13 Co 424/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 10. 2023, č. j. 12 C 418/2022-223

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výrocích IV a V, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům), k pozemku p. [číslo] dále ke spoluvlastnickému podílu o velikosti [číslo] na pozemku p. [číslo] spoluvlastnickému podílu o velikosti [číslo] na pozemku p. č. st. [anonymizováno], vše v k. ú. [anonymizováno], [územní celek] (výrok I), uvedené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 4 410 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo (výrok IV) a o státem zálohovaných nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením (výrok V) a stejným způsobem rozhodl i o povinnosti žalovaného k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení. (výrok VI). Soud prvního stupně k návrhu žalobkyně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem, které účastníci původně nabyli do společného jmění manželů, které však nebylo v zákonné lhůtě tří let po zániku jejich manželství rozvodem vypořádáno, proto ve smyslu ust. § 741 písm. b) o. z. přešly do jejich podílového spoluvlastnictví. Za situace, kdy ani jeden z účastníků nechtěl setrvat ve spoluvlastnictví a jak žalobkyně, tak žalovaný, požadovali, aby spoluvlastnictví bylo ve smyslu ust. § 1140 odst. 1, 2 o. z. zrušeno, přičemž každý z účastníků požadoval přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, kdy rovněž měl soud za prokázané, že reálné rozdělení předmětných nemovitých věcí možné není a u obou účastníků soud po provedeném důkazním řízení zjistil, že oba mají možnost výplaty podílu na předmětných nemovitostech druhému z účastníků v krátké době a že oba účastníci mají dostatečný příjem k úhradě běžných výdajů spojených s provozem předmětných nemovitostí, zvažoval soud při úvaze o přikázání předmětných nemovitostí tomu kterému z účastníků další kritéria a vyšel podpůrně z ust. § 742 odst. 1 písm. d) o. z., tj. potřeby nezaopatřených dětí. Při zjištění, že nezletilé děti účastníků, které po rozvodu manželství byly svěřeny do péče žalobkyně, vyrůstají v předmětném domě od malička, jsou v místě zvyklé, v domě bydlí s žalobkyní, proto soud s ohledem na uvedené skutečnosti shledal přikázání předmětných nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně za účelnější řešení respektující především zájem nezletilých dětí účastníků. K odůvodnění výroku IV dotčeného odvoláním žalobkyně odkázal soud prvního stupně na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a právní názor vyjádření v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 262/20 a nově na právní názor vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, č. j. P ÚS-st 59/23, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 302/2023 Ústavní soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému z účastníků, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Soud pak v daném řízení žádné zvláštní důvody pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení než postupem dle § 142 odst. 2 o.s.ř. neshledal. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo.

2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně do nákladového výroku IV a dále výroku V stanovující shodně jako žalovanému povinnost k úhradě i státem zálohovaných nákladů, jejíž výše bude uvedena v samostatném rozhodnutí, podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním jí náhrady nákladů řízení vůči žalovanému a stanovení jí povinnosti, shodně jako žalovanému, k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení s odkazem na sjednocující stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023. Konstatovala, že si je vědoma závěrů shora uvedeného stanoviska, nicméně dle jejího názoru byly jednáním žalovaného naplněny nejméně dva důvody, které Ústavní soud označil jako zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků, a to konkrétně obstrukční chování některého ze spoluvlastníků a nezájem o konstruktivní vyřešení věci. V odvolání popsala vývoj sporu s tím, že manželství účastníků bylo rozvedeno 13. 7. 2017 a žalovaný po rozvodu s různou četností dům užíval, přičemž žalobkyně se mnohokrát snažila s žalovaným dohodnout otázku dalšího uspořádání jejich vztahů, když dům nebyl stavebně rozdělen na samostatné jednotky a účastníci se tak i po rozvodu potkávali v témže prostoru, ačkoliv partnersky spolu nežili a nevedli společnou domácnost. Žalovaný však jakékoliv řešení odmítal, na první návrh na vypořádání spoluvlastnictví zaslaný zástupcem žalobkyně žalovanému 19. 5. 2021 nereagoval, na druhý návrh žalovanému zaslaný 22. 9. 2022 reagoval prostřednictvím svého zástupce v říjnu 2022, kdy návrh odmítl, aniž by uvedl, co je důvodem jeho nesouhlasu, zda nesouhlasí s navrženým způsobem vypořádání, výší vypořádacího podílu nebo zrušením spoluvlastnictví jako takového. Až tehdy se žalobkyně obrátila na soud, když bylo zřejmé, že žalovaný nemá zájem na jakémkoliv vypořádání spoluvlastnictví mimosoudní cestou. Přístup žalovaného tak nelze považovat za konstruktivní, když veškerá iniciativa na nalezení mimosoudního řešení vycházela ze strany žalobkyně a žalovaný její návrhy bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl. Dle žalobkyně obstrukční tendence žalovaného se projevily i v samotném soudním řízení, když žalovaný při jednání před soudem dne 17. 1. 2023 předložil znalecký posudek, vypracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] již půl roku před projednáním věci u soudu, který vyvracel závěry znaleckého posudku předloženého žalobkyní, který mu žalobkyně zasílala v rámci návrhu na vypořádání před podáním žaloby. V podstatě do té doby žalovaný žalobkyni nesdělil, jaká je jeho představa vypořádání spoluvlastnictví, ač se zjevně na vypořádání připravoval. Dle žalobkyně tím žalovaný do jisté míry zmařil jednání u soudu dne 17. 1. 2023, prvoinstanční soud tak měl uplatnit ust. § 147 odst. 1 o.s.