11 Co 16/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudkyň JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného/II, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neexistence věcného břemene o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 11. 2025, č. j. 6 C 260/2017-578 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 18 521,09 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta Jméno advokáta B 1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že pozemky uvedené ve výroku I rozsudku v katastrálním území adresa, obec adresa, a v katastrálním území adresa, obec jméno FO, nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 166 739,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně předchozích rozhodnutí v této věci. Neopomněl zdůraznit, že k dovolání žalovaného se věcí zabýval rovněž Nejvyššího soud, který rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 840/2022-377, oba předchozí rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl argumentaci žalovaného o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, námitky promlčení a nepřipustil dovolání ani k věcnému posouzení předestřených právních otázek, zda v případě, že je sjednán jako jeden z alternativních způsobů plnění závazku ve smyslu § 561 odst. 1 o. z. výběrný dluh, tedy plnění v hotovosti u dlužníka, a věřitel je v prodlení s výběrem své pohledávky, vzniká dlužníkovi povinnost plnit jiným sjednaným způsobem, a zda je možné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění podle ust. § 1978 odst. 2 o. z. mlčky, aniž by byl věřitel dal dlužníkovi najevo, že je v prodlení a že je ochoten přijmout plnění v náhradním termínu. Nejvyšší soud naopak připustil dovolání pro řešení otázky, zda v případě, že je sjednán ve smyslu § 561 odst. 1 obč. zák. výběrný dluh, účinností nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) ujednání o výběrném dluhu zaniká a vzniká závazek dlužníka (žalovaného) plnit v místě věřitele (žalobce). Nejvyšší soud připomněl, že u smlouvy se rozlišují její obligační a věcně právní účinky. Obligační účinky vycházejí z norem závazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvním stranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvními stranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech a povinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění či hradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcně právní účinky vyplývající z norem týkajících se věcných práv zavazují všechny osoby, nejen smluvní strany. Věcně právní účinek smlouvy znamená, že na základě smlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv. Nejvyšší soud zde upozornil, že se odlišují rovněž obligační a věcně právní účinky odstoupení od smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízení věcného břemene se zrušují (zanikají) jak obligační, tak i věcně právní účinky smlouvy. Poněvadž závazkový právní vztah spadá pod pojem „jiné právní poměry“ uvedený v ust. § 3028 odst. 3 věty první o. z., řídí se dřívějšími právními předpisy také podmínky či platnost odstoupení od smlouvy, jež byla uzavřena za jejich účinnosti. Nejvyšší soud judikaturní závěry vztáhl na projednávaný případ a uzavřel, že soud odvolací ani nalézací se těmito závěry neřídily, když v kontextu nové právní úpravy posuzovaly porušení smluvní povinnosti, které bylo důvodem samotného odstoupení od smlouvy, podmínky poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění, jakož i otázku platebního místa. Nejvyšší soud proto uložil posoudit věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.

3. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu setrval žalobce na tom, že v daném případě žalovaný nehradil prokazatelně úplatu za zřízení věcného břemene několik let po sobě, takže je zřejmé, že mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby své závazky po splatnosti splnil. Žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene až v roce 2015, a to pro porušení povinnosti žalovaného platit úplatu za zřízení věcného břemene za roky 2013, 2014 a 2015. Žalobce dále odmítal argumentaci žalovaného, že ve smlouvě sjednaná konstrukce placení úplaty představuje sjednání alternativního plnění závazku podle § 561 obč. zák. Ve smlouvě ze dne 22. 9. 2009 se předpokládá, že úplata bude vždy hrazena v penězích, a to buď přímo oprávněnému nebo za oprávněného ve prospěch správce daně. Nejde tedy o plnění alternativním způsobem, nýbrž každá z daných možností představuje plnění v penězích, proto se dle žalobce nejedná o alternativní závazek. Žalovaný měl možnost v případě tvrzené nesoučinnosti žalobce uhradit úplatu v souladu se smlouvou za žalobce přímo u správce daně. I kdyby o alternativní závazek šlo, pak dlužník má sice dle § 561 odst. 1 obč. zák. právo volby, ovšem je povinen provést tuto volbu adresovaným úkonem ve vztahu k věřiteli tak, aby mu informace o této volbě byla doručena a věřitel tak věděl, jak chce dlužník dluh plnit. Žalovaný ovšem žalobci žádnou informaci o volbě jednoho ze způsobů splnění závazku nedoručil, přičemž žalobce se o této volbě dozvěděl až v rámci tohoto soudního řízení. Celou situaci dle názoru žalobce řeší ust. § 568 obč. zák., podle kterého platí, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Žalovaný dluh do úschovy nesložil, byl s jeho úhradou v prodlení za roky 2013, 2014 a 2015 a žalobce tak mohl od smlouvy odstoupit.

