13 CO 220/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobců: ; a) anonymizováno jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 C 334/2020-167 Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto:

I. Žalovaný je povinen vyklidit byt [číslo] nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu [adresa], který je součástí pozemku parc. č. st. [číslo], v k. ú. [část obce], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit a) žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 10 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný a b) žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému vyklidit ve lhůtě jednoho měsíce byt [číslo] v domě [adresa], stojícím na pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], ulice [ulice a číslo], [obec] – [část obce], (výrok I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 45 254 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II).

2. Žalobci se podanou žalobou domáhali vyklizení žalovaného z předmětného bytu s tvrzením, že nájemní smlouva uzavřená žalovaným jako nájemcem a [jméno] [příjmení], menšinovou spoluvlastnicí, jako pronajímatelem dne 12. 3. 2015, na základě níž žalovaný prováděl v bytě nepovolené stavební úpravy, v jejichž důsledku došlo i k narušení nosných konstrukcí budovy, je neplatná pro absenci souhlasu ostatních spoluvlastníků nemovité věci s touto nájemní smlouvou. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou většinoví podíloví spoluvlastníci (dohromady v rozsahu 66 %) výše uvedené nemovitosti, v níž se v prvním patře domu nachází byt [číslo] který podle dohody spoluvlastníků uzavřené 11. 12. 1991 je ve společném užívání [jméno] [příjmení], která disponuje spoluvlastnickým podílem v rozsahu 8 %, a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], která disponuje spoluvlastnickým podílem v rozsahu 4 %. Předmětný byt pronajala menšinová spoluvlastnice [jméno] [příjmení] žalovanému na základě nájemní smlouvy uzavřené s ním dne 12. 3. 2015. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení, jímž bylo prokázáno, že pronajímatelka [jméno] [příjmení], menšinová spoluvlastnice, nepožádala ostatní podílové spoluvlastníky o vyslovení souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným, dospěl k závěru, že předmětná smlouva o nájmu nemohla být platně uzavřena, když pronájem společné nemovitosti se považuje za běžnou správu a k platnosti nájemní smlouvy tak bylo nutno dosáhnout souhlasu nadpoloviční většiny spoluvlastníků, tedy s podílem větším než 50 %. Avšak i přes dovozenou neplatnost nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 2015, na základě níž jako nájemce užíval předmětný byt žalovaný, neshledal soud prvního stupně žalobu žalobců na vyklizení žalovaného důvodnou, a to s odkazem na naplnění podmínek ust. § 2238 o.z., které chrání nájemce, pokud užívá byt po dobu 3 let v dobré víře, že je nájem po právu. V řízení bylo nesporným, že žalovaný výzvu k vyklizení předmětného bytu spolu s upozorněním na neplatnou nájemní smlouvu obdržel až v souvislosti s výzvou právního zástupce žalobců ze dne 16. 10. 2020, tedy až po uplynutí tříleté lhůty uvedené v ust. § 2238 o.z. Soud uzavřel, že zákon dobrou víru nájemce předpokládá a žalobci neprokázali, že by po dobu od uzavření nájemní smlouvy do 12. 3. 2018 upozornili žalovaného na její neplatnost. Pokud žalobci až v rámci závěrečného vyjádření konstatovali, že žalovaný měl být na neplatnost nájemní smlouvy upozorněn při šetření stavebního úřadu dne 4. 5. 2017, učinili tak až po skončení koncentrační lhůty, a navíc k tomuto tvrzení nenavrhli žádné důkazy, proto soud prvního stupně uzavřel, že zpochybnit dobrou víru žalovaného o platnosti nájemní smlouvy se žalobcům nezdařilo a s uvedenou argumentací návrh žalobců na vyklizení žalovaného z předmětného bytu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., plným úspěchem žalovaného ve věci, jemuž přiznal náhradu nákladů řízení v částce 45 254 Kč za právní zastoupení žalovaného advokátem, a to za v odůvodnění rozsudku vyjmenované úkony právní služby.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Nesouhlasili se závěrem soudu prvního stupně o dobré víře žalovaného v platnost nájemní smlouvy. Namítali, že soud rozhodnutím de facto legalizoval páchání trestné činnosti proti majetku žalobců. V odvolání zopakovali, že o existenci žalovaného jako nájemníka paní [příjmení] se dozvěděli až 1. 11. 