11 Co 62/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta bytem Adresa advokáta o 27 597 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 1. 2025, č. j. 15 C 39/2024-113 Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku pod bodem I, potvrzuje. Ve výroku pod bodem III se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 23 353 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky , Jméno advokátky, . Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 7 522,69 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky , Jméno advokátky, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 597 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % z částky 14 910 Kč od 27. 10. 2023 do zaplacení a 12 % z částky 12 687 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení 15 % z částky 14 910 Kč od 28. 8. 2023 do 26. 10. 2023, 12 % z částky 12 687 Kč od 20. 11. 2023 do 31. 12. 2024 a 3 % z částky 12 687 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení odpovídající poměru 84,8 % nákladů s tím, že konkrétní výše bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2018, č. j. 24 Nc 7403/2018462, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2018, č. j. 61 Co 270/2018-580, byla žalovanému uložena povinnost hradit k rukám žalobkyně (matky nezletilého syna účastníků) náklady na přepravu syna z USA do ČR do měsíce po sdělení ceny letenky. Soud prvního stupně vyložil výrok citovaného rozsudku tak, že matka je platebním místem, nikoliv věřitelem a oprávněnou osobou, neboť věřitelem a oprávněnou osobou je syn. Pokud ale povinnost zaplatit letenky splnila vůči dítěti matka namísto otce, posoudil soud prvního stupně uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku vzniklé na straně žalovaného na úrok žalobkyně. Splatnost pohledávky pak soud prvního stupně posoudil tak, že vůči dítěti nastane způsobem upraveným v opatrovnickém rozsudku, odvíjí se tedy od pouhého oznámení výše nákladů žalovanému, splatnost bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně však odvodil nikoliv od doručení výzvy, ale až od prokázání konkrétní výše nákladů. Po skutkové stránce soud prvního stupně považoval za prokázané, že syn účastníků přicestoval letecky z místa svého bydliště v USA do ČR dne 20. 6. 2023 a odletěl zpět dne 10. 8. 2023, termín příletu byl mezi účastníky řízení nesporný, termín odletu byl soudem zjištěn z letenek. Stejný předmět řízení, ale za jiné období, byl řešen již v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu sp. zn. 12 C 118/2022. Cena letenky do ČR činila v přepočtu 14 910 Kč (627,88 USD) a byla zaplacena již dne 30. 6. 2022 jako letenka zpáteční při návratu syna v předchozím roce do USA. Cena letenky z ČR do USA dne 10. 8. 2023 pak byla vyčíslena na částku 12 687 Kč a byla zaplacena dne 23. 7. 2023 v českých korunách. S námitkou žalovaného, že není prokázáno, že by skutečně zmiňované částky hradila žalobkyně, když tento údaj jednoznačně z letenky nevyplývá, se soud prvního stupně vypořádal tak, že žalovaný neuvedl konkrétní osobu (odlišnou od žalobkyně), která by letenku platila, soud proto tuto námitku nepovažoval za důvodnou, neboť bylo současně prokázáno, že syn do ČR přicestoval a rovněž odcestoval, doklady o zaplacení předložila žalobkyně a nikdo jiný, kdo by platil letenky, nebyl žalovaným tvrzen. Pokud se týká splatnosti pohledávky, soud prvního stupně uvedl, že o výši ceny letenky do ČR se dozvěděl žalovaný již v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 118/2022, a to dne 11. 1. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek, neboť letenky byly kupovány jako zpáteční na cestu z ČR do USA a pro následující rok zpět z USA do ČR a cena letenky tedy byla shodná. O výši ceny zpátečního letu dne 10. 8. 2023 se pak dle závěru soudu dozvěděl žalovaný sice z výzvy žalobkyně ze dne 19. 10. 2023 doložené poštovní dodejkou, ale skutečná výše byla prokázána až v samotném řízení důkazy provedenými při jednání dne 30. 12. 2024. Námitka žalovaného, že by měl hradit jen část letenek, neboť kromě styku s ním v ČR měl syn ještě jiný program a styk navíc neproběhl v celém rozsahu stanovením opatrovnickým soudem byla soudem prvního stupně odmítnuta s odůvodněním, že bez ohledu na délku styku bylo potřeba syna z USA do ČR dopravit a dodržení rozsahu styku v soudem upraveném rozsahu se musí domáhat žalovaný cestou výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně vypočítal procesní úspěch žalobkyně tak, že sečetl jistinu 27 597 Kč a úrok z prodlení vypočtený k okamžiku vyhlášení rozsudku částkou 2 507,29 Kč, úspěch žalobkyně pak vyčíslil na 92,4 % a neúspěch na 7,6 %, rozdíl tedy dle odůvodnění rozsudku činí 84,8 %. Konkrétní výši nákladů ponechal na dodatečně vydané usnesení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 417/2016.

