13 Co 22/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 o 46 265 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 6. 2023, č. j. 9 C 262/2021-203 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 46 265 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 46 265 Kč představující dlužné nájemné a zálohy na služby a otop za období od 1. 9. 2019 do 5. 12. 2021, dále i nedoplatky z vyúčtování spotřebovaných služeb za období od 18. 12. 2018 do 30. 6. 2021 s tvrzením, že podle nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem ohledně bytové jednotky č. , hodnota, , , adresa, , , adresa, , byl žalovaný povinen hradit nájemné ve výši 2 500 Kč měsíčně a zálohy na služby a otop ve výši 2 270 Kč měsíčně (počínaje od 1. 9. 2019) a ve výši 2 200 Kč měsíčně (počínaje od 1. 9. 2020), kdy po odpočtu plateb uhrazených žalovaným v uvedeném období činí dluh žalovaného celkem částku 46 265 Kč. Žalovaný namítal, že nedošlo mezi účastníky ke změně nájemní smlouvy, žalobkyně tak nemá nárok na zálohy na služby ve výši 2 270 Kč, respektive 2 200 Kč a dále namítal, že jednotlivá vyúčtování služeb trpí vadami a nedostatky. Jako obranu pak žalovaný uplatnil k započtení svoji pohledávku za žalobkyní představující pokutu dle § 13 z. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, a to za nedodání řádného vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za zúčtovací období od 18. 12. 2018 do 30. 6. 2019, vyčíslenou za období od 1. 11. 2019 do 5. 1. 2022 na částku 40 350 Kč (50 Kč za každý započatý den prodlení). Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 18. 12. 2018 uzavřena platně podle § 2235 a násl. o. z. nájemní smlouva na uvedený byt, na základě níž se žalovaný zavázal hradit žalobkyni nájem ve výši 2 500 Kč a dále zálohu na služby (vodu a elektřinu ve společných prostorách) ve výši 700 Kč. Vytápění jednotlivých bytů do doby osazení nového centrálního kotle, k čemuž došlo v rozhodném období od 1. 9. 2019, si do té doby zajišťovali jednotliví nájemci bytů domu na adrese , adresa, sami. Po osazení nového kotle žalobkyní v období od 1. 9. 2019 došlo ke změně způsobu vytápění jednotlivých bytů, neboť kotel mohla nadále obsluhovat pouze jedna, žalobkyní pověřená, osoba, a tedy po osazení nového kotle na podzim 2019 proto žalobkyni vznikla ze zákona povinnost podle § 2247 odst. 2 o. z. zajistit jako nezbytnou službu pro užívání bytu i dodávku tepla. Za situace, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena platně změna nájemní smlouvy, pro níž je ve smyslu ust. § 2237 a § 564 o. z. vyžadována písemná forma, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně jakožto pronajímatel byla oprávněna podle § 4 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. určit žalovanému jakožto příjemci služeb měsíční zálohy za jednotlivé služby jako podíl z předpokládaných ročních nákladů na službu z uplynulého roku, případně z nákladů odvozených z předpokládaných cen běžného roku. Ve vztahu k nově stanoveným zálohám za topení, které žalobkyně žalovanému oznámila e-mailem ze dne 4. 8. 2019, ohledně něhož žalovaný potvrdil, že byl s ním seznámen, tak soud dovodil, že částka 1 000 Kč (na uhlí) a 100 Kč (odměna topičovi) měsíčně vychází z předpokládaných ročních nákladů na služby z uplynulého roku. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný tak měl povinnost platit od 1. 9. 2019 za nájem a služby spojené s užíváním předmětného bytu sjednané nájemné 2 500 Kč měsíčně, dále zálohu za vodu a elektřinu ve společných prostorách ve výši 700 Kč měsíčně a nově zálohu na topení ve výši 1 100 Kč měsíčně, celkem 4 300 Kč měsíčně. Za období od 1. 9. 2019 do 5. 12. 2021, které žalobkyně učinila předmětem řízení, tj. za 27 měsíců a 5 dnů, tak měl žalovaný uhradit na nájmu a zálohách na služby částku celkem 116 794 Kč. Z tvrzení účastníků vzal soud za prokázáno, že žalovaný v tomto období od 1. 9. 2019 do 5. 12. 