2017 na společné schůzi spoluvlastníků předmětného bytového domu. Do té doby o statutu žalovaného, tzn. jestli to není příbuzný z rodiny paní [příjmení] nebo [anonymizováno] [příjmení], nic nevěděli. Namítali, že v důsledku žalovaným prováděných nepovolených stavebních úprav, při nichž došlo k poškození majetku spoluvlastníků domu, byl opakovaně žalovaný upozorňován na skutečnost, že dům je v podílovém spoluvlastnictví a že osoba, která mu byt pronajala, je menšinovým podílovým spoluvlastníkem. V odvolání poukázali na to, že ve vztahu k předmětným stavebním úpravám činěným žalovaným probíhá stavební řízení, jehož se žalovaný na základě opatřené plné moci od menšinové spoluvlastnice účastnil, a tudíž z listin zasílaných žalobci stavebnímu úřadu tak mohl žalovaný seznat to, o čem byl opakovaně informován ústně a) žalobkyní i za přítomnosti b) žalobce, že předmětný byt [číslo] užívá neoprávněně. Namítali, že při jakémkoliv společném jednání vyvolaným zejména v důsledku neoprávněných stavebních úprav narušujících statiku domu byl jak žalovaný, tak pronajímatelka z předmětné nájemní smlouvy, tj. paní [příjmení], upozorňováni, že nájemní smlouva, na základě níž je v předmětném bytě žalovaný, je neplatná a že žalovaný je v tomto bytě nelegálně. Dále obsahem odvolání učinili žalobci popis průběhu jednání před stavebním úřadem v souvislosti s probíhajícím dalším sporem žalobců s žalovaným a menšinovou spoluvlastnicí paní [příjmení] o odstranění zásahů učiněných žalovaným do stavebních konstrukcí domu. Za absurdní označili závěr soudu prvního stupně o existenci dobré víry žalovaného, že nájemní smlouva je platným právním jednáním, když naopak z důkazů doložených žalobci vyplývá, že žalovaný o namítané neplatnosti nájemní smlouvy věděl, byl o tom informován. Navrhli změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě a uložení povinnosti žalovanému předmětné prostory, odpovídající bytu [číslo] v prvním patře domu [adresa], stojícím na pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], které jsou jím užívány neoprávněně, vyklidit.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který shledal jím uplatněnou obranu v řízení za odůvodněnou. Poukázal na to, že k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu žalovaným přistoupili žalobci v okamžiku, kdy počínal být patrný jejich buď úplný či alespoň částečný neúspěch v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 186/2018, kde uplatnili návrh na zahájení řízení o odstranění zásahu do vlastnického práva žalobců a stanovení povinnosti zdržet se dalších zásahů do vlastnického práva žalobců, kdy řízení je vedeno jak proti žalovanému, tak menšinovým spoluvlastnicím. Zopakoval, že u něho nastala fikce platnosti nájemní smlouvy uzavřené 12. 3. 2015, neboť po dobu 3 let byl v dobré víře, že je nájemní smlouva platným právním jednáním. Poukázal na to, že žalobci neuvedli žádný důkaz, kterým by prokázali, že se jimi uváděná výzva, kde byla neplatnost nájemní smlouvy konstatována, ze dne 2. 11. 2017, zasílaná [anonymizováno] [jméno] [příjmení], že by se dostala do sféry žalovaného, či že by s ní byl jiným prokazatelným způsobem seznámen. To se nestalo a žalovaný byl a je v dobré víře, že nájemní smlouva je řádně uzavřena. Ve vyjádření dále žalovaný uvedl, že a) žalobkyně zasahuje výkonem funkce zmocněnce spoluvlastníků předmětného bytového domu zcela neadekvátním způsobem do spoluvlastnických práv ostatních spoluvlastníků a dalších osob a přímo do jejich osobních životů. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání žalovanému náhrady nákladů i odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, zopakoval důkaz listinami – plná moc udělená [jméno] [příjmení] žalovanému dne 9. 5. 2017 k celému řízení podle § 33 odst. 2 písm. b) správního řádu, adresovaná [stát. instituce], stavební úřad, [ulice a číslo], [obec], zápis z jednání u tohoto stavebního úřadu ze dne 4. 5. 2017, výzva zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení] adresovaná [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] z 2. 11. 2017 upozorňující na neplatnost nájemní smlouvy s nájemcem [jméno] [příjmení] (žalovaným), včetně dokladu o doručení adresátům, dopis žalobců adresovaný stavebnímu úřadu ze dne 7. 11. 2017 obsahující mimo jiné sdělení, že [jméno] [příjmení] je„ nelegálním nájemníkem“, a poté odvolací soud po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nutno považovat za důvodné.

