11 Co 246/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce Anonymizováno místo Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 7. 2025, č. j. 18 C 359/2024-53 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I potvrzuje. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 4 332,28 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení celkové částky 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 3 832,28 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byly tři samostatné žalobou uplatněné nároky opřené o zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, a to náhrada škody za nezákonnou vazbu, kterou vyčíslil žalobce na 500 000 Kč, náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 250 000 Kč a náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou dobu trestního řízení ve výši 50 000 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 89/2020 a v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9) podrobně popsal časový průběh a sled jednotlivých úkonů trestního řízení. Ve vztahu k nezákonnosti vazby a trestního stíhání uvedl, že došlo sice k zastavení trestního stíhání, nebyla ale zjištěna nezákonnost rozhodnutí o vazbě ani nesprávnost úředního postupu. Žalobce byl stíhán pro dva v usnesení o zahájení trestního stíhání popsané skutky a pro stejné skutky bylo pak trestní stíhání zastaveno. Důvodem zastavení byla další neúčelnost trestního stíhání, tedy postup dle ust. § 172 odst. 2 trestního řádu, a to s ohledem na odsouzení v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 16/2023 a tam uložený trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Žalobce netrval postupem dle ust. § 172 odst. 4 trestního řádu na pokračování řízení. Dle ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. v takovém případě nárok na náhradu škody nevznikne. Ve vztahu ke třetímu nároku, nepřiměřené délce řízení, soud ve shodě s žalovanou sice konstatoval nesprávný úřední postup s ohledem na absolutní délku řízení 3 roky a 3 měsíce, současně však uvedl, že řízení bylo vedeno plynule, bez období nečinnosti, probíhalo před soudy dvou stupňů a vyznačovalo se průměrnou složitostí. Délka řízení byla způsobena zejména nedostupností některých svědků. Bylo přihlédnuto i k osobě žalobce a způsobu jeho života. Žalobce byl uživatel omamných látek a měl bohatou trestní minulost, trestného jednání se dopouštěl opakovaně, a to dokonce i trestného činu vraždy, za kterou byl v minulosti odsouzen. Souběžně s předmětným trestním řízením byl žalobce trestně stíhán též ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 16/2020 a sp. zn. 1 T 16/2023, navíc skutek, pro který byl odsouzen ve věci sp. zn. 1 T 16/2023 spáchal v průběhu trestního řízení vedeného pod sp. zn. 4 T 89/2020, jehož případnou nepřiměřenou délku nyní soud posuzuje. Za dostatečný a plnohodnotný prostředek nápravy tak soud prvního stupně považoval ve shodě se žalovanou jen konstatování nepřiměřené délky řízení dle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Opačný postup a přiznání zadostiučinění by se dle názoru soudu příčilo obecné slušnosti. Na nákladech řízení pak soud stupně přiznal žalované částku ve výši 3 832,28 Kč dle vyhlášky 254/2015 Sb., a to za 6 úkonů po 300 Kč (vyjádření k žalobě, vyjádření k replice, 2krát příprava na ústní jednání a 2krát účast na ústním jednání), dále jízdné ve výši 916 Kč a prokázané náklady na ubytování ve výši 1 116,28 Kč.

3. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce napadl oba výroky, domáhal se zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítal nesprávné právní posouzení, jinou vadu řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Uvedl, že soud prvního stupně zaměňuje pojem trestný čin a skutek, odkázal na ust. § 160 odst. 1 trestního řádu a na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle žalobce je pro posouzení této věci důležité hodnocení trestného činu nikoliv skutku. Tyto kategorie mají vliv i na úvahu o vazbě dle ust. § 67 trestního řádu, kterou by nebyl žalobce ohrožen, pokud by byl stíhán za méně závažný trestný čin, tedy pokud by byl stíhán namísto zločinu loupeže jen pro přečin vydírání, neboť do vazby lze vzít obviněného jen v situaci, kdy je stíhán pro úmyslný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí nad 2 roky. Žalobce v řízení netvrdil, že by byl zproštěn obžaloby, a to ani částečně, ale argumentoval zákazem reformatio in peius s ohledem na v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech. Tímto rozsudkem již nebyl odsouzen pro zločin loupeže, a není tak možné v další fázi trestního řízení již jeho jednání jako loupež posuzovat, odsoudit jej za jeho spáchání a uložit mu trest dle ustanovení trestního zákona za loupež. Taková situace má dle žalobce shodné účinky, jako by byl obžaloby pro loupež zproštěn, neboť je nutné postupovat analogicky. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2215/14-1 je třeba při posuzování rozsahu viny a případného zproštění obžaloby vycházet z právního posouzení jednání jako trestného činu, popis skutku je v této otázce podružný. Posouzení jednání jako zločinu loupeže způsobilo ohrožení žalobce nejpřísnější sankcí, a to sazbou do 10 let. Před zastavením trestního stíhání však s ohledem na v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech byl ohrožen trestní sazbou jen do 4 let, tzn. měl 60% úspěch. Zahájení trestního stíhání pro trestný čin loupeže tedy bylo nezákonné, za tento trestný čin již nemohl být žalobce odsouzen. Soud prvního stupně však převzal argumentaci žalované a nijak se s argumentací žalobce nevypořádal, a to i ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání, kterou ve shodně se žalovanou jako porušení její povinnosti sice konstatoval, ale nepřiznal žádnou náhradu. Při nepřiměřené délce řízení by však měla být peněžitá náhrada pravidlem a jen zcela výjimečně by mělo dojít ke konstatování porušení bez jakékoliv finanční kompenzace. Odkázal při tom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23 a v něm citovaná rozhodnutí vyšších soudů. Zdůraznil dále, že porušení povinností a zásah v trestních řízeních je vždy vnímán jako závažnější. Argumentace soudu prvního stupně vztahující se k osobě žalobce a jeho jiným odsouzením mohou dle žalobce ovlivnit jen výši odškodnění, nikoliv samotný základ nároku. Pokud se týká nákladů řízení, k jejichž zaplacení byl zavázán, považoval jejich vyčíslení za správné, jen namítal, že za přípravu k jednání náhrada dle advokátního tarifu nenáleží.

4. Žalovaná odvolání směřovala jen proti výroku o nákladech řízení a namítala, že soud prvního stupně vyšel z nesprávné výše doložených nákladů na ubytování. Ty doložila žalovaná ve výši 1 616,28 Kč, soud prvního stupně se ale dopustil písařské chyby, když do rozhodnutí opsal jen 1 116,28 Kč. Součet celkové výše nákladů řízení měl činit 4 332,28 Kč, tedy o 500 Kč více, než uvedl soud prvního stupně v rozsudku.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná shrnula průběh trestního řízení od zahájení trestního stíhání, přes podání obžaloby až po vydání usnesení o zastavení trestního stíhání a zdůraznila, že jak skutkové vymezení jednání žalobce, tak jeho právní podřazení pod skutkové podstaty dle trestního zákona je shodné, nedošlo tak ani k částečnému zproštění obžaloby či rozhodnutí s obdobnými účinky. Ve vztahu k případné nezákonné vazbě a nezákonnému trestnímu stíhání uvedla žalovaná, že ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. výslovně upravuje situaci, kdy při zastavení trestního stíhání dle ust. § 172 odst. 2 trestního řádu právo na náhradu škody nevzniká. Dle ust. § 160 odst. 5 a 6 trestního řádu se zahajuje trestní řízení pro skutek a nikoli pro trestný čin, odkazuje při tom na komentáře autorů Draštík a spol. i Šámal a spol. Ve vztahu k nepřiměřené době řízení zdůraznila trestní minulost žalobce, který byl odsouzen i za vraždu, a uvedla, že souběžně probíhala další dvě řízení sp. zn. 4 T 16/2020, které bylo zahájeno dne 3. 