10 CO 338/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; územní celek , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno , příjmení sídlem adresa o 180 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2023, č. j. 30 C 403/2022-117,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 73 121 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 30 C 403/2022-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 180 000 Kč od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroku I.), a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 77 331 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, které svým podáním ze dne 25. 7. 2023 odůvodnila s tím, že je podává z důvodu uvedeného v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. V prvé řadě žalovaná uvedla, že je přesvědčena, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval skutkovými tvrzeními žalované, které se týkaly toho, že žalobkyně na žalovanou vyvíjela nátlak a vyhrožovala jí mnohamilionovými sankcemi, a taktéž důkazy, které žalovaná za účelem prokázání svých tvrzení navrhla. Žalovaná zopakovala, že v rámci jednání o napojení na kanalizační řad přislíbila žalobkyni, že se bude podílet náklady v celkové výši 60 000 Kč, které by musela stejně vynaložit. Pokud tedy žalobkyně požadovala vyšší částku, pak se domnívala a stále domnívá, že by došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor žalované. Tuto nabídku žalované žalobkyně odsouhlasila, následně ale začala podmínky měnit, a to právě z titulu svého procesního postavení, na které se v průběhu jednání odvolávala, a využila tak tísně žalované, která v té době měla již stanovený termín pro zhotovení a realizaci svého projektu, přičemž žalobkyně si byla vědoma toho, že žalované by v případě prodlení hrozily mnohamilionové smluvní pokuty a této skutečnosti zneužila ve svůj prospěch. Žalovaná tedy byla v situaci, že v případě, pokud by nepřistoupila na návrh žalobkyně, aby se podílela vyšší částkou na realizaci kanalizačního řadu, pak by jí nebyl ze strany žalobkyně udělen souhlas k následné kolaudaci kanalizačního řadu, o čemž se žalobkyně rovněž mimochodem zmínila. V takovém případě by se žalovaná ocitla v prodlení s předáním kanalizačních přípojek klientům, a musela by nést smluvní pokuty za prodlení v řádech milionů korun českých. Proto jí nezbylo nic jiného, než s návrhem žalobkyně souhlasit. V zápise z jednání ze dne 27. 7. 2020, na který žalovaná poukázala před soudem prvního stupně, sice není uvedeno původně domluvených 60 000 Kč, je z něj ale dle žalované patrné, že žalovaná byla v pozici značně slabší strany a jako kompromis nabídla doplatit k původní domluvené částce dalších 35 000 Kč Ani to však žalobkyni nestačilo, kdy je patrné, že to byla právě žalobkyně, která byla iniciátorem všech jednání. Těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně zabývat odmítl, ačkoli je žalovaná přesvědčena, že dostatečně určitě uvedla skutková tvrzení a k těm také navrhla důkazy. Soud prvního stupně ale navržené listinné důkazy a ani svědecké výpovědi o tom, jakým způsobem žalobkyně s žalovanou jednala předtím, než žalovaná pod nátlakem žalobkyně nakonec souhlasila s částkou 180 000 Kč, neprovedl, kdy navíc žalobkyně popřela, že by se nějaké jednání, při kterém bylo odsouhlaseno 60 000 Kč vůbec mělo konat, a odmítla taktéž sdělit nacionále osob, které se účastnily jednání mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná je tedy přesvědčena, že za situace, pokud by se soud prvního stupně dostatečně zabýval navrhovanými důkazy, bylo by prokázáno, že žalobkyně zneužila svého postavení silnější strany, a žalovaná tak jednala v tísni. Na takové jednání se hledí od počátku jako na jednání neplatné a neúčinné, které nemůže jednotlivé účastníky zavazovat a nutit k právnímu jednání, které je zjevně neopodstatněné. V souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, může dle žalované za určitých podmínek svědčit právní ochrana dle ust. § 433 o. z. i ve vztahu dvou podnikatelů. Nelze tudíž vyloučit, že i v případě jednání dvou podnikatelů, bude zákonná ochrana jednomu z podnikatelů dle ust. § 433 o. z. přináležet. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že je přesvědčena, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu a věc správně právně posoudil a žalované správně uložil povinnost žalobkyni částku 180 000 Kč na podkladě smlouvy uzavřené mezi účastnicemi ze dne 12. 8. 2020 zaplatit, jelikož žalobkyně své povinnosti z této smlouvy před podáním žaloby splnila, ovšem žalovaná nikoli. Dále poukázala na to, jakým způsobem soud v odstavci 24. napadeného rozsudku své závěry odůvodnil a podotkla, že autorem smlouvy ze dne 12. 8. 2020 byla žalovaná a nikoli žalobkyně a že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že uzavření smlouvy předcházelo standardní vyjednávání o podmínkách smlouvy, a tudíž nyní žalovaná rozporuje platnost smlouvy, kterou sama vyhotovila a o které dlouhodobě až do podání žaloby komunikovala tak, že ji chce uzavřít a řídit se jí. Žalovaná v průběhu řízení odkazovala na tvrzenou dřívější dohodu, která měla být mezi účastnicemi uzavřena ohledně jejího příspěvku na vybudování kanalizace v částce 60 000 Kč s tím ale, že žalobkyně takové tvrzení odmítala a odmítá, neboť první částkou, která byla mezi účastníky řešena, byla částka ve výši 95 000 Kč navržená ze strany žalované, kterou ale žalobkyně neakceptovala. Dle žalobkyně také žalovaná nereagovala řádně na výzvu soudu prvního stupně k doplnění jejích tvrzení, přičemž rovněž jí předložené důkazy žádná taková její tvrzení neprokazovaly a převážně ani s předmětem sporu nesouvisely. Soud prvního stupně rovněž zdůvodnil, z jakého důvodu důkazy navržené ze strany žalované neprováděl, přičemž s těmito závěry se žalobkyně ztotožňuje. K tomu podotkla, že z nekonkrétních tvrzení žalované bylo možné vysledovat, že k uzavření dohody o příspěvku ve výši 60 000 Kč mělo dojít před uzavřením smlouvy ze dne 12. 8. 2020, a i pokud by v teoretické rovině byla taková dohoda skutečně uzavřena, byla by zcela nepochybně nahrazena novým právním jednáním, a to smlouvou ze dne 12. 8. 2020, a tedy tvrzená předchozí dohoda by tak či onak zanikla privativní novací. Žalovanou tvrzená existence dohody o příspěvku ve výši 60 000 Kč by tedy na právní posouzení věci a výsledek sporu vliv neměla.

