11 CO 95/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 123 235 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 3. 2023, č. j. 9 C 243/2022 – 54

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 7 695,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 235 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15% ročně od 23. 12. 2022 do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 43 069 Kč (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že matka obou účastníků zemřela dne [datum], řízení o pozůstalosti bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a nepatrný majetek vydán vypraviteli pohřbu. Následně bylo v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti vypořádáno společné jmění zůstavitelky a jejího manžela, určena čistá hodnota pozůstalosti částkou 492 938,05 Kč (náhradová pohledávka vůči pozůstalému manželovi) a potvrzeno nabytí zákonným dědicům rovným dílem, tedy žalobci jednou čtvrtinou (usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Pozůstalý manžel se dodatečného projednání pozůstalosti po své manželce nedožil, zemřel dne [datum], řízení o pozůstalosti bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a nepatrný majetek byl vydán vypraviteli pohřbu. V dodatečném řízení o pozůstalosti po matce účastníků bylo zjištěno, že otec účastníků převedl po smrti matky finanční prostředky ve společném jmění manželů (částka 985 876,11 Kč ke dni smrti zůstavitelky) na účet žalované a ta má tyto prostředky stále v držení, což potvrdila před soudem prvního stupně. Pokud žalovaná tvrdila, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť to nebyla ona, ale její zemřelý otec, kdo měl žalobci plnit, soud prvního stupně se s její argumentací neztotožnil právě z toho důvodu, že je to žalovaná, kdo vědomě tyto finanční prostředky zadržuje (otec je převedl po smrti matky na její účet) a má je ve své moci. Žalovaná také neprokázala, že finanční prostředky obdržela od otce účastníků darem. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 237/2020, v němž soud dospěl k správnému závěru, že otec účastníků mohl disponovat pouze částkou 616 172,56 Kč, tedy polovinou prostředků ve společném jmění manželů a čtvrtinou zbývající částky, která mu následně připadla z titulu dědění v první třídě zákonných dědiců. Částku náležející žalobci na základě rozhodnutí dědického soudu o dodatečném projednání pozůstalosti (123 235 Kč) tedy neoprávněně zadržuje žalovaná, která se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a toto bezdůvodné obohacení odmítla vydat. Zákonný úrok z prodlení pak žalobci náleží ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovaná žalobcem vyzvána k zaplacení žalované částky. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (kritérium úspěchu).

