11 Co 181/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A : Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 140 050 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního v Tachově ze dne 26. 3. 2025, č.j. 7 C 176/2024– 124

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 19 398,36 Kčdo tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 140 050 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 94 246,90 Kč (výrok II).

2. Předmětem řízení byla pokuta, kterou žalobkyně po žalovaném žádala s odkazem na ust. § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. o službách s odůvodněním, že žalobkyně v pozici nájemkyně a žalovaný v pozici pronajímatele uzavřeli dne , datum, nájemní smlouvu na nebytové prostory (provozovnu kadeřnictví), nájemné bylo sjednáno ve výši 6 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neobdržela od žalovaného žádné vyúčtování služeb poskytovaných v letech 2019, 2020, 2021 do předmětného nebytového prostoru, vyčíslila pokutu na částku 140 050 Kč odvozenou od násobku částky 50 Kč a počtu dní, v nichž mělo dojít k prodlení žalovaného s vyúčtováním služeb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice uzavření nájemní smlouvy o užívání nebytového prostoru v předmětném období bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako skutečnost, že žalobkyni byla dodávána voda a elektřina a že žalobkyně nedluží žalovanému nájemné, a dále to, že žalovaný nevystavil a žalobkyni nedoručil vyúčtování za roky 2019, 2020 a 2021. Žalobkyně však přes opakované výzvy soudu prvního stupně, aby prokázala tvrzení, že hradila zálohy na poskytované služby a v jaké výši, o tomto svém tvrzení neunesla důkazní břemeno. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 67/2013 Sb. o službách, který je třeba aplikovat i na domy s výlučně nebytovými prostory. Svoji úvahu opřel o ust. § 2303 občanského zákoníku a ust. § 1 odst. 2 zákona o službách odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, ). Současně však za nezbytný předpoklad pro vystavení vyúčtování považoval hrazení záloh, neboť smyslem vyúčtování je možnost porovnat skutečně spotřebované služby a jejich hodnotu se zaplacenými platbami, a pokud nejsou zálohy požadovány a nejsou služby vůbec placeny, není pak ani co vyúčtovat. Pokud pak nebylo co vyúčtovat, nemohlo dojít ani ke vzniku povinnosti, jejíž neplnění lze sankcionovat smluvní pokutou. Přitom soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, .

3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, případně změny rozsudku a plného vyhovění žalobě. Namítala nesprávné právní posouzení, kdy soud měl dle jejího názoru aplikovat ust. § 2303 občanského zákoníku a současně ust. § 13 zákona o službách č. 67/2013 Sb. Dále uváděla, že povinnost vyúčtovat služby se odvozuje od faktického čerpání služeb, nikoliv od placení záloh. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, a namítala, že se soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V doplnění odvolání upozornila i na ust. § 9 odst. 4 zákona o službách, které stanoví, že u nájmu na dobu delší než 24 měsíců nebo na dobu neurčitou nemůže být dohodnuta paušální částka za teplo, teplou vodu, odpad a dodávky vody a že tyto služby je třeba vždy vyúčtovat. Dále žalobkyně namítala neúplné zjištění skutkového stavu, když v řízení opakovaně tvrdila, že hradila nájemné i služby, a to převodem i v hotovosti, a k tomuto tvrzení předložila doklady prokazující platby bankovními převody ve výši 8 000 Kč, 18 000 Kč a 27 000 Kč. Žalobkyní navržený svědek Jirkovský dle jejího názoru potvrdil předávání peněz i čerpání služeb, další navržené svědkyně k tomuto tvrzení nebyly vyslechnuty. Skutkový závěr, že neplatila zálohy na služby, považovala navíc za nelogický, když by jinak služby spotřebované žalobkyní musel hradit žalovaný sám. Soud prvního stupně dle názoru žalobkyně hodnotil důkazy izolovaně a bez souvislostí. Navíc ani žalovaný nesporoval dodávky služeb do pronajatého prostoru, jen nesouhlasil s tím, že za tyto dodávky byly placeny zálohy. Soud prvního stupně dle názoru žalobkyně nesprávně vyhodnotil nájemní smlouvu, ve které nebylo obsaženo ujednání o povinnosti platit zálohy na služby a nesprávně z toho dovodil, že nebyly služby vůbec poskytovány. Zvýšil tak nároky kladené na žalobkyni k prokázání tvrzených skutečností. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy výslechem dvou svědkyň, fotografiemi a navrženými listinami a porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces (I. ÚS 585/04).

