10 Co 790/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 115 756 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 4. 2024, č. j. 1 C 115/2024-248, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 1 C 115/2024-256

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. a III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 47 818 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení z této částky od 30. 5. 2023 do zaplacení a žaloba se zamítá co do částky 64 271,75 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení z částky 63 688 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení a s 15% úrokem z prodlení z částky 593,75 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 226 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalovaného.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 112 099,75 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a žalobu zamítl co do částky 3 656,25 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu byl nárok na vrácení zápůjček ve výši 63 688 Kč, které žalobkyně žalovanému poskytla v průběhu jejich soužití, a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 52 068 Kč. Bezdůvodné obohacení spočívalo v polovině provize za zprostředkování nájmu bytu, v němž účastníci společně žili, v polovině nájemného a úhrad za služby spojených s užíváním tohoto bytu a v polovině státního příspěvku na bydlení. Žalovaný popřel, že by mu žalobkyně poskytovala zápůjčky a že by mezi nimi byla dohoda o úhradě poloviny tvrzených nákladů, účastníci hospodařili společně a žalovaný na společné hospodaření přispíval v jiných položkách. Z listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně žalovanému posílala na jeho účet různé částky, v některých případech s poznámkou půjčka, hradila také náklady na bydlení, zaplatila provizi za zprostředkování smlouvy o nájmu bytu, jakož i vybavení bytu a kauci k nájmu, a platila i běžné potřeby domácnosti. Nájemní smlouvu uzavřela s pronajímatelem pouze žalobkyně, se žalovaným byli dohodnuti, že se budou o náklady dělit rovným dílem. Žalovaný dostával půjčky i peněžní dary od svých rodinných příslušníků, byl si dobře vědom potřeby úhrady poloviny provize za zprostředkování nájmu, v měsících, kdy nebyl zaměstnán, neplnil dohodu vůči žalobkyni, neposkytoval jí svůj příspěvek na vedení společné domácnosti, k 31. 7. 2021 mu bylo známo, že dluží žalobkyni nejméně 13 000 Kč, a chtěl jí to začít vracet. Nebyl tu důvod pohlížet na poskytnuté částky jinak než jako na zápůjčky, když se žalovaný vůči poznámce „půjčka“ ve výpisu z účtu nijak neohrazoval. Při hodnocení věrohodnosti tvrzených skutečností se soud musel přiklonit na žalobkyninu stranu, která předložila přesvědčivá tvrzení podložená dokazováním. Žalovaný neprokázal, že by žalobkyni vrátil částky, které mu zaslala na jeho účet, ani neprokázal, že by jí zaplatil částky, které za něho hradila po dobu jeho soužití, ač se spolu dohodli, že je budou platit napůl, a tím se bez spravedlivého důvodu na její úkor obohatil. Soud prvního stupně proto žalobě z většiny vyhověl, vyjma jedné poloviny přiznaného příspěvku na bydlení, který byl určen oběma účastníkům řízení na jejich společné náklady s bydlením.

2. Žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním, které po upřesnění směřoval jen proti jeho výrokům I a III. Soud prvního stupně založil svoje rozhodnutí toliko na špatné finanční situaci žalovaného a na poznámkách přidaných žalobkyní k některým platbám. Právní posouzení takových transakcí jako zápůjček je ale zcela nesprávné. Zápůjčka je reálný kontrakt, smlouva představuje spíše utvrzující podklad. Bylo na žalobkyni, aby ke každé tvrzené zápůjčce prokázala splnění podmínek pro vznik smlouvy. U většiny peněžních převodů byl v poznámce k platbě uveden pouze symbol značící srdce „<3“ nebo tento symbol a slovo „půjčka“, ale z důkazů nevyplývá, že by žalovaný vyjádřil vůli zavázat se ze smlouvy o zápůjčce. Mezi účastníky při společném hospodaření probíhaly vzájemné finanční toky, ale z nich nelze dovodit závazek žalovaného, o který se žalobkyně opírá. V některých případech byla stejná částka poukázána na žalobkynin účet z jiného účtu, a je tedy možné, že tyto finanční prostředky mohl poskytnout přímo žalovaný. Soud prvního stupně měl posuzovat každou zápůjčku zvlášť, u každé z nich by muselo být prokázáno, že se ji žalovaný zavázal po určitém čase vrátit. Pokud žalovaný v messengerové komunikaci zmiňoval, že „už je u žalobkyně za 13k“, pak tato částka nekorespondovala s tvrzenými nároky do dne 31. 7. 2022. Z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný měl vnímat všechny transakce provedené do tohoto dne jako zápůjčky, ale pouze to, že měl v úmyslu vracet žalobkyni ne zcela přesně definovanou částku, kterou nešlo jednoznačně spojit s kterýmkoli tvrzeným nárokem. Není podstatné, jak platby vnímala žalobkyně, když v řízení neprokázala, že by existovala vůle žalovaného jí něco vracet. Žalovaný se proti poznámkám ve výpisu z účtu neohradil, neboť si jejich existence ani nebyl vědom, a svoje výhrady uvedl v dopisu, který navrhl jako důkaz v odvolacím řízení. Poznámky u plateb byly žalobkyní zneužívány ve snaze o přiznání neexistujícího nároku. Soud prvního stupně se při výslechu žalovaného na takto důležitou okolnost netázal, také zcela přehlédl vklad v hotovosti ve výši 5 000 Kč a ignoroval, že žalobkyně prováděla transakce i s dalším účtem vedeným na její jméno. Obsah messengerové komunikace si soud prvního stupně vykládal mylně a domýšlel si nad její rámec závěry, které z ní neplynuly. Nebylo na žalovaném, aby prokazoval obranu, dokud žalobkyně neprokázala svoje nároky. Z dokazování nevyplynulo, že by se žalovaný zavázal k uhrazení poloviny provize za zprostředkování nájmu, nereagoval na žalobkyninu zprávu ve znění „tak půl na půl a je to“, z níž ostatně nebylo patrné, k čemu se vztahuje, a navíc nebyl ani účastníkem nájemní smlouvy, takže neměl žádný právní důvod provizi za zprostředkování platit. Účastníci se dohodli pouze na placení poloviny výdajů spojených s užíváním bytu, taková dohoda byla i prokázána a žalovaný ji plnil, ale tyto platby poskytoval žalobkyni v hotovosti, takže je nemůže prokázat. Jeho tvrzení je však podporováno obsahem výpisů ze žalobkyniných bankovních účtů, podle kterých jí v období společného soužití klesly průměrné náklady o jednu čtvrtinu oproti období, kdy žila sama.

3. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný. Žalobkyni samozřejmě tížila procesní břemena, ale žalovaný jich zbaven nebyl, a když tvrdil, že žalobkyni něco hradil, bylo na něm, aby to prokázal. Žalobkyně plnila požadavky soudu, prokázala odevzdání všech předmětů jednotlivých zápůjček, ale žalovaný svoje důkazní břemeno neunesl. Žalovaný nerozporoval přijetí plateb, opakovaně žádal žalobkyni o zasílání peněz na uspokojení jeho potřeb a dne 31. 7. 2021 jí napsal, že jí dluh začne vracet. Uzavření smluv o zápůjčce potvrdila žalobkyně ve své účastnické výpovědi. Obrana žalovaného byla účelová, žalovaný si nemohl myslet, že by mu žalobkyně tyto peníze darovala, ostatně žalovaný ani netvrdil, že by se jednalo o dar. Žalobkyně po něm nežádala opětovnou úhradu částek, které už jí vrátil. Žalovaný měl vlastní finanční závazky, ale bez zápůjček od žalobkyně je nezvládal hradit. Situaci řešil zápůjčkami i od jiných členů rodiny, a nebylo by logické, aby si půjčoval peníze od rodiny s vědomím, že jim je bude vracet, ale plnění od žalobkyně jako zápůjčku nevnímal. Soud prvního stupně správně posoudil i nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný se zavázal k úhradě nákladů spojených se společným bydlením ve výši jedné poloviny, včetně provize za zprostředkování.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za věcně správný v plném rozsahu.

5. Podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a předurčují skutkový závěr tím, jakým způsobem přistoupí k plnění svých procesních povinností. Povinnost tvrzení a s ní související důkazní povinnost nese každá z procesních stran, a to v závislosti na obsahu hypotézy právní normy, která má být ve věci aplikována. Každá strana má zcela odlišné a samostatné břemeno tvrzení i důkazní břemeno, a neunesení těchto břemen ji stíhá nepříznivým následkem v podobě procesního neúspěchu. O nutnosti splnit uvedená břemena musí být účastníci poučeni podle ust. § 118a o. s. ř., ale tuto povinnost soud prvního stupně řádně nesplnil.

