13 Co 466/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B žaloba o zaplacení 14 800,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Domažlice ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 C 40/2025-45

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výrocích I a III, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 800,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % p. a. ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobní návrh v části na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 2,5 % p. a. z částky 14 800,50 Kč za dobu od 7. 5. 2025 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 007,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce (výrok III). Platební povinnost žalovaného vyplývá z uzavřené smlouvy mezi účastníky ze dne 22. 6. 2023 o vypořádání majetkových vztahů a bydlení pro dobu po rozvodu jejich manželství, kdy v článku IV, bodu 5, se žalovaný zavázal platit žalobkyni polovinu skutečně prokázaného nákladu na nájemné a skutečně spotřebovaných energií v novém bydlení, a to do 31. 7. 2030, nedohodnou-li se účastníci písemně jinak. Za žalované období od března do května 2025, tj. za tři měsíce, podle zjištění soudu, vznikl nárok žalobkyni na úhradu popsaných nákladů ve výši 14 800,50 Kč, jenž ze strany žalovaného nebyl uhrazen ani zčásti. Soud považoval uzavřenou dohodu za platně sjednanou, dostatečně obsahově určitou a srozumitelnou. Dohoda byla uzavřena pro nesporný rozvod, přičemž žalovaný podle ní plnil více než rok a hradil polovinu nákladů na nájemné a polovinu nákladů za spotřebované energie. Plnění žalovaným z uvedeného právního důvodu není zpochybňováno a dokazováním bylo postaveno najisto. Jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení, což žalovaný ani netvrdí. Podmínky sjednané smlouvy nebyly změněny, a pokud přestal žalovaný podle smlouvy plnit, jedná svévolně. Nákladový výrok vychází z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobkyně byl zjištěn jen v nepatrné části.

2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalovaný nesouhlas s výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žalovanému uložena platební povinnost k uhrazení požadovaného plnění, jak bylo uplatněno podanou žalobou, a k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení. Podle žalovaného není žaloba po právu, neboť žalobkyní odkazované smluvní ujednání je neplatné a nemůže založit závazek žalovaného k požadovanému plnění. Článek IV, bod 5 smlouvy, je tak neurčitý a nesrozumitelný, že po žalovaném nelze podle něho požadovat jakékoli plnění. Uvedená textace smlouvy nemá ani žádnou oporu v zákoně. Neexistuje refundace nákladů na bydlení, žalobkyně se v tomto článku zavázala, že po žalovaném nebude ničeho požadovat. Účastníci ve smlouvě také stvrdili, že vůči sobě nemají závazky z titulu společného bydlení. Účastníci dále konstatovali, že nemají k sobě vyživovací či příspěvkovou povinnost. Podle žalovaného jsou jednotlivá ustanovení smlouvy ve vzájemném rozporu a není možné je vykládat k tíži žalovaného. Pokud měl podle smlouvy žalovaný plnit, byl ve smlouvě zmíněný příspěvek na bydlení časově omezený, a to do doby rozvodu manželství nebo maximálně do osmnácti let syna účastníků. Žalovaný popřel, že ujednání o příspěvku na bydlení by mělo představovat kompenzaci za sjednání – v neprospěch žalobkyně – nižšího vypořádacího podílu ze společného jmění manželů. Dohoda o příspěvku na náhradu nákladů ve výši poloviny nájemného a skutečně spotřebovaných energií – vedle neurčitosti tohoto ujednání – je neplatná rovněž z důvodu, že v ní nebyly stanoveny hranice výše nájemného, jež by měl žalovaný platit žalobkyni. Takové plnění reálně závisí na počínání žalobkyně, jaké si zvolí bydlení a s jakými náklady, na jejichž úhradě by se měl podílet žalovaný podle sjednané smlouvy. Výše požadované náhrady je tak hypotetická, neurčitá a závislá jen na jednání žalobkyně, jež by mohlo být svévolné. Soud prvního stupně dospěl také ke zcela nesprávnému závěru o výši platby poloviny skutečně spotřebovaných energií, pokud ji ztotožňuje s úhradou poloviny záloh na energie, nikoli se skutečně vzniklými náklady za spotřebované energie. Pokud soud hovoří o zavedené praxi takto hrazeného plnění, což neodpovídá postupu sjednanému ve smlouvě, a tento postup akceptuje, nepřípustně tak dotváří obsah smlouvy k tomuto způsobu plnění. Soud pak chybně pominul, že spotřeba energií by se měla týkat pouze žalobkyně, nikoli tří osob, jak jsou uvedeny v evidenčním listu. Napadeným rozsudkem přisouzená náhrada nákladů žalobkyni je podle žalovaného nepřiměřená a bez opory v zákoně. S uvedenou argumentací navrhl žalovaný změnu napadeného rozsudku na zamítnutí žaloby a přiznání mu náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně, jež se ztotožnila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhla jeho potvrzení a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od žalovaného, považuje sjednanou smlouvu za platně uzavřenou, neboť smlouva je naprosto určitá a srozumitelná. Smlouva byla připravována dřívější advokátkou žalovaného, ten podle ní plnil sjednané plnění žalobkyni, proto je absurdní stanovisko, že žalovaný neznal obsah smlouvy, respektive smlouvě pro neurčitost nerozuměl. V celém průběhu posuzovaného vztahu, žalobkyně nikterak nezneužila ujednání smlouvy, nechovala se svévolně, když realizuje nájem v městském bytě, s nízkou úhradou platby nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a po projednání věci, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (§ 574 občanského zákoníku). Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní, a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

6. Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu, včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje, mimo jiné, ustanovení § 580, § 588 občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

7. Smlouva, od níž je odvozován posuzovaný právní vztah, byla uzavřena 22. 6. 2023 a sledovala vypořádání majetkových vztahů a bydlení účastníků pro dobu po rozvodu manželství. Smlouva je zcela určitá a srozumitelná, jsou v ní jasně pojmenovány závazky, které strany přejímají a práva, která jim vznikají. Obsah smlouvy je výrazem smluvní volnosti účastníků, autonomie jejich vůle, jež ve shodě byla jimi zachycena ve smlouvě. Vypořádání jejich poměrů po rozvodu, bylo jen věcí dohody účastníků, kteří mohli provést i tzv. širší vypořádání, tj. nad rámec společných práv spojených s režimem uzavřeného manželství. Je nespornou skutečností, že posuzovaná smlouva byla koncipována tehdejší právní zástupkyní žalovaného, který naprosto jasně věděl, co je jejím obsahem. Dohodu o vypořádání poměrů hodlali uzavřít oba účastníci v souvislosti s provedením rozvodu, její obsah a projevená vůle tomu odpovídá, přičemž je zřejmé, že účastníci s ní neměli problém, pokud se jí dlouhodobě řídili. Smlouva byla využita v rozvodovém řízení. Účastníci byli pravomocně rozvedeni rozsudkem Okresního soudu Domažlice ze dne 4. 10. 2023, č. j. 20 C 269/2023-27, a žalobkyně se odstěhovala z bytu v , adresa, již v srpnu 2023, přičemž žalovaný od září 2023 plnil obsah smlouvy, včetně ujednání, jež bylo vtěleno do článku IV, bodu 5, v němž se zavázal, že bude – po přestěhování žalobkyně ze společné rodinné domácnosti v , adresa, – platit žalobkyni polovinu skutečně prokázaného nájemného a skutečně spotřebovaných energií v novém bydlení, a to do 31. 7. 2030, nedohodnou-li se písemně účastníci jinak. Žalovaný plnil uvedený závazek do února 2025 včetně. Popsané skutečnosti vylučují opodstatněnost tvrzení žalovaného, že posuzované ustanovení smlouvy bylo pro něho neurčité, nesrozumitelné, tudíž neplatné, a že nevěděl, co je jeho obsahem. Platby v uvedeném rozsahu účastníci řízení potvrdili a tyto jsou prokazatelné i výpisy z bankovních účtů. Ke změně obsahu smlouvy nedošlo, muselo by se tak stát v písemné formě, což nebylo ani tvrzeno.

8. Doba, po kterou mělo být předmětné plnění poskytováno, je ve smlouvě jednoznačně stanovena do 31. 7. 2030, tj. způsobem nepřipouštějícím jiný výklad. Existence závazku nebyla vázána na poměry účastníků, ke změně jeho obsahu nemohlo dojít samotnou změnou těchto poměrů, ledaže by se účastníci dohodli jinak. K zániku závazku nemohlo dojít ani na základě skutečností tvrzených žalovaným (časové omezení příspěvku na bydlení do doby rozvodu manželství nebo nabytí osmnácti let věku syna účastníků), neboť ty neměly oporu ve sjednané smlouvě. Změna obsahu smlouvy nebyla tvrzena, a tudíž nebyla prokázána. Pokud přestal plnit žalovaný od března 2025 předmětný závazek, ačkoli žalobkyně v souladu se smlouvou dokládala opodstatněnost a přetrvávání nároku předkládáním podkladů ohledně nákladů jí vynaložených na bydlení a spotřebu energií (uvedená skutečnost není sporována), lze hodnotit jednání žalovaného jako svévolné. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o ukončení této povinnosti žalovaného z vypořádání společného jmění manželů, proto měl žalovaný předmětnou povinnost ve vztahu k žalobkyni plnit i v měsících březnu až květnu 2025, ohledně nichž se týká peněžité plnění z uplatněné žaloby.

