13 CO 3/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno , LL.M. sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 39 934 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2021, č. j. 20 C 165/2021-56

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 579 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39 934 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 412 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení a z částky 35 522 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Na nákladech řízení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17 332,84 Kč ve stejné lhůtě a k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Žalobce uplatnil žalobou nárok na zaplacení částky 39 934 Kč s příslušenstvím sestávající jednak z částky 4 412 Kč jako náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost žalobce v době trvání pracovního poměru u žalované a jednak z částky 35 522 Kč představující dvojnásobek průměrného měsíčního výdělku žalobce z důvodu uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem pro nezaplacení mu žalovanou náhrady mzdy za dobu trvání pracovní neschopnosti do 15-ti dnů od její splatnosti. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici [anonymizováno] od 1. 6. 2020 s měsíční hrubou mzdou ve výši 17 500 Kč splatnou do 15. dne následujícího kalendářního měsíce v hotovosti a v dočasné pracovní neschopnosti byl od 14. 10. 2020 do 15. 12. 2020. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce dne 16. 12. 2020 dal okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení náhrady mzdy za dobu trvání pracovní neschopnosti ve výplatním termínu ke dni 15. 11. 2020, které žalované zaslal jednak poštou (k poštovní přepravě jej podal dne 16. 12. 2020) a jednak jej dne 16. 12. 2020 předal i svému nadřízenému na pracovišti. Soud uzavřel, že okamžité zrušení dané žalobcem bylo žalované doručeno nejpozději dne 21. 12. 2020, když tohoto dne - v případě jeho doručování poštou – se dostalo do sféry žalované a žalovaná tak měla možnost se s ním seznámit, a navíc k doručení okamžitého zrušení došlo také již dne 16. 12. 2020, kdy jej žalobce na pracovišti předal svému nadřízenému, svědku [příjmení], který jej, jak vyplynulo z jeho svědecké výpovědi, odmítl převzít, ačkoliv se jednalo o nadřízeného žalobce a který byl mimo jiné oprávněn k výplatě mezd a na starosti měl administrativu s výplatou mezd spojenou. Námitku žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem žalované a datované 16. 12. 2020 jí nebylo řádně ke dni 21. 12. 2020 doručeno, neboť dle žalované se fikce doručení v případě doručování poštou zaměstnavateli neuplatní, a že jí bylo toto okamžité zrušení ze strany žalobce doručeno řádně až 23. 2. 2021 (tedy poté, kdy naopak žalovaná dala dne 18. 12. 2020 okamžitě zrušení pracovního poměru žalobci a které mu bylo doručeno28.12. 2020), neshledal soud prvního stupně s odkazem na ust. § 337 zákoníku práce důvodnou. Soud konstatoval, že pokud bylo žalobcem okamžité zrušení doručováno prostřednictvím České pošty, o čemž žalobce doložil podací lístek ze dne 16. 12. 2020 pod specifikovaným podacím číslem, pak z důkazů v řízení provedených vyplývá, že zásilka byla dne 21. 12. 2020 na poště uložena z důvodu, že adresát zásilky, tedy žalovaná, nebyl při doručování tohoto dne na své adrese (sídlo žalované) zastižen. Tím se však zásilka obsahující okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem dostala tohoto dne do sféry žalované. Soud pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že k doručení došlo nejpozději k datu 21. 12. 2020, neboť 21. 12. 2020 se písemnost dostala do sféry dispozice zaměstnavatele a zaměstnavatel měl možnost s obsahem písemnosti se seznámit, aniž by bylo významné, zda tak opravdu učinil (odkaz rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 2172/2003). Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná neplatnost okamžitého zrušení u soudu v zákonné lhůtě nenapadla, jde o stav, kdy žalobce platně zrušil pracovní poměr u žalované daným okamžitým zrušením dle § 56 odst 1 písm. b) zákoníku práce, a tudíž podle ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce má nárok na zaplacení částky odpovídající náhradě mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tj. částky 35 522 Kč odpovídající dvojnásobku doloženého průměrného měsíčního hrubého výdělku. Nárok žalobce na zaplacení částky 4 412 Kč jako náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost soud po právní stránce posoudil dle ust. § 192 zákoníku práce, odpovídající doloženému průměrnému hodinovému výdělku žalobce. Obranu žalované, že žalobci za prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti požadovanou částku 4 412 Kč již uhradila, a to v hotovosti dne 3. 