10 Co 33/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno parc. č. / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu, ze dne 8. 11. 2024, č. j. 15 C 433/2023-99

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba na určení žalobcova vlastnického práva k pozemku parc. č. St. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , parc. č., , v katastrálním území a obci , adresa, , zapsaném na LV č. , hodnota, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, katastrální pracoviště , adresa, .

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , , adresa, , jejíž součástí je budova – stavba chrámu s č. p. , parc. č., . Žalobce se určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem domáhal již v roce 2014 na základě vydržení, ale jeho žaloba byla tehdy pravomocně zamítnuta, protože neprokázal existenci původního deklarovaného vlastníka, za jehož nástupce se považoval, ani existenci byť jen putativního právního titulu. Žalobce proto nyní žádal o určení jeho vlastnického práva k nemovitostem na základě mimořádného vydržení a žalobu směřoval proti státu podle ust. § 65 odst. 6 a 7 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Žalovaný namítl nedostatek pasivní legitimace s poukazem probíhající dědické řízení a tvrdil, že žalobce nemohl mít přinejmenším od roku 2016 poctivý úmysl o jeho vlastnickém právu vzhledem k zamítnutí jeho předchozí žaloby, a navíc také věděl, že se o vlastnictví přihlásil někdo jiný. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění ze sporu o vydržení, který byl veden u téhož okresního soudu pod sp. zn. 14 C 230/2014, a v dokazování se zabýval jen užíváním nemovitostí. Z předložených listinných důkazů zjistil, že žalobce nemovitosti dlouhodobě užívá k liturgickým, duchovním i komerčním účelům a provádí údržbu objektu. V dědickém řízení po , jméno FO, , jméno FO, , jméno FO, , vedeném pod sp. zn. 40 D 420/2022, se o pozůstalost přihlásila dědička , jméno FO, , jméno FO, -, jméno FO, . Soud prvního stupně se ztotožnil s právním posouzením ze sporu o vydržení, které se týkalo žalobcovy právní osobnosti a jeho vztahu k nemovitostem, ale nepřevzal právní závěr o počátku běhu lhůty k mimořádnému vydržení, která podle něj mohla začít běžet již před 1. 1. 2014. Nepoctivý úmysl nebylo možno shledat ve skutečnosti, že žalobce užívá nemovitosti, ačkoliv je mu známo, že jejich vlastníkem je někdo jiný, neboť nelze vyloučit, že by mohl být přesvědčen o odkazu nemovitosti v jeho prospěch, respektive ve prospěch subjektů, které považuje za své právní předchůdce, a nelze vyloučit ani toto právní nástupnictví. Žalobce se od svého vzniku, tedy přinejmenším od roku 1951, chová jako vlastník nemovitostí, což je přijímáno veřejností i orgány veřejné moci. Těžko mu lze tedy podsouvat nepoctivost jeho jednání, kterou nelze spatřovat ani v tom, že se vícerými způsoby snažil docílit souladu zápisu v katastru s faktickým stavem. Ani probíhající pozůstalostní řízení nemůže narušit jeho přesvědčení o vlastnickém právu, protože výsledek tohoto řízení je dosud značně nejistý. Žalovaný byl ve věci pasivně legitimován na základě ust. § 65 katastrálního zákona, které s účastenstvím jiného subjektu nepočítá. V době vyhlášení rozsudku je v katastru nemovitostí stále uveden údaj o neznámém vlastníku, a na tom nemůže nic změnit ani poznámka o probíhajícím pozůstalostním řízení, byť ta se mohla stát spouštěčem pro podání žaloby. Údajná dědička se v případě jejího úspěchu může domáhat proti žalobci lepšího práva podle ust. § 985 o. z. Žalobce držel a užíval nemovitosti jako vlastník po dobu delší než předepsanou v ust. § 1095 o. z., aniž by mu byl prokázán nepoctivý úmysl, uplynula i doba delší než stanovená v ust. § 3066 o. z., a proto došlo k vydržení vlastnického práva k nemovitostem nejpozději dne 1. 1. 2019. Soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl a procesně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení jen v takovém rozsahu, v jakém je požadoval.

2. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že ve věci nebyl pasivně legitimován, když u téhož soudu probíhá řízení o pozůstalosti po posledním knihovním vlastníku nemovitostí; proto bylo namístě řízení přerušit alespoň do doby určení okruhu dědiců. Smyslem ust. § 65 odst. 7 katastrálního zákona bylo umožnit odstranění zápisů vlastnických práv nedostatečně identifikovaných vlastníků z katastru nemovitostí po přechodné období podle ust. § 3067 o. z., než nastane fikce opuštění věci. Od 2. 1. 2024 bylo toto ustanovení vyprázdněno, neboť nemovité věci, u nichž nebyl během desetileté lhůty odstraněn zápis nedostatečně identifikovaného vlastníka, k tomuto datu připadly státu. Výjimku tvořily nemovitosti, u nichž byla vyznačena poznámka o probíhajícím dědickém řízení, tak jako tomu bylo v případě posuzovaných nemovitostí. Katastrální zákon svěřil žalovanému toliko procesní práva a povinnosti, bez přesahu do roviny hmotněprávní, ale případní dědicové mají jiné postavení. Podáním návrhu na projednání pozůstalosti projevila možná dědička zájem o nemovitosti, a bude-li její dědické právo prokázáno, pak bude na ní, aby tvrdila a prokazovala skutečnosti vztahující se k žalobcovým úmyslům. Žalovaný se nikdy nepovažoval za vlastníka předmětných nemovitostí, a proto jsou jeho možnosti obrany v tomto řízení omezené. Úvaha soudu prvního stupně o možnosti domáhat se lepšího práva podle ust. § 985 o. z. neobstojí, protože v případě vyhovění žalobě bude dědické řízení zastaveno. Správný nebyl závěr ani o nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením, protože nejméně během části vydržecí doby, následující po zamítavém rozhodnutí ve věci sp zn. 14 C 230/2014, lze u žalobce shledat nepoctivý úmysl.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného odkázal na ust. § 65 odst. 7 katastrálního zákona, který jasně uvádí, jaký subjekt má být žalován ve sporu o nemovitou věc s nedostatečně identifikovaným vlastníkem. Pokud by žalobci v řízení o vlastnictví nemovitých věcí s nedostatečně identifikovaným vlastníkem postupovali v duchu argumentace žalovaného, znamenalo by to pro ně povinnost žalovat každého, kdo o předmětnou nemovitost projeví zájem. Správná nebyla ani argumentace žalovaného o údajném nepoctivém úmyslu, který nemůže být implikován žalobcovou vědomostí o tom, že neunesl důkazní břemeno v řízení o řádném vydržení. Potom by nikdo nebyl schopen věc mimořádně vydržet, neboť každé mimořádné vydržení v sobě obsahuje nemožnost vydržet věc řádným způsobem. Argument žalovaného, že po vydržecí dobu neexistovala osoba, která by žalobci mohla bránit v držbě, byl v žalobcův prospěch, protože žalobce vždy tvrdil, že jeho držba byla nerušená. I díky splnění této podmínky nemovitost mimořádně vydržel.

4. Žalobce se odvolal proti výroku o nákladech řízení a namítl, že soud prvního stupně vyšel z nesprávného předpokladu, podle něhož žalobce nežádal náhradu nákladů. Ze zvukového záznamu o soudním jednání je ale patrné, že žalobce měl v úmyslu specifikovat náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady v celkové výši 22 719 Kč, jejichž náhradu mu měl soud prvního stupně přiznat.

5. Žalovaný k žalobcovu odvolání podotkl, že žalobcovo stanovisko k náhradě nákladů řízení pochopil stejně jako soud prvního stupně, tedy že žalobce žádá pouze o náhradu soudního poplatku.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že jej nelze považovat za věcně správný.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování jen k žalobcovu užívání nemovitostí, a ve zbytku se spokojil s odkazem na výsledky řízení Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 230/2014. Odvolací soud pro úplnost doplnil dokazování k žalobcově subjektivitě, k vývoji vlastnických vztahů k nemovitostem a k výsledkům dědického řízení, a to listinami založenými ve spisu sp. zn. 14 C 230/2014 a listinami dostupnými z veřejných zdrojů.

