20 C 165/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Ungra a přísedících Petry Čadové a Mgr. Svatavy Hernandezové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 39 934 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 39 934 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 4 412 Kč jdoucím od 1. 12. 2020 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 35 522 Kč jdoucím od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 17 332,84 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 8. 4. 2021 domáhal proti žalované vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit mu částku 39 934 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2020. V období od 14. 10. 2020 do 15. 12. 2020 byl uznán dočasně práce neschopným. Za dobu dočasné pracovní neschopnosti žalobci náležela náhrada mzdy ve výši 4 412 Kč, kterou žalovaná žalobci do dnešního dne neuhradila. Jelikož tato náhrada nebyla žalobci uhrazena do 15 dnů od období splatnosti, žalobce dne 16. 12. 2020 zrušil okamžitě pracovní poměr k žalované. Zásilka s okamžitým zrušením pracovního poměru se dostala do sféry žalované dne 21. 12. 2020. Z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru pro nevyplacení náhrady mzdy tedy žalobce požaduje dále náhradu mzdy ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, tedy částky 35 522 Kč.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznávala. Uvedla, že ukončila s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 18. 12. 2020, který byl žalobci doručen dne 28. 12. 2020. Namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce učiněné z důvodu nevyplacení náhrady mzdy za pracovní neschopnost bylo žalované doručeno až dne 23. 2. 2021 a nikoli 21. 12. 2020. Dále uvedla, že žalobci ničeho nedluží, jelikož mu částku 5 250 Kč jako náhradu mzdy za pracovní neschopnost vyplatila v hotovosti dne 3. listopadu 2021. Dále namítala, že nemohla nastat fikce doručení okamžitého zrušení pracovního poměru tak, jak tvrdí žalobce a namítala, že vzhledem k tomu, že žalobci byla náhrada mzdy za pracovní neschopnost za měsíc říjen vyplacena a žalovanému nic nedluží, je důvod skončení pracovního poměru zcela smyšlený a nároky žalobce jsou uplatňovány v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti. Dále odkázala na zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání. Navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud provedeným dokazováním zjistil, že žalobce byl zaměstnán u žalované na pozici [anonymizováno] od 1. 6. 2020. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, měsíční hrubá mzda byla sjednána ve výši 17 500 Kč měsíčně a mzda byla splatná vždy do 15. dne následujícího kalendářního měsíce s tím, že bylo ujednáno, že mzda bude vyplácena v hotovosti (pracovní smlouva ze dne 1. 6. 2020). Žalobce dne 16. 12. 2020 odeslal žalované okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy ke dni 15. 11. 2020 ve výši 5 250 Kč. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo Českou poštou evidováno pod podacím číslem [anonymizováno] a do sféry žalobkyně se dostalo dne 21. 12. 2020, když tato zásilka byla uložena z důvodu, že adresát zásilky, tedy žalovaná, nebyl na své adrese zastižen (podací lístek ze dne 16. 12. 2020, sledování zásilek a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. 12. 2020). Žalobce byl v dočasné pracovní neschopnosti od 14. 10. 2020 do 15. 12. 2020 (přehled pracovní neschopnosti ze dne 21. 12. 2020 a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti). Žalovaná doručila žalobci okamžité zrušení pracovního poměru dne 28. 12. 2020 (okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 18. 12. 2020, podací lístek, sledování zásilek, nesporné). Tvrzení žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce jí bylo doručeno až 23. 2. 2021, tedy poté, co sama zrušila se žalobcem pracovní poměr, má soud za vyvrácené, když z podacího lístku datovaného dne 16. 12. 2020 jasně vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru z téhož dne bylo odesláno a do sféry dispozice žalované se dostalo již dne 21. 12. 2020. Obálka založená žalovanou ve spise na čl. 25 označená podacím číslem [anonymizováno] se pak musí týkat jiného podání. Podle svého datování zřejmě předžalobní výzvy ze dne 19. 1. 2021. Dále soud zjistil, že průměrný hodinový výdělek žalobce činil 102,12 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce činil 17 761 Kč (potvrzení o průměrném výdělku z 21. 12. 2020). Z mobilní komunikace ze dne 11. 11. 2020 soud zjistil, že ještě k tomuto dni nebyla žalobci náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost v měsíci říjnu 2020 uhrazena, když zaměstnanec žalované [jméno] [příjmení] žádal od žalobce sdělení čísla účtu za účelem zaslání těchto finančních prostředků. Z výslechu zaměstnanců žalované [jméno] [příjmení] ani [jméno] [jméno] nebylo prokázáno, že by došlo k úhradě částky 5 250 Kč v hotovosti dne 3. 11. 2020, jak tvrdila žalovaná. Oba svědci potvrdili, že mzda, případně náhrada mzdy byla u žalované vyplácena vždy v hotovosti v zalepených obálkách. Svědek [příjmení] uvedl, že nikdy nevěděl, jaká konkrétní částka je v obálce obsažena. Tento svědek nepotvrdil, že by žalobci v listopadu 2020 vyplatil jakoukoli konkrétní sumu, když si nevzpomínal, zda tato výplata směrem k žalobci proběhla v listopadu 2020 a i pokud by proběhla, nevěděl, jaká částka v obálce byla. Oba svědci se shodli na tom, že mzda ani její náhrada není u žalované vyplácena proti podpisu, když záznamový arch za účelem potvrzení výplaty mzdy je zaměstnanci žalované podepisován z desetidenním až čtrnáctidenním odstupem. Ačkoliv svědek [jméno] uváděl, že žalovaná nikdy nebyla v prodlení s výplatou mzdy vůči jakémukoliv ze zaměstnanců, zároveň uvedl, že u výplaty mzdy, případně její náhrady v měsíci listopadu směrem k žalobci nebyl. Svědek [příjmení] zároveň potvrdil pravost mobilní komunikace a skutečnost, že dne 11. 11. 2020 za účelem úhrady náhrady mzdy za dobu dočasné pracovní neschopnosti žádal od žalobce číslo účtu. Dále uvedl, že žalobce dne 16. 12. 2020 přinesl do zaměstnání výpověď, kterou nepřevzal s tím, že není kompetentní osoba k převzetí takovéto obálky, a tuto obálku nechal na stole. Jednalo se přitom o stůl v kanceláři v provozovně žalované.

4. Na základě shora učiněných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce, který byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy, byl od 14. 10. 2020 do 15. 12. 2020 v dočasné pracovní neschopnosti. Náhrada mzdy za dobu prvních čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti žalobci nebyla vyplacena. Proto žalobce dopisem z 16. 12. 2020 okamžitě zrušil pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru se dostalo do dispozice žalované nejpozději dne 21. 12. 2020 a až následně dne 28. 12. 2020 bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem datované dne 18. 12. 2020. <i>5. Podle § 56 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1). Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.</i> <i>6. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.</i> <i>7. Podle § 192 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského. Vznikla-li dočasná pracovní neschopnost ode dne, v němž má zaměstnanec směnu již odpracovanou, počíná období 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti pro účely poskytování náhrady mzdy nebo platu následujícím kalendářním dnem. Jestliže v období prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náleží nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, dávka otcovské poporodní péče nebo dlouhodobé ošetřovné, náhrada mzdy nebo platu nepřísluší. Vznikne-li zaměstnanci v době dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény právo na náhradu mzdy nebo platu podle věty první až třetí, nepřísluší mu současně náhrada mzdy nebo platu z důvodu jiné překážky v práci.</i> <i>8. Podle § 337 odst. 1 a 3 zákoníku práce zaměstnanec doručuje písemnost určenou zaměstnavateli zpravidla osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele. Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen doručení písemnosti podle věty první písemně potvrdit. Doručení písemnosti určené zaměstnavateli je splněno, jakmile ji zaměstnavatel převzal. Jestliže zaměstnavatel odmítne převzít písemnost, neposkytne součinnost nebo jinak znemožní doručení písemnosti v místě sídla nebo v místě podnikání zaměstnavatele, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy k takové skutečnosti došlo.</i> 9. Na základě shora zjištěného skutkového stavu a po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žalobní nárok je zcela důvodný. Požadavek žalobce na zaplacení částky 4 412 Kč vyplývá z ustanovení § 192 zákoníku práce a při zjištěném průměrném hodinovém výdělku 102,12 Kč přísluší žalobci za prvních čtrnáct kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti požadovaná částka 4 412 Kč. Jak soud již výše uváděl, pokud žalovaná tvrdila, že tuto částku žalobci uhradila v hotovosti dne 3. 11. 2020, má soud toto tvrzení za vyvrácené, když z mobilní komunikace svědka [příjmení] s žalobcem vyplynulo, že ještě ke dni 11. 11. 2020 tato částka uhrazena nebyla a navíc měla být dle této komunikace vyplacena na účet žalobce a nikoliv v hotovosti. Žalované se dostalo poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení o úhradě uvedené částky, nicméně žalovaná žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila a ohledně tohoto tvrzení tedy neunesla břemeno důkazní. Soud přitom nepřipustil prodloužení koncentrační lhůty k označení takového důkazu, když má za to, že z provedeného dokazování se podávají dvě možnosti, jakým způsobem by žalovaná mohla prokázat úhradu této částky a pokud by určité důkazy v tomto směru existovaly, bylo možné je označit již při prvním jednání. Soud považuje za prokázané, že žalobce doručil žalované okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy ve výplatním termínu do 15. 