1. 2020 a skončeno dne 23. 2. 2021 odsouzením, a sp. zn. 1 T 16/2023, které bylo zahájeno dne 24. 10. 2022 pro skutek spáchaný dne 23. 10. 2022, za který byl žalobce odsouzen dne 3. 1. 2024 rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 36/2024-889 ze dne 2. 5. 2024 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let do věznice s ostrahou. Žalobce pobýval ve výkonu trestu v době od 15. 3. 2021 do 14. 3. 2022 a ve vazbě pak v období od 23. 10. 2022 do 2. 5. 2024. Skutek, pro který byl odsouzen, spáchal dne 23. 10. 2022, tedy v průběhu řízení v předmětné věci, vyloučila proto zásadní dopad trvání řízení na osobu žalobce. Žalovaná odkázala na obecnou slušnost a spravedlnost a uzavřela, že v dané situaci ve shodě s judikaturou postačuje konstatování nepřiměřené délky řízení a není třeba další peněžitá satisfakce.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce, vyjádření žalované, k obsahu spisu, doplnil dokazování o listiny, které jsou obsaženy v trestním spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 89/2020, z nichž sice soud prvního stupně dovodil skutková zjištění, ale výslovně je k důkazu neprovedl, byť žalovaná navrhovala veškeré listiny z trestního spisu, doplnil výpis žalobce z centrální evidence vězňů a dospěl následně k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které tvoří též základ jeho skutkových zjištění. Za podstatné považuje odvolací soud následující skutečnosti vyplývající z trestního spisu. K zadržení žalobce došlo dne 26. 10. 2020, téhož dne bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro dva skutky, k nimž mělo dojít dne 9. 10. 2020 a jimiž byly naplněny skutkové podstaty tří trestných činů, a to přečinu vydírání dle ust. § 175 odst. 1 trestního zákona, přečinu porušování domovní svobody dle ust. § 178 odst. 1 a 2 trestního zákona a zločinu loupeže dle ust. § 173 odst. 1 trestního zákona. Téhož dne bylo Okresním soudem v Karlových Varech rozhodnuto též o vzetí žalobce do vazby, která trvala do 15. 3. 2021, kdy důvody vazby pominuly, neboť byl žalobce převeden do výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na pravomocně uložený trest ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 4 T 16/2020. Přípravné řízení trvalo od 26. 10. 2020 do 31. 12. 2020, kdy byla podána obžaloba k soudu, a to pro stejné skutky i trestné činy, pro které bylo trestní stíhání zahájeno. Přípravné řízení tedy trvalo 2 měsíce. Hlavní líčení byla následně soudem prvního stupně nařízena v těchto termínech: 11. 2. 2021 se hlavní líčení pro nemoc přísedící nekonalo, 1. 3. 2021 se nekonalo, neboť se nedostavili svědci, 31. 3. 2021 byla čtena obžaloba a zahájeno dokazování, 12. 5. 2021 se nedostavili dva svědci , jméno FO, a , jméno FO, , 2. 6. 2021 byly předneseny závěrečné řeči a vyhlášen rozsudek č.j. 4 T 89/2020-249, kterým byl žalobce odsouzen pro všechny v obžalobě uvedené skutky i shodně kvalifikované trestné činy. Řízení před soudem prvního stupně tak v první fázi trvalo 6 měsíců. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 175/2021-267 ze dne 20. 7. 2021 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a spis byl vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení 29. 7. 2021. Soud prvního stupně pak nařídil hlavní líčení takto: 20. 9. 2021 se nedostavili svědci , jméno FO, a , jméno FO, , 8. 12. 2021 se opět nedostavili svědci , jméno FO, a , jméno FO, , 12. 1. 2022 se též nedostavili svědci , jméno FO, a , jméno FO, , 14. 2. 2021 se dostavil pouze svědek , jméno FO, , ale svědkyně , jméno FO, nikoliv. Hlavní líčení nařízené na 4. 3. 2022 bylo odročeno, neboť nově ustanovený obhájce žalobce požádal o odročení, aby se mohl s věcí seznámit. Ke změně obhájce došlo pro ztrátu důvěry vyslovenou předchozímu obhájci žalobcem. Dne 23. 3. 2022 se hlavní líčení nekonalo pro nemoc přísedící, 9. 5. 2022 a 30. 5. 