13 CO 262/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa 2. země – stát. instituce sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka: anonymizována dvě slova , IČO sídlem adresa o zaplacení částky 202 889 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 20 C 145/2016-275

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalované na nákladech odvolacího řízení částku 20 024 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce 1. žalované.

III. Žalobkyně je povinna nahradit 2. žalované na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala rozhodnutí o povinnosti žalovaných zaplatit jí společně a nerozdílně náhradu škody v částce 202 889 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit oběma žalovaným i vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných v plné výši náhradu nákladů řízení (výrok II-IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků, které tvoří území přírodní reservace [anonymizována dvě slova] v katastru [územní celek], okres [okres]. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaných náhrady škody, o níž tvrdila, že jí vznikla vykácením lesního porostu v prostoru přírodní reservace těžebním zásahem provedeným žalovanou ad 1) na základě rozhodnutí Krajského úřadu [anonymizováno] kraje v roce 2012. Po žalované ad 1) uplatňovala žalobkyně náhradu škody se zdůvodněním, že těžební zákrok realizovala, po žalované ad 2) pak z titulu odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb. za (dle žalobkyně) nezákonné rozhodnutí, jímž byl těžební zákrok nařízen, jímž bylo tzv. managementové opatření z 30. 10. 2012 vydané Krajským úřadem [anonymizováno] kraje jako orgánem ochrany přírody v mezích jeho přenesené působnosti. Co se týče specifikace škody do důvodu i výše, opírala žalobkyně uplatněný nárok o znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení], jímž tento znalec vyčíslil škodu v souhrnné výši 202 889 Kč sestávající ze škody na trvalém porostu, který byl vykácen, ze škody za předčasné vykácení porostu a z nákladů na obnovu lesa.

3. Žalovaná ad 1) namítala, že těžební zásah realizovala v intencích smlouvy o dílo, kterou uzavřela s [anonymizováno] krajem jako orgánem ochrany přírody a krajiny, ze zadání smlouvy nevybočila, a proto její odpovědnost za jakoukoliv škodu na porostech [anonymizováno] nelze dovodit. Znaleckému posudku znalce [příjmení] [příjmení] vytýkala, že nesmyslně vychází z předpokladu, že v prostoru dotčeného [anonymizováno] mohl a měl být dosažen hospodářský výnos z mýtní výtěže, přestože u rašelinné kleče na přirozených stanovištích se v praxi s mýtní výtěží nepočítá. Argumentovala tím, že při těžebním zásahu nešlo o těžbu ve smyslu lesního zákona, ale o zásah podle zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož účelem byla podpora rozvoje [anonymizována dvě slova] jako prioritního evropského stanoviště charakterizovaného určitým typem nelesní vegetace, jejíž přetrvání bylo se zachováním a rozvojem lesa v daném místě neslučitelné. Dále pak vznesla žalovaná ad 1) proti žalobě námitku promlčení s tím, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody je vůči ní promlčen ve dvouleté subjektivní lhůtě podle ust. § 160 zák. 40/1964 Sb., obč. zák., který se v daném případě uplatní podle přechodného ustanovení § 3036 o. z. Zdůvodnila, že opírá-li žalobkyně svůj nárok na náhradu škody v tomto řízení o znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] z 31. 5. 2013, jehož byla sama zadavatelem, pak se na podkladě daného posudku již 31. 5. 2013 musela dozvědět o tom, jaká škoda jí vznikla a kdo za ni odpovídá, a proto pokud žalobu uplatnila až 30. 10. 2015, učinila tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené v ust. § 106 zák. č. 40/1964 Sb., obč. zák. Dále poukazovala i na další dokumenty, z nichž vyplývalo, že žalobkyně žalobu uplatnila po uplynutí subjektivní lhůty dvou let od okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, jaká škody jí vznikla a kdo za ni odpovídá, např. na Dílčí protokol o průběhu kontroly ČIŽP Oblastního inspektorátu práce [obec] ze 17. 5. 2013, anebo záznam o zahájení úkonů trestního řízení z 29. 8. 2013.

