11 Co 114/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného Anonymizováno , adresa zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o výživné pro neprovdanou matku o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 2. 2026, č. j. 21 C 79/2025-218

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I mění tak, že žalovaný je povinen platit žalobkyni na výživném neprovdané matky s účinností od, Anonymizováno, 16. 2. 2025 do 31. 7. 2025 částku 1 900 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 8. 2025 do 16. 2. 2027 částku 4 900 Kč měsíčně. Takto stanovené výživné je splatné vždy do patnáctého dne v měsíci předem.

II. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že dlužné výživné za dobu od 16. 2. 2025 do 5. 6. 2026 v celkové částce 57 035 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve výrocích pod body IV a V se napadený rozsudek potvrzuje.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 13 334,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , , tituly za jménem 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyčíslil dlužné výživné žalobkyně jako neprovdané matky za dobu od , datum, do 31. 1. 2026 částkami 8 039 Kč a 29 400 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit takto vyčíslený dluh žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II pak uložil žalovanému povinnost žalobkyni s účinností od 1. 2. 2026 do 16. 2. 2027 výživné v částce 4 900 Kč měsíčně, vždy k patnáctému dni v měsíci za měsíc, za který se platí. Výrokem III zamítl žalobu ve zbývající žalobkyní požadované výši a výrokem IV uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek 987 Kč. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že se účastníkům dne , datum, narodil syn , jméno FO, , žádný z účastníků nemá další děti. Žalobkyně pobírala od února do července 2025 peněžitou pomoc v mateřství 31 000 Kč měsíčně, od srpna 2025 do rozhodnutí soudu pobírala rodičovský příspěvek 11 290 Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále přihlédl k pravidelným měsíčním výdajům žalobkyně na splátky hypotéky 9 593 Kč, na platby spojené s bydlením 7 000 Kč a k nákladům na stravu a drogerii 3 500 Kč. U žalovaného vycházel z průměrného čistého měsíčního příjmu 52 900 Kč, vzal v úvahu žalovaným placené výživné na syna 5 000 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje na bydlení 13 000 Kč. Při posouzení, zda vznikl žalobkyni nárok na výživné neprovdané matky, uvedl soud prvního stupně, že okolnosti průběhu vztahu a soužití účastníků, stejně jako důvody jeho ukončení jsou pro úvahu soudu o výživném neprovdané matky irelevantní, neboť nebylo zjištěno žádné porušení dobrých mravů vyšší intenzity či zjevné zneužití práva. Za podstatné považoval, zda u žalobkyně došlo z důvodu těhotenství a mateřství ke snížení výdělkových možností a příjmů, což odůvodnil tím, že smyslem výživného neprovdané matky je takový výpadek kompenzovat. Soud prvního stupně uzavřel, že ke snížení příjmů žalobkyně po narození syna došlo. Konkrétní výši výživného pak stanovil částkou 4 900 Kč měsíčně po dobu pobírání rodičovského příspěvku žalobkyní s tím, že je v silách žalovaného tuto částku platit. Pro dobu, kdy pobírala žalobkyně peněžitou pomoc v mateřství, soud prvního stupně přiměřeně výši výživného snížil, pro výpočet využil poměr výše rodičovského příspěvku a peněžité podpory v mateřství, dospěl k závěru, že rodičovský příspěvek odpovídá 38 % peněžité podpory v mateřství, proto aritmetickým výpočtem dospěl k částce výživného 1 900 Kč měsíčně. Dále uvedl, že byť žalobkyně vlastní byt a má úspory, tyto skutečnosti při úvaze o výši výživného nezohledňoval, přihlédl jen ke snížení příjmů žalobkyně. Výživné neprovdané matky žalobkyni přiznal za celou dobu od narození syna , jméno FO, do jeho věku dvou let, tedy do 16. 2 2027. Protože žalobkyně požadovala výživné 8 000 Kč měsíčně, ve zbytku uplatněného nároku soud žalobu zamítl.