8. Z rejstříku evidovaných právnických osob, vedeného Ministerstvem kultury, vyplývá, že žalobce je jako subjekt evidován od 1. 1. 1994, jeho zřizovatelkou je Pražská pravoslavná eparchie, pro kterou je zřizovatelkou Pravoslavná církev v českých zemích.

9. Vývoj vlastnického práva k tzv. ruskému kostelu v , adresa, byl zjištěn z kopie knihovní vložky č. , hodnota, pozemkové knihy, která byla založena ve spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 230/2014. Z ní se podává, že vlastnictví ke stavební parcele č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba chrámu, nabyl dne 25. 6. 1902 hrabě , jméno FO, -, jméno FO, na základě kupní smlouvy a jeho vlastnické právo bylo do pozemkové knihy vloženo v roce 1904. V roce 1939 získala vlastnické právo ke kostelu Ruská ortodoxní diecéze ortodoxního biskupa v Berlíně v Německu, ale její právo bylo z pozemkové knihy vymazáno dne 14. 2. 1952 na základě smíru, uzavřeného v roce 1949 mezi ruským velvyslanectvím a českými státními orgány, a znovu byl obnoven vklad vlastnického práva pro hraběte , jméno FO, , jméno FO, , jméno FO, -, jméno FO, .

10. Podle prohlášení o vlastnickém právu k nemovitostem z roku 2004, které bylo založeno ve spisu sp. zn. 14 C 230/2014, žalobce před notářem mimo jiné uvedl, že původní vlastník hrabě , jméno FO, , jméno FO, , jméno FO, -, jméno FO, , v katastru nemovitostí uváděný nesprávně jako „, jméno FO, “, odkázal zmíněný kostel a související pozemky tehdejší pravoslavné církevní obci, a k formálnímu přechodu vlastnického práva nedošlo jen proto, že po nástupu nacismu v Německu byly nemovitosti ještě před podáním návrhu na zápis do pozemkových knih převedeny na Ruskou ortodoxní diecézi ortodoxního biskupství pro Berlín a Německo. Pravoslavné církvi se nepodařilo zachovat dokumenty osvědčující přechod vlastnického práva, proto bylo po skončení války vlastnické právo opětovně vloženo pro hraběte , jméno FO, -, jméno FO, , ale církev se k nemovitosti vždy chovala je jako její vlastník.

11. Ze spisu sp. zn. 14 C 230/2014 dále vyplývá, že dne 11. 5. 2022 bylo na základě podnětu pravnučky hraběte , Anonymizováno, -, jméno FO, paní , jméno FO, , jméno FO, -, jméno FO, zahájeno dědické řízení, které bylo dne 1. 2. 2023 oznámeno v katastru nemovitostí. Vyhláška pro neznámé dědice byla vydána dne 12. 4. 2023, na jejím základě se přihlásila pouze uvedená pravnučka. Soudní komisařka jí při jednání dne 20. 5. 2024 uložila, aby ve lhůtě šesti měsíců doložila svoje dědické právo. Řízení dosud není skončeno.

12. Žaloba ve věci Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 230/2014 byla soudem prvního stupně zamítnuta dne 3. 2. 2016, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil dne 27. 5. 2016. Ve sporu byla okrajově řešena i možnost mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem, soudy k němu shledaly, že takto odůvodněný nárok byl uplatněn předčasně. Dovolací soud odmítl dovolání dne 10. 12. 2018 a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dne 10. 9. 2019.

