13 Co 480/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované Škachovou sídlem Adresa opatrovnice o zaplacení 3 724 514 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 8. 2025, č. j. 11 C 277/2019-322

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích II, III a VI, potvrzuje.

II. Ve výroku V se rozsudek soudu prvního stupně ruší.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 59 847,37 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení o 1 409 Kč s úroky z prodlení 10 % ročně z 1 409 Kč, 1,95 % ročně z 3 723 105 Kč, vždy od 2. 8. 2019 do zaplacení (výrok I). Žalované uložil povinna zaplatit žalobkyni 3 723 105 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 2. 8. 2019 do zaplacení (výrok II). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III). Konstatoval, že zástupkyni žalované budou Českou republikou ze soudního účtu zaplaceny náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok IV). Dále žalované uložil povinnost nahradit České republice prostřednictvím zdejšího soudu náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok V) a povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 200 155,50 Kč (výrok VI).

2. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 3 724 514 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že žalovaná, která od září 2009 do srpna 2012 působila jako ředitelka žalobkyně, způsobila žalobkyni škodu, neboť v době od ledna 2010 do srpna 2012 úmyslně navyšovala počty žáků tak, že vykazovala fiktivní žáky, na základě čehož došlo k neoprávněnému čerpání dotace ze státního rozpočtu. Tímto svým jednáním porušila rozpočtovou kázeň a legislativní a právní odbor , adresa, kraje vydal platební výměr č. , Anonymizováno, , č. j. , Anonymizováno, , ze dne 23. 1. 2017 ve výši 1 372 185 Kč a platební výměr č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. j. , Anonymizováno, , ze dne 27. 9. 2017 ve výši 137 218 Kč za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a úrok za posečkání s úhradou penále za prodlení s odvodem ve výši 25 175 Kč. Celkem tedy žalobkyni za tato opatření vznikla škoda ve výši 1 534 578 Kč. Částku 1 372 185 Kč uhradila žalobkyně ve splátkách ze dne 22. 6. 2015 ve výši 873 013 Kč a ze dne 8. 3. 2017 ve výši 499 172 Kč a částky 137 218 Kč a 25 175 Kč byly uhrazeny 10. 10. 2017. Částka 1 534 578 Kč tak představuje „sekundární nárok na náhradu škody“, který vznikl žalobkyni v důsledku jednání žalované jako dodatečná daňová povinnost. Žalovaná dále vykazovala, že je u žalobkyně zaměstnaná paní , jméno FO, , ačkoliv jí bylo známo, že tato ukončila pracovní poměr v roce 2006 a pro žalobkyni dále nepracovala, a vykazovala smyšlené údaje o odpracovaných hodinách, na základě kterých následně vyplácela v hotovosti údajnou mzdu této zaměstnankyně, a takto vyplacené částky si vždy v plné výši ponechala pro vlastní potřebu, čímž způsobila žalobkyni škodu ve výši 619 648 Kč a dále škodu ve výši 415 299 Kč vzniklou úhradou odvodů z fiktivního pracovního poměru paní , jméno FO, . Žalovaná dále vykazovala u zaměstnankyně , jméno FO, jiné počty odpracovaných hodin a vyplácené čisté mzdy, než ve skutečnosti vydala, a rozdíl mezi skutečně vyplacenou mzdou a vykázanou mzdou si ponechala, čímž způsobila žalobkyni škodu ve výši 1 154 989 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byla žalovaná za uvedená jednání uznána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. S výjimkou dílčího nároku na náhradu škody, jenž není předmětem tohoto řízení, byla žalobkyně v trestním řízení odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 11 C 277/2019-169, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Vyšel ze zjištění, že z protokolu č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výsledku veřejnosprávní kontroly provedené v době od 29. 1. do 7. 2. 2013, který převzal , tituly před jménem, , jméno FO, pověřený řízením žalobkyně dne 18. 3. 2013, vedení školy vědělo, že předchozí ředitelka nadhodnocovala počty žáků a že tím mohla navýšit rozpočet školy a disponovat finančními prostředky, a že žalobkyně věděla už v březnu 2013, že ji žalovaná dlouhodobě úmyslně poškozovala, nadhodnocovala platové dekrety a nadhodnocovala počty žáků, aby mohla zvýšit rozpočet školy. Soud prvního stupně dovodil, že už v březnu 2013 žalobkyně mohla své právo uplatnit připojením se k trestnímu stíhání. Učinila tak ale až 17. 