10 Co 42/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Petra Strejce ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 121 638 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 31. 10. 2023, č. j. 3 C 201/2021-322

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I., III. a V. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem (již druhým v této věci) rozhodl o žalobě na zaplacení částky 121 638 Kč s příslušenstvím tak, že ve výroku I. zavázal žalovaného k úhradě částky 109 538 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a s náklady na vymáhání pohledávky 1 200 Kč, ve výroku II. žalobu zamítl co do částky 12 100 Kč s příslušenstvím a ve zbývajících výrocích stanovil povinnost účastníků k náhradě nákladů a k náhradě nákladů nesených státem. Předmětem sporu byl uznaný postoupený závazek z provizní smlouvy, uzavřené postupitelem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a žalovaným dne 16. 11. 2018. Podle této smlouvy měl [anonymizováno] [příjmení] za provizi ve výši 0,50 EUR za 1 tunu zobchodovaného materiálu poskytovat žalovanému pomoc při realizaci obchodu s bavorskou [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a při prodeji popílku bavorským betonárkám. Soud prvního stupně zjistil, že popsaná činnost probíhala dlouhodobě, nejprve na základě ústních dohod, později byla stvrzena provizní smlouvou, kterou žalovaný sepsal jako svůj jednostranný závazek, a [anonymizováno] [příjmení] ji ústně akceptoval. [anonymizováno] [příjmení] vystavil za činnost realizovanou ve druhém pololetí roku 2020 fakturu č. 2020, kterou ředitel žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] mladší odsouhlasil a v lednu 2021 ji za žalovaného písemně uznal. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] byl oprávněn jednat za žalovaného při sepisu smlouvy, při odsouhlasení sporné faktury i při jejím uznání. Soud prvního stupně se zabýval obchodní praxí [anonymizováno] [příjmení] a žalovaného i činností [anonymizováno] [příjmení] v druhém pololetí roku 2020 a shledal, že [anonymizováno] [příjmení] byl za toto pololetí oprávněn vyúčtovat provizi za jím realizovanou činnost ve prospěch žalovaného při obchodování s [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] [příjmení] vystavil fakturu na základě podkladů, které získal od žalovaného. Podle předchozí obchodní praxe platila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] žalovanému příspěvek na provizi pro žalobce ve výši 0,25 EUR za 1 tunu materiálu, ale v případě sporné faktury uhradila svůj podíl na provizi přímo [anonymizováno] [příjmení], který pak postoupil žalobci jen zbývající neuhrazenou část pohledávky za žalovaným. Podle soudu prvního stupně byl nárok na provizi podle faktury 2020 uplatněn důvodně, na rozdíl od požadavku na odměnu za pomoc při certifikaci popílku, která byla touto fakturou sice rovněž účtována, ale byla uhrazena již dříve na základě předchozích účetních dokladů. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě z převážné části vyhověl, vyjma požadavku na úhradu odměny za pomoc při certifikaci k popílku ve výši 12 100 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný ve včasném odvolání napadl výrok I. a incidenční výroky III. a V. rozsudku soudu prvního stupně a namítl, že částka 1 200 Kč byla ve výroku I. pravděpodobně uvedena omylem nebo písařskou chybou. Žalobcův nárok není zcela po právu, výpočet výše provize byl proveden bez relevantního právního základu. Mezi žalovaným a [anonymizováno] [příjmení] skutečně probíhala již od roku 2003 spolupráce, ale ta byla ve druhé polovině roku 2020 ukončena, poté [anonymizováno] [příjmení] vykonával práci ve prospěch jiné společnosti, a proto nemohl mít nárok na provizi v požadované výši. Listina označená jako uznání závazku není pro tento spor významná, svědek [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] nejprve vypověděl, že uznání nepodepisoval, po předložení listiny si na svůj podpis vzpomněl, ale stejně nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit rozpor v údajích na listině, když sám připustil, že v uznané částce nebyla odečtena provize z Německa. Listina navíc zřejmě obsahuje nesprávné datum jejího sepsání. Uznání závazku není právně relevantní i kvůli tomu, že nelze uznat dluh budoucí. Výpověď původního věřitele [anonymizováno] [příjmení] byla vnitřně rozporná, [anonymizováno] [příjmení] na jednu stranu spolupráci s firmou [právnická osoba] popíral, na druhou stranu ji připouštěl, ale neměl jasno v tom, od kdy spolupráci s touto firmou navázal, nicméně provizi za ni účtoval žalovanému. Nebylo možno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že by společnost [právnická osoba] spolupracovala se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] pouze přímo, bez využití aktivity [anonymizováno] [příjmení]. Z tabulky předložené [anonymizováno] [příjmení] vyplývá, že [právnická osoba] od listopadu do prosince roku 2020 realizoval obchod v objemu 1060 tun, o který byl žalovaný ochuzen. Jednalo se o 12 % z celkového množství obchodu. Minimálně od listopadu 2020 již [anonymizováno] [příjmení] pro žalovaného žádnou práci nevykonával, žalovaný s ním následně rozvázal spolupráci. [anonymizováno] [příjmení] mohl v dané věci jednat jako příkazník, měl tedy jednat poctivě, a byl-li nezdar způsoben porušením jeho povinností, pak mu žalovaný nebyl povinen poskytnout odměnu. Provize byla vázána na pomoc s jednáním vůči německým dodavatelům, a jestliže již [anonymizováno] [příjmení] nezastupoval zájmy žalovaného a nečinil v jeho prospěch žádné úkony, neměl nárok na provizi. Část provize již byla uhrazena [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], na žalovaného připadala část v maximální možné výši 68 964 Kč. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, uložil žalovanému povinnost k úhradě částky 68 964 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku žalobu zamítl.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., s ohledem na rozsah podaného odvolání se zabýval nárokem na provizi, nikoli však nárokem na odměnu za pomoc při certifikaci popílku, a za nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a zjištěný skutkový stav v zásadě správně posoudil po právní stránce.