13. V současné době jsou sporné nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, , vlastník nemovitostí je neznámý. Podle výpisu z tohoto LV byly údaje o nemovitosti předány do evidence , právnická osoba, a byla k nim vyznačena poznámka spornosti vzhledem k probíhajícímu sporu o mimořádné vydržení. V oddílu E se uvádí, že „do vložky pozemkové knihy č. , hodnota, bylo vloženo právo pro hraběte , jméno FO, - vlastník Čr MNV , adresa, “. Na listu vlastnictví byla dále s právní účinky ke dni 1. 2. 2023 vyznačena poznámka o probíhajícím dědickém řízení sp. zn. 40 D 420/2022, vedeném notářkou , tituly před jménem, Špelinovou jako soudní komisařkou Okresního soudu v Chebu.

14. Odvolací soud na základě doplněného dokazování shledal, že žalobce je procesně způsobilým subjektem, zapsaným do rejstříku evidovaných právnických osob vedeného Ministerstvem kultury ČR.

15. Projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, třebaže se žalobce ve sporu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 230/2014 dovolal i možnosti mimořádného vydržení. Soudní rozhodnutí z tohoto sporu nemohla vytvořit překážku podle ust. § 159a odst. 4 o. s. ř., protože tehdy žalobce uplatnil uvedený požadavek předčasně, ještě před uplynutím lhůty upravené v ust. § 3066 o. z.

16. Nyní posuzovaná žaloba byla podána dne 20. 12. 2023, v té době již bylo v katastru nemovitostí oznámeno probíhající dědické řízení. Žalobce se domáhá práv z mimořádného vydržení podle ust. § 1095 o. z. K nabytí vlastnického práva k nemovitostem v důsledku mimořádného vydržení může podle ust. § 1095 o. z. dojít po uplynutí lhůty dvaceti let, i když držitel neprokáže právní důvod, na kterém se jeho tržba zakládá. Vlastnické právo podle uvedeného ustanovení může nabýt i nepoctivý držitel, pokud při uchopení držby neměl nepoctivý úmysl, tedy jeho úmysl byl prostý podvodu a lsti. Pro mimořádné vydržení vlastnického práva není potřeba doložit vůbec žádný právní titul, ani titul domnělý. Podle ust. § 3066 o. z. mohla dvacetiletá vydržecí lhůta uplynout nejdříve dne 1. 1. 2019.

17. Důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu držitele nese podle ust. § 1095 o. z. žalovaný, který o této skutečnosti musí být poučen podle ust. § 118a o. s. ř., ovšem soud prvního stupně žalovanému potřebné poučení neposkytl.

18. Žalovaný namítal nedostatek své pasivní legitimace, ale soud prvního stupně nepochybil, když nepřerušil řízení podle ust. § 109 o. s. ř. do skončení pozůstalostního řízení, protože posouzení pasivní legitimace spočívalo ve vyřešení právní otázky, založené na výkladu katastrálního zákona. Ostatně žalobce dal jednoznačně najevo, proti komu chce řízení vést, nepodal ani návrh podle ust. § 92 o. s. ř., třebaže ho na tuto možnost žalovaný upozorňoval. Tím spíš tu nebyl důvod vyčkávat na výsledky dědického řízení a bylo třeba posoudit, zda žalobce mohl svůj nárok uplatnit proti státu.

19. Podle žalobce i podle soudu prvního stupně byla pasivní legitimace státu odvozena z ust. § 65 katastrálního zákona, ale odvolací soud tento názor nesdílel. Uvedené ustanovení zavedlo určitou proceduru pro řešení problémů s neúplnými zápisy převzatými z pozemkové knihy, v nichž nebyli dostatečně identifikováni vlastníci. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen úřad) měl podle ust. § 65 odst. 4 katastrálního zákona provést šetření k dohledání vlastníka, a pokud se mu podařilo identifikovat žijícího vlastníka, pak jej byl podle ust. § 65 odst. 5 katastrálního zákona povinen vyzvat, aby předložil příslušné listiny nebo zahájil soudní spor. Pokud zjištěný vlastník nebyl naživu, měl úřad podle ust. § 65 odst. 8 katastrálního zákona podat podnět k zahájení řízení o pozůstalosti. Jestliže se úřadu sama přihlásila osoba, která tvrdila, že je vlastníkem, potom ji měl úřad podle ust. § 65 odst. 6 katastrálního zákona vyzvat k předložení listin nebo k podání žaloby. Pro spory zahájené podle ust. § 65 odst. 5 a 6 katastrálního zákona byla v ust. § 65 odst. 7 katastrálního zákona založena pasivní legitimace státu. Katastrální zákon dále ve svém ust. § 65 odst. 9 stanovil, že na nemovitost je třeba pohlížet jako na opuštěnou, jestliže se nepodaří zjistit jejího vlastníka a uplyne marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná.