6. Žalobkyně se ve věci domáhá úhrady zápůjček v celkové výši 63 688 Kč, dále požaduje vydání bezdůvodného obohacení zaplacením poloviny nájemného a nákladů spojených s užíváním bytu ve výši 46 626 Kč, poloviny vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu ve výši 1 192 Kč, poloviny provize za zprostředkování uzavření nájemní smlouvy ve výši 4 250 Kč a žádala i polovinu příspěvku na bydlení, ale tento nárok již byl pravomocně zamítnut. S ohledem na rozhodující skutečnosti vylíčené v žalobě ji tížilo důkazní břemeno k prokázání uzavření smluv o zápůjčce, dohody o způsobu uhrazování společných výdajů a poskytnutí předmětu tvrzeného bezdůvodného obohacení. Na žalovaném pak bylo, aby prokazoval svoji obranu, ale jeho povinnost by nastupovala, až kdyby se žalobkyni podařilo prokázat její tvrzení, do té doby nebylo potřeba, aby její skutkovou verzi vyvracel.

7. Mezi účastníky bylo nesporné pouze trvání jejich družského poměru a společného bydlení. Žalobkyně navrhovala k prokázání tvrzených nároků svoji účastnickou výpověď, záznamy o konverzaci účastníků v aplikaci Messenger, výpisy z jejího účtu a další listiny; žalovaný předložil listinné důkazy a navrhl výslechy účastníků a svědků. Soud prvního stupně při prvním jednání přečetl listinné důkazy, ale neposkytl žalobkyni poučení podle ust. § 118a o. s. ř., nýbrž poučil žalovaného, že nevyvrátil žalobní tvrzení o půjčkách u plateb, u nichž žalobkyně uvedla do poznámky, že jde o půjčky, neprokázal, že by žalobkyni půjčky vrátil, ani že by jí v hotovosti poskytoval poloviční podíl na úhradách za nájem a služby a za provizi za zprostředkování nájmu. Na základě poučení podle ust. § 118b o. s. ř. o koncentraci řízení žalobkyně předložila další listinné důkazy, které se týkaly jejího pracovního poměru, dávek státní sociální podpory a pohybu na jejích bankovních účtech, a žalovaný předložil čestná prohlášení jeho prarodičů a konkretizoval předchozí důkazní návrhy na výslech svědků.

8. Soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy a na jejich základě měl žalobní tvrzení za prokázaná, ale takovému závěru nemohl odvolací soud přisvědčit. Z výpovědí účastníků nevyplynula jednoznačná skutková zjištění, dokonce ani žalobkyně ve své výpovědi nepotvrdila jednotlivé zápůjčky tvrzené v žalobě. Konkrétněji se vyjádřila jen k zápůjčce ve výši 6 534 Kč, která měla být určena na úhradu účtu za telefon, ale související messengerová komunikace byla kusá a nesvědčila o zápůjčce ani o závazku žalovaného k jejímu vrácení, obsahovala jen dva printscreeny a sdělení žalovaného „tak už to mají, ještě jednou děkuju“. Zpráva žalovaného z 31. 7. 2022, že „už je u žalobkyně za 13k a bude jí to vracet“ nesvědčila o důvodu poskytnutí peněz, neodpovídala výši závazků tvrzené k tomuto dni, a nepostačovala tedy jako způsobilý podklad pro závěr o existenci zápůjčky.

9. Z komunikace prostřednictvím aplikace Messenger ani v jediném případě nevyplynul jednoznačný konsensus, který by bylo možno považovat za uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z. Účastníci v konverzaci vedené na dálku používali zjednodušené formulace, které byly na újmu její celkové srozumitelnosti, probírali řadu všedních okolností a evidentně se bavili i o penězích, ale ani v jediném případě v ní neuzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 obč. zák. Z konverzace nebylo možno dovodit uzavření této smlouvy ani nepřímo, účastníci v ní takový závazek nepotvrdili, a neplynul z ní ani jiný jednoznačný závazek žalovaného k úhradě určité částky žalobkyni v určité lhůtě splatnosti.