6. V přezkoumávané věci se žalobci domáhají po žalovaném vyklizení označených prostor s tvrzením, že žalovaný je užívá bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 12. 3. 2015, na základě které mu předmětné prostory k užívání přenechala menšinová spoluvlastnice [jméno] [příjmení], je neplatným právním jednáním. Soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl se závěrem, že jde sice v případě citované nájemní smlouvy o neplatné právní jednání, avšak u žalovaného nastala fikce existence platné nájemní smlouvy dle § 2238 o.z., neboť byl po dobu 3 let v dobré víře, že nájem je po právu, když žalobci neprokázali, že by v rozhodné době od uzavření nájemní smlouvy, tj. od 12. 3. 2015 do 12. 3. 2018, žalovaného na neplatnost nájemní smlouvy upozornili. Tento závěr soudu prvního stupně o naplnění podmínek ust. § 2238 o.z. ve vztahu k žalovanému s ohledem na důkazy provedené soudem prvního stupně, avšak v odůvodnění rozsudku nijak nehodnocené, a proto opakované odvolacím soudem v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 o.s.ř. a § 213a odst. 1 o.s.ř.), považuje odvolací soud za nesprávný.

7. V řízení bylo nesporným, že žalobci jsou většinovými spoluvlastníky (a) žalobkyně v rozsahu [číslo] a b) žalobce v rozsahu [číslo]) nemovitosti - domu [adresa] stojící na pozemku p. č. st. [číslo], jehož je součástí, nacházejícím se v k. ú. [část obce], [územní celek], a menšinovou spoluvlastnicí je [jméno] [příjmení] v rozsahu [číslo], která spolu s další spoluvlastnicí [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] (podíl v rozsahu [číslo]) má podle dohody o způsobu užívání uzavřené podílovými spoluvlastníky 11. 12. 1991 k dispozici k užívání byt [číslo] o podlahové ploše 32,02 m2 ve druhém nadzemním podlaží domu. Dále zcela nesporným bylo, že [jméno] [příjmení] bez souhlasu ostatních spoluvlastníků uzavřela dne 12. 3. 2015 s žalovaným smlouvu o nájmu tohoto bytu [číslo] Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně potud, že předmětná nájemní smlouva uzavřená menšinovou spoluvlastnicí bez souhlasu ostatních spoluvlastníků je neplatným právním jednáním. Jednak správně soud prvního stupně v souladu s judikaturou a ustálenou právní praxí konstatoval, že spoluvlastnický podíl vyjadřuje podle občanského zákoníku pouze rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou shodná práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku, a kdy u podílových spoluvlastníků jde o tzv. ideální podíl, nikoliv o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. V daném případě nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví je bytový dům, v němž se nachází byty a způsob užívání předmětné společné nemovité věci je upraven dohodou o užívání uzavřenou tehdejšími spoluvlastníky dne 11. 12. 1991, na základě níž svědčilo právo užívání bytu [číslo] spoluvlastníkovi, který vlastnil spoluvlastnický podíl v rozsahu 12 %, a to původní spoluvlastnici [jméno] [příjmení], a po jejím úmrtí se dědičkami uvedeného spoluvlastnického podílu staly jednak [jméno] [příjmení], které připadl spoluvlastnický podíl v rozsahu 8 %, a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], které připadl spoluvlastnický podíl v rozsahu 4 % Odvolací soud pak souhlasí se soudem prvního stupně i potud, že pronájem společné nemovitosti se zpravidla považuje za běžnou správu a pro její realizaci by bylo nutno dosáhnout souhlasu nadpoloviční většiny spoluvlastníků s podílem větším než 50 %, k čemuž prokazatelně v daném případě nedošlo. Navíc nelze přehlédnout ani to, že předmětnou nájemní smlouvu uzavírala jako pronajímatel sama [jméno] [příjmení], jíž svědčí spoluvlastnický podíl ve vztahu k celé nemovitosti pouze v rozsahu 8 %, a této výši ideálního podílu (v rozsahu 8 %) pak dohoda o způsobu užívání nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky uzavřená v roce 1991 ani neodpovídá. Dle judikatury platí, že ideální spoluvlastnický podíl na nemovité věci pronajmout nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 508/2019 ze dne 8. 1. 2020). Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že předmětná nájemní smlouva uzavřená dne 12. 3. 2015 mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným, jejímž předmětem byla bytová jednotka [číslo] o velikosti [anonymizována tři slova] v domě [adresa], [obec] – [část obce], ulice [ulice] č. o. [anonymizováno], je neplatným právním jednáním, pak s tímto závěrem odvolací soud souhlasí a potud jej považuje za správný.