4. 2015, trestní řízení pravomocně skončilo 26. 10. 2018 a žalobu žalobkyně podala až 14. 8. 2019, tedy po uplynutí 9 měsíců a 19 dnů. Soud prvního stupně konstatoval, že připojení se žalobkyně k trestnímu řízení bylo způsobilé stavět běh promlčecí doby, avšak dospěl k závěru, že na dobu před připojením, tj. do 17. 4. 2015, zbývá 14 měsíců a 11 dnů, z čehož vyplývá datum 6. 2. 2014 a jestliže tedy žalobkyně věděla, že jí byla způsobena škoda, a věděla, kdo za ni odpovídá, dříve než 6. 2. 2014, je její nárok podle ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zcela promlčen.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 13 Co 308/2023-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta z důvodu promlčení žaloba co do částky 1 534 578 Kč a ve zbývajícím rozsahu výroku I, tj. co do částky 2 189 936 Kč a příslušenství z částky 3 724 514 Kč, a dále ve výroku II o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co zopakoval a doplnil dokazování, shledal správným závěr soudu prvního stupně, že připojení se žalobkyně k trestnímu řízení ze dne 17. 4. 2015 lze pokládat ve vztahu ke všem uplatněným nárokům za řádné a že od připojení se žalobkyně k trestnímu řízení až do pravomocného skončení trestního řízení dne 26. 10. 2018 byla promlčecí doba přerušena podle ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dále přisvědčil soudu prvního stupně potud, že po započtení doby, která proběhla od pravomocného skončení trestního řízení do podání žaloby v projednávané věci (14. 8. 2019) v délce 9 měsíců a 19 dnů, připadá na dobu před připojením se žalobkyně k trestnímu řízení dne 17. 4. 2015 z dvouleté promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku 14 měsíců a 11 dnů, tzn., bylo-li by prokázáno, že žalobkyně věděla, že jí byla způsobena škoda a kdo za ni odpovídá, dříve než 6. 2. 2014, pak uplatnila žalovaná námitku promlčení důvodně. Ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé vykazováním fiktivních žáků však odvolací soud dovodil, že z protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly provedené Městským úřadem města , adresa, č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , od něhož dovozoval počátek běhu promlčecí doby soud prvního stupně, nelze seznat, v jakém rozsahu a za jaké období žalobkyni škoda vznikla, avšak že takový závěr přesvědčivě vyplývá z protokolu o veřejnoprávní kontrole č. j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, provedené , adresa, inspektorátem , právnická osoba, podepsaného ředitelem žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, dne 13. 5. 2013. Z tohoto protokolu odvolací soud vzal za prokázané, že u žalobkyně proběhla v období od 11. 3. do 12. 4. 2013 kontrola z podnětu Policie České republiky zaměřená na přijetí finančních prostředků ze státního rozpočtu poskytnutých dle ustanovení školského zákona na výuku žáků ve školních letech 2009/2010, 2010/2011, 2011/2012 a že kontrolou dostupné dokumentace bylo zjištěno, že škola obdržela v letech 2010, 2011, 2012 finanční prostředky ze státního rozpočtu v neoprávněné výši, než na jaké jí vznikl podle zjištěné skutečnosti nárok, neboť škola vykázala údaje o počtu žáků nepravdivě a neoprávněně přijala finanční prostředky ze státního rozpočtu v tehdy odhadované výši 1 644 265 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedeného protokolu tedy seznala žalobkyně již před rozhodným datem 6. 2. 2014 rozsah škody způsobené navyšováním rozpočtu žalobkyně o prostředky na fiktivní žáky a v té době již věděla také, že za tuto škodu odpovídá žalovaná, a že nárok žalobkyně na náhradu předmětné škody je tudíž promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku. Ve vztahu ke zbývajícím nárokům pak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se nezabýval právně relevantní otázkou, kdy žalobkyně získala povědomost o vzniku a rozsahu škody, nýbrž pouze odkázal na protokol o veřejnosprávní kontrole provedené Městským úřadem města , adresa, , který s předmětnými nároky nesouvisel. Závěr soudu prvního stupně o promlčení těchto zbývajících nároků proto odvolací soud posoudil jako předčasný, a proto ve vztahu k těmto nárokům rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I podala žalobkyně dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č.j. 21 Cdo 3398/2024-263 ze dne 30.4. 