3. Proti výrokům I a III rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který namítal, že soud nedostatečně hodnotil provedené důkazy a přijal nesprávné skutkové závěry a dopustil se též nesprávného právního hodnocení. Povinnosti upravené rozsudkem opatrovnického rozsudku považuje žalovaný za synallagmatický závazkový právní vztah a účastníci si mají plnit navzájem. Jen ten, kdo zcela splní svoji povinnost, má právo domáhat se splnění povinnosti druhé strany. Žalobkyně má dle rozsudku povinnost umožnit žalovanému styk s nezletilým v rozsahu 1 měsíce, což v roce 2023 nesplnila, přesto chce zaplacení celé ceny letenek. Žalovaný žalobkyni oznámil řádně termín styku v souladu s opatrovnickým rozsudkem, styk se měl realizovat v termínu od 12. 6. 2023 do 12. 7. 2023, nezletilý ale přiletěl až dne 20. 6. 2023. Soud prvního stupně se také nevypořádal řádně s aktivní legitimací žalobkyně, neboť nebylo vyřešeno, zda letenky skutečně zaplatila. Odkázal dále na rozložení důkazního břemene ve sporech o bezdůvodné obohacení, kdy by měla žalobkyně prokázat jí tvrzené zaplacení požadované částky.

4. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Uvedla, že ji spory s žalovaným vyčerpávají, všeho se musí domáhat soudně, včetně vymáhání výživného. Situaci špatně snáší i nezletilý, s nímž žalovaný s ohledem na tento spor, přerušil kontakt. Platební povinnost žalovaného je vázána na její oznámení o výši ceny letenky, nikoliv na umožnění styku v termínu sděleném otcem. Rozhodnutí opatrovnického soudu respektuje, syna do ČR vozí za žalovaným každý rok, žalovaný rozsah styku však zužoval sám, neboť se synem nevhodně zachází. Ke komunikaci s žalovaným žalobkyně uvedla, že pro termín styku oznámený žalovaným zarezervovala letenky, tyto vyfotila a žalovanému informaci odeslala včetně výše jejich ceny 3 185,15 USD s tím, aby je zaplatil, neboť neměla k dispozici tak vysoké částky. Žalovaný je nezaplatil, nekomunikoval, nereagoval, proto rezervaci zrušila. Vzhledem k tomu, že věděla, že se žalovaný s nezletilým domluvili na dovolené v Turecku, snažila se jej do ČR na své náklady dopravit, ale využila levnější letenky, které měla zamluvené již rok předem jako zpáteční. Nezletilému bylo v roce 2023 již 14 let a o termínech a náplni styku s žalovaným se domlouval sám. Byla připravena na to, že styk se bude realizovat po dobu celého měsíce, nezletilý však po návratu z Turecka od otce utekl, neboť se k němu otec choval zle, pil alkohol a byl na něj ošklivý. Dne 27. 7. 2023 zaslala žalovanému zprávu s přílohou prokazující cenu letenky na zpáteční cestu, dle jejích informací obdržel zprávu na messengeru. Ohledně svých tvrzení navrhovala k důkazu výslech syna i výslech svůj, tyto důkazy ale nebyly soudem prvního stupně provedeny. K argumentaci žalovaného, že letenky neplatila, uvedla, že v dokladech o úhradě letenky je uvedeno její jméno jako plátce a jako platební metoda pak její platební karta.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v odvoláním napadené části (výroky I a III) podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného, dále též k vyjádření žalobkyně a k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

6. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně. Lze shrnout, že listinami bylo prokázáno, že syn účastníků přiletěl do ČR dne 20. 6. 2023 a odletěl dne 12. 8. 2023, tedy v žalobkyní v tvrzených termínech. Bylo též prokázáno (žalovaný to ani nečinil sporným), že styk žalovaného se synem se v rozsahu asi 10 dní realizoval, společně absolvovali pobyt v Turecku. Důvody zkrácení styku nebyly předmětem dokazování a pro posouzení věci nejsou podstatné. Cena letenek a jejich zaplacení bylo listinami také prokázáno. Letenka ze dne 12. 8. 2023 byla zaplacena v částce 12 687 Kč, příletová letenka do ČR dne 20. 8. 2023 byla zaplacena dne 30. 6. 2022 v částce 627,88 USD. Při přepočtu na koruny dle kurzu ČNB k datu 30. 6. 2022 (23,821 Kč za 1 USD) by cena odpovídala částce 14 956,70 Kč, žalobkyně žádala 14 910 Kč. Tvrzení žalobkyně, že letenky platila, bylo prokázáno doklady a letenkami, na nichž je uvedeno jméno žalobkyně. Je třeba přihlédnout i k tomu, že letenky a doklady o placení předložila soudu žalobkyně, byly tedy v její dispozici. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyně letenky neplatila, jedná se o jeho tvrzení, ke kterému se váže též jeho důkazní břemeno. Bylo tedy na žalovaném, aby toto břemeno důkazní unesl, což se v řízení nestalo, své tvrzení o tom, kdo se měl na jeho úkor, tedy dle jeho názoru obohatit, ani nekonkretizoval. Předžalobní upomínka obsahující výzvu k zaplacení pak byla prokazatelně žalovanému doručena dne 19. 10. 2023. Cenu letenky příletové žalovaný navíc znal již z řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 118/2022, navíc cenu ve stejné výši 14 910 Kč, která odpovídala odletu nezletilého z ČR do USA o prázdninách 2022 a shodovala se tak se zpáteční letenkou pro léto 2023, zaplatil žalovaný na účet žalobkyně již dne 2. 8. 2022 (viz č. l. 34).

8. K právním otázkám obsaženým v odvolání žalovaného odvolací soud uvádí, že povinnosti vztahující se ke styku žalovaného s nezletilým synem , Jméno žalovaného, byly oběma účastníkům uloženy rozsudkem Krajského soudu v Plzni vydaným v opatrovnickém řízení dne 28. 11. 2018, č. j. 61 Co 270/2018-580. Povinnost uložená žalovanému byla odvozena ze zákonné vyživovací povinnosti žalovaného jako rodiče vůči dítěti, ze skutečnosti, že původně rodiče žili společně s nezletilým v USA a s realizací styku jsou po návratu žalovaného z USA do ČR spojeny náklady. Ty pak byly promítnuty do povinnosti žalovaného hradit kromě běžného výživného též další plnění nahrazující náklady na dopravu nezletilého ke styku.

9. Nejedná se tedy o povinnosti vzniklé ze závazkového vztahu, smlouvy či z protiprávního jednání. Rozhodnutí soudu je jinou právní skutečností, která konkretizuje zákonné povinnosti žalovaného a žalobkyně. Úpravu obsaženou v ust. § 1721 občanského zákoníku vztahující se k závazkovým vztahům není tedy možné použít zcela, ale dle ust. § 1723 občanského zákoníku jen přiměřeně.

10. Za synallagmatické (vzájemné) závazky je třeba považovat ty, které jsou vzájemně podmíněné, tedy u nichž si strany mají plnit současně. Taková vzájemnost by ale musela být v rozhodnutí soudu vymezena výslovně. Pokud taková vzájemnost není výslovně v rozhodnutí vyjádřena, není možné ji výkladem dovozovat a povinnosti rozsudkem uložené takto propojovat a rozšiřovat. Povinnosti obou rodičů spolu nepochybně souvisejí, vlastnost jejich vzájemné propojenosti (synallagmatičnost) však nemají.

11. Přestože odvolací soud závazky za synallagmatické nepovažuje, na okraj poznamenává, že žalobkyně ke styku s otcem syna přivezla, a pokud zcela nesplnila jí uloženou povinnost, nejblíže vzniklé situaci by bylo možné postupovat podle ustanovení o vadném plnění závazků. Vadné plnění, pokud je druhou stranou přijato, však účinky splnění vyvolává a nastane též splatnost povinnosti druhé strany. Je-li plnění vadné, mění se závazkový vztah na deliktní, a vznikají tak práva a povinnosti z titulu vadného plnění. V takovém případě by bylo třeba se věnovat příčinám takto vzniklé situace, to však přesahuje rámec předmětného sporu.