4. Žalovaná ad 2) rovněž s nárokem žalobkyně na náhradu škody nesouhlasila. Namítala, že žalobkyně u ní nárok na náhradu škody před podáním žaloby neuplatnila, jak jí ukládá ust. § 15/2 zák. č. 82/1998 Sb. Zejména však argumentovala tím, že žalobce netvrdí ani nedokládá, že by předmětné managementové opatření z 30. 10. 2012 bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podle žalované ad 2) ho z uvedeného důvodu nelze pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Současně rovněž vznesla proti nároku žalobkyně na náhradu škody námitku promlčení. Stejně jako žalovaná ad 1) namítala, že ve vztahu k porostům [anonymizována dvě slova] dotčeným těžebním zákrokem se nepředpokládal žádný hospodářský výnos, nešlo o zásah hospodaření v lesích ve smyslu lesního zákona, nýbrž o zásah, který měl danou lokalitu zbavit porostu kleče rašelinné, aby byl obnoven její původní nelesní charakter, který byl předmětem ochrany této evropsky významné lokality. Poukazovala na to, že z vlastního managementového opatření vyplývá, že žalobkyni byla pořezaná dřevní hmota nabídnuta k zužitkování, což nevyužila.

5. Obdobnou argumentaci jako žalované ad 1) a ad 2) směřující proti žalobnímu nároku uplatnil i vedlejší účastník na straně žalovaných.

6. Ve vztahu k žalované ad 1) posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu škody jako promlčený ve dvouleté subjektivní lhůtě dle ust. § 106 obč. zák. a z tohoto důvodu žalobu ve vztahu k žalované ad 1) zamítl, aniž se zabýval její další předestřenou argumentací o tom, že za škodu neodpovídá.

7. Ve vztahu k žalované ad 2) soud prvního stupně sice nárok žalobkyně na náhradu škody promlčeným neshledal, neboť podle ust. § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je promlčecí doba u nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu tři roky, avšak žalobu vůči ní rovněž zamítl. K odůvodnění vyložil, že žalobkyně neprokázala nezákonnost sporného managementového opatření ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., tj. neprokázala, že by dané opatření bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem cestou opravných prostředků, a proto zákonné podmínky její odpovědnosti za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. nejsou splněny. Samu skutečnost, že managementové opatření nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 68 a násl. zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, nelze považovat za důvod vylučující možnost napadení daného opatření opravným prostředkem u nadřízeného správního orgánu anebo cestou žaloby ve správním soudnictví. Opatření podle závěru soudu prvního stupně představuje individuální správní akt, který možnosti přezkumu cestou opravných prostředků jednoznačně podléhá, a proto za situace, kdy žalobkyně ve vztahu ke spornému managementovému opatření opravné prostředky ani žalobu ve správním soudnictví nevyužila, nelze jí v tomto řízení nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. přiznat.