5. Předmětem sporu byl postoupený nárok, postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Žalovaný dluh vůči postupiteli písemně uznal, odvolací soud se k platnosti uznání vyjádřil již ve svém zrušovacím usnesení v této věci ze dne 22. 12. 2022, č. j. 25 Co 297/2022-176, na které nyní pro stručnost odkazuje s tím, že v dalším řízení před soudem prvního stupně nebylo zjištěno nic nového, co by jej mohlo vést ke změně právního názoru. Důvodem neplatnosti uznání se nemohla stát žádná ze skutečností namítaných žalovaných, na platnost neměla vliv údajná nejistota o datu jeho sepsání, ani případná nedospělost uznaného dluhu. Závaznost uznání nebyla ohrožena ani eventuálním nedostatkem zástupčího oprávnění ze strany [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] jako ředitele velkoobchodu žalovaného, které ale ve své podstatě ani nebylo zpochybněno. Bez významu také zůstalo, že součástí uznaného dluhu byla i část provize z Německa, která byla [anonymizováno] [příjmení] uhrazena, a nestala se tedy předmětem sporu.

6. V důsledku platného uznání závazku nastala právní domněnka existence dluhu v době uznání, která byla vyvratitelná důkazem opaku a vedla k přesunu důkazního břemene na žalovaného. Na žalovaném bylo, aby prokázal, že dluh nevznikl nebo nevznikl v tvrzené výši, případně již byl zcela nebo zčásti splněn, eventuálně zanikl jinak. Soud prvního stupně na základě pokynu odvolacího soudu poučil žalovaného podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o těchto procesních důsledcích platného uznání dluhu a vyzval ho k prokázání tvrzení, že dluh v uznané výši ke dni uznání nevznikl, případně byl splněn či zanikl jinak. Toto poučení zcela vyhovělo hypotéze aplikované právní normy (ust. § 2053 o. z. ve spojení s ust. § 133 o. s. ř.), navíc v dalším průběhu řízení soud prvního stupně žalovaného opakovaně upozorňoval, že neunáší důkazní břemeno, a znovu mu zopakoval poučení při jednání dne 28. 4. 2023.

7. Žalovaný přesto neoznačil další důkazy, pouze opakoval či rozvíjel svá tvrzení a rozebíral dosavadní výsledky dokazování, z většiny provedeného na základě žalobcových důkazních návrhů. Před poučením výslovně uvedl, že nenavrhuje výslech svědka [příjmení], a předložil několik listin, z nichž se podávalo jen to, že se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] podílela na provizi pro [anonymizováno] [příjmení], že [jméno] [příjmení] mladší jako jediný společník rozhodl v srpnu 2020 o změně obchodní firmy společnosti [právnická osoba] na [právnická osoba] a že mu žalovaný v prvním pololetí 2021 zrušil pracovní poměr. Tyto skutečnosti ale v zásadě nebyly sporné a neměly ani význam pro rozhodnutí. Po poučení podle ust. § 118a o. s. ř. již žalovaný žádný důkazní prostředek neoznačil a nepředložil důkaz, z něhož by vyplynula jím tvrzená výše závazku 68 964 Kč. Na přímou výzvu soudu ze dne 20. 6. 2023 předložil pouze e-mailovou komunikaci z 20. 1. 2021 o množství popílku za sporné období, ale z ní nevyplynulo nic, co by do té doby již nebylo prokázáno.

8. Žalovaný popřel, že by mu byla známa provizní smlouva z 16. 11. 2018, ale toto tvrzení bylo v řízení vyvráceno. Z důkazů vyplynulo jednoznačně, že za žalovaného tuto listinu sepsal a podepsal [anonymizována tři slova], který byl k tomu oprávněn, a [anonymizováno] [příjmení] ji ústně akceptoval. Tím byla uzavřena smlouva, kterou odvolací soud posoudil podle jejího obsahu jako smlouvu příkazní ve smyslu ust. § 2430 o. z., když charakter dohodnuté činnosti, přes její soustavnost a dlouhodobost, jinému smluvnímu typu než příkazu neodpovídal. Podle písemného závazku žalovaného ze dne 16. 11. 2018 i podle obsahu výpovědí svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] a [jméno] [příjmení] totiž byla předmětem plnění pomoc při realizaci obchodu, která vesměs nesměřovala přímo k uzavření určité smlouvy (nebo smluv), ale často se jednalo jen o úpravy a změny dohodnutých smluvních vztahů, úpravy cen pro další období, tlumočení, zajišťování kontaktů a podobně.

