33 C 405/2013

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Hovorkové a přísedících Ing. Leony Bernáthové a Anny Špiclové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 17 665 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba v rozdílu mezi požadovanou částkou 17 665 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení a přiznanou částkou 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013, tj. v části 13 200 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 47 280,75 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.</b> 1. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný byl u ní zaměstnán od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2013 jako technik. K plnění pracovních úkolů žalovanému přidělila osobní automobil [registrační značka] [anonymizováno] s tím, že ho výslovně upozornila, že není oprávněn vozidlo používat k soukromým účelům. Žalobkyně zjistila, že tuto povinnost žalovaný nedodržel, neboť pohyb automobilu byl sledován pomocí GPS. Žalovaný způsobil škodu žalobkyni užíváním služebního vozidla ve výši 17 765 Kč, neboť k soukromým účelům za rok 2012 najel 1 231,80 km a za rok 2013 najel 1 505,7 km. Na upomínku o zaplacení ze dne 16. 9. 2013, aby do 14 dnů od výzvy škodu uhradil, žalovaný nereagoval. Teprve na výzvu soudu žalobkyně upřesnila soukromé jízdy, které jsou předmětem žaloby. Žalobkyně žádá, aby žalovaný byl uznán povinným uhradit částku 17 765 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení.

2. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto vydáním elektronického platebního rozkazu, proti kterému žalovaný podal odpor. Do rozsudku ze dne 13. 5. 2016, kterým byla žaloba zamítnuta, podala žalobkyně odvolání. Do rozsudku ze dne 7. 8. 2018 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, kterým byl žalovaný uznán povinným uhradit částku 14 309 Kč s přísl., částka 3 356 Kč s přísl. byla zamítnuta, podala žalobkyně odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 13 Co 31/2019 (dále jen usnesení KS v Plzni) rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že„ pokud účastníci řízení nedospějí ke smírnému řešení věci, soud I. stupně posoudí každou z označených jízd, od níž je odvozován žalobní návrh z hlediska opodstatněnosti, při poměření údajů z GPS navigace se zakázkovými listy a stanovisky účastníků, vypořádá se se stanovisky stran a v rozhodnutí náležitě doloží přijatý závěr. Využití údajů z GPS navigace je závazné z hlediska vymezení trasy jízdy a ujeté vzdálenosti i pro vyčíslení výše škody“ (bod 19). Zároveň potvrdil, že bylo prokázáno, že žalovaný od 1. 9. 2009 pracoval u žalobkyně jako technik do 31. 8. 2013. K výkonu práce – montáž a servis kabelové televize v bytech zákazníků žalobkyně přidělila žalovanému služební vozidlo s tím, že ho může používat pouze k plnění pracovních úkolů a k jízdám ze zaměstnání do bydliště a zpět po co nejkratší trase.

3. V průběhu dalšího řízení žalovaný stále tvrdil, že měl s jednatelem žalobkyně uzavřenou dohodu, že vozidlo může používat i k soukromým účelům. Opětovně uvedl, že po dobu výkonu práce, když u jednatele žalobkyně nejprve pracoval jako u osoby OSVČ (ještě před uzavřením pracovního poměru), postupně měl k dispozici asi 4 nebo 5 služebních vozidel, jednalo se o stará auta, poslední bylo staré 17 let. S ohledem na dohody s jednatelem žalobkyně čas od času uskutečnil i s předchozími vozidly soukromé jízdy. Žalobkyně mu ani ohledně předchozích vozidel nesdělila, že vozidla může používat pouze k služebním účelům. S ohledem na dohodu se domníval, že i poslední vozidlo může k občasným soukromým účelům využít. Pokud by mu žalobkyně zakázala používat vozidla k soukromým účelům, logicky by je nepoužíval. Měl své vozidlo. S ohledem na dohodu proto platilo (zejména pokud byl technický problém s vozidlem), že občas použije k výkonu zakázek i své vozidlo (což bylo např. ve dnech 11. 9. – 19. 9. 2012, 10. 11. – 18. 11. 2012, 16. 1. – 24. 1. 2013, 6. 4. – 12. 4. 2013, 15. 4. – 21. 4. 2013), a proto mu užití svého vozidla žalobkyní proplaceno nebylo. Náhradní vozidlo k dispozici neměl. Žalobkyně mu s ohledem na dohodu nesdělila, že na cesty ze zaměstnání do bydliště a zpět bude počítat vzdálenost 10 km. Nesouhlasí s měřením trasy pomocí GPS navigace bez ověření správnosti skutečně ujetých kilometrů dle údajů v knize jízd. Tato povinnost vyplývá i z manuálu – návod k použití Vodafone auto manažer. Dle jeho názoru GPS navigace musela být namontována již v lednu 2012, kdy vozidlo bylo v servisu v [obec], neboť jinak měl vozidlo stále u sebe. Je třeba brát v úvahu, že počet kilometrů z bydliště do zaměstnání a zpět byl vykazován v závislosti od místa první či poslední zakázky v daném dni. Ke konci června 2013 mu jednatel žalobkyně sdělil, že některé jízdy nepovažuje za služební. Rozzlobilo ho, že žalobce nedodržuje dohodu, proto s ohledem na počátek běhu výpovědní lhůty podal hned výpověď z pracovního poměru. Auto pravidelně s vědomím žalobkyně vozil na opravy do servisu v [obec], opravy musel objednávat mimo termíny zakázek. Pokud se jednalo o větší závadu a vozidlo muselo být servisováno delší dobu, používal k výkonu zakázek své vozidlo. Založil doklady o servisování vozidla v roce 2012 a 2013, které se mu podařilo dohledat. Žalovaný zopakoval, že při výkonu zaměstnání neměl místo výkonu práce, místem výkonu bylo [územní celek], ve kterém realizoval zakázky (výjimečně v [obec]). Místo výkonu práce neměl v ulici [ulice] v [obec], jednalo se o kancelář firmy [anonymizováno], která mu zadávala zakázky a předávala zakázkové listy, s jejím pracovníkem řešil věci ohledně zakázek, plnil jeho pokyny, firmě odevzdával po vyhotovení zakázky zakázkové listy. Žalobkyni předával zakázkové listy v naskenované podobě. S jednatelem žalobkyně se viděl tak 10 minut za čtvrt roku, proto jednatel neznal rozsah všech jeho prací, neboť s ním probíral s ním jen provozní záležitosti. Žalobkyně neměla v [obec] žádnou kancelář či jiné místo, ve kterém by mohl trávit čas mezi realizací zakázek, posvačit, vykonat hygienické potřeby. Žalobkyně si toho byla vědoma. Na zakoupení svačiny, stejně jako na vyřízení provozních věcí, nákup drobného materiálu, obhlédnutí nestandardních zakázek, demontáž rozvodu sítě, naceňování instalace atd., které nesouvisely s výkonem zakázek, proto nebyly vystavovány zakázkové listy, neboť nedošlo k fakturaci. V případě delší pauzy mezi zakázkami měl se žalobkyní dohodnuto, že si může zajet do bydliště. Každý den nenosil zakázkové listy do kanceláře [anonymizováno]. Složitější zakázky dělal při opakovaných návštěvách zákazníka, zakázkový list se vystavil až po úplném skončení zakázky, což bylo rozhodující pro fakturaci zakázky. Na zakázky, které vyřizoval na několikrát (nákup materiálu, opakovaná návštěva zákazníka, vyřízení reklamace, storno zakázky), byl vystavován jen jeden zakázkový list. Žalobkyně neměla přehled, jaké zakázky mu pracovník [anonymizováno] zadává, kolikrát navštívil byt zákazníka za účelem vyřízení zakázky, zda tedy zakázkový list odpovídá jeho jen jedné či více návštěvám zákazníka. Knihu jízd vedl asi do roku 2008, tj. ještě předtím než byl u žalobkyně zaměstnán v pracovním poměru. Jednatel žalobkyně knihu jízd nekontroloval, ani ji nežádal. Sdělil mu, že způsob vedení knihy jízd tak, jak ji vedl, se v [obec] takovým způsobem již nevede, proto ji také přestal vést a vypisoval jen zakázkové listy. I z tohoto důvodu se logicky domníval, že vozidlo může využít k občasným soukromým jízdám. Pokud vozidlo využil k soukromému účelu na delší trasu (např. [obec]), natankoval benzín do vozidla z vlastních prostředků, žalobkyni tak újmu ani nezpůsobil. K amortizaci vozidla soukromými jízdami nemohlo dojít, neboť bylo vyrobené již v roce 1996, bylo havarované, nebylo garážované. Jízdu z bydliště do práce a zpět musel přizpůsobit a zvolit dle rekonstrukce a stavu vozovek, které se v té době z důvodu revitalizace území [obec] – [obec] prováděly. Musel volit různé a to i delší trasy kvůli objížďkám, kolonám vozidel atd. Měl pružnou pracovní dobu a to i v odpoledních hodinách dle dohody se zákazníky. Zakázkové listy odevzdával, žádné nemá. Záleželo proto na úvaze a libovůli žalobkyně, které zakázkové listy předloží. Nemůže se bránit tvrzení žalobkyně o neexistenci daného zakázkového listu, s odstupem času si na každou jízdu nevzpomíná, nedokáže se proto ke každé jízdě přesně vyjádřit.