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ve vyjádření uvedl, že žalobkyně byla opakovaně vyzývána k tomu, jaká tvrzení má doplnit a prokázat, nebyla však schopna specifikovat, jaké částky platila na nájemné a jaké na zálohy na služby spojené s užíváním předmětu nájmu. Důkazní návrhy žalobkyně byly buď irelevantní nebo neprůkazné. Například účet, na který dle svých tvrzení zasílala žalovanému platby č. , č. účtu, , žalovanému vůbec nepatřil, žalobkyní tvrzené a prokazované platby se tak netýkaly tohoto sporu. Svědci, jejichž výslech nebyl proveden, neměli být vyslýcháni k tvrzení o konkrétních platbách na konkrétní účel, ale k dodávkám služeb do prostoru, což nebylo sporné. Placení nájemného nebylo mezi účastníky sporné a žalovaný po celou dobu řízení tvrdí, že placení záloh na služby nepožadoval. Aplikaci zákona o službách na daný nájemní vztah považoval žalovaný za nesprávnou, protože v objektu byly jen komerční prostory a nikoli byty. Za podstatné tak považoval zejména to, že na služby nebyly placeny zálohy, nebyly ani žádány, nebylo tedy nutné vyúčtování. Vyčíslenou smluvní pokutu za nepředání vyúčtování považuje za zneužití práva ve smyslu ust. § 8 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že za služby nebyla sjednána paušální platba, nelze postupovat ani dle ust. § 9 odst. 4 zákona o službách. Rovněž procesní postup soudu prvního stupně považoval žalovaný za správný, neboť se odvíjí od zásady procesní ekonomie. Připomenul, že žalobkyni vyšel vstříc, když nepožadoval nájemné za výpovědní dobu, po kterou už prostor nebyl žalobkyní užíván.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobkyně, k vyjádření žalobce i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání není důvodné.

