13 CO 305/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem územní celek číslo , PSČ obec o zaplacení 17 665 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 8. 2021, č. j. 33 C 405/2013-411

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 7 491 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, potvrzuje. Co do částky 5 709 Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 709 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I) a zamítl žalobu v rozdílu mezi částkou 17 665 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, jak byla požadována k úhradě podanou žalobou, a přiznanou částkou 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013, tj. v částce 13 200 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení (výrok II), žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 47 280,75 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Soud v odůvodnění rozhodnutí uzavřel, že provedl dokazování ke každé ze 438 jízd, jež žalobkyně považovala za vykonané v rozporu s pokynem použití služebního vozidla pouze k výkonu zaměstnání žalovaného, přičemž se neztotožnil se stanoviskem zaměstnavatele, že všechny v žalobě předestřené jízdy byly žalovaným vykonány jako jízdy soukromé. Za jízdy služební soud především hodnotil ty jízdy, jež byly vykonány z bydliště žalovaného do zaměstnání a zpět v rozsahu 12,23 kilometru; jízdy po [obec] související s výkonem povolání žalovaného; jízdy, ohledně nichž bylo možné vyložit skutkový stav ve prospěch jedné či druhé strany sporu (za použití ust. § 18 zákoníku práce); jízdy, ve vztahu k nimž nepředložil zaměstnavatel všechny zakázkové listy z téhož dne, kdy nebylo možno ztotožnit zakázky s výpisy GPS lokátoru, či jízdy spojené s objížďkou na trase [obec] – [obec] (při cestě žalovaného do zaměstnání a zpět), která souvisela s rozsáhlou rekonstrukcí vozovky, jež probíhala v období od března 2012 do září 2014. Za soukromé jízdy vykonané žalovaným služebním vozidlem soud považoval jízdy o sobotách, nedělích, svátcích a o dovolené žalovaného, jakož jízdy konané mimo cesty do zaměstnání a zpět a mimo [obec]; stejně jako jízdy po skončení pracovní doby; dále také jízdy bez zakázkového listu, pokud žalovaný nevysvětlil důvod jízdy (například potřebu obhlídky stavu spojeného s realizací nové zakázky, vyřízení reklamace, předání dokladů zadavateli zakázky) a jízdy z bydliště do zaměstnání a zpět v rozsahu přesahujícím 12,23 kilometru, avšak při zohlednění místa první a poslední realizované zakázky. Své závěry o charakteru jízd soud podrobně a přehledně shrnul a vyjádřil v tabulce, jež je součástí odůvodnění jeho rozhodnutí, a to ve vztahu ke každé jízdě, na níž žaloba a výpis z GPS lokátoru odkazují, a z takto zjištěných údajů o počtu ujetých kilometrů žalovaným služebním vozidlem k soukromým účelům vypočetl škodu, jež žalobkyni (zaměstnavateli) vznikla za spotřebu pohonných hmot, nicméně však neshledal způsobení škody na služebním vozidle v důsledku jeho opotřebení (amortizace). Pokud žalobkyně netvrdila, že by ji škoda vznikla v souvislosti s nesprávně vyplacenými náhradami jízdních výdajů žalovanému, nýbrž s úhradou pohonných hmot za soukromé jízdy vykonané neoprávněně žalovaným jejím služebním vozidlem, přičemž nepředložila doklady o nákupu pohonných hmot, soud při výpočtu škody za spotřebovaný benzín vyšel z průměrné ceny benzínu stanovené pro každý rok Českým statistickým úřadem v prováděcí vyhlášce Ministerstva financí (§ 189 odst. 1 písm. c/ zákoníku práce), což znamená, že s přihlédnutím na způsobenou škodu v roce 2012 a 2013 vycházel z údajů stanovených ve vyhlášce 429/2011 Sb. a 472/ 2012 Sb. Podle propočtu soudu najel v roce 2012 žalovaný k soukromým účelům služebním vozidlem žalobkyně 935,93 kilometrů, což při spotřebě 8 l /100 km – podle souhlasného prohlášení účastníků – a průměrné ceně benzínu 34,90 Kč litr představuje částku 2 613 Kč. V roce 2013 žalovaný najel k soukromým účelům 1303 kilometrů, což při spotřebě 8 l /100 km a průměrné ceně benzínu 36,10 Kč litr představuje částku 3 765 Kč. Výši škody za spotřebovaný benzín k soukromým jízdám žalovaného služebním vozidlem žalobkyně tak soud vyčíslil částkou 6 378 Kč. K zaplacení žalovanému však soud prvního stupně uložil částku sníženou o 30 %, s ohledem na omezení odpovědnosti žalovaného za vznik škody, tj. náhradu ve výši 4 465 Kč. Snížení náhrady škody soud postavil na zjištění, že zaměstnavatel spoluodpovídá za stav vedoucí k jejímu vzniku tím, že předem nestanovil jasná pravidla pro užívání služebního vozidla, neurčil počet„ služebních“ ujetých kilometrů z místa bydliště na pracoviště a zpět a po [obec], neměl-li žalovaný od zaměstnavatele stanovené místo pracoviště. Za další příčinu škody lze podle soudu považovat rovněž neprovádění kontroly žalobkyní užívání vozidla pouze ke služebním účelům, nečinění bezodkladných opatření k nápravě zjištěných nedostatků, aby nedocházelo k dalšímu nárůstu škody. Žalobkyně tak neplnila preventivní zákonnou povinnost, čímž se spolupodílela na vzniku škody a na jejím narůstání. Své odpovědnosti se žalobkyně nemohla zprostit s argumentací, že žalovanému důvěřovala ohledně řádného užívání vozidla. Podle názoru soudu pak nevznikla žalobkyni škoda za opotřebení (amortizaci) vozidla, neboť v době rozhodné mělo vozidlo hodnotu toliko nulovou. V této souvislosti poukázal soud na skutečnost, že vozidlo bylo vyrobeno v roce 1996, pro zaměstnavatele bylo zakoupeno v roce 2000 za 40 000 Kč a s ohledem na obecně předpokládanou dobu životnosti automobilů kolem čtyř až pěti let (na základě prováděných odpisů – jako daňového uznatelného výdaje), doba životnosti vozidla v roce 2012 a 2013 dávno uplynula. Žalobkyně se k případné tržní hodnotě vozidla nevyjádřila, nic v tomto směru neprokazovala, z hlediska opotřebení vozidla nic relevantního netvrdila. Přitom vozidlo ztrácí hodnotu prostým plynutím času, na jeho hodnotu má vliv údržba, provoz, garážování a jiné skutečnosti. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni náhradu za škodu za spotřebu pohonných hmot hrazených z platební karty zaměstnavatele, avšak v redukované výši 4 465 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku, tj. pro částku 13 200 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Nákladový výrok byl postaven na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud prvního stupně přiznal zčásti částečně úspěšnému žalovanému náhradu mu vzniklých nákladů.