20. V posuzovaném případě byly naplněny podmínky ust. § 65 odst. 8 katastrálního zákona, vlastníka se podařilo ztotožnit, a vzhledem k jeho úmrtí bylo dodatečně zahájeno dědické řízení. Nastala ale i situace předvídaná v ust. § 65 odst. 6 katastrálního zákona, když se žalobce přihlásil jako vlastník na základě mimořádného vydržení, zahájil spor proti státu a dovolával se jeho pasivní legitimace odvozené z ust. § 65 odst. 7 katastrálního zákona; ovšem nevzal v potaz, že tou dobou již probíhalo dědické řízení, které bylo oznámeno v katastru nemovitostí.

21. Z katastru nemovitostí bylo již při podání žaloby patrné, že tu není neznámý či nedostatečně identifikovaný vlastník ve smyslu ust. § 64 a § 65 katastrálního zákona, naopak bylo zřejmé, že se původního vlastníka podařilo identifikovat a o nemovitost se přihlásili jeho dědicové. Nebyl tedy dán důvod žalovat stát, když je tu dědic, který se chce nemovitosti ujmout. Nemovitost je sice dosud zapsána na listu vlastnictví neznámého vlastníka, ale je tomu tak jen proto, že ještě neskočilo dědické řízení.

22. Po zahájení dědického řízení, oznámeného v katastru nemovitostí, žalobce ztratil možnost vyvolat spor proti státu podle ust. § 65 odst. 6 a 7 katastrálního zákona, protože by takový postup odporoval účelu úpravy § 65 katastrálního zákona, směřující k odstranění problémů se zápisy nedostatečně identifikovaných vlastníků v katastru nemovitostí. Postup podle ust. § 65 odst. 7 katastrálního zákona nemohl dostat přednost oproti úpravě ust. § 65 odst. 8 téhož předpisu, neboť pak by v řízení vedeném proti státu byla nejen odepřena možnost obrany věcně legitimovaným právním nástupcům původního vlastníka, ale především by případné kladné rozhodnutí ve věci zmařilo dědické řízení. Dědické řízení by v takovém případě muselo být zastaveno, protože by tu již nebyla pozůstalost, která by se mohla stát předmětem dědění, a dědici by tak nedosáhli svých práv. Potom by se ani nemohli obrátit se svým nárokem na žalobce podle ust. § 985 o. z., jak měl za to soud prvního stupně.

23. Žaloba podaná proti státu fakticky obcházela dědické řízení a ohrožovala možnost dědění sporného majetku, ale takový účel úprava katastrálního zákona jistě nesledovala. Ustanovení § 65 odst. 7 katastrálního zákona založilo procesní legitimaci státu pro spory podle ust. § 65 odst. 5 a 6 tohoto předpisu, ale věcně legitimovaným subjektem zůstával skutečný vlastník, resp. jeho právní nástupci, kterým bylo ve smyslu ust. § 65 odst. 8 katastrálního zákona třeba umožnit obranu jejich práv v soudním řízení. Jestliže tu byla osoba disponující možným hmotněprávním oprávněním, pak by nebylo v souladu s přijatou právní úpravou upřednostňovat na její úkor stát s jeho procesním oprávněním.