6. Pokud se týká skutkových otázek, dospěl odvolací soud k závěrům shodným se závěry soudu prvního stupně. Uzavření nájemní smlouvy bylo mezi účastníky nesporné, provozování kadeřnictví (účel nájmu) rovněž. Z uzavřené nájemní smlouvy je zřejmé, že žádná ujednání o povinnosti pronajímatele dodávat služby do nebytového prostoru užívaného žalobkyní ani o povinnosti žalobkyně hradit na ně zálohy či pravidla pro jejich vyúčtování nebyla v nájemní smlouvě obsažena. Zda byla uzavřena nějaká jiná dohoda v jiné formě tvrzeno žádným z účastníků nebylo, nevyplynulo to ani ze žádného důkazu. Bylo dále nesporné, že žalobkyně fakticky předmětné prostory užívala a spotřebovávala služby, a to minimálně elektřinu a vodu. Nesporné bylo i to, že nedošlo k žádnému vyúčtování služeb za žalovaná období. Sporné mezi účastníky naopak bylo, zda žalovaný požadoval po žalobkyni nějaké platby za dodávané služby a zda žalobkyně tyto platby na služby hradila, ať již se jednalo o zálohy či měly jiný charakter, a pokud ano, v jaké výši je platila. Tato skutková otázka byla pro úvahu soudu prvního stupně stěžejní. Žalobkyně sice uváděla, že hradila platby za služby, svá tvrzení však nebyla schopna nijak konkretizovat, a to i přes poučení soudu prvního stupně, aby tak učinila a navrhla na podporu svých tvrzení důkazy. Soud prvního stupně uzavřel, že placení záloh či nedoplatků za dodávané služby nebylo prokázáno a tvrzeno bylo jen obecně. Tento závěr soudu prvního stupně zcela odpovídá provedenému dokazování a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Vyslechnutý svědek Jirkovský sice hovořil o situaci, kdy jako zákazník žalobkyně vyslechl rozhovor, při němž byla po žalobkyni požadována platba za elektřinu, což se mu zdálo nezvyklé zejména s ohledem na období, kdy se to odehrálo, neboť následovalo po covidu a jemu bylo divné, že někdo požaduje v době, kdy se kadeřnictví neprovozovala, platby za elektřinu v řádu desítek tisíc. Svědek byl také v jiné situaci přítomen předávání peněz žalobkyní v hotovosti žalovanému, kterého svědkovi představila jako pronajímatele. Konkrétní částky, dobu ani účel platby si však nepamatoval. Žalobkyně v rámci svého účastnického výslechu hovořila o platbě 29 907 Kč, kterou měla zaplatit žalovanému a nedostala ani potvrzení, ani jí nebyla předložena faktura. Kromě jejího výslechu však tyto skutečnosti z jiných důkazů nevyplývají. Žalobkyně dále žalovaný namítal a potvrzením , právnická osoba, . prokázal, že se nejedná o jeho účet. Žalobkyně nebyla v průběhu řízení schopna v rámci svých tvrzení platby upřesnit. Otázka, zda a jaké částky byly žalobkyní placeny na nájemné a na služby, tak zůstala nezodpovězena a neprokázána. Sama žalobkyně neměla jasno v tom, kolik a na co zaplatila, a zda a kolik platila za služby, platby navíc zasílala či předávala nepravidelně a v různé výši. Je třeba si také uvědomit, že žalobkyně byla v pozici podnikatelky, která by měla mít v účetních dokumentech prokazujících její výdaje alespoň elementární pořádek. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ke svým tvrzením, která jsou navíc jen obecného charakteru, je dle názoru odvolacího soudu správný. Požadavek na prokázání tvrzení o tom, kolik žalobkyně zaplatila a za jakým účelem, navíc s ohledem na její postavení podnikatelky, nepovažuje odvolací soud za nikterak přísný a nepochopitelný. Jediné, co z provedeného dokazování (svědecké výpovědi svědka Jirkovského a účastnické výpovědi žalobkyně) vyplynulo, bylo to, že nějakou platbu, která se mohla týkat i elektřiny dodávané do prostor jí užívaných, hradila. Žádné jiné tvrzení prokázáno nebylo.

7. Ohledně právního posouzení odvolací soud předně uvádí, že nájemní vztah vzniklý mezi účastníky, není spotřebitelským právním poměrem. Účastníci byli podnikateli, žádnou zvláštní ochranu a přehnaně ochranitelský přístup tak nájemkyni není nutné poskytovat. Odvolací soud si ve shodě se soudem prvního stupně kladl následující otázky. 1) Zda se vztahuje zákon o službách č. 67/2013 Sb. i na dům výlučně s nebytovými prostory, tedy i na předmětný nájemní vztah a 2) pokud by zákon o službách měl být na vztah účastníků aplikován, jak uchopit pokutu dle § 13 zákona o službách ve výši 50 Kč denně, 3) zda neexistuje výjimečná situace, kdy by neměla být zaplacena.

8. Pokud se týká aplikace zákona o službách, odvolací soud vyšel z ust. § 2302 a násl. občanského zákoníku, který obsahuje úpravu nájmu prostoru sloužícího k podnikání. V ust. § 2303 občanského zákoníku je obsažen odkaz na nájem bytu a konkrétně ust. § 2247 občanského zákoníku, pokud je u prostor sloužících k podnikání spojeno s nájmem i poskytování služeb. Ustanovení § 2247 odst. 3 občanského zákoníku odkazuje na jiný právní předpis ohledně rozúčtování cen. Tím jiným právním předpisem je zákon o službách č. 67/2013 Sb., který však svoji věcnou působnost výslovně upravuje v ust. § 1 odst. 1 pouze na domy s byty nebo na domy, v nichž jsou sice nebytové prostory, ale jedná se současně o dům s byty. Rozsah věcné působnosti nezahrnuje domy, v nichž se nachází výlučně nebytové prostory. Soud prvního stupně zákon na předmětný vztah aplikoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, . Tato rozhodnutí se však zabývají jen tou otázkou, jaké vlastnosti musí vykazovat řádné vyúčtování, jehož vystavení je nezbytnou podmínkou splatnosti nedoplatku z vyúčtování. Výlučně toto pravidlo vztáhl Nejvyšší soud i na nebytové prostory, resp. na nájem prostor sloužících podnikání. V rozhodnutí však není uvedeno, že by měl být zákon o službách aplikován i na dům s výlučně nebytovými prostory. Autoři komentářů k Občanskému zákoníku vztahujících se k ust. §§ 2303 a 2247 uveřejněných v právních systémech Beck – online i ASPI (tzn. komentář Občanský zákoník, svazek V, nakladatel Wolters Kluwer autorů ŠVESTKA, , právnická osoba, , J., FIALA, J. a kol. i komentář , adresa, , J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, 3. aktualizace. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2024) zastávají názor, že se zákon č. 67/2012 Sb. vztahuje jen na byty a na nebytové prostory se vztáhne jen tehdy, pokud jsou umístěny v domech s byty. Jedná se totiž o zákon, jehož rozsah působnosti je jeho textem výslovně vymezen, a jehož věcnou působnost nelze nad rámec jednoznačného a přesného vymezení rozšiřovat. K takovému závěru je třeba dojít i porovnáním zákona o službách např. s podzákonným předpisem (vyhláškou) upravující rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění č. 372/2001 Sb., ve kterém je výslovně pojem zúčtovací jednotka vymezen bez ohledu na charakter předmětného prostoru a judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ) pak dovozuje, že se vztáhne i na nájemce nebytových prostor 67/2013 Sb. je třeba dát jen pro ty vztahy, které lze zařadit pod rozsah výslovně upravené působnosti tohoto zákona. U nebytových prostor v domech, které žádné byty nemají, je tak třeba použít ust. § 2252 občanského zákoníku, které obsahuje práva nájemců do vyúčtování nahlížet a pořídit opisy, kopie, i žádat o předložení dokladů. Vedle toho v (českém) právu obecně platí zásada, že jsou-li placeny zálohy, je třeba takové platby ve všech právních vztazích již z principu samotného vyúčtovat. Pokud však nelze na vztah účastníků aplikovat zákon o službách č. 67/2013 Sb., a to ani v případě, že by soud připustil, že žalobkyně prokázala své obecné a značně neurčité tvrzení, že v průběhu smluvního vztahu účastníků nějakou platbu vztahující se ke službám zaplatila, nelze ani aplikovat ust. § 13 odst. 2 citovaného zákona a dovozovat, že za prodlení se splněním této povinnosti je možné požadovat sankci v podobě smluvní pokuty. Pokuta dle ust. § 13 zákona o službách má totiž charakter smluvní pokuty ve smyslu § 2048 a násl. občanského zákoníku a její uložení musí být tedy buď sjednáno, anebo výslovně zákonem upraveno pro porušení konkrétní povinnosti.

