13 CO 163/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: anonymizována dvě slova ulice anonymizováno číslo , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa 2. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení částky 34 905 Kč s příslušenstvím o odvolání 1. žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Tachov ze dne 1. 3. 2022, č. j. 7 C 332/2020-151

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný č. 1 je povinen nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 11 999 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 34 905 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 587 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 545 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, z částky 3 545 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 11 048 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení a dále kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 650,77 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve stejné lhůtě plnění byli žalovaní zavázáni k zaplacení žalobci společně a nerozdílně náhrady nákladů řízení ve výši 31 669,30 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II) a žalobci byla uložena povinnost doplatit na účet Okresního soudu v Tachově na náhradu soudního poplatku 946 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Soud postavil rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalovaní jako spoluvlastníci bytové jednotky neprovedli platby – za období aktualizované k době rozhodnutí soudu – na plnění do fondu oprav a na služby spojené s užíváním bytu, respektive za již vyúčtované služby, jak jim to ukládá ust. § 1180 odst. 1 a § 1181 občanského zákoníku, v celkové výši 34 905 Kč. Spolu s tímto dluhem soud žalovaným uložil povinnost k úhradě úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku z dlužné jistiny a také z těch částek, jež byly předmětem řízení a postupně byly žalovaným uhrazeny, avšak bez části požadovaného příslušenství. Nákladový výrok měl oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů, neboť měl ve věci plný úspěch.

2. Proti tomuto rozsudku si podal včasné odvolání toliko 1. žalovaný. Považoval uplatnění žaloby na zaplacení záloh na služby spojené s užíváním bytu za předčasné. Měl za to, že teprve po provedení celkového vyúčtování na služby poskytnutého plnění, za celé zúčtovací období, se lze dobrat nedoplatku na toto plnění, a po uplynutí lhůty k jeho zaplacení, nastane splatnost dluhu, který teprve tehdy je možno uplatnit žalobou k zaplacení u soudu. Podle žalovaného nárok žalobce mohl mít oporu až na základě vyúčtování skutečné celkové spotřeby služeb, nikoliv na základě předpisu záloh na služby, tj. žalobce nemohl po právu uplatnit u soudu nárok na zaplacení dluhu za neplacené zálohy na služby, když takový dluh by byl žalobou uplatnitelný až z celkového zúčtování služeb. Žalovaný dále namítl, že vyúčtování služeb za rok 2020 ze dne 12. 4. 2021, s vykázaným nedoplatkem 11 048 Kč, mělo splatnost 31. 8. 2021, zatímco žaloba byla podána 9. 9. 2020, tedy před splatností celkového vyúčtování. Soud měl podle žalovaného přihlédnout také k tomu, že se snažil dlužné částky průběžně hradit a také v průběhu řízení původně žalovaný dluh uhradil. Žalovaný neměl dostatek finančních prostředků, aby plnil předepsanou platební povinnost v plné výši. Při rozhodnutí o nákladech řízení měl soud zohlednit, že žalovaný před podáním žaloby nebyl vyzván k úhradě dluhu postupem podle ust. § 142a o. s. ř. a stejně tak nebyl upomenut ke splnění této platební povinnosti před každým rozšířením žaloby o další nezaplacená plnění. Nelze pak přehlédnout, že v mezidobí proběhlo vyúčtování celkového plnění služeb za rok 2021, jež by mělo modifikovat dluh přiznaný žalobci proti žalovanému k zaplacení. V doplňku odvolání žalovaný rozporoval provedený výpočet dluhu uváděním zápočtů plateb, jež nepovažoval za odůvodněné a správné. S uvedenou argumentací navrhl 1. žalovaný zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku na zamítnutí žaloby a přiznání mu náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobce, který se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Zásadně nesouhlasil s názorem žalovaného, že je možné žalovat toliko nedoplatek z celkového vyúčtování služeb, a nikoliv jednotlivé nezaplacené splatné zálohy. Vlastník bytu je povinen platit zálohy na služby spojené s užíváním bytu měsíčně, a není-li záloha zaplacena, dostává se vlastník do prodlení, a nezaplacené a splatné zálohy jsou soudně uplatnitelné k zaplacení a vymožení. Pokud se jedná o důvody, pro které musel žalobce rozšiřovat žalobu a na druhé straně ji částečně brát zpět, tak uvedený stav byl způsoben toliko samotným žalovaným, jenž v průběhu řízení částečně plnil na dluhy, které byly žalobou uplatněny k projednání, zatímco se splatnými stávaly další nezaplacené měsíční zálohy na služby. Soud prvního stupně se však s tímto stavem řádně vypořádal a žalovaným uložil k zaplacení pouze skutečně neuhrazené dluhy, které zůstaly předmětem řízení. Za neopodstatněnou považoval žalobce námitku o neuplatnění předžalobní upomínky podle ust. § 142a o. s. ř. Před podáním žaloby zaslal žalobce každému žalovanému dvě výzvy k plnění, a to dne 24. 3. 2020 a 28. 4. 2020, a pokud jde o rozšíření žaloby, tak uvedenému procesnímu úkonu upomenutí k plnění podle ust. § 142a o. s. ř. nepředchází, neboť žalovaný byl účastníkem řízení a věděl, že každé další nezaplacení zálohy na služby je soudně uplatnitelné v tomto již vedeném řízení, přesto žalovaný si svoji platební povinnost neplnil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle ust. § 1180 odst. 1 občanského zákoníku, nebylo-li určeno jinak, přispívá vlastník bytové jednotky na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech.

