11 Co 210/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka, advokátem sídlem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 255 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 5. 2024, č. j. 16 C 123/2023-57, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 5. 2024, č. j. 16 C 123/2023-61 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 23 510,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky Jméno advokátky.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 255 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a na nákladech řízení částku 74 535,70 Kč (výrok II), státu náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Rozsudek odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že dne 1. 9. 2021 si žalobkyně pronajala vozidlo Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno od pronajímatele právnická osoba na dobu od 1. 9. do 5. 9. 2021. Následně způsobem, který není právně rozhodný, se vozidlo dostalo do dispozice žalovaného, který s ním způsobil dne 9. 9. 2021 dopravní nehodu. Pokud jde o způsob předání vozu žalovanému, žalobkyni nemohlo být na závadu, že z důvodů procesní opatrnosti nedoplnila žádné tvrzení. Regresní nárok žalobkyni vůči žalovanému vznikl ve všech myslitelných variantách, protože žalovaný poškodil z nedbalosti vozidlo, které měla žalobkyně podle smlouvy vrátit nepoškozené autopůjčovně. Žalovaný si měl počínat tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví jiného, kdy porušil prevenční povinnost podle § 2900 o. z. Tento závěr platí bez ohledu na způsob, jímž se vůz dostal do dispozice žalovaného. Z protokolu o nehodě z 10. 9. 2021 vyplývá, že po nehodě řidič opustil vůz a odešel, avšak ještě během šetření se na místo dostavil žalovaný a uvedl hlídce policie, že v důsledku oslnění sluncem havaroval s vozem a narazil do domu v Sedlicích. S tím koresponduje příkaz vydaný MěÚ Blatná 8. 2. 2022 v přestupkovém řízení, podle něhož je žalovaný vinen, že se z nedbalosti dopustil přestupku a byla mu uložena pokuta 3 000 Kč. Základ nároku je dán z důvodu, že žalovaný neopatrnou jízdou způsobil poškození vozidla, které měla žalobkyně pronajato od třetího subjektu, takže jakékoliv výdaje, které následně žalobkyni vznikly, byly způsobeny v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Protiprávnost byla prokázána rozhodnutím o přestupku. Jelikož žalobkyně byla podle nájemní smlouvy povinna vrátit vůz nepoškozený ve sjednaném termínu, dopustila se vůči autopůjčovně porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.), kdy vzniklá škoda na straně autopůjčovny se hradí bez ohledu na zavinění. Základ nároku je tedy po právu. Ohledně výše nároku žalobkyně prokázala spisem předchozího řízení, že škoda vzniklá na pronajatém vozidle činila nejméně 208 300 Kč. Před nehodou mělo vozidlo obvyklou cenu 385 500 Kč (ocenění vozidla na č. l. 189 předchozího řízení). Poškozený vůz pronajímatel prodal v internetové aukci za 177 200 Kč. Dále vznikla žalobkyni v důsledku nehody povinnost uhradit smluvní pokutu 50 000 Kč na základě porušení povinnosti nesvěřovat pronajaté vozidlo třetím osobám. Částka 47 916 Kč jako ušlý zisk autopůjčovny byla prokázána smlouvou s dalším zájemcem ze dne 6. 9. 2021, kdy vůz měl být pronajat na dobu od 13. 9. do 22. 10. 2021 za nájemné 47 916 Kč vč. DPH (tato smlouva byla zmařena). Dále byla žalobkyně v důsledku protiprávního činu žalovaného nucena marně vynaložit půjčovné 18 876 Kč, kdy šlo o 10 dnů po 1 190 Kč + DPH + 4 Kč/km při ujetí 925 km. Celková výše závazku, který měla žalobkyně po nehodě vůči autopůjčovně, tedy činila 325 092 Kč. Žalobkyně měla zároveň právo vůči žalovanému podle § 2894, § 2900 o. z. na úhradu této částky. Následně se žalobkyni podařilo s autopůjčovnou dosáhnout dohody, podle které žalobkyně uhradila celkově pouze 255 000 Kč.

2. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém namítal, že rozsudek byl vydán předčasně, bez relevantních skutkových zjištění, která jsou pro rozhodnutí ve věci nezbytná a jejichž zjištění žalovaný navrhoval. Soud prvého stupně rezignoval na zjišťování obsahu smluvního (či bezesmluvního) závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Tato zjištění jsou pro rozhodnutí ve věci podstatná, neboť je namístě zkoumat míru zavinění škůdce (žalovaného), ale také míru spoluzavinění poškozené (žalobkyně), tj. zda nezanedbala svoji zákonnou prevenční povinnost a škodu si do jisté míry nezpůsobila sama. Žalobkyně svoje tvrzení k obsahu vztahu s žalovaným odmítla doplnit. Soud toliko zjistil, že si zapůjčila automobil v půjčovně a následně se vozidlo dostalo nějakým způsobem do dispozice žalovaného, který nebyl ani občanem Evropské unie a který s vozidlem způsobil nehodu. Soud nezjišťoval, zda se žalobkyně zabývala např. tím, zda má žalovaný pro naše území platné řidičské oprávnění, zda rozumí pravidlům silničního provozu, zda se dorozumí českým jazykem, zda jsou mu známy povinnosti řidiče či zda je zdravotně způsobilý k řízení vozidla. V případě, že se vozidlo dostalo do dispozice žalovaného na základě smluvního vztahu s žalobkyní, pravděpodobně žalobkyně porušila svoji prevenční povinnost již s ohledem na to, že ujednáním smlouvy o zápůjčce vozidla byl závazek žalobkyně vozidlo neposkytovat třetím osobám. Dostalo-li se vozidlo do dispozice žalovaného beze smluvního vztahu s žalobkyní, pak z hlediska posuzování prevenční povinnosti žalobkyně bylo namístě zkoumat, kdy se vozidlo dostalo do dispozice žalovaného, jakým způsobem, kdy se to žalobkyně dozvěděla a jak na to reagovala. Tím, že soud na zjištění rezignoval, zatížil řízení vadou, která činí rozsudek nepřezkoumatelným.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání považovala rozsudek za věcně správný. Soud se zabýval, zda žalobkyně neporušila prevenční povinnost. Mezi žalobkyní a žalovaným smluvní vztah nebyl, žalobkyně vozidlo žalovanému nesvěřila ani mu neumožnila jeho použití a prevenční povinnost neporušila. Žalovaný se dopustil protiprávního jednání, kterým způsobil škodu.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy, kdy provedenými důkazy byl skutkový stav zjištěn dostatečně, jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalovaný v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. V této souvislosti odvolací soud považoval za nedůvodnou námitku odvolatele, že soud prvého stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když se nezabýval spoluzaviněním, resp. spoluúčastí žalobkyně (§ 2918 o. z.). Řízení v této věci je řízením sporným, které je ovládáno zásadou projednací; ta spočívá v tom, že tvrzení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Soud do sporného řízení nesmí zasahovat tím, že by z vlastní iniciativy vnášel do sporu nové skutečnosti, které účastníci netvrdili, nebo prováděl důkazy, které účastníci nenavrhli, neboť by tím mohl ve prospěch jedné ze stran porušovat zásadu rovnosti účastníků. Aby se tedy soud prvého stupně mohl zabývat otázkou, nakolik se na způsobení škody podílela sama žalobkyně jako poškozená, musel by žalovaný v tomto směru tvrdit konkrétní rozhodné skutečnosti (a k jejich prokázání označit důkazy), což žalovaný neučinil. Žalobkyni povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti v její neprospěch (o její spoluúčasti) netíží. Žalobkyně přitom tvrdila (viz její vyjádření č. l. 26), že žalovanému vozidlo nepůjčila a ani mu neumožnila jeho užívání, a žalovaný měl vozidlo k dispozici na základě svého protiprávního jednání.

7. Podle § 2913 odst. 1 o. z., poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

8. Podle § 2917 o. z., kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

9. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je správné. Dospěl k závěru, že soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 2894 odst. 1, § 2900, § 2913 a § 2917 o. z. a dospěl ke správným právním závěrům, pokud jde o regresní nároky ve vztahu k náhradě škody na vozidle a ušlého zisku pronajímatele, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též odkazuje. Soud prvého stupně přitom dospěl především ke správnému závěru, že v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného, kdy z nedbalosti poškodil vozidlo, které měla žalobkyně pronajaté, a rozhodnutím správního orgánu byl proto uznán vinným ze spáchání nedbalostních přestupků proti zákonu o silničním provozu, byla žalobkyně povinna nahradit pronajímateli vozidla, společnosti právnická osoba, škodu na vozidle ve výši 208 300 Kč a ušlý zisk ve výši 47 916 Kč. Vznik této škody je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Žalobkyně jako nájemkyně byla podle § 2225 o. z. povinna vrátit pronajaté vozidlo pronajímateli ve stavu, v jakém ho převzala, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání. Pokud vozidlo ve stavu, v jakém je převzala, nevrátila, protože s ním žalovaný havaroval, žalobkyně tuto svou smluvní povinnost porušila. Občanský zákoník v ustanovení § 2913 zakládá tzv. kontraktní povinnost k náhradě, jestliže újma (škoda) vznikla porušením smlouvy (nesplněním povinnosti, k níž se účastník smlouvy zavázal). Odpovědnost podle tohoto ustanovení je objektivní, zavinění se tedy nezkoumá. Žalobkyně tak byla z důvodu porušení povinnosti z nájemní smlouvy povinna pronajímateli nahradit škodu, způsobenou žalovaným. Byly tak splněny zákonné předpoklady § 2917 o. z. pro vznik regresního nároku žalobkyně vůči žalovanému na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní na náhradu škody pronajímateli ve výši 255 000 Kč.

10. Protože součet výše škody na vozidle a ušlý zisk pronajímatele (celkem 256 216 Kč) přesahuje částku zaplacenou žalobkyní pronajímateli na základě dohody o narovnání (255 000 Kč), bylo již nadbytečné se zabývat dalšími nároky na náhradu zaplacené smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč a nájemného ve výši 18 876 Kč. Navíc pro účely rozhodnutí o těchto nárocích by bylo třeba ještě žalobkyni vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení dalších rozhodných skutečností, zejména k okolnostem převzetí vozidla žalovaným, době jeho užívání žalovaným a počtu jím najetých kilometrů, a označení důkazů k jejich prokázání, kdy soud prvého stupně tuto svou poučovací povinnost nesplnil.

11. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, jejichž nesprávnost odvolatel ani nenamítal, kdy soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně rovněž zcela úspěšná, a proto jí odvolací soud přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 23 510,30 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 2 úkony právní služby (účast na jednání, vyjádření k odvolání) v sazbě 9 340 Kč, 2 paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč a 450 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky, ve spojení s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.) a 21 % DPH. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR lze podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni.