11 Co 71/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 24 810,06 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 12. 2025, č. j. 9 C 240/2024-45 Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. pod bodem II, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni rovněž částku 6 400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku pod bodem III se napadený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 2 445 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta , Jméno advokáta, . Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 3 359,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 410,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek 5 952,81 Kč a 1 2457,25 Kč (výrok I), zamítl žalobu do částky 6 400 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 174 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku měl z listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 23. 9. 2022 smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny do odběrného místa , adresa, , a to na dobu určitou 15 měsíců. Ve smlouvě bylo mimo jiné sjednáno, že pro případ neodebrání elektřiny v době účinnosti smlouvy si strany sjednaly smluvní pokutu zahrnující též náhradu škody, vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství elektřiny, a to ve výši 800 Kč za každý započatý měsíc, kdy k odběru elektřiny nedošlo. Žalovaná odebírala elektřinu v období od 23. 11. 2022 do 28. 7. 2023. S ohledem na prodlení žalované s placením záloh a s ohledem na prodlení se zaplacením faktury označené variabilním symbolem , var. symbol, a splatné dne 22. 5. 2023 došlo k předčasnému ukončení smluvního vztahu ke dni 28. 7. 2023. Žalobkyně vyúčtovala žalované smluvní pokutu 6 400 Kč za předčasné ukončení smlouvy odpovídající období od července 2023 do února 2024, tedy za 8 započatých měsíců po 800 Kč, a to fakturou č. , hodnota, ze dne 30. 7. 2023, splatnou dne 9. 8. 2023. Soud prvního stupně zamítl žalobu v této části uplatněného nároku, neboť jej posoudil podle ust. § 1813 odst. 1 občanského zákoníku jako ujednání zneužívající, které zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Postupoval tedy dle § 1815 občanského zákoníku a ke zneužívajícímu ujednání nepřihlédl. Dále uvedl, že při posouzení, zda se jedná o ustanovení zneužívající a zakládající nerovnováhu, přihlédl k povaze předmětu závazku, ostatním smluvním ujednáním a aplikoval též ustanovení § 1814 odst. 1 písm. l) občanského zákoníku, podle kterého zneužívající jsou vždy ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci. Soud prvního stupně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu Cpjn 200/2011, 33 Cdo 2151/2021, rozsudek SDEU C-240/98, C-244/98 ve věci , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a další, k nepřiměřenosti smluvních ujednání přihlížel z moci úřední a dospěl k závěru, že ujednáním o smluvní pokutě je založena významná nerovnováha v právech a povinnostech stran. Odkázal dále na rozhodnutí SDEU ze dne 14. 3. 2013 ve věci , jméno FO, proti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ’, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, i , Anonymizováno, (, Anonymizováno, ), , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , v němž se uvádí, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat podle toho, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy, zda ujednání je, či není v rozporu s požadavkem dobré víry, a ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Velký senát Nejvyššího soudu ČR pak dospěl k závěru, že při placených upomínkách a sjednaných smluvních pokutách došlo ke zhoršení právního postavení spotřebitele a nelze rozumně očekávat, že by spotřebitel se smluvní pokutou a značnou částkou pokuty souhlasil, pokud by nešlo o formulářovou smlouvu. Ačkoli ujednání bylo obsaženo ve smlouvě a označeno přehledně jako sankce, nelze předpokládat, že by spotřebitel uzavřel smlouvu s tak vysokou smluvní pokutou (800 Kč měsíčně, 9 600 Kč ročně), pokud by o smlouvě vyjednával sám a nejednalo se o smlouvu formulářovou. První odběr žalované po uzavření smlouvy byl za dodávky elektřiny v době cca 5 měsíců ve výši 15 852,81 Kč. Smluvní pokuta ve výši 6 400 Kč tak odpovídá 40 % ceny odběru, což je při vztahu spotřebitel – podnikatel nepřípustné. Navíc smluvní pokuta v této výši je čistý zisk žalobkyně, když fakturovaná elektřina je pouze obrat, tj. elektřinu musela žalobkyně nakoupit a měla s tím výdaje. Smluvní pokuta je sjednána, pouze pokud poruší smlouvu spotřebitel, nikoli pokud poruší smlouvu podnikatel, což je další argument pro významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Dalším argumentem je, že jak smluvní pokuta, tak i doba uzavření smlouvy je do smlouvy nedoplněna, jde o formulářovou (předpřipravenou) část smlouvy, která je velmi lehce přehlédnutelná. Námitka žalobkyně, že je smlouva na dobu určitou pro spotřebitele výhodnější, není důvodná, když taková smlouva dává výhody oběma stranám, jak žalované v tom, že bude mít předem známu cenu, tak žalobkyni, že bude mít zákazníka po dobu, na kterou je smlouva uzavřena. Soudu je známo, že Okresní soud v Teplicích podal návrh na rozhodnutí předběžné otázky ve věci smluvních pokut k Evropskému soudnímu dvoru C 749/23, soud však nevyčkal rozhodnutí o předběžné otázce, když ostatní judikatura Evropského soudního dvora napovídá správnosti rozhodnutí zdejšího soudu. Případný argument v tom směru, že je spotřebitel svobodný v tom, zda smlouvu uzavře, či nikoli, není namístě s ohledem na to, že v jednotlivých oborech podnikání postupují zpravidla smluvní partneři spotřebitelů obdobně, a proto spotřebitel, který by se rozhodl nepřistoupit na předem připravené smluvní podmínky, by odsoudil sám sebe k životu mimo běžnou společnost, k životu bez elektřiny, plynu, bez využívání služeb elektronické komunikace, bankovních služeb, pojištění apod. Něco takového po spotřebiteli spravedlivě požadovat nelze. Od jeho smluvních partnerů však naopak požadovat lze, aby se ve své činnosti chovali vůči spotřebiteli poctivě.

