6 C 260/2017

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl soudcem Janem Chudobou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného/II, 339 01 Klatovy zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neexistence věcného břemene

I. Žaloba, aby bylo určeno, že pozemky ve zjednodušené evidenci v katastrálním území adresa, obci adresa, parc. č. hodnota, 1012, 1058, 1065, 1126, 1131, 415 díl 2, 417, 422, 430, 434, 441, 442, 443, 444, 446, 447, 448, 452, 453, 454, 460, 51, 522, 55, 56/1, 61/1, 663, 664, 665, 666, 676, 677 díl 1, 677 díl 2, 687, 698, 699, 700, 709, 710, 711, 712, 722, 723, 724, 725/1, 725/2, 77, 843/2, 85, 877, 878, 894, 895, 896, 897, 898, 899, 901, 919, 922, 923, 924, 926, 933, 942, 943, 944, 957, 958, 959, 960, 961/1, 962, 969, 970/1, 971, 972, 973, 975, 976, 977, 978, 979, 980, 981, 982, 983, 984, 985, 986/1, 986/2, 987/1, 987/2, 988, 989, 99, 990, 991, 992/1, 992/2, 993, 994/1, St. 83, pozemky v katastrálním území adresa, obci adresa, parc. č. hodnota, 1064/3, 1069/1, 1098/1, 1401/2, 145/2, 152, 368/1, 368/11, 368/3, 368/8, 438, 462/20, 489/25, 489/28, 489/31, 574/2, 575, 576, 588/3, 608, 609, 610, 611, 679/2, 679/3, 704, 731/1, 733/1, 738/1, 745/1, 864/3, 869/26, 869/32, 869/33, 869/35, 869/37, 961/2, pozemky ve zjednodušené evidenci v katastrálním území adresa, obci jméno FO, parc. č. 1039/2, 1137/3, 1139/2, 1140/2, 1142, 1143, 1213/2, 1218, 1260/1 a pozemky v katastrálním území adresa, obci jméno FO, parc. č. 1010/1, 1013/10, 1028/2, 1031/1, 1034, 1038, 1039/1, 1039/10, 1039/12, 1039/3, 1039/4, 1039/7, 1051/1, 1052, 1053, 1055, 1056, 1057, 1059, 1061, 1066/1, 110/4, 1147/3, 1202/1, 1217/1, 1219, 1245/14, 1245/3, 1261/10, 1261/9, 1285/3, 1298/9, 1313, 1318/4, 140/2, 142/16, 142/17, 142/6, 142/8, 1733/2, 1737/1, 1739, 1740/1, 1742/2, 1748, 1749, 1750, 1788, 1790, 1792, 197/7, 234, 235, 238, 239/2, 240/1, 240/4, 247/7, 253/3, 257, 259, 260, 263/1, 264/1, 266, 267, 278/1, 279, 292/2, 309/2, 309/6, 323/3, 325, 331, 356/2, 358, 359, 360/2, 361/1, 369/2, 372, 380/1, 381, 382, 383, 399/2, 918 a 1202/11 nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného Jméno advokáta B 1. Žalobou ze dne datum se žalobce domáhal určení neexistence věcného břemene na blíže specifikovaných nemovitostech ve svém vlastnictví. K uplatněnému právu uvedl, že dne datum uzavřel se žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, podle níž byl jako vlastník povinen strpět břemeno užívání předmětných pozemků žalovaným a ten se zavázal, jakožto oprávněný z věcného břemene, platit žalobci úplatu ve formě opakovaného ročního plnění ve výši daně z nemovitosti z takto zatížených pozemků, a to vždy nejpozději do 30. 6. příslušného kalendářního roku. Jelikož žalovaný úplatu minimálně za roky 2013, 2014 a 2015 neuhradil, žalobce přípisem ze dne datum odstoupil od smlouvy. Dle názoru žalobce šlo ze strany žalovaného o podstatné a dlouhodobé porušení smluvních povinností. Výše úplaty byla dle žalobce sjednána dostatečně určitě a platně, přičemž žalovaný toto ujednání až do roku 2015 nezpochybňoval. Žalobce neměl povinnost zasílat žalovanému informaci o výši daně pro aktuální rok a žalovaný si mohl výši daně vypočítat. Žalobce zaslal žalovanému dne datum výzvu k vyklizení a předání pozemků, neboť je užívá neoprávněně. Naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení shledává žalobce v nutnosti domoci se výmazu zaniklého věcného břemene v katastru nemovitostí. Žalobce současně poznamenal, že řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 C 287/2014 mezi týmiž účastníky netvoří překážku pro projednání této věci, jelikož se soud v předchozím řízení nezabýval tvrzením o odstoupení žalobce od smlouvy o zřízení věcného břemene a výslovně jej odkázal na podání samostatné žaloby, v rámci které bude projednána možnost zániku věcných břemen z důvodu odstoupení od smlouvy.

2. Žalobce dále uvedl, že sám zakoupil předmětné pozemky, k nimž bylo věcné břemeno zřízeno, přibližně za částka. Tuto kupní cenu splácí a ještě splácet bude přibližně do roku 2033, přičemž tyto pozemky by měl dle budoucí kupní smlouvy prodat žalovanému za částka. Odtud je na první pohled zjevné, že tato situace je pro něj velmi nevýhodná. Smlouva o zřízení věcného břemene tak měla za úkol zablokovat předmětné pozemky, aby s nimi žalobce nemohl volně nakládat. Žalobce při té příležitosti sdělil, že žalovaný mu dodnes nebyl schopen na základě smlouvy budoucí kupní ze dne datum uhradit částku ve výši částka, jejíž splatnost byla mezi účastníky ujednána ke dni datum. Dle sdělení žalobce mu žalovaný dne datum uhradil částka. Ze strany žalobce byly splněny i podmínky pro odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení, kdy jediným rozdílem je, že žalobce musí poskytnout lhůtu k plnění. Tu lze poskytnout i mlčky. Protože žalovaný byl tři roky v prodlení, byla mu v podstatě poskytnuta tato lhůta k plnění. V té spojitosti žalobce odkázal rovněž na ustanovení § 2003 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Dle sdělení žalobce učiněného u jednání soudu dne datum měla daň z pozemků činit částka v roce 2013, částka v roce 2014 a částka v roce 2015.

3. Žalovaný namítl překážku věci pravomocně rozhodnuté, k čemuž odkázal na četnou judikaturu. Žalobce se téhož rozhodnutí, v téže věci a mezi totožnými účastníky domáhal již v řízení o určení neexistence věcného břemene pod sp. zn. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno. V této věci bylo pravomocně rozhodnuto. Rozsudek Okresního soudu v Anonymizováno č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-250 ze dne datum nabyl právní moci dne datum. právnická osoba samotné věci uvedl, že ujednání článku 3 smlouvy o zřízení věcného břemene je neplatné pro svoji neurčitost, a to ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. i dle § 37 odst. 1 předchozího občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb. (dále též „obč. zák.“). Z uvedeného smluvního ustanovení totiž není zřejmé, v jaké výši byla úhrada vlastně ujednána. I v případě, že by ujednání bylo platné, vyžadovala by úhrada součinnost žalobce o sdělení výše daně z nemovitosti pro uvedený kalendářní rok. Takového sdělení se žalovanému od žalobce nikdy nedostalo a žalovaný popírá, že by žalobce kdy žalovanému sdělil výši daně z nemovitosti z předmětných pozemků. Úhrada podle čl. 3 smlouvy o zřízení věcného se tak dosud nikdy nestala splatnou. Odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze strany žalobce je dle žalovaného zjevné zneužití práva, které dle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. Případné prodlení žalovaného s placením úhrad nemůže představovat podstatné porušení smlouvy, pro které by žalobce mohl od smlouvy odstoupit. Důvodem pro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene byla skutečnost, že žalovaný s manželkou poskytli žalobci peněžní prostředky na nabytí pozemků v katastrálních územích adresa. Žalobce se zavázal pozemky nabyté za jejich peníze převést ve lhůtě sjednané ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne datum a zřízení věcného břemene užívání ve prospěch žalovaného se jevilo jako dostatečné pro období do převodu vlastnictví k těmto pozemkům. Dne datum uhradil žalovaný žalobci z opatrnosti částku částka, což dle něho mohlo odpovídat dani z nemovitosti za roky 2013, 2014 a 2015. Ze strany žalovaného byla podána žaloba na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu na základě budoucí smlouvy kupní, přičemž v tomto řízení nebyl žalovaný úspěšný, jelikož soudem bylo řečeno, že nedošlo ještě ke splnění všech podmínek z budoucí kupní smlouvy. Konkrétně se jednalo o nenaplnění podmínky splacení všech dotčených pozemků ze strany žalobce.

5. Účastníci učinili nesporným, že od roku 2010 do roku 2015 nebyla ze strany žalovaného uhrazena žádná úplata ze smlouvy o věcném břemeni a dne datum žalovaný uhradil žalobci částku ve výši částka. Stejně tak oba účastníci učinili nesporným, že žalobce zaslal žalovanému dopis ze dne datum obsahující odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené dne datum, a to z důvodu neplacení úplaty za zřízení věcného břemene. Sporným ovšem mezi účastníky zůstalo, zda došlo k porušení smlouvy o zřízení věcného břemene, na jehož základě by mohlo dojít k odstoupení žalobce od smlouvy, a zda je nadále smlouva o zřízení věcného břemene platná.

6. Soud ve věci provedl dokazování, z jehož výsledků zjistil následující skutečnosti.

7. Z výpisu z katastru nemovitostí k listu vlastnictví č. hodnota v katastrálním území adresa a k listu vlastnictví č. hodnota v katastrálním území adresa vzal soud za prokázané, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež jsou předmětem této žaloby (označené ve výroku pod bodem I tohoto rozsudku) a u nichž je zapsáno věcné břemeno užívání na základě smlouvy ze dne datum ve prospěch žalovaného.

8. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum soud zjistil, že žalobce zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno k nemovitostem, které jsou ve smlouvě řádně označeny, s dobou trvání na dobu neurčitou a za úplatu ve formě opakovaného ročního plnění představujícího výši daně z předmětných pozemků s tím, že tato bude žalovaným hrazena žalobci v hotovosti jednou ročně v termínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hradit přímo za žalobce. Dále bylo mezi stranami sjednáno, že věcné břemeno zanikne písemnou dohodou mezi účastníky, uplynutím doby trvání věcného břemene, anebo převodem nemovitostí, které jsou předmětem zřízení věcného břemene, podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené mezi smluvními stranami zároveň se smlouvou o zřízení věcného břemene.