4. Pokud jde o tvrzení žalované ohledně nátlaku žalobkyně na žalovanou a výhrůžky mnohamilionovými sankcemi, pak žalobkyně uvedla, že neměla povědomí o smluvních vztazích, které měla žalovaná uzavřené se svými klienty, natož aby znala konkrétní ujednání sankcí z takových smluv. K otázce kolaudace kanalizačního řadu dále uvedla, že o kolaudaci nerozhodovala, neboť tuto kompetenci má [stát. instituce], nikoli žalobkyně jako obec, přičemž ani nehodlala a nečinila žalované žádné problémy v souvislosti s kolaudací kanalizace, neboť naopak dělala vše pro to, aby kolaudace kanalizace byla provedena v co nejkratším termínu a problém s kolaudací si způsobila sama žalovaná, neboť žádost spolu s přílohami neobsahovala předepsané náležitosti.

5. Žalobkyně se ztotožnila rovněž s právním posouzením námitek uplatněných ze strany žalované okresním soudem ohledně uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a zneužití postavení slabší smluvní strany, neboť jde o závěry správné, odůvodněné v souladu s judikaturou vyšších soudů a právní teorií. Žalovaná dle žalobkyně v rámci své argumentace záměrně přehlíží, že je podnikatelem, a proto jsou na ni kladeny vyšší nároky než na spotřebitele, zatímco žalobkyně je veřejnou korporací a nikoli podnikatelkou. Lze si jen obtížně představit, jak by se v praxi mělo realizovat tvrzení žalované, že žalobkyně je také podnikatelkou, tedy že v rámci správy svého majetku (rekonstrukce kanalizace) podniká, tedy vyvíjí soustavně a samostatně činnost za účelem dosažení zisku. Takový závěr považuje žalobkyně za absurdní. Dle žalobkyně je rovněž nepochybné, že žalovaná jakožto podnikatelka, která smlouvu vyhotovila, nemůže být slabší smluvní stranou dle § 433 o. z. a současně je vyloučena také aplikace ust. § 1793 až 1796 o. z. I pokud by však aplikace právě uvedených právních institutů byla teoreticky možná, nebyly by pro ni v žádném případě naplněny podmínky. Totožný právní závěr je možné uvést i k údajnému rozporu smlouvy s dobrými mravy, a to s ohledem na podmínky a intenzitu, které pro rozpor právního jednání s dobrými mravy dlouhodobě dovozuje judikatura vyšších soudů. Dle žalobkyně byla tedy smlouva ze dne 12. 8. 2020 uzavřena mezi účastnicemi platně, účastnice zavazuje a ty se smlouvou mají řídit. Žalobkyně se také smlouvou řídila, ovšem žalovaná nikoli. Pokud by žalovaná uzavírala smlouvu s vědomím, že hodlá žalobkyni nakonec uhradit pouze částku 60 000 Kč, pak nejenže uzavírala smlouvu s mentální výhradou, ale současně dlouhodobě uváděla žalobkyni v omyl. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co ve věci konal dne 19. 10. 2023 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé za důvodné považovat nelze.

7. Žalobkyně se v dané věci domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla uložena žalované povinnost zaplatit jí částku 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 4. 12. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že dne 12. 8. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o podílu na rekonstrukci kanalizace [územní celek], na základě které se žalovaná zavázala finančně se podílet na rekonstrukci kanalizačního řadu částkou 180 000 Kč. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila a vznášela řadu námitek, pro které by jí povinnost k zaplacení částky 180 000 Kč žalobkyni dle smlouvy ze dne 12. 8. 2020 neměla být uložena. Jde-li o stanoviska účastnic prezentovaná před soudem prvního stupně, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně v jeho odstavcích 1. až 6., kde jsou stanoviska účastnic v dostatečném rozsahu shrnuta, včetně reakce žalované na poučení ze strany soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterého se jí dostalo při jednání soudu prvního stupně dne 25. 4. 2023.

8. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých poskytl při prvním jednání žalované poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., oběma účastnicím poskytl poučení dle ust. § 118b o. s. ř. při skončení prvního jednání a dle ust. § 119a o. s. ř. po skončení dokazování při jednání dne 1. 6. 2023, přičemž provedl dokazování listinnými důkazy navrženými ze strany účastnic, s výjimkou listinných důkazů označených žalovanou v jejím podání ze dne 4. 5. 2023. Na podkladě provedeného dokazování zjistil skutkový stav tak, jak jej popsal v odstavci 7. odůvodnění napadeného rozsudku. Věc právně posoudil dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., a uzavřel, že žaloba je důvodná. Ve vztahu k postavení účastnic v daném smluvním vztahu vycházejícím ze smlouvy uzavřené dne 12. 8. 2020 předně konstatoval, že žalobkyně je sice veřejnoprávní korporací, nicméně v daném závazkovém vztahu vystupovala jako subjekt soukromého práva ve smyslu ust. § 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen zákon o obcích), přičemž žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu jako podnikatelka v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, neboť ta měla úzkou souvislost s prováděním developerského projektu v katastru žalobkyně. Smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi dne 12. 8. 2020 posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 o. z. s tím, že dle něj byla sjednána platně, neboť její obsah je dostatečně určitý, jsou jasně a srozumitelně určeny předmět smlouvy, závazky, které strany přejímají a práva, která jim na základě dané smlouvy vznikají, a jde tak o závazkový vztah řídící se primárně sjednanými podmínkami a dále obecnou úpravou občanského zákoníku.