24. Žaloba měla od počátku směřovat proti neznámým dědicům, a neplatí, že žalobce by musel uplatňovat nárok vůči všem osobám, které by si na věc dělaly nárok, jak v odvolacím řízení namítal. Na něm bylo toliko respektovat veřejně dostupné údaje z katastru nemovitostí o probíhajícím dědickém řízení a v případě nebezpečí z prodlení podat žalobu proti neznámým dědicům.

25. Stát nebyl pasivně legitimovaným subjektem při podání žaloby, a nestal se jím ani v průběhu řízení na základě ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona ve spojení s ust. § 1050 odst. 2 o. z. Lhůta upravená v tomto ustanovení, po jejímž uplynutí by bylo třeba pohlížet na nemovitost jako na opuštěnou, skončila podle ust. § 3067 o. z. ke dni 1. 1. 2024, a mohly tu eventuálně nastat důsledky, které by se promítly do pasivní věcné legitimace státu ke dni vydání soudního rozhodnutí ve smyslu ust. § 154 odst. 1 o. s. ř., ale to se v posuzované věci nestalo.

26. Ustanovení § 1050 odst. 2 o. z. zakládá vyvratitelnou domněnku opuštění věci v případech, kdy není prokázána skutečná vůle vlastníka opustit nemovitou věc, a vychází z předpokladu nerealizovaného výkonu vlastnického práva po nepřerušenou dobu 10 let. Pokud je u takové nemovitosti uveden v katastru jako její vlastník nedostatečně identifikovaný subjekt, pak podle ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona bude po uplynutí uvedené lhůty zapsán do katastru nemovitostí jako její knihovní vlastník stát.

27. Ke splnění podmínek § 1050 odst. 2 o. z. a ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona v souzené věci nedošlo, nemovitost je v katastru nadále zapsána na listu vlastnictví neznámého vlastníka, ale nebylo ji možno považovat za opuštěnou ani po uplynutí stanovené lhůty. Její skutečný vlastník sice nevykonával svoje vlastnické právo po dobu delší než deset let, ale stalo se tak z důvodu objektivních okolností, které v tom bránily jemu i jeho právním nástupcům. Po úmrtí původního vlastníka tu bez řádného projednání dědictví nebyl subjekt způsobilý projevit vůli věc opustit či bránit žalobci v jejímu užívání, domněnka opuštění věci podle ust. § 1050 odst. 2 o. z. tak byla vyvrácena, a nemovitost nebylo možno považovat za opuštěnou ve smyslu ust. § 1050 odst. 2 o. z. a ust. § 65 odst. 9 katastrálního zákona. V řízení tedy nemohla být založena pasivní legitimace státu ani tímto způsobem.

28. Kdyby pozůstalostní řízení skončilo pro přihlášenou dědičku neúspěchem a nebyl tu ani žádný jiný dědic, přešlo by vlastnictví k pozůstalosti na stát jako odúmrť podle ust. 1634 o. z. Pak by se teprve stal stát pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o vlastnictví k nemovitosti na základě tvrzeného mimořádného vydržení, ale takový stav věci ke dni rozhodnutí nenastal.

29. Nárok z mimořádného vydržení tedy nebylo možno s úspěchem uplatnit proti státu, žaloba měla vzhledem k pozůstalostnímu řízení, oznámenému v katastru nemovitostí, směřovat proti neznámým dědicům, i když byla podána ještě před uplynutím lhůty podle ust. § 1050 odst. 2 a § 3067 o. z. Odvolací soud se proto nezabýval možným splněním podmínek pro mimořádné vytržení podle ust. § 1095 o. z., neposkytl žalovanému poučení podle ust. § 118a o. s. ř. o jeho důkazním břemenu k žalobcovu nepoctivému úmyslu při uchopení držby, napadený rozsudek podle ust. § 220 o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

30. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle procesního úspěchu účastníků ve věci tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno žalovanému v rozsahu pěti režijních paušálů po 300 Kč. Výše paušální náhrady 300 Kč zůstala zachována i pro úkony vykonané v roce 2025, protože vyhláška č. 254/2015 Sb. nebyla od 1. 1. 2025, na rozdíl od advokátního tarifu, změněna.