11. 2020 prostřednictvím svědka [příjmení], měl soud provedenými důkazy za vyvrácenou, když v řízení slyšený svědek [příjmení] tvrzení žalované nepotvrdil a naopak připustil vedení mobilní komunikace mezi ním a žalobcem, z níž vyplynulo, že ještě ke dni 11. 11. 2020 úhrada uvedené částky provedena nebyla a žalovaná, ač poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání svého tvrzení o úhradě uvedené částky před zahájením řízení, žádné důkazy v koncentrační lhůtě, jejíž prodloužení soud nepřipustil, neoznačila a ohledně tohoto tvrzení tak břemeno důkazní neunesla. Oba uplatněné nároky žalobce byly soudem shledány jako zcela důvodné, vycházející ze zjištěného průměrného hodinového výdělku 102,12 Kč a při prokázaném průměrném hrubém měsíčním výdělku ve výši 17 761 Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 332,84 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení žalobce advokátem, když za účelně vynaložené náklady považoval soud prvního stupně odměnu za specifikované 4 úkony právní služby, včetně 4 paušálních náhrad, dále náhradu cestovného a ztrátu času, včetně DPH, dle specifikace provedené v bodě 12 odůvodnění napadeného rozsudku.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala neúplně zjištěný skutkový stav věci, dále, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalované nebyla poskytnuta lhůta pro doplnění skutkových tvrzení a důkazů. Dále namítala nesprávné skutkové závěry i právní posouzení ve vztahu k otázce doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem. Konkrétně vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil, že obsahem obálky označené podacím číslem RR696910072CZ, doručené žalované 23. 2. 2021, měla být předžalobní výzva ze dne 19. 1. 2021, když jednak uvedenou skutečnost žalobce ani netvrdil a jednak obsahem daného podání předžalobní výzva z 19. 1. 2021 být nemohla, neboť předžalobní výzva učiněná žalobcem ze dne 19. 1. 2021 má jiné podací číslo, a to RR537277665CZ, jak vyplývá z listinných důkazů provedených v řízení. Obsahem podání označeného pod podacím číslem RR696910072CZ bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce podepsáno s datací 16. 12. 2020 a které bylo žalované doručeno až 23. 2. 2021, tedy poté, kdy předtím žalovaná, coby zaměstnavatel, zrušila okamžitě pracovní poměr žalobci dne 18. 12. 2020 a doručila jej žalobci 28. 12. 2020. Nesprávně pak soud prvního stupně posoudil otázku doručení ve vztahu k zaměstnavateli i s ohledem na novelu zákoníku práce. Soudem odkazovaný judikát dle žalované nelze aplikovat z důvodu, že reagoval na úpravu obsaženou ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb., který vůbec úpravu doručování ve vztahu k zaměstnavateli neupravoval. V současnosti je však doručování písemností určených zaměstnavateli zákoníkem práce ve znění novely provedené zákonem č. 285/2020 Sb. upraveno, a to v ust. § 337, podle něhož doručení písemnosti určené zaměstnavateli je splněno, jakmile ji zaměstnavatel převzal. Písemnost se nepovažuje za doručenou nevyzvednutím v úložní době. Fikce doručení je upravena pouze ve vztahu k odmítnutí převzetí písemnosti, v případě neposkytnutí součinnosti nebo jinak znemožnění doručení písemnosti v místě sídla a místě podnikání zaměstnavatele, v takovém případě se považuje písemnost za doručnou dnem, kdy k takové skutečnosti došlo. Dle žalované však žalobce netvrdil ani neprokazoval skutečnosti zakládající fikci doručení u zaměstnavatele. Je věcí žalobce, aby v případě soudního sporu takové skutečnosti, na nichž se fikce zakládá, prokazoval, což v daném případě žalobce neučinil. Dále žalovaná namítala pochybení soudu, pokud jí neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, ač o to žádala, čímž dle žalované byla narušena procesní rovnost stran a která dle žalované byla následně prohlubována tím, že ze skutkových okolností byly vybírány pouze ty, které svědčí ve prospěch názoru zaujatého soudem a v některých případech nahrazováním ze strany nalézacího soudu tvrzení žalobce. Dále žalovaná vytýkala soudu nesprávné skutkové závěry ohledně otázky nevyplacení náhrady mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti žalobce s ohledem na výpověď v řízení slyšených svědků, svědka [příjmení] a svědka [jméno], jejichž obsah učinila součástí odvolání. Navrhla změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby a přiznání žalované náhrady nákladů řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání odmítl argumentaci žalované ve vztahu k uplatněným odvolacím důvodům. Ve vztahu k podacímu číslu a datu doručení zásilky obsahující předžalobní výzvu ze dne 19. 