2. Ve včasném odvolání vyjádřila žalobkyně nesouhlas s výrokem II, jímž soud zčásti zamítl žalobu, jakož i s navazujícím nákladovým výrokem III. Setrvala na stanovisku, že jí náleží nárok na náhradu škody za spotřebované pohonné hmoty a za opotřebení vozidla, a to v rozsahu, v němž svěřené žalovanému služební vozidlo bylo jím užíváno v rozporu s vymezeným účelem, tj. nikoliv pouze pro výkon zaměstnání, ale k soukromému účelu. Protiprávní jednání žalovaného bylo letité a v řízení bylo prokázáno jednotlivými výstupy GPS lokátoru k vytčeným konkrétním jízdám a jejich porovnáním se zakázkovými listy z daného dne. Žalobkyní předložené důkazy měly relevantní důkazní sílu, která nebyla v řízení ničím zpochybněna, včetně vyjádření žalovaného k jednotlivým provedeným jízdám. Soud proto neměl důvod neakceptovat žalobní tvrzení žalobkyně a z její strany předložené důkazy. Soud nepřípustně překlenul důkazní nouzi žalovaného vlastními úvahami, na jejichž základě nakonec rozhodl v převážné míře v neprospěch žalobkyně. Tím porušil zásadu rovného postavení účastníků v řízení. Hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku odporuje zásadám upraveným v ust. § 132 o. s. ř. a není pro žalobkyni přesvědčivě odůvodněno. Při porovnání údajů z GPS lokátoru se zakázkovými listy je zjevné, že všechny předestřené žalobkyní jízdy žalovaného nebyly služební, ale k soukromému účelu, čímž žalovaný protiprávním jednáním, v příčinné souvislosti s ním, způsobil zaměstnavateli (žalobkyni) škodu spotřebou pohonných hmot, jež byly žalovaným hrazeny z platební karty zaměstnavatele, a dále opotřebil (amortizoval) svěřené mu služební vozidlo. Žalobkyně má proto nárok na náhradu těchto škod. Naprosto nepřijatelnou byla úvaha soudu, že se žalobkyně spolupodílela na vzniku těchto škod, v důsledku čehož byla snížena náhrada škody o 30 %. Soud rovněž chybně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu škody za opotřebení vozidla. S uvedenou argumentací navrhla žalobkyně změnu napadeného rozsudku na vyhovění žalobě v plném rozsahu a spolu s úspěchem v řízení žádala i přiznání jí práva na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný, který se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k obsahu odvolání a k vyjádření k němu, zohlednil obsah provedeného dokazování, a poté dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné.