ř., a zároveň také došlo i k prodloužení doby trvání soudního řízení, což dle názoru žalobkyně žalovanému vyhovovalo s ohledem na jeho dosavadní pasivní postoj k vypořádání. Z těchto důvodů by žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení, a když ne v plném rozsahu, tak alespoň zčásti, týkající se zmařeného jednání 17. 1. 2023. Součástí odvolání pak žalobkyně učinila vyčíslení nákladů vzniklých jí v řízení před soudem prvního stupně, když šlo o 10 specifikovaných právních jednání dle § 11 a.t., při tarifní hodnotě 4 410 000 Kč činí odměna advokáta za 1 úkon právní služby 25 940 Kč, dále 10 režijních paušálů ke každému z úkonů, DPH a zaplacený soudní poplatek. Celkem náklady řízení před soudem prvního stupně žalobkyně vyčíslila na částku 324 504 Kč. Navrhla změnu napadeného rozsudku ve výroku IV tak, že žalovanému bude uložena povinnost uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 324 504 Kč a výrok V ukládající povinnost žalobkyni k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení bude zrušen a zároveň i žalovanému bude uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, když měl za to, že nalézací soud otázku náhrady nákladů řízení posoudil zcela právně správně. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které vyplývá ze sjednocujícího Stanoviska Ústavního soudu z 13. 9. 2023, podle něhož soud prvního stupně správně postupoval. Dále vyjádření obsahuje již jen citaci nosných myšlenek odkazovaného Stanoviska Ústavního soudu, a to že tzv.„ spor“ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoliv spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat, že míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je proto z majetkového hlediska srovnatelná, protože v tomto řízení objektivně není„ vítěze“ ani„ poraženého“, že poměřování úspěšnosti účastníků řízení o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví podle kritérií„ klasického“ sporného řízení je tedy nepřiléhavé a neodpovídá jeho ústavněprávním, hmotněprávním ani procesním specifikům. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně s žalovaným setrvávali do doby podání žaloby žalobkyní v podílovém spoluvlastnictví po dobu několika let, oba účastníci v řízení hájili své zájmy a žalovaný se rozhodl rozhodnutí soudu prvního stupně respektovat i s ohledem na napjaté vztahy s žalobkyní tak, aby došlo k jejich zklidnění. Dle žalovaného nejsou dány žádné zvláštní důvody hodné speciálního zřetele, a proto odvolání žalobkyně není důvodné. Navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit a naopak přiznat žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v sepisu vyjádření k podanému odvolání.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV dotčeném odvoláním žalobkyně o nákladech řízení mezi účastníky, jakož i souvisejícím výroku V o povinnosti žalobkyně k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení ve výši následně stanovené samostatným usnesením, shodné jako žalovaný, a to včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a aniž ve věci za podmínek ust. § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech mezi účastníky v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zcela správně vycházel ze Stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, č. j. P ÚS-st 59/23, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 302/2023, vydaného za účelem sjednocení judikatury při rozhodování o nákladech řízení v uvedených typech řízení. Zcela správně interpretoval soud prvního stupně právní názor vyjádřený Ústavním soudem, že obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, a to proto, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením, které má povahu iudicii duplicis, tedy řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z budoucích účastníků, a přes formální označení odpovídající dikci zákona jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal, a kdy soud vydává v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví konstitutivní rozhodnutí a návrhy účastníků přitom není vázán. Dle závěrů Ústavního soudu podání návrhu na zrušení spoluvlastnictví je projevem výkonu ústavně chráněného vlastnického práva, který může kdykoliv uskutečnit kterýkoliv ze spoluvlastníků, aniž by bylo spravedlivé jej za takový projev sankcionovat. Platí, že rozhodne-li soud o vypořádání spoluvlastnictví podle práva, pak odcházejí procesní strany z řízení zásadně s touž majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupili, ač už dobrovolně či donuceně. Jejich úspěch ve„ věci“ je proto z majetkového hlediska srovnatelný a majetkovou ztrátu tak utrpí každý z účastníků„ pouze“ ve vynaložených nákladech řízení, a byť si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že mnohdy se jedná o nemalé částky, zásadně však jejich vydání není možné klást k tíži kteréhokoliv ze spoluvlastníků, kdy podle Ústavního soudu vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele (žalobce) a do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka (žalovaného) neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva; má-li jeho procesní obrana rozumný a přesvědčivý základ a nespadá tak do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování, nelze pak uplatnění obrany klást takovému účastníku (spoluvlastníku) k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který učinil svobodnou volbu ve spoluvlastnictví nadále nesetrvat. Ústavní soud v uvedeném Stanovisku uzavírá, že pro rozhodování o nákladech tohoto typu řízení se proto jako nejvhodnější jeví přiměřený postup podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy obecné soudy by měly zpravidla posoudit úspěch každého z účastníka zásadně jako částečný a vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů právo. A tedy pouze v odůvodněných – a spíše výjimečných – případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu, a zvláštními okolnostmi konkrétního případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva, přičemž šikanózním jednáním dle Ústavního soudu není sama o sobě okolnost, že některý ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví.

6. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně, že žádné takové zvláštní důvody pro postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, jak je uplatnila v podaném odvolání, v daném případě dány nejsou. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by ze strany žalovaného se jednalo o obstrukční chování či žalobkyní prezentovaný nezájem žalovaného o konstruktivní vyřešení věci. Pokud žalobkyně argumentovala nečinností žalovaného a nevyjádřením jeho stanoviska k návrhu žalobkyně na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ještě před zahájením řízení, kdy žalovaný měl žalobkyni sdělit prostý nesouhlas bez uvedení konkrétního stanoviska, a dále že žalovaný svým postojem také zmařil první ve věci nařízené jednání konané dne 17. 1. 2023, a že jde o obstrukční jednání žalovaného bez zájmu o konstruktivní vyřešení věci, a tedy jednání podřaditelné pod zvláštní případy citované Ústavním soudem jako důvody způsobilé pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, pak odvolací soud tento názor žalobkyně nesdílí a z obsahu spisu žádné obstrukční jednání žalovaného patrné není.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že na výzvu žalobkyně z 22. 9. 2022, v níž žalobkyně prostřednictvím svého zástupce uvádí, že navazuje na předchozí návrh na vypořádání z 19. 5. 2021 učiněný ještě předtím, než došlo k pokusu o obnovu soužití účastníků, a navrhuje zrušení spoluvlastnictví a vypořádání předmětných nemovitých věcí způsobem, že budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví s tím, že žalovanému vyplatí na jeho podíl částku 3 450 000 Kč podle znaleckého posudku, který si nechala zpracovat v srpnu 2022 s tím, že očekává vyjádření ve lhůtě do 15. 10. 2022, pak žalovaný na uvedenou výzvu reagoval, a to přípisem ze dne 10. 10. 2022, tedy ve lhůtě mu stanovené. Z jeho odpovědi vyplývá, že si je vědom, že podle ust. § 1140 odst. 1 o. z. nikdo ze spoluvlastníků nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, přičemž za neakceptovatelný však žalovaný považoval určení ceny spoluvlastnického podílu ve výši 3 450 000 Kč. Žalobkyní je pak žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bez dalšího uplatněna krátce na to dne 3. 11. 2022. Sama skutečnost, že žalovaný, který v té době disponoval znaleckým posudkem k ocenění předmětných nemovitých věcí (z června 2022) a z něhož nesouhlas s navrhovanou výší vypořádacího podílu žalobkyní (cca o 1 000 000 nižší) zřejmě vycházel, aniž by na znalecký posudek v odpovědi na výzvu žalobkyně odkázal, neznamená, že by šlo ze strany žalovaného o obstrukční jednání či že by se vyhýbal konstruktivnímu řešení věci. Žádné obstrukční jednání ze strany žalovaného pak nelze vysledovat. Ani v řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že o zahájení řízení byl žalovaný soudem poprvé uvědoměn až doručením mu žaloby dne 2. 1. 2023, a to spolu s předvoláním k jednání nařízeného na den 17. 1. 2023. K uvedenému jednání se žalovaný spolu se svým zástupcem dostavil, na počátku sdělil své stanovisko k žalobě, které bylo neměnné po celé řízení, kdy souhlasil se zrušením spoluvlastnictví a i on, stejně jako žalobkyně, měl zájem o přidělení nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví. Dále pak mezi účastníky byla spornou výše vypořádacího podílu, každý z účastníků odkazoval na znalecký posudek zpracovaný podle jeho objednávky - žalovaný na znalecký posudek [anonymizována dvě slova] vypracovaný v červnu 2022, dle něhož by výše vypořádacího podílu činila částku 4 500 000 Kč, žalobkyně na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] z 26. 8. 2022, z něhož vycházela v předžalobní výzvě adresované žalovanému a následně i v žalobě, ve vztahu k němuž soud prvního stupně při jednání dne 17. 1. 2023 účastníky poučil, že tento posudek předložený žalobkyní postrádá doložku dle ust. § 127a o.s.