10 CO 73/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; anonymizována tři slova ulice a číslo a anonymizována dvě slova   obec , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; Ing. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený obecnou zmocněnkyní jméno příjmení , narozenou datum trvale bytem adresa o 29 642 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 22. 11. 2021, č. j. 12 C 123/2021-53,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku II., mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9 % úrok z prodlení z částky 29 642 Kč od 1. 9. 2018 do 29. 8. 2019 a z částky 4 462 Kč od 30. 8. 2019 do 16. 11. 2021 a ve zbytku úroku z prodlení se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 12 419,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 29 642 Kč (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 29 642 Kč za období od 1. 9. 2018 do 16. 11. 2021 ve výši 8 573,44 Kč (výrok II.) a dále povinnost zaplatit žalobci ve stejné lhůtě k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 15 524,50 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku se do jeho výroku II. a III. včas odvolal žalovaný, neboť jej považuje za vadný, když v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný dlužil žalobci částku 29 642 Kč jako nedoplatek za vyúčtování za rok 2017. Žalovaný nerozporoval, že dlužná částka vznikla, avšak v řízení předložil důkazy prokazující, že tato částka se netýkala období roku 2017. V rámci doplnění odvolání žalovaný soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění, která učinil z provedených důkazů, případně že neprovedl všechny žalovaným navržené důkazy a jejich následné nesprávné právní posouzení.

3. Žalovaný nerozporoval, že mu bylo doručeno vyúčtování žalobce za rok 2017 s dlužnou částkou 30 564 Kč. Následně žalovaný hradil i nadále pravidelné zálohy za užívání předmětných bytů, žalobce provedl zápočet došlých částek v rámci vyúčtování za roky 2016 až 2020, což, jak také soud prvního stupně uzavírá, v bodě 23., bylo správné. Žalobce rovněž žalovanému v roce 2020 zaslal opakovaně upomínku k zaplacení dlužných částek, kdy za rok 2017 byla opakovaně uváděna částka 4 462 Kč. E-mailem ze dne 11. 2. 2021 (viz bod 17. napadeného rozsudku) žalovaný žádal o kontrolu jím zaslaných plateb na základě zaslané upomínky doručené mu dne 11. 2. 2021. V této žádosti žalovaný nikterak nerozporoval, na jaký účel byly jednotlivé platby provedeny. Není tudíž správný skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobce„ přeúčtoval“ došlé platby na základě specifikace provedené žalovaným. Jediná specifikace zaslaných plateb je u částky 24 071 Kč, a to nikoli v e-mailu uváděném soudem prvního stupně, ale je zřejmá z výpisu z účtu žalovaného, jak vyplývá z bodu 13. napadeného rozsudku. Žalovaný souhlasí s postupem žalobce, pokud tuto částku přeúčtoval, ale žalobce tak učinil až v únoru 2021. Žádným způsobem však nebylo žalovaným specifikováno, jak má být naloženo s částkou 25 180 Kč, kterou zaplatil dne 29. 8. 2019. Z žalovaným předložených důkazů vyplývá, že žalobce provedl zápočet a u žalovaného evidoval dluh za rok 2017 ve výši 4 462 Kč a za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, jak vyplývá z upomínek ze dne 20. 9. 2020 a ze dne 10. 12. 2020, kterou však soud prvního stupně k důkazu neprovedl, i když obě upomínky byly žalovaným předloženy, a ani neodůvodnil, proč tak učinil. Žalovaný tak v roce 2020 dlužil žalobci dle sdělení samotného žalobce za rok 2017 maximálně částku 4 462 Kč. V e-mailu ze dne 11. 2. 2021 předložil žalobce žalovanému evidenci předpisů a plateb, ze které vyplývá, že za rok 2017 bylo vše uhrazeno, avšak v konečném vyúčtování služeb se objevuje částka 4 462 Kč, která neodpovídá ani provedenému součtu žalovaným uhrazených záloh a jejich předpisů a částka 29 642 Kč se objevuje jako součet dlužných částek za období 2016 až 2021. Tato skutková zjištění v daném rozsudku absentují a soud prvního stupně se s tímto důkazem nevypořádal, pouze převzal žalobcovo tvrzení o„ přeúčtování“ plateb. Pokud tedy byla žalovanému v roce 2021 před podáním žaloby i před zasláním předžalobní upomínky opakovaně zasílána dokumentace svědčící o tom, že žalovaný za rok 2017 dluží maximální částku 4 462 Kč, kterou však žalovaný neuznává, neboť nevznikla v roce 2017, nemohl se žalovaný dostat do prodlení se zaplacením žalobcem požadované částky, neboť žalobce provedl až v únoru 2021„ přeúčtování“, a to nikoli správně, neboť pokud již provedl zápočet, žalovaný nikterak neoznačil účet platby 25 180 Kč, nebyl žádný důvod tuto platbu v únoru 2021 přeúčtovat. Žalovaný své závazky splnil po podání žaloby, když žalobce teprve objasnil, jakým způsobem jednotlivé zápočty provedl a následně„ přeúčtoval“. Tímto splnil svůj závazek vůči žalobci, ačkoli i nadále považuje žalobu za nedůvodnou, neboť pokud je žalobcovo tvrzení takové, že nárokuje dluh za rok 2017, takový dluh zanikl provedeným zápočtem žalobce minimálně co do částky 25 180 Kč. Soud prvního stupně, pokud měl některá tvrzení za neprokázaná, měl žalovaného (správně žalobce, který neunesl břemeno důkazní) poučit podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., což však neučinil. Za situace, kdy žalobce sám v únoru 2021 oznámil žalovanému, že provedl přeúčtování provedených plateb a opětovně od tohoto data eviduje dluh 29 642 Kč a e-mailem ze dne 23. 2. 2021 žádal žalovaného o zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 25. 3. 2021, pak se do prodlení mohl žalovaný dostat až od této doby a nikoli již od roku 2018, jak soud prvního stupně uzavřel. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobu v části požadovaného úroku z prodlení zamítne a ve výroku III. tak, že žalobci uloží povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. K odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce tak, že jej považuje za nepřípustné podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy jde o odvolání v tzv. bagatelní věci, kdy předmětem žaloby byla původně jistina ve výši 29 642 Kč, avšak v rozsahu této částky bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, přičemž výrok o zastavení řízení nebyl odvoláním napaden. Žalobce je přesvědčený, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto jen o částce 8 573,44 Kč, představované kapitalizovanými úroky z prodlení, přičemž není rozhodné, že předmětem sporu byla původně i částka 29 642 Kč, té se týká toliko výrok o zastavení řízení, jenž má povahuje usnesení, pročež neplatí, že o ni ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodnuto rozsudkem.