2. Proti výroku II rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně aplikoval nesprávný předpis, resp. jej aplikoval v nesprávném znění. Odkázal na datum uzavření smlouvy mezi účastníky dne 14. 1. 2022 s tím, že dle čl. IV. zákona č. 374/2022 Sb. platí, že na právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy přede dnem 6. 1. 2023, se použije předchozí právní úprava. Žalobkyně dále zdůraznila, že ujednání není nepřiměřeným dle § 1813 občanského zákoníku. Navíc k tomu, aby bylo možné ujednání považovat za absolutně neplatné, je třeba, aby byly naplněny všechny ustanovením uvedené předpoklady. Pokud nedojde k jejich současnému naplnění, mohlo by se jednat jen o ujednání neplatné relativně a vyžadovalo by pro takové posouzení námitku vznesenou žalovanou. V daném řízení však žalovaná byla pasivní a žádnou námitku nevznesla. Z citovaného ustanovení lze dovodit, že absolutně neplatné je jen takové smluvní ujednání, které zakládá nerovnováhu práv nebo povinností, nerovnováha je v neprospěch spotřebitele, je významná a je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, přičemž tyto podmínky musí být naplněny současně. Soud prvního stupně však naplnění všech podmínek nezkoumal, resp. neodůvodnil, v čem spatřuje jejich naplnění. Zákazník uzavírá smlouvu dle svých individuálních potřeb, tedy je na něm, zda uzavře smlouvu na dobu neurčitou, či na dobu určitou. Výhodou smlouvy na dobu neurčitou je zachování flexibility pro zákazníka, který může smlouvu kdykoli ukončit. Protiváhou této flexibility je zpravidla vyšší cena (základní produkt Standard). V případě smlouvy na dobu určitou, jako je tomu v tomto případě, získá zákazník dlouhodobě výhodnější cenu energie. To však vyžaduje, aby se žalobkyně zajistila proti pohybu cen energií a směnného kurzu nákupem množství energie odpovídající tzv. důvodně očekávané spotřebě zákazníka předem na celé období trvání smlouvy na velkoobchodním trhu na základě forwardových nákupů. Vzhledem k tomu, že nákupy probíhají v EUR a zákazníkům v ČR je energie prodávána v CZK, musí zároveň žalobkyně uzavřít na derivátovém finančním trhu měnový swap na zajištění měnového rizika dle aktuální hodnoty směnného kurzu CZK/EUR. Tento systém nákupu umožňuje pak oběma stranám smlouvy – dodavateli i zákazníkovi – dosáhnout relativní jistoty neměnné – a v důsledku dlouhodobého nákupu předem – též nižší ceny. Výše fixní ceny v ceníku u smlouvy na dobu určitou je dodavatelem stanovena vždy na základě aktuální úrovně velkoobchodních tržních cen elektřiny v době podání nabídky zákazníkovi na uzavření takové smlouvy. Pokud zákazník nedodrží sjednanou dobu trvání smlouvy na dobu určitou a předčasně ji ukončí, nebo ji pro neplacení (neoprávněný odběr dle energetického zákona) je nucena ukončit žalobkyně, zůstává na straně žalobkyně forwardově nakoupená přebytečná elektřina pro zbývající smluvní období takového každého zákazníka. Tuto energii je nutno zpětně prodat na velkoobchodním trhu za aktuální tržní ceny, tedy v době předčasného ukončení smluvního vztahu. Analogicky je nutné naložit i s původní transakcí na zajištění měnového rizika, která je rovněž zobchodována za směnný kurz platný v době předčasného ukončení smluvního vztahu. Pokud jsou tedy velkoobchodní tržní ceny komodity nižší v okamžiku předčasného ukončení smluvního vztahu v porovnání s úrovní cen v čase akceptace nabídky, vznikne žalobkyni škoda, protože nakoupený objem energie bude prodán na trhu se ztrátou, a to bez ohledu na to, zda bude skutečně prodán, nebo bude v nákupním modelu realokován na jiné – nové zákazníky. Analogická argumentace platí pro pohyb směnného kurzu CZK/EUR. Vzhledem k tomu, že budoucí vývoj cen není předem znám, proto je toto riziko smluvně ošetřeno smluvní pokutou jako paušalizovanou náhradou potenciální škody. Nelze vyčíslovat konkrétní výši škody v každém jednotlivém případě. Na základě poznání, že ke škodám pravidelně dochází, je toto riziko ošetřeno právě v podobě smluvní pokuty. Žalobkyně odkázala ohledně výše škody způsobené porušením smluvních povinností a její vázanost na