9. Nelze se ztotožnit ani s námitkou žalovaného, že sjednané plnění podle bodu 5, článku IV smlouvy, je neurčité, pokud účastníci v tomto ujednání nestanovili limity výše nájemného v novém bytě žalobkyně, na němž by se úhradou měl podílet žalovaný. Je pravdou, že výše náhrady souvisela se skutečností, kterou nemohl žalovaný ovlivnit, neboť ta závisela na postupu žalobkyně, tedy na tom, jaký si (kvalitativně) pronajme byt, respektive, jaké budou náklady za jeho užívání. Nicméně dovolat se neplatnosti tohoto ujednání by bylo nemravné, neboť k němu účastníci přistoupili chtěně, s jasným záměrem vypořádání jejich majetkových a bytových poměrů po rozvodu manželství, přičemž se žalobkyně zavázala opustit společně užívaný byt neprodleně, což také učinila. Nelze pak přehlédnout ani vazbu na další (širší) vypořádání majetkových vztahů účastníků. Z ničeho nevyplývá, že by počínání žalobkyně při sjednání předmětného závazku žalovaného, bylo účelové, nepřiměřené, případně odporující dobrým mravům. Odvolací soud je naopak toho názoru, že řešená práva a povinnosti, jak vyplývají z posuzované smlouvy, byla vyvážená. Jinak, oproti nyní předestřenému stanovisku žalovaného, je zjevné, že tento byl s přijatým závazkem srozuměn, smlouva byla koncipována především jeho právní zástupkyní, cíleně pro potřebu rozvodu a úpravu poměrů účastníků na dobu po rozvodu jejich manželství (smlouva byla provedena k důkazu v rozvodovém řízení) a žalovaný se obsahem této smlouvy ze dne 22. 6. 2023 řídil a plnil podle ní až do února 2025 včetně. Postoj žalovaného, kromě již výše uvedených skutečností, jasně vypovídá o tom, že smlouva odpovídala projevené vůli účastníků, byla jimi plně akceptovaná, využita a obsahově pro ně byla srozumitelná a určitá. Podstatou takového postupu bylo nastavení režimu a jistoty v poměrech účastníků po rozvodu jejich manželství, vypořádání majetkových a bytových poměrů, zajištění důvěry a legitimního očekávání, že i do budoucna lze z této úpravy vycházet a považovat ji za základ dalšího uspořádání poměrů účastníků v následném jejich životě. Lze připustit, že smluvní volnost nemůže být bezbřehá, a proto má také svůj limit v tom, že se ujednání smlouvy nesmí příčit dobrým mravům nebo odporovat zákonu. Nic takového v posuzovaném případě nebylo zjištěno, jak při uzavírání smlouvy (výklad k tomuto již je obsažen v odůvodnění tohoto rozhodnutí), tak ani v době následné. Žalobkyně v době rozhodné, respektive od srpna 2024, užívala nájemní (městský) byt 2 + 1 v , Anonymizováno, , s poměrně nízkým nájemným ve výši 4 019 Kč měsíčně (evidenční list platný od 1. 7. 2024), platby za služby (dodávku tepla, teplé vody, vodné, stočné, za odebranou energii ve společných prostorách v domě a společnou televizní anténu) činily 3 848 Kč měsíčně, tj. platební povinnost žalobkyně v součtu činila 7 867 Kč měsíčně, bez úhrady odebrané elektrické energie. Uvedený stav trval po celé žalované období. Nelze proto, k žalobou uplatněnému nároku, namítat rozpor požadované náhrady nákladů za bydlení a spotřebované energie, podle smlouvy účastníky uzavřené, s dobrými mravy či je považovat za odporující zákonu. Nájemné hrazené žalobkyní nebylo v částkách zásadně přesahujících tržní nájemné.

10. Pokud jde o vyčíslení projednávaného nároku, odvolací soud je přepočetl a zjistil, že je věcně správné. Ostatně, žalovaný vyčíslení nároku nikterak nerozporuje, a ani netvrdí, že by v posuzované době plnil cokoli na uspokojení nároku žalobkyně. Za uvedeného stavu, odvolací soud odkazuje na věcně správné odůvodnění napadeného rozsudku. Výše nároku je podložena listinnými důkazy, které jsou obsahem spisu.