9. V reakci na námitky žalované ve vztahu k námitce neplatnosti této smlouvy z důvodu, že žalobkyně měla při jejím uzavírání zneužít tísně žalované a zneužít svého postavení jako silnější strany, pak uvedl, že ust. § 1797 o. z. vylučuje aplikaci lichvy upravené v § 1796 o. z. ve prospěch podnikatele, což je v souladu s jeho sníženou právní ochranou vyplývající z jeho profesionality. S ohledem na to je dle soudu prvního stupně, a to i s odkazem na komentářovou literaturu, vyloučeno, aby se podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, dovolával samotného jejího rozporu s dobrými mravy dle § 580 o. z. z důvodu, že výše plnění je v hrubém nepoměru, a případně, že došlo i ke zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti nebo k jiné obdobné okolnosti, a pouze v případě, vystupňuje-li se jednání protistrany až do hroby násilí nebo uvedení v omyl, může být podnikatel vyvázán ze smlouvy za předpokladu ust. § 587 a násl. o. z. Nemožnost užívat pravidla pro lichvu a neúměrné zkrácení však neznamená dle soudu prvního stupně s ohledem na judikaturu vyšších soudů úplnou nemožnost dovolat se obecnějších zákazů zneužití práva dle § 8 o. z., zneužití závislosti podnikatele dle § 433 o. z. nebo jednání nepoctivého dle § 6 o. z., neboť v konkrétním případě i podnikatel může být ve slabší pozici, může být nepoučen a špatně se orientovat, popřípadě a zejména může být v tísni. Aplikace těchto obecných institutů ovšem nemůže zcela potlačit výjimku upravenou v ust. § 1797 o. z., a tudíž je vždy třeba zvažovat všechny okolnosti případu, zejména také otázku, na kolik si podnikatel mohl obstarat dostatečné informace a dostatečný právní servis, neboť z ust. § 1797 o. z. lze dovodit celkově nižší míru ochrany podnikatele i při použití zmíněných institutů, odůvodněnou právě jeho profesionalitou a tím, že se vědomě a dobrovolně vystavil tvrdosti obchodního světa a ostatní od něj důvodně mohli očekávat k tomu potřebné schopnosti (viz § 5 odst. 1 o. z.). Dále soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na postavení žalobkyně jako veřejnoprávní korporace a nikoli podnikatele, je ve vztahu k žalované užití ust. § 433 o. z. vyloučeno, a ve vztahu k aplikaci § 8 o. z. a § 6 o. z. poukázal na to, že žalovaná sama vypracovala návrh předmětné smlouvy a prostřednictvím svého jednatele žalobkyni opakovaně utvrzovala v delším časovém horizontu o tom, že se nebude„ handrkovat o drobné“, že žalovanou částku uhradí, a teprve s odstupem několika let zpochybnila samotou platnost smlouvy s odkazem na výše uvedená ustanovení.

10. V souvislosti s námitkou neplatnosti smlouvy z důvodu zneužití její tísně dále připomněl soud prvního stupně i to, že se žalované dostalo poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ovšem v koncentrační lhůtě žalovaná nedoplnila žádná konkrétní skutková tvrzení, neboť její podání ze dne 4. 5. 2023 neobsahuje dostatečně úplná, určitá a konkrétní skutková tvrzení v souvislosti s výzvou soudu. Skutková tvrzení pak bez dalšího nelze nahrazovat odkazem na důkazy, neboť nejprve je třeba splnit břemeno tvrzení a uvést dostatečná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení, a teprve tyto následně prokazovat. Žalovaná tedy dle soudu prvního stupně rovněž nesplnila svou základní procesní povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti na svou obranu, tedy neunesla břemeno tvrzení, a proto také soud prvního stupně nepřistoupil k provádění jí navržených důkazů, neboť nedostatečná skutková tvrzení žalované nelze nahrazovat odkazem na důkazy či jejich provádění.

11. Dále soud prvního stupně uvedl, že se nezabýval existencí údajné ústní dohody z dubna roku 2020, na základě které měla žalovaná dle jejího tvrzení uhradit žalobkyni příspěvek na rekonstrukci kanalizačního řadu ve výši 60 000 Kč, neboť i v případě, pokud by skutečně uzavřena byla, nemohla by vedle písemně uzavřené dohody ze dne 12. 8. 2020 obstát, neboť tato pozdější dohoda by v rámci privativní novace dle ust. § 1902 věta první o. z. předchozí dohodu nahradila.

12. Pokud bylo žalovanou poukazováno na změnu okolností po uzavření smlouvy ve smyslu ust. § 1764 až 1766 o. z., pak soud prvního stupně uzavřel, že daná ustanovení nelze na danou věc vůbec aplikovat, jelikož ke změně poměrů by muselo dojít až po uzavření smlouvy ze dne 12. 8. 2020, což se ovšem nestalo a žalovaná to ani netvrdila.

13. Za nepřiléhavou považoval soud prvního stupně i procesní obranu žalované odkazující na ust. § 1968 o. z., jelikož ze smlouvy ze dne 12. 8. 2020 nevyplývá, že by uhrazení částky 180 000 Kč bylo vázáno na předchozí splnění jakékoli podmínky či povinnosti žalobkyně, se kterou by se mohla byť jen teoreticky dostat do prodlení, neboť ve smlouvě byla zakotvena pouze povinnost žalobkyně poskytnout žalované projektovou dokumentaci a vyjádření subjektů a orgánů v rámci stavebního řízení bez stanovení jakéhokoli konkrétního data, kdy tuto svoji povinnost měla splnit, přičemž tuto svoji povinnost, jak soud prvního stupně zdůvodnil, žalobkyně nepochybně splnila.

14. Za důvodné nemohlo být dle okresního soudu považováno ani odstoupení žalované od smlouvy ze dne 12. 8. 2020, kterým se dále nezabýval, neboť z důvodů tvrzených ze strany žalované by musela být tato smlouva posouzena jako absolutně neplná, od které by tak ze stejných důvodů nemohlo být odstoupeno.

15. Podané žalobě tedy soud prvního stupně vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení žádaného žalobkyní od 4. 12. 2021 do zaplacení, neboť nejpozději do dne 3. 12. 2021 měla žalovaná na podkladě výzvy žalobkyně plnit, a tedy dnem následujícím se dostala do prodlení se splněním svého peněžitého závazku, a proto žalobkyni náleží i právo na zaplacení úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z., jehož výši soud prvního stupně určil dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního rozhodl soud prvního stupně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které vypočetl na celkovou částku 77 331 Kč.

16. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně v dané věci postupoval správně, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro své rozhodnutí, kdy odvolací soud dokazování doplnil provedením pouze jediného důkazu, a to smlouvou o dílo, která měla být podle tvrzení žalované jí uzavřena v souvislosti s realizací jejího developerského projektu v obci [obec], na podkladě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž také odvolací soud při svém rozhodování vychází, a věc dle názoru odvolacího soudu rovněž správně právně posoudil.