9. Z dopisu datovaného dnem datum, včetně připojené doručenky, soud zjistil, že žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum. Svůj krok zdůvodnil tím, žalovaný nezaplatil sjednanou úplatu za rok 2013, 2014 a 2015. Jelikož šlo o jeho jedinou smluvní povinnost a tuto porušil opakovaně, s tím, že v několika případech je v prodlení s úhradou úplaty v řádu let, dopustil se podstatného porušení svých smluvních povinností. Navzdory tomu, že žalobce považuje z několika zásadních důvodů smlouvu o zřízení věcného břemene za neplatnou, z opatrnosti činí úkon ve formě odstoupení.

10. Z dopisu žalovaného ze dne datum bylo zjištěno, že ten považuje odstoupení od smlouvy za neplatné. Žalobce mu ani přes výzvy nespecifikoval výši úplaty za příslušný rok, je to tedy žalobce, kdo je v prodlení, a to s určením výše těchto úplat. Jelikož žalobce neposkytl součinnost žalovanému k provedení jednotlivých plateb, nenastala dosud jejich splatnost.

11. Z dopisu ze dne datum plyne, že žalovaný žalobci sdělil, že ačkoliv stále zastává názor, že ujednání ohledně úplaty je neurčité, případně nenastala splatnost žádného z peněžitých plnění, z opatrnosti provedl dne datum platby, které by mohly odpovídat výším úhrad podle čl. 3 smlouvy o zřízení věcného břemene za rok 2013, 2014 a 2015. Ve vztahu k platbám předcházejícím roku 2013 uplatnil námitku promlčení. Současně požádal o specifikaci plateb a pro případ, že by provedené platby neodpovídali dani z nemovitosti, požádal o sdělení výše doplatku.

12. Z obsahu dopisu ze dne datum (včetně doručenky) se podává, že žalovaný žalobci sdělil, že považuje ujednání v čl. 3 smlouvy za neplatné pro svoji neurčitost, ale v rámci zachování možnosti vyřešit vzájemné spory smírnou cestou požádal o sdělení výše úhrad za roky 2013, 2014, 2015 a 2016, když přes opakované žádosti mu výše dosud sdělena nebyla.

13. Z výzvy ze dne datum soud zjistil, že jí žalobce s ohledem na zrušení smlouvy o zřízení věcného břemene vyzval žalovaného k vyklizení předmětných pozemků, k ukončení jejich užívání nejpozději do datum a k vydání veškerých příjmů z pozemků, které žalovaný získal ode dne doručení odstoupení od smlouvy. Nato žalovaný dopisem ze dne datum sdělil, že dopis ze dne datum neobsahuje platné odstoupení od smlouvy, tedy jeho práva k nemovitým věcem vyplývající ze smlouvy o zřízení věcného břemene stále trvají.

14. Z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí kupní, uzavřené dne datum, soud zjistil, že se žalobce zavázal uzavřít s žalovaným kupní smlouvu na nemovitosti, které jsou ve smlouvě specifikovány (a jež jsou totožné s nemovitostmi uvedenými ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne datum – pozn. soudu), a to neprodleně poté, co bude státem umožněn převod vlastnictví předmětných pozemků tím, že stát nebude k předmětným nemovitostem po doplacení kupní ceny a výmazu zástavního práva uplatňovat své předkupní právo. Budoucí kupní cena byla sjednána ve výši částka a měla být zaplacena formou úplné zálohy do datum. Dále je ve smlouvě mimo jiné ujednáno, že daň z nemovitosti za rok 2009 se zavazuje uhradit žalobce.

15. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-278 ze dne datum byla zamítnuta žaloba podaná žalovaným o prohlášení vůle, a sice povinnosti uzavřít kupní smlouvu na základě budoucí kupní smlouvy ze dne datum z důvodu, že dosud nebyla splněna podmínka ze smlouvy budoucí kupní, dle níž má [nynější] žalobce zaplatit státu kupní cenu za nemovitosti. Soud pak samotnou smlouvu budoucí kupní shledal platnou.

16. Z připojeného spisu zdejšího soudu ve věci sp. zn. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno bylo zjištěno, že v tehdejší žalobě žalobce mimo jiné uvedl, že v době uzavření smlouvy existoval předpoklad, že bude vlastnické právo žalobce z části zatížených pozemků převedeno na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne datum na žalovaného. Zřízení věcného břemene bylo určitou formou záruky, že žalovaný bude moci do doby nabytí vlastnického práva k pozemkům tyto pozemky na základě věcného břemene užívat. Z protokolu o jednání ze dne datum bylo zjištěno, že žalobce při své účastnické výpovědi uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne datum byla uzavírána z toho důvodu, že měl následně převést pozemky na žalovaného. Mělo se jednat o kupní cenu ve výši částka splatnou do datum. Přišlo ale jen částka dne 26. nebo datum. Podmínkou žalovaného, resp. jeho právního zástupce k tomu, aby dané peníze mohly být na žalobce převedeny, bylo to, že bude uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. Ta následně byla uzavřena datum. Danou situaci nebylo možné jiným způsobem řešit, protože smlouva o předkupním právu nepřicházela v úvahu, neboť předkupní právo na dané pozemky měl stát. Jedinou možnost představovalo uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Její smysl spočíval v tom, že to bude jakási záruka ve vztahu k žalovanému. Ve vyjádření ze dne datum žalobce sdělil, že druhou smlouvou byla smlouva o zřízení věcného břemene ze dne datum. Tato smlouva byla formou určité pojistky loajality žalobce k žalovanému. Pokud by totiž žalobce nechtěl uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí v podobě, kterou vyžadoval žalovaný, došlo by do budoucna k faktickému zablokování pozemků ve vlastnictví žalobce pro jakékoliv jejich využívání na základě neomezeného rozsahu věcného břemene.

17. Rozsudkem č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-250 ze dne datum byla žaloba zamítnuta. Soud v tomto rozhodnutí uvedl, že smlouva o zřízení věcného břemene byla mezi účastníky uzavřena platně. Zabýval se i tím, zda smlouva o zřízení věcného břemene neobcházela zákon či svým obsahem či účelem neodporovala zákonu (§ 39 obč. zák.). V té souvislosti se zabýval pohnutkou, která vedla smluvní strany k uzavření dané smlouvy. Z účastnické výpovědi žalobce vzal soud za zjištěné, že hlavním motivem, resp. důvodem, pro který smluvní strany uzavřely smlouvu o zřízení věcného břemene, bylo zajištění pohledávky žalovaného ve výši částka na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne datum. Žalovaný ve svých vyjádřeních pohnutku, jež účastníky řízení vedla k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, nerozporoval, naopak ve svém písemném vyjádření k žalobě potvrdil shora prezentovanou verzi žalobce. Dále se soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že žalobce již v žalobě podané u soudu dne datum uvedl, že žalovaný nehradí minimálně po dobu posledních třech let úplatu z věcného břemene a až dopisem ze dne datum odstoupil od smlouvy pro neplacení úhrady. Svůj nový postoj ve věci sdělil soudu na jednání dne datum. Soud na jednání dne datum usnesením změnu žaloby nepřipustil, a to z toho důvodu, že k odstoupení od smlouvy sice došlo v průběhu řízení, avšak tento úkon mohl být učiněn žalobcem již před zahájením řízení. Tím, že soud nepřipustil změnu návrhu, však neodepřel žalobci možnost domoci se svého práva soudní cestou, podáním nové žaloby. Naposledy citovaný rozsudek zdejšího soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. Anonymizováno Co Anonymizováno/Anonymizováno-294 ze dne datum potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. Anonymizováno Cdo Anonymizováno/Anonymizováno-316 ze dne datum bylo dovolání žalobce odmítnuto.

18. Z obsahu předloženého e-mailu ze dne datum bylo zjištěno, že žalobce poslal žalovanému daně z nemovitostí pro rok 2013. Dle znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, předloženého žalovaným, nelze z předložené listiny (výtisku obrazovky) prokázat, že e-mail byl skutečně odeslán, a nejde ani potvrdit, zda došlo k doručení tohoto e-mailu.

19. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu adresa-město č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-233 ze dne datum, jenž nabyl právní moci dne datum, bylo zjištěno, že mezi žalobcem a společností právnická osoba. byla uzavřena dne datum nájemní smlouva, která byla shledána absolutně neplatnou, jelikož nedlouho před jejím uzavřením dne datum byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene mezi žalobcem a žalovaným. Žalobce se žalobou domáhal po společnosti právnická osoba. zaplacení nájemného, případně vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků z titulu neplatné nájemní smlouvy. Toto bezdůvodné obohacení by však dle soudu vzniklo na straně žalovaného, na něhož přešla užívací práva smlouvou o zřízení věcného břemene. Žaloba proto byla soudem zamítnuta.

20. Z dopisu ze dne datum vyplývá, že žalovaný požádal finanční úřad o sdělení daně z nemovitých věcí, které jsou předmětem smlouvy. Úřad k této žádosti dne datum žalovanému sdělil, že o tyto informace si musí požádat žalobce s ohledem na vázanost úřadu mlčenlivostí. Ze sdělení Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne datum plyne, že si o informace o výši daňové povinnosti může požádat daňový subjekt, třetím osobám správce daně tyto informace neposkytuje.

21. Z předložených výpisů z účtu žalobce a přiznání k dani z nemovitostí bylo zjištěno, že žalobce uhradil na dani z nemovitosti za rok 2009 částku částka, za rok 2010 částku částka, za rok 2011 částku částka, za rok 2012 částku částka, za rok 2013 částku částka, za rok 2014 částku částka a za rok 2015 částku částka, celkem tedy částka. Z daňových přiznání rovněž vyplývá, že daň nebyla hrazena toliko za pozemky, které jsou předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, ale i za další pozemky. Žalobce s ohledem na výměry pozemků, které jsou předmětem smlouvy, vypočetl odpovídající daň za rok 2009 ve výši částka, za rok 2010 ve výši částka, za rok 2011 ve výši částka, za rok 2012 ve výši částka, za rok 2013 ve výši částka, za rok 2014 ve výši částka a za rok 2015 ve výši částka, celkem částka.

22. Žalobce při svém účastnickém výslechu mimo jiné vypověděl, že smlouvu o zřízení věcného břemene připravil tituly před jménem jméno FO, který dříve zastupoval žalovaného a žalovaný chtěl touto smlouvou získat právo užívání k pozemkům, které měly být předmětem budoucí kupní smlouvy. Jednalo se zde o užívací právo k pozemkům, nikoliv o zajištění, případně nějakou zástavu nebo cokoliv jiného, jak je uvedeno v protokolech z jiných spisů. Na oplátku měl žalovaný platit úplatu ve formě daně, a to se splatností každý rok k 30.