4. Jednatel žalobkyně uvedl, že se žalovaným neměl uzavřenou dohodu o užívání vozidla k soukromým účelům, žalovaný mohl vozidlo k soukromým účelům využívat pouze na jízdy z bydliště na pracoviště a zpět z důvodu ohlídání vozidla, neboť v něm žalovaný vozil materiál. Než byla zabudována GPS navigace do auta, žalovaný vedl evidenci zakázek, ke kterým psal kilometry, což fungovalo jako kniha zakázek. Později žalovaný zasílal jen zakázkové listy. Vedení knihy jízd po žalovaném nevyžadoval. Pokud viděl vozidlo, kontroloval stav tachometru. Od montáže GPS navigace žalovaný přestal vést evidenci zakázek, nevyžadoval ji po něm, ani ho na to neupozorňoval, neboť věděl, že v případě potřeby má záznamy z GPS navigace. Návod o používání GPS si četl. Opakovaně uvedl, že o namontování navigace v červnu 2012 do auta, které užíval žalovaný, žalovanému neřekl, neměl k tomu důvod. Až v roce 2013 přišel na to, že žalovaný používá vozidlo i k soukromým účelům. Kontrolu provedl až na jaře 2013, ale až koncem června 2013 žalovanému sdělil výsledek kontroly, tj., že vozidlo užívá i k soukromým účelům. Žalovaný se rozzlobil a dal hned výpověď z pracovního poměru. I když výpisy z GPS navigace jsou přesné, přesto odečítal, ale až v souvislosti s vedením sporu, pro výpočet škody od celkově ujetých km paušální vzdálenost 10 km. Rozdíl pak představoval počet kilometrů, který nesouvisel s plněním pracovních úkolů. Stejně tak bylo postupováno, když žalovaný nejel přímo či nejkratší cestou do zaměstnání z místa bydliště či ze zaměstnání do bydliště. Žalovanému se nikdy nezmínil, že na jízdy z bydliště do zaměstnání a zpět mu počítá 10 km. Za soukromé jízdy považoval ty jízdy, ke kterým nejsou vystaveny zakázkové listy. Neodůvodnil však, proč nežaloval v daném dni všechny jízdy bez zakázkových listů. Na opakované dotazy soudu, aby mohla být zjištěna časová posloupnost jízd v daný den, aby sdělil, na základě jakého měřítka či pravidla vybral určitou jízdu za soukromou, když v uvedený den, ve kterém vybral tuto jízdu, existovaly další jízdy bez doložených zakázkových listů, nebylo pak možné zakázky ztotožnit s výpisy GPS, navíc zakázky dle zakázkových listů nebyly vždy ve výpise GPS uvedeny, sdělil, že se nechce vyjadřovat. Rovněž nevysvětlil, proč tu samou jízdu po stejné trase považoval za soukromou, jindy za služební (například jízdy [obec], [ulice] – [obec], [ulice] dne 5. 11. 2012, 23. 11. 2012, 5. 12. 2012, 4. 3. 2013 a 29. 4. 2013 jsou vyznačeny jako služební a stejné jízdy např. 1. 8. 2012, 20. 8. 2012, 3. 9. 2012, 19. 11. 2012, 17. 12. 2012, 27. 2. 2013, 4. 4. 2013, 2. 5. 2013 a 10. 6. 2013 jako soukromé. Stejně tak jako jízdy na trase [obec] – [obec] – [obec] dne 9. 7. 2012, 17. 7. 2012, 10. 10. 2012, 17. 10. 2012 jsou vyznačeny jako soukromé, a stejné jízdy dne 19. 7. 2012, 7. 11. 2012 a 6. 3. 2013 jako služební). Uvedl, že za služební jízdu byla považována i ta, pokud bylo v zakázkovém listu uvedeno storno u klienta. Z různých důvodů (nemožnost parkování, žalovaný došel pěšky z předchozí zakázky atd.) nešlo zastavit přímo před místem zakázky. Žalovaný dostával určitou provozní částku na drobné nákupy nutných věcí. Větší oprava vozidla se prováděla v [obec], pokud se jednalo o menší opravu vozidla, zařídil jí žalovaný u známého v [obec]. Po doložení dokladů ze servisu žalovanému byla oprava zaplacena nebo si jí žalovaný uhradil z provozní částky, vždy se domluvili. Žalovaný měl pružnou pracovní dobu podle potřeb zákazníka. Vždy neplatilo, jedna zakázka rovná se jedna jízda. Mohlo se stát, že zakázka se prováděla na několikrát (např. zákazník změnil datum složitější realizace zakázky, bylo potřeba dojet pro materiál, jednalo se o složitější zakázku než bylo objednáno atd.), vždy se jednalo o jednu zakázku. Na základě vystaveného zakázkového listu byly vytvářeny podklady pro fakturaci, práci zadávala [právnická osoba], realizaci zakázky prováděla [právnická osoba] prostřednictvím žalovaného, který přebíral zakázkové listy a odevzdával je po vyhotovení zakázky [právnická osoba], jemu je zasílal v naskenované podobě. Žalovaný čerpal přestávky mezi zakázkami, zajišťoval si stravování, měl možnost si někde cestou zakoupit něco k jídlu. Dále jednatel uvedl, že se nechce vyjadřovat ke stáří vozidla, pravděpodobně bylo zakoupeno v roce 2000 jako ojeté vozidlo za 40 000 Kč. K odpisům se nechce vyjadřovat ani k tomu, jak s vozidlem bylo naloženo v roce 2013, ve firmě vozidlo již není. Neví, kolik km bylo s vozidlem najeto v roce 2012 a 2013.

5. Z potvrzení a oznámení ze dne 10. 10. 2013 bylo zjištěno, že žalobkyně jako nájemkyně uzavřela s [jméno] [příjmení] jako pronajímatelem dne 1. 1. 2012 smlouvu o nájmu dopravního prostředku [registrační značka] [anonymizováno] a dne 1. 1. 2013 smlouvu o nájmu dopravního prostředku. Nárok na náhradu škody z důvodu neoprávněného užívání pronajatého prostředku od 2. 7. 2012 do 28. 6. 2013 žalovaným nenáleží pronajímateli, ale nájemci.

6. Z Návodu použití Vodafone auto manažer bylo kromě jiného zjištěno, že synchronizace tachometru zajišťuje soulad mezi skutečnou vzdáleností ujetou vozidlem a vzdáleností vypočítanou z GPS navigace. Je proto potřeba pravidelně údaje systému synchronizovat se stavem tachometru ve vozidle. Podmínkou pro provedení synchronizace je vyplnění údajů v okně kniha jízd.

7. Z dokladů o revitalizaci území [obec] - [obec] bylo zjištěno, že termín revitalizace byl stanoven od 1. 3. 2012 – 30. 9. 2014.

