11 Co 208/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví, o určení neexistence zástavních práv a zákazů zcizení a zatížení a o vyklizení nemovitých věcí o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 6. 2025, č. j. 17 C 137/2023-719 Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 97 905,94 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně určil, že vlastníkem jednotek č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a spoluvlastnického podílu o velikosti 2/11 na jednotce č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vymezených v pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , a pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , včetně podílů na společných částech nemovitosti, v k. ú. , Anonymizováno, a obci , adresa, (dále jen „předmětné nemovité věci“), je žalobkyně (výroky I až V), dále určil, že na předmětných nemovitých věcech neváznou blíže specifikovaná zástavní práva smluvní a zákazy zcizení a zatížení (výroky VI až X), žalovanému uložil předmětné nemovité věci vyklidit (výrok IX) a dále zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 1 989 150,57 Kč (výrok XII) a státu ve výši 2 170,40 Kč (výrok XIII). Rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný jako kupující a současně jako zástupce žalobkyně jako prodávající uzavřel 3 kupní smlouvy dne 19. 9. 2022, kterými mělo dojít k prodeji předmětných nemovitých věcí za kupní ceny 8 700 000 Kč, 2 500 000 a 4 120 970 Kč, oproti nimž byly současně započítány pohledávky žalovaného vůči žalobkyni ve stejných částkách (včetně smluvních pokut a úroků z prodlení) podle smlouvy o zápůjčce (jistiny ve výši 4 700 000 Kč) ze dne 17. 4. 2019. Žalovaný jako zástavní věřitel a současně jako zástupce žalobkyně jako zástavního dlužníka dále uzavřel 4 zástavní smlouvy dne 20. 8., 22. 8. a 31. 8. 2022 a 1. 3. 2023, kterými byl ujednán vznik zástavních práv a zákaz zcizení a zatížení k předmětným nemovitým věcem pro pohledávky žalovaného ve výši 1 900 000 Kč dle smlouvy o zápůjčce z 1. 5. 2021, ve výši 4 900 000 Kč podle smlouvy o zápůjčce z 17. 4. 2019, ve výši 2 000 000 Kč podle smlouvy o zápůjčce z 1. 4. 2021 a ve výši 2 680 748 Kč podle smluv o zápůjčce z 26. 3. 2019, 12. 2. 2020 a 1. 3. 2023. Dále bylo nesporné udělení plných mocí žalobkyní žalovanému z 13. 6. 2018 k zastupování ve všech právních a faktických jednáních týkajících se výstavby bytových domů , Anonymizováno, , Anonymizováno, a s tím souvisejících záležitostí a z 24. 2. 2021 ke generálnímu zastupování ve všech věcech týkajících se zmocnitele. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobkyně o záměru žalovaného zajistit vznik věcných práv a převod vlastnického práva k jednotkám v č. p. , Anonymizováno, v k. ú. , Anonymizováno, věděla (tj. před uzavřením smluv). Základní otázkou (problémem) bylo, zda se účastníci dohodli na konkrétním vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s dokončením projektu , Anonymizováno, , Anonymizováno, (zejména odměny žalovaného a vypořádání finančních prostředků, které měl žalobkyni poskytnout). Z provedených důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný neinformoval žalobkyni o záměru realizovat uzavření kupních a zástavních smluv před jejich podpisem, byť účastníci o převodu některých jednotek, o vypořádání finančních prostředků žalovaného vložených do projektu a i o zřízení zástavních práv jednali (aniž došlo k definitivní dohodě na konkrétním způsobu vypořádání a aniž žalovaný o svém konkrétním záměru právně za žalobkyni jednat žalobkyni před tímto jednáním vyrozuměl). Žalovaný zpochybňoval existenci rozporu zájmů žalobkyně a žalovaného (v souvislosti s uzavřením předmětných smluv). Rozpor (konflikt) zájmů se s ohledem na samokontraktaci předpokládá. Obrana žalovaného vycházela z vědomosti žalobkyně o konkrétních právních jednáních účastníků (předem, před jejich uskutečněním), a tedy z neexistence konfliktu zájmů vyloučeného právě vědomím žalobkyně o plánovaných právních jednáních. V řízení však vědomost žalobkyně o konkrétních sporovaných jednáních před jejich uskutečněním prokázána nebyla. Pokud šlo o vyrovnání a zajištění pohledávek žalovaného vůči žalobkyni, které nebyly mezi účastníky nesporné, pak jde jen těžko o řešení situace bez rozporu zájmů. Vyloučením, popř. odklizením rozporu zájmů by nepochybně bylo, pokud by před jejich uzavřením byly smlouvy předestřeny žalobkyni k reakci, k čemuž však nedošlo. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o řešení vzájemných práv a povinností při realizaci projektu , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Dále dospěl k právnímu závěru, že naléhavý právní zájem je dán. Žalovaný jako smluvní zástupce žalobkyně realizoval ve svůj prospěch 3 kupní smlouvy (§ 2079 odst. 1, § 2128 a násl o. z.) a 4 smlouvy o zřízení věcných práv k nemovitým věcem (§ 1309 odst. 1, odst. 2, § 1761 o. z.). Na spor mezi účastníky, zda žalobkyni váží uvedená právní jednání uskutečněná v rámci smluvního zastoupení, dopadá § 437 o. z. Pro aplikaci tohoto ustanovení je podstatná existence konfliktu zájmů. Žalobkyně se jí dovolává, žalovaný jí popírá. Rozpor (konflikt) zájmů se presumuje (vyvratitelnou domněnkou) a je dán tím, že právními jednáními, o které šlo, došlo k přesunu majetkových hodnot mezi účastníky a zřízení práv jednoho k majetku druhého, které nebylo výrazem konsenzu mezi účastníky. Pokud tedy žalovaný učinil (sám) volbu o podobě vypořádání vztahů mezi účastníky, neseznámil zastoupenou žalobkyni s touto volbou před uskutečněním právního jednání a realizoval právní jednání (podle nedohodnutých podmínek), vyloučil právo zastoupené odvolat plnou moc v rámci svého nesouhlasu s plánovaným právním jednáním; žalovaný tak ani nemohl vyloučit presumovaný rozpor (konflikt) zájmů mezi účastníky. Žádné z právních jednání před podpisem smluv a komunikací mezi účastníky neprokazuje, že by žalovaný seznámil žalobkyni s konkrétním záměrem konkrétního právního jednání (ideálně ve formě předložení jeho konceptu). Pokud tak žalovaný neučinil, pak nemůže (s ohledem na pasivitu žalobkyně po seznámení s obsahem právních jednání) právní jednání žalobkyni vázat. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně s těmito jednáními učiněnými v kolizi zájmů (po jejich uskutečnění) nevyslovila souhlas. Podepsání právních jednání za účastníky a jejich uplatnění ve vkladovém řízení s velkým časovým odstupem budí dojem pojistky pro případ, že žalobkyně nebude souhlasit s nároky žalovaného. Pro tento účel však nemůže smluvní zastoupení sloužit. Pokud měl žalovaný vůči žalobkyni pohledávky, není akceptovatelné, aby sám posoudil splnění podmínek pro výplatu odměny nebo vrácení konkrétní částky a využil pro prosazení svých práv smluvní zastoupení, ledaže žalobkyně s tím souhlasí. Řešení právních jednání smluvního zástupce ve vlastní věci je dvojí. A) Seznámení žalobkyně s konkrétním záměrem uskutečnění právního jednání; v takovém případě je vyloučena aplikace § 437 o. z. Pokud bez zbytečného odkladu zastoupená nereaguje nesouhlasně např. odvoláním plné moci, pak zástupce může právní jednání ve vlastní věci uskutečnit, aniž by se mohla zastoupená dovolávat kolize zájmů. B) Pokud k seznámení se záměrem zástupce jednat jménem zastoupené ve vlastní záležitosti před uskutečněním právního jednání nedojde, pak nemůže zástupce důsledky právního jednání pro zastoupenou nijak ovlivnit; je pouze věcí zastoupené (žalobkyně), zda s právním jednáním (uskutečněným v rozporu zájmů) vysloví souhlas (a zavazující účinky právního jednání tak založit). Pokud se žalovaný dovolával toho, že sporovaná právní jednání nebyla učiněna v kolizi zájmů, pak je to v rozporu s jejich charakterem (přesun majetkových hodnot a zřízení práv k majetku žalobkyně). Konflikt je třeba posuzovat z objektivizovaného hlediska, nikoli z představy zástupce, co odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Převod vlastnického práva za konkrétních podmínek a zřízení dalších věcných práv ve prospěch zástupce by měly být odsouhlaseny zastoupeným. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný žalobkyni s konkrétními záměry seznámil. Mezi účastníky žádná definitivní dohoda o vypořádání vzájemných vztahů nebo jejich části nevyplývala. Protože soud uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně byla před uzavřením (podpisem) smluv uvědoměna o konkrétním záměru žalovaného a protože mezi účastníky byl presumovaný (a i objektivně existující) konflikt zájmů týkajících se převodu nemovitých věcí a zřízení zástavních a dalších věcných práv, byla splněna podmínka pro aplikaci § 437 odst. 2 o. z.; žalobkyně by byla vázána pouze tehdy, pokud by bez zbytečného odkladu po zjištění právní jednání schválila ve smyslu § 440 odst. 1 o. z. Jelikož žalobkyně není právními jednáními vázána, je její nárok na určení vlastnických práv a neexistence věcných práv po právu. Soud rozhodl současně o povinnosti žalovaného nemovité věci vyklidit podle § 1040 odst. 1 o. z., protože k nim nemá žádná práva věci užívat.

2. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný sice jednal při uzavírání napadených právních jednání v presumovaném střetu zájmů, kdy měl či mohl mít v průběhu smluvního zastoupení odlišné ekonomické či majetkové zájmy s ohledem na existenci jeho pohledávky za žalobkyní a zájmu nabýt do svého vlastnictví jednotky, ale žalobkyně o existujícím střetu zájmů po dobu smluvního zastoupení věděla a vědět musela a jsou naplněny podmínky pro uplatnění výjimky dle § 437 odst. 1 věta druhá o. z., tedy napadená právní jednání žalobkyni zavazují. Pro naplnění předpokladů pro aplikaci výjimky není zapotřebí, aby zástupce předem informoval zastoupeného o konkrétním obsahu zamýšlených smluv před jejich uzavřením, takový postup by byl v rozporu s podstatou smluvního zastoupení na základě neomezené (generální) plné moci. Sporné otázky byly vymezeny při prvním jednáním dne 17. 4. 2024 tak, že žalobkyně o záměru žalovaného zajistit vznik věcných práv a převod vlastnického práva k jednotkám věděla bez dovětku „před uzavřením příslušných smluv“, který přidal soud v napadeném rozsudku a na který se dokazování nesoustředilo. Nesprávné právní posouzení věci spočívalo ve výkladu § 437 odst. 1 o. z. a definování podmínek pro naplnění výjimky podle tohoto ustanovení. Soud kladl na podmínky pro naplnění výjimky příliš přísná kritéria. Odůvodnění soudu žalovaný vnímá jako přepjatý formalismus, pokud soud požaduje, aby pro naplnění výjimky existovala naprostá shoda mezi účastníky o obsahu uzavíraných smluv předtím, než jsou uzavřeny. Citované ustanovení dopadá na situace, kdy v obecné rovině a rámcově zastoupený ví či musí vědět o eventuálním střetu zájmů zástupce a je mu dán prostor, aby plnou moc z opatrnosti omezil či vypověděl. Střet zájmů zástupce se zájmy zastoupeného lze vnímat primárně v majetkové rovině. Pokud žalovaný investoval zápůjčkami vysoké finanční částky a zároveň projevoval zájem nabýt do svého vlastnictví některé z jednotek developerského projektu, přičemž některé mu žalobkyně nabízela jako odměnu, lze mít za prokázané, že žalovaný měl zájem získat své investované prostředky zpět a současně vlastnické právo k jednotkám. Žalobkyně o těchto zájmech žalovaného věděla a mohla plnou moc zástupci omezit, že nemůže jednat ve své vlastní věci. Pokud tak neučinila, ačkoliv věděla, že udělené plné moci jsou generální a lze je využít i k převodu vlastnického práva ve prospěch žalovaného, popř. zřízení jiných věcných zpráv k jednotkám, právní jednání učiněná žalovaným ji zavazují.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání považovala napadený rozsudek za zcela správný a souladný se zákonem, jeho odůvodnění za přesvědčivé a vyčerpávající, nesouhlasila s důvody odvolání a navrhla napadený rozsudek potvrdit.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, případně byly označeny po koncentraci řízení a soud k nim proto nemohl přihlížet podle § 118b o. s. ř., jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalovaný v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. Soud prvého stupně z provedených důkazů dospěl především ke správnému skutkovému závěru, že žalovaný jako smluvní zástupce žalobkyně na základě generální plné moci ze dne 24. 2. 2021 uzavřel se žalobkyní 3 kupní smlouvy dne 19. 9. 2022, kterými na sebe převedl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, přičemž oproti jejich kupním cenám započetl svoje pohledávky ze smlouvy o zápůjčce, a dále 4 zástavní smlouvy dne 20. 8., 22. 8. a 31. 8. 2022 a 1. 3. 2023, kterými předmětné nemovité věci zatížil zástavními právy a zákazy zcizení a zatížení pro zajištění svých pohledávek vůči žalobkyni, aniž předem žalobkyni informoval o svém záměru uzavřít tyto smlouvy.

