11 Co 115/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného hodnota Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 2. 2026, č. j. 17 C 408/2024-148 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 12 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky , Jméno advokátky B, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k jednotce č. , hodnota, v budově č. p. , Anonymizováno, ,, Anonymizováno, stojící na pozemcích parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, se spoluvlastnickým podílem , Anonymizováno, /, Anonymizováno, na těchto pozemcích, nemovitostech zapsaných na LV č. , hodnota, (jednotka), LV č. , hodnota, (budova) a LV č. , hodnota, (pozemky) v katastrálním území , adresa, , v obci , adresa, , v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, -, Anonymizováno, (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 48 560 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud dospěl k závěru, že žalobkyně po svém manželovi zdědila spornou bytovou jednotku. V dědickém řízení po manželu žalobkyně (otci žalovaného) žalovaný ničeho nežádal, jeho bratr získal nemovitost v , adresa, , kde nyní bydlí žalobkyně s partnerem (svědkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Žalobkyně dne 19. 11. 2008 darovala žalovanému předmětnou bytovou jednotku a současně bylo darovací smlouvou v její prospěch zřízeno věcné břemeno doživotního užívání jednotky. Dohodou účastníků řízení ze dne 25. 5. 2023 pak došlo k zániku doživotního věcného břemene užívání bytové jednotky ve prospěch žalobkyně. V řízení před soudem prvního stupně bylo dále prokázáno, že dohoda o zrušení věcného břemene byla uzavřena a podepsána v advokátní kanceláři , tituly před jménem, , jméno FO, , průběh podpisu dohody byl zcela standardní, žalovaná věděla, co podepisuje, dohoda odráží její svobodnou a určitou vůli, žalobkyně nebyla k jejímu podpisu nijak nucena. Následně žalobkyně dopisem ze dne 1. 7. 2024 žalovanému sdělila, že od darovací smlouvy odstupuje. Odstoupení od darovací smlouvy se dostalo do sféry dispozice žalovaného, neboť žalovaný minimálně v době od 8. 7. 2024 do 11. 7. 2024 pobýval na adrese, kam byla zásilka obsahující odstoupení od smlouvy doručována. Žalovaný a žalobkyně byli minimálně do srpna 2024 v běžném kontaktu (u nich konkrétně především prostřednictvím SMS) a bylo tedy vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný po podpisu dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání zcela přerušil styk se žalobkyní. Rovněž bylo prokázáno, že žalobkyně v období července až srpna 2023 byt dobrovolně vyklidila a přenechala k užívání žalovanému. V řízení nebylo zjištěno ani prokázáno, a to pro absenci konkrétních tvrzení žalobkyně, ačkoliv byla k jejich doplnění soudem vyzvána, že by žalovaná v době od uzavření darovací smlouvy (19. 11. 2008) do okamžiku odstoupení od darovací smlouvy (1. 7. 2024) potřebovala z důvodu svého zdravotního stavu nezbytnou péči či pomoc od žalovaného ani že by o konkrétní pomoc či péči žalovaného v této době žádala. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně žije již sedm až osm let ve společné domácnosti s partnerem, který jí v případě obtíží se vším pomáhá (vaří, vozí ji k lékařům). Sama žalobkyně uvedla, že se necítí být nesoběstačnou, vyloučila rovněž, že by někdy potřebovala pomoc například s nákupem. V řízení bylo dále prokázáno, že k výměně zámků ve sporném bytě došlo až v okamžiku, kdy žalobkyně již byt opustila a své věci si z něj odstěhovala. Rovněž bylo prokázáno, že k přepisu energií na žalovaného došlo až po podpisu dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání, a to za součinnosti žalobkyně, žalovaný rovněž žalobkyni vyrovnal platby, které žalobkyně hradila za dobu, kdy již byt neužívala. Z účastnických výpovědí soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nenavštívil žalobkyni při její hospitalizaci v nemocnici za účelem výměny baterek do ICD v červenci 2022, rovněž žalobkyně nenavštívila žalovaného při jeho hospitalizaci (operace mozkového nádoru) v březnu a dubnu 2024. Současně z účastnických výpovědí i ze vzájemné SMS komunikace bylo zjištěno, že účastníci udržovali kontakt zejména prostřednictvím telefonu a žalovaný se osobně viděl se žalobkyní maximálně jednou za měsíc až dva. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný bránil svému synovi Filipovi (vnukovi žalobkyně), aby se stýkal se žalobkyní, žalobkyně neoznačila žádný důkaz k prokázání tohoto tvrzení. Soud prvního stupně nepovažoval za důležité zjišťovat, zda se žalovaný musel či nemusel vystěhovat z původního bydliště kvůli své finanční situaci, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dohodu o zrušení věcného břemene doživotního užívání bytu uzavřela svobodně a vážně. Navíc v žalobě tvrdila, že se sama rozhodla byt opustit, stejné tvrzení obsahovalo i odstoupení od darovací smlouvy a teprve při svém účastnickém výslechu začala uvádět, že se žalovaný z původního bydliště vystěhovat musel. Proto soud prvního stupně považoval toto její tvrzení za účelové. Dále soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že i přes výzvu, která byla žalobkyni adresována při jednání 3. 2. 2026, žalobkyně nedoplnila svá tvrzení o tom, kdy její stav vyžadoval nezbytnou péči a jakou nezbytnou péči vyžadoval, rovněž neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení, že ji žalovaný lstivě přiměl k podpisu dohody o zrušení věcného břemene, že s ní žalovaný po podpisu této dohody přerušil veškerý kontakt, neprojevuje o ni zájem a neumožňuje žalobkyni styk s vnukem Filipem.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti (§ 80 o. s. ř.), neboť pouze určením jejího vlastnického práva by bylo možno změnit současný stav zápisu v katastru nemovitostí a žaloba na vyklizení nemovitosti by k odstranění rozporu mezi žalobkyní tvrzeným právním stavem a zapsaným stavem v katastru nemovitostí nevedla.