4. Žalovaný setrval na tom, že žaloba úspěšná být nemůže. Pokud se jedná o výběrný dluh, který se má řídit ustanoveními starého občanského zákoníku, je zcela nepochybné, že to byl žalobce, kdo byl povinen se domáhat své údajné pohledávky tím, že se dostaví k žalovanému, aby si ji vybral. Nic takového se nestalo a žalobce ani nikdy netvrdil, že by se o to pokoušel. Odmítl rovněž požadavek na složení plnění do soudní úschovy. Jednalo se toliko o možnost, nikoliv povinnost. Pokud jde o poskytnutí nebo neposkytnutí lhůty k plnění pro případné odstoupení od smlouvy, setrval žalovaný na tom, že vůbec není možno uvažovat o takovéto lhůtě, protože se jednalo o výběrný dluh. Díky tomu se pohledávka nikdy nestala splatnou, čímž k platnému odstoupení od smlouvy dojít nemohlo. I kdyby snad pohledávka splatnou byla, pak podle § 517 obč. zák. se má jednat o lhůtu věřitelem poskytnutou. V rozhodné době žádná ze stran vůbec neuvažovala o tom, že by se mělo vůbec platit. Jednalo se o zcela marginální ujednání k hlavnímu závazkovému vztahu, což byla kupní smlouva. Ujednání o věcném břemeni mělo zajišťovací charakter a strany se o platbu vůbec nestaraly, nestaral se o ni žalovaný ani žalobce. Žalobce se o platby začal starat až v okamžiku, kdy došlo ke sporu mezi stranami a kdy hledal důvod, jak se ze smlouvy vyvázat. Nelze uvažovat o tom, že by žalobce poskytoval, byť mlčky, lhůtu pro plnění v okamžiku, kdy vůbec neuvažoval o tom, že má na jakékoli plnění nárok. Strany se o to vůbec nezajímaly.

5. Posléze soud prvého stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 C 260/2017-416, žalobu zamítl. Soud prvého stupně vedl řízení a rozhodl v intencích předchozího rozhodnutí dovolacího soudu se zaměřením pozornosti na úpravu tzv. platebního místa, tedy místa, kde má dlužník svůj dluh splnit, dále posuzoval, zda byly dány podmínky pro odstoupení od smlouvy. Uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo, že by se byl žalobce k žalovanému dostavil za účelem úhrady dluhu, kdy sám žalobce to netvrdil, resp. ani netvrdil, že by se o výběr (odnos) dluhu u žalovaného pokoušel, takže žalobce byl jako věřitel v prodlení se splněním své povinnosti dluh vybrat, resp. poskytnout žalovanému potřebnou součinnost, čímž bylo vyloučeno prodlení žalovaného jako dlužníka. Soud uzavřel, že nemohlo dojít ke splnění základní podmínky pro odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák. a žalobcovo odstoupení od smlouvy ze dne 8. 7. 2015 hodnotil jako neplatné. Smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 2009 zůstala nedotčena a platila dále jako by k žádnému odstoupení nedošlo. Soud prvého stupně nepřisvědčil argumentům žalobce ohledně alternativních forem úhrady (splnění) dluhu, neboť žalovaný měl toliko možnost nikoliv ovšem povinnost splnit dluh přímo u správce daně.

6. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 21/2024-461, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to zejména z procesních důvodů (prolomení koncentračního bodu, absence poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a další odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, k němuž mělo dojít dne 6. 6. 2023, a jeho dopad do procesní situace).