2025, kdy shledal dovolání žalobkyně důvodným a rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně v té části, jež byla odvolacím soudem potvrzena, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil za nesprávný postup, pokud soudu prvního stupně i odvolací při posuzování, zda je nárok promlčen, zjišťovaly, kdy se žalobkyně dozvěděla o rozsahu škody způsobené navyšováním počtu žáků žalovanou. Vyložil, že samotným navyšováním rozpočtu žalobkyně o prostředky na fiktivní žáky ke škodě na straně žalobkyně nedošlo, neboť tím nenastalo snížení jejího majetku. Nejvyšší soud konstatoval, že škoda mohla žalobkyni vzniknout až teprve skutečným zmenšením jejího majetku v důsledku vlastního zaplacení dodatečné daňové povinnosti Krajskému úřadu , adresa, kraje na základě shora specifikovaných platebních výměrů. Až po jejich zaplacení tedy mohla žalobkyně žalovat žalovanou jako svého někdejšího zaměstnance o náhradu škody. Dále Nejvyšší soud vytkl soudu prvního stupně i odvolacímu, že se při posuzování běhu promlčecí doby nezabývaly otázkou, zda lhůta, v níž žalobkyně po skončení trestního řízení podala žalobu, jíž zahájila toto řízení o náhradu škody, byla přiměřená. Vyložil, že podá-li poškozený po skončení trestního řízení civilní žalobu v přiměřené lhůtě, doba mezi právní mocí trestního rozsudku a podáním žaloby se nezapočítává do běhu promlčecí doby a kryje ji také stavění lhůty podle ust. § 112 obč. zák. Do běhu promlčecí lhůty se časový úsek mezi pravomocným skončením trestního řízení a podáním žaloby započítává, jen pokud civilní řízení není s ohledem na konkrétní okolnosti případu zahájeno po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího o tom, že je promlčen nárok žalobkyně na náhradu škody, jež spočívá ve splnění dodatečné daňové povinnosti, kterou musela žalobkyně v důsledku trestné činnosti žalované zaplatit, nemůže obstát. S tímto zdůvodněním tedy dotčený výrok zrušil, stejně jako výrok soudu prvního stupně, který byl tímto výrokem potvrzen.

6. Soud prvního stupně po kasaci jeho předchozího rozhodnutí zčásti odvolacím soudem a zčásti Nejvyšším soudem nařídil ve věci jediné jednání, při němž z důvodu změny senátu zopakoval všechny podstatné listinné důkazy, zejména podstatný obsah trestních spisů týkajících se trestné činnosti žalované a rozhodl tak, že žalobě s výjimkou částky 1 409 Kč s příslušenstvím, pro niž řízení zastavil, vyhověl. Soud prvního stupně vzal potvrzením Krajského úřadu , adresa, kraje, odboru legislativního a právního, za prokázané, že žalobkyně uhradila druhotnou daňovou povinnost, která jí byla stanovena v důsledku dotačního deliktu, jež byl následkem jednáním žalované spočívajícím v navyšování počtu žáků, v částce 1 534 578 Kč platbami realizovanými v období od 22. 6. 2015 do 10. 10. 2017. Nárok na náhradu této škody pak žalobkyni přiznal se zdůvodněním, že žalovaná za vznik této platební povinnosti žalované odpovídá, neboť vznikla v příčinné souvislosti s její trestnou činností, přičemž nárok nemůže být promlčen, neboť vznikla-li žalobkyni škoda až když daňovou povinnost zaplatila, tak jí škoda vznikla až poté, kdy se připojila do adhezního řízení dne 17. 4. 2015. Toto připojení již odvolací soud v předchozím rozhodnutí posoudil závazně jako řádné. Po dobu probíhajícího trestního řízení došlo ke stavění promlčecí doby. Trestní řízení skončilo 26. 10. 2018, a protože žaloba byla podána 14. 8. 2019, nemohlo k promlčení nároku dojít, a to ani pokud by doba mezi právní mocí rozsudku v trestním řízení a podáním žaloby v tomto řízení o náhradu škody, nebyla přiměřená. Soud prvního stupně však v posuzovaném případě shledal dobu mezi právní mocí rozsudku v trestním řízení a podáním žaloby přiměřenou, a to s ohledem na složitost případu i to, že žalovaná velmi ztížila žalobkyni dokazování škody tím, že nespolupracovala, nepředkládala potřebné podklady, ztratily se počítačové záznamy apod.

