11 Co 196/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce hodnota Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neexistence zástavního práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 5. 2024, č. j. 11 C 214/2023-167 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 11 295,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky , Jméno advokátky, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že zástavní právo smluvní zajišťující dluh ve výši 1 230 000 Kč s přísl. a budoucí dluhy do výše 3 690 000 Kč, zřízené smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 27. 1. 2022, váznoucí na nemovitostech žalobce, pozemku parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , včetně souvisejících zápisů, neexistuje (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 20 400 Kč (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že měl za prokázané, že dne 27. 1. 2022 byla mezi společností , právnická osoba, , právnická osoba, . (dále „, právnická osoba, “) jako věřitelem a , Jméno žalobce, ml. jako dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru ve výši 1 230 000 Kč. Ve smlouvě smluvní strany prohlásily, že jsou podnikateli a uzavírají smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti, a že úvěrovaný si je vědom, že smlouva není smlouvou o spotřebitelském úvěru. Téhož dne byla mezi společností , právnická osoba, a žalobcem podepsána zástavní smlouva č. , hodnota, , na základě které bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobce v k.ú. , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, k zajištění dluhu dlužníka , Anonymizováno, . , jméno FO, , Anonymizováno, . k úhradě jistiny úvěru ve výši 1 230 000 Kč a příslušenství, tj. sjednaného úroku a úroku z prodlení, a budoucích dluhů vzniklých jako smluvní pokuty a poplatky ze smlouvy o úvěru a z důvodu odstoupení od smlouvy o úvěru a neplatnosti smlouvy o úvěru do 27. 1. 2043 do celkové výše 3 690 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2022 byla pohledávka věřitele , právnická osoba, postoupena na žalovanou. Podle rejstříku živnostenského podnikání , Anonymizováno, . , jméno FO, , Anonymizováno, . podniká pod IČ , IČO, od 5. 6. 2017. V době od 9. 10. 2017 do 9. 10. 2019 a od 15. 2. 2023 má provozování živnosti přerušené. Dne 30. 1. 2023 bylo Krajským soudem v Plzni vyhlášeno rozhodnutí o jeho úpadku. Podle shodného tvrzení účastníků , Anonymizováno, . , jméno FO, , Anonymizováno, . nesplatil na poskytnutý úvěr ničeho. Žalovaná přihlásila svoji pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení. Přihlášená pohledávka byla částečně do příslušenství popřena insolvenčním správcem. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že podepisoval zástavní smlouvu proto, že ho o to požádal jeho syn s tím, že potřebuje refinancovat půjčku a aby mu žalobce ručil barákem, kdy má domluvené, že bude půl roku splácet vysoký úrok a pak úvěr převezme banka. Následně se sešli žalobce, jeho syn a zástupce , právnická osoba, v obchodním domě Olympia v Plzni, kde žalobce zkontroloval hlavní obsah zástavní smlouvy, ale nestihl jí přečíst celou, následně se smlouvou souhlasil. Všichni šli pak na poštu smlouvu ověřeně podepsat. Na otázku žalobce, co by se stalo, pokud by syn úvěr nesplácel, mu zástupce , právnická osoba, odpověděl, že by mohl sám nemovitost prodat a dluh za syna zaplatit. Žalobce se synem není od října 2022 v kontaktu. Žalobce kontaktovala společnost , právnická osoba, i žalovaná a chtěly, aby donutil syna dluh splácet. Soud se nezabýval platností úvěrové smlouvy, když i v případě, že by byla neplatným právním jednáním, zajišťovala by zástava povinnost dlužníka vydat věřiteli plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Protože , Anonymizováno, . , jméno FO, , Anonymizováno, . na úvěrovou smlouvu nijak neplnil, měl by i při neplatnosti úvěrové smlouvy povinnost vydat věřiteli bezdůvodné obohacení ve výši poskytnutého úvěru, tedy částku 1 230 000 Kč, která je rovněž zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalobce. Soud se proto zabýval pouze platností zástavní smlouvy ze dne 27. 1. 2022. Způsob uzavření této smlouvy byl dostatečným způsobem popsán žalobcem při jeho výslechu, kdy si byl vědom toho, že uzavírá zástavní smlouvu, kterou bude zajištěn dluh jeho syna na úhradu částky 1 230 000 Kč s přísl. Byl si vědom, že zástavní smlouva postihuje nemovitosti v jeho vlastnictví. Domníval se, že úvěr je synovi poskytován jako spotřebitelský k refinancování jeho dluhů. Zástavní smlouvu zástupce věřitele rozložil na stolku v obchodním domě, žalobce ji odsouhlasil, i když ji celou nečetl, a následně smlouvu podepsal úředně ověřeným podpisem na pobočce pošty. Soud došel k závěru, že žalobce neuzavíral zástavní smlouvu v omylu týkajícím se rozhodující okolnosti, když si byl vědom toho, že uzavírá smlouvu, na základě které bude dluh jeho syna ve výši 1 230 000 Kč zajištěn zástavou váznoucí na nemovitostech žalobce. Dle výpovědi žalobce si byl vědom i toho, že v případě, kdy syn žalobce nebude dluh splácet, může dojít k prodeji zastavených nemovitostí. Skutečnost, zda byl úvěr ve výši 1 230 000 Kč poskytnut , Anonymizováno, . , jméno FO, , Anonymizováno, . jako úvěr spotřebitelský nebo podnikatelský, soud nepovažoval za rozhodující okolnost, jejíž nevědomost by způsobila neplatnost zástavní smlouvy. Soud měl rovněž za to, že při uzavírání zástavní smlouvy věřitel nezneužil žalobcovy tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti. Žalobce si byl vědom, že zastavuje vlastní nemovitosti a smlouvu podepsal dobrovolně v úmyslu pomoci svému synovi.