1. 2021 žalobce konstatoval, že je sice pravdou, že uvedená předžalobní výzva byla žalobcem doručována pod jiným podacím číslem, než uvedl soud prvního stupně, ale jde pouze o zjevnou chybu v psaní, nikoliv o způsobilý odvolací důvod, když předžalobní výzva ze dne 19. 1. 2021 byla žalobcem žalované doručována, jak vyplývá z podacího lístku a z otisku obrazovky webové stránky„ sledování zásilek“, pod číslem RR53727665CZ, přičemž dle žalobce uvedená zřejmá zjevná nesprávnost, která je opravitelná uplatněním návrhu na opravu odůvodnění ve smyslu ust. § 165 o. s. ř., nepředstavuje však odvolací důvod, neboť nezakládá situaci, kdy odůvodnění rozsudku by nemělo podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Žalobce zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce okamžité zrušení ze dne 16. 12. 2020 odeslal prostřednictvím pošty a bylo evidováno pod podacím číslem RR671037645CZ a i když žalované nebyla zásilka s okamžitým zrušením pracovního poměru odevzdána proti podpisu, byla však uložena v provozovně držitele poštovní licence dne 21. 12. 2020, přičemž žalovaná byla o uložení vyrozuměna a měla tak objektivně možnost si ji vyzvednout a s obsahem projevu vůle žalobce se seznámit. Navíc pak žalobce prokázal i to, že tentýž den, kdy odeslal okamžité zrušení pracovního poměru prostřednictvím držitele poštovní licence, doručil jej také zaměstnavateli osobně dne 16. 12. 2020, což potvrdil svědek [příjmení], který odmítl okamžité zrušení pracovního poměru, ačkoliv byl nadřízený žalobce, převzít a ponechal je na stole v kanceláře jednatelky žalované. Tedy soud prvního stupně správně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo v dispozici žalované již dne 16. 12. 2020 a do sféry dispozice žalované se znovu dostalo 21. 12. 2020. Žalobce v tomto období nebyl právně zastoupen, nevěděl tak o tzv. fikci doručení, proto opětovně dne 27. 1. 2021 odeslal žalované okamžité zrušení pracovního poměru znovu, to bylo evidováno pod podacím číslem RR696910072CZ a žalované doručeno 23. 2. 2021, jde tedy o podací číslo, na které poukazuje žalovaná v odvolání, o němž však soudu nepravdivě tvrdí, že se jednalo o první okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce, které mělo být žalované dne 23. 2. 2021 doručeno. Ve skutečnosti šlo o již třetí doručení a v případě doručování poštou o doručení v pořadí druhé. Soud prvního stupně správně, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu, dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem žalované ze dne 16. 12. 2020 bylo doručeno žalované nejpozději 21. 12. 2020, správně z něj jako z platného okamžitého zrušení vycházel, neboť ve lhůtě dvou měsíců dle § 72 zákoníku práce nebyla proti okamžitému zrušení podána žaloba na určení jeho neplatnosti, a proto se soud již platností právního jednání vedoucího k rozvázání pracovního poměru zabývat nemohl. Žalobce dále uvedl, že soud prvního stupně taky správně posoudil otázku doručení ve vztahu k zaměstnavateli a správně soud neposkytl žalované lhůtu, jak požadovala, k doplnění skutkových tvrzení a důkazních prostředků, a učinil správné skutkové závěry ohledně otázky nevyplacení náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost, kdy v tomto směru žalobce rekapituloval výpověď svědka [příjmení], z níž je naprosto zřejmé, že svědek [příjmení] nevypověděl, že náhradu mzdy žalobci vyplatil tak, jak se to snaží tvrdit žalovaná za pomoci vytržení výpovědi svědka z kontextu celého jeho výslechu. Z výpovědi svědka [příjmení] vyplývá, že toliko rozdával zaměstnancům obálky, v nichž byla mzda v hotovosti, přičemž nikdy nevěděl, jaká finanční částka v obálce je, a navíc svědek potvrdil i pravost mobilní komunikace ze dne 11. 11. 2020, v níž žádal od žalobce sdělení účtu za účelem zaslání náhrady mzdy, z čehož jednoznačně vyplývá, že ještě k tomuto dni nebyla žalobci náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost uhrazena, ačkoliv žalovaná tvrdila, že se tak mělo stát již 3. 11. 2020. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání žalobci náhrady nákladů odvolacího řízení.

5. Následně žalovaná podáním ze dne 20. 5. 2022, doručeném odvolacímu soudu 23. 5. 2022, tj. den před nařízeným odvolacím jednáním, které se konalo 24. 5. 2022, uplatnila námitky proti protokolaci jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 9. 2021 ohledně výpovědi svědka [příjmení] v části na straně 4 a 5 protokolu o jednání, kdy na dotaz zástupkyně žalobce, zda předložil žalobce svědkovi obálku dne 16. 12. 2020 s okamžitým zrušením pracovního poměru, je zaprotokolováno, že svědek sděluje:„ Že ano, že on nebyl úplně kompetentní osoba k těmto úkonům a že druhý den toto předal vedení, tedy [jméno] [příjmení]“, přičemž svědek, jak potvrzuje zvukový záznam, vypověděl:„ Nějaký papír přinesl, já nebyl kompetentní osoba k tomu, abych to přijal, nechal jsem to na stole“. Svědek [příjmení] tedy nevypověděl, jak vyplývá z nesprávné protokolace, že ano, že mu žalobce předložil obálku dne 16. 12. 2020 s okamžitým zrušením pracovního poměru a že ji předal [jméno] [příjmení]. Na další dotaz zástupkyně žalované, zda se žalobce dostavil osobně k vyzvednutí peněz za neschopenku, je zaprotokolováno, že svědek sdělil:„ Že ano, ale není schopen říct, v jakém měsíci to bylo“, svědek však, jak vyplývá ze zvukového záznamu, vypověděl:„ Že ano, ale že není schopen říct, zda to bylo poté, co mu skončila pracovní neschopnost nebo ještě během pracovní neschopnosti. Následně doplnil, že tomu nerozumí“. Svědek v této souvislosti dle zástupkyně žalované nevypověděl, v jakém měsíci to bylo, jak nesprávně je zaprotokolováno. Ve vztahu k svědku [jméno] pak byla namítána protokolace výpovědi tohoto svědka v té části, kdy na dotaz zástupkyně žalované, zda svědek má za to, že žalobce obdržel náhradu mzdy za dobu pracovní neschopnosti, je zaprotokolováno, že svědek sděluje:„ Má pocit, že ano. Nikdy za dobu jeho práce se nestalo, že by zaměstnavatel byl v tomto v prodlení nebo že by někomu něco nezaplatil“. Jak vyplývá ze zvukového záznamu, svědek [jméno] vypověděl a správně mělo být zaprotokolováno:„ Předpokládám, že ano, podle toho jak majitel jednal doteď nebo kdykoliv, co jsem tam byl, se v životě nezachoval nefér, co se týká vyplacení mezd“. S uvedenou argumentací požadovala žalovaná opravu protokolu ze dne 15. 9. 2021.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalované a vyjádření žalobce a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Nejprve se odvolací soud zabýval podáním žalované, jímž těsně před konáním jednání odvolacího soudu uplatnila námitku proti protokolaci jednání před soudem prvního stupně z doby před více než osmi měsíci (protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2021). Za situace, kdy z uvedeného jednání byl zároveň vedle protokolu pořizován i zvukový záznam (§ 40 odst. 1 o.s.ř.), který pak byl součástí spisu a který měl odvolací soud k dispozici a z něhož také vycházel, a z něhož také vyplývalo, že uvedený protokol o jednání ze dne 15. 9. 2021 je souladný s ust. § 40 odst. 6 a 7 o. s. ř., neboť mimo jiné je v něm uveden podstatný obsah provedených důkazů (v tomto případě výpovědi svědků [příjmení] a [jméno]), který koresponduje se sdělením těchto svědků, jak jsou zachycena na zvukovém záznamu a v žádném případě protokolace jejich výpovědí, tak jak v celém kontextu byly podány, nemění obsah jejich sdělení a kdy smyslem vyhotovení protokolu o jednání je zachycení podstatného obsahu provedeného důkazu a nikoli doslovná citace výpovědi svědka, pak odvolací soud s odkazem na respektování zásady procesní ekonomie a ustanovení § 2 o.s.ř. ukládající soudům povinnost postupovat v řízení tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno, nepostupoval spis předsedovi senátu soudu prvního stupně (§ 40 odst. 8 o.s.ř.) k rozhodnutí o námitkách do protokolace uplatněných žalovanou se značnou časovou prodlevou, neboť měl k dispozici zvukový záznam z uvedeného jednání uložený na trvalém nosiči dat, z něhož vycházel a žalovanou, respektive zástupkyni žalované, při jednání odvolacího soudu dne 24. 5. 2022 s tímto postupem seznámil.

