11 CO 248/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizována dvě slova . sídlem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 9. 2021, č. j. 17 C 183/2020-93

I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 17 160,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 6 455,35 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované vyklidit bytovou jednotku [číslo] v budově [adresa] na p. p. č [anonymizováno] v k. ú. [obec] do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 23 815,50 Kč (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné, že byli manželé od 10. 11. 2007 do 16. 8. 2017, kdy bylo manželství rozvedeno, v době uzavření manželství bydleli v předmětném bytě, který je ve vlastnictví žalobce, ten v roce 2014 společnou domácnost opustil, do srpna 2019 žalovaná v bytě bydlela s (tehdy) nezletilou dcerou účastníků, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 12. 5. 2020 svěřena do péče žalobce, a od srpna 2019 žalovaná užívá byt sama. Z listinných důkazů vyplynulo, že žalobce v říjnu 2017 navrhoval žalované uzavření dohody o nájmu, žalovaná to odmítla a žádala řešení užívání bytu komplexně s vypořádáním veškerých společných práv a povinností. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalovaná žalobci za užívání bytu nic neplatila v období září 2017 – únor 2018, žalobci byla soudem přisouzena náhrada za užívání v částce 18 000 Kč, nic nehradí za užívání bytu ani v období březen 2018 – květen 2021, žalobce uplatňuje u soudu náhradu za užívání v částce 216 000 Kč, mezi účastníky je dále veden spor o vypořádání společného jmění manželů (dále jen„ SJM“). Soud prvého stupně nepovažoval za podstatná tvrzení žalované, že žalobce drží aktiva zaniklého SJM a o obstrukčním chování žalobce v řízení o vypořádání SJM. Dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo dnem 1. 1. 2014 právo bydlení v předmětném bytě dle § 3028 odst. 2, § 744 o. z. Rozvodem manželství právo bydlení žalované zaniklo ve smyslu § 769 o. z. Zákon počítá jako s pravidelným důsledkem rozvodu manželství s povinností manžela, který má právo bydlení, k vyklizení bytu. Žalované odpadl právní důvod užívání bytu zánikem manželství. Žalovaná uplatňovala na svou obranu nevypořádané SJM účastníků. Poměry žalované neodpovídají důvodům pro ochranu dle § 767 odst. 1, 2 a § 768 odst. 1, 2 o. z. a ani s nimi nejsou srovnatelné. Existence nevypořádaného SJM není s potřebou zajištění péče o nezletilé dítě srovnatelná. Ochrana výlučného vlastnického práva bývalého manžela nemá s vypořádáním společného jmění bývalých manželů nic společného. Omezení vlastnického práva v případech dle § 767 odst. 2, § 768 odst. 1, 2 o. z. je odůvodněno zpravidla zájmem na řádné péči o nezletilé dítě. Výjimečné zamítnutí žaloby pro tentokrát dle § 2 odst. 3 o. z. by bylo odůvodnitelné výjimečnými okolnostmi v poměrech vyklizované osoby. Obdobné důvody by odůvodňovaly poskytnutí delší lhůty k vyklizení. Navíc se vlastníku musí za užívání bez právního důvodu dostat odpovídající náhrady. Žalovaná však přes rozhodnutí soudů o povinnosti platit náhradu za užívání a dodávku služeb svou povinnost neplní. Žalobce se pokoušel řešit vypořádání zaniklého práva žalované na užívání bytu dohodou. Žalovaná toto odmítla. Nelze tak hovořit o nemravném uplatňování práv žalobce vůči žalované. Není pravda, že by žalovaná bez rozhodnutí o vypořádání SJM neměla možnost jiného bydlení. Potřebu bydlení lze uspokojovat různými způsoby, ne jen vlastnickým bydlením.

2. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala, že otázka vyklizení bytu ve vlastnictví žalobce coby bývalého manžela žalované přímo souvisí s vypořádáním zaniklého SJM účastníků. SJM není doposud vypořádáno, o jeho vypořádání probíhá před soudem řízení, žalobce drží veškerá aktiva SJM a v řízení o vypořádání SJM se chová obstrukčně. K prokázání těchto tvrzení žalovaná navrhla připojit spis vedený v řízení o vypořádání SJM, což soud v tomto řízení odmítl. I v tomto řízení je třeba vzít na zřetel, že díky žalobcovu obstrukčnímu jednání stále nedošlo k vypořádání SJM a žalobce tak na úkor žalované má ve svém držení veškerá aktiva ze SJM, díky čemuž má žalovaná velmi omezené možnosti zajistit si jiné bydlení a hradit s tím spojené náklady. Uvedené jednání žalobce je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy. Užívání bytu žalovanou nepůsobí žalobci (s ohledem na jeho majetkové poměry) žádnou výraznější újmu.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání souhlasil s postupem soudu prvého stupně, pokud zamítl důkazy k prokázání údajného obstrukčního chování žalobce v řízení o vypořádání SJM. Zdůraznil, že se žádného obstrukčního chování nedopouští. Souhlasil s právními závěry, že ochrana výlučného vlastnického práva bývalého manžela nemá s vypořádáním SJM nic společného. Manžela nelze sankcionovat pro jeho postup v jiném řízení tak, že by se ochrana jeho vlastnického práva vázala na výsledek jiného nesouvisejícího řízení. Správně soud zdůraznil, že se vlastníku musí za užívání bez právního důvodu dostat odpovídající náhrady a že žalovaná přes rozhodnutí soudu za užívání a dodávku služeb svou povinnost neplní. Nepochopitelný je názor žalované, že užívání bytu žalovanou nepůsobí žalobci (s ohledem na jeho majetkové poměry) žádnou výraznější újmu. Představy žalované o majetkových poměrech žalobce jsou přemrštěné. Výraznější újmou je už jen to, že žalobce se musí domáhat právní cestou veškerých náhrad za užívání bytu a za služby s tím spojené a musí právní cestou požadovat vyklizení bytu. Proto musel angažovat advokáta.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud ani nemohl dospět k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje.

6. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl navržené důkazy ke skutečnostem, které byly nesporné mezi účastníky nebo prokázané provedenými důkazy, či ke skutečnostem, týkajících se řízení o vypořádání SJM účastníků, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné. Ze stejných důvodů odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy k prokázání obstrukčního jednání žalované v řízení o vypořádání SJM.

7. Odvolací soud ještě podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ze kterého zjistil, že žalované bylo (dosud nepravomocně) uloženo, aby zaplatila žalobci částku 209 200 Kč s příslušenstvím jako náhradu za užívání předmětného bytu v období březen 2018 až květen 2021.

8. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.

9. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní úpravu v ustanoveních § 2 odst. 3, § 744, § 767 odst. 2, § 769 a § 3028 o. z. a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též zcela odkazuje. Soud prvého stupně přitom dospěl ke správnému závěru, že zánikem manželství jeho rozvodem žalované zaniklo právo bydlení v předmětném bytě, které bylo odvozené od vlastnického práva žalobce, žalovaná tedy užívá byt bez právního důvodu a je povinna se z bytu vystěhovat. Soud prvého stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, že nebyly zjištěny žádné důvody pro ochranu práva bydlení u žalované v předmětném bytě ve smyslu § 2 odst. 3 a § 767 o. z., pro které by mohla být žaloba zamítnuta či poskytnuta delší lhůta k vyklizení (kterou žalovaná žádala vázat na skončení řízení o vypořádání SJM účastníků), když žalovaná nepečuje o nezletilé dítě a ani v jejích poměrech nebyly shledány žádné jiné výjimečné okolnosti, přičemž za takový důvod nemůže být považována ani skutečnost, že dosud nebyl skončen spor o vypořádání SJM účastníků, případně postup žalobce v tomto sporu či skutečnost, že žalobce drží aktiva zaniklého SJM. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil 10. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, soud prvého stupně správně v souladu se zásadou úspěchu ve věci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, odvolací soud se však neztotožnil s jejich výpočtem. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, má tedy především právo na náhradu mimosmluvní odměny za zastoupení. Předmětem řízení bylo vyklizení bytu, jehož hodnota nebyla známa, a odměna za jeden úkon právní služby je tak podle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 10 000 Kč v sazbě 1 500 Kč, nikoli v sazbě 2 500 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) cit. vyhlášky, které v tomto případě nelze aplikovat, neboť se týká žalob na určení. Odměna za pět úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) cit. vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci a účast na dvou jednáních) a za jeden úkon v poloviční výši podle § 11 odst. 1 písm. h) cit. vyhlášky (jednoduchá výzva k plnění) tak činí celkem 8 250 Kč. Dále má žalobce právo na náhradu za šest paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč Náklady žalobce tak činí celkem 17 160,50 Kč Odvolací soud proto výrok o nákladech řízení takto změnil podle § 220 o. s. ř.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 o. s. ř. obdobně. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a odvolací soud mu proto přiznal vůči žalované náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 6 455,35 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v sazbě 1 500 Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 1 135 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět (délka cesty celkem 166 km, průměrná spotřeba nafty 5,6 l /100 km, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km a cena nafty 48,90 Kč), náhrady za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 cit. vyhlášky) a 21 % DPH.