11. Pakliže žalovaný namítl, že nehodlá hradit „skutečně spotřebované energie v bytě žalobkyně“ ve vztahu ke dvěma dalším osobám, jak jsou uvedeny v evidenčním listu, nutno podotknout, že se jedná o společné děti účastníků (, Anonymizováno, , narozenou , datum, a , Anonymizováno, , narozeného , datum, ), které v době rozhodné byly nezletilé, přičemž lze usuzovat, že i na ně se v tomto ohledu vztahovala sjednaná dohoda. Při jejím uzavření bylo totiž zřejmé, že se také budou zdržovat v domácnosti žalobkyně (matky), jako osoby odkázané na ni výživou a zabezpečováním jejich potřeb. Odvolací soud jinak rovněž odmítá poskytnout ochranu tvrzenému požadavku žalovaného, neboť odporuje obecné zásadě spravedlivého uspořádání poměrů účastníků a je v konečném důsledku v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 a § 3 odst. 3 občanského zákoníku). Přisouzené plnění za služby spojené s užíváním bytu a za spotřebované energie má oporu ve sjednané smlouvě, je podloženo listinnými důkazy, jež žalobkyně založila do spisu, přičemž toto plnění není v žádném případě nepřiměřené.

12. Ustanovení smlouvy nejsou ve vzájemném rozporu a jejich výklad soudem prvního stupně je zcela správný, a tvrzení, o provedeném výkladu smlouvy v neprospěch žalovaného, je neopodstatněné. Platební povinnost žalovaného podle bodu 5, článku IV, je naprosto jasná, přičemž znění tohoto ujednání není nijak v rozporu s dalším obsahem smlouvy. Pokud v bodu 4, článku IV smlouvy, účastníci stvrdili, že ke dni podpisu smlouvy nemají vůči sobě žádných pohledávek ani závazků – tak – jak je výslovně dále uvedeno, jen z titulu společného bydlení v (dříve) rodinné domácnosti na adrese , adresa, . Posledně zmiňované ujednání se netýká povinnosti žalovaného, jíž na sebe výslovně převzal v bodu 5, článku IV smlouvy, v podobě závazku hradit žalobkyni polovinu skutečně prokázané platby na nájemné a na skutečně spotřebované energie. Ani článek V smlouvy nic nemění na posuzované povinnosti žalovaného, když v něm užitý text, že „účastníci smlouvy výslovně prohlašují, že pro dobu po rozvodu vůči sobě navzájem neuplatňují nijaké příspěvkové povinnosti“ se zcela zjevně týká případných dalších nepojmenovaných povinností, nad rámec těch, které jsou uvedeny ve sjednané smlouvě. Bod 3, článku IV smlouvy, pak vyjadřuje, že žalobkyně nežádá finanční náhradu v souvislosti s vlastním zajištěním bytu, po opuštění dříve společného bydlení v Draženově, tento článek se však nijak netýká náhrady nákladů za nájem a spotřebované energie v „novém bytě“ žalobkyně.

13. Článek IV smlouvy výslovně neupravoval způsob prokazování vynaložených nákladů a jejich úhrady, proto bylo věcí účastníků, jak v tomto směru budou postupovat. Na základě jejich svobodné vůle byla smlouva, ohledně bodu 5, článku IV, bezproblémově naplňována. Zavedená praxe byla účastníky akceptována, přičemž podstatnou je ta skutečnost, že žalovaným poskytované plnění skutečně odpovídalo jeho smluvně upravené platební povinnosti. Pokud po celkovém vyúčtování spotřebovaných služeb a energií byl zjištěn nějaký přeplatek ze strany žalovaného, byl prokazatelně žalobkyní neprodleně vyrovnán, což také potvrzují v řízení provedené důkazy. Do března 2025 neměl žalovaný nedoplatek či existující přeplatek z projednávané platební povinnosti. Z uvedeného nelze cokoli vyvozovat, z hlediska platnosti posuzovaného ujednání.

14. Veden těmito důvody, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil v napadené části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonný.

15. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni byla proti žalovanému přiznána jejich náhrada ve výši 2 601,50 Kč, jež sestává z náhrady odměny za její právní zastoupení advokátem podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za jeden úkon právní služby ve výši 1 700 Kč, z náhrady režijního paušálu 450 Kč a z náhrady 21 % DPH z tohoto plnění 451,50 Kč, což v celkovém úhrnu představuje částku 2 601,50 Kč. Ke splnění této platební povinnosti byla žalovanému stanovena lhůta tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.