2021 zaplatil částku 96 101 Kč, tedy dluh žalovaného na nájmu a zálohách na služby za toto období tak činil 20 693 Kč. Nárok žalobkyně na zaplacení nedoplatků za služby z jednotlivých vyúčtování soud prvního stupně důvodným neshledal proto, že předložená vyúčtování trpí nedostatky (chybně uvedena délka zúčtovacího období, absence údajů o ceně za konkrétní službu, absence údajů o množství dodané služby). Vyúčtování vyhotovená žalobkyní tak nemají zákonné náležitosti, a proto uvedená vyúčtování nejsou řádným vyúčtováním, které je podmínkou splatnosti nedoplatku za spotřebované služby. Z toho důvodu splatnost nedoplatku za služby na základě uvedených vyúčtování nenastala a žalovanému tak povinnost k úhradě nedoplatků z vyúčtování dosud nevznikla. Soud prvního stupně uzavřel, že důvodnou by tak byla žaloba pouze co do částky 20 693 Kč včetně zákonného příslušenství. Avšak žalovaný vůči tomuto nároku žalobkyně jako obranu namítl k započtení svoji pohledávku za žalobkyní ve výši 40 350 Kč představující pokutu za nedodání řádného vyúčtování žalobkyní za prvé zúčtovací období od 18. 12. 2018 do 30. 6. 2019, vypočtenou podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. jako částku 50 Kč za každý i započatý den prodlení za období od 1. 11. 2019 do 15. 1. 2022. Soud prvního stupně obranu žalovaného shledal důvodnou. Vzal za prokázáno, že žalobkyně nepředložila žalovanému řádné vyúčtování, nesplnila tak svoji povinnost doručit nájemci vyúčtování včas a žalovanému proto v souladu s ust. § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. vznikl nárok na pokutu ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2998/2020). Námitku žalobkyně, že žalovanému neměla být pokuta přiznána, protože měl jednat nepoctivě, když neoznámil žalobkyni vyšší počet osob žijících v bytě a tím snížil výši záloh, soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť tato okolnost neměla vliv na vznik pokuty za nedodání řádného vyúčtování, když bylo prokázáno, že žalobkyně od počátku ve vyúčtování počítala se správným počtem osob v domácnosti žalovaného, tj. počtem tří osob, a to dokonce i za dobu od 1. 7. 2018, kdy nájemní vztah žalovaného ještě netrval (vznikl až od 18. 12. 2018). Nenahlášení počtu osob ze strany žalovaného nemělo proto žádný vliv na správnost či řádnost vyúčtování. Soud neshledal požadavek žalovaného na splnění povinnosti žalobkyně, tj. vyhotovení a dodání řádného vyúčtování ve stanovené lhůtě, za nespravedlivý a ani že by k nesplnění lhůty, respektive k nevyhotovení řádného vyúčtování, došlo zaviněním žalovaného. Soud tak neshledal okolnosti vylučující vznik nároku na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., když k řádným náležitostem vyúčtování náleží, aby bylo pro příjemce služeb seznatelné, jaká cena a z jakého důvodu a za jaké období a za spotřebu jakých služeb je účtována, což předloženým vyúčtováním splněno nebylo. Soud se zabýval splatností pohledávky žalovaného a vyšel ze zjištění, že žalovaný dopisem ze dne 16. 1. 2022, adresovaným žalobkyni na adresu uváděnou jí samotnou nejen v nájemní smlouvě ale i v žalobě, vyzval žalobkyni k zaplacení této pokuty ve výši 40 350 Kč, uvedená zásilka byla žalobkyni doručena náhradním způsobem, uložením na poště dne 18. 1. 2022 se dostala do dispozice žalobkyně. Splatnost pokuty požadované žalovaným po žalobkyni tak nastala 19. 1. 2022 a od 20. 1. 