6. Podle ust. § 1181 odst. 1 občanského zákoníku vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období.

7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní jsou majiteli bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] ve [anonymizováno], zapsané na [list vlastnictví], v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], přičemž spoluvlastnictví jednotky je v rovném podílu. Předmětná bytová jednotka je součástí společenství vlastníků jednotek, jímž je žalobce. Žalovaní jako členové tohoto společenství jsou proto povinni podle ust. § 1180 odst. 1 a § 1181 odst. 1 občanského zákoníku platit příspěvek do fondu oprav a na správu domu a pozemku, jakož i zálohy na služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu. Jedná se o povinnost zákonnou. Uvedená platební povinnost byla členům společenství stanovena předpisem úhrad, kdy vůči žalovaným v rozhodném období se jednalo o měsíční plnění ve výši 3 545 Kč, jež sestávalo z příspěvku do fondu oprav ve výši 1 454 Kč, ze záloh na vodné a stočné 600 Kč, na dodávku tepla a teplé vody 1 300 Kč, a z příspěvku na služby 40 Kč a na správu 151 Kč Tyto skutečnosti byly doloženy z podkladů předložených žalobcem a účastníky nejsou rozporovány. Ostatně ze spisu vyplývá, že se 1. žalovaný těmito předpisy náhrad řídil, předepsané platby hradil, byť mnohdy se zpožděním, nikdy však nerozporoval tuto platební povinnost, a to ani v průběhu vedeného řízení.

8. Žaloba byla původně uplatněna pro nezaplacené plnění za měsíce březen až červen 2020 a v průběhu řízení byla rozšířena o další nezaplacené úhrady, nicméně 1. žalovaný také hradil na nárokovaný dluh určité částky, takže v době vydání napadeného rozsudku existoval dluh na tomto plnění ve výši 34 905 Kč, jenž představoval nedoplatek plnění za měsíc listopad 2020 ve výši 2 587 Kč; za měsíce leden, únor, březen, květen, červen a červenec 2021 v součtu 21 270 Kč (3 545 Kč x 6); rovněž nedoplatek z vyúčtování topné sezóny za rok 2020 ve výši 11 048 Kč, jež bylo splatné ke dni 31. 7. 2021 Tyto skutečnosti byly podloženy z přehledu předpisů úhrad a provedených plateb za roky 2016, 2017, 2018, 2019, 2020 a 2021 k datu 31. 8. 2021. Soud prvního stupně připustil v tomto smyslu změnu žaloby s tím, že vedle této dlužné jistiny a jejího příslušenství, zůstal předmětem řízení rovněž kapitalizovaný úrok z prodlení z těch částek, jež byly předmětem řízení a postupně byly žalovaným uhrazeny, avšak bez části požadovaného příslušenství. Soud prvního stupně pak v souladu s provedenou změnou žaloby rozhodl ve věci napadeným rozsudkem. Postup rozšiřování předmětu řízení byl zapříčiněn žalovanými, kteří si neplnili své platební povinnosti ve vztahu k žalobci, proto v tomto směru nelze žalobci, a rovněž i soudu prvního stupně, nic vytknout, neboť se jednalo o postup provedený v souladu se zákonem. Opačná úvaha 1. žalovaného, jež ani nemohla mít dopad na výsledek sporu, je právně bezvýznamná.