8. Odvolací soud však nesouhlasí se soudem prvního stupně o důvodné obraně žalovaného a aplikaci ust. § 2238 o.z. a to z následujících důvodů.

9. Podle § 2238 o.z. užívá-li nájemce byt po dobu 3 let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.

10. Uvedené ustanovení konstruuje fikci spočívající v tom, že smlouva o nájmu bytu je považována za řádně uzavřenou v případě, že 1) nájemce užívá byt alespoň po dobu 3 let, 2) je po tu dobu v dobré víře, že nájem je po právu. Soud prvního stupně sice správně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dobrá víra osoby užívající byt, že nájem je po právu, se předpokládá, neprokáže-li vlastník bytu opak, tj. nepředloží-li důkazy, ze kterých lze usoudit na neexistenci dobré víry uživatele bytu. Zákon neobsahuje žádné taxativní vymezení, jaké okolnosti zakládají dobrou víru uživatele bytu. Z komentářového výkladu k tomuto ustanovení vyplývá, že takovou okolností, ze které lze usoudit na existenci dobré víry uživatele bytu, je především pravidelné placení nájemného, popřípadě plnění dalších povinností nájemce bytu. Při hodnocení dobré víry nájemce je tedy na soudu, aby přihlédl ke všem okolnostem, z nichž lze na dobrou víru nájemce usuzovat, případně, které ji vylučují. Soud prvního stupně existenci dobré víry na straně žalovaného, tudíž aplikaci ust. § 2238 o.z., postavil na závěru, že žalobci žalovanému výzvu k vyklizení předmětného bytu spolu s upozorněním na neplatnou nájemní smlouvu zaslali až 16. 10. 2020 a v řízení žádnými důkazy neprokázali, že by po dobu 3 let od uzavření nájemní smlouvy, tj. od 12. 3. 2015 do 12. 3. 2018, žalovaného na neplatnost nájemní smlouvy upozornili, neboť pokud až v závěrečném návrhu uvedli, že žalovaný byl na neplatnost nájemní smlouvy upozorněn při šetření stavebního úřadu dne 4. 5. 2017, stalo se tak podle soudu prvního stupně až po koncentraci řízení a navíc k tomu dle soudu prvního stupně nenavrhli ani žádný důkaz.