8. Pokud pak jde o odvolání žalované do věci samé, jak již výše uvedeno, odvolací soud jej důvodným neshledal. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci, správně jej také právně posoudil a s jeho závěry o důvodnosti uplatněných nároků, založených na zjištění, že žalovaná ve vztahu k nároku na náhradu mzdy za dobu prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti v částce 4 412 Kč ve smyslu ust. § 192 odst. 1 zákoníku práce neprokázala její úhradu žalobci a ve vztahu k nároku na zaplacení částky 35 522 Kč odpovídající dvěma měsíčním průměrným výdělkům ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákoníku práce, že došlo ke skončení pracovního poměru žalobce u žalované na základě okamžitého zrušení daného žalobcem pro nevyplacení náhrady mzdy a datovaného dnem 16. 12. 2020, které bylo žalované doručeno nejpozději dne 21. 12. 2020, se odvolací soud zcela ztotožňuje.

9. V řízení bylo nesporným, že žalobce byl u žalované v pracovním poměru od 1. 6. 2020 na základě pracovní smlouvy z téhož dne se sjednanou měsíční hrubou mzdou ve výši 17 500 Kč, splatnou v hotovosti vždy do 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Dále v řízení bylo nesporným, že žalobce byl v dočasné pracovní neschopnosti od 14. 10. 2020 do 15. 12. 2020. Za dobu pracovní neschopnosti žalobci náležela náhrada mzdy ve výši 4 412 Kč, jejíž výše nebyla žalovanou sporována a která dle skutkových tvrzení žalobce nebyla žalovanou žalobci v době do 15 dnů od její splatnosti a ani následně uhrazena, proto žalobce dne 16. 12. 2020 zrušil okamžitě pracovní poměr k žalované dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalovaná ve vztahu k uplatněným nárokům namítala jednak, že náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost byla žalobci uhrazena v hotovosti dne 3. 11. 2020, a dále, že okamžité zrušení pracovního poměru uplatněné žalobcem, datované 16. 12. 2020, v důsledku nemožnosti fikce doručení jí bylo řádně doručeno až 23. 2. 2021, tedy poté, kdy naopak žalovaná ukončila dopisem ze dne 18. 12. 2020 okamžitě pracovní poměr s žalobcem, který mu byl doručen 28. 12. 2020.

10. Soud prvního stupně tedy správně (ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 35 522 Kč jako dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku s odkazem na ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce) zkoumal, kdy okamžité zrušení pracovního poměru uplatněné žalobcem bylo žalované doručeno. Zcela správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, je pak jeho závěr, že písemnost určená zaměstnavateli a doručovaná ve smyslu ust. § 337 odst. 1 a 3 zákoníku práce, se považuje za doručenou dnem, kdy se dostane do sféry dispozice zaměstnavatele a zaměstnavatel má možnost se s jejím obsahem seznámit.

11. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za prokázané, že žalobce dne 16. 12. 2020 odeslal žalované okamžité zrušení pracovního poměru, a to prostřednictvím držitele poštovní licence, kdy zásilka byla Českou poštou evidována pod podacím číslem RR671037645CZ a žalovaná jako adresát zásilky byla řádně označena názvem a sídlem. Listina obsahující otisk obrazovky webové stránky Sledování zásilek – Česká pošta s.p. zaznamenávající pohyb zásilky č. RR671037645CZ (čl. 11 spisu) dokládá, že uvedená zásilka byla žalované doručována 21. 12. 2020, adresát nebyl zastižen, proto byla dne 21. 12. 2020 uložena na poště po dobu odběrní lhůty. Pokud tedy soud prvního stupně na základě výše uvedených důkazů uzavřel, že v případě doručování okamžitého zrušení pracovního poměru dané žalobcem prostřednictvím držitele poštovní licence došlo k doručení dne 21. 12. 2020, neboť tohoto dne se okamžité zrušení dostalo do sféry dispozice žalované a měla tak možnost seznámit se s obsahem listiny, jde o správný a s judikaturou souladný závěr. Argumentace žalované, že s ohledem na novelu zákoníku práce v otázce doručování pracovních písemností účinné od 30. 7. 2020 nemohla nastat fikce doručení žalované jako zaměstnavateli, neboť ta dle žalované se může vázat pouze k odmítnutí převzetí listiny zaměstnavatelem ve smyslu ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce, je lichá. Ustanovení § 337 zákoníku práce upravuje případy doručování zaměstnavateli, z něhož vyplývá, že zaměstnanec doručuje písemnost zaměstnavateli zejména osobním předáním, ale zaměstnanec může písemnost určenou zaměstnavateli doručit i prostřednictvím držitele poštovní licence a speciálně v odstavci 2 je pak upraveno doručení písemnosti zaměstnavateli i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací na elektronickou adresu. Ustanovení § 337 odst. 3 zákoníku práce stanoví, že i zaměstnavatel nese odpovědnost za to, že řádně neposkytl součinnost k převzetí písemnosti nebo znemožnil doručení písemnosti, a proto písemnost se bude považovat za doručenou dnem, kdy pokus o její doručení zaměstnancem nebyl úspěšný. Zákoník práce tak nezapovídá zaměstnanci možnost doručení písemnosti zaměstnavateli prostřednictvím držitele poštovní licence, byť preferuje osobní předání (§ 337 odst. 1 zákoníku práce). Za doručenou se pak považuje písemnost, pokud se dostala do sféry vlivu zaměstnavatele a zaměstnavatel měl možnost s jejím obsahem se seznámit a k tomu prokazatelně, jak vyplývá z výše citovaných důkazů, u žalované v případě doručování poštou došlo 21. 12. 2020. Soud prvního stupně tedy dospěl k správnému závěru, že žalobce v souladu s ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce doručil okamžité zrušení pracovního poměru žalované nejpozději dne 21. 12. 2020, neboť toho dne, v případě jeho předání držiteli poštovní licence, měla žalovaná možnost seznámit se s jeho obsahem a dostalo se tedy do sféry dispozice žalované.

12. Odvolací soud pak zcela souhlasí se soudem prvního stupně i potud, že k doručení okamžitého zrušení daného žalobcem došlo - v případě jeho osobního předání žalované, konkrétně svědku [příjmení] - již dne 16. 12. 2020. Svědek [příjmení], který byl nadřízeným žalobce a mimo jiné byl oprávněn k výplatě mezd, v rámci výslechu před soudem prvního stupně potvrdil, že žalobce přinesl 16. 12. 2020 obálku, jejíž obsah svědek neviděl, a že mu žalobce sdělil, že přinesl výpověď, přičemž svědek žalobci sdělil, že není kompetentní osoba k převzetí obálky a nechal ji na stole v kanceláři jednatelky žalované v provozovně. Svědek [příjmení], který ve vztahu k žalobci byl nadřízeným, tak nepochybně mohl za žalovanou v místě pracoviště žalobce učinit administrativní úkon spočívající v převzetí písemnosti, kterou, jak vyplývá z jeho výpovědi, zanechal na stole v kanceláři jednatelky žalované, tedy i tímto způsobem bylo okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem žalované doručeno, neboť se dostalo do sféry dispozice žalované. K doručení okamžitého zrušení daného žalobcem žalované tak došlo dříve, než okamžité zrušení uplatnila žalovaná (okamžité zrušení datované 18. 12. 2020 a doručené žalobci 28. 12. 2020), žalovaná ve dvouměsíční prekluzivní lhůtě dle § 72 zákoníku práce neuplatnila žalobou neplatnost rozvázání pracovního poměru, takže jí dle § 56 odst. 2 zákoníku práce vznikla povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu odpovídající délce výpovědní doby, jak správně uzavřel soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje, když pokud jde o samotnou výši přiznaného nároku, ta nebyla ze strany žalované ani nijak sporována.