7. Co se týče škody způsobené tím, že žalovaná fiktivně vykazovala úvazek paní , jméno FO, , jméno FO, a její mzdu si ponechávala pro svou potřebu, soud prvního stupně, pokud šlo o samotnou mzdu, vyšel z výše škody, jak byla zjištěna v trestním řízení, tedy z částky 619 612 Kč. Škoda byla žalobkyni dále způsobena i tím, že v souvislosti s tímto fiktivním pracovním poměrem uhradila za paní , jméno FO, , jméno FO, i zákonné odvody na zdravotní, sociální a daň v souhrnné výši 431 321Kč. Od této škody soud prvního stupně odečetl zjištěný vrácený přeplatek na zdravotním pojištění v částce 17 395 Kč. Co se týče výše škody způsobené navyšováním mzdy zaměstnankyně , jméno FO, , vyšel soud prvního stupně ze zjištění, jež učinily orgány činné v trestním řízení vedeném s žalovanou, a to z částky 1 154 989 Kč. Ani nárok na náhradu škody spočívající v tom, že žalovaná fiktivně vykazovala a navyšovala u jmenovaných dvou zaměstnankyň úvazek a jejich mzdu si ponechávala, neposoudil soud prvního stupně jako promlčený. Přihlédl ke zjištění, že žalobkyně poslala 22. 9. 2014 policii výdajové pokladní doklady paní , jméno FO, , jméno FO, , zřejmě v souvislosti s tím zjistila nesrovnalosti i ohledně paní , jméno FO, , a konstatoval, že při absenci jiných významných zjištění lze tento den pokládat za okamžik nabytí povědomosti o přibližném rozsahu škody i o tom, kdo za ni odpovídá, spíše by tímto okamžikem ale měl být dle závěrů soudu prvního stupně až následný termín, kdy se žalobkyně seznámila s obsahem obžaloby proti žalované, v níž byl rozsah škody již řádně kvantifikován. I kdyby se vycházelo z toho, že lhůta běžela od 22. 9. 2014 do 17. 4. 2015, tedy do uplatnění škody v adhezním řízení, a poté od pravomocného skončení trestního řízení, tj. od 26. 10. 2018 do podání žaloby v tomto řízení, k promlčení dojít nemohlo. Co se týče zákonných odvodů na zdravotní, sociální a daň, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně o nich měla povědomost ve shodném okamžiku jako u mezd, a proto k promlčení také nedošlo. S tímto zdůvodněním soud prvního stupně žalobě vyhověl s výjimkou nepatrné části, pro niž ji žalobkyně vzala zpět a řízení bylo částečně zastaveno.

8. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě s výjimkou výroku I odvoláním. Namítala nekonzistentnost rozhodování soudu prvního stupně, nesouhlasila s tím, že se soud prvního stupně odklonil od prvotního zamítnutí žaloby. Má za to, že byla-li škoda způsobena zpronevěrou, pak škoda v takovém případě vzniká již v okamžiku, kdy si žalovaná finanční prostředky ponechala. Soudu prvního stupně vytýkala, že přesvědčivě nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody až prostřednictvím ředitele , jméno FO, , když žalobkyně o vzniku škody věděla dávno předtím, a to již v době, kdy škodu způsobila žalovaná jako její statutární orgán. Co se týče navyšování počtu žáků, pak prostředky, které takto škola získala, nejsou podle žalované škodou, neboť žalobkyně na jejich vyplacení z veřejného rozpočtu neměla nárok, a proto když je vracela, se její majetek nesnížil. Sankce za porušení rozpočtové kázně lze i podle žalované za vzniklou škodu pokládat. Každý z uvedených nároků, tedy jak nárok na náhradu škody spočívající v porušování povinnosti při správě majetku školy, tak i na náhradu škody v důsledku zpronevěry, představují podle žalované samostatný nárok, který se samostatně promlčuje. Soud prvního stupně podle ní pochybil, pokud takto nároky nerozlišil. Dále pak nesouhlasila žalovaná s tím, že žalobkyně po skončení trestního řízení pokračovala řádně a v přiměřené době ve vymáhání svého nároku na náhradu škody v civilním řízení. Podle žalované by o tom bylo možno uvažovat, podala-li by civilní žalobu v rámci týdnů, a nikoliv měsíců po skončení trestního řízení, zvláště, když mohla vycházet z podkladů, které připravily orgány činné v trestním řízení v rámci vyšetřování, což jí možnost uplatnit nároky významně zjednodušovalo. Navíc se žalobkyně mohla již při uplatnění svých nároků v adhezním řízení nechat právně