2022 se žalobkyně s plněním nároku, uplatněného žalovaným v tomto řízení jako obrana k započtení, dostala do prodlení. Došlo k střetu pohledávek způsobilých podle § 1982 odst. 2 o. z. k započtení a pohledávka žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného a záloh ve výši 20 693 Kč včetně úroků z prodlení jakožto zákonného příslušenství do té doby narostlého tak zanikla započtením, neboť započítávaná pohledávka žalovaného v částce 40 350 Kč převyšuje pohledávku žalobkyně. Z tohoto důvodu soud prvního stupně v důsledku zániku pohledávky žalobkyně zápočtem žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokud žalobkyně namítala, že žalovanému nelze pokutu z důvodu nevyhotovení řádného vyúčtování žalobkyní přiznat proto, že je jím uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy s ohledem na jeho chování v nájemním vztahu a jeho platební nekázeň, soud prvního stupně tuto námitku důvodnou neshledal. Konstatoval, že posuzoval jednání žalovaného v období, za které podle žalobních tvrzení dlužil žalovaný nájemné a zálohy na služby a zda jednání žalovaného je zjevným zneužitím práva a dospěl k závěru, že pokud v období přesahujícím 27 měsíců měl uhradit částku 116 794 Kč, z níž dlužil žalobkyni 20 693 Kč, pak neplacení nájemného a záloh v tomto rozsahu za uvedené období soud nepovažoval za jednání, které by vykazovalo znaky zjevného zneužití práva. Soud prvního stupně pak neshledal důvodnou ani další námitku žalobkyně na moderaci zákonné pokuty, a to proto, že jednostranným zápočtem pohledávky žalovaného z titulu pokuty proti pohledávce žalobkyně z titulu dlužného nájemného a záloh na služby došlo k zániku pohledávky (pokuty) v rozsahu zápočtu, a soud nemůže zpětně smluvní pokutu moderovat, když moderace by byla možná v případě pohledávek, které nezanikly v důsledku započtení (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3374/2014). Výrok o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil skutečností, že žalovaný, úspěšný v řízení, nárok na náhradu nákladů řízení neuplatnil. Po rozhodnutí soudu prvého stupně vzala žalobkyně nejprve žalobu zpět a pro případ, že by zpětvzetí žaloby bylo neúčinným, podala proti rozsudku soudu prvního stupně i odvolání. Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 9. 10. 2023, č. j. 9 C 262/2021-236, rozhodl, že zpětvzetí žaloby žalobkyní je neúčinné. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 13 Co 23/2024-255 ze dne 18. 4. 2024, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2024, usnesení soudu prvního stupně o vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby žalobkyní potvrdil. K projednání tak zůstalo včas podané odvolání žalobkyně. Žalobkyně v odvolání vytýkala soudu prvního stupně jednak nesprávný procesní postup při posouzení doručení soudních listin a jednak i pochybení při provádění a hodnocení důkazů ve věci samé. Měla za to, že při důsledném respektování hmotněprávních i procesních norem mělo být uplatněné žalobě žalobkyně vyhověno zcela a minimálně pak co do částky 20 693 Kč. Předně žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, že řízení mělo skončit již 12. 1. 2022 na základě v řízení vydaného platebního rozkazu, tedy plným vyhověním žalobě, neboť dle žalobkyně byl platební rozkaz dodán do dispoziční sféry žalovaného dne 27. 12. 2021. Skutečnost, že si žalovaný zásilku vyzvedl až 9. dne úložní doby, a sice 5. 1. 2022, dle žalobkyně by neměla mít vliv na běh odvolací lhůty k podání odporu, která podle žalobkyně začala běžet žalovanému následující den po dodání platebního rozkazu do dispoziční sféry žalovaného, tedy od 28. 12. 2021, a doběhla dne 11. 1. 2022. Pokud žalovaný podal odpor 17. 1. 2022, učinil tak již po lhůtě. Co se týče odůvodnění odporu, vytýkala žalobkyně soudu, že vycházel z toho, že byl podán včas. Namítala, že ve stanovené 30ti denní lhůtě nebylo dodáno řádné odůvodnění odporu, když v uvedené lhůtě bylo doručeno soudu nepodepsané podání označené jako doplnění odporu. Není proto dáno, že by v zákonem stanovené lhůtě původcem podání byl právě žalovaný a že by tedy vyžadovaný úkon byl učiněn k tomu oprávněnou osobou a ve lhůtě k tomu stanovené. Vada podání, které nebylo podepsáno, byla odstranitelná, ale dle žalobkyně zásadně jen ve lhůtě pro daný úkon určené, tedy nejpozději k 21. 2. 2022. Vada však byla odstraněna až k 11. 3. 