12. K právnímu důvodu vzniku platební povinnosti žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že se jedná o bezdůvodné obohacení s tím, že žalobkyně je dle výroku opatrovnického rozsudku do doby zletilosti dítěte jen platebním místem a nikoliv věřitelem. Věřitelem je výlučně dítě samo. Toto právní posouzení je všeobecně judikaturou přijímáno a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Soud prvního stupně tedy správně posoudil, že aktivně legitimován by mohl být pro případ, že nebyly náklady na dopravu dosud zaplaceny, jen nezletilý zastoupený zákonným zástupcem. Pokud však byly náklady přepravy zaplaceny žalobkyní, bylo současně prokázáno, že nastala splatnost pohledávky vůči nezletilému, tedy že žalovanému vznikla povinnost zaplatit cenu letenky nad rámec běžného výživného v konkrétní jemu oznámené výši, a dokonce, že se již i přeprava realizovala, lze posoudit vzniklou situaci jako plnění žalobkyně za jiného (žalovaného) ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, tedy plnění, které měl poskytnout žalovaný, ale zaplatila je žalobkyně. I v této otázce soud prvního stupně postupoval správně.

13. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v úvaze o splatnosti závazku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se k aplikaci ust. § 563 a § 564 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (účinného do 31. 12. 2013) je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu a bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Nárok ve výzvě přitom není identifikován tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale tím, jak jej skutkově vymezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020). Odvolací soud se tedy neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se splatnosti nároku z bezdůvodného obohacení, a tedy ani v otázce doby, kdy nastalo prodlení. Vzhledem k tomu, že však výrok II rozsudku nebyl napaden odvoláním, tato úvaha odvolacího soudu se promítla jen do úvahy o přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobkyni.

14. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů proto považuje úvahu soudu prvního stupně obsaženou v napadeném rozsudku v zásadě za správnou, i když se neztotožnil se závěry o splatnosti pohledávky. Rozsudek soudu prvního stupně tak odvolací soud ve výroku I potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

15. Pokud se týká nákladů řízení, odvolací soud si je sice vědom některých rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, které v některých případech směřují k tomu, aby soudy při určení úspěchu a neúspěchu v řízení přihlížely též k příslušenství. Jak již ale bylo uvedeno, odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v části týkající se splatnosti bezdůvodného obohacení, které ovlivňuje též úvahu o nepřiznání části úroku z prodlení. Současně pak odvolací soud vychází i z úvahy, že stejně jako advokátní tarif, který při určení tarifní hodnoty nevychází z příslušenství, ale jen jistiny pohledávky, není ani v předmětném sporu příslušenství natolik významnou částí předmětu řízení (natož samostatnou), aby ovlivnila úvahu o výpočtu nákladů řízení. Z tohoto důvodu přiznal odvolací soud žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok III napadeného rozsudku změnil tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem II tohoto rozsudku.

16. Odvolací soud přiznal žalobkyni za řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu nákladů v částce 23 353 Kč, sestávající z odměny za zastoupení advokátem za celkem 5 úkonů právní služby po 2 200 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného ze dne 27. 9. 2024 a účast u jednání dne 25. 11. 2024 a 30. 12. 2024) a za 1 úkon ve výši 1 100 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c), h) advokátního tarifu (sepis předžalobní výzvy a odvolání proti usnesení o zastavení řízení), dále pak tomu odpovídajících 7 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, cestovné za jízdu z , adresa, do , Anonymizováno, dne 25. 11. 2024 a 30. 12. 2024 vozidlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, s průměrnou spotřebou 5,9 litru motorové nafty na 100 km ve výši 731,712 Kč za 1 jízdu tam a zpět, náhradu promeškaného času ve výši 800 Kč dle § 14 odstavec 4 advokátního tarifu s ohledem na citované jízdy a dále za zaplacený soudní poplatek v částce 1 380 Kč a náklady překladu listin zaplacených soudem ze složené zálohy žalobkyně ve výši 4 290 Kč.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení, jejíž výše byla vyčíslena na částku 7 522,69 Kč. Ta se skládá z odměny zástupce žalobkyně za celkem 2 úkony právní služby po 2 200 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), tomu odpovídajících 2 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného po 1. 1. 2025, cestovné za jízdu z , adresa, do , Anonymizováno, dne 4. 4. 2025 vozidlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, s průměrnou spotřebou 5,9 litru motorové nafty na 100 km ve výši 1 282,69 Kč za jízdu tam a zpět, náhradu promeškaného času 900 Kč dle § 14 odst. 4 advokátního tarifu s ohledem na citovanou jízdu.