5. Žalobce považuje jinak napadený rozsudek za správný jak po skutkové, tak právní stránce, jeho odůvodnění za srozumitelné a přesvědčivé a nevidí žádný důvod pro jeho změnu, kterou žalovaný žádá. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 29 642 Kč s příslušenstvím představující nedoplatek za vyúčtování za rok 2017 v rámci zákonné povinnosti člena Společenství hradit náklady na plnění spojená nebo související s užíváním bytu – bytové jednotky žalovaného. Žalovaný jistinu žalované částky zaplatil po podání žaloby, přičemž sporné tak zůstalo toliko úrokové příslušenství. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného uplatněnou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci řízení odvolacího. Žalovaný v odvolání neuvádí, na jaký jiný dluh ve výši 29 642 Kč, odlišný od žalované částky, po podání žaloby plnil právě částku 29 642 Kč. Žalobce zrekapituloval, že původně mu žalovaný dlužil následující nedoplatky z vyúčtování: za rok 2017 ve výši 30 564 Kč, následně po zohlednění opožděné úhrady měsíční zálohy 922 Kč pouze 29 642 Kč, splatný dne 31. 8. 2018, za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, splatný dne 31. 8. 2019, a za rok 2019 ve výši 24 071 Kč, splatný dne 31. 8. 2020, tedy celkem dlužil 78 893 Kč. Po vzniku splatnosti těchto dluhů žalovaný nad rámec běžných měsíčních příspěvků ve výši 2 235 Kč zaplatil dne 29. 8. 2019 částku 25 180 Kč, a to bez uvedení dluhu, na který dlužník plnil, a dne 4. 1. 2021 částku 24 071 Kč dluh, na který dlužník plnil, byl výslovně označen ve zprávě plátci a příjemci jako„ vyúčtování 2019, [ulice a číslo], byt [anonymizováno]“, pak nemůže být pochyb, že touto platbou byl opožděně placen dluh na nedoplatek z vyúčtování za rok 2019 ve výši 24 071 Kč Celkem tedy žalovaný zaplatil 49 251 Kč a k úhradě zbývalo 29 642 Kč. Žalobce zopakoval, že správce jím pověřený evidencí členských předpisů a plateb a vedením účetnictví platbu ze dne 29. 8. 2019 ve výši 25 180 Kč nejprve evidoval jako částečnou úhradu závazku nejdříve splatného, tj. nedoplatku za rok 2017, v důsledku čehož evidoval zbývající část nedoplatku za rok 2017 ve výši 4 462 Kč a celý nedoplatek za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, tedy celkem 29 642 Kč a o úhradu této částky také žalovaného upomínal. Dále poukázal na následnou e-mailovou komunikaci s žalovaným ze dne 11. 2. 2021, jíž byl žalovaným požádán o kontrolu provedených plateb. Žalobce potvrdil, že zůstatek dluhu nadále činí 29 642 Kč a s ohledem na žalovaným nově uvedený účel platby ze dne 29. 8. 2019 ve výši 25 180 Kč na nedoplatek z vyúčtování za rok 2018 v uvedené výši, zbývající částka k úhradě představuje nedoplatek z vyúčtování za rok 2017, což již dlužník nerozporoval. Nicméně když žalovaný obdržel předžalobní výzvu ze dne 25. 6. 2021, v níž je rovněž jednoznačně uvedeno, že se jedná o nedoplatek z vyúčtování za rok 2017, ani zde žalovaný nenamítal, že by snad platba ze dne 29. 8. 2019 měla být jím určena na úhradu nedoplatku za rok 2017, kdy by pak byla dlužnou jen část ve výši 4 462 Kč, a byl by dlužný celý nedoplatek z vyúčtování za rok 2018. Pokud žalovaný zmiňuje zápočty, pak o započtení v pravém smyslu ust. § 1982 o. z. se zjevně nejedná. Jde toliko o spárování konkrétního dluhu s přijatou platbou a žalobce nesouhlasí s žalovaným, že takové jednou provedené spárování nelze změnit, zejména pokud vyjde najevo ve vztahu k úhradě konkrétního dluhu úmysl dlužníka, ať již výslovný nebo z okolností zjevný, a logicky přijatelný.