4. Dále soud prvního stupně odkázal na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014), konkrétně na ust. § 3028 odst. 3 tohoto zákona, a uzavřel, že otázku naplnění důvodů pro odstoupení od darovací smlouvy uzavřené dne 19. 11. 2008 je třeba posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) ve znění účinném ke dni 19. 11. 2008. Odkázal přitom např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 33 Cdo 3820/2019-II nebo ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 33 Cdo 2132/2019 a přihlédl rovněž k tomu odpovídající judikatuře (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1361/2022). Citoval ust. § 630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a konstatoval nutnost kumulativního splnění dvou podmínek úspěšnosti žaloby, jejímž předmětem je vrácení daru – chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušující dobré mravy a jednostranný právní úkon dárce, jímž požaduje vrácení daru. Dospěl k závěru, že žalobkyně požádala žalovaného o vrácení daru a vypořádal se přitom s námitkou žalovaného, že se mu tento úkon žalobkyně nedostal do dispozice. Pokud jde o obsah úkonu žalobkyně (žádosti o vrácení daru), soud prvního stupně popsal v odůvodnění rozsudku, v čem žalobkyně spatřovala hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalovaného a co dále uvedla v řízení pro dokreslení vzájemných vztahů účastníků (body 39 a 40 odůvodnění rozsudku). Poté uvedl, že žádné žalobkyní tvrzené chování žalovaného nemohl poměřovat optikou ust. § 630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a konstatoval nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení žalobkyní ohledně dalších jí uváděných důvodů, přestože byla soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz body 41 až 43 odůvodnění rozsudku). Za jediné relevantní a prokázané tvrzení žalobkyně soud považoval to, že ji žalovaný nenavštívil v nemocnici při výměně baterií kardiostimulátoru v červenci 2022 (prokázáno výpovědí samotného žalovaného), to však nepovažoval za hrubé porušení dobrých mravů, stejně jako nemravné chování nehodnotil ani výměnu zámků v bytě žalovaným po odstěhování žalobkyně (viz body 44 a 45 odůvodnění rozsudku). Pokud pak žalobkyně označovala jako nemravné chování manželky žalovaného vůči ní, nelze to přičítat k tíži žalovaného, neboť se jednalo o chování třetí osoby. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (kritérium úspěchu).

5. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu vytýkala, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že soud hodnotil jednotlivé skutečnosti odděleně a nevypořádal se dostatečně s jejich celkovým významem a dopadem na žalobkyni jako dárkyni a matku žalovaného, právně tak věc hodnotil způsobem, který neodpovídá smyslu a účelu ust. § 630 občanského zákoníku. Za nesprávný označila závěr soudu, že po konstatování platnosti dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání bytu již neposuzoval jako hrubě nemravné další chování žalovaného k žalobkyni. Uvedla, že předmětem řízení nebyla platnost dohody o zrušení věcného břemene, nýbrž posouzení, zda žalovaný svým následným jednáním vůči žalobkyni naplnil zákonné předpoklady pro vrácení daru. Závěr soudu, že po uzavření dohody o zrušení věcného břemene nedošlo mezi účastníky k zásadnímu přerušení vztahů, označila žalobkyně za zjednodušující a neodpovídající reálnému obsahu tvrzení žalobkyně. Uvedla, že samotná existence sporadické komunikace nevylučuje citové odcizení, ztrátu rodinného vztahu ani jednání, které žalobkyně důvodně pociťuje jako hluboce nevděčné a nemravné. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně zúžil výklad ustanovení § 630 občanského zákoníku na situace, kdy obdarovaný odmítá poskytovat technickou či zdravotní pomoc, a pominul širší rodinný a morální kontext věci. Jestliže žalobkyně tvrdila, že žalovaný po zániku věcného břemene doživotního užívání bytu s žalobkyní přerušil běžné rodinné vazby, izoloval ji od přístupu do bytu, neprojevoval o ni zájem a současně profitoval z majetku, který od ní bezúplatně obdržel, bylo povinností soudu hodnotit tento souhrn okolností komplexně a nikoli je redukovat jen na otázku, zda žalobkyně byla či nebyla schopna sama si dojít na nákup. Žalobkyně nesouhlasila s hodnocením skutečnosti, že ji žalovaný nenavštívil v nemocnici, které považovala za izolované. Uvedla, že soud bagatelizoval výměnu zámků žalovaným a nesprávně hodnotil rovněž intenzitu a význam rodinných vztahů. Z toho, že se v minulosti účastníci vídali jen v delších intervalech a komunikovali převážně prostřednictvím telefonu či SMS, nelze dovodit, že pozdější zásadní ochlazení vztahů, ztráta běžného kontaktu a celkové odvržení ze strany žalovaného nemohly být žalobkyní důvodně pociťovány jako zvlášť závažné. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že jednání manželky žalovaného soud nepřičítal k jeho tíži, neboť se jednalo o součást celkové proměny vztahů a prostředí, v němž se žalovaný vůči žalobkyni začal chovat. Protože je žalobkyně přesvědčena, že při správném hodnocení všech okolností v jejich souhrnu, zejména pak s ohledem na povahu vztahu mezi účastníky jakožto matkou a synem, je třeba dospět k opačnému závěru, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, domáhala se změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno a bude určeno její vlastnictví k sporným nemovitým věcem.

