13 CO 170/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; Ing. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; Bc. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa , okres příjmení zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné na neprovdanou matku o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 5. 2022, č. j. 17 C 120/2019-272

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku I, s výjimkou lhůty k plnění, potvrzuje s tím, že lhůta k plnění se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 74 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 474 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni výživné neprovdané matky za dobu od srpna 2017 do dubna 2019 ve výši 74 000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbývající části návrh žalobkyně zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně po uplatněné změně žaloby se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí na výživném na neprovdanou matku za období od srpna 2017 do října 2017 částku 3 000 Kč měsíčně, za měsíc prosinec 2017 částku 5 000 Kč, dále v období od ledna 2018 do února 2018 částku 7 000 Kč měsíčně, za březen 2018 částku 5 000 Kč a za období od dubna 2018 do dubna 2019 částku 7 000 Kč měsíčně. Spolu s náhradou nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 4 350 Kč požadovala po žalovaném zaplacení částky celkem 128 350 Kč. Žalovaný uznal nárok žalobkyně pouze na náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 4 350 Kč, nárok žalobkyně na úhradu výživného neprovdané matky sporoval s argumentací, že partnerský vztah účastníků i přes odstěhování žalobkyně trval, dle žalovaného měli účastníci de facto dvě společné domácnosti a podílel se na nákladech žalobkyně (zejména v době absolvování rehabilitací na jaře 2018) až do dubna 2019, kdy došlo k faktickému ukončení jejich soužití. A rovněž pak nárok žalobkyně na náhradu výživného neprovdané matky měl za rozporný s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že to byla žalobkyně, kdo ukončil jejich společné bydlení, o které a i o soužití s žalobkyní a dcerou měl žalovaný zájem.

3. Soud prvního stupně shledal základ nároku uplatněný žalobkyní ve smyslu ust. § 920 odst. 1 o. z. důvodným. Vzal za prokázané, že dne [datum] se narodila žalobkyni dcera [jméno] [příjmení], jejímž otcem je žalovaný, účastníci nebyli a nejsou manželé a společné soužití ukončili v červenci 2017. V souladu s právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 13 Co 215/2021-249, jímž byl k odvolání obou účastníků zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, se zabýval výší výživného z hlediska jeho přiměřenosti ve vztahu k diferencovaným příjmům žalobkyně v průběhu rozhodného období, jakož i argumentací žalovaného ohledně toho, že po určité období hradil společné výdaje a tím měl vyživovací povinnost ve vztahu k žalobkyni splnit. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný v rozhodném období měl příjem přibližně 50 000 Kč čistého, kromě nezletilé [jméno] má vyživovací povinnost k synovi [jméno], žalobkyně v období od 17. 4. 2017 do 29. 10. 2017 čerpala peněžitou pomoc v mateřství a od 30. 10. 2017 do konce rozhodného období, tj. do dubna 2019, pobírala rodičovský příspěvek. V době, kdy pobírala příspěvek v mateřství (v srpnu 2017 ve výši 29 915 Kč, v září 2017 ve výši 28 950 Kč, v říjnu 2017 ve výši 27 985 Kč) došlo u žalobkyně k poklesu příjmů o více než polovinu proti v tomto období stabilnímu příjmu žalovaného ve výši cca 50 000 Kč měsíčně, tudíž za přiměřenou výši výživného neprovdané matky v tomto období dovodil výživné v částce 2 000 Kč měsíčně. Od prosince 2017, kdy žalobkyně pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 7 586 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3 300 Kč, shledal soud prvního stupně přiměřeným výživným neprovdané matky za toto období částku 4 000 Kč měsíčně. Tedy za rozhodné období uplatněné žalobkyní od srpna 2017 do 27. 4. 2019, vyjma měsíce listopadu 2017, kdy žalobkyně výživné nepožadovala, jde o celkovou částku 74 000 Kč. Námitky žalovaného o pokračujícím partnerském vztahu a vzájemném soužití i v rozhodném období vzal soud prvního stupně za vyvrácené, zejména k důkazu provedeným obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 25 Nc 43031/2019, kdy sám žalovaný slyšen jako účastník v tomto opatrovnickém řízení v lednu 2020 uvedl, že v období od července do prosince 2017 se se žalobkyní stýkali nepravidelně, v období od února do června 2018 žalovaný udržoval vztah s jinou ženou a od září 2018 spolu účastníci tři měsíce nekomunikovali z důvodu odmítnutí žalobkyně účastnit se oslavy v příbuzenstvu žalovaného. Za prokázané vzal soud, že účastníci tak ukončili soužití již v srpnu 2017 a pokud žalovaný současně namítal, že hradil výživné žalobkyni formou plateb v době, kdy se stýkal s žalobkyní a dcerou, pak tuto argumentaci neshledal soud prvního stupně důvodnou se závěrem, že úhrady činěné při výletech či společných pobytech v hotelech a restauracích nelze podřadit za platby výživného, které primárně má sloužit k zajištění základních potřeb oprávněné osoby. Proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně ve formě připuštěné změny a za situace, kdy předmětem řízení již nebyl nárok žalobkyně na úhradu částky 4 350 Kč za úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, ohledně nichž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, zčásti vyhověl a přiznal žalobkyni nárok na úhradu výživného neprovdané matky za žalobkyní požadované období v částce 74 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je obdobný, když se žalobkyně domáhala plnění v celkové částce 128 350 Kč a bylo jí přiznáno celkem 78 350 Kč, proto rozhodl tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo.

4. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni výživné neprovdané matky v celkové výši 74 000 Kč a závislého výroku III o nákladech řízení, podal žalovaný včasné odvolání. Namítal odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. - nesprávná skutková zjištění na základě provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud náklady dobrovolně hrazené žalovaným nebyly shledány, a to ani zčásti, za splnění vyživovací povinnosti žalovaného. Vytýkal soudu prvního stupně, že v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že výživné neprovdané matky má primárně sloužit k zajištění základních potřeb oprávněné osoby, avšak již nespecifikoval, co se těmito základními životními potřebami rozumí, a v konfrontaci s tímto svým zhodnocením nerozebral jednotlivé platby žalovaného, tj. zda mohly sloužit k naplnění základních životních potřeb žalobkyně, mezi které dle názoru žalovaného patří náklady spojené s bydlením, náklady na jídlo, ošacení, drogerii a volný čas. Zdůraznil, že žalobkyně po žalovaném nikdy úhradu výživného neprovdané matky nežádala, měl tedy za to, že tuto svou povinnost hradil prokazatelně žalobkyni poskytovanými platbami, když pokud šlo o náklady spojené s bydlením po odstěhování žalobkyně, pokud mu neposkytla žádné konkrétní informace, nemohl se na jejich úhradě podílet. Objektivně tak mohl hradit náklady spojené s jídlem, drogerií, ošacením a volným časem a právě takové náklady hradil. Uvedl, že nedisponuje účtenkami ze všech plateb, což by ani nebylo reálné, aby takový důkaz byl po něm žádán, ale z jím předložených výpisů z jeho účtu a karetních transakcí při spárovaní s lokací a doloženými fotografiemi je zřejmé, že se jednalo o výdaje hrazené ve prospěch žalobkyně, když např. pokud hradil žalovaný nákup v [obec], je zcela evidentní, že tak činil pro žalobkyni, nikoliv pro sebe, neboť nákup pro sebe by pořídil v místě svého bydliště. Za chybný označil pak závěr soudu ten, že pokud se žalobkyně rovněž podílela na některých nákladech společných aktivit, je tím vyloučeno, aby platby žalovaného mohly být, byť zčásti, považovány za plnění výživného. Ostatně soud ani neuvedl, jaké konkrétní platby objektivně provedené žalovaným do rámce těchto základních životních potřeb nespadají. Za nespravedlivý považuje proto žalovaný závěr soudu, pokud výživné stanovil ve stejné výši, jako kdyby v rozhodné době nehradil ve prospěch žalobkyně vůbec nic. Dále vytýkal soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jeho tvrzení a k tomu provedeným důkazům, že minimálně v období únor až březen 2018 bydlela žalobkyně u žalovaného z důvodu rehabilitací a po tu dobu zajišťoval základní životní potřeby žalobkyně v podobě bydlení a stravy. Nezabýval se ani tvrzením žalovaného, že v období březnu a dubnu 2019 byl po toto období fakticky obnoven partnerský vztah mezi účastníky, tedy zda za tyto dva měsíce je důvodné přiznávat žalobkyni výživné neprovdané matky. K výši přiznaného výživného pak žalovaný v odvolání namítal, že svou povahou je spíše příspěvkem na výživu, než výživným jako takovým, a tento charakter dle názoru žalovaného nesplňuje částka přiznaná soudem prvního stupně žalobkyni za období od prosince 2017 ve výši 4 000 Kč měsíčně, a to zejména za situace s porovnáním výživného, které je žalovaný povinen platit na společné nezletilé dítě účastníků ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dále pak součástí odvolání učinil i nesouhlas s výrokem o nákladech řízení, když soud pominul fakt, že v průběhu řízení žalobkyně své žalobní nároky rozšiřovala a částečně brala zpět, a podle toho měl soud zohlednit míru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka. Procesní úspěch žalobkyně představuje částku 78 350 Kč, procesní neúspěch však 122 328 Kč, tedy žalobkyně byla převážně procesně neúspěšná a žalovanému tak náleží náhrada nákladů řízení za procesní neúspěch žalované. Navrhl změnu napadených výroků tak, aby odvolací soud buď žalobu zcela zamítl, nebo přiznal žalobkyni přiměřené výživné dle uvážení odvolacího soudu, a to i ve vztahu k celkovým majetkovým poměrům žalobkyně a jejím nadstandardním úsporám, a ve výroku III pak přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání odmítla argumentaci žalovaného. Dle žalobkyně soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav věci a dospěl také ke správným skutkovým zjištěním. Vůči žalovanému se žalobkyně nedomáhala žádných nadstandardních částek a soud prvního stupně správně vyhodnotil, že nárok žalobkyně na přiznání výživného neprovdané matky v částkách jím stanovených, které žalobkyně akceptovala, je důvodný. U žalobkyně došlo k poklesu příjmů o více než polovinu, u žalovaného byl příjem konstantní. Uvedla, že soud prvního stupně správně konstatoval, že úhrady v restauracích, při výletech apod. nelze označovat za platby výživného, když těmito platbami, které navíc byly hrazeny mnohdy i ze strany žalobkyně, rozhodně nedocházelo k zajištění základních potřeb žalobkyně a krom toho pak platby, které žalovaný započítává na výživné žalobkyni, zahrnovaly i výživné na nezletilé dítě, náklady na jeho vlastní potřeby (např. jídlo na cestě, výběry z bankomatu, dárek pro jeho sestru ke svatbě, nákup grilu apod.). Dále pak v rámci vyjádření k odvolání žalobkyně popsala, jak za situace, kdy je příslušníkem [anonymizována dvě slova], se tři roky strávené na mateřské a rodičovské dovolené odrazily na kariérovém růstu žalobkyně, kdy byla takto vyřazena z možnosti účastnit se [anonymizována dvě slova], služebních cest či jakýchkoliv cvičení a kurzů, kdy tyto skutečnosti mají dopad na její finanční ohodnocení nejen v minulosti, ale mají přímý vliv i na její současnou pozici a budoucí ohodnocení. K další argumentaci žalovaného ve vztahu k období měsíců březen až květen 2018, tj. období rehabilitací žalobkyně, uvedla, že na tyto rehabilitace dojížděla z [obec], pouze v případě pokud termíny rehabilitací navazovaly bezprostředně po sobě, pak u žalovaného v [obec] přespala. K dalším námitkám žalovaného uplatněným v odvolání, pokud odkazoval na nadstandardní úspory žalobkyně, které měly dosahovat částky 4 775 900 Kč, označila toto jeho tvrzení za nepravdivé, nepodpořené žádným důkazem ze strany žalovaného, kdy naopak žalobkyně doložila soudu, že v době nástupu na mateřskou dovolenou disponovala pouze jedním účtem u [právnická osoba], na němž byla částka 1 274 584 Kč získaná z prodeje její nemovitosti v [obec] a z titulu odškodnění po autonehodě. Po dobu mateřské a rodičovské dovolené byla nucena žít právě z těchto svých úspor. Navrhla potvrzení napadeného výroku rozsudku včetně výroku o nepřiznání nákladů řízení žádnému z účastníků, když má za to, že ze strany soudu jde o správné rozhodnutí i v nákladovém výroku.