10. Obsah konverzace účastníků v aplikaci Messenger bylo třeba hodnotit i se zřetelem ke skutečnosti, že veškerá komunikace mezi účastníky neprobíhala jen na dálku prostřednictvím uvedené aplikace, ale přirozeně především ústně při společném soužití. Komunikace na dálku představovala jen její fragment, který nebylo možno přeceňovat a dovozovat z něj platné uzavření jakékoli smlouvy, pokud v ní nebyl zachycen její obsah a neplynula z ní i shodná vůle stran. Takto vedené konverzaci nebylo možno přikládat větší váhu, než jak na ni tehdy nahlíželi sami její účastníci, a považovat ji snad bez dalšího za písemné právní jednání ve smyslu ust. § 545 a 560 obč. zák.

11. Soud prvního stupně při posouzení nároků na vrácení zápůjček kladl dále důraz na skutečnost, že žalovaný se v rámci konverzace nijak neohrazoval vůči označením „půjčka“ v poznámkách u příchozích plateb, ale nevzal v úvahu, že takové označení bylo jednostranným jednáním, které žalovaný nemohl jakkoli ovlivnit, a ostatně nebylo tvrzeno ani prokázáno, že se tyto poznámky zobrazily i na jeho účtu.

12. Žalobkyně před soudem prvního stupně prokázala jen zasílání peněz na účet žalovaného, aniž by z dokazování vyplynul důvod jednotlivých plateb, a úhradu nákladů spojených s bydlením. Se zřetelem k těmto výsledkům dokazování považoval odvolací soud za nezbytné ji poučit podle ust. § 118a a § 213b o. s. ř. a vyzvat k prokázání tvrzení o uzavření smluv o půjčkách, o jejich obsahu a o splatnosti závazků, k prokázání tvrzení o dohodě o úhradě poloviny nájemného včetně nákladů na služby spojené s užíváním bytu a poloviny provize za zprostředkování. Žalobkyně v reakci na toto poučení namítla, že kdyby se nejednalo o zápůjčky, musel by být žalovaný zavázán k vrácení bezdůvodného obohacení, protože přijal plnění bez právního důvodu, poukázala na důkazy provedené soudem prvního stupně, jejichž opakování nenavrhla, a nově k důkazu předložila další náhledy konverzací, doklady o výši zůstatku na účtu žalovaného, smlouvu o zápůjčce, kterou uzavřela se zaměstnavatelem, a k prokázání této zápůjčky navrhla i výslech svědkyně tituly před jménem jméno FO.

13. Odvolací soud přečetl listiny předložené žalobkyní a zjistil z nich, že se účastníci v aplikaci Messenger bavili o penězích, probírali zápůjčku, kterou žalobkyně žádala od třetí osoby, žalovaný zřejmě také zmiňoval svoje závazky vůči členům jeho rodiny. Z dalších listin bylo zjištěno, že žalovaný měl na účtu zanedbatelný zůstatek a že žalobkyně uzavřela dne 19. 10. 2022 smlouvu o zápůjčce se svým zaměstnavatelem. Odvolací soud pro nadbytečnost nevyslechl svědkyni jméno FO, když zápůjčka od zaměstnavatele již byla dostatečně prokázána jejím písemným vyhotovením, a k důkazu neprovedl ani dopis žalovaného nově předložený v odvolacím řízení, v tomto případě pro opožděnost ve smyslu ust. § 205a o. s. ř.

14. Posouzení důvodnosti uplatněných nároků bylo ovlivněno způsobem jejich vzniku, když vznikly během vedení společné domácnosti účastníků, případně v době, kdy se na soužití připravovali a již přinejmenším zčásti hospodařili společně. Pojem společné domácnosti není v občanském zákoníku definován, ale platí, že společnou domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Existenci společné domácnosti není na překážku, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí v trvalém svazku a společně uhrazují náklady na své potřeby. Jedná se o spotřební společenství, v němž jednotliví členové přispívají podle svých schopností, možností a vůle k úhradě nákladů a k obstarávání potřeb, přičemž k vedení společné domácnosti přirozeně náleží i úhrada závazků vůči třetím osobám. Výše i forma vzájemných příspěvků je nerozhodná, není vyžadováno, aby všichni členové takové domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně a stejnou měrou, pokud mezi nimi není dohodnuto jinak.

15. Účastníci při svém soužití tvořili společnou domácnost a společně hospodařili se svými příjmy, uhrazovali své potřeby a platili nutné výdaje. Jestliže mezi nimi byly uzavřeny dohody, které by upravovaly vedení jejich společné domácnosti určitým způsobem, a dohody, z nichž byl žalovaný zavázán k placení či k vracení určitých částek žalobkyni, pak bylo na žalobkyni, aby takové dohody tvrdila a prokázala, ale procesní břemena ve vztahu k těmto dohodám netížila žalovaného.