9. Podstatnou je ta skutečnost, že žalovaní netvrdili a neprokazovali neexistenci dluhu za vymezené období. Důkazní břemeno ve smyslu ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. leželo na nich samotných. Žalovaní před soudem prvního stupně nezpochybňovali způsob vyčíslení dluhu, s odkazem na jimi provedené platby, které nesměřovaly k úhradě dluhu, jenž je předmětem tohoto řízení. V rozhodném období provedené platby byly použity na úhradu dluhu za měsíce předcházející rozhodnému období. Do doby vydání napadeného rozsudku provedený zápočet žalovaní nerozporovali. Soud prvního stupně tedy rozhodoval za stavu, kdy vyčíslení dluhu nebylo považováno za sporné, přičemž bylo podloženo listinnými důkazy předloženými žalobcem. Ostatně strana žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně pasivní, jak z hlediska argumentace, činění důkazních návrhů, tak i v účasti při soudních jednáních, z čehož nepochybně plyne, že nedisponovala relevantní obranou proti těm skutečnostem, na nichž byla postavena žaloba.

10. Pokud soud prvního stupně před skončením řízení poučil účastníky podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., nelze v odvolacím řízení uvádět nová tvrzení či činit nové důkazní návrhy. Z tohoto pohledu argumentace 1. žalovaného v doplnění odvolání ze dne 10. 4. 2022 je právně nepoužitelná, pokud se za její pomoci snaží žalovaný zpochybnit zápočty plateb jím učiněných, jak je provedl žalobce, které směřovaly k jiným dluhům žalovaných z téhož právního titulu, tj. v jiných měsících, jež provedením zápočtu zanikly, a nestaly se tak předmětem tohoto řízení. Užitá odvolací argumentace 1. žalovaného nebyla věcně projednatelná.

11. Nesprávná je polemika 1. žalovaného směřující proti postupu žalobce, jenž uplatnil k soudnímu projednání nezaplacené zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Jak vyplývá z ust. § 1181 odst. 1 občanského zákoníku, je vlastník bytové jednotky povinen platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala. Povinnost platit zálohy na služby je tedy povinností zákonnou. Zálohy v takovém případě bývají zpravidla rozvrženy k úhradě v měsíčních pravidelných platbách, jak tomu bylo také v projednávané věci. Je-li stanovena povinnost zaplatit k určitému dni peněžité plnění, neprovedením platby včas, dostává se dlužník s tímto každým jednotlivým plněním do prodlení, a takový dluh – jako každý jiný – lze nárokovat soudní žalobou k zaplacení. Je proto naprosto nepatřičná úvaha, že nelze u soudu žalovat neplacené zálohové plnění. Jinak vyúčtování služeb za rok 2020 bylo uzavřeno již v průběhu vedeného soudního řízení a před soudem prvního stupně nebylo kvalifikovaným způsobem žalovanými rozporováno. V mezidobí od vydání napadeného rozsudku došlo k vyúčtování zálohového plnění za rok 2021, avšak i v případě, jak z vyúčtování vyplývá, že by všechny zálohy za kalendářní rok 2021 byly fakticky zaplaceny, což se nestalo, stejně byl vykázán nedoplatek na službách za rok 2021 ve výši 9 049 Kč. Uvedené, jakož i předmětné vyúčtování služeb, nebylo, k výslovnému dotazu odvolacího soudu, 1. žalovaným v odvolacím řízení rozporováno a stalo se jedním ze skutkových zjištění pro rozhodnutí věci. Ostatně předmětné vyúčtování bylo možno reklamovat pouze písemně, a to do 31. 5. 2022, k čemuž nedošlo, proto lze z něho vycházet. Za popsaného stavu lze uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných uhradit žalobci částku 34 905 Kč s příslušenstvím, je věcně správné a výsledek řízení nebyl modifikován ani provedeným vyúčtováním služeb za rok 2021.