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která soudu prvého stupně vytýkala nesprávné právní posouzení. Opakovala, že povinnou osobou k plnění náhradové pohledávky dle usnesení o dodatečném projednání dědictví byl určen pozůstalý manžel zůstavitelky (otec účastníků). V pozůstalostním řízení po matce účastníků nebyla projednávána žádná pohledávka žalobce vůči žalované a žalovaná z titulu pozůstalosti po matce není povinována žalobci hradit jakoukoli částku. Pokud otec účastníků žalobci nevyrovnal ekvivalent náhradové pohledávky, jedná se o pohledávku, kterou mohl žalobce uplatnit v dědickém řízení po otci, což neučinil, toto řízení bylo zastaveno a nepatrný majetek vydán vypraviteli pohřbu. Dále žalovaná opakovala své tvrzení, že otec jí daroval prostředky na účtu (celou částku 980 000 Kč), což bylo přáním otce i zemřelé matky účastníků, aby tak došlo k vyrovnání hodnot, které obdržel bratr účastníků [jméno] [příjmení]. Žalobce netvrdil, z jaké skutkové podstaty bezdůvodného obohacení se domáhá zaplacení žalované částky, jeho žaloba je neurčitá pro absenci skutkových tvrzení, z jakého konkrétního důvodu se žalobce žalované částky domáhá, resp. jaká skutková podstata bezdůvodného obohacení měla být úmyslným jednáním žalované naplněna. Soudu prvního stupně žalovaná vytýkala, že se nezabýval tím, zda je dán předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení, tedy zda k obohacení došlo bez spravedlivého důvodu. Jednání otce účastníků, který převedl dne 17. 1. 2019 částku 980 000 Kč na účet žalované, a přijetí této částky žalovanou je v kontextu účelu tohoto převodu, jímž mělo být vyrovnání hodnot nabytých z majetku rodičů účastníků. Je proto jednáním ospravedlnitelným, a to i v rozsahu převyšujícím částku 616 172,50 Kč, kterou mohl dle závěru soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 237/2020 otec účastníků disponovat. Navíc ke dni převodu této částky na účet žalované nemohli otec účastníků ani žalovaná vědět, že dispozice s celou částkou 980 000 Kč může být v rozporu s rozhodnutím soudu o dodatečném projednání dědictví po matce účastníků, které bylo vydáno až po převodu této částky. Žalovaná finanční prostředky od otce přijala v dobré víře a z ospravedlnitelného důvodu, proto nebyla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení, jak je vymezena v ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná se neobohatila na úkor žalobce, není zde příčinná souvislost mezi obohacením žalované a tomu korespondujícím ochuzením žalobce. Žalovaná nezískala plnění bez právního důvodu od žalobce, žalobce jí neplnil z právního důvodu, který odpadl, nejednala vůči žalobci protiprávně a neužila takovým jednáním cizí věc, ani žalobce za žalovanou ničeho neplnil. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že usnesením soudu prvního stupně č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 27. 4. 2023, byl zamítnut návrh žalobce na dodatečné projednání pozůstalosti po otci účastníků ohledně poloviny finančních prostředků na účtu otce s tím, že zde není žádný dodatečně zjištěný majetek. Nedošlo-li proto k projednání dědictví po otci účastníků, žalovaná není odpovědná za náhradu dluhů otce účastníků, tedy ani za náhradu neuspokojené náhradové pohledávky zůstavitele z titulu dodatečného projednání dědictví po matce účastníků. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytýkala nesprávnou aplikaci ust. § 2993 věty první občanského zákoníku a rovněž to, že neaplikoval ust. § 1760 občanského zákoníku, podle kterého je nutno na darování celé částky 980 000 Kč otcem účastníků žalované pohlížet jako na platné právní jednání. Žalovaná se z uvedených důvodů domáhala změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

4. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání poukázal na rozsudek téhož soudu č. j. 5 C 237/2020 – 158, v němž soud konstatoval, že otec účastníků mohl disponovat pouze částkou 616 172,56 Kč, zbývající částka na účtu vedeném na jeho jméno a náležející rovněž do společného jmění manželů, je předmětem dědictví ostatních blízkých osob a nemohla být předmětem darování. V tomto rozsudku také soud konstatoval, že finanční prostředky na účtu vedeném na jméno otce účastníků byly den po smrti jejich matky odkloněny za účet žalované z nečistých důvodů, aby se nedostaly do soupisu aktiv při projednání dědictví. V řízení před soudem prvního stupně žalovaná neprokázala darování částky 980 000 Kč otcem účastníků. Naopak bylo prokázáno, že žalobci vznikl nárok na vyplacení částky 123 235 Kč žalovanou, neboť dispozice otce účastníků s touto částkou byla v rozporu s rozhodnutím soudu o dodatečném projednání dědictví po matce účastníků. Žalovaná nezpochybnila držení této částky, tvrdila, že je obdržela od zemřelého otce darem a své důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení neunesla. Žalovaná se proto na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a není rozhodné, kdo žalované plnil, ale kdo byl jejím jednáním ochuzen. Žalovaná se obohatila na úkor žalobce tím, že přijala bez právního důvodu částku, která je předmětem dědictví žalobce.

5. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobce i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné. K tomu nemusel nařizovat jednání podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

6. Žalovaná uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Odvolací soud především konstatuje, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvého stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvého stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že v průběhu řízení byla žalovaná soudem prvního stupně řádně poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (zejména k dosud neúplnému tvrzení o darování finančních prostředků otcem účastníků) a po tomto poučení uvedla, že nebude tvrdit již žádné další skutečnosti a navrhovat provedení dalších důkazů, neboť bude poukazovat na příslušná ustanovení občanského zákoníku, mimo jiné na ust. § 1760. Při posledním jednání soudu prvého stupně bylo účastníkům rovněž dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., po kterém nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvého stupně také při hodnocení důkazů žádný z jím provedených důkazů neopomněl.