3. Při úvaze o dlužném výživném nezohlednil soud prvního stupně částku 43 893 Kč zaplacenou žalovaným na výbavičku pro nezletilého syna s odůvodněním, že se jedná o jiný nárok. Částku 31 000 Kč, o které žalovaný tvrdil, že ji žalobkyni zaplatil, také soud prvního stupně nezohlednil s odůvodněním, že nebyla konkretizována ani ničím prokázána. Nesporné mezi účastníky dále bylo, že žalovaný v době od 10. 3. 2025 do 15. 1. 2026 zaplatil žalobkyni vždy 1 Kč měsíčně a předtím 800 Kč a 1 600 Kč jednorázově, celkem tedy 2 411 Kč. Výrokem I tedy soud prvního stupně vyčíslil dlužné výživné za dobu, po kterou pobírala žalobkyně peněžitou podporu v mateřství, tedy od , datum, do 31. 7. 2025 na 8 039 Kč, když současně zohlednil skutečně zaplacenou částku. Za dobu od přiznání rodičovského příspěvku od 1. 8. 2025 do 31. 1. 2026 pak dluh vyčíslil na 29 400 Kč. Pariční lhůtu pro zaplacení dlužného výživného soud prvního stupně s ohledem na délku řízení a úspory žalovaného stanovil v trvání tří dnů. Splatnost pravidelného výživného stanovil na patnáctý den v měsíci, za který se hradí. Uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ust. § 11 odst. 2 písm. c) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 a § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a položkou 7 písm. b) sazebníku poplatků. Poměr úspěchu a neúspěchu v řízení pro účely uložení povinnosti zaplatit náklady řízení vyhodnotil soud prvního stupně jako u obou účastníků téměř shodný a s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti výrokům pod body I, II, IV a V rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který se domáhal jeho změny, zamítnutí žaloby a přiznání alespoň částečné náhrady nákladů řízení. V odvolání namítal nesprávné právní posouzení a nesprávné skutkové závěry. Argumentoval tím, že v řízení nebyly doloženy odůvodněné potřeby žalobkyně a současně nebyly tvrzeny a ani dostatečně prokázány její příjmy před porodem. Dále namítal nepřiměřenost přiznaného výživného s odkazem na úspory žalobkyně ve výši 250 000 Kč a 230 000 Kč, poukázal na skutečnost, že žalobkyně vlastní byt a měla též mimořádné příjmy, neboť na jejím účtu kromě přiznaných dávek přibyly jako příjmové položky též částky 8 590 Kč v březnu 2025 a 10 951 Kč v červnu 2025. Žalobkyně navíc od března do srpna 2025 bydlela u svých rodičů a tím ušetřila výdaje na bydlení, byt ve svém vlastnictví také mohla pronajmout. Podle žalovaného navíc soud prvního stupně nezohlednil ani skutečnost, že peněžitá podpora byla za červenec 2025 vyplacena až v srpnu 2025, proto má být vyšší výživné přiznáno až od září 2025 a nikoli již od srpna 2025. Dále namítal, že nebyl ve výpočtu výživného zohledněn jeho příspěvek na pořízení věcí pro nezletilého v částce 45 893 Kč ani částka 39 700 Kč zaslaná žalovaným žalobkyni. Vytýkal také soudu, že nevzal v úvahu skutečnost, že mu žalobkyně brání v kontaktu s nezletilým a tuto situaci musel řešit prostřednictvím soudu prozatímním opatřením. Konečně žalovaný namítal, že mu nebyla zaslána řádná předžalobní upomínka a při úvaze o náhradě nákladů řízení nebyla správně uplatněna zásada poměrného úspěchu.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že výživné odpovídá poměrům žalovaného a nepředstavuje pro něj nepřiměřenou zátěž. K námitkám žalovaného uvedla, že v tomto řízení nelze zohlednit částku, kterou žalovaný zaplatil na potřeby pro syna, dále uvedla, že je odkázána jen na rodičovský příspěvek, poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2169/20, v němž byl shledán jako správný postup nižších soudů, které zohlednily jen běžné výdaje matky na živobytí. Zopakovala, že žalovaný jí do ledna 2026 zaplatil jen 2 411 Kč a stále jí poukazuje částku 1 Kč měsíčně, což žalobkyně vnímá jako projev neúcty. K argumentu žalovaného, že po dobu, kdy bydlela u rodičů, mohla byt ve svém vlastnictví pronajmout, uvedla, že náklady spojené s bytem i po tuto dobu musela hradit.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného, k vyjádření žalobkyně, k obsahu spisu a doplnil dokazování, včetně aktualizace poměrů účastníků: Dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Skutkový stav, který zjistil soud prvního stupně, odvolací soud doplnil a poměry účastníků v rozsahu jejich důkazních návrhů označených před soudem prvního stupně aktualizoval. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění popsaných v napadeném rozsudku, na jejichž popis, který je stručně shrnut v bodě 1 tohoto rozsudku, odkazuje. Stručně shrnuto jako nesporné bylo v řízení zjištěno, že účastníci jsou rodiči nezletilého , jméno FO, , narozeného , datum, . Žalobkyně pobírala od února 2026 po dobu 196 dní dávky nemocenského pojištění – peněžitou podporu v mateřství, a to celkem v částce 186 208 Kč, v průměru částku 31 034,60 Kč měsíčně. Od 1. 8. 2025 byl žalobkyni přiznán rodičovský příspěvek ve výši 11 290 Kč měsíčně, který pobírá dosud. Jiné dávky žalobkyně od narození nezletilého syna nepobírala a ani nyní nepobírá, jiné pravidelné příjmy neměla a ani nyní nemá. Žalovaný je zaměstnán, za rozhodné období od února 2025 do dubna 2026 jeho příjem činil 923 502 Kč, tedy v průměru 51 305,66 Kč měsíčně. Oba účastníci potvrdili, že žalovaný stále platí žalobkyni 1 Kč měsíčně na výživné neprovdané matky a 5 000 Kč měsíčně na výživné pro syna. Účastníci v odvolacím řízení potvrdili, že ve věci nezletilého , jméno FO, byl Okresním soudem , adresa, -jih dne 22. 4. 2026 vyhlášen rozsudek, který byl účastníkům již doručen a jímž bylo stanoveno výživného pro nezletilého 5 700 Kč měsíčně, upravena byla též péče obou rodičů. Oba účastníci uvedli, že zvažují podání odvolání proti tomuto rozsudku. Od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně se zvýšily účastníkům výdaje na bydlení. Žalobkyni se zvýšily splátky hypotéky na 11 146 Kč měsíčně, žalovanému se zvýšily výdaje na bydlení na 15 200 Kč měsíčně, žalovaný se přestěhoval do Staňkova, aby byl blíže nezletilému.

8. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15. 4. 2025 domáhala výživného neprovdané matky v částce 5 000 Kč měsíčně od , datum, , tedy od narození , jméno FO, do dvou let jeho věku. Žaloba zahrnovala i úpravu péče a výživného na nezletilého, řízení týkající se nezletilého je vedeno u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 Nc 39/2025. Podáním doručeným soudu 30. 10. 2025 žalobkyně navrhla změnu žaloby a stanovení výživného neprovdané matky 8 000 Kč měsíčně (změna žaloby byla připuštěna při jednání 4. 11. 2025).

9. Podle ust. § 920 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.

10. Podle ust. § 921 OZ se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.

11. Podle ust. § 922 odst. 1 a 2 OZ výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.

12. V přezkoumávané věci soud prvního stupně správně aplikoval výše citovaná zákonná stanovení. Žalobkyně je matkou nezletilého , jméno FO, , jehož otcem je žalovaný. Žalobkyni s ohledem na narození společného syna poklesl příjem nejpozději jeho narozením dne , datum, , tedy nejpozději tímto okamžikem jí vznikl nárok na výživné neprovdané matky, který trvá po dobu dvou let od narození nezletilého, tedy do 16. 2. 2027. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly tvrzeny a ani prokázány žádné morální důvody takové intenzity, aby bylo možné přistoupit k odepření práva na výživné s odkazem na dobré mravy dle ust. § 8 OZ, ani že by u žalobkyně docházelo k zneužívání jí uplatněného práva. Ukončení partnerského vztahu účastníků ani rodičovské neshody a konflikty, které jsou řešeny v opatrovnickém řízení, takovéto okolnosti nenaplňují. Úkolem tohoto řízení není tyto neshody a konflikty vyřešit. Odvolací soud odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, s níž se v tomto směru zcela ztotožňuje. Dále je třeba zdůraznit, že ust. § 920 OZ v sobě zahrnuje dva možné nároky, jednak výživné neprovdané matky a jednak náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Žalobkyně žalobou uplatnila pouze jednu z těchto zákonem předvídaných možností, a to výživné jako opětující se plnění, jehož placení je omezeno dobou dvou let od narození dítěte.