8. Ze zakázkových listů [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [obec] bylo zjištěno, že ve dnech 28. 2. 2013, 16. 3. 2013, 20. 6. 2013, 25. 6. 2013, 7. 11. 2012 byly prováděny opravy vozidla žalobkyně v autoservisu v [obec].

9. Podle ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce věty prvé, ve znění účinném do 31. 12. 2013 je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Podle ustanovení § 250 odst. 1 a 2 zákoníku práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle ustanovení § 257 odst. 1 a 4 zákoníku práce platí, že zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Podle § 248 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Z § 18 zákoníku práce vyplývá, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance příznivější.

10. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů musí být splněny současně. Prvním předpokladem je vznik škody na straně zaměstnavatele jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích. Zásadně se hradí škoda skutečná, tj. to, oč se zmenšila existující hodnota majetku poškozeného. Druhým předpokladem obecné povinnosti je porušení povinnosti zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ní. Třetím předpokladem je příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením povinností a vznikem škody. Čtvrtým nezbytným předpokladem je zavinění zaměstnance.

11. Na základě provedeného dokazování a v souladu s právním posouzením věci bylo zjištěno, že žalobkyně přidělila žalovanému jako svému zaměstnanci služební vozidlo. Dle závěru v usnesení KS v Plzni byl žalovaný oprávněn vozidlo užívat pouze ke služebním úkolům nebo v přímé souvislosti s nimi a nejkratší cestou k jízdě z bydliště do zaměstnání a zpět. Žalovaný tuto povinnost nedodržel, když používal vozidlo i k soukromým účelům. Neprokázal, že uzavřel se žalobkyní dohodu o užívání vozidla k soukromým účelům. Používáním služebního vozidla k soukromým účelům bez svolení zaměstnavatele tak porušil svou pracovní povinnost (§ 301 ZP). V příčinné souvislosti s tímto zaviněným jednáním žalovaného vznikla žalobkyni škoda, kterou je žalovaný v prokázané výši povinen uhradit. Soud posuzoval odpovědnost za škodu i dle § 250 odst. 2 zákoníku práce týkajícího se poměrného omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele, tj. zda škoda nebyla způsobena i zaviněným porušením povinností ze strany zaměstnavatele. Zaměstnanec odpovídá za škodu co do základu i výše jen v rozsahu odpovídajícímu jeho zavinění na vzniku a výši škody. V rámci prevenční povinnosti žalobkyně byla povinna průběžně kontrolovat, zda žalovaný plní svou povinnost a používá vozidlo ke služebním účelům, zda vede knihu jízd, která i po zabudování GPS byla důležitá. Z kontroly pak měla vyvodit důsledky, které by vedly k nápravě zjištěných porušených povinností žalovaným a zamezily by tak vzniku další škody. Žalobkyně kontrolovala občas pouze stav tachometru, výběr z platební karty, což v žádném případě nevypovídalo o tom, k jakým účelům žalovaný užívá svěřené vozidlo. S vědomím žalobkyně žalovaný nevedl knihu jízd a to již od roku 2008 (vedl pouze evidenci zakázek). Žalobkyně po žalovaném knihu jízd ani nevyžadovala. Teprve po zabudování navigace GPS do vozidla (dle tvrzení žalobkyně v červnu 2012, dle tvrzení žalovaného v lednu 2012, kdy vozidlo bylo na opravě v [obec], jinak žalovaný měl vozidlo stále ve své dispozici), žalobkyně provedla kontrolu, ale až v březnu 2013 a teprve až koncem června 2013 žalovanému sdělila, že vozidlo užívá k soukromým účelům. Pokud by žalobkyně věnovala pozornost Návodu o používání GPS zařízení, navíc potvrdila, že návod četla, musela si být vědoma, že ke správné kontrole i v případě zabudování GPS zařízení ohledně skutečného počtu najetých km je nutné porovnání údajů měření GPS navigací s údaji v knize jízd. Pokud by žalobkyně pravidelně a řádně kontrolovala jízdy vykázané žalovaným, porovnávala ZL s výpisy GPS navigace (na což poukazuje i usnesení KS v Plzni), musela by zjistit, a to i v letech předcházejících zabudování GPS navigace do vozidla žalovaného, nesrovnalosti mezi počtem ujetých kilometrů ke služebním účelům a výší spotřebovaných pohonných hmot. Žalobkyně tak nejednala, proto žalovaný mohl být skutečně přesvědčen, že vozidlo, které měl stále ve své dispozici, udržoval ho v provozuschopném stavu, může k občasným soukromým jízdám využívat, o to spíše, jak poukázal i Krajský soud v Plzni ve svém usnesení z 23. 5. 