11. 2020, a to nejpozději dne 21. 12. 2020. Žádná ze stran soudu netvrdila ani neprokazovala, že by uvedené okamžité zrušení pracovního poměru bylo napadeno žalobou a v tomto řízení se již soud nemůže zabývat posuzováním platnosti či neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru a vychází z toho, že toto okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 16. 12. 2020 bylo platné. Pokud jde o argumentaci žalované, že toto okamžité zrušení pracovního poměru nebylo řádně doručeno, pak vzhledem ke znění § 337 zákoníku práce soud vychází z toho, že pro žádné z právních jednání zaměstnance se nestanoví, že by muselo být zaměstnavateli doručeno určitým způsobem (např. do vlastních rukou zaměstnavatele). Znamená to mimo jiné, že zaměstnanec může kterékoli své pracovněprávní nebo jiné jednání doručit zaměstnavateli jakýmkoli způsobem, jestliže se tak dostane do sféry dispozice zaměstnavatele. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2172/2003, písemnosti zaměstnance určené jeho zaměstnavateli lze doručit nejen prostřednictvím držitele poštovní licence, ale i pomocí každé fyzické nebo právnické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který mu je nadřízen. Podle soudu k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem došlo již dne 16. 12. 2020, kdy podle výpovědi svědka [příjmení] tento odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru, ačkoliv se jednalo o nadřízeného žalobce, který byl mimo jiné oprávněn k výplatě mezd a měl na starost administrativu spojenou s výplatou mezd. Pokud tento zaměstnanec ponechal okamžité zrušení pracovního poměru na stole v kanceláři jednatelky, bylo okamžité zrušení pracovního poměru v dispozici žalované. Jistě se pak okamžité zrušení pracovního poměru dostalo do sféry dispozice žalované znovu dne 21. 12. 2020. Doručení písemnosti zaměstnavateli si klade za cíl, aby měl možnost poznat obsah zaměstnancovy listiny. Z tohoto pohledu je třeba vykládat § 337 odst. 3, tak, že postačí, pokud se písemnost dostala do sféry dispozice zaměstnavatele a že tedy zaměstnavatel měl možnost se s obsahem písemnosti seznámit, aniž by bylo významné, zda to opravdu učinil. Taková skutečnost byla podle soudu v dané věci splněna.

10. Nárok žalobce, který okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, a tedy dvojnásobku průměrného výdělku, vychází z ustanovení § 56 odst. 2 zákoníku práce a při prokázaném průměrném hrubém měsíčním výdělku žalobce ve výši 17 761 Kč má žalobce právo na úhradu požadované částky 35 522 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v prodlení jak s úhradou náhrady mzdy za dobu prvních čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti, tak s úhradou náhrady mzdy po skončení pracovního poměru, má žalobce právo též nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ve smyslu ust. § 1970 OZ (zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014).

11. Jak bylo výše uvedeno, nároky žalobce byly soudem shledány jako zcela důvodné, proto se v daném případě ani nemůže uplatnit argumentace žalované o neoprávněnosti či nepoctivosti uplatněného nároku žalobce.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 332,84 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 598 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 39 934 Kč sestávající z částky 2 700 Kč za každý ze čtyř úkonů (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání EPR, účast na jednání přesahující dvě hodiny) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále z náhrady cestovného ve výši 204 Kč za cestu vlakem z [obec] do [obec] a zpět, dále z náhrady za promeškaný čas podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 8 půlhodiny á 100 Kč a dále z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 004 Kč ve výši 2 730,84 Kč Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Při vyčíslení náhrady nákladů řízení zástupce žalobce uvedl platební údaj pro úhradu nákladů řízení, a to bankovní účet č. [bankovní účet].

13. Jako neúčelné soud posoudil následující zástupcem žalobce účtované úkony. Výzva k plnění ze dne 8. 3. 2021, jelikož předžalobní výzva dostatečná ke splnění povinnosti podle § 142a o.s.ř. byla vyhotovena již osobně žalobcem dne 19. 1. 2021 (viz č.l. 13 spisu). Dále písemné podání ze dne 10. 8. 2021, jelikož obsah tohoto podání měl být již součástí řádně sepsané žaloby. Dále jako neúčelné soud považoval vyčíslení nákladů, když v souladu se zásadou ekonomičnosti řízení mělo dojít k vyčíslení nákladů žalobce v rámci jeho závěrečného návrhu.