7. V dalším řízení pak bylo vyjasněno, že pokud jde o odstoupení od smlouvy ze dne 6. 6. 2023, jde o další skutkový základ, na základě něhož má soud rozhodnout o stejném žalobním návrhu, tedy o neexistenci věcných břemen. K této změně žaloby žalobce navrhl důkazy, které mají prokázat, že žalovaný v rozporu se svým tvrzením o výběrném dluhu bez souhlasu či dohody se žalobcem změnil způsob úhrady dluhu, hradil dluh ve špatné výši a neposkytl žalobci součinnost při výběru dluhu v letech 2013 až 2015, následkem čehož žalobci vzniklo právo na odstoupení od smlouvy. Žalovaný nemůže s úspěchem tvrdit, že v uvedených letech byl mezi stranami sjednán jako způsob placení úplaty výběrný dluh, jejž si žalobce měl vyzvednout v místě bydliště žalovaného a následně byla tato volba v letech 2015 až 2022 žalovaným jednostranně změněna, když žalovaný hradil v tomto období úplatu na účet žalobce. Žalovaný považoval právní jednání žalobce označené jako odstoupení ze dne 6. 6. 2023 za neplatné, neboť žalobcem tvrzený důvod pro toto nově uplatněné odstoupení nikdy neexistoval. Žalobce výslovně dvakrát potvrdil, že se mu dostalo efektivních úhrad za roky 2015 až 2022. Došlo-li k tomu bezhotovostní platbou, aniž by musel žalobce osobně vybírat dluh u žalovaného, nelze ani uvažovat o porušení povinnosti žalovaného a tím ani o vzniku důvodu pro odstoupení. Soud prvého stupně změnu žaloby připustil usnesením ze dne 27. 8. 2024, č. j. 6 C 260/2017-486, a po provedeném dokazování včetně výslechů svědků (manželky a dcery žalobce), jakož i účastnického výslechu žalobce uzavřel, že na odstoupení od smlouvy ze dne 8. 7. 2015 je třeba stále nahlížet jako nikoliv platně učiněné, tedy nesplňující podmínky ust. § 517 odst. 1 obč. zák. Jedinou relevantní skutkovou změnu přineslo nové tvrzení žalobce, že v roce 2011 se spojil se svým právním zástupcem, jenž po prostudování smlouvy o zřízení věcného břemene řekl, že je postavena tak, že by se mohlo jednat o výběrný dluh, a že by si měl peníze vyzvedávat v bydlišti u žalovaného, což dle svých slov začal od roku 2012 praktikovat. Toto své tvrzení žalobce prokazoval za pomoci své účastnické výpovědi a výslechu svých rodinných příslušníků (manželky a dcery). Soud prvého stupně podrobil tyto důkazy kritickému hodnocení jak osamoceně, tak i ve spojení s dalšími provedenými důkazy i s tím, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli sami účastníci (§ 132 o. s. ř.). Tvrzení žalobce a jeho pozdější výpověď o tom, že dlouhá léta opakovaně jezdil do místa bydliště žalovaného pro výběr úplaty za věcná břemena v den její splatnosti, tedy 30. 6. každého roku, se nově objevila až v souvislosti s opravnými prostředky žalovaného proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu a rozhodnutí soudu odvolacího, blíže až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž poprvé za strany soudu zazněla nutnost posoudit i otázku platebního místa na pozadí předchozí právní úpravy. Jen stěží lze rozumně vysvětlit, že žalobce tuto okolnost v průběhu dosavadního řízení ani jednou do té doby nezmínil, ačkoliv by šlo o poměrně zásadní skutkový poznatek. Tuto skutečnost neuvedl ani v jednom z odstoupení od smlouvy, ať už z roku 2015, tak z roku 2023, přestože v roce 2015 žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene osmý den po svém tvrzeném dostavení se do místa bydliště žalovaného. Žalobce ve svých vyjádřeních do doby, než se začalo o kategorii výběrného dluhu hovořit, opakovaně zastával názor, že nebyl povinen poskytovat žalovanému jakoukoliv součinnost pro účely úhrady úplaty za věcná břemena (viz např. původní žaloba z 24. 11. 2017, replika žalobce ze dne 26. 1. 2018 k vyjádření žalovaného). Stejně tak ve svém účastnickém výslechu při jednání 13. 5. 2021 žalobce uvedl, že v letech 2010 až 2011 několikrát navštívil žalovaného a chtěl s ním řešit předmětnou úplatu s tím, že jinou formou po něm dlužnou úplatu nepožadoval, pouze mu zasílal e-mail, přehled pozemků, jakož i kolik se má zaplatit. Není zde zmínky o tom, že by se žalobce pravidelně dostavoval k žalovanému vybrat si splatnou úplatu. Ve vyjádření ze 14. 7. 2021 k odvolání žalovaného žalobce odmítl tezi, že by částka za úplatu musela být hrazena v hotovosti. Zpochybnění výběrného dluhu pak lze vysledovat i z dalších podání žalobce a jeho vyjádření – kupříkladu při jednání dne 15. 11. 