11 Co 329/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o zaplacení 10 051 Kč a 178 361,60 Kč o odvolání 1. žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 7. 2025, č. j. 12 C 16/2023-500 Odvolání 1. žalovaného proti výrokům napadeného rozsudku pod body VI, VII a VIII se odmítá. Rozsudek soudu prvého stupně se v části napadené odvoláním 1. žalovaného, tj. ve výrocích pod body I, II, III a IV, potvrzuje. Ve výroku pod bodem V se napadený rozsudek mění tak, že 1. žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 106 650,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, . 1. žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 30 855 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, . 1. žalovaný je povinen doplatit soudní poplatek za odvolání v částce 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Karlových Varech.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a 1. žalovaného k pozemku parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a k pozemku parc. č. , hodnota, , zapsaným pro obec , adresa, , k. ú. , adresa, na LV č. , hodnota, (výrok I), nařídil prodej těchto nemovitých věcí ve veřejné dražbě (výrok II) s tím, že žalobkyni a 1. žalovanému náleží rovným dílem výtěžek prodeje nemovitých věcí po úhradě společného závazku vůči Hypoteční bance a. s. z titulu smlouvy o hypotečním úvěru (výroky III, IV), 1. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 122 803,47 Kč (výrok V), dále rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a 2. žalované k pozemku parc. č. , hodnota, , zapsaného pro obec , adresa, , k. ú. , adresa, na LV č. , hodnota, (výrok VI), nařídil prodej pozemku ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku prodeje rovným dílem mezi žalobkyni a 2. žalovanou (výrok VII), kterým nepřiznal vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII), dále 1. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 10 051 Kč s úrokem z prodlení (výrok IX) a na nákladech řízení částku 9 700 Kč (výrok X), žalobkyni uložil zaplatit 1. žalovanému částku 5 041,68 Kč (výrok XI), zamítl žalobu, kterou se 1. žalovaný domáhal na žalobkyni zaplacení částky 173 319,92 Kč (výrok XII) a 1. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 40 284,03 Kč (výrok XIII). Rozsudek, pokud jde o podílové spoluvlastnictví žalobkyně a 1. žalovaného, odůvodnil tím, že bylo nesporné, že kupní smlouvou ze dne 8. 10. 2018 nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a k pozemku parc. č. , hodnota, , v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalobkyně a 1. žalovaný jako dlužníci a Hypoteční banka, a. s., podepsali smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 738 000 Kč na zaplacení kupní ceny uvedených nemovitých věcí. Z posudku odhadkyně , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 9. 3. 2022 soud zjistil, že dům byl koncipován jako rodinný se sociálním zařízením v přízemí. Tomu koresponduje tvrzení 1. žalovaného, že vznik dvou bytů by vyžadoval finanční náklady na vybudování nového bočního vchodu do jedné z bytových jednotek a na vybudování nové přístavby domu, ve které by vznikly dvě koupelny, WC a technická místnost. Z popisu domu odhadkyní, fotografií i tvrzení účastníků soud dospěl bez nutnosti znaleckého zkoumání k závěru, že dům není stavebně technicky vertikálně dělitelný na dva samostatné domy bez nutnosti vynaložení značných finančních nákladů, které žádný z účastníků nechce nést ze svého. V takovém případě lze považovat nemovitost za reálně nedělitelnou i podle judikatury Nejvyššího soudu, která rovněž vylučuje horizontální dělení. Z posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , fotografií domu i vyjádření účastníků bylo zjištěno, že v domě neexistují dva byty, proto je založení bytového spoluvlastnictví vyloučené. Mezi účastníky jsou dále zásadní neshody, že by nebyli schopni dohodnout se ani na základní údržbě nemovitosti. I to je podle judikatury Nejvyššího soudu důvod, pro který lze považovat nemovitost za nedělitelnou. Žalobkyně o přikázání nemovitosti do jejího vlastnictví zájem neměla. Žalovaný, který projevil o přikázání nemovitosti do jeho vlastnictví zájem, ani po opakované výzvě podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. netvrdil ani nenavrhl důkaz, že má k dispozici finanční prostředky k výplatě spoluvlastnického podílu. Z těchto důvodů přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků nebylo možné. Soud proto po vyčerpání předchozích zákonných způsobů vypořádání vyhověl návrhu žalobkyně a nařídil prodej společných nemovitostí ve veřejné dražbě.