13. Pokud jde o výši výživného, je třeba zdůraznit, že smyslem ust. § 920 OZ je garantovat neprovdané matce minimální zajištění výživy, nikoliv stejnou životní úroveň. Důvodem pro přiznání výživného neprovdané matce není neschopnost matky samostatně sebe a dítě živit (tj. stav odkázanosti na výživu ve smyslu § 911 OZ), nýbrž skutečnost, že v souvislosti s narozením dítěte dochází k dočasnému snížení příjmů matky a je žádoucí, aby i otec dítěte se podílel na kompenzaci tohoto snížení příjmů poskytováním výživného v přiměřeném rozsahu. Je sice pravdou, že řízení o nároku žalobkyně je řízením sporným a že žalobkyně by měla řádně tvrdit a prokazovat své předchozí příjmy a vzniklé výdaje, současně je však nepochybné, že matce v souvislosti s těhotenstvím a porodem určité náklady vznikají vždy, a vycházeje z myšlenky vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 zdůrazňujícím ochranu integrity dotčené osoby a její důstojnosti, se odvolací soud ztotožňuje s komentářovou literaturou v tom, že je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů v tomto případě spojených s těhotenstvím a porodem je třeba do detailu prokázat, a mezi nutností vyvarovat se toho, aby osoba, která tyto náklady vynaložila, musela v soudním řízení prokazovat účtenkami pořízení každé jednotlivé položky. Žalobkyní tvrzené a důkazy (účastnickým výslechem podpořeným bankovními výpisy) prokázané základní nezbytné životní výdaje nepovažuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za nijak překvapivé, a nebylo tak důvodu, proč k nim nepřihlédnout. Soud prvního stupně dále správně vyšel z předpokladu, že byť je třeba se ve smyslu ust. § 913 OZ zabývat potřebami žalobkyně a jejími majetkovými poměry, a rovněž schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry žalovaného, je potřeba zejména zohlednit dočasnou situaci poklesu příjmů žalobkyně objektivně odůvodněnou narozením dítěte, kterou by měli kompenzovat ze svých pravidelných příjmů oba rodiče bez toho, aniž by bylo třeba řešit takovou situaci zasahováním do úspor jednoho či druhého rodiče (viz např. III. ÚS 2169/20). Výše výživného neprovdané matky nedosahuje stejné úrovně jako výživné mezi manželi či přímými potomky a rodiči, u nichž se vyžaduje jako základní kritérium dosažení stejné životní úrovně. Vyživovací povinnost musí být přiměřená účelu, pro který je stanovena, a pojem „kompenzace“ příjmů, které matka dítěte měla před porodem, tak neznamená přímo úměrné aritmetické doplnění částky odpovídající rozdílu příjmů před a po porodu. Za vhodné odvolací soud považuje vyjít z obecné argumentace uvedené v publikovaném rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2169/20, které bere v potaz běžné výdaje matky na živobytí a její příjmy. Odvolací soud se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, který vyšel z výdajů žalobkyně na živobytí ve výši jí uvedených nákladů na bydlení a z toho, jaké měla v rozhodném období žalobkyně příjmy s tím, že těmito příjmy jsou její životní potřeby částečně saturovány a ve zbylé výši je třeba příjmy žalobkyně jako neprovdané matky pečující o společné dítě doplnit dle ust. § 920 odst. 1 OZ vyživovací povinností žalovaného jako otce společného dítěte, který o ně převážně nepečuje.