6. Důvodem, proč uzavřel tuto smlouvu, bylo, že mu tituly před jménem jméno FO sdělil, že pokud má žalovaný uhradit část kupní ceny na pozemky z budoucí kupní smlouvy, tak tento chce mít zajištěno jejich užívání. V užívání pozemků žalovanému nijak nebránil, přestože neplatil sjednanou úplatu, a nebrání mu ani teď, přestože od smlouvy odstoupil. To, že bude úplata ve formě daně sjednaná, navrhl tituly před jménem jméno FO. Žalobce měl jinou představu o tom, jaká by měla být úplata za věcné břemeno, v tu dobu se úplata za pronájem pozemků pohybovala přibližně v částce částka/ha za rok, což by odpovídalo částce zhruba částka ročně. Toto tituly před jménem jméno FO sdělil, ale z jeho strany byl ujištěn, že smlouva o věcném břemeni bude krátkodobá a bude trvat pouze do chvíle, kdy si vyjasní, kdo si nechá jaké pozemky, a poté bude věcné břemeno z těch pozemků, jež zůstanou žalobci, odstraněno. Žalobce je asi od roku 2010 zaměstnancem, živí rodinu právnická osoba, které studují, takže to, že neobdržel úplatu ve formě daně, bylo samozřejmě zásahem do jeho rozpočtu. Žalobce žalovaného v letech 2010 a 2011 několikrát navštívil, minimálně desetkrát, a přitom chtěl řešit právě úplatu za věcná břemena. Žalovaný to vždy přešel mlčením. Jinou formou po něm tu dlužnou úplatu nepožadoval, pouze mu zasílal e-mailem přehled těch pozemků a údaje o tom, kolik se má zaplatit.

23. Žalobce dále navrhl k důkazu přehled výnosů z pozemků za roky 2013 až 2015 k prokázání jejich ekonomického užitku pro žalovaného. To, že žalovaný má z věcného břemene užitek, však sporováno nebylo. Žalovaný uvedl, že důvodem pro neplacení úplaty nebyla jeho ekonomická situace, ale to, že mu nebyla žalobcem sdělena výše daně za jednotlivé roky. Pro rozhodnutí ve věci tak bylo zjištění o výnosech z pozemků, které jsou předmětem věcného břemene, zcela nepodstatné, pročež soud navrhovaný důkaz výnosy z pozemků neprovedl.

24. O žalobě nejprve rozhodl zdejší soud rozsudkem č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-194 ze dne datum, jímž žalobu zamítl. Předně odmítl názor žalovaného, že v dané věci nejde o překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno, neboť nyní se žalobce domáhá určení neexistence věcného břemene s odkazem na odstoupení od smlouvy. Touto skutečností se přitom soud v předchozím řízení nezabýval. Dále zdejší soud dovodil, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem, neboť žalovaný je z titulu smlouvy o zřízení věcného břemene uživatelem pozemků ve vlastnictví žalobce, mezi účastníky jde o spor o platnost smlouvy a žalobce bez rozhodnutí soudu nemůže dosáhnout výmazu věcného břemene (služebnosti) v katastru nemovitostí. Soud tehdy zdůraznil, že klíčovým pro úspěch žalobce ve věci je určení, zda platně odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo. Platnost odstoupení od smlouvy ze dne datum posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., a to podle jeho přechodného ustanovení § 3028 odst.

2. Za rozhodnou tak považoval právní úpravu předvídanou ustanoveními § 1977, § 1978, § 2001, § 2002 odst. 1 a § 2003 odst. 2 o. z. Nepovažoval článek 3 smlouvy o zřízení věcného břemene za neplatný z důvodu, že zde není specifikovaná částka úplaty, když úplatu ve výši daně z nemovitostí za konkrétní rok mohl žalovaný zjistit i bez součinnosti druhé strany. K aplikaci ustanovení § 2003 odst. 2 o. z. zdejší soud podotkl, že z obsahu odstoupení od smlouvy vyplývá, že žalobce za podstatné porušení považuje to, že žalovaný nesplnil svou jedinou povinnost opakovaně. Podstatným porušením smlouvy tak nebylo jednotlivé neuhrazení úplaty, ale k podstatnému porušení mělo dle žalobce dojít až poté, kdy úplata nebyla uhrazena za několik let. Dle názoru soudu prvého stupně se však nemohlo jednat o podstatné porušení smlouvy dle § 2002 o. z., a to mimo jiné i s přihlédnutím k chování žalobce, který k odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení přistoupil až poté, kdy byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu ve věci vedené pod sp. zn. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno. Ze všech těchto důvodů dospěl soud prvého stupně k závěru, že k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť se nejednalo o podstatné porušení smluvních povinností a současně nebyly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvních povinností. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

25. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením č. j. Anonymizováno Co Anonymizováno/Anonymizováno-220 ze dne datum rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se sice ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v dané věci nejde o překážku věci pravomocně skončené ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno u téhož soudu. V nynějším případě byla podána žaloba s jiným skutkovým základem, a proto je projednatelná. Odvolací soud za správný označil také závěr soudu prvého stupně o existenci naléhavého právního zájmu na určení neexistence věcného břemene dle § 80 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř“). Přitakal i závěru zdejšího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená mezi účastníky dne datum, je smlouvou platnou a že její článek 3 nelze považovat za neplatný pro jeho neurčitost, když toto smluvní ujednání určitým je. Konečně pak krajský soud souhlasil s okresním soudem i co do nutnosti posoudit platnost odstoupení od smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb. Naproti tomu úvahu soudu o neplatném odstoupení žalobce od smlouvy označil za předčasnou. Soud prvého stupně dle něj nepostupoval procesně správně, pokud jde o poučovací povinnost soudu vůči účastníkům řízení. Uložil mu proto, aby v další řízení svoji pozornost zaměřil zejména na zjištění, zda v daném případě došlo k podstatnému či nepodstatnému porušení smlouvy o zřízení věcného břemene v návaznosti na odstoupení od této smlouvy.

26. O žalobě následně zdejší soud rozhodl rozsudkem č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-315 ze dne datum, jímž žalobě vyhověl. Za určující opět pokládal zodpovězení otázky, zda se v daném případě jedná o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy. Otázku přitom posuzoval v kontextu širších vztahů mezi účastníky, zejména s ohledem na vůli a úmysl stran při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene. Dospěl k závěru, že porušení povinnosti žalovaného ze smlouvy tím, že opakovaně nehradil sjednanou úplatu ve formě daně, představuje nepodstatné porušení této smlouvy. V té spojitosti připomněl, že odstoupit od smlouvy z důvodu nepodstatného porušení smlouvy lze po poskytnutí dodatečné lhůty k plnění. Tu je možné poskytnout i mlčky. Soud na tomto místě poukázal na to, že žalovaný byl v prodlení s jednotlivými platbami až několik let, v případě té poslední déle než týden, tedy měl rozhodně možnost alespoň částečně plnit za rok 2013, 2014 i 2015. Současně zdejší soud zaujal stanovisko, že odstoupení žalobce od smlouvy nelze považovat za zneužití práva či jakékoliv šikanózní jednání vůči žalovanému, neboť v opačném případě vzniká újma naopak na straně vlastníka nemovitostí, který tyto nemůže užívat a není mu to ani kompenzováno alespoň sjednanou úplatou. Obdobně odmítl i námitku promlčení práva odstoupit od smlouvy, vznesenou žalovaným. K porušení smlouvy, které mohlo být důvodem pro odstoupení od ní, docházelo neuhrazením každé jednotlivé úplaty. Úplata byla splatná vždy do 30. 6. kalendářního roku a žalobce od smlouvy odstoupil dne datum z důvodu, že žalovaný úplatu minimálně za roky 2013, 2014 a 2015 neuhradil. Pokud tedy žalobci vzniklo právo odstoupit z důvodu neuhrazení úplaty za rok 2013 v červenci 2013, pak by toto právo bylo promlčeno nejdříve v červenci 2016, přičemž žalobce svého práva využil již v roce 2015. Okresní soud tedy uzavřel, že žalovaný svou jedinou povinnost ze smlouvy o věcném břemeni, a sice úplatu v podobě daní z nemovitosti, dlouhodobě neplnil, pročež žalobci vzniklo právo od smlouvy odstoupit pro její nepodstatné porušení. Žalobě proto z uvedených důvodů zcela vyhověl.

27. K odvolání žalovaného proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. Anonymizováno Co Anonymizováno/Anonymizováno-348 ze dne datum rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud předně uvedl, že nalézací soud správně aplikoval ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. V daném případě vzniklo věcné břemeno na základě smlouvy ze dne datum, tedy za účinnosti předchozí právní úpravy, ale k odstoupení od smlouvy došlo dne datum, tedy za účinnosti nové právní úpravy, a proto je dle krajského soudu nutno posuzovat jednání, jež má přivodit zánik věcného břemene, podle nové právní úpravy. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci okresním soudem, na něž v podrobnostech odkázal. Dále se vyjádřil k nově předestřené argumentaci žalovaného stran platebního místa. Odmítl jeho názor na použitelnost ustanovení předchozí právní úpravy. K tomu soud druhého stupně poznamenal, že v daném případě smlouva připouští alternativu, neboť v ní není sjednáno pouze plnění v hotovosti, ale alternativně právě i prostřednictvím žalovaného, který mohl tuto daň hradit i přímo za žalobce, tedy nikoli k rukám žalobce. Smlouvu o věcném břemeni je třeba považovat za jeden celek a nelze každý jednotlivý závazek v ní obsažený vytrhnout z kontextu hlavního smluvního vztahu mezi účastníky. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě aplikovat právě ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., a nikoli § 3028 odst. 3 o. z. Krajský soud uzavřel, že jak porušení povinnosti, které je důvodem pro odstoupení od smlouvy, tak i samotné odstoupení od smlouvy, v důsledku něhož smlouva zaniká, je nutno posuzovat v kontextu nové právní úpravy.

28. Naposledy citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl žalovaný včasným dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. Anonymizováno Cdo Anonymizováno/Anonymizováno-377 ze dne datum tak, že oba pravomocné rozsudky odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl argumentaci žalovaného týkající se existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (rozsouzené), námitky promlčení a dovolání neotevřel ani věcnému posouzení předestřených právních otázek, zda v případě, že je sjednán jako jeden z alternativních způsobů plnění závazku ve smyslu § 561 odst. 1 obč. zák. výběrný dluh, tedy plnění v hotovosti u dlužníka, a věřitel je v prodlení s výběrem své pohledávky, vzniká dlužníkovi povinnost plnit jiným sjednaným způsobem plnění a zda je možné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění podle ustanovení § 1978 odst. 2 o. z. mlčky, aniž by byl věřitel dal dlužníkovi najevo, že je v prodlení a že je ochoten přijmout plnění v náhradním termínu.