2022 byl opětovně neúspěšný pokus o předvedení svědkyně , Anonymizováno, . Dne 17. 8. 2022 se hlavní líčení nekonalo, neboť se nedostavil obžalovaný ani svědkyně , jméno FO, . K hlavnímu líčení 10. 10. 2022 byl předveden obžalovaný a přesto, že se nedostavila svědkyně a úspěšný nebyl ani pokus o její předvedení, bylo přistoupeno k závěrečným řečem a vyhlášení rozsudku č. j. 4 T 89/2020-386. Tímto rozsudkem byl žalobce odsouzen pro všechny v obžalobě uvedené skutky, ty byly právně kvalifikovány jako tři trestné činy, nikoliv však již jako zločin loupeže, ale došlo k překvalifikaci jednoho skutku na přečin vydírání. Druhá fáze řízení před soudem prvního stupně tak trvala 1 rok a 1 měsíc. V jejím průběhu docházelo k opakovanému šetření pobytu svědkyně , Anonymizováno, a několika neúspěšným pokusům o její předvedení. Proti rozsudku podal odvolání žalobce i obžaloba v neprospěch žalobce, a to mimo jiné pro nesouhlas státního zastupitelství s překvalifikací jednání na trestný čin vydírání. V jednání žalobce byl obžalobou stále shledáván zločin loupeže. Rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 175/2021-425 ze dne 3. 1. 2023 zrušen a v jeho odůvodnění bylo mimo jiné konstatováno, že odvolací soud nezaujal ani v předchozím zrušovacím rozhodnutí kategorické stanovisko k tomu, zda skutek pod bodem 2) obžaloby je či není možné považovat za zločin loupeže. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 19. 1. 2023. Hlavní líčení u Okresního soudu v Karlových Varech byla následně nařízena na 27. 2. 2023, pátrání po svědkyni , Anonymizováno, i pokus o její předvedení však byl stále neúspěšný. K hlavnímu líčení nařízenému na 12. 4. 2023 bylo již úspěšně doručeno předvolání této svědkyni, ta slíbila se k hlavnímu líčení dostavit a také se dostavila. Vzhledem k omluvě přísedící pro nemoc však byl výslech svědkyně , Anonymizováno, proveden mimo hlavní líčení. Další hlavní líčení nařízená na 7. 6. 2023, 4. 9. 2023, 1. 11. 2023 a 3. 1. 2024 byla odročována s ohledem trestní řízení vedené u stejného soudu pod sp. zn. 1 T 16/2023 a týkající se taktéž žalobce a jeho jednání, kterého se měl dopustit v říjnu 2022 a které dle obžaloby naplňovalo mimo jiné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání a porušování domovní svobody, a za které hrozilo uložení přísnějšího trestu. Hlavní líčení nařízené na 24. 1. 2024 se již nekonalo. Trestní řízení proti žalobci bylo zastaveno usnesením č. j. 4 T 89/2020-484 ze dne 3. 1. 2024 pro neúčelnost s ohledem na odsouzení žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 16/2023 rozsudkem ze dne 3. 1. 2024 za spáchané trestné činy kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody dle ust. § 178 odst. 1, 2, 3 trestního zákona a přečin vydírání dle ust. § 175 odst. 1, 2 trestního zákona. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 1. 2024, žalobce proti němu nepodal stížnost a nežádal ani o pokračování trestního řízení. Z trestního spisu tak bylo zjištěno, že bylo soudem prvního stupně opakovaně pátráno po osobách svědků , jméno FO, a , Anonymizováno, a že bylo opakovaně žádáno o jejich předvedení k hlavnímu líčení Policí ČR. V případě svědkyně , Anonymizováno, se jednalo o pokusy neúspěšné (viz č. l. 295, 297, 305-309, 301, 314, 319 317, 327, 357, 364, 367, 369, 371, 376, 448-459, 463). Za podstatné odvolací soud považuje zmínit též úřední záznam sepsaný soudem prvního stupně se svědkyní , Anonymizováno, 5. 4. 2023 (č. l. 436), kdy nahlásila aktuální doručovací adresu, omluvila se, že se nedostavovala v minulosti na nařízená hlavní líčení, převzala předvolání na 12. 4. 2024 a současně uvedla, že jí v minulosti obžalovaný (nyní žalobce) zakázal se k hlavnímu líčení dostavit a svědčit proti němu. Z výstupu z centrální evidence vězňů odvolací soud dále zjistil, že žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody opakovaně, v roce 1997, 1998 a dále v období od 25. 6. 2002 do 25. 6. 2018, kdy trest vykonával ve věznici , adresa, , v době od 26. 10. 2020 do 14. 3. 2022, kdy trest vykonával ve věznici , adresa, . V současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody od 23. 10. 2022 do 23. 10. 2027 ve Věznici , adresa, s ohledem na odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 16/2023.