17. Ve shodě se soudem prvního stupně má tedy i odvolací soud za to, že účastnicemi byla dne 12. 8. 2020 platně uzavřena smlouva o podílu žalované na rekonstrukci kanalizace [územní celek], na základě které se žalovaná zavázala podpořit rekonstrukci kanalizačního řadu v obci [obec], sousedícího s pozemky žalované, částkou 180 000 Kč a žalobkyně se zavázala poskytnout žalované projektovou dokumentaci a vyjadřovací dokumenty jednotlivých orgánů činných ve stavebním řízení. Soud prvního stupně přitom správně takto uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 o. z. a dle přesvědčení odvolacího soudu zcela správně uzavřel, že její obsah je dostatečně určitý, je jasně a srozumitelně určen předmět smlouvy, závazky, které strany přejímají, a práva, které na základě takové smlouvy vznikají.

18. Doplnit je možné ještě to, že i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., tedy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011, uzavřel, že v případě finančního příspěvku týkajícího se inženýrských sítí není rozumného důvodu omezovat platnost dohody tím, že by náklady k danému účelu nemohly být kryty z více zdrojů, a že záleží jen na vzájemné dohodě obce a vlastníka pozemku (konsensu jejích vůlí), zda a za jakých podmínek k dohodě o příspěvku dojde s tím, že jejich vzájemnou vůlí projevenou ve smlouvě nepochybně vznikne platný závazek, tedy mimo jiné i závazek uhradit příspěvek. Tyto závěry jsou přitom použitelné i v poměrech nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., aplikovaného v této věci, který smluvní volnost stran ještě posílil.

19. Soud prvního stupně se dle názoru odvolacího soudu správně vypořádal i se všemi námitkami, které byly ze strany žalované v řízení před soudem prvního stupně uplatněny, a naopak se nedopustil těch pochybení, která jsou mu ze strany žalované v jejím odvolání vytýkána.

20. Souhlasit je přitom třeba s tím, jakým způsobem soud prvního stupně provedl výklad ustanovení občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., kterých se žalovaná dovolávala, případně která s ohledem na její námitky připadala pro posouzení věci do úvahy, a jak je v poměrech posuzované věci na zjištěný skutkový stav aplikoval.

21. Soud prvního stupně tedy správně s ohledem na znění ust. § 1797 o. z., které stanoví, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z. a ani se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z., dovodil, že žalovaná, která v daném smluvním vztahu jako podnikatelka při svém podnikání nepochybně vystupovala, se nemohla dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z., tedy z důvodu, že by při jejím uzavírání někdo zneužil její tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a dal si sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, a že nemohla požadovat zrušení smlouvy ani podle § 1793 odst. 1 o. z., tedy z důvodu neúměrného zkrácení.

22. Dle přesvědčení odvolacího soudu nadto důvod poskytnutí finančního příspěvku žalovanou žalobkyni na rekonstrukci kanalizačního řadu vyplýval ze zvláštního vztahu mezi účastnicemi, který podle provedeného dokazování nebyl omezen jen na poskytnutí finančního příspěvku dle smlouvy ze dne 12. 8. 2020, nýbrž byly mezi stranami řešeny i další otázky týkající se převzetí infrastruktury vybudované žalovanou v souvislosti s realizací jejího developerského projektu ze strany žalobkyně (viz smlouvy o budoucí smlouvě o převodu majetku ze dne 16. 6. 2021 a o smlouvě budoucí o převzetí a provozování sítí ze dne 16. 12. 2020), tedy by nebylo možné o aplikaci ust. 1793 odst. 1 o. z. uvažovat ani s ohledem na výluku danou ust. § 1794 odst. 1 o. z.; takové právo ostatně žalovanou v dané věci ani uplatněno nebylo a stejně by zaniklo ve smyslu ust. 1795 o. z., neboť jí nebylo uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.

23. Dále dovolací soud dodává, že i pokud by aplikace ust. § 1796 o. z. nebyla s ohledem na postavení žalované jako podnikatelky bez dalšího vyloučena, stejně by nebylo možné uvažovat o zneužití nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalované při uzavření smlouvy se žalobkyní, což ostatně nebylo ani žalovanou tvrzeno, přičemž dle odvolacího soudu nedošlo ani ke zneužití tísně žalované, jak bude dále zdůvodněno.

24. Soud prvního stupně dále správně zvažoval i aplikaci ust. § 433 o. z. poskytujícího ochranu slabší smluvní straně vůči podnikateli, který vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, a správně dovodil, že ani toto ustanovení nelze v dané věci použít, jelikož žalobkyně, která měla dle žalované své postavení zneužít, není podnikatelkou a v daném smluvním vztahu tak jako podnikatelka nevystupovala a vystupovat nemohla. Soud prvního stupně přitom správně dovodil, že obec je veřejnoprávní korporací, která sice v daném smluvním vztahu vystupuje v rovném postavení se žalovanou, ovšem nikoli jako podnikatelka, neboť podnikatelkou není, a rekonstrukci (či výstavbu) kanalizačního řadu ve vlastnictví obce za podnikání ani považovat nelze. Podnikatelem je totiž ve smyslu ust. § 420 odst. 1 o. z. ten, kdo vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Obec je ale ve smyslu ust. § 1 a § 2 zákona o obcích základním územním samosprávním společenstvím občanů, veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, která pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, kdy při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem, a tedy již jen z její zákonné definice o podnikatele nejde.

25. K postavení obce se přitom vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009, ve kterém mimo jiné uvedl, že smyslem obce jako veřejnoprávní korporace není podnikatelská činnost ve smyslu (tehdy) obchodního zákoníku, ale správa věcí veřejných, kdy tento závěr je přenositelný rovněž do poměrů nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. [územní celek] tak rozhodně není podnikatelkou, a tudíž na ni ust. § 433 o. z. již jen z toho důvodu nedopadá.