29. Naopak Nejvyšší soud dovolání připustil pro řešení otázky, zda v případě, že je sjednán ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 obč. zák. výběrný dluh, účinností nového občanského zákoníku (od datum) ujednání o výběrném dluhu zaniká a vzniká závazek dlužníka (tj. žalovaného) plnit v místě věřitele (tj. žalobce). Nejvyšší soud úvodem svého výkladu připomněl, že u smlouvy se rozlišují její obligační a věcněprávní účinky. Obligační účinky vycházejí z norem závazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvním stranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvními stranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech a povinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění či hradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcněprávní účinky pramení z norem týkajících se věcných práv a zavazují všechny osoby, nejen smluvní strany. Věcněprávní účinek smlouvy znamená, že na základě smlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv. Nejvyšší soud zde upozornil, že se odlišují rovněž obligační a věcněprávní účinky odstoupení od smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízení věcného břemene se zrušují (zanikají) jak obligační, tak i věcné (věcněprávní) účinky smlouvy. Poněvadž závazkový právní vztah spadá pod pojem „jiné právní poměry“ uvedený v ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z., řídí se dřívějšími právními předpisy také podmínky či platnost odstoupení od smlouvy, jež byla uzavřena za jejich účinnosti. Při posuzování obligačních účinků smlouvy (závazku ze smlouvy, podmínek pro odstoupení od smlouvy apod.) uzavřené před datum se tedy podle § 3028 odst. 3 o. z. i po datum použijí dosavadní právní předpisy bez ohledu na to, že jde o smlouvu, která vyvolává též účinky věcněprávní, jakou je i smlouva o zřízení věcného břemene. Nejvyšší soud výše uvedené judikaturní závěry vztáhl na projednávaný případ a uzavřel, že se jimi odvolací soud (potažmo soud nalézací) neřídil, když v kontextu nové právní úpravy posuzoval porušení smluvní povinnosti, které bylo důvodem odstoupení od smlouvy, samotné odstoupení od smlouvy, podmínky poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění, jakož i otázku platebního místa. Nejvyšší soud tudíž rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu, aby ji řádně posoudil podle právní úpravy účinné do datum.

30. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu setrval žalobce na tom, že závěry soudů o důvodnosti žaloby obstojí i v kontextu úpravy obsažené ve starém občanském zákoníku. Dle § 517 odst. 1 obč. zák. má věřitel právo odstoupit od smlouvy v případě, že dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas, a to ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu poskytl věřitel. V daném případě žalovaný nehradil prokazatelně úplatu za zřízení věcného břemene několik let po sobě, takže je zřejmé, že mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby své závazky po splatnosti splnil. Žalobce odstoupil až v roce 2015, a to ve vztahu k porušení povinnosti žalovaného platit úplatu za zřízení věcného břemene za roky 2013, 2014 a 2015. Skutečnost, že je možné odstoupit od smlouvy o zřízení věcného břemene pro neplacení sjednané úplaty, byla judikována už v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3549/2011, tedy ještě za účinnosti staré právní úpravy.

31. Žalobce dále odmítl argumentaci žalovaného, že ve smlouvě sjednaná konstrukce placení úplaty představuje sjednání alternativního plnění závazku dle § 561 obč. zák. Alternativním závazkem je ale dle zákona míněna možnost, že bude dluh uhrazen prostřednictvím rozmanitých druhů plnění. Znamená to, že dlužník se s věřitelem mohou dohodnout, že dlužník věřiteli namísto úhrady dluhu v penězích zaplatí prostřednictvím materiálu, cenných papírů, převedením vlastnického práva k nemovitosti apod. Oproti tomu ve smlouvě ze dne datum se předpokládá, že úplata bude vždy hrazena v penězích, a to buď přímo oprávněnému, anebo za oprávněného ve prospěch správce daně. Nejde tedy o plnění alternativním předmětem plnění, nýbrž v každé z daných možností plnění v penězích. Proto se dle žalobce nejedná o alternativní závazek. Žalovaný měl možnost v případě tvrzené nesoučinnosti žalobce uhradit úplatu v souladu se smlouvou za žalobce přímo u správce daně. I kdyby ale o alternativní závazek šlo, pak dlužník sice má dle § 561 odst. 1 obč. zák. právo volby, ovšem je povinen provést tuto volbu adresovaným úkonem ve vztahu k věřiteli tak, aby mu informace o této volbě byla doručena, a věřitel tak věděl, jak chce dlužník dluh plnit. Žalovaný ovšem žalobci žádnou informaci o volbě jednoho ze způsobu splnění závazku nedoručil, přičemž žalobce se o této volbě dozvěděl až v rámci tohoto soudního řízení. I kdyby se v případě placení dluhu jednalo o alternativní závazek, žalovaný si zvolil platbu úplaty v hotovosti v místě svého bydliště a žalobce zmařil placení úplaty tím, že se do místa plnění nedostavil, nezbavuje tato skutečnost žalovaného povinnosti pokusit se uhradit dluh jiným způsobem. Tuto situaci dle názoru žalobce jednoznačně řeší ustanovení § 568 obč. zák., podle kterého platí, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Jelikož ale žalovaný dluh nesložil do úschovy, byl s jeho úhradou v prodlení za roky 2013, 2014 a 2015, a žalobce tak mohl od smlouvy platně odstoupit.

32. K otázce poskytnutí dlužníkovi dodatečné lhůty k plnění v případě jeho prodlení pak žalobce s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1641/2006 uvedl, že judikatura dovodila, že dodatečná lhůta nemusí být dlužníkovi poskytována výslovně, postačí, když je přiměřeně dlouhá, přičemž věřitel v takovém případě nemusí dlužníka upomínat o splnění dluhu či sdělovat mu délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Žalobce uzavřel, že i v případě, že soud prvního stupně posoudí předmětné otázky dle pokynů Nejvyššího soudu, lze dojít k témuž závěru jako v předcházejícím řízení, tedy že žalovaný porušil podstatným způsobem svou povinnost platit sjednanou úhradu za zřízení věcného břemene a žalobce v reakci na to po právu odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene. Na základě toho je možné žalobě zcela vyhovět v rozsahu podaného žalobního návrhu o neexistenci práva odpovídajícího věcnému břemeni.

33. Naopak žalovaný setrval na tom, že na pozadí dříve platné právní úpravy, obsažené v předchozím občanském zákoníku, žaloba být úspěšná nemůže. Pokud se jedná o výběrný dluh, který se má řídit ustanovením starého občanského zákoníku, je zcela nepochybné, že to byl žalobce, kdo byl povinen se domáhat své údajné pohledávky tím, že se dostaví k žalovanému, aby si ji vybral. Nic takového se nestalo a žalobce ani nikdy netvrdil, že by se o to pokoušel. Z dřívější právní úpravy ani nevyplývala povinnost žalovaného jako dlužníka vyzvat žalobce jako věřitele, aby se k němu dostavil. Tím, že se žalobce k žalovanému nedostavil vybrat si svůj dluh, se ocitl v prodlení, takže tímto svým prodlením způsobil zejména to, že se jeho pohledávka nikdy nestala splatnou. Žalovaný odmítl argumentaci žalobce, dle níž měl žalovaný povinnost složit plnění do soudní úschovy. Podtrhl, že se jednalo toliko o možnost, a nikoli povinnost (nutnost). Co se týče poskytnutí nebo neposkytnutí lhůty pro plnění pro případné odstoupení od smlouvy, trvá žalovaný na tom, že vůbec není možno uvažovat o takovéto lhůtě, protože se jednalo o výběrný dluh. Díky tomu se pohledávka nikdy nestala splatnou, čímž k odstoupení od smlouvy dojít nemohlo. K tomu žalovaný doplnil, že i kdyby snad pohledávka splatnou byla, pak ustanovení § 517 obč. zák. hovoří o tom, že se jedná o lhůtu věřitelem poskytnutou. V rozhodné době žádná ze stran vůbec neuvažovala o tom, že by se mělo vůbec platit. Jednalo se o zcela marginální ujednání k hlavnímu závazkovému stavu, což byla kupní smlouva. Ujednání o věcném břemeni mělo zajišťovací charakter a strany se o platbu vůbec nestaraly. Nestaral se o ně žalovaný, nestaral se o ně žalobce. Žalobce se o platby začal starat až v okamžiku, kdy došlo ke sporu mezi stranami a kdy hledal důvod, jak se ze smlouvy vyvázat. Nelze tak uvažovat o tom, že by žalobce poskytoval, byť mlčky, lhůtu pro plnění v okamžiku, kdy vůbec neuvažoval o tom, že má na jakékoliv plnění nárok. Strany se o to vůbec nezajímaly.

34. Posléze zdejší soud o žalobě znovu rozhodl rozsudkem č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-416 ze dne datum, kterým žalobu zamítl. V tomto rozhodnutí vyšel z důkazů a na jejich základě zjištěného skutkového stavu tak, jak byly provedeny v řízení do vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předmětem posouzení sporu mezi účastníky v uvedeném rozhodnutí tak bylo výhradně právní posouzení věci optikou rozhodné právní úpravy podle zákona č. 40/1964 Sb., tj. podle předchozího občanského zákoníku. Pro úspěch žaloby nadále zůstalo určujícím zodpovězení otázky, zda žalobce platně odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene svým dopisem ze dne datum, tentokráte však na pozadí zmíněné rozhodné právní úpravy. V té spojitosti soud i s ohledem na výklad zaujatý Nejvyšším soudem v kasačním usnesení soustředil svoji pozornost zvláště na úpravu tzv. platebního místa, tedy místa, kde má dlužník svůj dluh splnit. Soud zdůraznil, že dle předchozího občanského zákoníku platilo, že dluh se plní v místě bydliště nebo sídla dlužníka, jestliže si strany neujednaly něco jiného (§ 567 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne datum absentuje jakékoli ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy, bylo možné tak pro ustanovení § 48 obč. zák. učinit jen z důvodu stanoveného zákonem, konkrétně podle § 517 odst. 1 obč. zák. Soud se proto zabýval tím, zda v posuzovaném případě byly splněny podmínky předvídané tímto ustanovením k tomu, aby žalobce zákonem předpokládaného práva na odstoupení od smlouvy mohl využít (tj. prodlení dlužníka se splněním dluhu a jeho nesplnění ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté). Soud dospěl k závěru, že v řízení nevyšlo najevo, že by se byl žalobce k žalovanému dostavil za účelem úhrady dluhu, kdy sám žalobce to netvrdil, resp. ani netvrdil, že by se o výběr (odnos) dluhu u žalovaného pokoušel, takže žalobce byl jako věřitel v prodlení se splněním své povinnosti dluh vybrat, resp. poskytnout žalovanému potřebnou součinnost, čímž bylo vyloučeno prodlení žalovaného jako dlužníka. Nemohlo tak dojít ke splnění základní podmínky pro odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák., žalobcovo odstoupení od smlouvy ze dne datum proto soud zhodnotil jako neplatné. V důsledku toho pak smlouva o zřízení věcného břemene ze dne datum zůstala nedotčena a platila dále, jako kdyby k žádnému odstoupení bylo nedošlo. Soud se zabýval i výhradami žalobce ohledně alternativních forem úhrady (splnění) dluhu, avšak jim nepřisvědčil, maje za to, že žalovaný měl toliko možnost, nikoli ovšem povinnost splnit dluh přímo u správce daně, přičemž možnost volby má dokonce i v průběhu soudního řízení. Stejně tak žalovaný jako dlužník mohl, ale nebyl povinen složit předmět závazku do úřední úschovy. S přihlédnutím k tomu soud žalobu zamítl.

35. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením č. j. Anonymizováno Co Anonymizováno/Anonymizováno-461 ze dne datum rozsudek zdejšího soudu ze dne datum zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy všechna předchozí rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a soud prvého stupně nařídil v podstatě první jednání ve věci na den datum, nemůže obstát jakýsi skutkový „stopstav“ a důvody pro případné prolomení koncentračního bodu jsou zde dány. Za situace, kdy by dovodil, že některá právně významná skutková tvrzení nejsou doložena potřebnými důkazy, nebo dokonce některá právně významná skutková tvrzení chybí, měl soud prvého stupně přikročit k adresné výzvě v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Teprve poté, kdy by účastníci měli možnost na tuto výzvu zareagovat ve lhůtě stanovené soudem prvého stupně, by mohl soud po doplnění dokazování učinit spolehlivý závěr o tom, zda se právně významné skutečnosti podařilo prokázat či nikoliv. Odvolací soud zdejšímu soudu uložil, aby postupoval naznačeným procesním postupem tak, aby se vypořádal s námitkami účastníků a na základě úplně zjištěného skutkového stavu mohl provést právní hodnocení věci ve světle původní právní úpravy. Dále odvolací soud zaznamenal, že teprve v odvolání žalobce zmínil nové odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, k němuž mělo dojít dne datum, v mezidobí od zrušení původních rozsudků Nejvyšším soudem. Rovněž s touto novou situací se dle odvolacího soudu musí soud prvého stupně vypořádat, ačkoliv je s podivem, že žalobce tuto významnou skutečnost nesdělil soudu nejpozději při jednání dne datum. K tomu krajský soud poznamenal, že součástí odvolání je celá řada listinných důkazů, které mají prokazovat tuto skutečnost, a rovněž důvody, pro něž k dalšímu odstoupení od smlouvy došlo. V té souvislosti odvolací soud uložil soudu prvého stupně zabývat se v novém rozhodnutí i touto skutečností, resp. tímto nově uplatněným hmotněprávním jednáním žalobce vůči žalovanému, jelikož na to zdejší soud doposud nemohl adekvátně reagovat, především zjistit, jaký dopad takové právní jednání má do probíhajícího řízení, zejména zda žalobce mínil změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. K tomu je však nutné žalobce řádně poučit, aby tento svůj krok náležitě vysvětlil a odůvodnil, neboť dosavadní sdělení žalobce jsou kusá a odvolací soud v rámci přezkumné činnosti nemohl tuto otázku zodpovědět. Konečně pak odvolací soud uložil, aby se zdejší soud vypořádal též s oznámenou vrácenou částkou nákladů řízení v závislosti na konečném úspěchu účastníků řízení v této věci.

36. Soud v intencích odvolacím soudem uložených pokynů nejprve žalobce vyzval ke sdělení, zda v odvolání proti rozsudku zdejšího soudu č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-416 ze dne datum mínil změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. ve vztahu k jím uváděnému (novému) odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum, s tím, aby v kladném případě upravil svůj návrhu tak, aby se k němu mohla vyjádřit protistrana a mohlo o něm být rozhodnuto. Na tuto výzvu zareagoval žalobce podáním ze dne datum tak, že se jedná o změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř., jelikož v rozsahu odstoupení od smlouvy ze dne datum jde o další skutkový základ, na jehož základě má soud rozhodnout o stejném žalobním návrhu, tedy o neexistenci věcných břemen. Ke změně žaloby zaslal žalobce již v rámci odvolání důkazní návrhy, které mají prokázat, že žalovaný v rozporu se svým tvrzením o výběrném dluhu bez souhlasu či dohody se žalobcem změnil způsob úhrady dluhu, hradil dluh ve špatné výši a neposkytl žalobci součinnost při výběru dluhu v letech 2013 až 2015, následkem čehož žalobci vzniklo právo na odstoupení od smlouvy. Je také zřejmé, že žalovaný nemůže s úspěchem tvrdit, že v uvedených letech byl mezi stranami sjednán jako způsob placení úplaty výběrný dluh, jejž si měl žalobce vyzvednout v místě bydliště žalovaného, a následně byla tato volba v letech 2015 až 2022 žalovaným jednostranně změněna, kdy žalovaný hradil v tomto období úplatu na účet žalobce. Takové jednání by bylo zjevným zneužitím práva a bylo by v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný ve vyjádření k návrhu žalobce na změnu žaloby uvedl, že postoj žalobce chápe jako zpětvzetí žaloby a uplatnění zcela nového požadavku. Dle žalovaného je zjevné, že žalobce hodlá zneužít institutu změny žaloby, aby zamezil neúspěchu ve věci samé týkající se dosavadního skutkového základu. Žalovaný uvedl, že beztak i právní jednání označené jako „odstoupení ze dne datum“ je zcela neplatné, neboť žalobcem tvrzený důvod pro toto nově uplatněné odstoupení nikdy neexistoval. Žalovaný zde poukázal na to, že žalobce výslovně dvakrát potvrdil (poprvé v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne datum, podruhé ve svém podání ze dne datum), že se mu dostalo efektivních úhrad za roky 2015 až 2022. Došlo-li k tomu bezhotovostním způsobem, aniž by byl musel žalobce osobně vybírat dluh u žalovaného, nelze ani uvažovat o porušení povinnosti žalovaného, a tím ani o vzniku důvodu pro odstoupení. Soud změnu žaloby připustil usnesením č. j. Anonymizováno C Anonymizováno/Anonymizováno-486 ze dne datum s odkazem na komentářovou literaturu a analogicky použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které platí, že domáhá-li se žalobce přivolení k výpovědi z nájmu bytu a posléze žalovanému, již během soudního řízení, adresuje výpověď novou, a na tomto základě změní svá skutková tvrzení, jde o přípustnou změnu žaloby (NS 2 Cdon 230/97). Soud neshledal důvod, proč by totéž nemělo platit pro odstoupení (které se pro účely připuštění změny žaloby nevyznačuje žádnou kvalitativní odlišností od výpovědi) učiněné ve vztahu k jinému právnímu úkonu (jednání), než jakým je nájemní smlouva.

37. Soud posléze nařídil jednání k projednání změněné žaloby a k doplnění dokazování. Soud v prvé řadě vyšel z nesporných (shodných) tvrzení stran ohledně skutečnosti, že žalovaný zasílal platby představující úhrady daně z nemovitostí na bankovní účet žalobce v období let 2015 až 2019 v různých výších a že žalobce tyto platby opakovaně vracel, což bylo současně podloženo výpisy z bankovního účtu žalobce. Tyto skutečnosti vzal soud za své skutkové zjištění. Soud však provedl zmíněné bankovní výpisy k důkazu ohledně konkrétních výší těchto plateb a zjistil, že platba žalovaného ze dne datum byla ve výši částka s poznámkou „daň z nemovitostí 2013, 2014, 2015 Oulický“, v dubnu 2016 činila platba žalovaného částka s poznámkou „Cafourek daň z nemovitostí 2016 HS a ZL“, přičemž částka ve stejné výši byla odepsána z téhož účtu (vrácena žalovanému) datum s poznámkou „Oulický vratka daň z nemovitosti 20“. Z výpisu z účtu za období leden 2017 se podává příchozí platba ve výši částka s poznámkou „Cafourek daň z nemovitostí 2017“, z výpisu za období leden 2018 byla zjištěna platba žalovaného ve výši částka s poznámkou „Cafourek daň z nemovitosti 2018 Oulický“ a z výpisu z účtu za období ledna 2019 vyplývá došlá platba od žalovaného v částce částka s poznámkou „Cafourek daň z nemovitosti 2019 JO“. Dále soud provedl k důkazu výpisy z bankovního účtu žalobce za období let 2020 až 2023, z nichž byly zjištěny platby žalovaného v lednu 2020 v částce částka s poznámkou „Dan z nemov. 2020 HS a ZL Oulický Cafourek“, v lednu 2021 v částce částka s poznámkou „Cafourek dan z nemov. HS a ZL 2021 Oulický“ a její vratka v téže výši v únoru téhož roku, v červnu 2022 v částce částka s poznámkou „Dan z nemov. HS a ZL Cafourek“ a její vratka v téže výši dne datum a konečně v květnu 2023 v částce částka s poznámkou „Oulický dan z nemov. HS a ZL Cafourek 2023“ a její vratka žalobcem v téže výši dne datum. Totéž pak plyne z výpisů z bankovního účtu žalovaného za stejná období.

38. Soud dále provedl důkaz listinou, a to dopisem žalobce ze dne datum, adresovaným žalovanému, v němž žalobce odstupuje od smlouvy o zřízení věcného břemene 245/09/v/Hk ze dne datum, a to z důvodu podstatného porušení smluvních povinností žalovaného, které spatřuje v tom, že žalovaný v rozporu se svým závazkem v letech 2020, 2021 a 2022 dle sjednaných smluvních podmínek neuhradil úplatu za zřízení věcného břemene v určené lhůtě. V dopisu současně stojí, že žalobce tak činí z deklarovaného důvodu opatrnosti spočívající v tom, že žalobce zastává názor, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne datum byla zrušena na základě jeho dřívějšího platného odstoupení od smlouvy ze dne datum z obdobných důvodů. Z připojených dokladů o doručování písemnosti (podacího lístku a dodejky) vzal soud za prokázané, že zmíněný dopis obsahující nové odstoupení od smlouvy byl žalovanému zaslán na adresu adresa, přičemž tuto zásilku žalovaný převzal dne datum.

