13 Co 11/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně tituly před jménem jméno FO a soudců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa proti žalované: Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO sídlem adresa , adresa zastoupená advokátem tituly před jménem jméno FO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o náhradu škody o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 8. 2023, č. j. 41 C 78/2017-564, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 41 C 78/2017-584

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku III, mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám jejího právního zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 034 750 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám jejího právního zástupce, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 730 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 44 152 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 44 152 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I), žalobu ve zbývající části, v níž se domáhala žalobkyně po žalované zaplacení další částky 262 343 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 262 343 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2015 do zaplacení zamítl (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 120 964 Kč (z původně žalovaného předmětu řízení na zaplacení náhrady škody ve výši 14 654 340 Kč s příslušenstvím), k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III), žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nezálohovaných nákladech státu (na znalečném) částku 16 050,44 Kč a žalované na úhradu těchto nákladů uložil povinnost zaplatit částku 5 068,56 Kč, oběma ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I a II doplňujícího rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku (výrok III doplňujícího rozsudku).

2. Ve včasném odvolání rozporovala žalobkyně správnost nákladového výroku III, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 120 964 Kč, v určené lhůtě. Poukázala na to, že ve věci byla původně žalována náhrada škody ve výši 14 654 340 Kč, z níž jí byla přisouzena náhrada 3 868 647 Kč s příslušenstvím. Ačkoli byla žaloba ve zbývající části zamítnuta, soud se nevypořádal s možnou aplikací ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Soud pochybil, pokud rozhodl o nákladech řízení s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Původně uplatněná výše náhrady škody vycházela ze znaleckého posudku (znalec , tituly před jménem, Münster), který si nechala žalobkyně zpracovat pro potřebu vedení sporu, a považovala jej za věcně správný. Výše požadovaného nároku tedy nebyla žalobkyní účelově nadsazena, a ani nebyla v extrémním rozporu s reálnou výší škody. Výsledek řízení jednoznačně závisel na složitém a nejednoznačném znaleckém posuzování. Ocenění škody bylo ovlivněno postupem odvolacího soudu, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, což vedlo k ustanovení v řízení znalce , tituly před jménem, Machovce, s jehož závěry se žalobkyně neztotožňuje, když nepřiměřeným způsobem snížil určení ceny nemovitostí před jejich poškozením, respektive, neúměrným způsobem zohlednil stáří nemovitosti. Odpovědnost žalované za škodu byla v řízení zcela prokázána, a neúspěch v řízení byl postaven pouze na znaleckém vyčíslení škody. Pokud soud nevysvětlil, z jakého důvodu neaplikoval na rozhodnutí o nákladech řízení ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Současně je třeba podotknout, že použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. na věc vytváří, z hlediska výsledku řízení, určitou disproporci mezi částkou, na jejíž úhradu – jako škody – vznikl žalobkyni nárok proti žalované, a částkou, kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů soudního řízení. V tomto směru by případně mohla přicházet v úvahu také aplikace ust. § 142 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nakonec žalobkyně namítla nesprávnost vyčíslení nákladů řízení, pokud soud při jejich výpočtu vycházel z tarifní hodnoty 14 654 340 Kč, tj. z hodnoty jednoho úkonu právní služby 50 180 Kč za každý úkon, když v části řízení bylo již jednáno ohledně snížené částky 3 868 647 Kč. S uvedenou argumentací navrhla žalobkyně změnu odvoláním napadeného výroku III tak, že ji podle ust. § 146 odst. 3 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši podle předestřené specifikace, případně žádala nepřiznání žádnému z účastníků náhrady těchto nákladů řízení.