2022. Krom toho žalobkyně namítala, že podle obsahu spisu soud žalovaného nevyzýval a nestanovoval mu lhůtu k odstranění vady v podobě absence podpisu na podání žalovaného, a tedy postup podle § 43 o. s. ř. tak ze strany soudu zjevně nebyl učiněn. Proto, kdy dle žalobkyně je zcela naivní a zcestnou představa, že by si žalovaný po řádově týdnech sám uvědomil, že je s jeho podáním něco v nepořádku, vyvstává otázka, zda byla dodržena „rovnost zbraní“ a proč stejná vstřícnost ze strany soudu nebyla aplikována i na žalobkyni, např. v otázce předkládání důkazů, kdy bylo odkazováno na koncentrační lhůty, dále v otázce jejich hodnocení, kdy soud vycházel ze zjevně účelového nedoručení výzvy k placení pokut na nesprávnou adresu žalobkyni žalovaným. Dále žalobkyně v odvolání popsala skutečnosti, které odůvodňují alespoň částečné vyhovění žalobě co do částky 20 693 Kč, když dle žalobkyně nárok žalovaného uplatněný jako zápočet na pohledávku žalobkyně neměl být soudem uznán z důvodu jeho jednak neexistence, a jednak i v případě existence z důvodu jeho nemravného uplatnění. Dle žalobkyně byly naplněny zákonné výjimky ust. § 13 zákona č. 67/2013 Sb., vylučující vznik nároku na pokuty. Jednak vyžadovat splnění povinností žalobkyní ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé, a jednak k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Je to tím, že žalovaný při sjednání nájemní smlouvy sdělil jiný počet osob, než jaký odpovídal skutečnosti, čímž se dopustil nepoctivého jednání hrubě rozporného s dobrými mravy a nikdy nehlásil změny v počtu osob na bytě, tím zmařil vyhotovení řádného vyúčtování. Navíc ze strany žalovaného šlo o nepoctivý kalkul s jasným majetkovým podtextem a jeho jednání je tak rozporné s dobrými mravy. Žalovaný svým přístupem „k výkonu nájemního práva“ nejednal poctivě, když navodil stav, ze kterého těží po celou dobu trvání nájmu. Dle žalobkyně proto následné uplatnění pokut (které navíc dle žalobkyně v důsledku naplnění zákonných výjimek ani nevznikly), a z toho plynoucí žalovaným uplatňované započtení proti nároku žalobkyně, je nutno posoudit jako jednání nepožívající právní ochrany. Dále žalobkyně v odvolání zpochybnila správnost závěru soudu prvního stupně týkající se doručení dopisu žalobkyni obsahující výzvu k úhradě pokuty a v důsledku toho zánik pohledávky žalobkyně pro střet s pohledávkou žalovaného. Dle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně dovodil doručení listiny na adresu žalobkyně, o které žalovaný věděl, že se na ní žalobkyně nezdržuje, proto nelze dovodit doručení takové zásilky a ani střetnutí se pohledávek, a ve výsledku je třeba vycházet z toho, že zápočet nebyl proveden, nároky stran trvají, a proto je možná i moderace uplatněné pokuty žalovaným, kdy je dána přímo povinnost soudu pokutu moderovat. Dále pak žalobkyně obsahem odvolání učinila i výtky k procesnímu postupu soudu prvního stupně, pokud nepřipustil jí uplatněnou změnu žaloby v průběhu řízení, neprovedl některé z důkazů označených žalobkyní, zejména výslech svědka Vošického a nakonec i žalobkyni poškodil, pokud zpětvzetí žaloby žalobkyní posoudil v důsledku požadavku žalovaného, a to požadavku zjevně nelogického, až hloupého, jako neúčinné. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku, a to buď vyhovění žalobě zcela a přiznání žalobkyni náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo vyhovění žalobě zčásti, a to co do částky 20 693 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 26. 11. 2021 do zaplacení a přiznání nákladů za odvolací řízení, anebo aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznil, že od počátku nájemního vztahu všichni, s nimiž jednal, věděli, že v bytě budou bydlet tři osoby, z listin doručovaných mu žalobkyní vyplývá, že o tom věděla i žalobkyně a s touto skutečností také pracovala. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné. Soud prvního stupně zcela správně a vyčerpávajícím způsobem zjistil skutkový stav, který také správně právně posoudil a s jeho závěry, jak skutkovými, tak právními, se odvolací soud zcela ztotožňuje. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, pokud dovodil podle § 2235 a násl. o. z. platně sjednanou nájemní smlouvu dne 18. 12. 2018 mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem ohledně nájmu bytu č. , hodnota, o velikosti 2 + 1 v domě č. p. 20, v objektu bydlení v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , za nájemné ve výši 2 500 Kč a s povinností platby zálohy za služby spojené s užíváním bytu, a to za dodávku vody a domovní elektřinu, ve výši 700 Kč měsíčně Rovněž pak za zcela správný má odvolací soud závěr soudu prvního stupně s odkazem na zákon č. 67/2013 Sb. (§ 4 odst. 1 zákona) o nově stanovené měsíční záloze na topení ve výši 1 100 Kč počínaje od 1. 9. 2019 (viz bod 26 odůvodnění rozsudku, na které lze beze zbytku odkázat), a tedy že povinnost žalovaného v rozhodném období, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, tj. od 1. 9. 2019 do 5. 12. 2021, co se týče nájemného a záloh na služby, byla hradit žalobkyni měsíčně částku 4 300 Kč (2 500 Kč nájem, 700 Kč jako záloha za dodávku vody a dodávku elektřiny do společných prostor, 1 100 Kč jako záloha na topení), a tedy že za předmětné období měl žalovaný zaplatit žalobkyni na nájmu a zálohách za služby částku 116 794 Kč. Po odečtení částky 96 101 Kč, kterou žalovaný prokazatelně, jak vyplývá z nesporných tvrzení účastníků, žalobkyni v předmětném období zaplatil, představoval nedoplatek dlužného nájemného a záloh na služby za období vymezené žalobou částku 20 693 Kč. Tento závěr ohledně způsobu výpočtu dlužného nájemného a dluhu na zálohách za služby za předmětné období nebyl ostatně žalobkyní v odvolání ani zpochybňován, stejně jako závěr soudu prvního stupně o neexistenci nároku žalobkyně na doplatky z vyúčtování spotřebovaných služeb pro vady a nedostatky předložených vyúčtování, v důsledku nichž se nejednalo o řádné vyúčtování, které je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby. Správně tak soud prvního stupně uzavřel, že nárok uplatněný žalobkyní je důvodný pouze zčásti, a to do částky 20 693 Kč s příslušenstvím, ohledně něhož by bylo žalobě vyhověno, nebýt důvodné obrany žalovaného, který namítl k započtení svoji pohledávku za žalobkyní ve výši 40 350 Kč jako pokutu stanovenou podle zákona č. 67/2013 Sb. za nedodání řádného vyúčtování za zúčtovací období od 18. 12. 2018 do 30. 6. 2019, kterou žalovaný správně s odkazem na ust. § 13 odst. 1 a 2 tohoto zákona vyčíslil v částce 50 Kč za každý započatý den prodlení, přičemž nárok na pokutu v této výši uplatnil za období od 1. 11. 2019 do 15. 1. 2022. Za správný a skutkovými zjištěními podložený má odvolací soud závěr soudu prvního stupně o existující - a způsobilé k započtení podle § 1982 odst. 2 o. z. - pohledávce žalovaného za žalobkyní představující pokutu ve výši 40 350 Kč v souvislosti s nedodáním řádného vyúčtování, neboť v důsledku výzvy žalovaného ze dne 16. 1. 2022 k zaplacení této pokuty, která byla žalobkyni doručena dnem 18. 1. 2022, nastala splatnost pokuty dne 19. 1. 2022 a následně v důsledku žalovaným vznesené námitky započtení se ke dni splatnosti později splatné pohledávky (tj. pokuty požadované žalovaným) tyto obě pohledávky setkaly a pohledávka žalobkyně (nižší než pohledávka žalovaného) zanikla započtením. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, vyjádřený - a také podrobně, přehledně a logicky zdůvodněný - pod body 49 a 50 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud odkazuje, o neexistenci výjimek vylučujících vznik nároku na pokutu dle § 13 odst. 2 z. č. 67/2013 Sb., jakož i závěr, že uplatnění nároku žalovaným na pokutu po žalobkyni nelze mít za zjevné zneužití práva žalovaným, a konečně správným je i závěr soudu prvního stupně o nemožnosti moderace pokuty zpětně, pokud již zanikla započtením (správně odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3374/2014). Pokud jde o námitky žalobkyně uplatněné v odvolání k procesnímu postupu soudu prvního stupně, kdy žalobkyně vytýkala soudu pochybení při vyznačení doby doručení platebního rozkazu žalovanému a pochybení při posouzení odporu a jeho odůvodnění jako podání doručené žalovaným v soudem mu stanovené lhůtě, tj. do 21. 