39. Z přípisu Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v adresa, ze dne datum bylo zjištěno, že jím tento orgán reaguje na žádost o poskytnutí informace ze strany žalobce ze dne datum. Uvádí, že jedinou možností úhrady třetí osobou daně z nemovitostí ve prospěch poplatníka je, aby tato osoba provedla platbu na osobní daňový účet žalobce. Ze sdělení Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v adresa, ze dne datum bylo zjištěno, že k žádosti žalobce ze dne datum uvedený orgán uvedl, že jako listiny prokazující předmět a výši daně z nemovitých věcí vydává opisy vyměření daně z nemovitých věcí na zdaňovací období roku 2009, 2010, 2011 a 2012 za někdejší Finanční úřad v Klatovech a na zdaňovací období od roku 2013 za Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v adresa, jejichž obsahem jsou i požadovaná katastrální území adresa. Dále se zde uvádí, že jako doklad o úhradě daně jmenované pracoviště finančního úřadu vydává výpisy přijatých plateb z osobního daňového účtu na dani z nemovitých věcí za uvedená zdaňovací období, které jsou připojeny. V těchto výpisech z příslušného daňového účtu žalobce jsou zaznamenány jednotlivé platby. Z přípisu téhož finančního úřadu ze dne datum bylo zjištěno, že jím finanční úřad reagoval na žádost zdejšího soudu o sdělení, zda žalobce hradil za roky 2013 až 2024 daň z nemovitostí, ohledně nichž se vede spor o určení existence či neexistence věcných břemen na nich váznoucích, vždy ve správné, respektive správcem daně předepisované výši, a jaká tato výše za jednotlivé roky byla. V odpovědi finanční úřad odkázal na ustanovení § 52 odst. 1 daňového řádu s tím, že úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní jsou vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při správě daní dozvěděly o poměrech jiných osob. Z těchto důvodů, které se týkají povinnosti mlčenlivosti, nemůže vyhovět žádosti soudu, s tím, že pokud soud spatřuje žádost jako oprávněnou, v souladu s ustanoveními daňového řádu, nechť doplní celou řadu dalších údajů ke své žádosti. Dále správní orgán sdělil, že informace o obsahu daňového přiznání poskytne pro soudní řízení prostřednictvím daňového subjektu, který si může vyžádat opisy daňových přiznání na předmětná zdaňovací období. K tomu pak finanční úřad doplnil, že v průběhu let 2013 až 2024 se mohou měnit evidované údaje v katastru nemovitostí, pozemky vznikají, zanikají, slučují se, mění se jejich výměra, kultura atd., a proto se správní orgán domnívá, že požadované informace nemusí poskytnout správný pohled na věc bez znalosti změn prováděných katastrálním úřadem.

40. Z tabulky nadepsané „Přehled nároků ze smlouvy o zřízení věcného břemene a plateb daní z nemovitosti za roky 2009 až 2015 tituly před jménem jméno FO“, bylo zjištěno, že jde o přehledovou tabulku zpracovanou samotným žalobcem, z níž plynou rozdíly mezi platbami dle daňových přiznání za roky 2009 až 2015 a nároky dle smlouvy o zřízení břemene ze dne datum s poznámkou, že od této smlouvy bylo odstoupeno dne datum. Podobný způsob rekapitulace nároků z téže smlouvy vyplývá z přehledu za roky 2010 až 2024 (č. l. 515 soudního spisu). V obou případech jde o subjektivní představy žalobce o nárocích ze smlouvy, které pro vlastní rozhodnutí soudu nejsou významné.

41. Soud ve věci vyslechl svědky, a to manželku a dceru žalobce. Manželka jméno FO vypověděla, že žalovaného zná osobně, byla u něj na chatě v adresa, snad někdy v roce 2010. O sporu mezi jejím manželem a žalovaným toho moc neví. Manželka žalobce dále uvedla, že jednou u žalovaného v jeho bydlišti byli. Jeli s manželem na Šumavu, patrně v roce 2013. Manžel tehdy říkal, že by se zastavili v Klatovech u žalovaného, že jede pro peníze za pozemky. Byl to začátek letních prázdnin. Přijeli tam, zaparkovali na ulici kousek od domu. Sama seděla v autě a manžel šel ke zvonku. Čekal asi minutu nebo dvě, nikdo nebyl doma, tak se vrátil do auta a pak pokračovali dále na Šumavu.

42. Dcera žalobce jméno FO při svém výslechu vypověděla, že žalovaného osobně nezná, ví pouze něco o probíhajícím soudním řízení. K dotazu potvrdila, že se svým otcem byli v místě bydliště žalovaného, a to dvakrát, v roce 2014 a 2015. Jeli na Šumavu, zastavili se u pana Oulického, kdy jí otec sdělil, že si jde pro peníze. Byl to přelom června a července, protože měla po vysvědčení, tím pádem jí začaly prázdniny, a mohla se s otcem vypravit na Šumavu. Byla to dopolední hodina, před obědem. Zaujalo ji, že rodinný domek žalovaného měl zelenou střechu, což se v České republice jen tak nevidí. Zastavili, otec vyšel, sama zůstala čekat v autě. Otec zazvonil na zvonek, nikdo neotevíral, po minutě či dvou pak pokračovali dále.

43. Soud provedl důkaz účastnickým výslechem žalobce. Žalobce ve svém výslechu uvedl, že to začalo v roce 2010 a 2011, kdy žalovaného navštěvoval v jeho kanceláři v podniku Asavet v adresa, kam si jej zval. Řešili tam otázky jednak budoucí kupní smlouvy, věcných břemen a plateb za věcná břemena. Tam mu bylo řečeno, že věcná břemena mu žalovaný platit nebude, protože pozemky pronajímá třetí osobě a ta také neplatí. Takže to dál neřešil, ne, že by se s tím byl smířil. Scházeli se takto několikrát ročně, každý rok 2010, 2011, pokaždé to dopadlo stejně. Pak už to žalovaný přecházel pouze mlčením. V podstatě to samé se odehrávalo v roce 2012. Ještě v roce 2011 se žalobce spojil s právním zástupcem, jenž mu po prostudování předložených smluv řekl, že smlouva o věcném břemeni je postavena tak, že by se mohlo jednat o výběrný dluh a že by si měl peníze vyzvedávat v bydlišti u žalovaného. Takže to začal od roku 2012 praktikovat. Domnívá se, že toho roku byl v bydlišti žalovaného, které má uvedené ve smlouvě, sám. Nikoho se tam nedočkal, nedozvonil, takže odjel. V letech 2013, 2014 a 2015 s ním jezdila jeden rok manželka, potom druhý, třetí (2014, 2015) s ním byla dcera. Opět se zde nikoho nedozvonili, takže po chvíli odjeli, a to bylo vše. Probíhalo to tak, že přijeli před dům žalovaného autem, žalobce vystoupil, manželka nebo dcera počkala v autě. Žalobce dle svých slov zazvonil, chvilku počkal, nic se nedělo, nikdo neotvíral, nevycházel, tak se sebral, nasedl do auta a odjeli. Manželka s ním jezdila o víkendech, protože chodí do práce pondělí až pátek, jindy nemohla. Dcera chodila v té době do školy, takže jí začínaly prázdniny. Bylo to v den splatnosti 30. června tak, jak je uvedeno ve smlouvě o věcných břemenech. Jezdili ne zcela za tímto účelem, ale při cestě na Šumavu, protože tam jednak mají nějaké pozemky, které nejsou zatíženy žádnými smlouvami a břemeny, o které se tam starají, jednak tam mají známé, které navštěvují a žalobce jim tam jezdí pomáhat. Pak to ještě pokračovalo i v dalších letech po roce 2015, asi do roku 2020, 2021 nebo 2022, přesně si nevybavil, ale to už jezdil výhradně sám. K dotazu žalobce uvedl, že si jezdil pro částky, co posílal panu Anonymizováno za ty roky, a potom pro částky kolem částka, přesně si nevzpomněl. Připustil, že od žalovaného obdržel peníze na účet, vrátil je a pak si jel pro celou částku k žalovanému.

44. Soud neprovedl k důkazu žalobcem navržený pokus zjistit, zda lze finančnímu úřadu, při znalosti rodného čísla a jména, příjmení osoby daňového poplatníka, účinně uhradit daň z nemovitých věcí, neboť takový návrh soud shledal procesně nezpůsobilým, jakož i nikoli zásadně relevantním pro projednávanou věc. Soud dále v řízení neslyšel žalovaného, tedy neprovedl důkaz výslechem tohoto účastníka řízení, neboť v prvé řadě ten se svým výslechem podle § 131 odst. 1 o. s. ř. nedal souhlas. Nadto v klasickém sporném řízení dle téhož zákonného ustanovení platí, že důkaz výslechem účastníka může soud nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. V řízení byl jinak proveden dostatek důkazů k tvrzením účastníků ohledně sporných okolností případu.

45. Podle § 48 odst. 1 obč. zák. platilo, že od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Dle § 48 odst. 2 téhož předpisu platilo, že odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

46. Podle § 517 odst. 1 obč. zák. platilo, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

47. Podle § 520 obč. zák. platilo, že k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Dle § 522 obč. zák. obdobně platilo, že věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

48. Podle § 561 odst. 1 obč. zák. platilo, že lze-li závazek splnit více způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak. Od provedené volby však nelze odstoupit.

49. Podle § 567 odst. 1 obč. zák. platilo, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.

50. Podle § 568 obč. zák. platilo, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.

51. Soud zvážil argumentaci účastníků i výsledky doplněného dokazování a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ani po změně žaloby a doplnění dokazování o důkazy vztahující se jak k původně uplatněnému a formulovanému skutkovému stavu, tak i k nově uplatněnému (rozšířenému) skutkovému stavu, nedospěl k závěru o důvodnosti žaloby, resp. o nutnosti revize závěrů, k nimž dospěl v rozsudku předcházejícím.

52. Pro úspěch žaloby bylo určující zodpovězení otázky, zda žalobce platně odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene svým dopisem ze dne datum, popřípadě, shledal-li by soud neplatným toto odstoupení od smlouvy, zda žalobce platně odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene svým dopisem ze dne datum. Z výsledků dokazování, doplněného o nové důkazy, vyplynulo, že na odstoupení od smlouvy ze dne datum je třeba stále nahlížet jako na nikoli platně učiněné, tedy nesplňující podmínky shora citovaného ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. Veskrze jedinou relevantní skutkovou změnu přineslo nové tvrzení žalobce, že v roce 2011 se spojil se svým právním zástupcem, jenž mu po prostudování smlouvy o zřízení věcného břemene řekl, že je postavena tak, že by se mohlo jednat o výběrný dluh a že by si měl peníze vyzvedávat v bydlišti u žalovaného, což dle svých slov začal od roku 2012 praktikovat. Toto tvrzení žalobce prokazoval za pomoci své účastnické výpovědi a výslechu svých rodinných příslušníků, manželky a dcery. Z obsahu těchto výpovědí se sice podává, že žalobce měl vskutku za žalovaným jezdit minimálně od roku 2013 vybírat úplatu za zřízená věcná břemena váznoucí na pozemcích uvedených ve výrokové části tohoto rozsudku, a sice zhruba až do roku 2022, a že žalovaný v době, kdy tak žalobce činil, v den splatnosti úplaty, nebyl ve svém bydlišti k zastižení, čímž se postupně dostával do stále většího prodlení, následkem čehož mělo vzniknout žalobci právo na odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené mezi účastníky dne datum. Soud však tyto důkazy podrobil kritickému hodnocení, a sice jak osamocené, tak zejména ve spojení s dalšími provedenými důkazy, maje však přitom také na zřeteli, že je třeba pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Není proto bez významu, co ten který účastník v průběhu řízení tvrdí, jakou argumentaci zastává, s čím přichází a v jakém kontextu tak činí.