9. Úprava příkazní smlouvy nepředpokládá, ale ani nevylučuje sjednání konkurenční doložky ve smyslu ust. § 2975 o. z. Posuzovaná provizní smlouva, kterou nebylo možno považovat za písemně uzavřenou, však konkurenční doložku neobsahovala a nezakazovala [anonymizováno] [příjmení], aby svoji činnost vyvíjel i ve prospěch dalších subjektů. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by konkurenční doložka byla dohodnuta mimo tuto smlouvu a že by v ní účastníci vymezili okruh činnosti nebo okruh osob, kterých by se zákaz měl týkat, a území, na němž by bylo zapovězeno provádět soutěžní činnost. [anonymizováno] [příjmení] tedy nebyl vůči žalovanému vázán zákazem konkurence, mohl vyvíjet činnost pro libovolné subjekty na trhu, a stejně tak společnost [právnická osoba] mohla žalovanému konkurovat v rámci omezení daných ustanovením § 2972 o. z. Případná činnost [anonymizováno] [příjmení] pro třetí subjekty či přímo pro společnost [právnická osoba] by se tedy nemohla stát důvodem pro odepření provize za druhé pololetí roku 2020.

10. Správnost vyúčtování podle faktury 2020 potvrdil svědek [příjmení] ve své výpovědi, a byť je třeba připustit, že jeho svědecká výpověď byla zahlcena řadou podrobností oprávněnosti fakturace. Faktura totiž byla vystavena na základě podkladů od firmy [anonymizována tři slova], z nichž plynulo množství materiálu potřebné pro výpočet provize, a na základě e-mailu zaměstnankyně žalovaného paní [příjmení] ze dne 20. 1. 2021, v němž byly uvedeny stavy odběru popílku za rok 2020. Přípravu pro fakturaci, zhotovenou na základě těchto podkladů, žalovaný písemně odsouhlasil (jednal přitom za něj jako oprávněná osoba jeho ředitel velkoobchodu [anonymizována tři slova]), a poté [anonymizováno] [příjmení] vystavil spornou fakturu. [anonymizováno] [příjmení] sice vypověděl, že [právnická osoba] začal od listopadu 2020 obchodovat se stejným materiálem i obchodními partnery jako žalovaný, ale současně uvedl, že sám pro něj do konce roku 2020 žádnou činnost nevykonával, a potvrdil, že provizi vyúčtoval žalovanému pouze za činnost vykonanou v jeho prospěch. To korespondovalo i s výpovědí svědka [příjmení], podle níž [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] rozlišovala mezi žalovaným a [právnická osoba]

11. Bez významu zůstala i další námitka žalovaného, že [anonymizováno] [příjmení] neměl právo na provizi v požadované výši, když minimálně od listopadu 2020 ve prospěch žalovaného žádnou činnost nevykonával. Žalovaný totiž opomenul, že ve druhém pololetí 2020 smluvní vztah mezi žalovaným a [anonymizováno] [příjmení] ještě trval (důkaz o jeho ukončení podán nebyl), a podle dohody stran nenáležela [anonymizováno] [příjmení] provize za splnění konkrétního úkolu či výkon dohodnuté činnosti, ale počítala se z objemu materiálu, který byl v daném období zobchodován, a to bez ohledu na aktuální rozsah příkazníkovy činnosti.

12. Žalovaný tedy přes řádné poučení nevyvrátil fikci existence závazku k úhradě provize podle faktury č. 2020 v době uznání, ani neprokázal, že by závazek vznikl toliko v jím tvrzené výši a že by byl údajný nezdar způsoben porušením povinnosti ze strany [anonymizováno] [příjmení], jak tvrdil; ostatně z provedeného dokazování vyplynulo, že [anonymizováno] [příjmení] nebyl vázán zákazem konkurence, a nemohl tedy takovou povinnost porušit. Za této situace nemohl být žalovaný úspěšný se svou obranou vůči jistině dluhu ve smyslu ustanovení § 133 o. s. ř.

13. Žalobci vzniklo právo i na úhradu příslušenství ve smyslu ustanovení § 513 o. z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Částka 1 200 Kč byla zahrnuta již v žalobě jako náklady spojené s uplatněním pohledávky, a ve výroku I. rozsudku nebyla uvedena v důsledku omylu či písařské chyby, jak se žalovaný domníval. Nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v minimální výši 1 200 Kč je v obchodních závazkových vztazích jedním ze zákonných důsledků dlužníkova prodlení se splněním závazku a žalobce tento nárok v posuzované věci uplatnil zcela důvodně, stejně jako nárok na zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z.

14. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek v jeho napadených částech jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.