5. Projednávanou věc, jež se týká náhrady škody vzniklé v roce 2012 a 2013, je i v současné době nutno posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době rozhodné, kdy ke tvrzené škodě došlo.

6. Žalobkyně v pozici zaměstnavatele se domáhá po žalovaném jako zaměstnanci náhrady škody, která jí měla vzniknout neoprávněným užíváním služebního vozidla žalovaným k soukromým účelům.

7. Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti, uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení občanského zákoníku, tak i pro odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení zákoníku práce. Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce.

8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný způsobil (měl podle žalobních tvrzení způsobit) škodu svému zaměstnavateli tím, že užíval bez souhlasu zaměstnavatele poskytnuté mu služební vozidlo k soukromým jízdám, při nichž spotřebované pohonné hmoty byly hrazeny z finančních prostředků zaměstnavatele na základě použití žalovaným platební karty zaměstnavatele. Podle žalovaného byl jím praktikovaný postup užívání služebního vozidla k jakémukoliv účelu pokryt souhlasem zaměstnavatele, tedy žalovaný popíral v řízení existenci protiprávnosti jím konaného jednání a existenci tvrzené škody v poměrech zaměstnavatele. Lze tedy uzavřít, že posuzovaný rozhodný skutkový stav věci má místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů žalobkyní označeného škůdce, tj. žalovaného, ve vztahu k ní jako zaměstnavateli. Projednávanou věc je proto možné hodnotit jako věc pracovněprávní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2593/2010, 21 Cdo 2612/2010).

9. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zákoníku práce). Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b/ a § 120 odst. 1 občanského soudního řádu) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

10. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zákoníku práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele.

11. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.

12. Žalobkyni lze přisvědčit, že jí vznikla újma (že došlo ke zmenšení jejího majetku) tím, že žalovaný užíval neoprávněně služební vozidlo k soukromým účelům, bez souhlasu zaměstnavatele, bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty, kdy došlo k opotřebení vozidla, respektive kdy zaměstnavatel hradil náklady na spotřebované pohonné hmoty nikoliv za vykonané služební jízdy, ale za jízdy soukromé.

13. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.

14. Z pohledu právní kvalifikace věci lze odkázat na úvahu soudu prvního stupně, který pro případ porušení zákazu užívání služebního vozidla k soukromým účelům, spatřuje v uvedeném jednání protiprávnost, neboť se příčí jedné ze základních povinností zaměstnance, jak je upravena v ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnanec povinen řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Potřeba dodržování této povinnosti je zvýrazněna v úpravě zákoníku práce týkající se náhrady škody, a to v části prevence škod, když v ust. § 249 odst. 1 větě první zákoníku práce je stanoveno, že zaměstnanec je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, přičemž při porušení uvedené právní povinnosti spojuje s takovým protiprávním jednáním zaměstnance odpovědnost vůči zaměstnavateli za škodu, byla-li způsobena porušením pracovních povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, v příčinné souvislosti a zaviněně na straně zaměstnance (ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce).