2. Proti rozsudku podal včasné odvolání 1. žalovaný, který namítal, že rozsudkem nebylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a 1. žalovaného a nařízen prodej nemovitostí na 100 %. Část stavby rodinného domu je umístěna na části parcely č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vlastníka obce , adresa, . Rozdělení nemovitosti na bytové jednotky horizontálně i vertikálně je technicky proveditelné za částku cca 600 000 Kč, kterou by 1. žalovaný investoval.

3. Protože 1. žalovaný nezaplatil soudní poplatek za odvolání v celém rozsahu, bylo odvolací řízení soudem prvého stupně ve vztahu k výrokům IX až XIII zastaveno.

4. V případě odvolání 1. žalovaného proti výrokům VI až VIII nebyly splněny podmínky § 201 o. s. ř., podle něhož může odvolání proti rozhodnutí podat pouze ten účastník, jemuž je ukládána nějaká povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno. Tyto výroky se totiž týkaly pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a 2. žalované. Protože odvolání podala osoba k tomu neoprávněná, odvolací soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání v této části odmítl.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že skutečnost, že se část rodinného domu nachází na cizím pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , žalovaný v řízení, které bylo zkoncentrováno, neuplatnil. Navíc tato skutečnost nebrání realizaci prodeje předmětu spoluvlastnictví. Soud správně uzavřel, že dům není reálně dělitelný nejen z technického a ekonomického hlediska, ale také z důvodu neexistence dvou bytů. Navíc žalobkyně prostředky k realizaci rozdělení nedisponuje, zatímco 1. žalovaný neprokázal schopnost vyplatit spoluvlastnický podíl žalobkyně.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve výrocích I až V podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání 1. žalovaného a vyjádření k němu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně provedl v přezkoumávané věci účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, případně mezi účastníky nesporné, jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje.

8. Soud prvého stupně z provedených důkazů dospěl především ke správným skutkovým závěrům, že žalobkyně a 1. žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. , hodnota, , a pozemku parc. č. , hodnota, , zapsaných na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, , přičemž rodinný dům nelze bez vysokých finančních nákladů na stavební úpravy rozdělit na dvě samostatné části a ani v něm neexistují dva byty. Žalovaný přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. netvrdil a ani neprokázal, že má k dispozici finanční prostředky na vyplacení náhrady žalobkyni.

9. Odvolací soud nepřipustil jako nadbytečné žalovaným navržené důkazy rozhodnutím Magistrátu města , adresa, o připojení předmětných nemovitých věcí k silnici, veřejnou vyhláškou o povolení stavby chodníku, geometrickým plánem, smlouvou o výhradním poskytování realitních služeb a plnou mocí, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné.

10. Podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

11. Podle § 1144 odst. 1 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

12. Podle § 1147 o. z., není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k dané problematice se podává, že občanský zákoník stanoví taxativní způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci dle § 1144 o. z. (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016). Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srov. rozsudek ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). Judikatura připouští s odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Pokud však je v domě pouze jeden byt, nelze uvažovat o dělení na dvě bytové jednotky, jestliže by musela druhá bytová jednotka teprve vzniknout (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016). Teprve tehdy, není-li rozdělení společné věci dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva, tedy disponuje finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu či je v přiměřené době získá (srov. rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, usnesení ze dne 13. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1270/2025). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě, nebo v odůvodněném případě v dražbě jen mezi spoluvlastníky (srov. usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).

14. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní úpravu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu v § 1143, § 1144 odst. 1 a § 1147 o. z. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou i odkázal, a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku i v této části odkazuje. Soud prvého stupně se přitom správně zabýval posouzením jednotlivých hledisek rozhodných pro vypořádání spoluvlastnictví s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a dospěl zejména ke správnému závěru, že předmětný dům, který tvoří s pozemky jeden funkční celek, nelze reálně rozdělit, a pokud 1. žalovaný, který (na rozdíl od žalobkyně) projevil zájem o přikázání nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví, přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. netvrdil a ani neprokázal svoji solventnost k vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni, nebylo možné ani přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků. Soud prvého stupně tak za této situace správně nařídil prodej nemovitých věcí ve veřejné držbě s rozdělením výtěžku prodeje rovným dílem mezi žalobkyni a 1. žalovaného, po úhradě společného závazku z titulu smlouvy o hypotečním úvěru. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobkyně, že skutečnost, že se část rodinného domu nachází na cizím pozemku, nebrání zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

15. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé, tj. ve výrocích I až IV, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, v tomto případě nelze říci, že některý z účastníků měl ve věci plný úspěch, jestliže žaloba v dané věci nebyla zamítnuta, kdy řízení má povahu „iudicii duplicis“. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvého stupně, který s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, dospěl k závěru, že s ohledem na obstrukční jednání 1. žalovaného (změny jeho stanovisek ke způsobu vypořádání, maření nařízené mediace, maření mimosoudního prodeje nemovitých věcí) jsou dány zvláštní důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni. K výčtu obstrukčního jednání 1. žalovaného lze ještě doplnit podání odvolání proti usnesením ze dne 1. 8. 2023, č. j. 12 C 16/2023-173, a ze dne 4. 8. 2023, č. j. 12 C 16/2023-173, proti nimž nebylo odvolání přípustné, o čemž byl 1. žalovaný poučen, a dále darování pozemku parc. č. , hodnota, (o výměře 4 m²) v průběhu řízení (a v průběhu mimosoudního jednání účastníků o prodeji nemovitých věcí) své matce (2. žalované). Jednání 1. žalovaného v průběhu řízení tedy jevilo známky obstrukcí, kdy mařil mimosoudní jednání a řízení komplikoval a prodlužoval.

17. Soud ovšem může účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, přiznat náhradu pouze v rozsahu těch nákladů, které byly nezbytně nutné k tomu, aby účastník své právo uplatnil či bránil. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvého stupně, pokud za účelně vynaložené náklady žalobkyně na její zastoupení advokátem považoval náklady na úkon právní služby, spočívající v podání ze dne 14. 3. 2023 (č. l. 76), které bylo pouze předložením vyjádření samotné žalobkyně, nejednalo se tedy o vyjádření zástupkyně žalobkyně ve věci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Soud prvého stupně rovněž pochybil, pokud žalobkyni přiznal paušální náhradu hotových výdajů za 4 úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., účinné od 1. 1. 2025, ačkoliv tyto úkony právní služby byly provedeny před účinností uvedené novely (srov. čl. II přechodných ustanovení vyhlášky č. 258/2024 Sb.). Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 106 650,96 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny advokáta podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby, určené z tarifní hodnoty 1 000 000 Kč sazbou 12 300 Kč, 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a 3 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovních výdajů ve výši 6 006,17 Kč, 21 % DPH (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) a zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 000 Kč. Odvolací soud proto napadený nákladový výrok změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto z uvedených důvodů zvláštního zřetele hodných (obstrukčního jednání 1. žalovaného) tak, že žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 30 855 Kč, sestávají z mimosmluvní odměny jejího zástupce za 2 úkony právní služby po 12 300 Kč, 2 paušálních náhrad po 450 Kč a 21 % DPH.

19. Odvolací soud dále vyměřil 1. žalovanému podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích doplatek soudního poplatku za odvolání. Odvolací řízení bylo vedeno o nemovitých věcech zapsaných na 2 listech vlastnictví. Soudní poplatek tak podle položek 6 a 22 odst. 10 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou cit. zákona, ve spojení s § 6a odst. 6 téhož zákona činí 12 000 Kč. 1. žalovaný na základě nesprávné výzvy soudu prvého stupně zaplatil soudní poplatek pouze ve výši 7 000 Kč, zbývá tedy doplatit 5 000 Kč.