6. Žalovaný považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že odvolání nepřináší žádné nové skutečnosti ani právní argumenty, které by mohly závěry soudu zpochybnit. Poukázal na rozsáhlé dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně a opakoval jednotlivá tvrzení žalobkyně, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně prokázána. Uvedl, že žalobkyně pouze v odvolání opakuje svá tvrzení, která již v řízení před soudem prvního stupně uváděla a s nimiž se soud řádně vypořádal. Odvolání označil za pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a s jeho právními závěry, přičemž odvolání není opřeno o žádné konkrétní odvolací důvody.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalovaného i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

8. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí sporných nemovitých věcí (bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na pozemcích), které smlouvou ze dne 19. 11. 2008 darovala žalovanému. Tvrdila, že byly naplněny podmínky pro vrácení daru, neboť žalovaný se k ní choval a chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Toto chování dle jejího tvrzení spočívá v tom, že ji žalovaný lstivě přiměl k tomu, aby dne 25. 5. 2023 podepsala v advokátní kanceláři , tituly před jménem, , jméno FO, dohodu o zrušení věcného břemene doživotního užívání bytu, k jejímuž podpisu přistoupila pod nátlakem, nebylo jí vysvětleno, co je obsahem podepisovaných listin a jaké právní následky to bude mít. Dále tvrdila, že s ní okamžikem podpisu dohody o zrušení věcného břemene žalovaný přerušil veškeré styky, přestal ji navštěvovat, neprojevuje o ni žádný zájem a neposkytuje jí nezbytnou péči. Dále v žalobě uvedla, že ztratila přístup k nemovitosti, neboť žalovaný vyměnil zámky, obdržela od manželky žalovaného hrubou SMS, žalovaný ji nenavštívil, když byla hospitalizována s operací srdce v nemocnici, bylo jí rodinou žalovaného znemožněno navštívit žalovaného v nemocnici, žalovaný jí neumožňuje stýkat se s vnukem a konečně, že hradila za žalovaného poplatky spojené s bytem i po zániku jejího věcného břemene užívání bytu. Žalovaný se tvrzením žalobkyně bránil, její tvrzení popíral a na svoji obranu uvedl řadu tvrzení a navrhl řadu důkazů.

9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Rovněž je třeba poukázat na skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně řádně poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a při posledním jednání soudu prvního stupně pak bylo účastníkům dáno řádné poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., po němž již žádné další skutečnosti netvrdili a žádné další důkazy nenavrhovali.

10. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva.

11. Odvolací soud považuje napadený rozsudek za správný, řádně a podrobně odůvodněný a na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelky, které jsou v odvolání v podstatě jen opakovány. Odvolací soud by pak jen opakoval skutkové a zejména právní závěry, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, v odůvodnění rozsudku je podrobně popsal a zdůvodnil a odvolací soud je považuje za zcela správné.

12. S odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje, proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku pod bodem I potvrdil jako věcně správný a v souladu se zákonem podle ust. § 219 o. s. ř.

13. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně aplikoval správně ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně náklady vypočetl. Tento výrok proto odvolací soud rovněž jako správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, žalobkyně v závěrečném návrhu při jednání odvolacího soudu uvedla, že se domáhá aplikace ust. § 150 o. s. ř. pro případ, že by odvolací soud neshledal důvod pro změnu napadeného rozsudku. Poukázala přitom na svůj věk a majetkové poměry a odkázala na lékařské zprávy založené ve spise s tím, že nic dalšího ke svým poměrům nebude tvrdit ani prokazovat.

15. Z obsahu spisu nevyplývá žádný poznatek o poměrech žalobkyně, do spisu založené lékařské zprávy prokazují pouze to, že se žalobkyně podrobila v nemocnici výměně baterií do kardiostimulátoru. Protože žalobkyně ke svým poměrům, a tedy ani k důvodům pro výjimečnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř., nic dalšího neuvedla ani na výzvu odvolacího soudu, neshledal odvolací soud důvod pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení.

16. O nákladech odvolacího řízení proto bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty představují odměnu za zastoupení advokátkou, a to za dva úkony právní služby podle ust. § 11 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu po 5 620 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) a dvě paušální náhrady podle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 450 Kč. Celkovou částku 12 140 Kč uložil odvolací soud žalobkyni zaplatit v třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupkyně žalovaného podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.