zastoupit. Navrhovala, aby odvolací soudu rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované především namítala, že nelze souhlasit s tím, že jí nevznikla škoda navyšováním počtu žáků žalovanou. Pokud by jí finanční prostředky takto vzniklé zůstaly na účtu, nemusela by žádat zřizovatele o navýšení svého rozpočtu o část odvodů ve výši 1 534 578Kč. Dále nesouhlasila s tím, že měla získat povědomost o vzniklé škodě již v okamžiku, kdy ke škodě došlo, a to prostřednictvím samotné žalované jako statutárního orgánu, jak namítala žalovaná. Argumentovala tím, že tento obecný závěr se neprosadí, jsou-li zájmy statutárního orgánu v kolizi se zájmy právnické osoby, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním včetně předcházejícího řízení (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud pokládá ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobkyni vznikla tvrzená škoda nejen zpronevěrou finančních prostředků žalovanou, tedy v důsledku jejího jednání, kdy vyplácela fiktivní mzdové nároky , jméno FO, , jméno FO, a , jméno FO, , které si ponechávala pro vlastní potřebu, ale také v důsledku jednání, kdy úmyslně navyšovala počty žáků tak, že vykazovala fiktivní žáky, na základě čehož došlo k neoprávněnému čerpání dotace ze státního rozpočtu. V prvním případě bylo v trestním řízení výslovně prokázáno, že žalovaná ke škodě žalobkyně neoprávněně ve svůj prospěch vyvedla finanční prostředky z rozpočtu žalobkyně. V druhém případě pak bylo v trestním řízení prokázáno, že žalovaná porušila povinnost při správě majetku žalobkyně tím, že navýšené finanční prostředky čerpané na fiktivní žáky z rozpočtu, se žádným způsobem neprojevily např. v materiálním zabezpečení či vybavení školy, nebo např. formou odměn zaměstnancům školy. Přesto v obou případech byla žalobkyně nucena tyto prostředky, které z uvedených důvodů nebyly v rozpočtu školy nalezeny a škola z nich neměla prospěch, odvést zpět do veřejného rozpočtu. Odvodem dotčených prostředků do veřejného rozpočtu vznikla žalobkyni škoda ve smyslu ust. § 250 zák. práce v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností žalované jako ředitelky školy při plnění pracovních úkolů, kdy porušena byla povinnost žalované odpovídat za efektivní využívání svěřených hospodářských prostředků školy, dále povinnost ve smyslu ust. § 165 odst. 1 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, stanovit organizaci a podmínky provozu školy a zároveň její odpovědnost za použití finančních prostředků ze státního rozpočtu, když povinnost efektivně využívat svěřené hospodářské prostředky, resp. použít přidělené prostředky státního rozpočtu v souladu s účelem, na který byly přiděleny, resp. řádně hospodařit se svěřenými prostředky, vyplývá z ust. § 3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, z ust. § 165 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona a ust. §§ 301, 302 zák. práce.

12. Vlastní výše škody zjištěná soudem prvního stupně odpovídá provedeným listinným důkazům. Platebním výměrem Legislativního a právního odboru , adresa, kraje č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , ze dne 23. 1. 2017 bylo žalobkyni uloženo uhradit do veřejného rozpočtu 1 372 185 Kč a platebním výměrem č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , ze dne 27. 9. 2017 částku ve výši 137 218 Kč za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a úrok za posečkání s úhradou penále za prodlení s odvodem ve výši 25 175 Kč. Celkem tedy žalobkyni za tato opatření vznikla škoda ve výši 1 534 578 Kč. Co se týče výše škody vzniklé vykazováním fiktivních mzdových nároků , jméno FO, , v trestním řízení bylo zjištěno, že žalovaná odčerpala z rozpočtu školy neoprávněně a ponechala si pro vlastní potřebu prostředky ve výši 619 648 Kč a na povinných odvodech dále zaplatila 413 926 Kč a dále si ponechala neoprávněně finanční prostředky vykázané na zaměstnankyni , jméno FO, v celkové výši 1 154 989 Kč. V souhrnu tak soud prvního stupně dospěl k plně odpovídajícímu závěru o výši škody v částce 3 723 105 Kč.