2. 2022, ačkoli v této lhůtě doručené odůvodnění odporu nebylo žalovaným podepsáno a k podpisu došlo až po uplynutí stanovené 30ti denní lhůty, tudíž dle žalobkyně šlo o vadné podání, z něhož neplynuly žádné právní účinky, a proto mělo být rozhodnuto soudem rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř., pak tyto námitky neshledal odvolací, shodně jako soud prvního stupně, neboť jde o opakující se námitky žalobkyně, důvodnými. V procesním postupu soudu prvního stupně neshledal odvolací soud žádné pochybení. Ohledně doručení platebního rozkazu, platí ust. § 173 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že platební rozkaz se doručuje žalovanému do vlastních rukou, kdy náhradní doručení je vyloučeno. Platební rozkaz byl soudem doručován poštou a podle doručenky založené na č. l. 17 spisu převzal žalovaný platební rozkaz dne 5. 1. 2022 a tento den je proto okamžikem doručení platebního rozkazu. Námitka žalobkyně, že platební rozkaz má být považován za doručený žalovanému již dne 27. 12. 2021, kdy zásilka byla uložena na poště, a tudíž dle žalobkyně se dostala toho dne již do dispozice žalovaného, je irelevantní, a to s odkazem na ust. § 173 odst. 1 o.s.ř. a § 49 odst. 5 o.s.ř., podle něhož u písemností, u nichž to stanoví zákon (jak je tomu v daném případě u platebního rozkazu), je vyloučeno náhradní doručení upravené v § 49 odst. 4 o.s.ř. Za situace, kdy platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 5. 1. 2022 a žalovaný odpor proti platebnímu rozkazu podal dne 17. 1. 2022, byl odpor podán v zákonné lhůtě a včasně podaným odporem došlo ke zrušení platebního rozkazu. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud posoudil i další námitku žalobkyně uplatněnou v odvolání k procesnímu postupu soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení včasnosti a řádnosti odůvodnění odporu podaného žalovaným (kdy žalovaný odůvodnění odporu doručil soudu prvního stupně v zákonem stanovené 30ti denní lhůtě dne 16. 2. 2022, která začala žalovanému běžet dne 20. 1. 2022 a uplynula dnem 21. 2. 2022 s ohledem na skutečnost, že poslední den lhůty 19. 2. 2022 připadl na sobotu). Lze přisvědčit žalobkyni pouze potud, že uvedené podání, doručené soudu 16. 2. 2022, trpělo nedostatkem v podobě absence podpisu žalovaného, k němuž pro případ, že by tento nedostatek nebyl odstraněn, by soud s odkazem na ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel. Tento nedostatek však byl dodatečně zhojen. Žalovaný následně podáním doručeným soudu dne 11. 3. 2022 nedostatek odůvodnění odporu odstranil, když podal soudu shodné a podepsané odůvodnění odporu. Skutečnost, zda ke zhojení nedostatku odůvodnění odporu došlo žalovaným, aniž by předtím byl ze strany soudu postupem podle § 43 o. s. ř. k tomu vyzýván, žádné pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně nezakládá. Z obsahu spisu, zejména co se týče žalobkyní odkazované číslování listů, nelze žádné pochybení soudu prvního stupně dovodit. Správně proto soud prvního stupně uzavřel, že nebyly naplněny předpoklady pro postup soudu podle § 153a o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání a s tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Důvodnou pak odvolací soud neshledal ani další námitku žalobkyně v podaném odvolání týkající se neexistence nároku žalovaného na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. požadovanou žalovaným po žalobkyni za nedodání řádného vyúčtování služeb žalobkyní žalovanému. Správně soud prvního stupně dovodil, že splatnost pohledávky žalovaného za žalobkyní, představující pokutu určenou podle zákona č. 67/2013 Sb., nastala okamžikem doručení výzvy, datované 16. 