8. Žalobce uplatnil nárok ze třech titulů, a to za nezákonné rozhodnutí o vazbě, nezákonné trestní stíhání pro loupež, resp. nesprávný úřední postup spočívající v trestním stíhání pro loupež a dále za nepřiměřenou délku řízení. U prvních dvou uplatněných nároků je základem argumentace žalobce, že jeho trestní stíhání nebylo zastaveno pro trestný čin loupeže, nemohl být za trestný čin loupeže již v době, kdy k zastavení došlo, odsouzen, a to s ohledem na v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (č. j. 4 T 89/2020-386 ze dne 10. 10. 2022), ve kterém bylo jeho jednání právně kvalifikováno „jen“ jako přečin vydírání, nikoliv jako zločin loupeže. Tato argumentace žalobce však není správná. Žalobce opomněl, že odvolání proti citovanému rozsudku podal nejen on v pozici obžalovaného, ale též státní zástupce (viz č. l. 399 trestního spisu sp. zn. 4 T 89/2020), a to v neprospěch žalobce s ohledem na nesouhlas obžaloby s překvalifikací jednání žalobce na přečin vydírání. Z tohoto důvodu neplatí pro další řízení zákaz reformatio in peius dle ust. § 264 odst. 2 trestního řádu a závěr žalobce, že již není možné nadále jeho jednání posuzovat jako zločin loupeže a není možné jej ani dle ust. § 173 odst. 1 trestního zákona za tento trestný čin odsoudit, je nesprávný. Žalobce byl po zrušení citovaného rozsudku Krajským soudem v Plzni, tedy i v době zastavení trestního stíhání, stále ohrožen stejnou sazbou jako v době jeho zahájení. Je třeba odkázat i na usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 307/2022-425 ze dne 3. 1. 2023, v němž odvolací soud uvádí, že ani v předchozím usnesení č. j. 8 To 175/2021-267 ze dne 20. 7. 2021 neuvedl, že by kategoricky posouzení jednání žalobce jako zločinu loupeže vyloučil. Jednání žalobce bylo od počátku jeho trestního stíhání až do doby jeho zastavení kvalifikováno shodně (až na období od vyhlášení druhého rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 4 T 89/2020-386 ze dne 10. 10. 2022 do usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 307/2022-425 ze dne 3. 1. 2023), skutkově bylo vymezeno jednání po celou dobu shodně. Byť lze souhlasit se žalobcem, že v řízení před soudem prvního stupně neuváděl, že by byl částečně zproštěn obžaloby, jeho argumentace, že na něj je třeba v závěru trestního stíhání hledět tak, že je stíhán „již jen“ pro přečin vydírání, není správná. Druhé rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 4 T 89/2020-386 ze dne 10. 10. 2022, kterým byl žalobce nepravomocně odsouzen pro přečin vydírání (nikoliv tedy pro zločin loupeže) bylo totiž k odvolání žalobce, ale i státního zástupce v jeho neprospěch, odklizeno. Omezení ust. § 264 odst. 2 trestního řádu, tedy zákazem reformatio in peius proto v další fázi řízení nenastalo, a i v době zastavení trestního stíhání pro neúčelnost dle ust. § 223 odst. 2 trestního řádu ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu tak byl žalobce obžalován pro skutky kvalifikované mimo jiné jako zločin loupeže. S ohledem na ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, které zastavení trestního stíhání výslovně zmiňuje a v poznámce č. 8 odkazuje na ust. § 172 odst. 2 trestního řádu, pak nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu spočívající v náhradě za rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutí o vazbě ani rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno pro nezákonnost ani změněno dle ust. § 8 téhož zákona. Nárok na náhradu škody související s rozhodnutím o vzetí žalobce do vazby či s trestním stíháním žalobce a tím spojeným případným nesprávným úředním postupem tak nevznikl. Vazba nebyla ani v průběhu trestního řízení posouzena jako nezákonná. Důvod, proč byl žalobce z vazby propuštěn, souvisel s jeho odsouzením v jiné trestní věci a nástupem žalobce do výkonu trestu odnětí svobody, tedy důvody vazby tímto momentem pominuly. Ke druhému nároku je třeba ještě uvést, že žalobce sice splnil podmínky plynoucí z ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. pro uplatnění nároku u žalovaného před podáním žaloby, v jednání orgánů činných v trestním řízení však nelze shledat nesprávný úřední postup.