2. Proti rozsudku podal žalobce včas obsáhlé odvolání, na jehož obsah odvolací soud v podrobnostech z důvodu stručnosti odkazuje, ve kterém především namítal, že soud prvého stupně pochybil, když se omezil pouze na posouzení platnosti zástavní smlouvy a na posouzení platnosti smlouvy o úvěru rezignoval s argumentem, že posuzovat platnost smlouvy o úvěru není nutné, neboť zástavní smlouva má zajišťovat také eventuální bezdůvodné obohacení, přičemž o bezdůvodném obohacení soud uvažoval v situaci, kdy není ani postaveno na jisto, zda smlouva o úvěru je platná, či nikoliv. Platnost zástavní smlouvy soud zkoumal toliko optikou formálního úkonu jejího uzavření na místě samém a nezohlednil veškeré okolnosti s procesem uzavření smluv související, konkrétně jaké byly záměry, kroky, úmysly dlužníka a , právnická osoba, a legitimní očekávání a vůle žalobce. Dále soud pochybil tím, že neprovedl žalobcem navržený výslech dlužníka, byť tento důkaz nejprve připustil, aby jej následně neprovedl z důvodů tvrzené nemožnosti zajistit fyzickou přítomnost dlužníka.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání považovala rozsudek za věcně správný.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Soud prvého stupně přitom z provedených důkazů dospěl zejména ke správným skutkovým zjištěním o obsahu listinných důkazů a o okolnostech, za kterých byla mezi účastníky uzavřena zástavní smlouva, jakož i smlouva o úvěru mezi společností , právnická osoba, , právnická osoba, . a synem žalobce. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalovaný v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl navržený důkaz svědeckým výslechem , Jméno žalobce, , Anonymizováno, ., kdy tímto důkazem měly být prokázány skutečnosti, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné (neplatnost úvěrové smlouvy), jak soud prvého stupně v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.

7. Odvolací soud dále doplnil dokazování ke skutečnostem, které nastaly po vyhlášení napadeného rozsudku, kdy ze zprávy insolvenčního správce o zpeněžování ze dne 10. 9. 2024 (č. l. 199) zjistil, že v insolvenčním řízení ve věci dlužníka , Jméno žalobce, , Anonymizováno, ., vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS 1125/2023, připadne v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku dlužníka na vyplacení pohledávky žalované částka 1 124 166,25 Kč.

8. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Dospěl přitom k závěru, že soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 583, § 1309 odst. 1, § 1311 odst. 2, § 1312 odst. 1, § 1376 a § 1796 o. z. a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, a na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též odkazuje. Soud prvého stupně dospěl především ke správnému závěru, že za situace, kdy v zástavní smlouvě ze dne 27. 1. 2022 byl zástavním právem na nemovitostech žalobce zajištěn i budoucí dluh dlužníka vůči zástavnímu věřiteli vzniklý z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru (tj. především závazek k vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. ve výši poskytnuté částky 1 230 000 Kč), přičemž dluh v této výši dosud žalované dlužníkem nebyl splněn, nebylo třeba se zabývat platností smlouvy o úvěru, neboť i kdyby tato smlouva byla shledána neplatnou, zástavní právo na nemovitostech žalobce by přesto vázlo, k zajištění takto vzniklého dluhu. V projednávané věci bylo zástavní smlouvou zajištěno více dluhů z různých právních důvodů, a to ze smlouvy o úvěru, z budoucích smluv měnících závazky ze smlouvy o úvěru, z odstoupení od smlouvy o úvěru, z neplatnosti smlouvy o úvěru a ze zástavní smlouvy. Neplatnost úvěrové smlouvy by měla vliv na vznik zástavního práva k zajištění jednoho (tj. závazku k vydání bezdůvodného obohacení) z těchto několika různých dluhů, k nimž bylo zástavní právo v zástavní smlouvě zřízeno, přičemž posouzení, pro které konkrétní dluhy zajištění zástavním právem existuje a pro které nikoli, je pouze posouzením předběžné otázky, které nemůže být vyjádřeno formou výroku rozhodnutí. Předmětem tohoto řízení, který má být vyjádřen ve výroku rozhodnutí, je určení neexistence zástavního práva, resp. určení, že nemovitosti žalobce nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeném podle zástavní smlouvy ze dne 27. 1. 2022, nikoli i to, které konkrétní dluhy zástavní právo zajišťuje a které nikoli. V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pro řízení, jejichž předmětem je určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy a vloženým do katastru nemovitostí, je významné zejména to, zda zástavní právo platně vzniklo a na nemovitosti dále vázne, a nikoli také okolnost, jak vysoká je zajištěná pohledávka (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1387/2006). Pokud by v zástavní smlouvě uvedené ujednání o zajištění budoucího dluhu vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru sjednáno nebylo, pak by se samozřejmě jednalo o zcela jinou situaci a soud by se platností smlouvy o úvěru musel zabývat. Zástavní právo je totiž právem akcesorickým (jak správně namítal odvolatel), z čehož vyplývá, že pokud by byla smlouva o úvěru neplatná, nevznikl by dluh z této smlouvy, a tedy ani zástavní právo, které bylo zřízeno k jeho zajištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001). Jestliže by v projednávané věci vznikl dluh, pro jehož zajištění bylo zástavní právo zřízeno, i z neplatné smlouvy o úvěru, vzniklo by na základě zástavní smlouvy i zástavní právo k jeho zajištění a jeví se proto být nadbytečným zabývat se platností smlouvy o úvěru a zejména k této otázce v rozporu se zásadou procesní ekonomie případně provádět obsáhlé dokazování. Soud prvého stupně proto nepochybil, pokud se platností smlouvy o úvěru nezabýval.

9. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvého stupně, když zástavní smlouvu neshledal neplatnou z důvodu, že by ji žalobce uzavřel v omylu o rozhodující skutečnosti (§ 583 o. z.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně (srov. rozsudky ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017). Jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným omylem o skutkových okolnostech je poté jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohl-li jednající rozpoznat skutečný stav věci ani poté, co by vyvinul obvyklou péči, kterou lze na něm požadovat. Byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (skutečný stav), o omluvitelný omyl nejde (srov. např. rozsudky ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, a ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1595/2019).

10. V projednávané věci z výpovědi samotného žalobce vyplývá, že bezdůvodně spoléhal toliko na informace od svého syna o důvodech, povaze a účelu úvěru a s uzavřením zástavní smlouvy souhlasil, ač si jistě předtím ještě mohl vyžádat od svého syna či zástupce společnosti , právnická osoba, další podrobnější informace a podklady k majetkové situaci svého syna, jeho podnikání a uzavíraným smlouvám, případně jako právní laik se i poradit s právníkem. Žalobce tak přinejmenším z nedbalosti nevyužil možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti (nevyvinul obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

11. Soud prvého stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, když zástavní smlouvu neshledal neplatnou z důvodu, že by při jejím uzavírání bylo druhou stranou zneužito žalobcovy tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti (§ 1796 o. z.). Žalobce si byl vědom možných důsledků uzavřené zástavní smlouvy, tedy realizace zástavního práva prodejem jeho nemovitostí v případě neplnění závazků svého syna z úvěrové smlouvy. Tíseň ve smyslu citovaného ustanovení pak nelze spatřovat v tom, že smlouva byla uzavírána na chodbě obchodního domu. V tomto případě nelze ani dospět k závěru, že by žalobce ve smyslu § 1796 o. z. poskytnul plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

12. Pro úplnost odvolací soud dodává, že z provedeného dokazování neshledal neplatnost zástavní smlouvy ani pro její rozpor se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem (§ 580 odst. 1, § 588 o. z.). Tvrzení žalobce o společném postupu dlužníka a zástavního věřitele za účelem dosažení společného cíle, poskytnutí úvěru dlužníkovi bez jeho úmyslu úvěr splácet a nuceného prodeje zástavy lze mít za vyvrácené výpovědí samotného žalobce, že jej jak společnost , právnická osoba, , tak žalovaná opakovaně telefonicky žádaly, aby donutil syna úvěr splácet.

13. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, jehož nesprávnost odvolatel ani nenamítal, kdy soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalovaná rovněž zcela úspěšná, a proto jí odvolací soud přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 11 295,88 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny podle § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) v sazbě 3 100 Kč a podle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. , hodnota, Sb., za 1 úkon právní služby (účast na jednání) v sazbě 5 620 Kč, 2 paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč a 450 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrady cestovních výdajů ve výši 1 825,88 Kč za cestu osobním automobilem z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět (při délce cesty celkem 204 km, průměrné spotřebě 8,8 l/100 km, ceně benzinu 35,80 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km).