2023 žalobce zpochybnil, že by se jednalo o výběrný dluh, ale i v případě, že by tomu tak bylo, pak jediná možnost, jakým způsobem mohl žalovaný splnit splatný dluh bylo uložení do úschovy. Soud prvého stupně nepřijal vnitřně rozporná vyjádření žalobce, kdy na jedné straně značnou dobu v soudním řízení popírá, že by se jednalo o výběrný dluh, aby posléze sdělil, že o tom, že by se o výběrný dluh mohlo jednat byl informován již v roce 2011 a podle toho se také měl zařídit, chovat se v souladu s takto nabytým poznatkem. Soud prvého stupně proto vnímal snahu žalobce „naroubovat“ skutkový stav na závěry, k nimž v této věci dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, a které pro žalobce s ohledem na dosavadní skutková zjištění nevyznívají příliš příznivě. Z těchto důvodů pak soud prvého stupně nemohl uvěřit výpovědi žalobce o jím realizovaných dlouholetých pravidelných návštěvách žalovaného v den splatnosti úplaty za věcná břemena a ze stejných důvodů pak neuvěřil ani svědectví manželky a dcery žalobce, když navíc ani žádný z listinných důkazů provedených ve fázi řízení do vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu anebo poté neosvědčuje ani jen náznak takového chování (jednání) žalobce. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo vyvráceno, že by žalobce realizoval výběr dluhu, žalovaný nemohl být v prodlení a nemohlo dojít ke splnění opakovaně vznesené základní podmínky pro odstoupení od smlouvy dne § 517 odst. 1 obč. zák., tedy právě k prodlení žalovaného coby dlužníka. Odstoupení žalobce od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 7. 2015 soud prvého stupně nadále považuje za neplatné a z týž důvodů pohlíží jako na neplatné i na odstoupení od smlouvy učiněné žalobcem dne 6. 6. 2023. Ani zde se výběr dluhu žalobcem u žalovaného neprokázal, resp. byl vyvrácen konfliktními vyjádřeními žalobce o tom, že o výběrném dluhu již věděl v roce 2011, o čemž se v soudním řízení dlouhá léta nezmiňoval, jeho existenci dokonce popíral, takže ani zde nebyl zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy naplněn.

8. Nad rámec tohoto závěru pak soud prvého stupně shrnul odkazem na obsah čl. 3 smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 2009, že z tohoto článku neplyne žádné ujednání stran o platebním místě (splništi) dluhu peněžité povahy, přičemž žalovaný nepochybně měl možnost uhradit úplatu za věcná břemena přímo u správce daně, ale nikoliv povinnost tak činit. Naopak smlouva je formulována tak, že upřednostněný způsob plnění je výplata částky představující daň z nemovitosti za příslušný rok v hotovosti žalobci, a to s ohledem na zákonné platební místo, tedy v místě bydliště žalovaného. Z doplněného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaný někdy pokusil hradit přímo na daňový účet žalobce u správce daně, proto nelze než uzavřít, že k volbě žalovaného ohledně způsobu plnění nedošlo. Soud prvého stupně rovněž odmítl argumentaci žalobce, že žalovaný hradil úplatu za věcná břemena v nesprávné výši, tedy v menších částkách, než odpovídalo dani z nemovitostí za příslušné zdaňovací období (kalendářní rok), tedy nikoliv řádně. Věřitel má povinnost přijmout i částečné plnění (§ 566 obč. zák.) a soud prvého stupně neshledal, že by přijetí nabízeného částečného plnění odporovalo jakékoliv dohodě mezi účastníky. I když se tedy žalobci dle jeho slov dostávalo pouze částečného plnění, měl je přijímat. To jej současně nezbavovalo povinnosti dluh „dovybrat“, jinak dále trvalo jeho prodlení jako věřitele. Nelze přehlédnout, že žalovaný se v minulosti dotazoval žalobce na výši úplat za věcná břemena za příslušný kalendářní rok, jak vyplynulo z korespondence mezi účastníky z roku 2015. Jediný důkaz, jež by vypovídal o tom, že žalobce sdělil žalovanému výši úplaty je e-mail žalobce ze dne 1. 4. 2013, v jehož příloze se nachází přehledová tabulka s vyčíslením daně. Tento e-mail byl však rozporován žalovaným, navíc sám žalobce v řízení tvrdil, že neměl povinnost výši úplaty sdělovat, resp. ji někde uvádět, a bylo na žalovaném, aby si daň, resp. její správnou výši vypočetl. Žalovaný se nadto předtím pokoušel zjistil výši daně u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, avšak správce daně tyto informace neposkytl pro překážku zákonné povinnosti mlčenlivosti. S ohledem na tyto okolnosti by bylo nepřiměřené, aby soud usuzoval na platnost odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 2009 jen proto, že by žalovaný bezhotovostně