8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně v zákonné lhůtě odvoláním. Předně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že je její nárok na náhradu škody ve vztahu k žalované ad 1) promlčen. Argumentovala tím, že žalovaná ad 1) provedla těžební zákrok při výkonu podnikatelské činnosti, škoda vznikla mezi ní a žalovanou ad 1) jako mezi podnikateli, a proto by mělo být promlčení posuzováno podle zák. č. 513/1991 Sb., obch. zák., účinného do 31. 12. 2013, kde byla stanovena čtyřletá promlčecí doba (ust. § 397obch. zák.). Má za to, že nárok na náhradu škody jednoznačně prokázala, a to především znaleckým posudkem znalce [příjmení] [příjmení] opatřeným doložkou podle ust. § 127a o. s. ř. a trvala na tom, aby jí byl ve vztahu k žalované ad 1) v plném rozsahu přiznán. Ve vztahu k žalované ad 2) měl podle žalobkyně soud prvního stupně aplikovat ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pod podmínkou, že poškozený předtím využil všech opravných prostředků toliko, nejedná-li se o případ zvláštního zřetele hodný. Podle žalobkyně je právě daný případ nutné za hodný zvláštního zřetele pokládat, neboť managementové opatření je výjimečným opatřením, jedná se specifický instrument, který není obecně znám, navíc postrádalo poučení o možnosti napadnout ho opravným prostředkem, a proto žalobkyni nelze klást k tíži, že opravný prostředek ani správní žalobu proti tomuto opatření nepodala. Žalobkyně poukazovala na to, že ačkoliv opravný prostředek proti managementovému opatření nepodala, žalovanou ad 2) i další příslušné správní orgány opakovaně žádala o náhradu vzniklé škody. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení, nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně žalované ad 1) přiznal odměnu za dvě porady s právním zástupcem. Podle žalobkyně šlo o neúčelné úkony právní služby. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalované ad 1) i ad 2), stejně jako vedlejší účastník na straně žalované, podali k odvolání žalobkyně vyjádření, v němž v zásadě zrekapitulovali již předestřenou argumentaci, s níž se žalobě bránili v řízení před soudem prvního stupně. Shodně navrhovali potvrzení napadeného rozhodnutí.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalobkyně i k vyjádření žalovaných včetně vedlejšího účastníka a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu a věc také správně právně posoudil. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soud prvního stupně ztotožňuje. Ve vztahu k žalované ad 1) soud prvního stupně žalobu zamítl se zdůvodněním, že nárok žalobkyně na náhradu škody je vůči ní promlčen ve dvouleté subjektivní lhůtě dle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. Námitka žalobkyně o obchodním charakteru odpovědnostního vztahu mezi ní a žalovanou ad 1), z něhož dovozuje, že má být promlčení nároku na náhradu škody ve vztahu k žalované ad1) posuzováno podle obchodního zákoníku (ust. § 397, § 398 obch. zák.), nemůže obstát. Obchodním zákoníkem se vztah vyplývající z odpovědnosti za škodu řídí v tom případě, že škoda byla způsobena porušením povinnosti ze závazkového vztahu, který vznikl v rámci smluvních typů a inominátních kontraktů upravených obchodním zákoníkem. Obchodněprávní úprava odpovědnosti za škodu se použije rovněž v případě, že škoda byla způsobena porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Taktomu v daném případě nebylo. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1) ve sporu o náhradu škody, kterou měla žalovaná ad1) způsobit těžebním zásahem v prostoru [anonymizována dvě slova], nešlo o obchodní vztah podřaditelný pod vztahy vymezené v ust. § 261 odst. 1 a 3 či ust. § 262 odst. 1 obch. zákoníku. Mezi žalobkyní a žalovanou ad 1) se nejednalo o vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti. Žalovaná ad 1) realizovala těžební zásah v prostoru [anonymizována dvě slova] na základě smlouvy o dílo uzavřené s vedlejším účastníkem, nikoliv s žalobkyní. Vedlejší účastník nařídil těžební zásah jako orgán ochrany přírody a krajiny podle ust. § 68 odst. 3 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a prostřednictvím žalované ad 1) takto nařízený zásah vykonal. V daných souvislostech nelze žádný obchodněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou ad1) dovodit. Soud prvního stupně proto dospěl ke správnému závěru, že promlčení nároku na náhradu škody uplatněného žalobkyní ve vztahu k žalované ad 1), je třeba posuzovat podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák., podle něhož se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Škoda měla vzniknout těžebním zásahem provedeným v roce 2012, a proto se na daný případ právní úprava promlčení dle ust. § 106 ods.t 1 obč. zák. uplatní podle přechodného ust. § 3036 o. z. Opírá-li žalobkyně uplatněný nárok na náhradu škody ve vztahu k žalované ad 1) co do důvodu i výše o znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] z 31. 5. 2013, jehož byla zadavatelem, pak učinil soud prvního stupně odpovídající závěr, že žaloba z 30. 10. 2015 byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené ust. § 106 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně na podkladě tohoto znaleckého posudku již nejméně 31. 5. 2013 musela vědět, jaká škoda jí měla vzniknout a kdo za ni odpovídá.