15. Lze plně přisvědčit skutkovému závěru soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl oprávněn užívat služební vozidlo k soukromým účelům. Nebyla prokázána dohoda zaměstnavatele se žalovaným, jako zaměstnancem, v tomto smyslu, a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by se mohl žalovaný domnívat o existenci jím tvrzeného práva. Naopak z výpovědí jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení] a svědků – [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] – vyplývá, že zaměstnanci žalobkyně nesměli svěřené vozidlo užívat k jiným než služebním účelům, a pro soukromou potřebu jen jednorázově se souhlasem zaměstnavatele. Ostatně žalovaný také odkazuje jen na tzv. gentlemanskou dohodu ohledně užívání služebního vozidla k soukromým účelům, jiným právně relevantním důkazem na prokázání jím předestřeného tvrzení nedisponuje, což v kontextu zmíněných důkazů, zejména při popření tohoto tvrzení zaměstnavatelem, nepostačuje k prokázání jím vedené obrany proti uplatněnému nároku zaměstnavatele. V uvedené souvislosti je nutno odkázat na procesní institut důkazního břemene, jak je upraven v ust. § 120 odst. 1 o. s. ř., který vytváří procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků řízení, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží tedy na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní následky, přičemž jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3299/2006, 28 Cdo 501/2010). Důkazní břemeno na prokázání oprávnění žalovaného užívat služební vozidlo rovněž k soukromým účelům leželo na žalovaném, který ho však neunesl. Nakonec, pokud byl žalovaný soudem ve věci slyšen, ani netvrdil existenci výslovně mu uděleného oprávnění zaměstnavatelem užívat služební vozidlo k soukromým účelům, naopak se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že mu dal zaměstnavatel najevo, že„ pokud to s těmi jízdami nebude přehánět, tak v tom nevidí žádný problém“.