6. Žalovaný v replice k vyjádření žalobkyně k odvolání zpochybnil tvrzení žalobkyně o zpomalení karierního růstu a i ve vztahu k účasti žalobkyně na [anonymizována dvě slova] s ohledem na projevy a chování žalobkyně v době jejich společného soužití. Odkázal i na argumentaci o úsporách žalobkyně ve výši patrné z opatrovnického spisu v období ke konci roku 2019 ve výši 4 825 914 Kč a ve vztahu k období rehabilitací březen až květen 2018, kdy žalobkyně„ přiznala“ občasné přespání u žalovaného, trval žalovaný na tom, že v tomto období žalobkyně u žalovaného bydlela, když jinak by z objektivního hlediska bylo zcela nelogickým, aby si zařizovala rehabilitace v místě, kam by musela dojíždět a denně ujet 240 km. Pokud by nechtěla u žalovaného bydlet, nepochybně by si zajistila rehabilitace v místě svého bydliště.

7. Žalobkyně v reakci na repliku žalovaného při odvolacím jednání odmítla argumentaci žalovaného a trvala na sděleních, která učinila obsahem vyjádření k odvolání žalovaného.

8. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku I ukládající povinnost žalovanému k úhradě částky 74 000 Kč žalobkyni a ve výroku III o nákladech řízení, a to včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání i vyjádření žalobkyně k podanému odvolání a následným replikám účastníků učiněných i při jednání před odvolacím soudem, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného do věci samé, tj. co do základu a výše nároku, nelze shledat důvodným. Důvodným neshledal odvolání žalovaného ani co do výroku o nákladech řízení a pokud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, učinil tak pouze co do lhůty splatnosti přisouzené částky 74 000 Kč.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů zjistil správně skutkový stav a správně jej také právně posoudil. S jeho závěry, jak skutkovými, tak právními se odvolací soud zcela ztotožňuje. V daném případě jde o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když předchozí jeho rozsudek ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2021, č. j. 13 Co 215/2021-249, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním účastníků k dalšímu řízení. Předmětem dalšího řízení tak zůstal nárok žalobkyně na přiznání výživného na neprovdanou matku za období od srpna 2017 do dubna 2019, které žalobkyně po finální změně žaloby připuštěné soudem požadovala přiznat v částkách 3 000 Kč měsíčně za období od srpna 2017 do října 2017, pak za prosinec 2017 v částce 5 000 Kč a v období od ledna 2018 do února 2018 ve výši 7 000 Kč měsíčně, za měsíc březen 2018 výživné v částce 5 000 Kč a dále pak za období od dubna 2018 do dubna 2019 výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně.

10. Podle § 920 odst. 1 o. z. není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.

11. Podle 922 odst. 2 o. z. výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.

12. Soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru, že v případě uplatněného nároku žalobkyně na výživu neprovdané matky jsou splněny zákonné předpoklady ust. § 920 odst. 1 o. z. Účastníci jsou rodiči dcery [jméno] [příjmení], narozené [datum], nejsou a nebyli manželé a výživné je také požadováno za dobu stanovenou zákonem, kdy doba pro poskytování výživy je omezena na dva roky a počátek běhu této doby zákon váže na narození dítěte. Zcela správně také odkázal soud prvního stupně na smysl a cíl úpravy ust. § 920 odst. 1 o. z., tj. garance neprovdané matce určitého příspěvku na výživu a úhradu některých nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, přičemž důvodem pro přiznání výživného neprovdané matce není neschopnost matky samostatně se živit (tj. stav odkázanosti na výživu), ale skutečnost, že právě v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte dochází pravidelně ke snížení příjmů matky, které je žádoucí kompenzovat, přičemž se nejedná o plnění vyživovací povinnosti v plném rozsahu podle kritérií zásadně shodné životní úrovně a zákonným kritériem pro stanovení výše výživného je hledisko přiměřenosti. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti nároku žalobkyně a jeho výše se těmito zásadami, na nichž je ust. § 920 odst. 1 o. z. založeno, řídil a z nich vycházel. Zhodnotil, jakého příjmu v těch kterých měsících v rozhodném období žalobkyně dosahovala, tj. že v srpnu, září a říjnu 2017 pobírala příspěvek v mateřství v částkách 29 915 Kč, respektive 28 950 Kč, respektive 27 985 Kč v těchto jednotlivých měsících, a že tento příjem představoval pokles příjmu žalobkyně o více než polovinu, a dále že v období od prosince 2017 pobírala žalobkyně již pouze rodičovský příspěvek ve výši 7 586 Kč a spolu s příspěvkem na bydlení ve výši 3 300 Kč až do konce rozhodné doby, tj. do dubna 2019, tak představoval její příjem cca 11 000 Kč měsíčně a došlo tedy k dalšímu výraznému snížení příjmů na straně žalobkyně. V závislosti na tomto poklesu příjmu pak správně uvažoval soud prvního stupně o diferencované výši příspěvku na výživu neprovdané matky ze strany žalovaného. Pokud tedy soud prvního stupně za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný v uvedeném období byl zajištěn příjmem cca 50 000 Kč měsíčně a vedle vyživovací povinnosti k nezletilé dceři účastníků [jméno] [příjmení], na jejíž výživu má na základě soudního rozhodnutí hradit částku 5 000 Kč měsíčně, má ještě další vyživovací povinnost k synovi [jméno], dospěl k závěru, že hledisku přiměřenosti a schopnosti žalovaného k úhradě příspěvku na výživu žalobkyně odpovídá částka 2 000 Kč měsíčně za období od srpna 2017 do října 2017 a dále částka 4 000 Kč měsíčně v období od prosince 2017, kdy došlo k dalšímu poklesu příjmů žalobkyně v důsledku výplaty již jen rodičovského příspěvku, pak s tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí a lze odkázat na zdůvodnění provedené soudem prvního stupně – bod 11 až 13 odůvodnění napadeného rozsudku. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že takto stanovené výživné na neprovdanou matku koresponduje i z výší výživného, které bylo žalovanému určeno platit na nezletilou dceru účastníků [jméno] v částce 5 000 Kč měsíčně, neboť výživné na nezletilé dítě má odrážet stejnou životní úroveň povinného rodiče a dítěte, a tudíž výživné na nezletilé dítě by mělo být vyšší, a tak je tomu i v přezkoumávaném případě.