8. Dále odvolací soud řešil, zda je dán odvolací důvod uplatněný žalovanou, tedy zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvého stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, která cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, spravedlivě řešící uspořádání vztahů mezi účastníky, řádně a podrobně odůvodněný. Na jeho odůvodnění proto může pro stručnost odkázat. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelky, které jsou v odvolání v podstatě jen opakovány. Rovněž odvolací soud by pak jen opakoval skutkové a právní závěry, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně a které odvolací soud považuje za správné.

10. Podle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Citované ustanovení vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Dikce této normy postihuje základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, jimiž jsou získání majetkového prospěchu obohaceným, dále skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby (vznik obohacení se tedy negativně projevil v majetkové sféře ochuzeného – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 148/2010, 28 Cdo 1904/2018, 28 Cdo 509/2019), a současně to, že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod.

12. Normativní význam generální klauzule bezdůvodného obohacení obsažené v § 2991 odst. 1 spočívá v tom, že na jejím základě může být konstruována povinnost k vydání majetkového prospěchu i tam, kde není naplněna žádná ze skutkových podstat zakotvených v § 2991 odst.

2. Tento závěr vyplývá z demonstrativnosti tohoto ustanovení: je-li výčet obsažený v § 2991 odst. 2 neuzavřený, je nutné mít určité kritérium pro posouzení, v jakých dalších situacích vzniká právo na vydání bezdůvodného obohacení. Tímto kritériem je generální klauzule v § 2991 odst. 1, jež vymezuje, kdy je dána povinnost k vydání majetkového prospěchu, přestože jej obohacený nenabyl plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty ani tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V tomto smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 aplikační rozsah institutu bezdůvodného obohacení rozšiřuje nad rámec vyjmenovaných skutkových podstat.

13. Primárním definičním znakem bezdůvodného obohacení a předpokladem vzniku práva na jeho vydání je nabytí obohacení, které musí mít majetkovou povahu, a být tak objektivně vyjádřitelné v penězích. Obohacení lze vymezit jako stav, kdy se majetková sféra osoby rozšířila (její aktiva narostla obdržením určité hodnoty) nebo v němž se majetková sféra osoby nezmenšila, ač se zmenšit měla. Aby vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, musí být získáno na úkor jiné osoby. Judikatura tento definiční znak vykládá jako vznik majetkové újmy subjektu odlišného od obohaceného, která je příčinnou souvislostí spjata se vznikem obohacení.

14. V přezkoumávané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že rodiče účastníků měli ve společném jmění manželů finanční prostředky na účtu vedeném na jméno otce účastníků. Ten po smrti matky účastníků veškeré tyto prostředky převedl na účet žalované a práva a povinnosti k tomuto účtu v hodnotě finančních prostředků, které byly na tomto účtu ke dni smrti matky účastníků, proto nebyly projednávány v řízení o pozůstalosti po matce účastníků. Poté, kdy vyšlo najevo, že po smrti matky převedl otec účastníků společné prostředky na účet žalované, byla dodatečně projednána pozůstalost po matce účastníků, bylo vypořádáno společné jmění rodičů účastníků tak, že polovina těchto prostředků připadla pozůstalému manželovi a jemu a třem dětem zůstavitelky pak bylo potvrzeno nabytí dědictví v hodnotě jedné čtvrtiny zbylých prostředků (jako náhradová pohledávka za otcem účastníků).

15. Rozhodnutí soudu v řízení o pozůstalosti neukládá žádnému z účastníků tohoto řízení povinnost, ale potvrzuje dědicům nabytí dědictví. Žalobce tak z pozůstalosti po matce nabyl pohledávku za svým otcem v částce 123 235 Kč. Po svém otci se zaplacení této pohledávky domáhat nemohl, neboť v době, kdy byla dodatečně projednávána pozůstalost po matce, již otec nežil. V řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky otec převedl bezprostředně po smrti matky účastníků na účet žalované, a ta je má dosud ve svém držení, jak ostatně sama potvrdila v řízení před soudem prvního stupně. Jediným závěrem, k němuž lze dospět, je pak závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud považuje za zcela správný, tedy že žalovaná vědomě zadržuje finanční prostředky, které byly na její účet převedeny otcem účastníků bez právního důvodu a na které má nárok z titulu dědění ze zákona po matce účastníků žalobce.

