10 CO 83/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 2. 2022, č. j. 19 C 287/2021-136,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II., mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.) a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni ve výši 10 000 Kč, k jejímuž zaplacení stanovil lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti výroku II. rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která jej považuje za nedostatečně odůvodněný, neboť není uvedeno, jak soud došel k závěru, že žalovaná by měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč. Zcela absentuje podrobné uvedení, za jaké úkony právní služby a v jaké částce žalovaná právní služby vyúčtovala a žalobkyně tak nemůže posoudit, zda náklady žalované byly účelné. Ve věci se konala tři soudní jednání, dle napadeného rozsudku žalovaná zaslala soudu tři písemná vyjádření, tj. i s přípravou a převzetím věci maximálně sedm úkonů právní služby i s připočtením DPH a případných cestovních výdajů. Žalobkyni tedy není jasné, jak žalovaná své náklady vyčíslila. Není rovněž bez významu, že náklady právního zastoupení žalované nebude údajně hradit přímo žalovaná, ale její pojišťovna. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nemoc z povolání má, pouze nebyla schopna prokázat příčinnou souvislost mezi ní a následkem v podobě ztráty na výdělku. Žalobkyně namítla, že s ohledem na svůj zdravotní stav – částečnou invaliditu a nižší možnosti výdělku, jakož i s ohledem na své majetkové poměry, by žalobkyně od náhrady nákladů řízení měla být zcela osvobozena. Žalobkyně je nemajetná, bydlí v nájemním bytě s náklady na bydlení ve výši cca 10 500 Kč, má vyživovací povinnost k nezletilé dceři a jediným jejím pravidelným měsíčním příjmem je v současnosti výživné na dceru ve výši 7 500 Kč, invalidní důchod ve výši 5 036 Kč a přídavky na dítě ve výši 1 310 Kč. Od února 2021, kdy žalobkyně vyplňovala prohlášení o svých majetkových poměrech, došlo ke změně, kdy nově sice pobírá částečný invalidní důchod, ale na druhou stranu příspěvek na bydlení od února 2022 již nepobírá a stejně tak dávky pomoci v hmotné nouzi, byť o ně žádala, jelikož na ně ztratila nárok. Žalobkyně přitom nemá žádné úspory, neboť veškeré své příjmy spotřebuje na úhradu nákladů na bydlení, splátky dluhu a výživu svou a své dcery. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení zrušil, případně aby jej změnil tak, že žalované nepřizná náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že považuje napadené rozhodnutí za zcela věcně správné. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, od počátku byla zastoupena advokátkou Mgr. jméno příjmení, přičemž již dne 17. 2. 2021 se se svým nárokem obrátila na žalovanou, která prostřednictvím své zástupkyně zaslala na adresu zástupkyně žalobkyně dne 23. 2. 2021 odpověď na předžalobní výzvu. I přesto, že si žalobkyně musela být od té doby vědoma skutečnosti, že žalovaná nárok zcela odmítá a bude právně zastoupena, podala dne 20. 8. 2021 žalobu. Žalobkyni byl k její žádosti soudem prvního stupně ustanoven advokát, a tedy měla být již od začátku poučena o riziku neúspěchu ve věci a s tím související povinnosti hradit náklady řízení. Žalobkyně byla od počátku poučována o neunášení důkazního břemene, na toto vůbec nebrala zřetel a naopak svými podáními pouze navyšovala náklady řízení. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně má řadu zdravotních problémů, což ale neznamená, že bude podávat„ šikanózní návrhy“ a v podstatě bude jen„ zdarma“ zkoušet, zda nebude v nějakém sporu úspěšná. V daném případě je tak zcela namístě, aby žalobkyně byla povinna uhradit alespoň minimální částku za náklady řízení, neboť v opačném případě by se jednalo v podstatě o precedent, kdy by osoba zdravotně indisponovaná, přičemž v dané věci se jedná o osobu invalidní prvního stupně, tedy pouze se sníženou pracovní způsobilostí, po svých původních zaměstnavatelích se domáhala neopodstatněných nároků a v podstatě doufala, že nebude hradit ničeho. Uvedené by bylo jistě pro většinu zaměstnavatelů velmi nepříjemné a finančně velmi náročné. Je s podivem, že žalobkyně aktuálně uvádí, že má částečnou invaliditu a nižší možnosti výdělku, když po dobu soudního řízení se nejprve o invaliditě vůbec nezmiňovala a jakékoliv možnosti výdělku vždy popírala. Naopak bylo prokázáno, že jí zůstal, byť omezeně, pracovní potenciál zachován, a to nikoliv v důsledku nemoci z povolání, kterou je kontaktní ekzém a obvykle v těchto případech, kdy poškozený zaměstnanec nepřijde do styku s alergenem, nemívá žádné potíže, což potvrzuje i posudek o invaliditě, z něhož vyplývá, že nemoc z povolání se na této vůbec nepodílí. Důvodem invalidity jsou pouze onemocnění obecného charakteru nesouvisející se zjištěnou nemocí z povolání.