2019, že žalobkyně předem nestanovila pravidla pro užívání služebního vozidla, neurčila počet„ služebních“ ujetých kilometrů z místa bydliště na pracoviště a zpět a po [obec], když žalovaný neměl stanovené místo pracoviště. Používání služebního vozidla žalovaným bez souhlasu žalobkyně proto nelze považovat za jedinou příčinu vzniku škody. Příčinu vzniku škody lze zároveň spatřovat i v zaviněném porušení podstatných povinností ze strany zaměstnavatele – žalobkyně, tj. v její povinnosti předcházet škodám, neboť jízdy služebním vozidlem žalovaným řádně nekontrolovala, nevyžadovala knihu jízd, přestože z návodu o používání GPS tato povinnost vyplývá, neučinila bezodkladné opatření k nápravě zjištěných nedostatků, aby zamezila další škodě. Žalobkyně nemůže neplnění prevenční povinnosti odůvodňovat neprokázaným tvrzením, že žalovanému důvěřovala (žalovaný také důvěřoval žalobkyni, že může vozidlo používat i k občasným soukromým účelům). Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nenese plnou odpovědnost za vznik škody a odpovědnost žalovaného omezil o 30 %. Žalovaný tedy neodpovídá za škodu v rozsahu 30 %, která byla způsobena v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním zaměstnavatele (žalobkyně). Žalovaný je povinen nahradit 70 % vzniklé škody. V dalším řízení se soud zabýval zjišťováním výše škody, která dle tvrzení žalobkyně jí byla způsobena jí vybranými 438 soukromými jízdami žalovaným v období červen 2012 – červen 2013. Soud se opakovaně pokoušel o smírné vyřešení věci, poukazoval na hospodárnost řízení s ohledem na výši požadované škody 17 665 Kč, na závěry usnesení KS v Plzni, (který v bodě 6 poukazoval na nepřiměřený nepoměr mezi vznikajícími náklady řízení a výší posuzovaného nároku), na časově náročné skutkové dokazování, které se týkalo 438 jízd a v podstatě každá tvrzená soukromá jízda na náhradě škody představuje minimální částku. K uzavření smíru nedošlo, byť žalovaný pouze v zájmu skončení řízení uvedl, že požadovanou částku uhradí, aby nevznikaly další náklady řízení. Jednatel žalobkyně však uvedl, že na žalobě trvá, neboť jde o náklady řízení a to přesto, že účastníci byli poučeni o možnosti využití ust. § 150 o.s.ř., který se týká posouzení nepřiznání náhrady nákladů řízení. Soud proto přistoupil dle pokynů uvedených v usnesení KS v Plzni k provádění časově náročného dokazování ohledně každé jízdy, kterou žalobkyně v žalobě a v upřesnění žaloby označila za jízdu soukromou, nesouvisející s plněním pracovních úkolů. Byly provedeny důkazy výpisy z GPS navigace, zakázkovými listy, které byly založeny k daným dnům, ve kterých měl žalovaný vykonat soukromé jízdy bez zakázkových listů. Ke každému dni bylo vyhotoveno více zakázkových listů, neboť žalovaný pracoval denně na více zakázkách, ale pouze některé jízdy bez zakázkového listu byly žalobkyní vybrané za soukromé, když ale ani k dalším jízdám z téhož dne nebyly zakázkové listy předloženy (např. 13. 7. 2012, 9. 8., 3. 9., 9. 11., 3. 1. 2013, 8. 1., 25. 1., 30. 1., 15. 2., 20. 2., 22. 2., 18. 3., 21. 3., 29. 5., 5. 6.,). Ohledně výpisů z GPS navigace soud vycházel z výpisů předložených žalobkyní, v nichž sama žalobkyně barevně vyznačila jízdy, které žaluje jako soukromé jízdy a označila je pořadovým číslem. Bylo ověřeno, zda zakázkový list k žalované jízdě existuje či nikoliv, dotazem na účastníky pak u každé jízdy bylo zjišťováno jejich stanovisko. (Z výpisů GPS založených ve spise – čl. 23 až 100 soud nevycházel pro jejich menší přehlednost, čitelnost s tím, že žalobkyně tvrdila, že výpisy jsou totožné, leckdy se však lišily v zaokrouhlování vzdáleností a v počtu vyznačených soukromých jízd, všechny jízdy byly vyznačeny jako služební, tyto odlišnosti ve vyhotovení dokladů jednatel žalobkyně nedokázal vysvětlit. Chyběly výpisy za měsíce 1, 2/ 2013). Byť správnost údajů z GPS navigace žalovaný zpochybňoval, z usnesení KS (bod 19) vyplývalo, že údaje z GPS navigace jsou závazné z hlediska vymezení trasy jízdy a ujeté vzdálenosti. Ve výpisech z GPS ale nebyly uvedeny všechny zakázky dle založených ZL (např. 4. 7. 2012, 13. 8., 10. 9., 5. 10., 5. 12., 30. 1. 2013, 20. 2., 4. 3., 5. 3., 7. 3., 21. 3., 22. 4., 2. 5., 10. 5., 16. 5., 17. 5., 29. 5., 28. 6.,). S ohledem na tvrzení žalobkyně, že z různých důvodů nelze zastavit přímo před místem výkonu zakázky nebylo možné ztotožnit výpisy z GPS s pouze předloženými zakázkovými listy. V tomto smyslu výpisy z GPS pro nepředložení všech zakázkových listů z téhož dne nejsou věrohodné a není prokázané tvrzení žalobkyně, že zakázkový list v tomto případě chybí. I přes opakované výzvy a poučení o následcích, že neunese důkazní břemeno, však žalobkyně nepředložila všechny zakázkové listy ze dne, ve kterém tvrdila, že žalovaný vykázal jízdu bez zakázkového listu. V průběhu prováděného dokazování při mnoha jednáních bylo zjištěno, že žalobkyně neměla pravidlo pro výběr soukromých jízd, ze kterého by soud při hodnocení jednotlivé jízdy mohl vycházet. Záleželo výlučně na libovůli žalobkyně, které zakázkové listy předloží. Žalovaný neměl zakázkové listy k dispozici, s odstupem času se těžko mohl k jednotlivým jízdám vyjadřovat. Žalobkyně učinila předmětem žaloby převážně jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět nad paušál 10 km, jízdy o sobotách, nedělích, svátcích, a dovolené, jízdy po [obec] na trase [ulice] – [ulice] či sjezd ze zakázky do ulice [ulice] a pouze několik jízd bez zakázkových listů v pracovních dnech, a jízdy po pracovní době. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že žalovaný neměl sjednané pevné místo výkonu práce, kterým tedy byl obvod města Sokolov, neměl sociální zázemí, místo, ve kterém by mohl trávit čas mezi zakázkami, jízdy po [obec] po odůvodnění nevystavení zakázkového listu bez doložení zakázkového listu soud považoval za jízdy služební v souvislosti s výkonem povolání. Žalobkyně neprokázala, a to i přes opětovné výzvy soudem, proč používala pro výpočet škody paušální vzdálenost 10 km pro jízdu z bydliště do zaměstnání a zpět bez ohledu na vykázané vzdálenosti GPS navigací, přestože tvrdila, že výpisy z GPS jsou správné. Tuto paušální vzdálenost použila až v souvislosti s podáním žaloby. Neprokázala, že by paušál vyplýval z nějakého právního předpisu, ani to že na výpočtu náhrady škody při použití paušálu by se dohodla se žalovaným. Žalovaný doložil, že od 3/ 2012 – 9/2014 byla prováděna rozsáhlá rekonstrukce vozovek spojená s revitalizací území [obec] – [obec], tedy s územím, v jehož obvodu jezdil z bydliště do zaměstnání a zpět. Trasu jízdy proto žalovaný musel volit podle stavu rekonstrukce, reagovat na stav oprav, na objížďky, kolony vozidel, které s rekonstrukcí vozovky souvisely. Vzdálenost jízdy souvisela i s místem zakázky, kterou žalovaný jako první či poslední provedl v daný den. Z výpisu GPS navigace bylo zjištěno, že žalobkyně uznala jízdu z bydliště do ulice [ulice] v [obec] za služební v rozsahu 12,23 km (20. 7. 2012). Soud proto dle usnesení KS v Plzni, s ohledem na uvedená skutková zjištění a v souladu s ust. § 18 zákoníku práce, hodnotil jízdy z bydliště do zaměstnání a zpět v rozsahu 12,23 km za služební. Pokud žalovaný vykázal tyto jízdy nad rámec 12,23 km, od skutečného počtu najetých kilometrů mu bylo odečteno 12,23 km a rozdíly byly hodnoceny jako jízdy soukromé. Žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně byl v postavení slabší strany, navíc bez svého zavinění nemohl doložit svá tvrzení o vykonaných jízdách, neboť zakázkové listy odevzdával žalobkyni a záleželo na její libovůli, které zakázkové listy předloží. Proto jízdy, ohledně nichž bylo možné skutkový stav vyložit ve prospěch jedné či druhé strany sporu, soud hodnotil ve prospěch žalovaného dle § 18 ZP. Soud nemohl přihlížet k prohlášení žalovaného (při jednání dne 13. 1. 2015) o soukromých jízdách v konkrétních dnech, neboť v nich vykonal více jízd a žalobkyně žalovala za tyto dny několik jízd. Nebylo tak zřejmé, které jízdy žalovaný uznal za soukromé. Soud proto ohledně těchto jízd musel provádět dokazování, kdy žalovaný se konkrétně ke každé jízdě vyjádřil, tj. i k tomu, zda konkrétní jízdu považuje za soukromou. Na základě provedeného dokazování ohledně posouzení každé z 438 jízd tj., zda se jednalo o jízdy služební či soukromé, soud po seznámení účastníků se shora uvedeným pracovním názorem o postupu při posouzení jednotlivých jízd hodnotil jízdy takto: -) jízdy po [obec] (zejména jízdy [obec], [ulice] – [ulice], sjezd ze zakázky do ulice [ulice]) související s výkonem povolání, jízdy služební -) jízdy o sobotách, nedělích, svátcích a o dovolené žalovaného, a mimo [územní celek] a po skončení pracovní doby jízdy soukromé -) jízdy bez zakázkového listu, pokud žalovaný nevysvětlil důvod jízdy (obhlídka či realizace nové zakázky, vyřízení reklamace, předání dokladů pracovníku [anonymizováno] atd.), jízdy soukromé -) jízdy bez zakázkového listu při nepředložení všech ZL z téhož dne, nemožnost ztotožnit zakázky s výpisy GPS, všechny zakázky neuvedeny v GPS, uvedeny také zakázky bez doložení ZL, § 18 ZP jízdy služební -) jízdy z bydliště do zaměstnání a zpět v rozsahu 12,23 km jako jízdy služební nad 12,23 km jako jízdy soukromé - vázanost žalobou ohledně požadovaných kilometrů za žalovanou jízdu, - použití ustanovení § 18 zákoníku práce 12. Dle uvedeného hodnocení soud proto jednotlivé jízdy uvedené pod pořadovým číslem 1 – 438, které žalobkyně vybrala za předmět žaloby, posuzoval tak, jak je uvedeno v tabulce, která je součástí tohoto rozsudku.

13. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaný bez souhlasu zaměstnavatele vykonal soukromé jízdy služebním vozidlem. Nelze proto ani analogicky vycházet z ust. § 157 a následujícího zákoníku práce, kde je upraven postup a výpočet náhrady za 1 km jízdy při použití soukromého vozidla zaměstnance se souhlasem zaměstnavatele (§ 157 odst. 3 ZP) s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem. Žalobkyni, což ani netvrdila, nevznikla škoda v souvislosti s neoprávněně vyplacenými náhradami jízdních výdajů žalovanému, ale s úhradou pohonných hmot za soukromé jízdy vykonané jejím služebním vozidlem a s případnou amortizací (náhrady za opotřebení vozidla). Doklady o nákupu PHM nebyly předloženy. Soud proto při výpočtu škody za spotřebovaný benzín vycházel z průměrné ceny benzínu stanovené pro každý rok Českým statistickým úřadem uveřejněné v prováděcí vyhlášce Ministerstva financí (§ 189/1 c) ZP). S ohledem na způsobenou škodu v roce 2012 a 2013 vycházel z vyhlášky č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2012, tj. z ceny 34,90 Kč za litr u benzínu automobilového 95 oktanu a z vyhlášky č. 472/2012 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2013, tj. z ceny 36,10 Kč. V roce 2012 žalovaný najel k soukromým účelům 935,93 km, což při spotřebě 8 l /100 km (souhlasné prohlášení účastníků) a průměrné ceny benzínu 34,90 Kč litr představuje částku 2 613 Kč. V roce 2013 žalovaný najel k soukromým účelům 1303,64 Kč, což při spotřebě 8 l /100 km a průměrné ceny benzínu 36,10 Kč litr představuje částku 3 765 Kč. Výše škody za spotřebovaný benzín soukromými jízdami tak představuje celkem částku 6 378 Kč. S ohledem na omezení odpovědnosti žalovaného za vznik škody v rozsahu 30 % je žalovaný povinen uhradit škodu ve výši 4 465 Kč. Vozidlo vyrobené v roce 1996 bylo v roce 2012 staré 12 let. Jednatel žalobkyně vozidlo zakoupil v roce 2000 jako ojeté vozidlo za 40 000 Kč. S ohledem na obecně předpokládanou dobu životnosti automobilů kolem 4 až 5 let na základě prováděných odpisů, jako daňově uznatelného výdaje, doba životnosti vozidla v 2012 dávno uplynula a účetní zůstatková hodnota je nulová. K případné tržní hodnotě vozidla se žalobkyně nevyjádřila. Žalobkyně neprokázala, že žalovaný soukromými jízdami a v jakém rozsahu opotřebil a snížil tržní hodnotu vozidla. Vozidlo ztrácí svou hodnotu, i když se nepoužívá pouhým plynutím času, na jeho hodnotu má vliv údržba, havárie, nehodné garážování atd. Je logické ze samotné skutečnosti, že vozidlo koupené v roce 2000 jako ojeté za pouhých 40 000 Kč mělo v roce 2020 tržní hodnotu nepatrnou, popř. nulovou. Žalobkyně si toho byla bezesporu vědomá, proto nechtěla uvést, jak s vozidlem po roce 2013 naložila. (Žalovaný již v průběhu řízení poukazoval na to, že nainstalovaná GPS navigace v roce 2012 za 6 000 Kč měla vyšší hodnotu než předmětné vozidlo). Žalobkyně tedy nedoložila a neprokázala tvrzení o škodě a její výši za opotřebení vozidla, které by snižovalo hodnotu vozidla. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 4 465 Kč, je proto povinen zaplatit žalobkyni požadovaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % v souladu s ust. § 2 nař. vlády č. 180/2013 Sb., počínaje od 1. 10. 2013 do zaplacení. Žalovaný je povinen uhradit přiznanou částku s úrokem z prodlení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žaloba v rozdílu mezi požadovanou částkou 17 665 Kč s příslušenstvím, a přiznanou částkou 4 465 Kč s příslušenstvím, tj. v části 13 200 Kč s příslušenstvím byla výrokem II. zamítnuta.

14. Z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z § 150 o.s.ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. I když se žalobkyně nedomáhala postupu dle § 150 o.s.ř. s tím, že se domnívá, že u žádného z účastníka nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení dle § 150 o.s.ř., soud přihlédl k okolnostem, za nichž byla věc projednávána. Žalobkyně bez ospravedlnitelného důvodu neměla zájem o smírné řešení sporu s přihlédnutím v podstatě bagatelní výši žalované částky a časové náročnosti při provádění skutkového dokazování ohledně každé ze 438 jízd, které žalobkyně učinila předmětem žaloby (a to často i jízd nepřesahujících ani jeden kilometr jízdy – např. jízda poř. č. 1, 4, 81, 170, 172, 186, 271, 277, 312, 332, 338), ani s vědomím narůstajících nákladů, které mnohonásobně převýšily požadovanou částku. Žalobkyně na jakékoliv pokusy o smírné řešení nereagovala. Žalovaný dokonce, aby řízení mohlo být ukončeno a zamezil tak dalším nákladů řízení, souhlasil, že dlužnou částku bez náhrady nákladů řízení uhradí. Na opakované výzvy soudu, aby žalobkyně vysvětlila způsob či pravidlo výběru soukromých jízd, aby doložila všechny zakázkové listy za dny, ve kterých měl žalovaný vykonat soukromou jízdu, odůvodnila, proč jízdu po stejné trase považuje za soukromou jindy za služební za účelem přehlednějšího a tedy i rychlejšího postupu při hodnocení každé jízdy, nereagovala. Narůstal tak počet jednání. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba brát v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také zvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo oprávněného účastníka. Žalovanému vznikly náklady řízení stejně jako žalobkyni v souvislosti s jeho právním zastoupením. Probíhajícím řízením trvajícím několik let byl bezesporu neustále stresován, o to spíše, že na rozdíl od žalobkyně byl v nevýhodné důkazní pozici, když zakázkové listy po provedené zakázce odevzdával pracovníku [anonymizováno], neměl proto podklady pro svá tvrzení. Žalobkyní nebyl kontrolován, skutečně se tak mohl domnívat, že vozidlo může použít k soukromým účelům. Pokud by žalobkyně prováděla řádnou kontrolu ke sporu mezi účastníky by nedošlo. Žalovaný je ženatý, dosahuje průměrného příjmu kolem 15 000 Kč měsíčně, nevlastní nemovitý ani movitý majetek. Nebylo zjištěno, že přiznání náhrady nákladů řízení by přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Ze všech uvedených zjištění soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., nebylo by spravedlivé a bylo by v rozporu s dobrými mravy a principy legitimního očekávání, kdyby žalovanému náhrada nákladů řízení jako úspěšné strany nebyla přiznána.

