17 C 120/2019

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Homolkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa svědkyně , okres příjmení zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné na neprovdanou matku <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výživné neprovdané matky za dobu od srpna 2017 do dubna 2019 ve výši 74 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se návrh žalobkyně zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou po několika změnách domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ji výživné na neprovdanou matku za období od srpna 2017 do října 2017 ve výši 3 000 Kč měsíčně, v měsíci prosinci 2017 ve výši 5 000 Kč, v období od ledna 2018 do února 2018 ve výši 7 000 Kč měsíčně, v měsíci březnu 2018 ve výši 5 000 Kč a v období od dubna 2018 do dubna 2019 ve výši 7 000 Kč měsíčně. Dále požadovala náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 4 350 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníkům se dne 27. 4. 2017 narodila dcera [celé jméno žalobkyně]. Účastníci nebyli a nejsou manželé. Žili společně v domě otce, ale koncem července 2017 se žalobkyně odstěhovala. V době před i po porodu žalovaný žalobkyni neposkytl žádný příspěvek na výživu ani na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Ohledně nákladů spojených s těhotenstvím a porodem požadovala částku 4 350 Kč, což je výše plateb, které provedla vůči porodnici a nemocnici. V souvislosti s mateřstvím došlo ke snížení příjmu, proto požaduje výživné.

2. Žalovaný uznal nárok žalobkyně ohledně částky 4 350 Kč na nákladech spojených s těhotenstvím a porodem. Pokud se týká požadavku na výživné s tímto nesouhlasil a navrhl zamítnutí žaloby v této části. Své stanovisko odůvodnil tím, že je srozuměn s tím, že neprovdaná matka má nárok na výživné po dobu dvou let od narození dítěte, ale kritériem je přiměřenost. Nejedná se o výživné, které by vyžadovalo stejnou životní úroveň muže a ženy. Namítal, že k faktickému ukončení partnerského soužití došlo definitivně až v dubnu 2019. Žalobkyně v průběhu vztahu opakovaně odjížděla a vracela se. Hradil také výdaje s pořízením nového domu, který si se žalobkyní společně vybrali a kde plánovali společné soužití. Byla to žalobkyně, která opustila společnou domácnost a která ukončila vztah.

3. Okresní soud v Chebu již jednou ve věci rozhodl, když rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 120/2019-227, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil výživné neprovdané matky za dobu od srpna 2017 do dubna 2019 ve výši 60 000 Kč (výrok I.), dále aby žalobkyni zaplatil částku 4 350 Kč (výrok II.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání obou účastníků se věcí zabýval Krajský soud v Plzni, který usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 13 Co 215/2021-249, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval argumentací žalovaného ohledně toho, že po určité období hradil společné výdaje a tím došlo k plnění vyživovací povinnosti ve vztahu k žalobkyni. Dále soudu uložil, aby se zabýval výší výživného z hlediska jeho přiměřenosti ve vztahu k diferencovaným příjmům žalobkyně v průběhu rozhodného období.

4. Ohledně částky 4 350 Kč z titulu úhrady nákladů spojených s těhotenstvím a porodem nabyl původní rozsudek právní moci. Předmětem řízení tak zůstala částka 124 000 Kč na výživném neprovdané matky za dobu od srpna 2017 do dubna 2019.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyni se dne 27. 4. 2017 narodila dcera [celé jméno žalobkyně]. Otcem nezletilé je žalovaný. Nezletilá byla svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Matka v souvislosti s těhotenstvím a porodem uhradila mimo jiné také částku 4 350 Kč na poplatcích v porodnici a nemocnici. Žalovaný se žalobkyní nežijí ve společné domácnosti, když společné soužití ukončili v měsíci srpnu 2017. Žalobkyně čerpala peněžitou pomoc v mateřství od 17. 4. 2017 do 29. 10. 2017 a od 30. 10. 2017 do 31. 3. 2020 pobírala rodičovský příspěvek. Od 1. 4. 2020 nastoupila žalobkyně zpět do výkonu služby u Armády ČR. Žalobkyně má vyživovací povinnost pouze k nezletilé [jméno]. Žalovaný má, kromě dcery [jméno], vyživovací povinnost dále k synovi [jméno]. Je ve služebním poměru u Armády ČR a v rozhodném období jeho příjem činil přibližně 50 000 Kč čistého měsíčně.