3. Žalovaná, která se ztotožnila s odůvodněním napadeného rozsudku, navrhla jeho potvrzení v odvoláním dotčeném výroku III, a s úspěchem v odvolacím řízení požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odkázala přitom na ustálený právní závěr, že pro rozhodování o nákladech řízení, se vždy uplatňuje primární princip úspěchu a neúspěchu ve věci, vyjádřený v ust. § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. V této souvislosti žalovaná připomenula, že již před podáním žaloby s žalobkyní jednala o jejím nároku na náhradu škody, přičemž již tehdy žalobkyni upozorňovala, že její nárok, uplatňovaný dle dvou posudků , tituly před jménem, Münstera, je nárokem, co do výše škody, vyčísleným nesprávně, když nezohledňuje stáří a technický stav objektu. Žalovaná byla tehdy, s ohledem na uvedené, ochotna žalobkyni na náhradu škody uhradit částku 4 289 439 Kč (jak vyplývá z dopisu žalované ze dne 28. 1. 2016, předloženého k žalobě žalobkyní). Žalovaná tedy byla před zahájením řízení ochotna žalobkyni, s ohledem na nedůvodnost převážné části uplatňovaného nároku, co do právního základu, uhradit dokonce částku vyšší, než která byla nakonec v rámci soudního řízení žalobkyni přiznána. Žalobkyně tak zjevně neúčelně zahájila soudní řízení o zaplacení částky, jejíž většina nebyla co do vyčíslení důvodná, a naopak žalovaná se tomuto požadavku v soudním řízení úspěšně bránila, s výsledkem, že jí byla uložena k úhradě částka nižší, než kterou před podáním žaloby dobrovolně nabízela k úhradě. Žalovaná tak účelně vynaložila náklady řízení při obraně proti nedůvodnému nároku žalobkyně. Žalovaná dále poukázala na to, že postup dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., připadá v úvahu jen v případech, kdy žalobcem uplatňovaný nárok je, co do jeho základu, zcela důvodným, přičemž pouze výši tohoto nároku žalobce před zahájením sporu nemohl znát, a tato se odvíjela výhradně od znaleckého posudku, zpracovaného v řízení před soudem – typicky v případech nároků na bolestné a náhrad za ztížení společenského uplatnění (patrno např. z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 2365/11 nebo I ÚS 92/08) nebo v případech odškodnění za nesprávný úřední postup (např. nález ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 157/13). V daném případě však žalobkyně nárok samotný, co do jeho vyčíslení, neuplatňovala důvodně, když nepostupovala v souladu s ust. § 2969 odst. 1 občanského zákoníku (jak ostatně konstatoval odvolací soud – Krajský soud v Plzni ve svém usnesení č. j. 13 Co 89/2020-248 ze dne 23. 7. 2020), neboť nezohlednila skutečnost, že by provedenou opravou došlo k výraznému zhodnocení předmětné věci. Byla to přitom žalobkyně, která před uplatněním nároku nesprávně zadala zpracování znaleckých posudků , tituly před jménem, Münstera, kde požadovala vyčíslit náklady na uvedení nemovitostí do původního stavu, bez zohlednění jejich stavu před vznikem škod. Nadto žalobkyně ani před podáním žaloby, a ani po jejím podání, nikdy netvrdila svůj úmysl užít požadovanou peněžní náhradu k uvedení věcí do původního stavu, přičemž krátce po podání žaloby, samotné nemovitosti prodala. Žalobkyni tak mělo být zřejmé, že jí uplatňovaný nárok, co do jeho vyčíslení, není nárokem důvodným, a že tento nárok bude muset být posuzován jinak (jak vyplývá z bodu 17 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 89/2020-248 ze dne 23. 7. 2020). S uvedenou argumentací navrhla žalovaná potvrzení odvoláním napadeného nákladového výroku.

4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený nákladový výrok III a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a aniž by podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. musel nařídit odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné.

5. Podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

6. Podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

7. Odvolací soud nemůže přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že náhrada nákladů řízení měla být posuzována v intencích ust. § 142 odst. 3 o. s. ř.