12. V řízení projednávanou platební povinnost žalovaných lze hodnotit jako nedělitelnou ve smyslu ust. § 1869 občanského zákoníku, kdy věřitel může požadovat na kterémkoliv z několika dlužníků splnění dluhu. Z povahy závazku neplynulo, že dluh může být splněn jen společnou činností obou dlužníků. Tedy plnění platební povinnosti na úhradu příspěvku do fondu oprav a na správu nemovitosti či na placení úhrady za služby, nepředstavovalo dělitelné plnění, kdy každý z dlužníků si plní jen svůj díl dluhu. Žalovaní jako dlužníci byli zavázáni k plnění projednávané platební povinnosti ve smyslu ust. § 1872 odst. 1 občanského zákoníku společně a nerozdílně, což soud prvního stupně také správně vyjádřil ve výroku rozsudku. Podle citovaného ustanovení platí, že je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících nebo jen na některých nebo na kterémkoliv ze spoludlužníků. Z hlediska procesního šlo tedy v projednávané věci o samostatné společenství dvou solidárně zavázaných dlužníků ve smyslu ust. § 91 odst. 1 o. s. ř. Většina procesních společenství v řízení před soudy má povahu samostatného společenství a soudní judikatura běžně za ně považuje žalobu věřitele na zaplacení dluhu po solidárně zavázaných dlužnících (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 670/2006, 32 Cdo 1675/2011, 28 Cdo 1701/2017 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1499/15) a samostatný společník je oprávněn podat odvolání jen sám za sebe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 176/1997, 20 Cdo 381/1998, 20 Cdo 1715/1998, 20 Cdo 1520/1998, 30 Cdo 3450/2007, 21 Cdo 3335/2009, 32 Cdo 1675/2011, 28 Cdo 1701/2017). Žalobní požadavek nezaložil nerozlučné procesní společenství účastníků ve smyslu ust. § 91 odst. 2 o. s. ř., jelikož nejde o případ, kdy hmotné právo (§ 1180 a § 1181 občanského zákoníku) neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému ze žalovaných. V daném případě mohl být kterýkoliv ze žalovaných žalován samostatně pro zaplacení jakékoliv výše z existujícího dluhu. Žalovaní byli v řízení samostatnými společníky, z čehož vyplývá, že každý z nich mohl jednat sám za sebe a vůči každému z nich mohlo také být rozhodnuto samostatně a rovněž odlišně. Z hlediska hmotněprávního platí v této věci, že každý ze solidárních spoludlužníků byl ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel byl oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných spoludlužníků či mohl také podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Pokud jeden ze spoludlužníků splní věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi solidárními dlužníky, vzniká mu vůči druhému spoludlužníkovi regres, tj. má právo po něm požadovat náhradu za plnění, které věřiteli za něho po právu sám poskytl.

13. Lze tedy uzavřít, že v samostatném společenství ve smyslu ust. § 92 odst. 1 o. s. ř., jak tomu bylo v projednávaném případě, jednal každý ze žalovaných sám za sebe, vůči každému z nich mohlo být samostatně – i odlišně – rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běžela doručením rozsudku každému ze žalovaných zvlášť a jejím marným uplynutím nabylo ve vztahu k tomuto účastníkovi soudní rozhodnutí právní moci, a jakmile uplynula lhůta k plnění, stalo se rozhodnutí i vykonatelným. Podané odvolání 1. žalovaným se nedotklo poměrů 2. žalované, s níž proto v provedeném odvolacím řízení nebylo jednáno.

14. S ohledem na sdělené proto odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním 1. žalovaného, jako věcně správný a zákonný. Ve vztahu k nákladovému výroku nebyla opodstatněná námitka o nenaplnění žalobcem výzvy k plnění podle ust. § 142a o. s. ř. jako předžalobní upomínky, když z obsahu spisu vyplývá, že tato byla učiněna vůči oběma žalovaným samostatně dopisy ze dne 24. 3. 2020 a 28. 4. 2020 (viz předžalobní upomínky na č. l. 18 – 25 spisu a poštovní podací archy na č. l. 26 – 27 spisu), zatímco návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudu došel 9. 9. 2020. Bylo pak zcela bez významu zasílat předžalobní upomínku dlužníkům při rozšíření žaloby o další nezaplacená plnění splatných měsíčních záloh. Smyslem předžalobní upomínky je uvědomit dlužníka o existenci dluhu a dát mu poslední šanci k jeho uhrazení a předejít tímto postupem vzniku soudního řízení a nákladům s ním spojeným. Nemá však opodstatnění vyzývat dlužníka, proti němuž je již soudní řízení vedeno, a jenž má vědomost o existenci a narůstání dluhu, aby plnil i další splatné a nezaplacené platby z téhož titulu, pro který probíhá řízení za dluhy z doby předcházející. Není-li totiž dlužník ochoten nebo schopen existující dluh plnit, nemá předžalobní upomínka význam a věřitele nelze za její neprovedení sankcionovat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, 28 Cdo 1336/2016, 25 Cdo 4730/2016, 33 Cdo 4235/2017). Odvolací soud také neshledal žádné důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení, když k takovému postupu nebyly pojmenovány a doloženy rozhodné skutečnosti.

15. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci byla proti 1. žalovanému přiznána náhrada těchto nákladů ve výši 11 999 Kč, sestávající z náhrady právního zastoupení žalobce advokátem za tři úkony právní služby (za vyjádření k odvolání, za sdělení k výzvě odvolacího soudu a za účast při odvolacím jednání) podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 7 500 Kč (2 500 Kč x 3), za tři režijní paušály 900 Kč, za náhradu cestovného za jízdu z [obec] do [obec] a zpět 1 116,70 Kč, za náhradu ztráty času 400 Kč a 21 % DPH z tohoto plnění ve výši 2 082,51 Kč Lhůta ke splnění této platební povinnosti byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.