6. Veškeré výše uvedené skutečnosti byly prokázány zejména spisem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 25 Nc 43031/2019. Skutečnosti týkající se společného bydlení má soud dále za prokázané z výpovědí svědků [jméno] [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědka] a [celé jméno svědkyně], předložené fotodokumentace a výpisů z účtů účastníků. O hodnověrnosti těchto důkazů neměl soud žádné pochybnosti, když ani účastníci jejich hodnověrnost žádným způsobem nezpochybňovali.

7. Podle § 920 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.

8. Cílem úpravy podle § 920 odst. 1 ObčZ je garantovat neprovdané matce určitý příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Matka dítěte má právo na výživu a doba poskytování výživy je omezena na dva roky. Počátek běhu této doby zákon váže na narození dítěte. Výchozím předpokladem pro plnění povinnosti výživy neprovdané matce je určitý vztah mezi matkou a otcem jejího dítěte. Podmínkou zde není soužití (či nesoužití) ve společné domácnosti. Důvodem pro přiznání výživného neprovdané matce není neschopnost matky samostatně se živit (tj. stav odkázanosti na výživu), ale skutečnost, že v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte dochází pravidelně ke snížení příjmů matky, které je žádoucí kompenzovat. Nejedná se o plnění vyživovací povinnosti v plném rozsahu podle kritérií zásadně shodné životní úrovně. Jediné zákonné kritérium pro toto výživné je hledisko přiměřenosti. Výživné se zpravidla plní v opětujících se částkách, nicméně výživné za dobu minulou lze stanovit jednorázovou částkou.

9. Z výše uvedeného vyplývá, že přiznání výživného neprovdané matce není žádným způsobem vázáno na to, zda matka a otec dítěte žijí nebo nežijí ve společné domácnosti. Přesto se soud zabýval otázkou, zda účastníci vedli v rozhodném období (srpen 2017 – duben 2019) společnou domácnost. Z provedených důkazů je zřejmé, že účastníci se v předmětném období stýkali na různých místech republiky – v místě bydliště žalobkyně, v místě bydliště žalovaného, v [obec] i na dalších místech, ale podle soudu tento kontakt nedosahoval úrovně společného soužití. Pod pojmem společné soužití je třeba chápat skutečné soužití osob se vzájemným sdílením každodenního života a se společným podílem na výdajích souvisejících s provozem takové domácnosti. Z výpisů z účtů obou účastníků je evidentní, že v určitých obdobích se účastníci spolu stýkali, ale nejednalo se o jejich společné soužití. Skutečnost, že účastníci spolu nevedli společnou domácnost (společné domácnosti), je zřejmá především z výpovědí obou účastníků, jak jsou zachyceny ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. 25 Nc 43031/2019. Žalobkyně po celou dobu vylučovala, že by spolu vedli společnou domácnost. V podstatě to ve své výpovědi potvrdil i sám žalovaný, který ve své výpovědi v opatrovnickém řízení dne 21. 1. 2020 mimo jiné uvedl, že v období od července do prosince 2017 se stýkali nepravidelně, že v období od února do června 2018 udržoval vztah s jinou ženou a konečně, že od září 2018 spolu účastníci 3 měsíce nekomunikovali poté, kdy žalobkyně odmítla přijet na oslavu bratra žalovaného. Z uvedených skutečností, které připustil sám žalovaný, je možný pouze jeden závěr, a to že účastníci spolu nevedli společnou domácnost. Z těchto důvodu má soud za to, že účastníci ukončili soužití již v srpnu 2017.

10. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že dne 27. 4. 2017 se narodila nezletilá [celé jméno žalobkyně], jejímiž rodiči jsou právě žalobkyně a žalovaný. V souvislosti s tím, má žalobkyně právo na výživné podle § 920 odst. 1 ObčZ. Z toho důvodu soud žalobkyni přiznal právo na výživné vůči žalovanému. Při stanovení výše výživného na žalobkyni soud vycházel z kritérií stanovených v § 913 ObčZ a podle § 920 ObčZ přihlížel ke skutečnosti, že u žalobkyně došlo v souvislosti s těhotenstvím a porodem ke zvýšení výdajů a ke vzniku dalších nákladů souvisejících s těmito životními situacemi. Naproti tomu došlo ke snížení jejích příjmů. Soud dále přihlížel ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného. Na straně žalobkyně bylo v rozhodném období třeba, aby jí žalovaný přispěl na přiměřenou výživu.