13. Soud prvního stupně pak také vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí č. j. 13 Co 215/2021-249 ze dne 30. 11. 2021 se důsledně zabýval obranou žalovaného, že svoji povinnost ve smyslu ust. § 920 odst. 1 o. z. ve vztahu k žalobkyni již splnil, a to formou hrazením nákladů na výdaje žalobkyně v souvislosti s uspokojováním jejích potřeb, když dle žalovaného trvalo jejich soužití v různé podobě po celé žalobkyní požadované rozhodné období. A pokud soud prvního stupně obranu žalovaného, že nárok žalobkyně byl žalovaným uspokojen formou úhrady společných výdajů a výdajů žalobkyně, neshledal důvodnou, pak i s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje. Správně soud prvního stupně, byť přiznání výživného neprovdané matce není žádným způsobem vázáno na to, zda matka a otec dítěte žijí nebo nežijí ve společné domácnosti, s ohledem na obranu žalovaného o existenci společného soužití s žalobkyní po určitou dobu v rozhodném období a žalovaným hrazených společných výdajů a výdajů žalobkyně, vedl důkazní řízení ke zjištění, zda v rozhodném období, tj. srpen 2017 až duben 2019, vedli účastníci společnou domácnost a žalovaný v takovém případě podílem na výdajích souvisejících s provozem takové domácnosti se na plnění výživného neprovdané matky (žalobkyně) podílel. Pokud soud prvního stupně z provedených důkazů, zejména z opatrovnického spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. [spisová značka], jehož obsahem je účastnická výpověď žalovaného učiněná před opatrovnickým soudem dne 21. 1. 2020 (viz protokol o jednání ze dne 21. 1. 2020, č. l. 261 až 266 opatrovnického spisu), dovodil, že o společné soužití a vedení společné domácnosti mezi účastníky v rozhodném období nešlo a že k ukončení jejich společného soužití, chápaného jako skutečné soužití osob se vzájemným sdílením každodenního života a společným podílem na výdajích souvisejících s provozem společné domácnosti, došlo dle tvrzení žalobkyně v srpnu 2017, považuje odvolací soud takový závěr soudu prvního stupně za správný a zcela odpovídající citovaným důkazům. Nelze přehlédnout, jak správně konstatoval soud prvního stupně, že sám žalovaný v rámci výslechu v opatrovnickém řízení, kdy žalobkyně vedení společné domácnosti vylučovala, potvrdil, že po odstěhování žalobkyně se až do prosince 2017 stýkali jen nepravidelně a že žalovaný od února do června 2018 udržoval vztah s jinou ženou, dále že v období od září 2018 účastníci rovněž spolu po dobu tří měsíců vůbec nekomunikovali.