6. Žalobce považuje odvolací důvody žalovaného za rozporné s dobrými mravy, za snahu právně přelstít žalobce v tom, že by snad tři došlé platby žalovaného (29 642 Kč, 25 180 Kč a 24 071 Kč) na tři samostatné dluhy na nedoplatcích z vyúčtování v uvedených výších měly být spárovány jinak než platbu 29 642 Kč jako úhradu dluhu v uvedené výši, platbu 25 180 Kč rovněž jako úhradu dluhu v uvedené výši a platbu 24 071 Kč jako úhradu dluhu v této výši, tedy že by snad platba 29 642 Kč po podání žaloby o zaplacení této částky měla být platbou úplně jiné částky ve výši 29 642 Kč, než pro kterou byla žaloba podána. Takovou úvahu žalobce považuje za absurdní. To vše za situace, kdy žalovaný tři roky po sobě neplatil nedoplatky z vyúčtování a byl to on, kdo svým prodlením a nedbalým označováním plateb na úhradu jednotlivých dluhů způsobil pochybnosti o tom, se kterými dluhy měly být jednotlivé platby spárovány. I napadený výrok III. žalobce považoval za věcně správný a navrhl, aby odvolací soud odvolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, eventuálně aby v případě věcného přezkumu obou napadených výroků tyto potvrdil jako věcně správné a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející dle § 212 a násl. o. s. ř. a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

8. Odvolací soud předesílá, že výhrada žalobce o nepřípustnosti odvolání žalovaného s odůvodněním shora podaným není správná, neboť ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem, a to i o jistině žalované částky, byť řízení o ní bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Dle § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání). Z uvedené citace je zřejmé, že přípustnost odvolání se posuzuje dle předmětu řízení v době vydání rozsudku, přičemž limitem je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Z uvedených důvodů je tudíž odvolání žalovaného přípustné.

9. Při odvolacím jednání obě strany sporu potvrdily neměnná procesní stanoviska a poté, co ve věci odvolací soud zopakoval listinné důkazy a doplnil dokazování o žalovaným navržené listiny (upomínky neuhrazených předpisů ze dne 20. 9. 2020 a 10. 12. 2020, e-mail žalovaného z 11. 2. 2021 a evidence předpisů a plateb), rozhodl ve věci.

10. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 22. 7. 2021 domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 29 649 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení s tím, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky [číslo] (dále s bližší specifikací), přičemž z titulu vlastnictví je žalovaný členem žalobce, jakožto osoby odpovědné za správu domu, ve kterém je vymezena daná bytová jednotka. Členem společenství (žalobce) byl žalovaný rovněž i v rozhodném období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, jako každý člen společenství vlastníků je povinen platit stanovené příspěvky na správu domu a pozemku a příspěvky na náklady vlastní správní činnosti, zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu a nedoplatky s jejich vyúčtováním. Dle evidenčního listu bytu je vlastník předmětné jednotky povinen platit měsíční příspěvky na správu domu a pozemku ve výši 1 313 Kč a zálohy na služby ve výši 922 Kč, měsíčně celkem 2 235 Kč. Žalovaný je navíc v prodlení s uhrazením zbývající části nedoplatku za vyúčtování za rok 2017 ve výši 29 642 Kč, přičemž toto bylo žalovanému zasláno poštou dne 17. 4. 2018. Žalobci však není známo přesné datum doručení, ale předpokládá jako nejpozdější den 20. 4. 2018. Z procesní jistoty však doručení vztahuje k poslednímu dni v měsíci, a protože vyúčtování je splatné do čtyř měsíců ode dne doručení, pak v daném případě ke dni 31. 8. 2018. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal odpor s odůvodněním, že z listinných důkazů je patrné, že žalovaná částka se nevztahuje k období roku 2017. K výzvě soudu pak žalovaný podal podrobné odůvodnění spočívající v tom, že nárok žalobce považuje za neoprávněný co jistiny, tak nákladů řízení. Žalovaný potvrdil, že mu v roce 2018 bylo ze strany žalobce zasláno vyúčtování s uvedeným nedoplatkem, které však žalovaný rozporoval a hradil částky na základě následně zaslaných upomínek či evidence předpisů a plateb. Z výpisu z evidence předpisů a plateb předloženého správcem žalobce, naposledy ze dne 11. 2. 2021, vyplývá, že za rok 2016 nedluží ničeho a za rok 2017 částku 4 462 Kč, která však neodpovídá rozepsaným platbám záloh, ze kterých je patrné, že zde nedoplatek není. Rozdíl je pak vyčíslen vyúčtováním služeb za rok 2018, avšak rovněž neodpovídá přehledu plateb, které žalobce zaslal, o čemž informoval e-mailem ze dne 13. 7. 2021. Z upomínky správce ze dne 15. 2. 2021 vyplývá nevyrovnaný předpis vyúčtování za rok 2017 ve výši 4 462 Kč, když i tuto částku žalovaný rozporuje. Naposledy žalovaný platil na nedoplatek dne 29. 8. 2019 částku 25 180 Kč a dne 4. 1. 2021 částku 24 071 Kč. Žalovanému není známo, jakým způsobem bylo s částkami žalobcem naloženo, respektive, jak byly zaúčtovány, nicméně v době podání žaloby dluh za vyúčtování za rok 2017 neexistoval. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce s argumentací žalovaného nesouhlasil a mimo jiné vysvětlil (shodně i v rámci vyjádření k odvolání žalovaného), že sice původně zaúčtoval žalovaným neoznačenou platbu 25 180 Kč na nedoplatek za rok 2017, tudíž byl evidován zbývající dluh ve výši 4 462 Kč (jako rozdíl částky 29 642 Kč a částky 25 180 Kč), avšak k podnětu žalovaného v rámci e-mailové komunikace zaúčtoval částky žalovaným zaplacené, a to ve výši 25 180 Kč a 24 071 Kč na nedoplatky z vyúčtování za rok 2018 a 2019. Tudíž z titulu vyúčtování nedoplatku za rok 2017 žalovaný dluží právě žalovanou jistinu, kterou dle sdělení žalobce žalovaný uhradil dne 16. 11. 2021 (body 1. až 5. odůvodnění napadeného rozsudku). Pod body 7. až 18. odůvodnění soud prvního stupně shrnul zjištění z jednotlivých provedených listinných důkazů a s odkazem na ust. § 1180, 1181 odst. 1 a odst. 2 o. z. dospěl k následujícím závěrům.