26. Za mylnou lze považovat rovněž interpretaci žalované v tom směru, že by snad provádění rekonstrukce (či výstavby) kanalizačního řadu na území obce bylo podnikáním obce, neboť tomu tak ve skutečnosti není, jelikož v takovém případě jde o správu jejího majetku a současně plnění jejího základního poslání, tedy zabezpečování veřejných potřeb na území obce. To, že žalobkyně požadovala po žalované příspěvek na rekonstrukci kanalizace, neboť z takové rekonstrukce profitovala rovněž žalovaná, která tak mohla připojit na takto zrekonstruovaný kanalizační řad jí v developerském projektu (Obytná zóna [obec]) zasíťované pozemky, kdy dříve uvažované řešení se ukázalo v průběhu realizace developerského projektu jako nemožné (s ohledem na nevyhovující stav kanalizace, na kterou k napojení mělo dojít, který byl žalobkyní zjištěn až v průběhu realizace developerského projektu žalované), také nenaplňuje znaky podnikání žalobkyně, jelikož takto požadovaný příspěvek nepředstavuje zisk žalobkyně, jak to žalovaná mylně uvádí, nýbrž jen další zdroj financování rekonstrukce kanalizace, který vede ke snížení nákladů, které sama žalobkyně musela na rekonstrukci kanalizace vynaložit.

27. Nelze současně při těchto úvahách přehlédnout ani to, jaké bylo postavení žalované, tedy že šlo o podnikající právnickou osobu (obchodní korporaci) realizující v dané obci developerský projekt, kdy podle žalovanou předložené smlouvy o dílo se společností [právnická osoba], kterou žalovaná při jednání odvolacího soudu prohlásila za smlouvu o dílo, která byla skutečně uzavřena, cena díla za vybudování infrastruktury v souvislosti se zasíťováním pozemků (kanalizace splašková a dešťová, vodovodní řad včetně vodovodních přípojek, komunikace), které následně měla žalovaná prodávat zájemcům o ně, činila 8 811 784 Kč. I s ohledem na to by tak v případě žalované, která v té době byla již dva roky existující právnickou osobou (obchodní korporaci), jejímž předmětem podnikání bylo mimo jiné provádění staveb, jejich změn a jejich odstraňování, nebylo možné uvažovat s ohledem na požadavek její profesionality a nutnosti nést riziko spojené s podnikáním o tom, že je slabší smluvní stranou, zejména pokud byla v té době způsobilá realizovat developerský projekt, v rámci kterého jen za vybudování potřebné infrastruktury pro zasíťování pozemků (vybudování kanalizace splaškové a dešťové, vodovodního řadu včetně vodovodních přípojek a komunikace) měla vynaložit téměř 9 000 000 Kč. Právě v této souvislosti je třeba hodnotit i to, že podle uzavřené smlouvy se žalobkyní šlo o poskytnutí příspěvku ve výši 180 000 Kč, tedy příspěvku, který se rovnal cca 2 % nákladů na zhotovení díla v souvislosti se zasíťováním pozemků v rámci jejího developerského projektu, kdy současně v důsledku změny napojení na kanalizační řad nemusela žalovaná vybudovat cca 30 m řadu kanalizace (tlakové kanalizace), což naopak představuje úsporu na její straně (přesná výše této úspory nebyla zjištěna, nelze tudíž vycházet z tvrzení žalobkyně, že by šlo právě o částku 60 000 Kč, pro správné posouzení věci nepovažuje však odvolací soud zjištění přesné výše této úspory za nutné).

28. Správně se dále soud prvního stupně zabýval i tím, zda v dané věci není namístě aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku, zejména jeho ust. § 6 a § 8 o. z., a to ve vztahu k ust. § 580 o. z. a případnému rozporu uzavřené smlouvy ze dne 12. 8. 2020 s dobrými mravy, ovšem i zde správně uzavřel, že ani prostřednictvím těchto ustanovení občanského zákoníku nelze neplatnost uzavřené smlouvy mezi účastnicemi dovodit.

29. Zde je třeba vzít v potaz to, co již uvedl soud prvního stupně, tedy že podle prokázaných skutečností účastnice dne 27. 7. 2020 jednaly ohledně příspěvku na rekonstrukci kanalizačního řadu ve vlastnictví žalobkyně, že žalovaná navrhovala příspěvek ve výši 95 000 Kč, zatímco žalobkyně požadovala příspěvek ve výši 269 152 Kč (tento požadavek byl uplatněn již dne 2. 7. 2020) s tím, že návrh žalované na příspěvek jen ve výši 95 000 Kč bude muset být projednán zastupitelstvem obce. Následně dne 28. 7. 2020 žalobkyně žalované sdělila, že se zastupitelstvo žalobkyně usneslo, že požadavek žalobkyně bude představovat částku 176 596 Kč (která vycházela z délky napojení projektu žalované 34 m a ceny 5 194 Kč dle nabídky zhotovitele), přičemž žalovaná na to reagovala tak, že prostřednictvím svého jednatele téhož dne poděkovala za snahu najít kompromis, a vyjádřila se tím způsobem, že návrh žalobkyně je někde uprostřed představ žalobkyně a žalované, že nemá smysl se dále handrkovat o„ drobné“, nicméně žádala ještě o převzetí komunikace vybudované žalovanou žalobkyní ihned po její kolaudaci. Dne 12. 8. 2020 se žalovaná obrátila na žalobkyni a zaslala jí návrh smlouvy o finančním příspěvku, ze které nyní žalobkyně svůj nárok na zaplacení částky 180 000 Kč uplatňuje. Takto ze strany žalované navržená smlouva byla také dne 12. 8. 2020 ze strany oprávněných osob jednat za žalovanou i žalobkyni uzavřena, přičemž žalobkyně také na podkladě takto uzavřené smlouvy jednala v tom směru, že žalované poskytla potřebnou projektovou dokumentaci a rovněž stanoviska dotčených orgánů, jež měla k dispozici, neboť dne 12. 8. 2020 podala žalovaná s touto projektovou dokumentací a stanovisky dotčených orgánů žádost o změnu stavby před jejím dokončením u příslušného stavebního úřadu, tedy [stát. instituce], který také dne 4. 9. 2020 vydal oznámení o zahájení řízení o změně stavby před dokončením a rozhodnutím ze dne 7. 10. 2020 změnu stavby v souvislosti se změnou napojení kanalizace povolil. Dne 24. 6. 2021 bylo následně vydáno kolaudační rozhodnutí [stát. instituce], kterým bylo povoleno užívání stavby vybudované ze strany žalované – Obytná zóna [obec], včetně kanalizace splaškové i dešťové (vedle ní šlo ještě o vodovodní řad s přípojkami, místní komunikaci, veřejné osvětlení a plynovodní řad), kdy se tak stalo na základě žádosti žalované ze dne 18. 11. 2020 (vzhledem k tomu, že žádost o kolaudační souhlas spolu s přílohami neobsahovala předepsané náležitosti, bylo rozhodnuto o provedení kolaudačního řízení a vydáno kolaudační rozhodnutí dne 24. 6. 2021).