14. Žalobkyně od února do července 2025 pobírala dávku nemocenského pojištění, a to peněžitou pomoc v mateřství cca 31 000 Kč měsíčně. Tato dávka odpovídá dle § 37 zákona č. 187/2006 Sb. v platném znění 70 % denního vyměřovacího základu, který se odvozuje od hrubého příjmu zaměstnance či OSVČ. S ohledem na žalobkyní přiznanou dávku peněžité pomoci v mateřství by odpovídala výše jejího hrubého příjmu, ze kterého je vypočtena, cca 45 000 Kč až 50 000 Kč měsíčně. Byť lze tedy souhlasit s tím, že by vhodnější bylo tvrdit a prokazovat přesný příjem žalobkyně před porodem, jeho výše je objektivně zjistitelná s ohledem na zákonnou úpravu. Lze tedy dovodit i pokles pravidelných příjmů žalobkyně. Její příjmy od 1. 7. 2026 dosud pak byly prokázány zprávou Úřadu páce ČR a činí 11 290 Kč (rodičovský příspěvek). Jiné pravidelné příjmy žalobkyně nebyly tvrzeny ani prokazovány, dva mimořádné příjmy, na které poukazoval žalovaným s odkazem na příjmové položky ve výpisu z účtu žalobkyně, byly nahodilé a lze souhlasit se soudem prvního stupně, že nemohou nijak úvahu soudu o výživném neprovdané matky ovlivnit. Výdaje na bydlení tvrzené žalobkyní (9 593 Kč a od března 2026 pak 11 146 Kč za splátky hypotéky a 7 000 Kč za služby, platby do fondu oprav a na správu domu) nevybočují z běžných a uvěřitelných výdajů, byly navíc prokázány účastnickým výslechem žalobkyně a částečně též výpisy z jejího účtu. Lze tedy uzavřít, že konkrétní pokles příjmů žalobkyně s ohledem na narození společného syna účastníků a setrvalost a výše jejích výdajů zejména na bydlení prokázána byla, a to v konkrétní a jednoznačné výši. U žalovaného pak byl prokázán příjem v průměrné výši 51 300 Kč a také výdaje na bydlení v aktuální výši cca 15 000 Kč měsíčně. Oba účastníci mají finanční úspory, které by jim pomohly překlenout období, kdy běžné příjmy nepostačují. Jak již bylo uvedeno, nelze po žalobkyni požadovat, aby výpadek příjmů způsobený narozením společného syna řešila v situaci, kdy jí nedostačují aktuální příjmy, spotřebováváním výlučně svých úspor. Na druhou stranu výživné neprovdané matky nelze vypočítat jako prostý aritmetický rozdíl příjmů žalobkyně před porodem a po porodu. Pokud má žalovaný k dispozici 51 300 Kč měsíčně, platí výživné pro syna 5 000 Kč měsíčně (podle nepravomocného rozsudku by měl platit 5 700 Kč), vedle toho má výdaje spojené s bydlením cca 15 000 Kč měsíčně, má stále k dispozici přibližně 29 000 Kč. Žalobkyně naproti tomu v době, kdy pobírala peněžitou pomoc v mateřství, disponovala částkou 31 000 Kč měsíčně, na výživné pro syna od žalovaného dostávala 5 000 Kč měsíčně a měla náklady na bydlení cca 16 500 Kč měsíčně, na její výživu a na výživu syna tak zbývalo cca 19 500 Kč. Od 1. 8. 2025, kdy bylo ukončeno vyplácení peněžité pomoci v mateřství, příjmy žalobkyně tvoří pouze rodičovský příspěvek 11 290 Kč měsíčně a na výživu syna je placeno 5 000 Kč, disponuje žalobkyně pro sebe a nezletilého příjmem celkem 16 290 Kč měsíčně, výdaje na bydlení má však stále 16 500 Kč měsíčně a po zvýšení splátek hypotéky cca 19 500 Kč měsíčně. Za této situace je úvaha soudu prvního stupně o výši výživného 4 900 Kč zcela namístě, když současně je s ohledem na příjmy žalovaného v jeho možnostech takovou částku platit, aniž by tím byla ohrožena jeho přebytková měsíční finanční bilance.

15. Protože se žalobkyně proti rozsudku neodvolala, nabyl zamítavý výrok rozsudku právní moci. Odvolací soud tak ani neuvažoval o vyšší částce výživného. Úvaha soudu prvního stupně ve vztahu k výši výživného do července 2025 byla taktéž správná, když si při určení konkrétní částky soud vypomohl aritmetickým výpočtem odvozeným z poměru výše peněžité pomoci v mateřství a rodičovského příspěvku, který představuje ve svém matematickém vyjádření 38 % peněžité pomoci v mateřství. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k částce 1 900 Kč měsíčně, odvolací soud s tímto jeho závěrem souhlasí, když tato výše je dle názoru odvolacího soudu přiměřená možnostem žalovaného na straně jedné a potřebám žalobkyně s přihlédnutím k jejím aktuálním možnostem pro dané období na straně druhé.

16. Odvolací soud však považoval za nezbytné, aby přesná výše výživného pro jednotlivá období byla jednoznačně a určitě stanovena v samostatném výroku a v dalším výroku bylo vyčísleno dlužné výživné. Proto změnil podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. výroky I a II rozsudku tak, že pro období od narození nezletilého , jméno FO, do 31. 7. 2025 uložil žalovanému povinnost platit na výživu žalobkyně jako neprovdané matky částku 1 900 Kč měsíčně a od 1. 8. 2025 do věku dvou let syna účastníků pak částku 4 900 Kč měsíčně. K argumentu žalovaného, že ještě v srpnu 2025 obdržela žalobkyně peněžitou pomoc v mateřství, je třeba upozornit na to, že tato dávka je splatná zpětně, zatímco výživné se hradí ještě před uplynutím daného měsíce, proto již od 1. 8. 2025 vzniká nárok na vyšší výživné. Splatnost výživného odvolací soud neměnil, vyšel z obvyklého určení splatnosti patnáctý den v měsíci předem, žádný z účastníků navíc proti takto upravené splatnosti nebrojil.