4. Žalovaná pod bodem III. svého vyjádření vyspecifikovala skladbu požadované náhrady nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč s tím, že pokud soud prvního stupně uložil žalobkyni toliko symbolické náklady ve výši 10 000 Kč a současně stanovil delší lhůtu k úhradě nákladů řízení, pak žalovaná se proti rozhodnutí neodvolávala, neboť toto soud prvního stupně řádně odůvodnil. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil a zavázal žalobkyni povinností nahradit žalované náklady odvolacího řízení v rozsahu jejich dodatečné specifikace, do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., a aniž bylo třeba ve věci nařídit jednání v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., o odvolání žalobkyně rozhodl, přičemž zohlednil i vyjádření žalované a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Z odůvodnění napadeného rozsudku se mimo jiné podává, že z rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 3. 2021 o přiznání invalidního důchodu zpětně od 11. 8. 2020 vyplývá, že žalobkyni byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 4 260 Kč měsíčně. Z posudku o invaliditě – zjišťovací ze dne 15. 1. 2021 vyplývá, že žalobkyně je schopna práce na zkrácený pracovní úvazek na pracovištích s lehkou psychickou zátěží a bez nočních směn. Z posudku o invaliditě ze dne 7. 6. 2017 vyplývá, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je zdravotní postižení – bolestivý syndrom páteře. Z lékařských zpráv Fakultní nemocnice obec – Klinika pracovního lékařství ze dne 11. 1. 2011 až 18. 9. 2020 vyplývá, že se u žalobkyně v prosinci 2010 objevila svědivá vyrážka na rukou a na zápěstí, svědění obličeje a krku s periorbitálním otokem, byla ošetřena dermatologem a bylo uzavřeno, že se jedná o nemoc z povolání – profesionální kontaktní ekzém. Z lékařských zpráv vyplývají zprávy o zdravotním stavu žalobkyně, mimo jiné o bolestech páteře, pravé paže, artróze palce u rukou, trvajících bolestech hlavy, v souvislosti s krční páteří migrény. Žalobkyně se léčí u psychiatra s psychickými potížemi, a to se středně těžkou depresí a generalizovanou úzkostnou poruchou (body 33. – 38. odůvodnění napadeného rozsudku.)

7. Soud prvního stupně má za prokázané, že žalobkyni byla uznána nemoc z povolání – profesionální kontaktní ekzém, který byl zjištěn ke dni 25. 2. 2011, že pojišťovna žalované vyplatila žalobkyni za uvedenou nemoc z povolání náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčbou a bolestné, a že žalobkyni byl nyní přiznán invalidní důchod prvního stupně, který však s uvedenou nemocí z povolání nesouvisí, souvislost má s jiným druhem onemocnění žalobkyně. Soud prvního stupně po provedeném dokazování neměl za prokázanou příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání z roku 2011 a snížením pracovní schopnosti žalobkyně po období od srpna 2018 až srpen 2021, rovněž tak příčinnou souvislost mezi zjištěnou nemocí z povolání, profesním kontaktním ekzémem a snížením pracovních schopností žalobkyně z důvodů popsaných v bodu 42. odůvodnění rozsudku. Dle názoru soudu je žalobkyně schopna vykonávat práce a v současné době, byť v omezeném režimu, za podstatně vyšší částku, než ta, která je předmětem měsíčního dorovnání v rámci žaloby, jíž se domáhala po žalované zaplacení měsíční platby ve výši 3 406 Kč za období od 1. 4. 2011 dosud, resp. s ohledem na promlčení za poslední tři roky, tj. od srpna 2018 do července 2021 v částce 122 616 Kč a dále od srpna 2021 v částce 3 406 Kč měsíčně (při ústním jednání dne 1. 2. 2022 sdělila, že trvá na přiznání částky 85 150 Kč s příslušenstvím). Protože se žalobkyni nepodařila prokázat příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a omezením žalobkyně v práci, nemá ani žalobkyně nárok na plnění od žalované v souladu s ust. § 271b zákoníku práce.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s ust. § 150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby zčásti nepřiznal náklady řízení žalované, která měla ve věci plný úspěch. Konstatoval, že žalovaná by měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč. Při rozhodování se soud zabýval sociálním a majetkovým pohledem předpokladu žalobkyně uhradit náklady žalované v plné výši, přičemž přihlédl k celkovým majetkovým poměrům žalobkyně, k výši nákladů řízení žalované, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Vzal v úvahu i sociální poměry a zejména zdravotní stav žalobkyně, přihlédl k aktuální výši příjmu žalobkyně a též možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro poměry žalobkyně mohlo mít zaplacení celé výše nákladů řízení. Soud při moderaci nákladů řízení přihlédl i k osobě žalované a po celkovém zhodnocení všech okolností vypovídajících o poměrech žalobkyně a poměrech žalované dospěl k závěru, že není v dané věci namístě přiznat náhradu nákladů řízení zcela. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je dle lékařského posudku schopna vykonávat práci na zkrácený pracovní úvazek s lehkou psychickou zátěží a bez nočních směn, je v možnostech žalobkyně uhradit žalované náklady řízení alespoň zčásti, a to ve výši 10 000 Kč odpovídající zhruba 8,3 % z celkové výše nákladů řízení žalované, přičemž stanovil k plnění delší než obvyklou třídenní lhůtu, a to v trvání třiceti dnů od právní moci rozsudku.

9. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně dne 12. 2. 2021 vyplnila Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ve kterém uvedla, že žije v domácnosti spolu s dcerou jméno příjmení, narozenou datum, která je na ní finančně závislá, žalobkyně není zaměstnána z důvodu nemoci z povolání, pobírá příspěvek na bydlení a přídavek na dítě ve výši 6 738 Kč a příspěvek ve hmotné nouzi ve výši 3 380 Kč. Nevlastní žádný majetek větší hodnoty, na dceru jméno pobírá od jejího otce výživné ve výši 7 500 Kč měsíčně, splácí půjčku anonymizováno ve výši 14 000 Kč po 300 Kč měsíčně a dluh z titulu vody na bytě ve výši 18 000 Kč po 500 Kč měsíčně. Celkové náklady na bydlení z titulu nájemného činí 10 482 Kč a za telefon a internet platí 2 400 Kč měsíčně. Žalobkyně v rámci žaloby požádala o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, když dosavadní zastoupení bylo sjednáno pouze pro podání žaloby. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 C 287/2021-33, ustanovil žalobkyni k ochraně jejích zájmů zástupce z řad advokátů Mgr. jméno příjmení, a to s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalobkyně a rovněž z důvodu povahy – složitosti sporu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 11. 2021.

10. Žalobkyně ke svým odvolacím námitkám předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru, účetní list za rok 2021, nájemní smlouvu ze dne 24. 1. 2022, platební doklad SIPO – hotovost, oznámení o odejmutí nároku na dávku ÚP ČR – Krajská pobočka ze dne 21. 2. 2022, dohodu rodičů o úpravě výživy k nezletilé dceři jméno příjmení, narozené dne datum, ze dne 21. 12. 2018. Vyjmenovanými listinami žalobkyně doložila uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru se subjektem právnická osoba dne datum na částku 11 000 Kč s tím, že celková dlužná částka činí 22 596 Kč s možností splácení po 942 Kč. Dále doložila tvrzené náklady s nájmem bytu včetně energií za období leden až září 2021 v celkové výši 8 887 Kč, v měsíci říjen v celkové výši 7 000 Kč a tomu korespondující nájemní smlouvu na dobu od 1. 1. 2022 do 31. 3. 2022 (viz také platební doklad SIPO – hotovost za měsíc leden 2022). Úřad práce ČR – Krajská pobočka žalobkyni oznámila odejmutí nároku na dávku – příspěvku na bydlení od ledna 2022 z důvodu vyššího příjmu než činí životní minimum osoby, resp. rodiny, které ohledně žalobkyně činí 6 320 Kč, avšak průměrný měsíční příjem rodiny za čtvrté čtvrtletí roku 2021 činí 13 255 Kč. Rodiče nezletilé jméno příjmení (žalobkyně a otec nezletilé) se dohodli na výživném k nezletilé ve výši 7 500 Kč od září 2018.