30. Z výše uvedeného je tak patrné, že účastnice ohledně příspěvku žalované na rekonstrukci kanalizačního řadu jednaly po delší dobu, že původní představy obou účastnic byly odlišné, že nakonec bylo nalezeno kompromisní řešení právě v částce 180 000 Kč, kdy sama žalovaná částku požadovanou žalobkyní ještě o více jak 3 000 Kč navýšila s komentářem, že se nemá smysl se handrkovat o„ drobné“, že to byla žalovaná, která smlouvu o příspěvku ze dne 12. 8. 2020 vyhotovila a takto navržené znění smlouvy ze strany žalované žalobkyně akceptovala, přičemž v souvislosti s takto uzavřenou smlouvou žalobkyně své povinnosti splnila, pokud žalobkyni projektovou dokumentaci a příslušné souhlasy, které měla k dispozici, poskytla, s ohledem na to došlo také k zahájení řízení o změně stavby před jejím dokončením a k povolení této změny stavby rozhodnutím příslušného stavebního úřadu. Žádná z těchto skutečností přitom nesvědčí pro závěr, že by žalovaná jednala pod nátlakem žalobkyně či že by jednání žalobkyně v souvislosti s požadavkem na příspěvek od žalované na rekonstrukci kanalizačního řadu bylo v rozporu dobrými mravy (zde odvolací soud zdůrazňuje, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným, který musí být odůvodněn mimořádnými okolnostmi daného případu) či jinými obecnými principy soukromého práva.

31. Teprve po vydání kolaudačního rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání stavby vybudované ze strany žalované – Obytná zóna [obec], vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 180 000 Kč výzvou ze dne 23. 11. 2021, která jí byla doručena do datové schránky dne 23. 11. 2021, přičemž žalovaná prostřednictvím své datové schránky reagovala na tuto výzvu dne 7. 12. 2021 tím způsobem, že svůj závazek samozřejmě uhradí, ovšem aktuálně nemá cash flow na to, aby úhradu provedla s tím, že v tomto e-mailu také poukazovala ještě na jiný projekt, který realizovala, což opět podporuje závěr, že žalovaná nebyla nezkušenou podnikatelkou. Znovu sdělila žalovaná žalobkyni dne 17. 1. 2022, že nejpozději v půlce února sjednanou částku doplatí s tím, že popisovala důvody, pro které prozatím k úhradě nedošlo. Na další výzvy žalobkyně k úhradě ze dne 21. 4. 2022, 20. 7. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 31. 10. 2022 nebylo již žalovanou reagováno, ačkoli jí výzvy k úhradě byly vždy do její datové schránky doručeny.

32. Žalobkyně tedy žalovanou vyzvala k úhradě částky 180 000 Kč až poté, co došlo ke kolaudaci a povolení užívání stavby Obytné zóny [obec] vybudované žalovanou, přičemž žalovaná v měsících prosinci 2021 a lednu 2022 úhradu této částky přislíbila, ovšem ji neprovedla, poté přestala komunikovat, a teprve v souvislosti s podanou žalobou začala uplatňovat řadu námitek, pro které by dle ní neměla mít povinnost částku 180 000 Kč žalobkyni uhradit.

33. S ohledem na výše uvedené je také možné odmítnout vysvětlení žalované při jednání odvolacího soudu, že žalobkyni ubezpečovala o tom, že částku 180 000 Kč uhradí z důvodu, že byla stále vystavena riziku, že žalobkyně nebude s kolaudací stavby žalované souhlasit, neboť žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 180 000 Kč až poté (cca 5 měsíců), co již byla stavba žalované zkolaudována a povoleno její užívání. Žalovaná tedy utvrzovala žalobkyni v tom, že svůj závazek z předmětné smlouvy splní i v době, kdy již nemohla mít žádné obavy z jednání žalobkyně, které nyní popisuje, tedy že by žalobkyně mohla její projekt Obytné zóny ve [obec] zmařit či pozdržet s negativními důsledky pro žalovanou. Ukázalo-li se takové vysvětlení žalované nedůvodným, pak to nesvědčí ani ve prospěch jejích ostatních tvrzení ohledně údajné tísně a zneužití postavení žalobkyně vůči ní v době uzavření smlouvy.

34. Správně přitom poukazuje žalobkyně rovněž na to, že námitky žalované se v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyvíjely, když primárně žalovaná poukazovala na to, že měla obavu z toho, že žalobkyně (v postavení správního orgánu) prostřednictvím svého stavebního úřadu nevydá stavební povolení či nepovolí kolaudaci projektu žalované, což se ukázalo jako zcela smyšlené tvrzení žalované, jelikož žalobkyně ohledně stavebního povolení či kolaudace stavby žalované nerozhodovala, neboť o ní rozhodoval [stát. instituce], stavební úřad, tedy někdo zcela odlišný od žalobkyně.

35. Pokud následně žalovaná jen obecně namítala, že jí mělo být ze strany žalobkyně„ vyhrožováno“ komplikacemi v rámci kolaudačního řízení jejího developerského projektu (resp. že jí nebude udělen souhlas ke kolaudaci kanalizačního řadu), pak k tomu žádné relevantní důkazy nejen neoznačila, ale ani konkrétněji nespecifikovala taková svá tvrzení, a tudíž soud prvního stupně důvodně jen takto obecná a nekonkrétní tvrzení žalobkyně neprokazoval. Nelze souhlasit se žalovanou, že by taková svá tvrzení doplnila v podání ze dne 4. 5. 2023 v reakci na výzvu soudu, neboť zde se vyjádřila pouze k otázce uzavření dohody ohledně příspěvku ve výši 60 000 Kč a ohledně toho, jakým způsobem dospěla právě k této částce jako k přiměřenému příspěvku žalobkyni, a posléze se vyjadřovala jen k tomu, že nemůže být v prodlení se splněním svého závazku. Žalovanou navržené důkazy se tak vztahovaly právě k otázce uzavření smlouvy na zaplacení částky 60 000 Kč jako příspěvku žalobkyni v dubnu roku 2020 a ohledně toho, jakým způsobem žalovaná dospěla k částce 60 000 Kč jako přiměřenému příspěvku, nikoli ale k tvrzenému nátlakovému jednání ze strany žalobkyně (hrozbám z její strany). Soud prvního stupně však správně uzavřel, že i pokud by byla mezi účastnicemi v dubnu roku 2020 uzavřena ústní smlouva ohledně příspěvku žalované žalobkyni v částce 60 000 Kč, samo o sobě by to nemělo vliv na existenci jejího závazku z uzavřené smlouvy ze dne 12. 8. 2020, neboť smlouva z 12. 8. 2020 by předchozí smlouvu (závazek z ní) nahradila (viz § 1902 věta první o. z.).