11. Předně řízení co do jistiny ve výši 29 642 Kč zastavil z důvodu zpětvzetí učiněného při jednání, přičemž nebylo mezi stranami sporné, že došlo k uhrazení ke dni 16. 11. 2021. Spornou zůstala otázka příslušenství a náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že vyúčtování za rok 2017 žalovaný nijak nereklamoval, s tím, že celá záležitost vznikla v důsledku nepřesného hrazení svých povinností žalovaným. Žalobce zaúčtoval platby vždy na nejstarší dluh žalovaného, což soud považuje za logické a správné. Je prokázané, že dne 11. 2. 2021 byla vystavena správcem žalobce upomínka pro platby za rok 2017 až 2019, přičemž žalovaný toto rozporoval s tím, že rok 2018 a 2019 již uhradil. Jelikož však platba byla původně evidována na nejstarší dluh, tedy dluh za rok 2017, následně byla tato platba přiřazena dle požadavku žalovaného právě na roky 2018 a 2019, a pak žalovanému zůstala k uhrazení právě částka 29 642 Kč za rok 2017. Oba dva účastníci vycházejí z odlišné evidence předpisu, kdy žalobce z evidence vytištěné ke dni 27. 5. 2021, která již reflektovala ono„ přeúčtování“ a žalovaný pak z evidence vytištěné ke dni 11. 2. 2021, která byla žalovanému poskytnuta při zaslání upomínky. Uvedený nesoulad byl ze strany žalobce vysvětlený, přičemž je zřejmé, jaká celková částka byla žalovanému předepsána (217 660 Kč) a kolik bylo žalovaným uhrazeno (188 018 Kč), pak rozdíl činí právě 29 642 Kč (bod 23. odůvodnění). Žalobce vyúčtoval nedoplatek žalovanému, který jej nereklamoval a žádné relevantní námitky neuplatnil ani v řízení nalézacím. Žalobce provedl přeúčtování dle požadavku žalovaného a z jím provedených přesných plateb je zřejmé, že hradil nedoplatek za rok 2018 a 2019. Pak je tedy logické, že zůstal v prodlení s vyúčtováním za rok 2017 ve výši 29 642 Kč, přičemž tuto částku uhradil po podání žaloby ke dni 16. 11. 2021. Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl i co do příslušenství, neboť žalovaný si byl vědom, že činí platby za rok 2018 a 2019 a měl si být vědom i dluhu za rok 2017. Zůstal tak v prodlení od 1. 9. 2018, a za období od uvedeného data do 16. 11. 2021 soud přiznal žalobci nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. (body 24. až 26. odůvodnění). Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci zcela úspěšný a přiznal mu částku 15 524,50 Kč, kterou specifikoval pod bodem 27. odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Pokud jde o zjištění z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně a zopakovanými i při odvolacím jednání, odvolací soud pro stručnost odkazuje na tato zjištění promítnutá pod body 7. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku, když se s nimi zcela ztotožňuje, pouze upřesňuje zjištění z emailu ze dne 11. 2. 2021 ohledně částky 25 180 Kč, pod bodem 12. odůvodnění, o datum úhrady, a to dne 29. 8. 2019. Z upomínky neuhrazených předpisů ze dne 20. 9. 2020 adresované žalobcem žalovanému vyplývá nevyrovnaný předpis za období roku 2017 z titulu vyúčtování služeb ve výši 4 462 Kč se splatností k 31. 8. 2018 a za rok 2018 ve výši 25 180 Kč, tj. celkem 29 642 Kč. Z upomínky neuhrazených předpisů adresovaných žalobcem žalovanému ze dne 10. 12. 2020 vyplývá shodné zjištění jako z upomínky ze dne 20. 9. 2020, avšak doplněné o nevyrovnaný předpis za rok 2019 z titulu vyúčtování služeb a odpovídající částce 24 071 Kč, pak celkový nedoplatek byl vyčíslen na částku 53 713 Kč. Z e-mailové komunikace ze dne 11. 2. 2021 odeslané žalovaným správci žalobce odvolací soud zjistil, že žalovaný potvrdil doručení upomínky za platby za byt [anonymizováno], [ulice a číslo], s tím, že žádá o kontrolu částky 24 071 Kč, kterou odeslal dne 4. 1. 2021 a částky 25 180 Kč, uhrazenou dne 29. 8. 2019. Z evidence předpisu a plateb adresované žalovanému správcem žalobcem ve vztahu k předmětnému bytu, jehož vlastníkem žalovaný je, vyplývá dluh z titulu vyúčtování služeb za rok 2017 ve výši 4 462 Kč.