17. Pokud jde o dlužné výživné, byla jednoznačně prokázána mezi účastníky nesporná výše částky, kterou žalovaný žalobkyni jako příspěvek na její výživu zaplatil, a to 2 415 Kč do dne rozhodnutí odvolacího soudu (oproti soudem prvního stupně zjištěné částce 2 411 Kč byla žalobcem zaplacena částka 1 Kč za měsíce únor, březen, duben a květen 2026, tedy 4 Kč). Za období od 16. 2. 2025 do 31. 7. 2025 tedy dluh žalovaného na výživném pro žalobkyni činil 8 039 Kč, za období od 1. 8. 2025 do 31. 1. 2026 činil 29 400 Kč a za období od 1. 2. 2026 do dne rozhodnutí odvolacího soudu, tedy za 4 měsíce, činí dluh 19 596 Kč (19 600 Kč – 4 Kč), celkem tedy činí dlužné výživné 57 035 Kč. Povinnost k zaplacení této částky odvolací soud vázal na lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku zejména s ohledem na prokázané úspory žalovaného, které zaplacení této částky umožňují, s ohledem na dobu trvání řízení a dále i s ohledem na přístup žalovaného, který žalobkyni hradil měsíčně 1 Kč, což považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za značně nevhodné. Původní výrok I obsažený v napadeném rozsudku tak odvolací soud výrokem II tohoto rozsudku změnil a aktualizoval dlužné výživné postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

18. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudního poplatku, který byl vyměřen žalovanému, odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku v bodech 9 a 10, s nimiž se ztotožňuje. Je sice pravdou, že úspěch a neúspěch žalobkyně nelze vyjádřit přesně 50 %, v první fázi od narození syna do července 2025 byl její neúspěch vyšší než úspěch, v dalším období od 1. 8. 2025 do 16. 2. 2027 však úspěch přesahoval 50 % (přiznána byla částka 4 900 Kč z požadovaných 8 000 Kč pro období 19 měsíců z celkových 24 měsíců), přesný výpočet by pak byl s ohledem na delší období spíše v neprospěch žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně proti tomuto výroku nebrojila a sama odvolání nepodala, odvolací soud považoval za spravedlivé do rozhodnutí soudu prvního stupně nezasahovat. Výpočet soudního poplatku i úvaha, komu byla povinnost uložena, byla správná. Oba tyto výroky proto odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. K argumentu žalovaného, že mu nebyla doručena předžalobní upomínka, odkazuje odvolací soud na korespondenci, která byla mezi účastníky a jejich zástupci vedena před podáním žaloby (č. l. 32 až 35 spisu), z níž vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k placení výživného, které je předmětem tohoto řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Poměřováno úspěchem byl úspěch žalobkyně v odvolacím řízení 100 %, neboť odvolání nepodala a soud ve výši výživného a době, pro kterou bylo přiznáno, v podstatě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že do doby vyhotovení rozsudku nebyla výše nákladů řízení zástupkyní žalobkyně sdělena, přiznal odvolací soud jen tu část, která je s ohledem na zákonný předpis zřejmá, tedy odměnu za zastoupení advokátem, režijní paušál a náhradu za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupkyně žalobkyně plátcem. Výše nákladů řízení přiznaných žalobkyni tedy odpovídá odměně advokátky za dva hlavní úkony po 5 060 Kč dle ust. § 8 odst. 2 advokátního tarifu (dále jen AT) ve spojení s ust. § 7 bod 5 AT (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), tarifní hodnota odpovídá součtu dlužného výživného 57 035 Kč a výživného 4 900 Kč měsíčně za období od června 2026 do 17. 2. 2027, tedy 41 650 Kč, celkem 98 685 Kč) a dvě paušální náhrady dle ust. § 13 odst. 4 AT po 450 Kč, celkem 11 020 Kč. 21 % DPH činí 2 314,20 Kč a celková náhrada pak v součtu odpovídá částce 13 334,20 Kč. Povinnost k zaplacení uložil odvolací soud žalovanému v pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně.