11 Co 303/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B zastoupené advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaný:

1. Jméno žalovaného A , narozený dne Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A 2. Jméno žalovaného B , narozený dne Datum narození žalovaného B bytem Adresa žalovaného B zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 3. Jméno advokáta C , narozený dne Datum narození advokáta C , narozená dne Datum narození advokáta D bytem Adresa advokáta D zastoupeni advokátem Jméno advokáta E sídlem Adresa advokáta E o zaplacení 1 388 342,60 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyň proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 8. 2025, č. j. 5 C 52/2025-107 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně 1. a 2. žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 62 552,16 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta , Jméno advokáta B, . Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně 3. žalovanému a 4. žalované náklady odvolacího řízení v částce 64 857,21 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta , Jméno advokáta E, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly po žalovaných zaplacení částky 1 388 342,60 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyním nahradit žalovaným náklady řízení.

2. Žalobu odůvodnily žalobkyně nárokem na náhradu škody, neboť společně se svým bratrem (1. žalovaným) a sestrou , jméno FO, připadaly v úvahu jako dědičky ze zákona po své matce , Jméno žalobkyně B, , zemřelé 21. 10. 2021. 1. žalovaný předložil při projednávání pozůstalosti padělanou závěť , Jméno žalobkyně B, , pod níž byli jako svědci podepsáni 2. a 3. žalovaní a 4. žalovaná. Podle této padělané závěti zůstavitelka odkázala 1. žalovanému veškerý svůj majetek. , jméno FO, se následně svého nároku z dědictví vzdala. Celková hodnota dědictví dosáhla výše 2 562 487 Kč a každé z žalobkyň po skončení dědického řízení 1. žalovaný vyplatil povinný díl v částce 160 000 Kč. Následně bylo vedeno proti žalovaným trestní řízení a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 3 T 31/2024, byli žalovaní odsouzeni v souvislosti s paděláním závěti pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 2. 12. 2024, č. j. 6 To 297/2024-379, zmírnil uložené tresty, avšak výrok o vině zůstal nedotčen. Žalobkyně byly jednáním žalovaných poškozeny na svých dědických právech a dle jejich názoru se mohly rozhodnout, zda se budou domáhat obnovy dědického řízení nebo zda podají žalobu o náhradu škody.

3. Soud prvního stupně zjistil, že 1. žalovaný je zapsán jako jediný vlastník pozemků parc. č. st. , Anonymizováno, , na kterém se stavbou č. p. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (dále jen dotčené nemovitosti). Soud nesdílel názor žalobkyň, že mají možnost zvolit žalobu na náhradu škody, neboť ji považují za rychlejší a jednodušší cestu k dosažení svého nároku. V rámci předvídatelnosti svého postupu seznámil účastníky při jednání 16. 6. 20254 se svým právním názorem, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, 24 Cdo 1477/2024) a snažil se o smírné vyřešení věci (s negativním výsledkem). Ze shora citované judikatury pak vycházel při posouzení nároku a uzavřel, že žalobkyním náležela ochrana dle ust. § 189 odst. 2 z. ř. s., které poskytuje ochranu oprávněnému (pravému) dědici proti dědici nepravému a umožňuje oprávněnému dědici domáhat se vydání celé pozůstalosti nebo její části. Pokud právní řád skýtá pro daný případ ochranu, je třeba primárně využít tohoto institutu a není zde proto prostor pro úvahu o náhradě škody, které se žalobkyně vůči žalovaným domáhaly. Žalobkyně byly nepominutelnými dědičkami a měly právo na povinný díl, avšak ve skutečnosti nebyly z právního hlediska dědici, nýbrž toliko věřiteli dědice. Obě mají postavení oprávněných dědiček, neboť jim jakožto potomkům zůstavitelky , Jméno žalobkyně B, svědčí dědické právo ze zákona (§ 1635 odst. 1 o. z.). 1. žalovaný je naopak dědicky nezpůsobilý, protože se dopustil trestného činu proti poslední vůli zůstavitelky (§ 1481 o. z.) a z dědického práva je vyloučen. 1. žalovaný je tedy nepravým dědicem, neboť nabyl majetek zůstavitelky, ačkoli podle dědického práva jej neměl nabýt vůbec. Žalobkyně jako oprávněné dědičky by se mohly domáhat peněžitého plnění, pokud by 1. žalovaný dotčené nemovitosti, které nabyl na základě padělané závěti (podíl 8/10) prodal nebo jiným způsobem převedl vlastnické právo na další osobu. Pak by žalobkyně mohly vůči němu, nikoli vůči žalovaným 2., 3. a 4. úspěšně uplatňovat právo na peněžní náhradu. Soud z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že 1. žalovaný je v současnosti stále jediným vlastníkem dotčených nemovitostí a není vedeno ani žádné vkladové řízení. Soud prvního stupně se vypořádal rovněž s interpretací judikatury Nejvyššího soudu ze strany žalobkyň, když jejich odkaz na rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 3397/2022 považoval za podporující závěry, k nimž sám dospěl (v uvedené věci byla žalobkyně účastnicí pozůstalostního řízení a dědila, proto jí ochrana podle § 189 odst. 2 z. ř. s. nepříslušela a pokud posléze byla nově nalezena závěť, jednalo se o důvod pro obnovu řízení). V nyní posuzované věci však žádná ze žalobkyň nebyla dědičkou, ale byly toliko věřitelkami dědice, jimž naopak ochrana podle § 189 odst. 2 z. ř. s. náleží a návrh na obnovu řízení by nebyl namístě. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně se svého nároku rozhodly domáhat nesprávným postupem a na tomto svém stanovisku setrvaly i přesto, že byly soudem prvního stupně seznámeny s právním náhledem na věc a přiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu. Ten vysvětlil (v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2532/2024), že pokud neoprávněný dědic (1. žalovaný) stále věc patřící do pozůstalosti vlastní, má se jí oprávněný dědic [žalobkyně a) a b)] domáhat svého práva vlastnickou žalobou na vydání věci, případně na určení vlastnického práva. Takovouto ochranu zákon dává oprávněnému dědici a nelze se svého práva domáhat jinak. Dále se soud prvního stupně vypořádal i s dříve uplatněným návrhem na obnovu dědického řízení, který podala , jméno FO, dne 4. 6. 2025 u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 150/2025, přičemž tento návrh na rozhodnutí o žalobě na náhradu škody nemůže mít žádný vliv. , jméno FO, se sama svého práva na výplatu povinného dílu v pozůstalostním řízení vzdala, nenabyla tak ani část dědictví, nebyla proto účastníkem pozůstalostního řízení jako dědic, proto jí právo podat žalobu na obnovu pozůstalostního řízení nepřísluší. I ona byla totiž v postavení oprávněného dědice, a i jí by proto příslušela ochrana dle § 189 odst. 2 z. ř. s.

4. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně z úřední povinnosti zvažoval aplikaci ust. § 150 o. s. ř., tedy, zda žalovaným jako úspěšným ve sporu právo na náhradu nákladů řízení nepřizná, případně přizná jen zčásti. Všichni žalovaní se vůči vůli zůstavitelky dopustili úmyslného trestného činu a 1. žalovaným předložená zfalšovaná závěť vedla k tomu, že žalobkyně nedědily ničeho. Za své jednání však žalovaní byli již potrestáni, jak bylo zjištěno z rozsudků trestních soudů. Podaná žaloba se pak měla týkat nápravy důsledků počínání žalovaných v občanskoprávní rovině. Žalobkyně i přes sdělení právního názoru na věc a prostředků, jakými lze dosáhnout ochrany jejich práva jako oprávněných dědiček, po seznámení s příslušnou judikaturou, z níž je zřetelné, kdo žalobu a proti komu může podat, na svém požadavku a právním názoru setrvaly, a neučinily procesní úkony, jež by v dané fázi řízení byly vhodné. Naopak z obsahu jejich závěrečného návrhu se podává, že s úvahami soudu polemizovaly. Za této situace soud prvního stupně aplikoval kritérium úspěchu ve věci zakotvené v § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšným žalovaným přiznal vůči žalobkyním právo na plnou náhradu nákladů řízení. Výši těchto nákladů pak podrobně specifikoval v odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Žalobkyně ve včasném odvolání setrvaly na stanovisku, že měly možnost zvolit žalobu na náhradu škody, která spočívá v hodnotě toho, co měly obdržet z dědictví, pokud by bylo děděno ze zákona a nikoli ze závěti. Zvažovaly podání žaloby na obnovu dědického řízení, následně pak žádaly úhradu nemajetkové újmy způsobené jim trestnou činností žalovaných v penězích, když vycházely z hodnoty majetku zůstavitelky a přihlížely k tomu, že v úvahu připadají tři dědicové, tedy že majetková hodnota, která by na ně v rámci dědění ze závěti připadla, by činila 854 162,30 Kč pro každou z nich. Na tuto částku pak započetly 160 000 Kč, tedy částku, kterou jim vyplatil na tzv. povinný díl 1. žalovaný v rámci pozůstalostního řízení. V další části odvolání žalobkyně zdůraznily velmi vyhrocené vztahy mezi 1. žalovaným a žalobkyněmi, které jsou provázeny bráněním v přístupu do nemovitosti, fyzickým napadením a tyto incidenty byly řešeny i příslušnými orgány v Kašperských Horách. Zpochybnily použitou judikaturu Nejvyššího soudu, když dle jejich názoru není úplně a jednoznačně vyjasněno, jakým způsobem by se mohly vydání dědictví domáhat. Vytýkaly soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu všechny konkrétní okolnosti dané věci včetně vztahů mezi účastníky a pominul možnou odpovědnost žalovaných 2., 3. a 4. a v podstatě odkazem na § 189 odst. 2 z. ř. s. připravil půdu pro další spory mezi 1. žalovaným a žalobkyněmi. Mají za to, že postup podle § 189 odst. 2 z. ř. s. je vyloučen za situace, kdy žalobkyně uplatnily jakožto nepominutelné dědičky právo na výplatu povinného dílu. Akcentují riziko dalších sporů s žalovaným a nutnost s ním jednat, z čehož mají obavu, neboť jednání s ním je téměř nemožné za situace, kdy jim doposud neumožňoval přístup do nemovitostí a slovně i fyzicky je napadá. Z žádného ustanovení zákona za dané konkrétní situace neplyne, že by byly nuceny domáhat se faktického vydání věcí z dědictví, jehož hodnota je přesně známa, stejně jako hodnota jejich případných podílů na něm, a je možno od škůdců žádat náhradu škody, případně bezdůvodné obohacení v penězích. V této souvislosti zdůraznily žalobkyně úmyslné zaviněné protiprávní jednání žalovaných 2., 3. a 4., neboť pokud by 1. žalovaný měl vydat to, o co se obohatil, a soud by tento nárok posuzoval podle zásad o bezdůvodném obohacení, pak vedle tohoto nároku nepochybně stojí i nárok proti žalovaným 2., 3. a 4., kteří se na protiprávním jednání podíleli spolu s 1. žalovaným. Tato odpovědnost vyplývá přímo ze zákona (§ 2910 o. z.) a žalobkyně by se mohly domáhat rovněž náhrady nemajetkové újmy, která jim trestnou činností byla způsobena. K těmto svým argumentům pak odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3484/2023 nebo 31 Cdo 2307/2013), z níž dovozují, že žalobci si mohou vybrat, zda budou žalovat jak obohaceného, tak škůdce zároveň nebo případně každého zvlášť, a podle toho, co kdo nahradí, bude na nich, aby se vzájemně vypořádali. I bezdůvodné obohacení 1. žalovaného je možno nahradit žalobkyním v penězích ve smyslu § 2999 o. z. a soud by měl z tohoto hlediska přihlédnout právě k dlouhodobě konfliktním vztahům mezi účastníky a dlouhodobé nemožnosti žalobkyň podílet se na užívání nemovitostí či jejich správě. Pokud žalobkyně nežádají náhradu nemajetkové újmy, spokojily by se s náhradou újmy majetkové a ponechaly by 1. žalovanému to, co dědictvím získal, což by bylo výhodnější i pro 1. žalovaného. Žalobkyně by totiž mohly žádat vydání bezdůvodného obohacení i z titulu užívání nemovitostí žalovaným od října 2022 nad rámec jeho dědického podílu. V odvolání žalobkyně navrhly provést důkazy o fyzickém napadením 1. žalovaným a domáhaly se zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a vyhovění žalobě po doplnění dokazování konstatováním dědického spisu, oznámením o přestupku, úředním záznamem a výslechem 2. žalobkyně před přestupkovou komisí.