13. Odvolací soud pak se zcela ztotožňuje i se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a i s jeho právním posouzením, i pokud jde o nárok žalobce na zaplacení částky 4 412 Kč, jako náhrady mzdy za dobu prvních 14 dní pracovní neschopnosti, když opět, pokud jde o důvodnost výše žalobou uplatněného nároku, je možno zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a rovněž i v tomto směru ze strany žalované výše nároku sporována nebyla. Žalovaná tvrzení o tom, že náhrada mzdy za pracovní neschopnost byla žalobci uhrazena již dne 3. 11. 2020 a že měla být vyplacena v hotovosti žalobci svědkem [příjmení], neprokázala. Ve shodě s hodnocením soudu prvního stupně má odvolací soud za vyvrácené toto tvrzení žalované výpisem z mobilní komunikace svědka [příjmení] s žalobcem, jejíž pravost svědek [příjmení] potvrdil, a z níž vyplývá, že ještě ke dni 11. 11. 2020 tato částka žalobci uhrazena nebyla, když svědek žádal o sdělení čísla účtu žalobce, aby mohla být náhrada mzdy žalobci zaplacena na účet, tedy nikoliv v hotovosti, a zároveň uvedené tvrzení žalované o výplatě náhrady mzdy svědkem [příjmení] žalobci v hotovosti pak nepotvrdil ani tento svědek [příjmení] a ani další v řízení slyšený svědek [jméno]. Z výpovědí obou svědků, jak správně hodnotil soud prvního stupně, vyplývá, že mzda, případně náhrada mzdy, byla u žalované vyplácena vždy v hotovosti v zalepených obálkách, svědek [příjmení] nikdy nevěděl, jaká konkrétní částka v obálce je obsažena, a mzda ani její náhrada u žalované nebyla vyplácena proti podpisu. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že ani z výpovědi svědka [příjmení] a z výpovědi svědka [jméno] nebylo tvrzení žalované o výplatě náhrady mzdy žalobci v hotovosti prokázáno, pak i s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje a na zdůvodnění provedené soudem prvního stupně v napadeném rozsudku zcela odkazuje.

14. Na základě výše sděleného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost žalované zaplatit žalobci částku 39 234 Kč se specifikovaným příslušenstvím v souladu s ust. § 1970 o. z., jako rozhodnutí věcně správné a zákonné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

15. Zbývá jen dodat, že pokud žalovaná v odvolání poukazovala na nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně ve vztahu k doručení zásilky podané žalobcem prostřednictvím držitele poštovní licence pod podacím číslem RR696910072CZ, doručené žalované dne 23. 2. 2021, ohledně níž soud prvního stupně dovozoval, že obsahem uvedené zásilky zřejmě byla předžalobní výzva ze dne 19. 1. 2021 a nikoliv okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem, pak lze sice přisvědčit žalované, a to i s ohledem na tvrzení žalobce, že obsahem této zásilky nebyla předžalobní výzva ze dne 19. 1. 2021, ale okamžité zrušení pracovního poměru - listina datovaná 16. 12. 2020. Uvedené však pro závěr soudu prvního stupně o důvodnosti uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 35 522 Kč nemá žádný vliv, neboť v tomto případě šlo již o opakované, v pořadí třetí, doručování, poté kdy okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobcem žalované bylo žalované doručeno jednak dne 16.12.2020 osobním předáním a jednak dne 21.12. 2020 prostřednictvím pošty, jak shora podrobně popsáno.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž za účelně vynaložené náklady řízení žalobcem v odvolacím řízení považoval odvolací soud dva úkony právní služby (vyjádření žalobce k odvolání žalované a účast zástupce žalobce při odvolacím jednání) po 2 700 Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 a.t.), včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., dále náhradu cestovného ve výši 290 Kč za cestu vlakem [obec] – [obec] a zpět a náhrada za promeškaný čas strávený cestou právního zástupce žalobce na jednání odvolacího soudu za 8 půlhodin po 100 Kč, tj. 800 Kč, a ze součtu uvedených částek 21 % DPH, celkem náklady odvolacího řízení ve výši 8 579 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a způsobem (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) uvedeným ve výroku II tohoto rozsudku.