12. Ve vztahu k žalované ad 2) uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb. za nezákonné rozhodnutí, tzv. managementové opatření z 30. 10. 2012, na základě něhož byl těžební zásah v prostoru [anonymizována dvě slova] nařízen. Předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem, nikoliv otázka charakteru pochybení správního orgánu, který takové rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. Managementové opatření z 30. 10. 2012 je podle obsahu třeba pokládat za výzvu uplatněnou vedlejším účastníkem v oblasti přenesené působnosti orgánu ochrany přírody a krajiny ve smyslu ust. § 68 odst. 3 zák. č. 114/1992 Sb. Výzva směřuje k realizaci těžebního zásahu za účelem dosažení legitimního cíle zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability v prostoru [anonymizována dvě slova] obnovou jeho nelesního charakteru. Ústavní soud v nálezu z 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08 vyložil, že v případě výzvy dle ust. § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se jedná o individuální správní akt. Z argumentace Ústavního soudu nalézající ve výzvě povahu rozhodnutí správního orgánu plynou konsekvence v podobě povinnosti správního orgánu odůvodnit rozhodnutí, jakož i jeho přezkoumatelnost ve správním a soudně správním řízení, eventuálně v řízení o ústavní stížnosti. V řešeném případě není sporu o tom, že managementové opatření vydané vedlejším účastníkem 30. 10. 2012 není strukturováno jako správní rozhodnutí způsobem předpokládaným v ust. 68 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, (výroková část, odůvodnění a poučení účastníků), a žalobkyni je třeba přisvědčit, že schází poučení o možnosti využít proti němu opravné prostředky. Je však třeba konstatovat, že absence náležitostí správního rozhodnutí uvedených v ust. 68 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, nemá za následek nezákonnost rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., stejně jako chybné, neúplné, nesprávné nebo dokonce zcela chybějící poučení o opravném prostředku. V důsledku vady či absence poučení o opravném prostředku se v zájmu ochrany práv účastníka řízení uplatní speciální lhůty pro podání opravného prostředku podle ust. § 83 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle něhož je možné v takovém případě podat odvolání do 15 dnů od oznámení opravného usnesení, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Ani vada či absence poučení o opravném prostředku však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Podmínka zrušení či změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost nemůže být splněna či nahrazena tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných (ust. § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.) není poškozenému přičítáno k tíži, že nevyužil možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, resp. managementové opatření z 30. 10. 2012, nebylo zrušeno či změněno. Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nelze nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení. Je tedy třeba konstatovat, že i pokud by soud z důvodů zvláštního zřetele hodných (ust. § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.) nepřičítal žalobkyni k tíži, že nevyužila možnosti podat proti managementovému opatření opravné prostředky, nemůže tím být podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost splněna či nahrazena a v tom důsledku nelze žalobkyni ve vztahu k žalované ad 2) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zák. č. 82/1998 Sb. přiznat.

13. Z vyložených důvodů pokládá odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a zákonné, a proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. včetně odpovídajícího výroku o nákladech řízení potvrdil.

14. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že žalované ad 1) neměla být na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznána odměna za dvě porady s jejím právním zástupcem, neboť se mělo jednat o neúčelné úkony právní služby. Obě porady s právním zástupcem žalovaná ad 1) doložila čestným prohlášením o poskytnutí úkonu právní služby. S ohledem na komplikovanost a délku řízení pokládá odvolací soud dvě porady žalované ad 1) s právním zástupcem v průběhu řízení před soudem prvního stupně za účelné, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že se první porada ze 4. 9. 2019 uskutečnila den před prvním ústním jednáním ve věci a také porada ze 14. 4. 2021 předcházela nařízenému ústnímu jednání na 28. 4. 2021, byť toto jednání bylo následně z důvodu onemocnění soudce odročeno.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení procesně úspěšná, a proto jí byla uložena povinnost nahradit žalovaným včetně vedlejšího účastníka plnou náhradu nákladů řízení. Žalované ad1) vznikly náklady odvolacího řízení v částce 20 024 Kč, představující náhradu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě mimosmluvní odměny po 9 140 Kč dle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., a. t., spolu s dvěma režijními paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 téhož předpisu, náhradu cestovních výdajů právního zástupce při cestě na jednání před odvolacím soudem na trase [obec] - [obec] a zpět vlakem (2 x 106 km) po 2 x 172 Kč, celkem 344 Kč s tím, že právní zástupce doložil, že necestoval ze sídla své kanceláře v [obec], ale z místa bydliště, tj. z [obec], kdy vlaková zastávka [obec] je první společná na trase [obec] - [obec], a dále náhradu za promeškaný čas na trase [obec] – [obec] a zpět za 8 půlhodin po 100 Kč dle ust. § 14 odst. 3 a. t.

16. Žalované ad 2) byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb., a to 1 x 300 Kč za podané vyjádření k odvolání.

17. Vedlejšímu účastníku byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb., a to 1 x 300 Kč za podané vyjádření, 1 x 300 Kč za přípravu k odvolacímu jednání a 1 x 300 Kč za účast při odvolacím jednání.