11. Tento soudem prvního stupně učiněný závěr o uplatnění tvrzení žalobci až po koncentrační lhůtě a neoznačení důkazů k tomuto tvrzení je však v rozporu s obsahem spisu, konkrétně protokolem o jednání ze dne 26. 7. 2021 (č.l. 74 až 76 spisu). Z něho vyplývá, že při tomto jednání bylo provedeno dokončení vymezení sporných a nesporných skutečností, mezi něž jako skutečnost sporná byla zařazena i otázka aplikace ust. § 2238 o.z., tedy nastolení fikce platnosti nájemní smlouvy, k čemuž (pro její vyloučení) byly žalobci označeny důkazy, a to mimo jiné - plná moc ze dne 9. 5. 2017 udělená [jméno] [příjmení] žalovanému k jejímu zastupování v řízení před stavebním úřadem, vyvolaném žalobci s ohledem na žalovaným prováděné stavební úpravy v předmětném bytě, jako další důkaz - dopis žalobců adresovaný stavebnímu úřadu ze dne 7. 11. 2017, v němž je žalovaný označen jako„ nelegální nájemník“ předmětného bytu, další důkaz – výzva sepsaná tehdejším právním zástupcem žalobců dne 2. 11. 2017 a adresovaná mimo jiné menšinové spoluvlastnici a pronajímatelce uvedené v nájemní smlouvě [jméno] [příjmení] s upozorněním na neplatnost předmětné nájemní smlouvy z 12. 3. 2015. Při následném jednání konaném soudem prvního stupně dne 6. 9. 2021 pak byly i tyto uvedené listiny podle obsahu protokolu o jednání provedeny k důkazu. V odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9) jsou také některé z těchto listinných důkazů jako důkazů provedených ke sporným skutečnostem soudem prvního stupně zmíněny a v bodě 16 odůvodnění soud činí závěr (na základě listiny týkající se stavebního řízení – zprávy [stát. instituce], [anonymizována čtyři slova] stavebního úřadu ze dne 4. 5. 2017), že skutečnosti tvrzené žalobkyní v závěrečném návrhu, tj. že v rámci jednání před stavebním úřadem byl žalovaný spraven o tom, že předmětný byt užívá neoprávněně a že smlouva je neplatná z této listiny nevyplývají.

12. Soud prvního stupně však při dovození dobré víry žalovaného v platnost nájemní smlouvy pominul další v řízení provedené důkazy, zejména další listiny související se stavebním řízením ale i listiny týkající se jednání a upozornění menšinové spoluvlastnice [jméno] [příjmení] na neplatný nájemní vztah žalovaného, které při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti vylučují dobrou víru žalovaného, tedy že by se zřetelem ke všem okolnostem mohl zůstat žalovaný po dobu 3 let od uzavření nájemní smlouvy v nevědomosti, že nájemní smlouva, kterou s ním uzavřela menšinová spoluvlastnice, není nikým zpochybňována.

13. V řízení bylo prokázáno, potvrzoval to ostatně i sám žalovaný v rámci účastnického výslechu, že k jím prováděným stavebním úpravám v pronajatém bytě [číslo] k nimž měli žalobci výhrady, bylo vedeno stavební řízení, kterého se účastnil, nejprve při jednání stavebního úřadu dne 4. 5. 2017 v pozici nájemce bytu a následně k výzvě stavebního úřadu doložil do stavebního řízení plnou moc, kterou mu udělila k zastupování její osoby v tomto řízení [jméno] [příjmení]. Žalovaný byl tedy účasten stavebního řízení, jehož součástí je i listina – dopis žalobců ze dne 7. 11. 2017, adresovaný stavebnímu úřadu v rámci tohoto stavebního řízení - kde mimo jiné je žalovaný coby nájemník označován, že je nájemníkem„ nelegálním“.

14. S ohledem na shora uvedené, kdy žalovaný byl účasten stavebního řízení (květen 2017), v rámci něhož sám předložil plnou moc k zastupování jedné ze spoluvlastnic domu, se tak jeví zcela nevěrohodným jeho tvrzení učiněné v rámci účastnické výpovědi, že nevěděl, že dům je v podílovém spoluvlastnictví a že uvedenou skutečnost zjistil až v roce 2018 v souvislosti se soudním sporem vyvolaným žalobci vůči jeho osobě a menšinové spoluvlastnici [jméno] [příjmení] k uložení povinnosti k odstranění stavebních úprav. A také při hodnocení otázky dobré víry žalovaného při přihlédnutí ke všem souvislostem nelze pominout, že žalovaný zastupující účastníka stavebního řízení byl seznámen, respektive mohl být seznámen, s obsahem stavebního spisu, jehož součástí je upozornění žalobců na„ nelegálnost“ jeho nájemního vztahu. Rovněž pak nelze odhlédnout ani od toho, že také v listopadu 2017 [jméno] [příjmení] byla na neplatnost nájemní smlouvy výzvou sepsanou v té době zástupci žalobců, datovanou 2. 11. 2017, výslovně upozorněna, a to v souvislosti s řešením situace nastalé v domě v důsledku žalovaným prováděných stavebních prací, žalobci označenými za neoprávněné a narušující statiku domu, a které byly i předmětem stavebního řízení, v němž žalovaný právě za [jméno] [příjmení] na základě mu udělené plné moci jednal.