36. Odvolací soud k tomu doplňuje, že dle jeho názoru by ani v případě prokázání, že zde existovala ústní dohoda ohledně příspěvku ve výši 60 000 Kč, byť žalobkyně od počátku takovou dohodu popírala a žalovaná žádný záznam ohledně takové dohody nepředložila, by to ještě neznamenalo, že při uzavření dohody ze dne 12. 8. 2020 jednala žalovaná v tísni. resp. že žalobkyně v rámci jednání o uzavření smlouvy ze dne 12. 8. 2020 zneužila svého postavení. Z rozhodnutí ohledně povolení změny stavby před jejím dokončením [stát. instituce] ze dne 7. 10. 2020 totiž vyplývá, že dokumentace ohledně rekonstrukce kanalizace byla zhotovena až v dubnu roku 2020, teprve poté mohla být zjištěna cenová nabídka na rekonstrukci kanalizace, která je ze dne 23. 6. 2020 (viz zápis o předání a převzetí dokončených stavebních prací), a tedy uzavřená smlouva ze dne 12. 8. 2020, jak to vyplývá i z protokolu o jednání ze dne 27. 7. 2020, reflektovala právě takto zjištěné náklady na rekonstrukci daného kanalizačního řadu, které dříve známy nebyly. Je přitom logické (a naopak to nesvědčí pro závěr ohledně předchozího uzavření ústní dohody namítané žalovanou), že k jednání ohledně výše příspěvku došlo až poté, co byly známy náklady spojené s rekonstrukcí kanalizace, resp. že teprve tehdy mohla být adekvátní dohoda o příspěvku se znalostí všech podstatných skutečností uzavřena. Není dále správnou ani úvaha žalované, že by jediným přiměřeným byl příspěvek z její strany ve výši předpokládané úspory nákladů na vybudování části kanalizace, která v důsledku změny napojení zbudována být nemusela, neboť bylo třeba vzít v potaz nově nastalé skutečnosti, přičemž výše příspěvku byla závislá na dohodě účastnic, která byla v tomto ohledu určující.

37. Z dokladů předložených žalobkyní dále vyplývá, že rekonstrukce kanalizačního řadu byla dle odsouhlasené cenové nabídky ze dne 23. 6. 2020 provedena a byla dokončena provedením zkoušek vodotěsnosti stok dne 2. 11. 2020, přičemž žalobkyni byly vystaveny faktury za provedení díla ze strany [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ve výši celkem 700 633,60 Kč (faktury ze dne 9. 9. 2020 a 27. 10. 2020) a [jméno] [příjmení] za zajištění projektové dokumentace a inženýrskou činnost ve výši 74 000 Kč (faktura ze dne 1. 9. 2020). I s přihlédnutím k tomu, kolik celková rekonstrukce (výstavba) kanalizačního řadu stála, je možno příspěvek žalované v částce 180 000 Kč, která v důsledku této změny nemusela provádět výstavbu části původně uvažované kanalizace, považovat za zcela přiměřený a za zcela přiměřený rovněž celkové finanční náročnosti developerského projektu žalované.

38. Pokud bylo poukazováno ze strany žalované na možné smluvní sankce, které ji stíhaly ze smluv uzavřených se zájemci o pozemky v jejím developerském projektu, pak šlo o vnitřní vztah žalované s těmito zájemci, přičemž žalovaná, jak to správně uvedl soud prvního stupně, podrobnosti stran údajného zneužití této skutečnosti ze strany žalobkyně nespecifikovala, a žalobkyně takové zneužití a znalost smluvní dokumentace žalované odmítla.

39. Odvolací soud má tedy za to, že ke zneužití postavení žalobkyně a údajné tísně žalované při uzavření smlouvy dne 12. 8. 2020 nedošlo, ale naopak uzavřená smlouva představuje koncensus obou stran ohledně příspěvku žalované na rekonstrukci kanalizační řadu ve vlastnictví žalobkyně, kdy z této rekonstrukce profitovala rovněž sama žalovaná, která mohla na takto rekonstruovaný řad připojit svůj developerský projekt, když předchozí plánované připojení se ukázalo jako nerealizovatelné. Naopak tedy odvolací soud považuje podmínky uzavřené smlouvy za přiměřené všem zjištěným okolnostem a odpovídající koncensu obou stran, kterého při uzavírání smlouvy jako projevu jejich svobodné a vážné vůle dosáhly.

40. Dle přesvědčení odvolacího soudu je tak možné, stejně jako to učinil soud prvního stupně, námitky žalované stran neplatnosti smlouvy z důvodu její tísně při jejím uzavření, zneužití postavení žalobkyně či rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy odmítnout, přičemž za nesprávný nelze považovat ani postup soudu prvního stupně, pokud (některé) důkazy navržené ze strany žalované neprovedl, neboť ty se týkaly jen těch skutečností, které na posouzení platnosti smlouvy ze dne 12. 8. 2020 vliv neměly.

41. Dále odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně správně jako mylnou odmítl argumentaci žalované stran aplikace ust. § 1764 až 1766 o. z., neboť i podle tvrzení samotné žalované k případné změně okolností došlo v každém případě už před uzavřením smlouvy ze dne 12. 8. 2020. Správně soud prvního stupně odmítl rovněž argumentaci žalované ust. § 1968 věta druhá o. z., jelikož žalobkyně rozhodně nebyla v prodlení ve smyslu ust. § 1975 o. z., neboť žalovaná plnění žalobkyni nenabídla a ani poskytnutí součinnosti žalobkyní ke splnění dluhu (zaplacení částky 180 000 Kč) nebylo třeba (ve všech výzvách žalobkyně bylo uvedeno číslo jejího účtu, na který má být částka zaplacena). Žalobkyně také nebyla v době, kdy žalovanou k jejímu plnění vyzvala, v prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy ze dne 12. 8. 2020, neboť v té době byla již stavba žalované zkolaudována, a tedy žalobkyně musela v té době mít v každém případě již veškeré své povinnosti ze smlouvy ze dne 12. 8. 2020 splněné; podle provedeného dokazování musely být tyto povinnosti splněny ještě před podání žádosti žalovanou o změnu stavby před jejím dokončením (ke vzájemnému plnění srovnej také § 1911 a § 1912 o. z.). Ostatně žalovaná ani v tomto směru neuvádí nic konkrétního, přičemž lze nakonec souhlasit se soudem prvního stupně i v tom ohledu, že žádné časové hledisko ve smlouvě ze dne 12. 8. 2020 navržené ze strany žalované k plnění ze strany žalobkyně uvedeno nebylo.