16. Žalobkyně přes poučení odvolacího soudu podle ust. § 118a o. s. ř. neprokázala tvrzení o zápůjčkách, které měla poskytnout žalovanému. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce by došlo, kdyby účastníci shodně projevili vůli ve smyslu ust. § 2390 o. z. k dočasnému přenechání zastupitelné věci a k jejímu vrácení, a došlo by také k jejímu reálnému předání. Bez prokázání těchto tvrzení by žalovanému závazek ze smluv o zápůjčce nevznikl. Provedené důkazy nesvědčily o důvodu poskytnutých peněz, ani o závazku žalovaného k jejich vrácení, žalobkyni se nadále podařilo prokázat v podstatě jen zaslání jednotlivých částek na účet žalovaného.

17. Posouzení tvrzených zápůjček jako bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 o. z. nepřicházelo do úvahy. O bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu jde především tehdy, když k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku dán právní důvod, ale taková situace v posuzovaném případě nenastala, když tu právní důvod záležel právě ve vedení společné domácnosti účastníků a ve společném uspokojování jejich potřeb. Neprokázala-li tedy žalobkyně dohodu o vrácení peněžních prostředků, které žalovanému během vedení společné domácnosti zaslala na účet, pak se takového nároku nemohla domoci ani jako bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 o. z.

18. I nároky spojené s uhrazováním nákladů na bydlení byly z jejich povahy součástí vedení společné domácnosti a žalobkyně by se jich mohla s úspěchem domáhat leda tehdy, pokud by tvrdila a prokázala, že účastníci o způsobu jejich uhrazování uzavřeli určitou dohodu. Uzavření dohody vyšlo v řízení najevo z výpovědi žalovaného, účastníci se podle ní měli podílet na úhradě nákladů na bydlení rovným dílem. Žalovaný sice tvrdil, že dohodu plnil a uvedené náklady žalobkyni v hotovosti hradil, ale neměl k dispozici důkaz, jímž by uvedené tvrzení prokázal. Odvolací soud mu proto neposkytl poučení podle ust. § 118a o. s. ř., které by tu mělo pouze formální význam, a shledal, že žalobkyně byla podle ust. § 1746 odst. 2 obč. zák. oprávněna domáhat se nároku na úhradu poloviny nájemného ve výši 46 626 Kč a poloviny vyúčtování služeb ve výši 1 192 Kč, a to včetně příslušenství.

19. Dohoda o úhradě poloviny provize za zprostředkování uzavření nájemní smlouvy prokázána nebyla, tu žalovaný nepotvrdil, ostatně nájemní smlouvu ani neuzavíral, jejím účastníkem byla pouze žalobkyně, a bez dohody stran tu do úvahy nepřicházel žádný právní důvod, pro který by se žalovaný měl na úhradě provize podílet. Vzhledem k vedení společné domácnosti bylo vyloučeno i bezdůvodné obohacení, žalobkyně tedy s tímto nárokem v řízení nemohla uspět.

20. Odvolací soud se zřetelem ke shora popsaným výsledkům řízení dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou byl důvodný pouze co do částky 47 818 Kč, která zahrnovala poloviční podíl žalovaného na nájemném a na vyúčtování služeb, spolu s úrokem z prodlení podle ust. § 1970 obč. zák., jehož běh počínal uplynutím lhůty podle žalobkyniných výzev k plnění. Ostatní nároky žalobkyni nesvědčily. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil podle ust. § 220 o. s. ř., žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl, a ve zbytku ji zamítl.

21. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry procesního úspěchu obou účastníků. Žalovaný byl ve věci úspěšnější než žalobkyně, jeho úspěch dosáhl tří pětin předmětu sporu, a měl tedy právo na náhradu jedné pětiny jím vynaložených nákladů. Náklady žalovaného před soudy obou stupňů v celkové výši 71 128 Kč zahrnovaly šest úkonů právní služby po 5 740 Kč za řízení před soudem prvního stupně, tři úkony právní služby po 5 620 Kč za odvolací řízení, devět režijních paušálů po 300 Kč, DPH 11 340 Kč a soudní poplatek 5 788 Kč. Pětina z těchto nákladů odpovídala částce 14 226 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.