8. Postup podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu typicky tehdy, kdy žalobcem uplatňovaný nárok je z hlediska jeho základu (v dané věci – co do řešení předpokladů odpovědnosti za škodu) důvodný, přičemž pouze výši nároku žalobce před zahájením soudního sporu nemohl znát, a tato výše nároku byla odvozena až v samotném soudním řízení výhradně na základě provedeného znaleckého posudku. Zde lze odkázat na řízení o náhradu škody na zdraví (vyčíslení bolestného nebo ztížení společenského uplatnění) nebo na řízení o odškodnění nemajetkové újmy. V těchto, příkladmo uvedených případech, nemůže účastník, před zahájením soudního řízení, stanovit výši nároku reálně, a tato nalezne svoji konečnou podobu na základě úvahy soudu nebo zpracovaného soudně znaleckého posudku. Předmětem projednávané věci však byla žaloba na náhradu majetkové újmy, jejíž výše byla před zahájením sporu zjistitelná, například na základě znaleckého posudku, který si žalobkyně také nechala zpracovat, a na němž postavila žalobu a svoji argumentaci v průběhu vedeného soudního řízení. Skutečnost, že zadání pro znalecký posudek nebylo přiléhavé a neodpovídalo zákonným (judikatorním) předpokladům pro správné vyčíslení výše škody, respektive, že znalec nezpracoval posudek patřičným způsobem, nic nemění na tom, že stanovení výše škody se stalo předmětem sporu, který byl plně v dispozici účastníků řízení, včetně možnosti předběžného určení výše škody, tj. nejednalo se o stav, kdy účastník řízení nemohl výši škody před zahájením řízení predikovat. Ostatně, žalobkyně naprosto zřetelně při uplatnění žaloby nárokovala škodu v nepřiměřené výši, zjevně nerespektujíc zákonné ustanovení § 2969 občanského zákoníku, jež stanoví, že při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohledňuje se to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 13 Co 89/2020-248, konstatoval, že v kontextu sděleného lze přisvědčit námitce žalované, že zpracované znalecké posudky , tituly před jménem, Janem Münsterem nekorespondovaly se způsobem určení výše škody, jak stanoví ust. § 2969 odst. 1 o. z., když znalec nikterak nehodnotil stav nemovitosti před poškozením, tedy obvyklou cenu věci v době poškození, a nezohlednil, co poškozený musel k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit, respektive nehodnotil skutečnost, zda postupem, jenž zvolil, by nedošlo ke zhodnocení věci její opravou, v důsledku výměny poškozených (opotřebených) částí věci za nové součásti. Byla to tedy žalobkyně, kdo před uplatněním žaloby nesprávně zadal zpracování znaleckých posudků , tituly před jménem, Münstera, kde požadovala vyčíslit náklady na uvedení nemovitostí do původního stavu, bez zohlednění jejich stavu před vznikem škod. Navíc žalobkyně na nepřiměřených závěrech svého znalce setrvávala v řízení a dostatečně nereagovala na zjištění z provedeného dokazování. Žalobkyně také netvrdila úmysl užít požadovanou peněžní náhradu k uvedení věcí do původního stavu, když krátce po podání žaloby předmětné nemovitosti prodala. S ohledem na charakter žalujícího subjektu, lze předpokládat, že mu mělo být známo, že uplatněný nárok (postup žalobkyně) nekoresponduje se zákonem a s rozhodovací praxí soudů. I přes jednoznačné konstatování soudu o nedůvodnosti žalobkyní odkazovaného vyčíslení nároku, žalobkyně své nesouhlasné stanovisko s vyčíslením nároku nekorigovala, a v podstatě je vyjadřuje i v nyní vedeném odvolacím řízení, v němž již takové stanovisko (po právní moci rozhodnutí ve věci samé) nemá nijakou právní relevanci. Na závěr lze konstatovat, že, je-li pro určení výše plnění vypracován znalecký posudek, neznamená to, jak se mylně domnívá žalobkyně, že se na rozhodnutí o nákladech řízení automaticky použije ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Uvedený náhled postrádá ve věci opodstatnění. Soud prvního stupně správně na rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a poměřil mezi účastníky jejich úspěch a neúspěch v řízení. Při tomto srovnání je zjevné, nakolik byl žalobní požadavek výrazně nepřiměřený a účelový. Nakonec žalobkyně neměla ani záměr nemovitosti opravit, když je prodala. Jinak odvolací soud odkazuje také na rozhodovací praxi Ústavního soudu, k níž při rozhodnutí v této věci přihlédl (nález sp. zn. I ÚS 257/05, usnesení III ÚS 2558/07, usnesení II ÚS 2904/12). Uvedená judikatura také stanoví, že soud není vždy – ani za splnění podmínek uvedených v ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. – povinen (dikce „může“) postupovat tak, že přizná ne zcela úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení v plné výši.