11. Dle ust. § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace shora citovaného ustanovení nastupuje tehdy, je-li v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nelze přiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení tomu, komu náleží dle ustanovení § 142, § 143, § 146, 147 a § 148 o. s. ř. Nejde o automatické pravidlo, které by se uplatnilo ve vztahu k typu řízení, jde o prvek individualizace, nikoliv libovůle ze strany soudu, který k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. přistupuje obvykle spíše výjimečně. Při každém rozhodování o náhradě nákladů řízení by měl soud zvažovat, zda jsou či nejsou dány okolnosti pro postup dle § 150 o. s. ř. a v případě, že soud toto ustanovení aplikuje, musí vždy důvody a míru uplatnění tohoto ustanovení řádně vysvětlit a zdůvodnit (komentář ustanovení § 150 o. s. ř. v systému ASPI – Mgr. Ingrid Kovářová Kuchová, Ph.D.). Svojí podstatou jde o zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu, které je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení a soud jej využije v případech, kdy by důsledná aplikace shora uvedených ustanovení vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Moderační právo je mimořádný procesní institut a takto je třeba s ním v praxi zacházet a je třeba vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl za normálního běhu událostí právo na náhradu nákladů řízení. Soud musí zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a současně by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením, nesl ze svého. Soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení a další. Jak již bylo shora uvedeno, základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů z civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo chránil zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013).

12. V dané věci právě o takovou situaci, v níž se jeví příliš tvrdé, aby ten, kdo sice důvodně hájil svá práva, obdržel od nemajetného účastníka řízení plnou náhradu nákladů řízení, resp. jakoukoli náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (nález sp. zn. I. ÚS 1030/08), se jedná. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně žádosti žalobkyně o osvobození od placení soudních poplatků, potažmo o ustanovení zástupce vyhověl shora citovaným usnesením, kdy s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalobkyně shledal důvody ve smyslu ust. § 30 o. s. ř. Byť soud prvního stupně výslovně o žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodl, jeho předpoklady shledal, neboť dle § 30 odst. 1 o. s. ř. předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou podmínkou pro ustanovení zástupce účastníkovi. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., pro stručnost proto odkazuje na odůvodnění uvedené v bodu 47. napadeného rozsudku, je však názoru, že jsou dány podmínky pro nepřiznání nákladů řízení žalované zcela.

13. Byť odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně nároku žalované na náhradu nákladů řízení ve výši 120 195,04 Kč a z této částky odvozené části 8,3 % z celkové výše náhrady nákladů řízení žalované, rovnající se 10 000 Kč, za důvodnou, s ohledem na závěr o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované v celém rozsahu není relevantní. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně od ledna (byť žalobkyně uvádí od února) 2022 již nepobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení, když tyto dávky činily v součtu více než 10 000 Kč, přičemž až po vyplnění Prohlášení pro účely osvobození od placení soudních poplatků žalobkyní bylo ČSSZ rozhodnuto dne 24. 3. 2021 o přiznání invalidního důchodu zpětně od 11. 8. 2020, a to důchodu pro invaliditu prvého stupně ve výši 4 260 Kč měsíčně. Není tak namístě námitka žalované v jí podaném vyjádření o tom, že až nyní žalobkyně přiznává částečnou invaliditu a nižší možnosti výdělku, neboť předmětné skutečnosti soud prvního stupně cituje jako skutková zjištění v odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 33. rozsudku). Je sice pravdou, že žalobkyně má zachovánu částečnou pracovní způsobilost při pobírání částečného invalidního důchodu v nyní tvrzené výši 5 036 Kč, skutečností však je nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, mimo jiné psychiatrického rázu. Dle názoru odvolacího soudu i z toho důvodu jsou poměry žalobkyně více jak nepříznivé, odůvodňující nepřiznání práva žalované na náhradu nákladů řízení v jakékoliv výši. Odvolací soud zohlednil i to, jakým způsobem se aplikace ust. § 150 o. s. ř. promítne do poměrů jinak úspěšné žalované a dospěl k závěru, že s ohledem na fakt, že výrok o náhradě nákladů řízení, jímž soud prvního stupně aplikoval ust. § 150 o. s. ř., odvoláním nenapadla a smířila se s úhradou částky 10 000 Kč, pak eliminace i této částky nijak existenci tohoto subjektu neohrozí a zásadním způsobem nezasáhne do její majetkové sféry (ačkoliv odvolací soud její poměry nezjišťoval a vychází ze shora uvedené úvahy a postoje žalované).

14. Lze tedy uzavřít, že poměry žalobkyně nejsou skutečně dlouhodobě příznivé, a že odůvodňují použití výjimečného institutu, jakým ust. § 150 o. s. ř. je. Námitka žalované o šikanózních návrzích žalobkyně a výsledku sporu nemá v dané věci relevantní dopad, neboť takový postup žalobkyně průběh soudního řízení nenaznačuje. Faktem je, že žalobkyně nemocí z povolání trpí, avšak se ji nepodařila prokázat příčinná souvislost mezi tvrzenou nemocí z povolání a náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jak soud prvního stupně uzavřel. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok I.).

15. Výrok II. je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když úspěšná žalobkyně by měla právo na náhradu nákladů této fáze řízení, tyto však, jak se podává z odvolacího návrhu, nežádala. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.