16. Pokud žalovaná tvrdila, že jí byly tyto finanční prostředky otcem účastníků darovány, toto své tvrzení neprokázala, ačkoli byla soudem prvního stupně řádně poučena podle ust. § 118a o. s. ř. V této souvislosti pak odvolací soud poukazuje i na skutečnosti vyplývající ze spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] (řízení o pozůstalosti po matce účastníků). Toto řízení bylo původně zastaveno a nepatrný majetek byl vydán vypraviteli pohřbu. Následně byl podán zákonnými dědici návrh na dodatečné projednání pozůstalosti a poté, kdy soud ověřil, že na účtu vedeném na jméno otce účastníků byla ke dni smrti jejich matky částka 985 876,11 Kč, která byla až po její smrti převedena na účet žalované, zahájil řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. V tomto řízení žádný ze zákonných dědiců dědictví neodmítl, neuplatnili výhradu soupisu, společně učinili soupis aktiv a pasiv společného jmění manželů, navrhli způsob jeho vypořádání, sestavili seznam aktiv a pasiv pozůstalosti, přičemž do aktiv zařadili náhradovou pohledávku za pozůstalým (již v tom okamžiku zemřelým) manželem zůstavitelky v hodnotě 492 938 Kč. Žalovaná v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti neučinila toto aktivum sporným, netvrdila, že se jednalo o dar, souhlasila se soupisem aktiv a pasiv společného jmění manželů, s jeho vypořádáním, rovněž se seznamem aktiv a pasiv pozůstalosti. Věděla, že je zákonným dědicům potvrzováno nabytí pozůstalosti v částce, kterou měl již zemřelý otec vyplatit dětem. Věděla, že má veškeré finanční prostředky na svém účtu, tedy že je zadržuje. V řízení před soudem prvního stupně pak neprokázala (ani dle názoru odvolacího soudu již prokázat nemohla s ohledem na své jednání v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po matce) své tvrzení, že jí byly finanční prostředky otcem darovány.

17. Pokud žalovaná argumentuje ustanovením § 1760 občanského zákoníku, podle kterého skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává, toto ustanovení na projednávanou věc nedopadá. Soud prvního stupně se nezabýval v přezkoumávané věci platností jakékoli smlouvy (žalovaná má patrně na mysli darovací smlouvu uzavřenou mezi ní a otcem účastníků, přičemž, jak je uvedeno výše, své tvrzení o darování finančních prostředků neprokázala). Navíc citované ustanovení nepředstavuje odchylku od principu, že nikdo nemůže převést víc práv, než má (nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet), ale řeší jen otázku platnosti smlouvy jako právního jednání. Ustanovení tak reaguje na dosavadní chybně zjednodušující praxi, která z uvedené zásady bez dalšího dovozovala neplatnost smlouvy, kterou se někdo zavazoval převést právo, jež sám nemá. Jde tedy o výslovné vyjádření pravidla o oddělení obligačního a solučního účinku smlouvy, v české literatuře nazývaného rozdílností titulu a modu. Argumentaci žalované ustanovením § 1760 občanského zákoníku v dané věci proto odvolací soud považuje za irelevantní.

18. Z uvedených důvodů odvolací soud považuje napadený rozsudek za správný a v souladu se zákonem a podle ust. § 219 o. s. ř. jej potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (kritérium úspěchu ve věci) a rovněž výpočet výše nákladů odvolací soud považuje za správný.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalobce za zastoupení advokátem tak činí za jeden úkon právní služby 6 060 Kč, jednu paušální náhradu 300 Kč a 21% DPH v částce 1 335,60 Kč celkem 7 695,60 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.