ř. a soudem nebyl považován za řádný znalecký posudek o obvyklé ceně, a to z důvodu, že i byť by doložku měl, uvedený znalec v rozporu se zákonem o oceňování majetku nevycházel z realizovaných obchodů. Dále pak obsahem spisu jsou procesní úkony soudu a za účelem vymezení sporných a nesporných skutečností a následné vedení důkazního řízení ke sporným skutečnostem, kdy účastníci v průběhu řízení setrvávali na svých stanoviscích, tj. oba souhlasili se zrušením spoluvlastnictví, ale každý požadoval jejich přidělení do svého výlučného vlastnictví. A dále spornou skutečností zůstala obvyklá cena vypořádaných nemovitostí, kdy žalobkyně se znaleckým posudkem předloženým žalovaným obsahující doložku dle § 127a o.s.ř. nesouhlasila a navrhovala zpracování dalšího znaleckého posudku v průběhu řízení, který následně vyhotovený znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] 13. 6. 2023 předložila a z něhož po provedení znaleckých výslechů nakonec soud prvního stupně vycházel při určení výše vypořádacího podílu na částku 4 410 000 Kč, kdy z důvodů v rozhodnutí podrobně popsaných přikázal nemovité do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobkyni uložil povinnost tuto částku na vyrovnání podílu žalovanému vyplatit.

8. Jak již shora uvedeno, dle Stanoviska Pléna ÚS, vydaného ke sjednocení judikatury při rozhodování o nákladech v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nelze požadavek účastníka řízení na přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví považovat za šikanózní či obstrukční postoj v řízení či před zahájením řízení. Žalovaný na předžalobní výzvu reagoval, není pravdou, že by se dopouštěl obstrukcí, nesouhlas s výší vypořádacího podílu, jak navrhovala žalobkyně, žalovaný vyjádřil v odpovědi ve lhůtě požadované žalobkyní, přičemž ani ne do měsíce následovalo uplatnění žaloby žalobkyní na zahájení řízení soudem, kdy v rámci řízení rovněž nelze seznat, že by ze strany žalovaného mělo docházet k jakémukoli obstruování. Za takové nelze považovat jeho nesouhlas se způsobem vypořádání navrhovaný žalobkyní.

9. Odvolací soud tak uzavírá, že neshledal, stejně jako soud prvního stupně, žádné výjimečné důvody pro postup při rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a odchýlení se tak od obecného pravidla vyjádřeného ve sjednocujícím Stanovisku Pléna Ústavního soudu, že při rozhodování o nákladech v tomto typu řízení se zásadně postupuje podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozhoduje tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. To jsou důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení podle § 219 o.s.ř. nákladových výroků napadených odvoláním žalobkyně, tj. výroků IV a V, jako výroků věcně správných a zákonných, tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení mezi nimi navzájem a že oba účastníci rovným dílem se budou podílet na úhradě státem zálohovaných nákladů řízení.

11. Pokud jde o výrok o nákladech odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyně se svým odvoláním nebyla úspěšná, byla by tak dána její povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému. Účastníku však přísluší právo na náhradu jen účelně vynaložených nákladů řízení. Pokud žalovaný požadoval přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení za podání vyjádření k odvolání žalobkyně, pak uvedené podání, které de facto obsahuje pouze citaci nosných právních závěrů Stanoviska Pléna Ústavního soudu, z něhož prvostupňový soud vycházel a jehož aplikaci žalobkyně v odvolání nijak nezpochybňovala, aniž by jakkoliv blíže bylo ve vyjádření reagováno na konkrétní odvolací námitku uplatněnou žalobkyní, tj. v čem podle žalobkyně spočívají zvláštní důvody pro přiznání jí nákladů řízení, když popisovala z pohledu žalobkyně, v čem spočívalo jednání žalovaného, které považovala za obstrukční. Odvolací soud proto pro absenci konkrétní reakce na odvolací námitky žalobkyně nepovažuje uvedené podání žalovaného za účelně vynaložený náklad. Proto o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.