13. Po zopakovaném dokazování a jeho částečném doplnění odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku napadeném odvoláním žalovaného, tj. ve výroku II. v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zavázal žalovaného povinností zaplatit žalobci 9 % úrok z prodlení ročně z částky 29 642 Kč od 1. 9. 2018 do 29. 8. 2019 a z částky 4 462 Kč od 30. 8. 2019 do 16. 11. 2021, v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku a žalobu ve zbytku co do úroku z prodlení ročně zamítl (výrok I.). Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný své povinnosti neplnil dostatečně určitě, pokud neurčil u jím provedených plateb jejich účel, resp. učinil tak pouze u platby ve výši 24 071 Kč, uhrazené dne 4. 1. 2021, kdy ji vztáhl k titulu vyúčtování za rok 2019. U platby uhrazené dne 29. 8. 2019 ve výši 25 180 Kč účel platby však neurčil. Nicméně žalobce pochybil, pokud původně jím učiněné přiřazení platby ve výši 25 180 Kč na nejstarší dluh, tedy na nedoplatek z vyúčtování za rok 2017 tzv.„ přeúčtoval“ na základě následné komunikace s žalovaným v roce 2021 na nedoplatky z vyúčtování za rok 2018 a 2019 a žalobu odůvodnil dluhem z titulu nedoplatku z vyúčtování za rok 2017. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný rozporoval původní přiřazení či zaúčtování plateb žalobcem a žádal v uvedeném ohledu změnu, není přesný, neboť taková žádost z emailu ze dne 11. 2. 2021 nevyplývá. Jak odvolací soud uvedl shora, žalovaný pouze konkretizoval jím provedené platby s tím, že žádá o jejich kontrolu. Skutečnost, že žalobce žalovaným neoznačenou platbu ve výši 25 180 Kč přiřadil k nedoplatku z vyúčtování za rok 2017 (přičemž o tom nebylo mezi účastníky ani sporu), přičemž postupoval v souladu s ust. § 1933 odst. 1 o. z., podporuje i samotná evidence předpisu a plateb vystavená správcem žalobce a adresovaná žalovanému, z níž vyplývá, že z titulu vyúčtování služeb za rok 2017 žalovaný dluží pouhých 4 462 Kč, nikoli tedy žalovanou jistinu ve výši 29 642 Kč. Fakt, že žalobce nesetrval na původním přiřazení platby zaplacené žalovaným bez uvedení účelu a tuto později započetl na pozdější období, nemůže změnit již založený počátek prodlení žalovaného.

14. Z uvedených důvodů nezbývá než uzavřít, že žalovaný se ocitl v prodlení, a to jednak ohledně částky 29 642 Kč od 1. 9. 2018 do 29. 8. 2019, to je počínaje dnem následujícím po splatnosti vyúčtování nedoplatku za rok 2017, konče dnem úhrady částky ve výši 25 180 Kč, kterou žalobce započetl na nejstarší dluh, jímž byl právě nedoplatek z vyúčtování za rok 2017, a jednak ohledně částky 4 462 Kč od 30. 8. 2019 do 16. 11. 2021, tedy den následující po platbě 25 180 Kč, aniž označil účel platby a kdy žalobce evidoval z titulu vyúčtování nedoplatku za rok 2017, na základě kterého podal tuto žalobu, právě dluh ve výši 4 462 Kč, o němž byl žalovaný žalobcem zpraven. Prodlení žalovaného s úhradou této částky pak skončilo dnem 16. 11. 2021, kdy zaplatil celou žalovanou jistinu. Ve zbytku pak byla žaloba co do zákonného úroku z prodlení zamítnuta, neboť soud prvního stupně nesprávně žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z celé žalované částky za období od 1. 9. 2018 do 16. 11. 2021.

15. S ohledem na procesní zavinění zastavení řízení co do jistiny žalované částky žalovaným, neboť tuto uhradil až v průběhu nalézacího řízení a částečný neúspěch žalobce v rozsahu žalovaného příslušenství, vznikl žalobci nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 80 % z částky 15 524,50 Kč, přičemž v uvedeném směru odvolací soud pro správnost výpočtu odkazuje na odůvodnění specifikace nákladového výroku uvedeného v bodu 27. odůvodnění napadeného rozsudku, a jemuž odpovídá částka 12 419,60 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

16. Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., kdy oba účastníci měli ve věci úspěch jen částečný, proto žádnému z nich odvolací soud právo na náhradu této fáze řízení nepřiznal.