hradil úplaty v nižších částkách, než které by odpovídaly vyměřené dani za příslušné roky. Bylo především na žalobci jako věřiteli, aby dluh u žalovaného vybral (samozřejmě ve správné výši). Neučinil-li tak, byl žalobce v prodlení se splněním své zákonné povinnosti. Soud prvého stupně také přihlížel ke zmíněné nevstřícnosti žalobce vůči žalovanému ohledně (ne)sdělování výše úplaty. Soudu neuniklo, že tento postoj žalobce zaujal v době, kdy již zde byl mezi účastníky svár o věcná břemena, takže je logické, že se žalobce nesnažil žalovanému nijak pomoci, nicméně soud prvého stupně se nemohl zbavit dojmu, že se žalobce odepřením sdělovat informace o výši daně (úplaty) pokoušel žalovanému znesnadnit úhradu úplaty v podobě daně z nemovitosti, možná i v naději, že chybná úhrada žalovaným zavdá důvod pro odstoupení od smlouvy. Soud prvého stupně souhlasil se žalobcem, že daň z nemovitosti si může každý spočítat. Specifikum tohoto případu však spočívá v tom, že se jedná o značné množství různorodých pozemků, přičemž sám finanční úřad k žádosti soudu prvého stupně mimo jiné uvedl, že v průběhu let dochází ke změnám evidovaných údajů v katastru nemovitostí, pozemky vznikají, zanikají, slučují se, mění se jejich výměna a kultura, proto se finanční úřad domnívá, že soudem požadované informace nemusí poskytnout správný pohled na věc bez znalosti změn prováděných katastrálním úřadem. Správný výpočet daně z takto rozsáhlého souboru pozemků přece jen už není natolik triviální záležitostí, že by bylo možné odepření součinnosti ze strany žalobce v otázce výše úplaty pokládat za marginální bez jakéhokoliv dopadu na hodnocení jeho jednání v podobě odstoupení od předmětné smlouvy. Soud prvého stupně setrval i na svých předchozích závěrech ohledně soluční úschovy. Žalovaný neměl žádnou povinnost po zjištění, že si žalobce k němu nepřišel dovybrat dluh, složit dlužné peněžní prostředky do soudní, resp. obecně úřední úschovy, neboť v poměrech ust. § 568 obč. zák. se jedná o nástroj, který není dlužník povinen využít; pak samozřejmě jeho závazek trvá dále.

9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvého stupně kritériem úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a jednotlivé úkony právní služby, jakož i celkové náklady řízení podrobně odůvodnil v napadeném rozhodnutí.

10. Žalobce ve včasném odvolání proti rozsudku vytkl soudu prvého stupně, že neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Předně se zabýval otázkou výběrného dluhu a sjednáním splniště, kdy má za to, že soud prvého stupně nesprávně posoudil právní otázku aplikace institutu výběrného dluhu. Ze smlouvy vyplývá, že ujednání obsahuje nejen dva způsoby splnění závazku, ale také jedno místo plnění – daňový účet věřitele u finančního úřadu. Pak nelze aplikovat ust. § 567 odst. 1 obč. zák., podle kterého není-li místo plnění určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Soud prvého stupně nerozporuje, že smlouva obsahuje dva způsoby plnění (v hotovosti a dále úhradou daně za věřitele u finančního úřadu). Problémem je, že dlužník má v případě více způsobů plnění povinnost provést volbu, jakým způsobem chce plnit. Tato volba se musí nějakým způsobem dostat k věřiteli, aby věřitel věděl, jakým způsobem chce dlužník dluh splnit. Žalovaný ovšem nikdy žalobci žádnou takovou volbu nesdělil a v řízení ani neprokazoval, že by tak někdy činil. Žalobce má za to, že volbu lze provést i konkludentně, např. tak, že dlužník zašle peníze na účet věřitele a dá tak najevo, že chce plnit dluh tímto způsobem. Má za to, že žalovaný nemůže s úspěchem tvrdit, že čekal na žalobce ve svém bydlišti, když žalobce neseznámil s tím, že provedl tuto volbu. Pokud dle názoru soudu prvého stupně na straně žalovaného vůbec nedošlo k volbě ohledně způsobu plnění, jak měl žalobce vědět, že se bude jednat o výběrný dluh, když žalovaný volbu podle soudu nikdy neprovedl. Vznikla tak překážka plnění dluhu a žalovaný se dostal do prodlení. Odstoupení žalobce od smlouvy z 8. 7. 