6. Žalovaní 1. a 2. navrhli potvrzení rozsudku a ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud prvního stupně prováděl důkazy, které žalobkyně navrhly, a není povinen provádět důkazy, které žalobkyně samy nepředložily. Odmítli tvrzení, že by žalovaní manipulovali s dědickou dokumentací, o čemž neexistuje žádný důkaz, jak konstatoval soud prvního stupně. Pro vznik odpovědnosti za škodu je nutné prokázat protiprávní jednání, vznik škody, příčinnou souvislost mezi jednáním a škodou. Žalobkyně pak nedoložily ani jednu z těchto podmínek. Trestní řízení není automaticky důkazem civilní odpovědnosti, a to i dle ustálené judikatury. Civilní odpovědnost musí být prokázána samostatně v rámci civilního řízení, nelze ji převzít z trestního řízení. Další označování důkazů žalovaní odmítají, neboť žalobkyně měly dostatečný prostor pro označení veškerých důkazních prostředků do doby poučení o koncentrací řízení soudem prvního stupně, navíc jsou po celou dobu řízení zastoupeny. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny důkazy v souladu se zákonnou úpravou a žalobkyně nedoložily žádné objektivní skutečnosti podporující jejich nároky. Odvolání žalobkyň obsahuje formální i procesní nedostatky, zejména nepřesné vymezení skutkových tvrzení, absenci odkazů na konkrétní části spisu či nedoložení nových důkazních podkladů, ke kterým by mohlo být v rámci odvolacího řízení přihlíženo nebo které by mohly změnit rozhodnutí. Žalobkyně neposlaly žalovaným ani předžalobní výzvu, samotnou žalobu nesprávně kvalifikovaly a toto pochybení již nelze zhojit.

7. Žalovaní 3. a 4. rovněž navrhli potvrzení rozsudku a ve vyjádření k odvolání pouze uvedli, že rozhodnutí soudu prvního stupně považují za věcně správné, a to po stránce právní, skutkové i procesní. Odvolání žalobkyň považují za zcela nedůvodné.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání žalobkyň i k vyjádření žalovaných, přihlédl k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.

9. V přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav způsobem, který mohl být podkladem pro rozhodnutí ve věci a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně pak odvolací soud mohl zcela převzít a ztotožnit se s nimi. Návrhy důkazů uplatněné v průběhu odvolacího řízení odvolací soud zamítl (oznámení o přestupku, úřední záznam ze dne 10. 3. 2022, výslech 2. žalobkyně před přestupkovou komisí a konstatování celého dědického spisu), neboť byly navrženy k prokázání tvrzení, která nejsou právně významná pro posouzení této věci (vztahy mezi účastníky). Soud prvního stupně z provedených důkazů učinil odpovídající skutkový závěr, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Rovněž v procesním postupu soudu prvního stupně neshledal odvolací soud žádné pochybení. Nelze přehlédnout, že soud v souladu se svými procesními povinnostmi předestřel žalobkyním svůj názor na věc tak, aby zajistil požadavek na předvídatelnost soudního rozhodnutí, seznámil je s odpovídající judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se postupu při uplatňování práv proti dědicky nezpůsobilému 1. žalovanému jako nepravému dědici, avšak žalobkyně setrvaly po celou dobu řízení na stanovisku, že mají možnost si vybrat, jakým způsobem budou své právo uplatňovat.

10. Podle § 189 odst. 2 z. ř. s. tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí a pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.

11. Pokud jde o právní hodnocení věci, odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry, k nimiž dospěl soud prvního stupně a které podrobně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a potvrzuje, že zvolená judikatura byla vybrána zcela přiléhavě a dopadá na posuzovanou věc. Jak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, vysvětlil, v současné právní úpravě se nevyskytuje tzv. žaloba hereditatis petitio, kterou se oprávněný dědic za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) mohl po neoprávněném dědici domáhat vydání toho, co dotyčný nabyl jako dědictví, popřípadě poskytnutí peněžité náhrady za to, co nebylo dobře možné oprávněnému dědici vydat. Současný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) obdobnou žalobu nezná, avšak staví dědické právo na roveň právu vlastnickému a s tím souvisí i možnost jeho ochrany. Nejvyšší soud zdůraznil, že dědické právo nezaniká ani tehdy, potvrdil-li soud pravomocným usnesením o dědictví nabytí dědictví někomu jinému, z pohledu dědického práva neoprávněnému dědici. Ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. pak poskytuje ochranu oprávněnému (pravému) dědici proti dědici nepravému. Kdo se tedy považuje za dědice a nebyl účastníkem pozůstalostního řízení, může se svých práv domáhat vydáním pozůstalosti vlastnickou žalobu podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Oprávněný dědic tak disponuje stejnými prostředky ochrany jako vlastník. Z dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2532/2024 plyne závěr, že pokud již neoprávněný dědic věc, kterou v dědickém řízení nabyl, nevlastní, může se oprávněný dědic domáhat po neoprávněném dědici peněžní náhrady. Soud prvního stupně správně uzavřel, že o takový případ se v dané věci nejedná, neboť 1. žalovaný je stále vlastníkem dotčených nemovitostí. Rovněž odvolací soud dotazem při jednání 12. 6. 2026 zjistil, že 1. žalovaný je stále vlastníkem nemovitostí, proto tento způsob uplatnění práva nepřipadá v úvahu. Jak vyplynulo z usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2022, č. j. 12 D 1186/2021-57, veškerý majetek pozůstalosti byl potvrzen závětnímu dědici, pozůstalému synovi , jméno FO, . Bez ohledu na následně zjištěné trestněprávní následky jednání tohoto dědice, pro které se stal dědicem nepravým, žalobkyně ztratily své postavení dědiček z titulu zákonné dědické posloupnosti, proto jedinou možností, jak své nároky jako nároky věřitelek 1. žalovaného mohly uplatnit, byl postup podle § 189 odst. 2 z. ř. s.

12. S ohledem na tento závěr pak již odvolací soud nezkoumal žalobu z pohledu nároku na náhradu škody, respektive bezdůvodného obohacení, jak žalobkyně uváděly a odkazovaly v tomto ohledu nepřiléhavě na judikaturu Nejvyššího soudu.

13. Pokud jde o možnost podat návrh na obnovu řízení, i v tomto ohledu se soud prvního stupně vyjádřil. Tento postup nebyl využit, respektive návrh na obnovu řízení o pozůstalosti žalobkyně nepodaly. Návrh na obnovu pozůstalostního řízení podala , jméno FO, , která se však dědictví vzdala, proto nebyl splněn požadavek totožného okruhu účastníků původního pozůstalostního řízení a řízení o obnově. Navíc žaloba byla podána opožděně a odvolací soud v jiném řízení správné závěry soudu prvního stupně potvrdil.

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud uzavřel, že jedinou možností pro žalobkyně bylo podání tzv. vlastnické žaloby a že nárok byl uplatněn nesprávným způsobem. Existuje-li zákonem předepsaný způsob, jak svá práva uplatnit, není zde prostor pro volbu jiného způsobu, jak se žalobkyně domnívaly. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a v souladu se zákonem podle ust. § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, kdy se ztotožnil s důvody, pro které nebyl aplikován § 150 o. s. ř.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně úspěšné nebyly, proto jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit náklady odvolacího řízení 1. a 2. žalovanému v částce 62 552,16 Kč (2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu ve výši 13 860 Kč za 1 úkon a ve výši 11 088 Kč za 1 úkon ve snížené hodnotě dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu při zastoupení druhého účastníka, dále 4 režijní paušály po 450 Kč, tj. 1 800 Kč a náhradu za DPH ve výši 21 %). 3. a 4. žalovanému byla na nákladech odvolacího řízení přiznána celková částka 64 857,21 Kč (totožný počet úkonů a režijních paušálů, dále cestovné , adresa, a zpět při vzdálenosti 130 Kč za 1 005 Kč a náhrada za promeškaný čas na cestě 3 hodiny 900 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), náhrada za DPH 21 % činí 11 256,21 Kč. Náklady odvolacího řízení jsou v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupců účastníků.