smluvní pokutu na výklad Nejvyššího soudu ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4908/2014 takto: „Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejichž smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je hrozbou sjednané sankce zajistit, že závazek bude řádně splněn, ale i poskytnout předem dohodnutou náhradu případné újmy, jež by věřiteli nesplněním závazku nebo tím, že nebude splněn řádně, mohla vzniknout. Protože tato případná újma není a nemůže být předem známa, je rozhodující sjednaná výše smluvní pokuty, jež proto představuje paušalizovanou náhradu škody. Dlužník, který závazek nesplní, je ovšem povinen smluvní pokutu zaplatit, i kdyby nesplněním závazku věřiteli žádná škoda nevznikla. Smluvní pokuta má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další (sekundární) povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání smluvní pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. To však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být smluvní pokuta sjednána v neomezené výši. Jestliže by sjednaná smluvní pokuta byla v rozporu s dobrými mravy nepřiměřeně vysoká, bylo by ujednání o ní podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty z hlediska jejího souladu s dobrými mravy je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti, i výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti. S ohledem na funkci smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody je třeba, aby smluvní pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši.“ Jak tedy konstatoval Nejvyšší soud, je třeba, aby smluvní pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat. Mezi další škody vznikající žalobkyni v zásadě vždy, kdy dochází k předčasnému ukončení smlouvy, je třeba zařadit zcela, či zčásti marně vynaložené zprostředkovatelské náklady na obstarání zákazníka a uzavření smlouvy. Další částí škody je škoda nepřímá v podobě ušlého očekávaného zisku (zisková marže nerealizované dodávky), který v případě porušení smlouvy nenastal, ač za přirozeného běhu věcí a splnění smlouvy nastat měl. Dále se jedná o zvýšené náklady na vývoj a správu IT systémů žalobkyně, které musí reagovat na eventualitu nesplnění termínovaných závazků na straně zákazníků. Dále náklady personální a administrativní související s nutností řešit neoprávněná ukončení smluv ze strany zákazníků (včetně posouzení výpovědí a komunikace se zákazníkem), s tím související proces změny dodavatele, či odstupování od smluv ze strany žalobkyně z důvodu neoprávněných odběrů pro neplacení na straně zákazníka. Vážíme-li vzájemná práva a povinnosti, nelze nepochybně pominout také výši smluvní pokuty (800 Kč za měsíc) a výši utvrzované povinnosti (hodnotu plnění) představovanou u žalované zálohovými platbami 2 500 Kč za měsíc. Žalobkyně dále odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007, kterým nebyla jako nepřiměřená posouzena smluvní pokuta v případě prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. cca 182,5 % ročně. I smluvní pokutu převyšující několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně by bylo možné považovat za přiměřenou, a tudíž v souladu s dobrými mravy (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2247/99 dne 26. 7. 2000 a sp. zn. 33 Odo 204/2001 ze dne 9. 8. 2001). Pokud by se soud prvního stupně zabýval otázkou, z jakého důvodu byla smluvní pokuta sjednána, dospěl by k závěru, že smluvní pokuta zajišťovala právě závazek žalované setrvat ve smlouvě po sjednanou dobu. Hodnota zajišťovaného závazku je tak dána hodnotou předpokládané spotřeby, kterou by žalovaná odebrala za období, které pro porušení smluvních povinností žalované nebylo realizováno. Hodnota předpokládané spotřeby byla vyjádřena sjednanou zálohovou platbou 2 500 Kč za měsíc, tedy za 8 nerealizovaných měsíců činí předpokládaná spotřeba 20 000 Kč. Žalobkyně navrhla proto změnu napadené části rozsudku, či jeho zrušení a vrácení zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a stejně jako před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení zůstala nečinná.

4. Odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalobkyně s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě odvolacího soudu, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nevyjádřila a její souhlas se proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládá; odvolací soud neshledal důvody pro opakování nebo doplnění dokazování.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Ze spisu je patrné, že soud prvního stupně ve věci nejdříve dne 10. 9. 2024 vydal elektronický platební rozkaz, kterým zcela žalobě vyhověl, a poté, kdy se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, byl dne 21. 10. 2024 zrušen. Poté soud prvního stupně postupoval dle § 115a o. s. ř. a s výslovným souhlasem žalobkyně vyhlásil rozsudek bez jednání, když vyšel z listinných důkazů, které žalobkyně předložila. Žalovaná byla po dobu celého řízení pasivní, žádné argumenty či námitky nevznesla.

7. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. skutkový závěr ohledně vzniklého smluvního vztahu mezi účastníky, s nímž se odvolací soud v podstatě ztotožňuje. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil a je možné na něj odkázat.

8. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud posoudil ujednání o smluvní pokutě jako zneužívající ve smyslu § 1813 a § 1815 o. z. V daném případě byla povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu za porušení povinnosti odebírat elektřinu až do konce doby trvání smlouvy sjednána ve smyslu § 2048 o. z. v platně uzavřené smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny. Aby se k takovému ujednání jako zneužívajícímu ve smyslu § 1813 a § 1815 o. z. nepřihlíželo, muselo by zakládat v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť závazek žalované jako spotřebitele odebírat elektřinu po sjednanou dobu a platit za uvedené sjednané úhrady, jehož nesplnění bylo smluvní pokutou sankcionováno, je kompenzován sjednáním nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou. Pokud dojde k předčasnému ukončení smlouvy uzavřené s konečným odběratelem (žalovanou) v důsledku opakovaného porušování jeho platebních povinností, zůstane obchodníku s elektřinou (žalobkyni) nasmlouvané množství elektřiny nevyužito, čímž mu vznikne škoda. Spotřebitel má v takovém případě jistotu v souladu se smluvním ujednáním a ustanovením § 2050 o. z., že vzhledem ke sjednané smluvní pokutě již žalobkyně po něm nemůže požadovat náhradu této škody, a to ani v případě, kdy by sjednanou smluvní pokutu přesahovala. Přiléhavá je i argumentace žalobkyně týkající se „podnikatelského rizika“, kdy právě takovým podnikatelským rizikem by byla situace, kdy žalovaná by trvání smlouvy dodržela, avšak žádnou elektřinu by neodebrala, na rozdíl od projednávané věci, kdy žalovaná svoji povinnost vyplývající ze smlouvy omezené na dobu určitou, nedodržela. Smluvní pokuta 800 Kč za každý měsíc, po který není elektřina žalobkyní žalované ve smluveném období z příčiny na straně žalované (z důvodu porušení smluvních povinností) dodávána, lze považovat za přiměřenou, a to i s přihlédnutím k výši sjednaných záloh mezi účastníky. Shora uvedené právní závěry přitom vycházejí z již ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu. Protože žalovaná platební povinnosti vyplývající ze smlouvy opakovaně nedodržela, žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 400 Kč (800 Kč x 8 měsíců) vzniklo.

9. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě v uvedeném rozsahu, tj. pokud jde o částku 6 400 Kč, vyhověl. Lhůtu k plnění určil jako obecnou třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

10. V důsledku změny napadeného rozhodnutí odvolací soud změnil i související nákladový výrok. O nákladech prvoinstančního řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 2 445 Kč sestávající z mimosmluvní odměny podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) po 300 Kč, 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 cit. vyhlášky), 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek 993 Kč. Odvolací soud považoval žalobu podanou v dané věci za formulářovou, kdy se jedná o skutkově i právně obdobnou věc jako v případě dalších sporů vedených žalobkyní, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně rovněž zcela úspěšná, proto jí odvolací soud přiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 3 359,50 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny advokáta podle § 7 bodu 4, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby (sepis odvolání) po 1 500 Kč, 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky, čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek 1 000 Kč.