9. Odvolací soud dále přezkoumal výpočet žalované přisouzených nákladů řízení a seznal jej v podstatě správným. Předně při předmětu řízení 14 654 340 Kč činí hodnota jednoho úkonu právní služby 50 180 Kč a v případě předmětu řízení 306 495 Kč činí hodnota jednoho úkonu právní služby podle ust. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 za použití ust. § 7 bodu 6, 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, částku 9 540 Kč. Odvolací soud překontroloval z obsahu spisu všechny úkony vyúčtované žalovanou k náhradě nákladů právního zastoupení advokátem, a přiznané soudem prvního stupně napadeným rozsudkem, a zjistil, že v řízení byly učiněny, stejně tak ověřil vyúčtování cestovného, ztráty času a plateb soudních poplatků, jež seznal opodstatněnými. Ostatně, žalobkyně tyto skutečnosti nikterak ani nerozporovala. Neshledal však správnou odvolací námitku, že hodnota úkonu právní služby ve výši 50 180 Kč byla nepodloženě účtována v určitých fázích řízení, kdy již byl předmět řízení ponížen z původně žalované částky 14 654 340 Kč, bez bližší specifikace žalobkyní. Do doby vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2019, č. j. 41 C 78/2017-198, byl nepochybně předmět řízení vymezen částkou 14 654 340 Kč s příslušenstvím, pakliže bylo podáno proti tomuto rozhodnutí odvolání v celém rozsahu rozsudku soudu prvního stupně, byl stejný předmět řízení i pro toto odvolací řízení, a po zrušení rozsudku v celém jeho rozsahu, byl tentýž předmět řízení i v následně vedeném řízení před soudem prvního stupně. Na základě odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 8. 2022, č. j. 41 C 78/2017-506, ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení, ve vazbě na částečné kasační usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2023, č. j. 13 Co 358/2022-532, pak došlo ke změně výše předmětu řízení z původně žalované částky na částku 306 495 Kč s příslušenstvím, na což vyčíslení nákladů za právní zastoupení žalované v napadeném rozsudku naprosto správně reaguje. V žádném případě není v tomto směru odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné, naopak každý úkon právní služby je zcela konkrétně uveden, správně oceněn a jeho provedení je zachyceno ve spisu. Lze proto plně odkázat na podrobné a věcně správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem ke každé položce kontrolováno. V součtu pak činí celkově vynaložené náklady žalované (za úkony právní služby, tj. za odměnu právního zastoupení, náhradu režijních paušálů, cestovné, náhradu za ztrátu času a zaplacené soudní poplatky) částku 2 155 730 Kč. Tyto náklady byly účelně vynaloženy v souvislosti s obranou žalované proti uplatněnému žalobnímu návrhu. Pokud předmětem řízení byla žaloba na zaplacení částky 14 654 340 Kč, a žalobkyni nakonec byla přisouzena na náhradu jí způsobené škody částka 3 868 647 Kč (3 824 495 Kč a 44 152 Kč), lze stanovit, že žalovaná má právo na úhradu 48 % vynaložených nákladů (úspěch 74 % - neúspěch 26 %), což z částky 2 155 730 Kč představuje plnění ve výši 1 034 750 Kč.

10. S ohledem na sdělené, odvolací soud za použití ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil odvoláním napadený nákladový výrok III tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované, k rukám jejího právního zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 034 750 Kč, a to v prodloužené lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.), s přihlédnutím k výši uloženého plnění.

11. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšné žalované byla přiznána náhrada těchto nákladů ve výši 4 730 Kč, a to podle ust. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 za použití § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.