7. K námitkám odvolatele je dále třeba uvést, že při prvním jednání ve věci dne 17. 4. 2024 soud prvého stupně v rámci sdělení výsledků přípravy jednání podle § 118 odst. 2 o. s. ř. vymezil na základě obsahu podání účastníků sporná právně významná skutková tvrzení účastníků mj., „že žalobkyně o záměru žalovaného zajistit vznik věcných práv k jednotkám v č. p. , Anonymizováno, v katastrálním území , Anonymizováno, a dále zajistit převod vlastnického práva k těmto jednotkám věděla“. Slovo „záměr“ obecně označuje snahu, cíl, plán nebo úmysl něco učinit, něčeho dosáhnout (v budoucnu). Žalovanému, zastoupenému advokátem, muselo být z průběhu řízení zřejmé, co konkrétně bylo rozhodnou skutečností, která je mezi účastníky sporná a ke které soud provádí dokazování, tedy zda žalovaný informoval žalobkyni o svém záměru uzavřít předmětné kupní a zástavní smlouvy ještě před jejich uzavřením. Provedenými důkazy (zejména e-mailovou korespondencí účastníků) bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla o záměru žalovaného uzavřít předmětné kupní a zástavní smlouvy informována před jejich uzavřením, když v době, kdy již byly uzavřeny, účastníci ještě jednali o vzájemném vypořádání, včetně převedení některých z předmětných jednotek do vlastnictví žalovaného jako odměny za jeho činnost pro žalobkyni. Tím byla vyvrácena žalovaným tvrzená skutečnost, že žalobkyni informoval o svém záměru ještě před uzavřením předmětných smluv, tedy skutkový stav o této skutečnosti byl zjištěn jinak, než tvrdil žalovaný, a pak nebyl důvod přistoupit k poučení žalovaného podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016, či rozsudek z 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).

8. Soud prvého stupně správně vycházel z toho, že ustanovení § 437 odst. 2 o. z. upravuje vyvratitelnou právní domněnku existence rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná ve vlastní záležitosti. V této souvislosti lze podotknout, že v procesní rovině nachází vyvratitelná právní domněnka svůj odraz v § 133 o. s. ř., který určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka vyvrácena, musí mít soud podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). V řízení před soudem prvého stupně právní domněnka existence střetu zájmů vyvrácena nebyla, v odvolání žalovaný již ani tento střet zájmů nezpochybňoval, a odvolací soud proto z této domněnky vycházel (aniž by případně musel žalovaného v tomto směru poučit podle § 118a o. s. ř. o jeho důkazním břemeni).

9. Odvolací soud rovněž nepřipustil jako nadbytečný žalobcem navržený důkaz usnesením Policie ČR ze dne 25. 6. 2025 o zajištění jednotek, které bylo z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné.

10. Podle § 437 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět (odst. 1). Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti (odst. 2).

11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zástupce vždy jedná (má jednat) v zájmu zastoupeného. Pro případ, že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného je rozpor, odebírá ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zástupci oprávnění zastupovat. Jinak řečeno, v rozsahu, v němž jsou zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu, zástupci (zásadně) nesvědčí oprávnění zastupovat. Výjimku upravuje citované ustanovení pro smluvní zastoupení, a to pro případ, kdy zmocnitel o rozporu mezi jeho zájmy a zájmy zmocněnce věděl či vědět musel; zákonodárce tak ponechává na zastoupeném (zmocniteli), zda přes existující rozpor v zájmech zachová svému smluvnímu zástupci (zmocněnci) oprávnění zastupovat, či zda jeho zástupčí oprávnění omezí (např. udělením pokynů) nebo ukončí. Rozpor v zájmech, o němž zmocnitel ví či vědět musí, neomezuje zástupčí oprávnění zmocněnce; zmocněnec je i přes tento rozpor oprávněn zmocnitele zastupovat. Jedná-li zástupce i přesto, že mezi jeho zájmy a zájmy zastoupeného je rozpor (bránící zastupování), překračuje své zástupčí oprávnění (jedná v záležitosti, v níž není oprávněn zastupovat). Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, přitom není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe. Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí (srov. rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněný pod č. 54/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí. Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).

12. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 437 o. z. a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a pro stručnost v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též zcela odkazuje. Soud prvého stupně dospěl především ke správnému závěru, že pokud žalovaný při uzavření předmětných kupních a zástavních smluv vystupoval na základě všeobecné plné moci na straně jedné v zastoupení žalobkyně a na straně druhé sám, je zde dán presumovaný rozpor v zájmech účastníků podle § 437 odst. 2 věta druhá o. z. (který nebyl žalovaným vyvrácen) z důvodu, že žalovaný takto jednal ve vlastní záležitosti. Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo dále rozhodné, zda žalobkyně jako zastoupená o takovém rozporu mezi jejími zájmy a zájmy žalovaného jako zástupce věděla či vědět musela. Protože pokud by tomu tak bylo, nastala by výjimka z nemožnosti zastoupit jiného pro rozpor v zájmech podle § 437 odst. 1 o. z. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že aby v tomto případě bylo možno uzavřít, že žalobkyně o rozporu mezi jejími zájmy a zájmy žalovaného věděla či vědět musela, musel by ji žalovaný seznámit se svým konkrétním záměrem učinit předmětná právní jednání před jejich uzavřením, a pokud tak žalovaný neučinil a žalobkyně bez zbytečného odkladu po zjištění uzavření předmětných smluv tyto dodatečně neschválila (§ 440 odst. 1 o. z.), těmito právními jednáními není vázána. Aby totiž žalobkyně mohla či musela vědět o rozporu mezi zájmy účastníků, musel jí být znám konkrétní (případně alespoň podstatný) obsah zamýšlených právních jednání, aby tak mohla seznat, jakých zájmů účastníků se tato právní jednání týkají a zda je mezi těmito zájmy rozpor. Zájem žalovaného na nabytí některých z předmětných jednotek jako odměny za jeho činnost pro žalobkyni a na vrácení zapůjčených finančních prostředků, prezentovaný při jednáních účastníků o vzájemném vypořádání, k závěru o vědomosti žalobkyně o rozporu zájmů účastníků ve vztahu k předmětným kupním a zástavním smlouvám nepostačuje. Lze dodat, že pokud žalovaný za situace, kdy mu byla žalobkyní udělena generální plná moc za účelem zajištění realizace developerského projektu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “, jednal ve vlastní záležitosti, kdy na sebe převedl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem se započtením své pohledávky na kupní cenu a zatížil je zástavními a dalšími věcnými právy k zajištění svých pohledávek vůči žalobkyni, nelze než takové jednání považovat za exces a zneužití všeobecné plné moci, které nemůže požívat ochrany, naopak je nutno před takovým nepoctivým jednáním a zjevným zneužitím práva chránit zastoupenou žalobkyni. Žalobkyně, která měla v žalovaného důvěru, takové zneužití práva nemohla předvídat a případně v tomto směru plnou moc omezit či ji vypovědět. Zástupce by měl vždy jednat v zájmu zastoupeného, nikoli ve vlastním zájmu. Zastoupení nemůže sloužit k vypořádání vzájemných sporných práv a povinností. Soud prvého stupně dále dospěl ke správnému závěru, že žalovaný předmětné nemovité věci neoprávněně zadržuje ve smyslu § 1040 o. z., jestliže mu nesvědčí vlastnické právo, a v řízení nevyšla najevo ani jiná práva k jejich užívání, a jsou tak splněny podmínky pro jejich vydání vyklizení žalovaným.

13. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, jejichž nesprávnost odvolatel ani nenamítal, kdy soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení a státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů na svědečné. Žalovaný nenamítal nesprávnost výpočtu nákladů řízení žalobkyně či jejich neúčelnost, a v podrobnostech tak lze odkázat na jejich specifikaci v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaný rovněž netvrdil žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. a ani odvolací soud takové okolnosti nezjistil z obsahu spisu.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení rovněž zcela úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 97 905,94 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, odst. 4 písm. a), § 9a odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), určené z tarifní hodnoty ve výši 4 345 000 Kč (tj. součet tarifních hodnot jednotlivých věcí, tedy 5 x 500 000 Kč o určení vlastnictví, 15 x 113 000 Kč o určení neexistence zástavních práv a zákazů zcizení a zatížení a 5 x 30 000 Kč o vyklizení, a to za 3 úkony právní služby v sazbě 25 700 Kč (vyjádření k odvolání, vyjádření ze dne 25. 3. 2026, účast na jednání), 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 adv. tarifu), náhrady cestovních výdajů ve výši 1 864 Kč za cestu osobním automobilem z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět (délka cesty 194 km, průměrná spotřeba 7,9 l/100 km, cena benzinu 46,90 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km), náhrady za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 adv. tarifu) a 21 % DPH (viz blíže specifikace nákladů řízení č. l. 784).