13. Závěry soudu prvního stupně vztahující se k namítanému promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody korespondují se závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v kasačním rozhodnutí, podle něhož škoda vzniká teprve zmenšením majetku žalobkyně v důsledku zaplacení dluhu odpovídajícího pohledávce. Z tohoto pohledu vznikla škoda spočívající v dodatečné daňové povinnosti stanovené shora specifikovanými platebními výměry legislativního a právního odboru , adresa, kraje žalobkyni mezi 22. 6. 2015 a 10. 10. 2017, kdy odpovídající dluh zaplatila, tedy až po 17. 4. 2015, kdy se žalobkyně připojila v adhezním řízení s nárokem na náhradu škody. Odvolací soud již v předchozím rozhodnutí zhodnotil připojení se žalobkyně s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení jako řádné ve vztahu ke všem žalobkyním uplatněným nárokům, o něž jde v tomto řízení. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno 26. 10. 2018. Bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno 14. 8. 2019, nárok na náhradu škody odpovídající dodatečné daňové povinnosti tedy promlčen není. Také se závěry soudu prvního stupně o tom, že není promlčen nárok na náhradu škody, která žalobkyni vznikla zpronevěrou fiktivních mzdových prostředků odčerpaných žalovanou z rozpočtu školy na , jméno FO, , jméno FO, a , jméno FO, , se odvolací soud ztotožňuje. Z obsahu připojeného trestního spisu vyplývá, jak přiléhavě argumentuje soud prvního stupně, že žalobkyně zastala policii dne 22. 9. 2024 výdajové pokladní doklady paní , jméno FO, , jméno FO, a přitom zjistila nesrovnalosti i ohledně paní , jméno FO, , tedy k tomto dni musela mít alespoň v základních obrysech povědomost o rozsahu škody i o tom, kdo za ni odpovídá. Pokud tedy promlčecí lhůta běžela od 22. 9. 2024 do 17. 4. 2025, tedy do připojení se žalobkyně s nárokem na náhradu škody do adhezního řízení, a od 26. 10. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek o vině a trestu v trestním řízení vedeném proti žalované, do zahájení řízení v projednávané věci žalobou ze 14. 8. 2019, k promlčení dojít nemohlo. S argumentací žalované, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody v nikoliv nepřiměřené době po skončení trestního řízení, nemůže odvolací soud souhlasit, a to v podstatě z důvodů uváděných soudem prvního stupně. V posuzovaném případě skutečně nelze přehlédnout značnou složitost případu ani to, že žalovaná velmi ztížila žalobkyni dokazování škody.

14. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním včetně výroku o povinnosti žalované k úhradě nákladů řízení žalobkyni v částce následně uvedené v samostatném usnesení a výroku o povinnost žalované k úhradě soudního poplatku za řízení z důvodu, že žalobkyně byla v řízení osvobozena od soudního poplatku a poplatková povinnost za situace, kdy byla žalovaná v řízení neúspěšná, na ni přešla podle ust. § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný a zákonný potvrdil.

15. Jediná změna, k níž přistoupil odvolací soud ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, spočívá v tom, že odvolací soud tento rozsudek změnil podle ust. § 220 o. s. ř. potud, že zrušil výrok V, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit státu náklady řízení za její zastoupení opatrovníkem. Nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv. K naplnění tohoto postulátu přispívá též ustanovení opatrovníka účastníkovi, jehož pobyt není znám. Náklady na opatrovníka ustanoveného z důvodu neznámého pobytu nese stát bez práva na jejich náhradu od procesně neúspěšného opatrovníkem zastoupeného účastníka.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla ani v odvolacím řízení procesně úspěšná, a proto jí bylo uloženo hradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Ty spočívají v náhradě nákladů právního zastoupení žalobkyně za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě dle ust. § 7 a.t. v částce 23 220 Kč spolu se dvěma režijními paušály po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a.t. Dále má žalobkyně právo na náhradu cestovného za cestu jejího právního zástupce ze sídla jeho kanceláře na jednání před odvolacím soudem a zpět na trase , adresa, a zpět v délce 168,4 km, při ceně nafty dle vyhl. č. 573/2025 Sb. a sazbě základní náhrady 5,90 Kč dle téhož předpisu, celkem v částce 1 370,64 Kč. Za promeškaný čas právního zástupce žalobkyně na cestě k jednání před odvolacím soudem a zpět náleží žalobkyni náhrada dle ust. § 14 odst.3 a.t. za 5 započatých půlhodin po 150 Kč, celkem 750 Kč, to vše s DPH 21 %, tj. celkem 59 847,37 Kč. Úhradu těchto nákladů uložil soud žalované k rukám právního zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).