15. Na základě výše uvedeného tedy nelze akceptovat obranu žalovaného, že o neplatnosti nájemní smlouvy nemohl vědět, že na neplatnost nájemní smlouvy nebyl až do 12. 3. 2018 nijak upozorněn. Jednak uvedené tvrzení žalovaného s ohledem na skutečnost, že vystupoval ve stavebním řízení jako zástupce [jméno] [příjmení] a s níž tak musel být v kontaktu, zní nevěrohodně, jak shora popsáno, a jednak, a to především, s ohledem na vedené stavební řízení a v něm obsažené listiny, v nichž žalobci výslovně na neplatnost nájemní smlouvy, respektive„ nelegálnost“ nájemního vztahu a tudíž pozici žalovaného jako„ nelegálního“ nájemníka, upozorňují, nemohl být žalovaný v dobré víře, že ve vztahu k nájemní smlouvě, od níž prováděné stavební úpravy a užívání bytu odvozoval, neexistují žádné pochybnosti. O dobrou víru v obecném slova smyslu se může jednat pouze tehdy, pokud i při vynaložení maximálního úsilí nemohl ten, který se dobré víry dovolává, tj. v tomto případě dobré víry v existenci platně uzavřené nájemní smlouvy, nemohl neplatnost jakkoliv předpokládat.

16. O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná. Nelze totiž dovodit, a to na základě důkazů opakovaných v odvolacím řízení a hodnocených nejen jednotlivě ale i v jejich vzájemné souvislosti spolu s dalšími důkazy provedenými soudem prvního stupně, že by v případě žalovaného se jednalo o bezproblémový nerušený výkon práva užívání předmětného bytu. Nelze dovodit, že by žalovaný až do 12. 3. 2018 (po dobu tří roků od uzavření nájemní smlouvy) nemohl z žádných okolností seznat, že nájemní smlouva a na základě ní jeho působení v předmětné nemovitosti, která je v podílovém spoluvlastnictví, je ostatními spoluvlastníky zpochybňováno a že by bylo bez výhrad většinovými spoluvlastníky přijímáno.

17. Odvolací soud proto na základě výše sděleného dospěl k opačnému závěru, než soud prvního stupně, a to o neexistenci dobré víry žalovaného v platně uzavřenou nájemní smlouvu po celou tříletou dobu od jejího uzavření, tudíž fikce platnosti nájemního vztahu ve smyslu § 2238 o.z. nenastala. Žalovaný předmětnou nemovitost tak užívá bez právního důvodu a žaloba žalobců na ochranu jejich spoluvlastnického práva ve smyslu ust. § 1040 a násl. o.z. a vyklizení žalovaného je tak opodstatněná.

18. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil napadený rozsudek a žalovanému uložil povinnost ve lhůtě navrhované žalobci, tj. ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, označenou bytovou jednotku vyklidit.

19. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. pak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů. Žalobci byli v řízení zcela úspěšní, náleží jim proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. plná náhrada nákladů řízení. Žalobce b) se náhrady nákladů řízení vůči žalovanému vzdal s odůvodněním, že náklady řízení představující uhrazené soudní poplatky hradila a) žalobkyně. Odvolací soud proto rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit a) žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 10 000 Kč sestávající ze soudního poplatku z žaloby ve výši 5 000 Kč a soudního poplatku za odvolání ve stejné výši, přičemž lhůta k jejich úhradě byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy zákonná třídenní. Ve vztahu mezi b) žalobcem a žalovaným pak rozhodl tak, že tito dva vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.