14. Konečně pak odvolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně i ve vztahu k žalovaným deklarovaným úhradám v době společného setkávání s žalobkyní, a to že takovéto úhrady představující platby v restauracích, při výletech či pobytech v hotelích nelze podřadit pod platby výživného, a tudíž splnění povinnosti žalovaného ve vztahu k žalobkyni ve smyslu ust. § 920 odst. 1 o. z., coby příspěvku neprovdané matce v souvislosti s narozením dítěte, jako určité kompenzace snížení příjmu matky. Tyto námitky, které žalovaný znovu zopakoval v odvolání a s nimiž se zcela dostačujícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně, neshledal ani odvolací soud důvodnými. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že z karetních transakcí a z výpisu z účtu žalovaného, za situace, kdy společné soužití účastníků ve společné domácnosti v rozhodném období neexistovalo, nelze učinit závěr, že by uvedenými platbami, realizovanými při vzájemných setkáních účastníků a jejich společné dcery na různých místech republiky, šlo o platby výživného pro žalobkyni ve smyslu ust. § 920 odst. 1 o. z.

15. Konečně pak ani další námitky žalovaného uplatněné v odvolání a týkající se požadavku vyčlenění období března až května 2018 z rozhodné doby, za kterou je žalobkyni nárok na výživné přiznán, když dle žalovaného žalobkyně, která se podrobovala rehabilitaci, po tu dobu bydlela v jeho domácnosti a žalovaný se tak na nákladech žalobkyně spojených s bydlením a stravou podílel a tím v uvedeném období splnil povinnost platby výživného neprovdané matce, neshledal odvolací soud důvodnými. Žalovaný toto tvrzení o společném soužití, které žalobkyně popírala, neprokázal, argumentoval pouze lokací rehabilitace zvolené žalobkyní v místě jeho bydliště, což však existenci společného soužití a úhradu výdajů žalobkyni v rozsahu nahrazujícím výživné neprovdané matky, neprokazuje. Odvolací soud pak při hodnocení relevantnosti těchto námitek nemohl přehlédnout ani to, že žalovaný v rámci výslechu v opatrovnickém řízení sám uvedl, že v tomto období společné soužití s žalobkyní netrvalo, kdy naopak žalovaný udržoval vztah s jinou ženou.

16. Pokud tedy soud prvního stupně shledal základ nároku žalobkyně na přiznání výživného neprovdané matky důvodným a výši diferencoval s ohledem na v období rozdílně dosahovaný příjem žalobkyně a přiznal jí za celé požadované rozhodné období částku 74 000 Kč, považuje odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a zákonné, a proto ho co do základu a výše také podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. S ohledem na výši přisouzené částky pak vyhověl požadavku žalovaného na stanovení prodloužené lhůty k úhradě této částky. Ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému tuto částku uhradit žalobkyni v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a to s ohledem na příjmové poměry žalovaného a skutečnost, že je povinen plnit vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, tak aby žalovaný byl bez újmy schopen dostát svým zákonným povinnostem, přičemž zároveň prodloužení lhůty k plnění neznamená ohrožení žalobkyně. Tedy pouze v části výroku týkající se lhůty plnění přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalovanému k úhradě částky 74 000 Kč žalobkyni stanovil lhůtu delší než třídenní zákonnou, a to lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

18. Spolu s potvrzením rozsudku ve výroku I, co do základu a výše, pak podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvolací soud i výrok o nákladech řízení. S ohledem na charakter řízení, postoje účastníků nejen před zahájením řízení, ale i v průběhu řízení, kdy žalovaný nárok žalobkyně na přiznání příspěvku na výživu neprovdané matky zpochybňoval nejen co do výše, ale co do jeho základu, když namítal, že uplatnění nároku ze strany žalobkyně má za rozporné s dobrými mravy, považuje odvolací soud postup soudu prvního stupně, pokud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, za správný a odpovídající spravedlivému uspořádání věci.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolací řízení žalovaný se svým odvoláním co do věci samé nebyl úspěšný, stíhá jej proto povinnost k úhradě nákladů řízení v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni. Ty sestávají z nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátkou, a to za dva úkony právní služby (podání vyjádření a účast při odvolacím jednání) z tarifní hodnoty 74 000 Kč, tj. odměna za jeden úkon právní služby ve výši 4 060 Kč, dále dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada cestovného ve výši 1 189 Kč za cestu [obec] – [obec] a zpět osobním automobilem dle doloženého technického průkazu, náhrady ztráty času 400 Kč a ze součtu uvedených částek DPH, celkem náklady odvolacího řízení 12 474 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni rovněž v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku a k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).