11. Žalobkyně v období od 17. 4. 2017 do 29. 10. 2017 pobírala příspěvek v mateřství ve výši 29 915 Kč v srpnu 2017, 28 950 Kč v září 2017 a 27 985 Kč v měsíci říjnu 2017. Na straně matky v tomto období došlo k poklesu příjmů o více než polovinu. Naproti tomu žalovaný vykazoval příjmy v podstatě konstantní, jejichž výše se měnila pouze v závislosti na tom, zda obdržel odměny v daném měsíci či nikoli. Jeho průměrný měsíční příjem činil přibližně 50 000 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti považuje soud v tomto období za přiměřenou výši výživného neprovdané matky v částce 2 000 Kč měsíčně.

12. Za měsíc listopad 2017 žalobkyně výživné nepožadovala, neboť pobírala náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v období mezi mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou.

13. Od prosince 2017 žalobkyně požadovala vyšší výživné z důvodu, že pobírala pouze rodičovský příspěvek ve výši 7 586 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3 300 Kč. V období od prosince 2017 do dubna 2019 tak došlo k dalšímu výraznému snížení příjmů na straně žalobkyně, kdy pobírala na rodičovském příspěvku a příspěvku na bydlení pouze částku necelých 11 000 Kč měsíčně. Naproti tomu příjmy žalovaného byly stále obdobné a jejich průměrná výše činila zhruba 50 000 Kč měsíčně čistého. S ohledem na tyto okolnosti bylo výživné v období od prosince 2017 do dubna 2019 stanoveno ve výši 4 000 Kč měsíčně, když tuto výši výživného soud považuje za přiměřenou sníženým příjmům matky a současně jejím zvýšeným výdajům po porodu na straně jedné a na druhé straně příjmům otce v daném období. Podle soudu tato měsíční výše výživného současně koresponduje s výživném, které bylo žalovanému uloženo hradit nezletilé [celé jméno žalobkyně] (5 000 Kč měsíčně), když ze zákonných kritérií (stejná životní úroveň povinného rodiče a dítěte) je zřejmé, že výživné na nezletilé dítě by mělo být vyšší, než výživné neprovdané matky.

14. Žalovaný současně namítal, že výživné hradil svými jednotlivými platbami, když byli společně se žalovanou a dcerou. Úhrady v restauracích, při výletech nebo pobytech v hotelech nelze podle soudu označit za platby výživného, neboť výživné má primárně sloužit k zajištění základních potřeb oprávněné osoby. Navíc z výpisů z účtů obou účastníků je zřejmé, že při jejich vzájemných setkáních na různých místech republiky docházelo k určitým platbám, ale současně je zřejmé, že se na těchto výdajích podíleli společně. Z toho důvodu nelze jednotlivé platby žalovaného učiněné platební kartou na různých místech republiky při společném pobytu účastníků považovat za platby výživného.

15. Žalobkyně požadovala výživné pouze za období od ukončení společného soužití, tj. od srpna 2017, do dvou let od porodu, tj. do 27. 4. 2019, mimo měsíc listopad 2017, kdy žalobkyně výživné nepožadovala. S ohledem na výše uvedené tak činilo výživné neprovdané matky za předmětné období celkem částku 74 000 Kč (tři měsíce po 2 000 Kč a 17 měsíců po 4 000 Kč).

16. S ohledem na výši výživného, které bylo žalobkyni přiznáno, a částkami, kterých se žalobkyně žalobou domáhala, byl ve zbývající části nárok žalobkyně zamítnut, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

17. K ostatním důkazům, které byly v tomto řízení provedeny a které nejsou uvedeny výše, soud při rozhodování ve věci nepřihlížel, neboť pro posouzení věci nebyly podstatné s ohledem na výše uvedené závěry soudu.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), kdy v případě, že měl účastník v řízení úspěch pouze částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. V předmětné věci je poměr úspěchu a neúspěchu účastníků obdobný, když žalobkyně se žalobou domáhala plnění v celkovém výši 128 350 Kč a bylo jí přiznáno celkem 78 350 Kč. Z toho důvodu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.