16. Ve vztahu k existenci tvrzených škod na majetku žalobkyně, provedl soud prvního stupně dokazování v patřičném rozsahu pro přijetí skutkového závěru ohledně konání soukromých jízd žalovaným služebním vozidlem žalobkyně, když hodnotil všechny žalobou vytčené jízdy (v celkovém počtu 438), jež byly vykonány v roce 2012 a 2013. Soud vyšel z porovnání údajů z GPS lokátoru se zakázkovými listy, z nichž zkoumal, zda pohyb služebního vozidla odpovídá práci konané žalovaným podle výkazu práce z předmětného dne. Metodu, kterou zvolil soud prvního stupně pro rozlišení služebních a soukromých jízd žalovaného služebním vozidlem, považuje odvolací soud za vhodně zvolenou a nejlépe vystihující skutkový stav věci. Nelze totiž přehlédnout tu právně významnou skutečnost, že žalobkyně nestanovila předem žalovanému přesná a srozumitelná pravidla pro užívání služebního vozidla, například nestanovila-li, jaká je akceptovatelná vzdálenost jízdy z místa bydliště žalovaného, kde byl oprávněn parkovat, do zaměstnání a zpět; nedefinovala-li charakter služební jízdy při přejezdech po [obec], zvláště neměl-li žalovaný určené konkrétní místo výkonu práce, byl-li bez pracovního a sociálního zázemí; především však odvolací soud poukazuje na skutečnost, že zaměstnavatel při zjištění využití vozidla k soukromým jízdám, nereagoval přiměřeně (míněno bezodkladně), jak by se dalo, z hlediska ochrany majetku, předpokládat, když měl k dispozici průběžně předávané listinné podklady a výstupy z GPS navigace, z nichž mohl a měl seznat protiprávní způsob užívání vozidla žalovaným, pokud ve vedeném soudním řízení uplatňuje požadavek na náhradu škody za období od července 2012 do června 2013, když teprve ke dni 20. 6. 2013 (č. l. 224 spisu) konfrontoval žalovaného se skutečností, že bude po něm požadovat náhradu škody za soukromé jízdy služebním vozidlem. Z těchto důvodů měl také odvolací soud za to, že v případě, kdy bylo možno skutkový stav věci vyložit zhruba ve prospěch každé ze stran, byl správně použit ten výklad, který je příznivější pro zaměstnance (viz rovněž ust. § 18 zákoníku práce). Bylo nutno se rovněž vypořádat s tím, zda byl dostatečný odpočet deseti kilometrů za jeden přejezd z místa bydliště žalovaného do zaměstnání, respektive i za cestu zpět, jak uvažovala při vyčíslení nároku na náhradu škody žalobkyně. Podle žalovaného tato konstanta na přejezdy do zaměstnání a do místa bydliště byla použita až pro samotný výpočet nároku na náhradu škody v souvislosti s podáním žaloby a nebyla součástí nějakého pravidla pro používání služebního vozidla, jež by dopadalo na posuzovaný vztah v době rozhodné. Soud prvního stupně nakonec za přiměřenou vzdálenost pro jízdu z bydliště žalovaného do místa výkonu práce považoval ujetí vzdálenosti 12,23 kilometrů, což bylo akceptováno i žalobkyní, jakož zohlednil i tu skutečnost, že ve sledované době, na trase z bydliště žalovaného do zaměstnání, byly prováděny opravy silnice, což vedlo žalovaného ke změně trasy přejezdů. Správně soud uvažoval i s tím, že místo výkonu první a poslední zakázky mohlo být ve vzdálenosti delší než v uvažované trase 12,23 kilometrů, a byla-li taková skutečnost zjištěna ze zakázkového listu, soud ji ve věci zohlednil. Za správné považuje odvolací soud zařazení do soukromých těch jízd, které byly vykonány bez zakázkového listu, pokud žalovaný nevysvětlil důvod jízdy (např. obhlídkou místa výkonu práce, reklamací, předáním dokladů aj.), naopak soud prvního stupně nezařadil mezi soukromé jízdy ty jízdy bez zakázkového listu, nepředložil-li zaměstnavatel všechny zakázkové listy z téhož dne, v důsledku čehož nebylo možno ztotožnit zakázky s výpisy z GPS lokátoru.

17. Ne zcela transparentní způsob nastavení zaměstnavatelem pravidel užívání služebního vozidla, neprovádění zaměstnavatelem kontroly dodržování režimu používání služebního vozidla pouze k pracovnímu účelu, nereflektování zaměstnavatele na zjevné porušování způsobu užívání služebního vozidla a neřešení tohoto závadového stavu v delším časovém období, mělo nepochybně vliv na vzniku škody a jejímu narůstání. K tomu je nutno připomenout, že žalovaný neměl od zaměstnavatele určeno místo pracoviště, neměl k dispozici pracovní a sociální zázemí a ani neměl vymezeno, kolik má„ služebních“ kilometrů pro přejezd z místa bydliště ([obec]) na pracoviště a zpět a při jízdách po [obec]. Jednání žalovaného v rozporu s režimem užití služebního vozidla nelze proto považovat za jedinou příčinu vzniku škody, neboť v určité míře se na ní spolupodílelo konání žalobkyně jako zaměstnavatele, a to zaviněným porušováním podstatných zákonných povinností v oblasti prevence (předcházení vzniku škod) a v kontrolní činnosti. Nelze odhlédnout také od skutečnosti, že zaměstnavatel neinformoval žalovaného o instalaci GPS lokátoru do vozidla, a pokud ve vedeném soudním řízení uplatnil požadavek na náhradu škody za období od července 2012 do června 2013, tak teprve 20. 6. 2013 (č. l. 224 spisu) konfrontoval žalovaného se skutečností, že po něm bude požadovat náhradu škody za soukromé jízdy služebním vozidlem. Zaměstnanec odpovídá za škodu, co do základu, tak do výše, jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinnosti ze strany vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele nebo jeho statutárních orgánů. V takovém případě, což se týká i předmětného soudního řízení, je na pořadu úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance za škodu z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ust. § 250 odst. 2 zákoníku práce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3157/2017). Soud prvního stupně proto správně dovodil, že jsou splněny předpoklady pro stanovení spoluodpovědnosti zaměstnavatele za posuzovanou škodu, a to v rozsahu 30 %.