53. Předně nelze přehlédnout, že tvrzení žalobce a jeho pozdější výpověď o tom, že dlouhá léta opakovaně jezdil do místa bydliště žalovaného pro výběr úplaty za věcná břemena v den její splatnosti, tedy 30. 6. každého roku, se nově objevuje až v souvislosti s opravnými prostředky žalovaného proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu a rozhodnutí soudu odvolacího, blíže pak až po kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž poprvé ze strany soudů zazněla nutnost posoudit i otázku platebního místa na pozadí předchozí právní úpravy. Jen stěží lze rozumně vysvětlit, že žalobce tuto okolnost v průběhu dosavadního řízení ani jednou do té doby nezmínil, ačkoli by bylo šlo o poměrně zásadní skutkový poznatek, který by byl mohl mít význam i v poměrech posouzení případu podle nové právní úpravy, tj. za situace, kdy by platební místo bylo u žalobce, a nikoli u žalovaného. Bývalo by totiž šlo o doplňující argument, který by byl z pohledu postoje žalobce stvrzoval učiněné odstoupení od smlouvy ze dne datum, když žalovaný, optikou žalobce, neuhradil dluh ani přes (komfortní) dostavení se žalobce k žalovanému, a tím spíše se žalovaný dostal do prodlení s důsledkem vyvolání práva žalobce na odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene. Z těchto důvodů rovněž nelze než sdílet podiv žalovaného, že tuto skutečnost neuvedl v ani jednom z odstoupení od smlouvy, ať už z roku 2015, tak z roku 2023, přestože v roce 2015 žalobce odstoupil od smlouvy o zřízení věcného břemene osmý den po svém tvrzeném dostavení se do místa bydliště žalovaného. Vskutku by se nabízelo do dopisu obsahujícího odstoupení od smlouvy napsat, že navzdory tomu, že se žalobce jako věřitel dostavil k žalovanému pro výběr dlužné úplaty za věcná břemena, nesplnil žalovaný (tím, že nebyl přítomen, resp. žalobci neotevřel) coby dlužník svoji povinnost. Žalobce naopak ve svých vyjádřeních do doby, než se začalo o kategorii výběrného dluhu hovořit, opakovaně zastával názor, že nebyl povinen poskytovat žalovanému jakoukoli součinnost pro účely úhrady úplaty za věcná břemena (viz např. původní žaloba ze dne datum, replika žalobce ze dne datum k vyjádření žalovaného). Stejně tak ve svém účastnickém výslechu při jednání konaném dne datum žalobce uvedl, že v letech 2010 až 2011 několikrát navštívil žalovaného a chtěl s ním řešit předmětnou úplatu s tím, že jinou formou po něm dlužnou úplatu nepožadoval, pouze mu zasílal email, přehled pozemků, jakož i kolik se má zaplatit. Není zde zmínky o tom, že by se byl žalobce pravidelně dostavoval k žalovanému vybrat si splatnou úplatu. Ve svém vyjádření ze dne datum k odvolání žalovaného žalobce odmítl tezi, že by částka za úplatu musela být hrazena v hotovosti. Zpochybnění výběrného dluhu pak lze vysledovat i z dalších podání žalobce a jeho vyjádření, kdy kupříkladu při jednání konaném dne datum žalobce zpochybnil, že by se jednalo o výběrný dluh, ale i v případě, že by tomu tak bylo, pak jediná možnost, jakým způsobem mohl žalovaný splnit splatný dluh, bylo uložení do úschovy. Je nabíledni, že v ten okamžik nebylo nic snazšího než říci, že se žalobce přece po léta pravidelně dostavoval k žalovanému na adresu jeho bydliště, tak, jak vypověděl v rámci svého účastnického výslechu při jednání dne datum. Nelze dost dobře věrohodně přijmout vnitřní rozpornost ve vyjádřeních žalobce, kdy na jedné straně značnou dobu v soudním řízení popírá, že by se jednalo o výběrný dluh, aby posléze sdělil, že o tom, že by se o výběrný dluh mohlo jednat, byl informován již v roce 2011 a podle toho se také měl zařídit, chovat se v souladu s takto nabytým poznatkem. Zdejší soud to vnímá jako snahu žalobce „naroubovat“ skutkový stav na závěry, k nimž v této věci dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum a které pro žalobce s ohledem na dosavadní skutková zjištění nevyznívají příliš příznivě.

54. Z právě vyložených důvodů soud nemohl uvěřit výpovědi žalobce o jím realizovaných dlouholetých pravidelných návštěvách žalovaného v den splatnosti úplaty za věcná břemena. Nic na tom nemění ani skutečnost, že výpověď žalobce nezůstala osamocena, ale byla podpořena svědeckými výpověďmi jeho manželky a dcery. adresa dlouze zdůvodňovat, proč soudy obecně přistupují k svědeckým výpovědím rodinných příslušníků účastníka řízení s obzvláště zvýšenou obezřetností. Je nasnadě předpoklad, že manželka i dcera žalobce mají zájem pomoci žalobci docílit úspěchu ve sporu, na tom lidsky, v rámci rodinných vztahů, není nic špatného či nepochopitelného. Je to však právě kontrast tvrzení (argumentací) samotného žalobce napříč celým soudním řízení, který je pro soud autentickým, který důsledně vyvrací tvrzení žalobce o odnosném dluhu a pro který soud nemohl rozumně dospět k závěru o tom, že žalobce skutečně odnos splatných úplat za věcná břemena z bydliště žalovaného realizoval. Pro takový závěr nesvědčí ani žádný z listinných důkazů, ať už provedených ve fázi řízení do vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, anebo poté, resp. se z těchto důkazů nepodává ani jen náznak takového chování (jednání) žalobce.

55. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, ba bylo, s přihlédnutím k výše řečenému, naopak vyvráceno, že by byl žalobce realizoval výběr dluhu, zůstává nedotčen závěr zdejšího soudu, zformulovaný v předcházejícím rozsudku ze dne datum, dle něhož žalovaný nemohl být v prodlení, pakliže žalobce plnění (dluh) v místě bydliště žalovaného (splništi) nevybral, neboť v takovém případě je naopak v prodlení žalobce (§ 522 obč. zák.), což bez dalšího vylučuje prodlení žalovaného. V důsledku toho nemohlo dojít ke splnění opakovaně vzpomenuté základní podmínky pro odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák., tedy právě k prodlení žalovaného coby dlužníka (viz body 44 a 45 předchozího rozsudku zdejšího soudu). Odstoupení žalobce ze dne datum od smlouvy o zřízení věcného břemene tak soud nadále považuje za neplatné, jelikož smlouva o zřízení věcného břemene ze dne datum neobsahuje jakékoli ujednání o možnosti od ní odstoupit, přičemž jedinou možností s ohledem na dikci § 48 obč. zák. zůstalo využití zákonem stanoveného důvodu, který ovšem, jak se ukázalo, naplněn nebyl. Z týchž důvodů ovšem soud pohlíží jako na neplatné i na odstoupení od smlouvy, učiněné žalobcem dne datum. Ani zde se výběr dluhu žalobcem u žalovaného neprokázal, resp. byl vyvrácen konfliktními vyjádřeními žalobce o tom, že o výběrném dluhu již věděl v roce 2011, o čemž se (nejen) v soudním řízení dlouhá léta nezmiňoval, ale jeho existenci dokonce popíral, takže ani zde nebyl zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy naplněn.

56. K argumentům žalobce se dále sluší uvést následující. I nadále má soud za to, že z článku 3 smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum neplyne žádné ujednání stran o platebním místě (splništi) dluhu peněžité povahy, tj. kde má žalovaný jako dlužník plnit, pouze je dohodnut způsob plnění, tedy jak má plnit. Zákon přitom v § 561 odst. 1 obč. zák. zřetelně hovoří o vícero způsobech splnění závazku, čemuž by nasvědčovala dikce ujednání čl. 3 předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene, tj. alternativně sjednaný závazek. Žalovaný tedy nepochybně měl možnost uhradit úplatu za věcná břemena přímo u správce daně, ale nikoli povinnost tak činit. Nelze vycházet z předpokladu, že nevybral-li ve skutečnosti žalobce jako věřitel dluh u žalovaného, byl žalovaný automaticky povinen plnit druhým způsobem, míněno na daňový účet žalobce u správce daně. Zvolená dikce čl. 3 dotčené smlouvy je naopak, jak již na to zdejší soud poukazoval v předchozím rozsudku (bod 47), formulována tak, že upřednostněný způsob plnění je výplata částky představující daň z nemovitosti za příslušný rok v hotovosti žalobci, a to, s ohledem na zákonné platební místo, v místě bydliště žalovaného.

57. Pokud jde o žalobcem tvrzená částečná plnění žalovaného, bylo v rámci doplněného dokazování postaveno najisto, že žalovaný úplaty za věcná břemena žalovanému řadu let zasílal bezhotovostním převodem na bankovní účet, a to v různých částkách, přičemž žalobce tato dle jeho názoru dílčí plnění žalovanému mnohdy vracel zpět na účet, ze kterého peněžní prostředky došly. Skutečnost, že žalovaný se jal zasílat žalovanému úplaty bezhotovostně, neznamená projev volby konkrétního způsobu plnění žalovaného jako dlužníka, protože tento způsob účastníky dohodnut zjevně nebyl. Alternativa byla smlouvou omezena na hotovost a hrazení úplaty v podobě daně z nemovitostí, k nimž bylo zřízeno věcné břemeno, za žalobce jako daňový subjekt, resp. na jeho daňový účet u správce daně. Třetí (jiný) způsob plnění ujednán nebyl. Jak již zdejší soud vyložil v předchozím rozsudku, právo volby trvá až do zániku závazku. Nezáleží na tom, zda dlužník vykoná volbu před splatností pohledávky, nebo později. Možnost volby má dokonce i v průběhu soudního řízení, v němž věřitel uplatnil svou pohledávku (srov. bod 48 a tam citovanou odbornou literaturu). Vzhledem k tomu, že ani z doplněného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaný kdy byl pokusil hradit přímo na daňový účet žalobce u správce daně (u něj se pouze snažil zjistit výši daně – viz níže), nelze než uzavřít, že k volbě žalovaného ohledně způsobu plnění nedošlo. Stejně tak je bez významu, že žalovaný započal s hrazením úplat bezhotovostně převodem na účet žalobce až po prvém odstoupení žalobce ze dne datum od smlouvy o zřízení věcného břemene. Lze si opravdu představit, že se takto žalovaný snažil postupovat s ohledem na soudní při, resp. její vyhlídky, tedy z jakési právní opatrnosti. To není nic nelogického, ale neznamená to, že to vedlo k negaci povinnosti žalobce jako věřitele si dlužnou úplatu za věcná břemena odnést, tj. nemá to sebemenší vliv na výběrný dluh.