9. Soud prvního stupně dospěl sice ohledně aplikace zákona o službách na předmětný vztah účastníků k opačnému právnímu závěru, a proto se následně zabýval i tím, zda povinnost vyúčtovat služby je absolutní či zda z této povinnosti existují výjimky. K této úvaze je třeba připomenout, že vyúčtování plní funkci preventivní, nátlakovou a s tím spojenou i funkci sankční. Proto absence vzniku škody neznamená, že pronajímatel (stejně jako kterýkoliv jiný věřitel) nemá povinnost vyúčtovat zaplacené částky a že naopak druhý účastník nemá právo na takové vyúčtování. Zneužití takového práva na vyúčtování pro rozpor s dobrými mravy může spočívat dle judikatury vyšších soudů (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , nebo sp. zn. , spisová značka, ) i v tom, že žádné zálohy nejsou či nebyly požadovány. V takové situaci smluvní pokutu není možné přiznat. Byť se jedná o naprostou výjimku, je citovanou judikaturou výslovně zmiňováno, že pokud by bylo zřejmé, že nájemce nic na služby neplatil, nebylo by ani co vyúčtovat, a tudíž by ani povinnost vyúčtovat nevznikla a její nesplnění by nemohlo být sankcionováno. I s tímto právním závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje, byť samotná úvaha uvedená pod bodem 7 odůvodnění rozsudku postačuje.

10. Pokud se týká výhrady žalobkyně, že nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy, odvolací soud uvádí, že pro svoji úvahu považoval za stěžejní, zda lze aplikovat na vztah mezi účastníky zákon č. 67/2013 Sb. o službách a z něj plynoucí sankci za neprovedení vyúčtování. Vzhledem k tomu, že si odpověděl záporně a jiná k vyúčtování služeb se vztahující ustanovení stejně jako nájemní smlouva sankci neupravují, považuje případné další dokazování za nadbytečné. Výslech navržených svědkyň, listiny i fotografie byly označeny žalobkyní k prokazování tvrzení o faktické dodávce služeb do prostoru, tato skutečnost však nebyla mezi účastníky sporná. Ani procesní pochybení v postupu soudu prvního stupně odvolací soud neshledal.

11. Odvolací soud se sice ze shora uvedených důvodů neztotožňuje s částí právní argumentace soudu prvního stupně (viz bod 7 odůvodnění), jeho skutkové závěry i konečné hodnocení, které se promítlo do výroku rozsudku, považuje za věcně správné a rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku pod bodem I potvrdil dle § 219 o.s.ř.

12. Pokud se týká náhrady nákladů řízení, žalobkyně v závěrečném návrhu před odvolacím soudem požádala, aby bylo aplikováno ust. § 150 o.s.ř. s odkazem na specifickou situaci dané věci. Odvolací soud nezjistil, že by samotné vedené řízení aplikaci tohoto ustanovení odůvodňovalo, neboť se jednalo o spor mezi dvěma podnikateli plynoucí z nájemního vztahu k nebytovému prostoru a posuzovanou otázkou byla jednak otázka právní (aplikace zákona o službách), jednak otázka skutková, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že hradila žalovanému zálohy na služby. Ustanovení § 150 o.s.ř. cílí na naprosto výjimečné situace, kdy osobní poměry úspěchu a neúspěchu konkrétního účastníka ve věci. Takové okolnosti ale v dané situaci nebyly ani tvrzeny a ani zjištěny. Žalobkyně sama řízení iniciovala, žalovaný jej nijak nezdržoval, jeho postoj byl po celou dobu řízení shodný, neinicioval ani řízení odvolací. Za této situace nebyly žádné výjimečné okolnosti případu zjištěny. Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek i ve výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Ty se skládají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu, a to sepis vyjádření a účast na jednání odvolacího soudu po 6 740 Kč dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, dále za 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu s účinností od , datum, . Dále pak byla přiznána náhrada cestovného ve výši 1051,70 Kč za cestu z Tachova do Plzně a zpět, celkem , hodnota, km vozidlem Mazda 6, r.z. 7 P08886 se spotřebou 6,4 Kč benzínu Natural 95 na 100 km při celkové ceně 8,09 Kč za 1 km a za ztrátu času v rozsahu 2 hodin 600 Kč. Celkem je tak přiznána částka 16 031,70 Kč. Zástupce žalovaného je plátcem DPH, proto byla náhrada navýšena o DPH ve výši 21 % z této částky tj. 3 366,66 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení v celkové výši 19 398,36 Kč má žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.