18. Soud prvního stupně zpracoval své rozhodnutí naprosto srozumitelně, uceleně a přehledně, vyložil v něm úvahy, na jejichž základě ve věci rozhodl způsobem vyjádřeným ve výrokové části rozhodnutí, racionálně a logicky přijaté závěry odůvodnil, přičemž tyto korespondují se stanovisky, jež odvolací soud vyjádřil v dřívějším kasačním rozhodnutí (věc před soudem prvního stupně rozhodoval jiný senát), proto odvolací soud odůvodnění napadeného rozsudku (vyjma otázky náhrady škody za opotřebení vozidla) považuje za věcně správné a plně se s ním ztotožňuje – a pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku – na ně odvolací soud zcela odkazuje. Ostatně, jak obecné úvahy soudu prvního stupně o rozlišení služebních a soukromých jízd, tak i zhodnocení každé vykonané jízdy žalovaným, jíž se podaná žaloba týká (jak jsou popsány a vyhodnoceny v tabulce, jež je součástí odůvodnění napadeného rozsudku), nejsou odvolací argumentací nikterak konkrétně (relevantně) rozporovány.

19. Pokud jde o náhradu škody za spotřebované pohonné hmoty žalovaným při používání služebního vozidla k soukromým účelům, které byly žalovaným hrazeny za pomoci platební karty zaměstnavatele, žalobkyně k vyčíslení škody nepředložila doklady o nákupu těchto pohonných hmot. Soud prvního stupně proto při výpočtu škody za spotřebovaný benzín vycházel z průměrné ceny za litr benzínu stanovené, byla-li škoda způsobena v roce 2012 a 2013, ve vyhlášce č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2012, tj. z ceny 34,90 Kč za litr u benzínu automobilového 95 oktanů, a z vyhlášky č. 472/2012 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2013, tj. z ceny 36,10 Kč. V roce 2012 žalovaný najel k soukromým účelům 935,93 km, což při spotřebě 8 l /100 km (souhlasné prohlášení účastníků) a průměrné ceně benzínu 34,90 Kč litr představuje částku 2 613 Kč. V roce 2013 žalovaný najel k soukromým účelům 1303 km, což při spotřebě 8 l /100 km a průměrné ceně benzínu 36,10 Kč litr představuje částku 3 765 Kč. Výše škody za spotřebovaný benzín soukromými jízdami tak představuje celkem částku 6 378 Kč. S ohledem na omezení odpovědnosti žalovaného za vznik škody v rozsahu 30 % byl žalovaný zavázán povinností uhradit škodu ve výši 4 465 Kč Odvolací soud způsob vyčíslení škody, jak byl zvolen žalobkyní a soudem prvního stupně akceptován, považuje za správný. Odvolací soud pak přezkoumal údaje, na nichž byl výpočet škody postaven, a shledal je náležitě zjištěnými, stejně jako samotný výpočet škody, který byl ze strany odvolacího soudu přepočten, byl vyhodnocen jako správně provedený. Žalovaný ve vztahu k tomuto vyčíslení škody nevznesl nijakou námitku. Za daného stavu je možné i v tomto směru odkázat na věcně správné odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Jestliže žalovaný vykonal (ve větším rozsahu) se svěřeným služebním vozidlem soukromé jízdy, lze považovat za legitimní požadavek zaměstnavatele, aby zaplatil určitou částku za opotřebení (amortizaci) vozidla. Pokud by žalovaný neuhradil za užívání vozidla nic, nejednalo by se o spravedlivé uspořádání vztahů účastníků z takto nastoleného protiprávního stavu žalovaným. Bylo věcí volby žalobkyně jako poškozené, aby vymezila (v souladu se zákonem) náhradu, kterou za neoprávněné užívání vozidla žalovaným bude požadovat. Žalobkyně nežádala náhradu škody za snížení majetkové hodnoty vozidla v důsledku jeho neoprávněného užívání. Proto podle názoru odvolacího soudu není ve věci právně významné, jaká byla tržní hodnota vozidla, potažmo jeho stáří a stav, respektive, na kolik se do hodnoty vozidla promítl stav jeho neoprávněného užívání žalovaným. Spojila pak žalobkyně požadavek na náhradu opotřebení (amortizace) vozidla s analogickým použitím vyhlášky o náhradách za používání silničních motorových vozidel a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, a to z doby rozhodné, lze jej podle odvolacího soudu akceptovat, neboť zde předepsaný postup náhrady opotřebení (amortizace) vozidla je projednávané věci nejbližší, přiměřený a za jeho využití lze dosáhnout spravedlivého řešení věci, přičemž se nejedná o postup odporující zákonu. Ostatně soud prvního stupně také z této právní úpravy vyšel při vyčíslení náhrady škody za spotřebované pohonné hmoty. K vlastnímu vyčíslení náhrady odvolací soud uvádí, že v roce 2012 najel žalovaný služebním vozidlem k soukromým jízdám 935,93 kilometrů, a byla-li podle tehdy platné vyhlášky č. 429/2011 Sb. stanovena sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč, činí celková náhrada za opotřebení (amortizaci) vozidla částku 3 462,94 Kč. Shodný postup výpočtu náhrady byl užitý i při vyčíslení náhrady za rok 2013, v němž žalovaný najel 1303 km, a byla-li podle tehdy platné vyhlášky č. 472/2012 Sb. stanovena sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,60 Kč, činí celková náhrada za opotřebení (amortizaci) vozidla částku 4 693,10 Kč. Za roky 2012 a 2013 v součtu představuje posuzovaná náhrada částku 8 156,04 Kč. Má-li žalovaný (při spoluúčasti zaměstnavatele) zaplatit 70 % z takto vyčíslené náhrady, činí konečná částka k zaplacení 5 709,20 Kč.