58. Za lichou pokládá soud také argumentaci žalobce o tom, že žalovaný hradil úplatu za věcná břemena v nesprávných výších, tj. v menších částkách, než odpovídalo dani z nemovitostí za příslušné zdaňovací období (kalendářní rok), tj. nikoli řádně. Za prvé, podle § 566 obč. zák. má věřitel povinnost přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky. Soud neshledal, že by přijetí nabízeného částečného plnění odporovalo jakékoli dohodě mezi účastníky, ostatně v tomto ohledu z obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum nic takového nevyplývá, přičemž to lze zároveň stěží pokládat za rozporné povaze pohledávky, která má peněžitý charakter. I když se tedy žalobci dle jeho slov dostávalo pouze částečného plnění, měl je přijímat. To jej ale současně nezbavovalo povinnosti dluh [do]vybrat, jinak dále trvalo jeho prodlení jako věřitele. Za druhé, nelze přehlédnout, že žalovaný se v minulosti dotazoval žalobce, aby mu sdělil výši úplat za věcná břemena za příslušný kalendářní rok, jak vyplynulo z korespondence mezi žalobcem a žalovaným z roku 2015, vedené v souvislosti s odstoupením od smlouvy ze dne datum, jak bylo zjištěno, mimo jiné, z dopisů právního zástupce žalovaného ze dne datum, ze dne datum či z pozdějšího dopisu samotného žalovaného ze dne datum. Jediný důkaz, jenž by mohl vypovídat o tom, že žalobce sdělil žalovanému výši úplaty, je email žalobce ze dne datum, v jehož příloze se nachází přehledová tabulka s vyčíslením daně. Tento email však byl jednak rozporován žalovaným, jednak nelze přehlédnout, že sám žalobce v řízení tvrdil, že neměl povinnost výši úplaty sdělovat, resp. ji nikde neuváděl, přičemž bylo na žalovaném, aby si daň, resp. její správnou výši, vypočetl. To dokonce výslovně uvedl ve svém dopisu ze dne datum, jenž byl adresován žalovanému, kde žalovanému sdělil, že mu smlouva žádnou takovou povinnost neukládá, takže mu to sdělovat nebude. Žalovaný se nadto předtím pokoušel zjistit výši daně u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, avšak bylo mu přípisem ze dne datum sděleno, že správci daně v poskytnutí takových informací brání zákonná povinnost mlčenlivosti.

59. S ohledem na výše uvedené okolnosti by proto bylo nepřiměřené, aby soud usuzoval na platnost odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne datum jen proto, že by žalovaný bezhotovostně hradil výši úplat v nižších částkách, než které by odpovídaly vyměřené dani za příslušné roky. Bylo především na žalobci jako věřiteli, aby dluh u žalovaného vybral (samozřejmě ve správné výši). Neučinil-li tak, byl žalobce v prodlení se splněním své zákonné povinnosti. Soud je toho názoru, že je namístě přihlédnout právě i ke zmíněné nevstřícnosti žalobce vůči žalovanému ohledně [ne]sdělování výše úplaty. Jakkoli to nepochybně nebylo povinností žalobce, když žádná taková povinnost ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne datum zakotvena nebyla, neznamená to, že negativní postoj žalobce vůči žalovanému v této otázce zůstane stranou hodnocení soudu bez vlivu na posouzení [ne]platnosti dotčených odstoupení od dané smlouvy. Soudu neuniklo, že tento postoj žalobce zaujal v době, kdy již zde byl mezi účastníky svár o věcná břemena, takže je logické, že se žalobce nesnažil žalovanému nijak pomoci, nicméně soud se nemůže zbavit dojmu, že se žalobce odepřením sdělovat informace o výši daně (úplaty) pokoušel žalovanému znesnadnit úhradu úplaty v podobě daně z nemovitosti, možná i v naději, že chybná úhrada žalovaným zavdá důvod pro odstoupení od smlouvy. Soud zajisté souhlasí s žalobcem v tom, že daň z nemovitosti si může každý spočítat. Specifikum tohoto případu však spočívá v tom, že se jedná o značné množství různorodých pozemků, přičemž sám finanční úřad k žádosti zdejšího soudu mimo jiné uvedl, že v průběhu let dochází ke změnám evidovaných údajů v katastru nemovitostí, tzn. pozemky vznikají, zanikají, slučují se, mění se jejich výměra a kultura, a proto se finanční úřad domnívá, že soudem požadované informace nemusí poskytnout správný pohled na věc bez znalostí změn prováděných katastrálním úřadem. Jinak řečeno, správný výpočet daně z nemovitosti u takto rozsáhlého souboru pozemků, o něž v tomto sporu jde, přece jen už není natolik triviální záležitostí, že by bylo možné odepření součinnosti ze strany žalobce v otázce výše úplaty pokládat za marginálii bez jakéhokoli dopadu na hodnocení jeho jednání v podobě odstoupení od předmětné smlouvy ze dne datum.

60. Konečně soud neměl důvod nesetrvat i na svém závěru ohledně soluční úschovy. Žalovaný neměl žádnou povinnost po zjištění, že si žalobce k němu nepřišel [do]vybrat dluh, složit dlužné peněžní prostředky do soudní, resp. obecněji úřední úschovy, neboť v poměrech ustanovení § 568 obč. zák. se jedná o nástroj, který není dlužník povinen využít; pak samozřejmě jeho závazek trvá dále (blíže srov. bod 49 předchozího rozsudku zdejšího soudu).

61. Ve světle výše vyloženého tudíž dospěl soud k závěru, že žaloba na určení, že sporované pozemky nejsou zatíženy věcným břemenem zřízeným na nich zmíněnou smlouvou z důvodu odstoupení od ní (a jejího zrušení od počátku), není důvodná, pročež ji zamítl.

62. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. na procesním úspěchu žalovaného ve sporu. Žalobce je tedy povinen nahradit žalovanému jeho soudní výlohy v plném rozsahu.

63. Náklady řízení žalovaného dle § 137 o. s. ř. tvoří jím uhrazené soudní poplatky ve výši částka za odvolání a ve výši částka za dovolání, odměna advokáta za jeho zastupování v soudním řízení ve výši částka sestávající z 22 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření žalovaného k žalobě ze dne datum včetně jeho doplnění ze dne datum, vyjádření k návrhu na připuštění změny žaloby ze dne datum, vypracování písemného závěrečného návrhu ze dne datum, vyjádření k odvolání ze dne datum, doplnění skutkových tvrzení k výzvě soudu ze dne datum, vypracování písemného závěrečného návrhu ze dne datum, podání odvolání ze dne datum, podání dovolání ze dne datum, vyjádření k odvolání ze dne datum, vyjádření k návrhu na připuštění změny žaloby ze dne datum a účast na celkem hodnota jednáních, z toho na 10 jednáních před soudem prvního stupně – jednání konaná ve dnech datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum a datum a jedno jednání před odvolacím soudem konané dne datum) při sazbě mimosmluvní odměny částka za 1 úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném do datum (viz čl. II vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb.; 20 úkonů), resp. částka za 1 úkon právní služby podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od datum (2 úkony).

64. Náklady řízení žalovaného tvoří též náhrada hotových výdajů advokáta v podobě 20 režijních paušálů po částka ve výši částka dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do datum a 2 režijních paušálů po částka ve výši částka dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od datum, celkem částka.

65. Dále pak náklady žalovaného tvoří cestovní výdaje jeho advokáta vynaložené v souvislosti s cestami z místa svého sídla (adresa) ke shora vypočteným soudním jednáním konaným v budově Okresního soudu v Klatovech, resp. v budově Krajského soudu v Plzni a zpět. Právní zástupce žalovaného k cestě použil téže osobní motorové vozidlo, jehož charakteristiky se podávají z doložené kopie technického průkazu (srov. č. l. 308 – 309). Při délce trasy 270 km (adresa a zpět), resp. 183 km (adresa a zpět), průměrné spotřebě vozidla 6,966 l na 100 km, cenách pohonných hmot ve výši částka, částka, částka, částka, částka, částka, částka a částka za 1 litr automobilového benzinu 95 oktanů a sazbách základních náhrad za použití silničního motorového vozidla ve výši částka, částka, částka, částka, částka, částka a částka za 1 km jízdy (§ 157 odst. 4, § 158 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s vyhláškami Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb., č. 398/2023 Sb., č. 467/2022 Sb., č. 511/2021 Sb., č. 589/2020 Sb., č. 358/2019 Sb., č. 333/2018 Sb. a č. 463/2017 Sb. ve zněních účinných v době konání jednotlivých jednání a uskutečněných cest) dosahují cestovní výdaje souhrnné výše částka.

66. Advokátovi náleží také náhrada za čas strávený cestami ze svého sídla do sídla zdejšího soudu a sídla Krajského soudu v Plzni a zpět v rozsahu 70 půlhodin (při trvání cesty jedním směrem do Klatov v délce přibližně 1 h 45 min a do Plzně 1 h 15 min) po částka ve výši částka podle § 14 advokátního tarifu ve znění účinném do datum a v rozsahu 16 půlhodin po částka ve výši částka podle § 14 advokátního tarifu ve znění účinném od datum.

67. Konečně žalovanému přísluší i náhrada za daň z přidané hodnoty o sazbě 21 % z odměny advokáta za zastupování, přiznané náhrady hotových výdajů i náhrady za promeškaný čas v celkové výši částka. Celkem tedy náklady řízení žalovaného dosahují částky částka.

68. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách. Proti tomuto rozsudku lze do 15 dnů od jeho doručení podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem ve stanovené lhůtě splněna, může se oprávněný domáhat po právní moci rozsudku jeho výkonu nebo exekuce.