1. 2022, žalovaného k její úhradě a doručené žalobkyni dne 18. 1. 2022 na adresu žalobkyně uváděnou jednak v nájemní smlouvě a jednak, a to zejména, samotnou žalobkyní jako adresa jejího bydliště v žalobě doručené žalovanému (spolu s platebním rozkazem vydaným v tomto řízení) dne 5. 1. 2022. Pokud tedy žalovaný z takto označeného bydliště samotnou žalobkyní při doručování písemnosti žalobkyni vycházel, nelze v jeho postupu shledat žádné zneužití práva, jak dovozovala žalobkyně, když argumentovala, že na této adrese se nezdržovala a podle ní měl tak žalovaný zvolit jinou formu doručování. Skutečnost, že žalobkyně označila jako svoji adresu bydliště tu, na které se dle svého tvrzení nezdržovala, nemůže jít k tíži žalovaného. Konečně pak odvolací soud posoudil shodně jako soud prvního stupně jako nedůvodnou i další námitku žalobkyně uplatněnou opětovně v odvolání, a to neexistenci okolností vylučujících vznik nároku na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. jako pohledávky žalovaného způsobilé k započtení na pohledávku žalobkyně. V řízení bylo bezpečně prokázáno, což žalobkyně ostatně v odvolání ani nezpochybňovala, že žalovanému nepředložila řádné vyúčtování. Tedy žalobkyně nesplnila svoji povinnost doručit nájemci vyúčtování včas, a proto ve smyslu ust. § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. nepochybně žalovanému vznikl nárok na zaplacení pokuty ve výši 50 Kč za každý den prodlení s dodáním řádného vyúčtování. V okolnosti namítané žalobkyní, že žalovaný jednal nepoctivě, když neoznámil žalobkyni vyšší počet osob žijících v bytě, a proto by mu neměla být pokuta přiznána, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně důvod pro nepřiznání nároku žalovanému z titulu uplatněné pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. neshledal. Tato skutečnost na správnost či řádnost uvedeného vyúčtování neměla žádný vliv, když jak z tohoto vyúčtování vyplývá, bylo uvažováno a počítáno s počtem 3 osob v domácnosti žalovaného, přičemž vada tohoto vyúčtování spočívala jednak v tom, že bylo provedeno i za dobu před samotným vznikem nájemního vztahu, tedy před 18. 12. 2018, a dále absentoval v něm údaj o ceně za službu a i údaj o množství dodané služby. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který výjimky uvedené v ust. § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. pro přiznání pokuty žalovanému, tj. že by splnění povinnosti žalobkyně dodat žalovanému řádné vyúčtování mělo být nespravedlivým požadavkem ze strany žalovaného, neshledal, a stejně jako neshledal, že by k nesplnění lhůty k dodání řádného vyúčtování mělo dojít zaviněním žalovaného. Za naprosto správný závěr soudu prvního stupně má odvolací soud i závěr o nemožnosti moderace zákonné pokuty, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu citovanou soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 50 odůvodnění), a to z důvodu, že v důsledku jednostranného zápočtu pohledávky žalovaného z titulu pokuty proti pohledávce žalobkyně z titulu dlužného nájemného a záloh na služby již došlo k zániku pohledávky žalovaného právě v rozsahu zápočtu, kdy zpětně soud v důsledku zániku pohledávky na pokutě tuto moderovat nemůže. Pokud tedy soud prvního stupně obranu žalovaného neshledal jako rozpornou s dobrými mravy, a ani jako jednání, které má být zjevným zneužitím práva, a to opět na základě popsaných skutečností v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud odkazuje (bod 49 odůvodnění), a dovodil zánik pohledávky žalobkyně v důsledku k započtení způsobilé pohledávky žalovaného dle § 1982 o. z., odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, jehož vydání předcházející procesní postup netrpí žádnými nedostatky, v celém rozsahu jako rozhodnutí věcně správné a zákonné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, tedy včetně správného výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.