21. S ohledem na sdělené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II, potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 7 491 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, a co do další částky 5 709 Kč podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobkyni částku 5 709 Kč (po zaokrouhlení) s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůta plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ust. § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 za použití ust. § 150 o. s. ř., když částečně úspěšné žalobkyni odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů, neboť úspěch žalobkyně v řízení byl nízký (zhruba 15 %), zejména však složitost prokazovaného skutkového stavu věci způsobila žalobkyně tím, že žalovala náhradu škody ve vztahu k vykonaným 438 jízdám, mnohdy v částkách bagatelních, přičemž žaloba, která byla uplatněna v kusé podobě, byla z hlediska rozhodných skutkových tvrzení upřesňována až v průběhu vedeného řízení, mnohdy při samotném dokazování. Žalobkyně využila v řízení své silnější důkazní postavení, kdy – na rozdíl od ní – žalovaný nedisponoval údaji z GPS lokátoru a se zakázkovými listy z doby rozhodné, neměl vědomost o tom, že pohyb služebního vozidla je zaměstnavatelem monitorován, nemohl se proto přesně vyjadřovat k vytčeným jízdám, zvláště v takovém množství a s delším časovým odstupem. Nelze přehlédnout, že vznik sporu souvisel s netransparentním způsobem jednání zaměstnavatele a s neprováděním kontrolní činnosti z jeho strany, přičemž zaměstnavatel dopustil narůstání škody tím, že jím zjištěný závadový stav neřešil, což znamenalo navyšování počtu jízd, které musely být soudem v daném řízení jednotlivě přezkoumávány. Tím se zvyšovala časová náročnost při provádění dokazování ve věci a narůstaly náklady, jež významně převýšily původně žalovanou částku. Ve prospěch žalovaného zhodnotil odvolací soud i jeho osobní a majetkové poměry, k nimž bylo zjištěno, že je ženatý, dosahuje průměrného měsíčního příjmu 15 000 Kč a nevlastní movitý majetek vyšší hodnoty a ani nemovitosti. Majetková nedostatečnost žalovaného byla dalším důvodem, proč mu nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.