15. Žalovaný byl zastoupen advokátem, který má právo na odměnu za poskytované právní služby dle § 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době provedení jednotlivých úkonů (dále AT) a náhradu hotových výdajů za každý úkon v paušální částce 300 Kč za úkon dle § 13 odst. 1 a 4 AT. Podle § 7 bod 5 AT činí sazba mimosoudní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 17 665 Kč částku 1 820 Kč. Zástupce žalovaného má právo na odměnu za vykonané úkony: - převzetí a zastoupení žalovaného dne 11. 12. 2013 (§ 11/1a AT), - písemné podání - odpor do platebního rozkazu dne 18. 12. 2013 (§ 11/1d) AT), - účast při jednání (§ 11/1g AT) dne 17. 4. 2014; dne 13. 1. 2015; dne 17. 9. 2015; dne 3. 11. 2015; dne 19. 1. 2016; dne 22. 3. 2016; dne 5. 5. 2016; dne 6. 6. 2017; dne 28. 7. 2017; dne 31. 10. 2017 – účast při úkonu přesahujícího 2 hodiny 9:05 – 11:45; dne 9. 2. 2018 – účast při úkonu přesahující 2 hodiny 9:00 – 11:56; dne 7. 8. 2018; dne 4. 12. 2018; dne 23. 5. 2018 – jednání u KS v Plzni; dne 14. 11. 2019, dne 13. 1. 2020; dne 13. 2. 2020 účast při úkonu přesahující 2 hodiny 8:30 – 11:20; dne 16. 7. 2020 účast při úkonu přesahující 2 hodiny 8:30 – 10: 45; dne 10. 9. 2020; dne 12. 10. 2020; dne 26. 11. 2020; dne 14. 1. 2021 – poloviční odměna (jednání odročeno před jeho zahájením); dne 29. 4. 2021 úkon přesáhl pouze 5 minut – 8:30 – 10:35 přiznána odměna za jeden úkon; dne 15. 7. 2021; dne 23. 8. 2021; - sepis odvolání dne 26. 9. 2018 (§ 11/1 k) AT) - vyjádření dne 12. 1. 2021 (úkon nutný k účelnému uplatnění práva – vyjádření ke spoluzavinění žalobkyně) - další porada s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11/1c) AT ze dne 15. 4. 2014, 28. 4. 2014, 15. 9. 2015, 14. 12. 2017. Za účelně vynaložené náklady řízení soud nepovažoval dle § 11 1 d) AT úkony advokáta za sepis vyjádření k odvolání ze dne 18. 12. 2018, neboť je obsahově totožné s odvoláním z 26. 9. 2018, doplnění dokazování z 28. 4. 2014, vyjádření k odvolání z 2. 8. 2016, návrh na doplnění dokazování z 28. 6. 2017, písemný závěrečný návrh z 5. 3. 2018, neboť nebyly potřebné k bránění nebo uplatnění práva. Ve vyjádřeních byly opakované skutkové a právní závěry, nebyly uvedeny nové okolnosti týkajících se skutkových či právních úvah. Uvedená písemná podání nelze považovat za úkony nutné k účelnému uplatnění práva. Jedná se pouze o doplnění vyjádření učiněná při jednání a navržení důkazů. Zástupce žalovaného vykonal 33 úkonů právní služby, z toho u 4 úkonů přesáhla účast 2 hodiny, proto je odměna ve dvojnásobné výši, za jeden úkon je odměna vypočítána v poloviční výši. Zástupci žalovaného tak náleží odměna ve výši 68 250 Kč. Náhrada hotových výdajů za 33 úkonů po 300 Kč za úkon představuje částku 9 900 Kč. Zástupce žalovaného je plátcem DPH, proto dle § 137 o.s.ř. k nákladům řízení patří i 21 % z přiznané odměny za zastupování a z paušálních výdajů, což představuje částku 16 411,50 Kč. Žalovanému tak vznikly náklady řízení v úhrnné výši 94 561,50 Kč. S ohledem na výsledek sporu, kdy žalovaný byl úspěšný v rozsahu 75 % má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %. Žalobkyně je proto povinna uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 47 280,75 Kč do tří dnů k rukám zástupce žalovaného dle § 149/2 o.s.ř. a 160/1 o.s.ř.