pod kategorii volné úvahy soudu, ale jde o právní a skutkové posouzení základu věci, neboť se jedná o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce (škůdců), přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě jak u škůdce, tak i poškozeného. V případě spoluzavinění poškozeného či jiných zaměstnanců nebo i třetí osoby musí být naplněny i na straně těchto spoluodpovědných subjektů všechny základní předpoklady odpovědnosti za škodu, a to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a škodu. Namítal-li žalovaný v pozici zaměstnance, po němž je požadována náhrada škody, resp. její část, že se na vzniku škody podílel i třetí subjekt, v daném případě řidič vozidla , jméno FO, , se kterým se v den události – dopravní nehody střetl, není možný jiný postup než zjišťovat splnění předpokladů odpovědnosti za škodu i u této třetí osoby, po níž není náhrada škody vyžadována. Závěr o tom, zda v příčinné souvislosti se vznikem škody byla porušena nějaká právní povinnost, je objektivní zjištění, k němuž je dle okolností konkrétní věci potřeba i odborných znalostí a není vyloučeno ani pořízení znaleckého posudku znalcem z příslušeného oboru. V řešené věci odvolací soud v souladu s tímto teoretickým výkladem náhrady škody (v občanskoprávním i pracovněprávním poměru) postupoval. Na to navazující posouzení vlastní „míry zavinění“, jakožto kategorie subjektivní však již závisí na úvaze vycházející ze zjištěných skutkových okolností individuálního případu a na jejich právním posouzení, zda je u něho dána například nedbalostní forma zavinění, zatímco další škůdce porušil své právní povinnosti v eventuálním úmyslu a do jaké míry je intenzita zavinění na porušení jednotlivé povinnosti významná pro vznik celkové škody.

25. Odvolací soud na základě doplněného dokazování, z něhož vyplynula i zjištění na znalecké úrovni, a byť v rámci doplňku znaleckého posudku dodatečně znalcem korigován co do okamžiku střetu vozidla řízeného žalovaným a řidiče , jméno FO, s tím, že řidič , jméno FO, vjížděl do křižovatky ještě na světelné znamení „Volno“, dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Je skutečností, že řidič , jméno FO, , jméno FO, vjížděl do křižovatky v poslední vteřině zeleného signálu, avšak rychlostí přesahující 40 km/h, což i z pohledu odvolacího soudu (stejně jako znalce, žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně) je rychlost nepřiměřená za situace, kdy žalovaný řídil sanitní vůz s právem přednostní jízdy, jel k nahlášené události, tzv. primárnímu výjezdu, přičemž kromě světelných signálů ve vozidle zapl i signál zvukový, jak je z videozáznamu bezpečně zjevné. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy, může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm například opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemní komunikaci, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje). Výše uvedený závěr vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, na které odkázal i vedlejší účastník na straně žalovaného. Jak vyplynulo z dokazování, řidiči vozidel přijíždějící z protilehlé , adresa, (naproti , adresa, , adresa, , ze které vjel do křižovatky řidič , jméno FO, , jméno FO, ) s předstihem na jízdu sanitního vozidla řízeného žalovaným reagovali a zastavili. A i když řidič , jméno FO, měl v inkriminované době vhled na křižovatku s ohledem na plot zprava ne zcela optimální, o to více měl být obezřetný při vjezdu do křižovatky a navíc za situace, kdy sanitní vůz vysílal nejen světelný ale i zvukový signál. Znalec ve svém posudku i v jeho doplňku dospěl k jednoznačnému závěru o zavinění nehody řidičem , jméno FO, minimálně v rozsahu 50 %, a to i pokud by řidič sanitního vozu jel rychlostí nižší než 30 km/h, jak vyplývá z metodického pokynu žalobkyně.

26. Odvolací soud na základě doplněného znaleckého dokazování dospěl k závěru, že podíl žalovaného na nehodě není vyšší než 50 %, přičemž v tomto rozsahu již za něj vedlejší účastník plnil, a proto nezbylo než žalobu v celém rozsahu (rovnajícím se právě 50 % zbývající částky z titulu náhrady škody formulované žalobkyní) zamítnout pro její nedůvodnost. S ohledem na tento závěr se již odvolací soud nezabýval případnou moderací náhrady škody dle ust. § 264 zákoníku práce.

27. Odvolací soud proto napadený rozsudek dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu žalobkyně zcela zamítl (výrok I.).

28. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jsou odůvodněny ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný. Žalobkyně je proto povinna zaplatit jak žalovanému, tak vedlejšímu účastníku na jeho straně náhradu nákladů řízení, spočívajících u žalovaného v nákladech jeho právního zastoupení a sestávajících za řízení před soudem prvního stupně z odměny za pět úkonů právní služby po 2 740 Kč, tj. 13 700 Kč (převzetí a seznámení se s věcí, podání odůvodněného odporu, vyjádření k žalobě a účast na jednání přesahující 2 hodiny), z čtyř režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1 200 Kč, náhrady cestovného ve výši 1 388 Kč dle vyhl. č. 398/2023 Sb. (oproti vyúčtování byla při výpočtu použita třetí hodnota spotřeby pohonné hmoty), náhrady promeškaného času ve výši 600 Kč a 21 % DPH vypočtené ze součtu odměny, režijního paušálu, náhrady cestovného a promeškaného času dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 546,48 Kč, tj. celkem 20 434,48 Kč. Za řízení před odvolacím soudem jde o odměnu za šest úkonů právní služby (viz písemné vyúčtování) po 2 740 Kč, tj. 16 440 Kč, šest režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč, náhradu promeškaného času ve výši 1 800 Kč, náhradu cestovného ve výši 4 251 Kč, 21% DPH ve výši 5 101 Kč, náhradu za soudní poplatek za odvolání ve výši 2 029 Kč a náhradu za zaplacenou zálohu na znalecký posudek ve výši 5 000 Kč, tedy celkem vznikly náklady za právní zastoupení v odvolacím řízení ve výši 36 421 Kč, v souhrnu pak náklady před soudy obou stupňů činí částku 56 855,50 Kč (po zaokrouhlení), a to v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb., k zaplacení byla stanovena obvyklá třídenní lhůta počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění. Na straně vedlejšího účastníka vznikly náklady v celkové výši 3 900 Kč z titulu paušální náhrady nákladů právně nezastoupeného účastníka, sestávající se z 13 úkonů po 300 Kč (blíže vyúčtování ze dne 21. 6. 2024) a dále z částky 1 650 Kč jako náhrady za vynaložené náklady na jízdné, celkem pak je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 550 Kč, také v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku.

29. Výrok IV. je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni zavázal povinností zaplatit České republice – Krajskému soudu v Plzni jím placené náklady dokazování, spočívající v nákladech na znalečné, které po odečtení žalovaným zaplacené zálohy na znalecký posudek ve výši 5 000 Kč činí 42 760 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.