42. Správně soud prvního stupně odmítl rovněž možnost, že by žalovaná byla oprávněna odstoupit od smlouvy ze dne 12. 8. 2020 z důvodu její tísně a nápadně nevýhodných podmínek, neboť zákon v takovém případě možnost odstoupit od smlouvy nestanoví, účastnice možnost odstoupit od smlouvy nesjednaly (k tomu srovnej § 2001 a násl. o. z.), a pokud by tyto námitky žalované byly důvodné, což ale nejsou, jak výše zdůvodněno, vedly by, jak to soud prvního stupně správně uvedl, k absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy.

43. Soud prvního stupně tedy dle přesvědčení odvolacího soudu zcela správně uzavřel, že žalovaná je povinna svůj závazek z platně uzavřené smlouvy ze dne 12. 8. 2020, která byla uzavřena rovněž v souladu se zákonem o obcích, splnit, a tedy žalobkyni částku 180 000 Kč zaplatit, když to ostatně odpovídá rovněž základní zásadě občanského zákoníku spočívající v tom směru, že smlouvy mají být splněny (viz § 3 odst. 2 písm. d) o. z.). V žádném případě tak nelze pohlížet na takové plnění (či jeho část) jako na bezdůvodné obohacení žalobkyně, jak to také žalovaná namítala, ale právě na plnění, na které má žalobkyně od žalované podle platně uzavřené smlouvy ze dne 12. 8. 2020 nárok.

44. Soud prvního stupně dále správně uzavřel, že žalovaná se dostala do prodlení se splněním tohoto svého závazku na podkladě výzvy žalobkyně ze dne 23. 11. 2021, která jí také dne 23. 11. 2021 byla doručena, ve které jí žalobkyně stanovila lhůtu ke splnění její povinnosti do 3. 12. 2021, kterou považuje odvolací soud za zcela přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého, neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Pokud tedy žalovaná částku 180 000 Kč žalobkyni do 3. 12. 2021 neuhradila, dostala se ode dne 4. 12. 2021 do prodlení se splněním svého závazku (§ 1968 o. z.), a žalobkyně je tak oprávněna ve smyslu ust. § 1970 o. z. požadovat rovněž zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy právě ve výši 8,5 % ročně.

45. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

46. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, i zde soud prvního stupně postupoval správně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142a odst. 1 o. s. ř., a tedy úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení před soudem prvního stupně. Za účelně vynaložené náklady řízení soud prvního stupně správně považoval jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 7 200 Kč a jednak náklady spojené se zastoupením žalobkyně advokátem. S ohledem na to, že žalobkyně je malou obcí, která nedisponuje dostatečným personálním vybavením pro vedení takového sporu jako v této věci, je třeba i náklady vynaložené na její zastoupení advokátem v tomto sporu skutečně považovat za účelně vynaložené; žalovaná ostatně v tomto ohledu nic nenamítala. Soud prvního stupně náklady spojené se zastoupením žalobkyně advokátem správně vypočetl ve vztahu k odměně zástupce žalobkyně až na odměnu za jeden úkon právní služby v podobě sepisu kvalifikované výzvy k plnění, jelikož odvolací soud výzvu učiněnou prostřednictvím zástupce žalobkyně ze dne 31. 10. 2022 posoudil jen jako jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu ust. § 11 odst. 2 písm. h) AT, jelikož sice obsahuje základní skutkový rozbor, ovšem chybí základní právní rozbor věci. Zástupci žalobkyně tak za tento úkon právní služby náleží odměna jen ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT v částce 4 150 Kč Vedle toho ještě odvolací soud přepočetl náhradu cestovních výdajů zástupce žalobkyně za cesty konané k jednáním soudu prvního stupně osobním automobilem na celkovou částku (po zaokrouhlení) 871 Kč (základní náhrada 561,60 Kč – 108 km x 5,20 Kč a náhrada za spotřebované pohonné hmoty 309,60 Kč – 1,08 – počet najetých km ve stech x 6,5 – spotřeba pohonné hmoty pro kombinovaný provoz x 44,10 Kč – cena pohonné hmoty nafty motorové dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), a tedy na rozdíl od soudu prvního stupně neuvažoval s částkou 931 Kč těchto cestovních výdajů. V ostatním je již výpočet soudu prvního stupně správný, a tedy na něj odvolací soud odkazuje. Celková výše nákladů za zastoupení žalobkyně advokátem v řízení před soudem prvního stupně tak činí částku 65 921 Kč a s připočtením zaplaceného soudního poplatku celková výše nákladů žalobkyně činí částku 73 121 Kč.

47. Odvolací soud tedy postupem dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 73 121 Kč ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

48. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, jelikož její neúspěch v rozsahu částečného snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je možno považovat za neúspěch toliko v nepatrné části, pokud ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé žalovaná se svým odvoláním neuspěla a v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně byla přisouzená náhrada soudem prvního stupně snížena jen o necelých 6 % Náklady tohoto odvolacího řízení na straně žalobkyně představují opět náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, které byly požadovány za dva poskytnuté úkony právní služby v podobě sepisu vyjádření k odvolání žalované a účasti při jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. g), k) AT), za které náleží zástupci žalobkyně ve smyslu ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT odměna 8 300 Kč za každý z nich. Vedle toho náleží zástupci žalobkyně rovněž náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč na každý z poskytnutých úkonů právní služby. Celkem tedy náklady žalobkyně v tomto odvolacím řízení představují částku 17 200 Kč, a proto odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení právě částku 17 200 Kč, a to opět v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.