9. Poslední nárok byl žalobcem uplatněn z důvodu nepřiměřené délky řízení. Trestní řízení trvalo celkem 3 roky a 3 měsíce, z toho přípravné řízení 2 měsíce a první fáze řízení před soudem prvního stupně 6 měsíců. Tato doba je zcela v souladu s judikaturou vyšších soudů, v této fázi řízení nebyly zjištěny žádné průtahy ani nedostatky, doba této části řízení není nepřiměřená. Druhá fáze řízení před soudem prvního stupně po zrušení rozsudku Krajským soudem v Plzni trvala 1 rok a 1 měsíc. Jedná se sice již o dobu delší, důvodem trvání však byla mimo jiné změna obhájce žalobce, pátrání po svědcích , jméno FO, a , Anonymizováno, , neúspěšné pokusy o jejich předvedení a v jednom případě se dokonce po propuštění z výkonu trestu nedostavil k hlavnímu líčení ani žalobce, který musel být následně předveden Policií ČR (žalobce byl v průběhu této fáze řízení ve výkonu trestu nebo ve vazbě, po propuštění, které trvalo od 14. 3. 2022 do 23. 10. 2022 se sám na hlavní líčení nedostavil, byť mu předvolání bylo řádně doručeno). Průtahy na straně soudu zjištěny nebyly, hlavní líčení byla nařizována plynule. Svědkyni , Anonymizováno, se v této fázi řízení vyslechnout nepodařilo, její přítomnost se nepodařilo zajistit ani pomocí Policie ČR. Nutno uvést, že svědkyně byla osobou blízkou žalobci a že v následující fázi řízení se za toto své jednání omluvila a vysvětlila, že jí žalobce zakázal se k hlavnímu líčení dostavit a svědčit proti němu (viz č. l. 463 trestního spisu). Byť tyto informace byly zjištěny z úředního záznamu ze dne 5. 4. 2023 a nikoliv z výslechu svědkyně před soudem, jedná se tak o důkaz s menší důkazní hodnotou, okolnosti z něj zjištěné nelze přehlédnout a podceňovat. Ani v této fázi řízení tak nelze konstatovat porušení povinnosti státu spočívající v nepřiměřeně dlouhé době trvání této fáze řízení, na straně soudu nebyly zjištěny žádné průtahy, důvody spočívaly v objektivních okolnostech, které navíc nebyly mimo vliv žalobce. Následně bylo rozhodnutí soudu prvního stupně opět zrušeno odvolacím soudem a opakovaly se pokusy soudu prvního stupně o zajištění svědkyně , Anonymizováno, . Té se podařilo doručit dne 5. 4. 2023, k následnému hlavnímu líčení 12. 4. 2023 se dostavila, s ohledem na omluvu přísedící ze zdravotních důvodů pak byla vyslechnuta mimo hlavní líčení. Tato poslední fáze řízení před soudem prvního stupně trvala od 19. 1. 2023, kdy byl spis soudu prvního stupně vrácen, do 3. 1. 2024, resp. 16. 1. 2024, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce pro neúčelnost, tedy přibližně 12 měsíců. Po výslechu svědkyně , Anonymizováno, v dubnu 2023 bylo hlavní líčení odročeno na červen 2023 a následně s ohledem na souběžně vedené řízení s žalobcem v jiné trestí věci sp. zn. 1 T 16/2023 bylo vyčkáváno rozhodnutí v této věci. Určitá prodleva soudu prvního stupně, která však měla velmi logické zdůvodnění s ohledem na souběžně vedené trestní stíhání, tak trvala 9 měsíců.

10. Nepřiměřené délce řízení se věnuje judikatura vyšších soudů, např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 641/04, sp. zn. III. ÚS 529/03, sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 anebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva sp. zn. 20024/92 nebo sp. zn. 30979/96. Pro posouzení, zda je délka řízení nepřiměřená, je třeba hodnotit faktory, kterými jsou zejména složitost věci, chování žalobce, postup státních orgánů, význam řízení pro žalobce, počet stupňů soudní soustavy apod. Po analýze všech faktorů a vlivů je pak třeba vyhodnotit, zda důvody a délka řízení jsou v proporcionálním poměru. Dle judikatury vyšších soudů nelze vyjít jen z určité absolutní doby délky řízení vyjádřené konkrétním číslem. Ani Evropský soud pro lidská práva nekonkretizoval dobu, jejíž překročení by bylo možné považovat za nepřiměřenou, naopak vždy zdůrazňuje, že je třeba vyjít z konkrétních okolností. Ve věci Van Pelt proti Francii trvalo trestní řízení 8 let, 8 měsíců a 20 dní a bylo konstatováno, že se jedná o délku přiměřenou s ohledem na okolnosti. Naopak ve věci Bunkate proti Nizozemsku nebo Matwiejcuk proti Polsku stačila doba 2 let a 10 měsíců, resp. tři roky a 2 měsíce, a bylo konstatováno porušení na straně státu. Pokud tedy v dané věci celková doba trvání řízení činila 3 roky a 3 měsíce, nelze již ze samotného absolutního vyčíslení dojít k závěru o nepřiměřenosti takové doby. Doba v dané věci je hraniční, složitost věci je střední, význam řízení pro žalobce je nepochybně vyšší a významnější, neboť se jedná o trestní řízení, což samo o sobě význam řízení pro žalobce zvyšuje. Není však možné odhlédnout od toho, že žalobce je osobou s trestní minulostí, že byl v minulosti odsouzen za velmi závažný trestný čin vraždy a že byl souběžně souzen v dalších zahájených trestních řízeních, a dále že část doby, po kterou trestní řízení trvalo, byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nelze si nevšimnout ani toho, že v průběhu předmětného trestního řízení se dopustil jiného trestného jednání, jehož podstata byla obdobná a za které byl následně též na počátku roku 2024 odsouzen. Není tedy možné význam řízení pro žalobce, byť se jedná o řízení trestní, přeceňovat a od osoby žalobce zcela odhlížet, neboť se nejedná pro žalobce o dosud nepoznaný tlak a zkušenost. Jeho argumentaci, že byl ohrožen za zločin loupeže nikoli bezvýznamnou trestní sazbou a že mu z délky řízení plynuly nemalé psychické problémy, tak nelze přeceňovat s ohledem na jeho zkušenost a již několikrát prožité zážitky. Nepochybně je jeho postoj k řízení odchylný od osoby, která žádné zkušenosti s trestním řízení nemá. Orgány činné v trestním řízení včetně soudu prvního stupně se až na poslední fázi řízení snažily postupovat plynule a rychle, průtahy v jejich postupu zjištěny nebyly, problémy, na které narážely, byly mimo jejich vliv, zejména je třeba vyzdvihnout nedostupnost svědkyně , Anonymizováno, , která byla osobou blízkou žalobci a která uvedla, že jí obžalovaný zakázal, aby proti němu u hlavního líčení svědčila. Nelze si proto nevšimnout, že to byl vliv žalobce, který mohl zčásti způsobit zdržení v postupu soudu prvního stupně. Nelze si také nepovšimnout, že žalobce poté, kdy byl propuštěn z výkonu trestu, musel být k hlavnímu líčení 10. 10. 2022 předveden Policií ČR, když i přes předchozí řádné doručení předvolání se nedostavil k hlavnímu líčení 17. 8. 2022. Od jeho vlivu na délku řízení tak nelze odhlédnout. V řízení bylo navíc opakovaně podáno odvolání, konalo se tedy ve dvou fázích u odvolacího soudu a ve třech fázích u soudu prvního stupně. Odvolací soud se proto domnívá, že doba trvání trestního řízení je sice hraniční, ale nelze ani konstatovat, že by s ohledem na okolnosti konkrétního řízení byla nepřiměřená.