2015 by tak muselo být platné. Pokud jde o součinnost žalobce u výběru dluhu, odmítl závěr soudu o nevěrohodnosti svého tvrzení, včetně výsledků dokazování výpovědí dcery a manželky žalobce. Má za to, že soud prvého stupně nemůže účelově obracet proti žalobci jeho obranu z předcházejícího řízení jako argument nevěrohodnosti nových důkazů, jelikož v předchozím řízení soudy vůbec neřešily institut výběrného dluhu, nebo se žalobce dovolával nutnosti větší aktivity žalovaného s odkazem na možnosti splnění dluhu, které by byly prokazatelně sjednány ve smlouvě. Pokud jde o součinnost žalovaného s výběrem dluhu, poukázal odvolatel na absenci důkazu k této otázce, když v bydlišti žalovaného nebyl opakovaně nikdo přítomen. Má za to, že v tomto ohledu tížilo důkazní břemeno žalovaného, ten ovšem odmítl v řízení vypovídat a nevypovídala ani jeho manželka, neprokázal proto, že byl v době splatnosti dluhu přítomen ve svém bydlišti a čekal v souladu se zákonem na to, aby předal žalobci sjednaný dluh. Žalovaný v tomto směru neunesl důkazní břemeno, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by byl připraven v místě svého bydliště splnit žalobci výběrný dluh. Pokud jde o odstoupení od smlouvy ze dne 6. 6. 2023, má za to, že se tímto odstoupením soud prvého stupně dostatečně nezabýval. Hlavním důvodem pro toto odstoupení bylo, že žalovaný oproti svému dřívějšímu tvrzení o výběrné povaze dluhu provedl jednostrannou změnu způsobu placení, kdy začal od roku 2015 zasílat úplatu žalobci přímo na bankovní účet, kteréžto platby žalobce obratem vracel žalovanému. Žádná z uvedených plateb za roky 2015 až 2024 neodpovídala sjednané výši úplaty. Platby byly vždy nižší a žalovaný proto každý rok porušil svoji povinnost hradit úplatu řádně a včas. Ust. § 566 obč. zák. ukládá věřiteli, aby přijal i částečné plnění závazku, ovšem to nesouvisí s tím, že při opakovaném porušení závazku má věřitel právo odstoupit od smlouvy, což žalobce dne 6. 6. 2023 učinil. Ačkoliv tedy soud prvého stupně připustil změnu žaloby zahrnující i toto pozdější odstoupení, nezabýval se okolnostmi, za kterých žalobce od smlouvy opět odstoupil, proto zatížil řízení vadou. V závěru odvolání pak odvolatel hodnotí nevyváženost posuzování činnosti smluvních stran, kdy vytýká soudu prvého stupně, že se stavěl od počátku bezvýhradně na stranu žalovaného s tím, že žalobce neměl právo odstoupit, měl být více aktivní s výběrem dluhu, svědectví žalobce a jeho rodiny bylo považováno za nevěrohodné, měl pomáhat s vyčíslením dlužné částky a přijmout i částečné plnění. Naproti tomu žalovaný nemusel fakticky vyvíjet žádnou aktivitu, nemusel podle soudu zvolit žádný způsob úhrady dluhu, mohl platit jen částečné úplaty, mohl jednostranně měnit výběrný dluh za platbu bezhotovostní atd. Žalobce chování žalovaného považuje za rozporné se zásadou zakotvenou v ust. § 6 o. z., kdy žalovaný jako dlužník mnoho let užívá pozemky žalobce a nechtělo se mu platit sjednanou úplatu. Pokud jde o náklady řízení odvolatel zpochybnil nárok na odměnu za úkon právní služby v podobě účasti na jednání dne 11. 11. 2024, kdy toto jednání bylo odročeno a na jednání dne 24. 10. 2019 byl vyhlašován jen rozsudek, proto vznikl nárok pouze na poloviční úkon dle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Rovněž zpochybnil výši nákladů na cestovné, kdy soud prvého stupně uvádí trasu adresa km, přičemž nejkratší trasa měří 258 km. Navrhl, aby odvolací soud žalobě vyhověl a přiznal žalobci náklady řízení, resp., aby rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný považoval rozsudek za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání vytkl žalobci, že neuvedl, jaké důkazy opomněl soud prvého stupně provést. Žalobce opakovaně zaměňuje instituty splniště a způsob plnění. Z odvolání nelze dovodit, v čemž žalobcův teleologický rozbor spočívá. Za mylný označuje žalobcův závěr, že jedním ze způsobu plnění je bezhotovostní úhrada daně z nemovitosti na daňový účet žalovaného a tímto způsobem bylo automaticky sjednáno i místo plnění, kterým je daňový účet věřitele u finančního úřadu. U bezhotovostního placení na účet vedený u banky nelze z povahy věci hovořit o místě plnění. Ostatně žalobce se ani nesnaží naznačit, na jakém místě by se mělo jím tvrzené splniště pro bezhotovostní platbu nacházet. Pokud jde o výběrný dluh, žalobce svým vlastním tvrzením vyvrací, že by o skutečnosti, že by předmětný dluh byl dluhem výběrným, věděl před 31. 1. 2022. Žalobce o institutu výběrného dluhu až do roku 2022 ničeho nevěděl a je nepravdivé jeho tvrzení, že by se každoročně 30. června dostavoval k žalovanému domů k vybrání své pohledávky v hotovosti. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně dostavování se k výběru dluhu v hotovosti do bydliště žalovaného leží na žalobci nikoliv na žalovaném. Pokud jde o tvrzené šikanózní jednání žalovaného, ani to neodpovídá skutečnosti. Soud prvého stupně se nemohl zabývat tím, zda a o kolik byly platby žalovaného nižší, než byla představa žalobce, neboť žalobce přes dotazy žalovaného a dokonce i přes výzvu soudu odmítl tvrdit a prokazovat, jaké měly být podle jeho názoru správné výše plateb. Namísto odpovědi o tvrzené výši dluhu se žalovanému dostalo od žalobce „poučení“, že je na něm, aby si správnou výši zjistil, a že mu žalobce není povinen poskytovat v tomto směru žádnou součinnosti. Nejde o jediný naschvál, kterého se žalobce vůči žalovanému dopustil. Za situace, kdy se žalobce domáhá peněžitých plnění za věcné břemeno, postupuje tak, že vrací peněžitá plnění poskytnutá žalovaným na žalobcův bankovní účet, aby mohl posléze tvrdit, že žalovaný svůj dluh nesplnil. Pokud jde o náklady řízení za jednání dne 11. 11. 2024, kdy žalobce tvrdí, že se jednání nekonalo, tohoto jednání se zúčastnil nejen zástupce žalovaného, ale i sám žalobce, jakož i jeho zástupce. Pokud jde o účtované náklady na dopravu, i v tomto rozdílu (135 km resp. 129 km) spatřuje žalovaný projev schválnosti.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce i k vyjádření žalovaného doplněné při jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2026. Při tomto jednání žalovaný uvedl, že ve smlouvě o zřízení věcného břemene byly sjednány dvě formy úhrady, hotovostní a bezhotovostní, a žalobce nesprávně tvrdí, že daň nelze finančnímu úřadu zaplatit jinak než bezhotovostně. V tomto smyslu odkázal na § 163 daňového zákona. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. V přezkoumávané věci soud prvého stupně provedl v řízení odpovídající důkazy, jimiž zjistil skutkový stav způsobem, který mohl být podkladem pro rozhodnutí ve věci a skutkové (i právní) závěry soudu prvého stupně pak odvolací soud mohl zcela převzít a ztotožnit se s nimi. Soud prvého stupně rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod č. 44) vysvětlil, které důkazy neprovedl a odvolací soud se i s těmito jeho úvahami zcela ztotožnil. Právně významné skutečnosti zjištěné z provedených důkazů soud prvého stupně přesvědčivě zhodnotil a vysvětlil, které tvrzené skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv. V odvolacím řízení již nedošlo k provedení žádných důkazů, tyto nebyly navrhovány, proto se skutkový stav ani před odvolacím soudem nezměnil. Pokud jde o procesní postup soudu prvého stupně, odvolací soud nezjistil žádné pochybení, přičemž soud prvého stupně správně pracoval i s institutem zakotveným v ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. a poskytl žalobci adresnou výzvu k označení důkazů k tvrzení o výběrném dluhu a správně zhodnotil rozložení důkazního břemene mezi účastníky. O následcích nesplnění výzvy učiněné na základě ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. byli účastníci v průběhu řízení opakovaně poučeni a o těchto důsledcích (neunesení důkazního břemene) byli poučeni rovněž odvolacím soudem, naposledy v usnesení ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 21/2024-461. Pokud se žalobce snažil v poslední fázi řízení prokázat svoji skutkovou verzi prostřednictvím svého účastnického výslechu a svědeckých výslechů manželky a dcery, odvolací se rovněž ztotožnil s hodnocením těchto výpovědí, které soud prvého stupně považoval nevěrohodné, a to právě v kontextu argumentů uvedených soudem prvého stupně o změně skutkové verze žalobce v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu. Z obsahu zejména svědeckých výpovědí pak nelze dovodit, že reálně došlo k pokusu vybrat dluh v hotovosti u žalovaného (i kdyby se tam žalobce se svou rodinou skutečně dostavil), neboť jak svědkyně uvedly, v podstatě mělo dojít pouze k zazvonění na obydlí žalovaného, setrvání v místě bydliště žalovaného po dobu cca 2 minut a opuštění místa bydliště žalovaného. Takovýto způsob „návštěvy“ u žalovaného nelze považovat za smysluplný v kontextu s jejím účelem, tedy vybráním dluhu (v běžném občanském styku je obvyklé, chci-li někoho navštívit, poskytnout přiměřenou časovou odezvu navštěvované osobě k tomu, aby mohla alespoň dát najevo, že se v bydliště nachází). Argumenty shrnuté soudem prvého stupně v této otázce jsou však natolik zásadní, že ani odvolací soud neměl důvod odchýlit se od skutkového závěru soudu prvého stupně, že k žádnému výběru (pokusu o něj) ke dni 30. června každého roku v bydlišti žalovaného nedocházelo.

14. Podle § 567 odst. 1 obč. zák. platilo, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.

15. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, který použil správnou právní normu (v intencích rozhodnutí dovolacího soudu) a tuto správně aplikoval. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na podrobné hodnocení vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť soud prvého stupně se vypořádal i s argumenty odvolatele, které opakovaně uváděl v průběhu řízení a konečně i v posledním odvolání proti napadenému rozsudku. Odvolací soud přitakal i doplňujícímu argumentu žalovaného vyjádřenému při jednání odvolacího soudu, kterými odmítl žalobcovu tezi, že smlouva o zřízení věcného břemene obsahuje dvě formy úhrady, a to hotovostní a bezhotovostní, i tvrzení, že daň finančnímu úřadu nelze zaplatit jinak než bezhotovostně. Odkaz na ust. § 163 daňového zákona považuje odvolací soud za správný. Nad rámec toho pak je třeba upozornit, že daň z nemovitosti je možno zaplatit správci daně pouze v termínu do 31. 5. příslušného kalendářního roku a nedošlo-li k tomu ze strany žalovaného (a tuto informaci mohl mít jedině žalobce jako daňový rezident), měl žalobce postupovat tak, jak shrnul soud prvého stupně, a sice vybrat dluh v bydlišti žalovaného v hotovosti. Odvolací soud v tomto rozhodnutí podrobně uvádí závěry soudu prvého stupně, proto není nutné je znovu opakovat. Rozsudek soudu prvého stupně zcela obstál, jeho odůvodnění je přehledné, jasné a přesvědčivé, proto na ně odvolací soud odkazuje. Ačkoliv původní úmysly účastníků byly patrně jiné, než deklarovali v průběhu tohoto řízení, nelze než rozsudek považovat na věcně správný, proto jej odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení. K námitce žalobce ohledně nákladů řízení přisouzených soudem prvého stupně odvolací soud pouze doplňuje, že tyto námitky rovněž nejsou důvodné, neboť jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 24. 10. 2019 nešlo o pouhé vyhlášení rozsudku, za což by jinak jistě náležela jen polovina úkonu právní služby, ale šlo o plnohodnotné jednání, na němž byly předneseny závěrečné návrhy a vyhlášen rozsudek. Z tohoto důvodu za toto jednání náleží odměna za celý úkon právní služby. Pokud pak jde o jednání 11. 11. 2024, zástupce žalovaného byl na tomto jednání přítomen, proto i v tomto ohledu rozhodl soud prvého stupně o nákladech řízení správně. Tyto skutečnosti odvolací soud ověřil z obsahu spisu (č. l. 192 a č. l. 497). Pokud jde o stanovení délky trasy pro výpočet cestového, jedná se o zcela marginální námitku, kterou ani reálně v praxi nelze osvědčit. Podstatné je, že významně nevybočuje z obvyklé vzdálenosti mezi dotčenými městy, proto odvolací soud nepřikročil k žádné korekci nákladů řízení.

16. Náklady odvolacího řízení byly žalovanému přiznány rovněž podle kritéria úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jedná se o dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) při hodnotě úkonu 5 620 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč, tj. 11 240 Kč za dva úkony a 900 Kč za dva režijní paušály, k čemuž je třeba připočíst daň z přidané hodnoty ve výši 21 % a celková hodnota úkonů, režijních paušálů a daně z přidané hodnoty činí 14 689,40 Kč. Náklady za cestovné na trase adresa při jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2026 při vzdálenosti 189 km, ceně paliva 41,30 Kč za 1 litr a paušálnímu poplatku 5,90 Kč za 1 km činí 1 653,69 Kč. Náhrada za promeškaný čas 6 půlhodin pak činí 2 178 Kč včetně DPH. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 18 521,09 Kč jsou v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalobce. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.