11. Byť předběžná otázka, zda bylo porušeno právo žalobce tím, že doba předmětného trestního řízení byla nepřiměřená, a zda tím došlo k porušení povinnosti státu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, byla oběma účastníky řízení vyhodnocena obdobně a žalovaná jako ústřední orgán státu toto porušení sama konstatovala jak v odpovědi žalobci před zahájením tohoto řízení, tak ve svých právních závěrech obsažených v procesních vyjádřeních, odvolací soud se s tímto právním závěrem neztotožňuje zcela. Předmětem řízení bylo sice primárně posouzení, zda se žalovanou konstatované porušení práva žalobce ve vztahu k délce řízení jeví jako sankce dostačující anebo zda je na místě přistoupit k přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce v penězích (žalobce nežádal jinou formu nápravy a sankce), kdy současně musí přisvědčit žalobci, že pouhé konstatování porušení práva by mělo být zcela výjimečným řešením v situaci, kdy je způsobená újma jen nepatrná (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 185/2024). Současně se však odvolací soud nemohl omezit jen na zjišťování, zda s ohledem na shora popsané okolnosti takto výjimečná situace nastala anebo nikoliv a nemohl odhlédnout a neučinit si právní závěr o tom, zda byl naplněn předpoklad, který účastníci řízení ve svých závěrech vyřešili shodně, tedy zda vůbec byla doba řízení nepřiměřená. Tento závěr je totiž závěrem právním a odvolací soud tak není vázán tím, jaký závěr o této otázce učinili účastníci řízení či soud prvního stupně. Odvolací soud má za to, že celková doba trvání řízení je v absolutním vyjádření hraniční, ale s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, které shrnul ve svých skutkových zjištěních a závěrech shora (zejména střední složitosti řízení, jednání žalobce, který nepochybně k průtahům řízení přispěl, vyhýbáním se řízení osoby blízké žalobci v pozici svědkyně, s přihlédnutím též k tomu, že orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule, neměly průtahy a že nelze ani přeceňovat význam řízení pro žalobce s ohledem na podrobně popsané důvody, byť se jedná o řízení trestní) nelze tuto dobu považovat za nepřiměřenou. Odvolací soud nemá za prokázané splnění samotného předpokladu odpovědnosti státu, tedy porušení práva žalobce spočívající v nepřiměřené době trvání trestního řízení, a není tak ani na místě uvažovat o nápravě vzniklé situace a přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu na straně žalobce v penězích, nárok na ně tedy dle názoru odvolacího soudu nevznikl.

12. Odvolací soud tak podle § 219 o. s. ř. výrok I napadeného rozsudku ze shora uvedených důvodů potvrdil, neboť jej považuje za věcně správný.

13. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud zjistil, že náklady ubytování prokázala žalovaná ve výši 1 616,28 Kč, soud prvního stupně však do rozhodnutí uvedl bez bližšího odůvodnění jen částku 1 116,28 Kč. Správný aritmetický součet nákladů řízení před soudem prvního stupně by tak měl být 4 332,28 Kč, tedy o 500 Kč více, než bylo žalované výrokem II napadeného rozsudku přiznáno. Odvolací soud proto vyhověl odvolání žalované a tento výrok postupem podle § 220 o. s. ř. změnil ve vyčíslené částce nákladů řízení. Nad rámec toho ještě odvolací soud v reakci na argumentaci žalobce uvádí, že rozsah úkonů je vyhláškou č. 254/2015 Sb., v platném znění koncipován odchylně od advokátního tarifu a i za přípravu účasti na jednání vzniká nárok na paušální náhradu.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč odpovídající dvěma paušálním náhradám po 300 Kč dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Povinnost k zaplacení částky 600 Kč uložil odvolací soud žalobci v pariční lhůtě dle § 160 o.s.ř.