13 Co 5/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného bytem a sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vyklizení pozemku a odstranění stavby o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 C 358/2024-259 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 34 557,60 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalovaného odstranit stavbu – budovu s č. p. , hodnota, stojící na pozemku žalobkyně parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (výrok I) a o jeho povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).

2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném vyklizení shora označeného pozemku a odstranění stavby č. p. , hodnota, umístěné na tomto pozemku se zdůvodněním, že žalovaný jako soukromý zemědělec využívá budovu č. p. , hodnota, pro účely svého podnikání a se žalobkyní měl uzavřenou ústní formou smlouvu o pronájmu pozemku parc. č. , hodnota, na dobu neurčitou. Pozemek užíval ke skladování zemědělské techniky, strojů a materiálu. Protože však pozemek neudržoval, stejně jako svoji stavbu č. p. , hodnota, , rozhodla se žalobkyně nájem ukončit výpovědí. Žalovaný po uplynutí výpovědní doby přes její výzvy pozemek nevyklidil a stavbu č. p. , hodnota, neodstranil, a proto jí nezbylo než se domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku podle ust. § 1040 o. z. podanou žalobou. Podle tvrzení žalobkyně byli prvotně vlastníky pozemku i stavby její prarodiče, kteří byli donuceni odevzdat jej Agrokombinátu s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim. Otec žalobkyně nabyl posléze pozemek zpět v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Po něm ho pak zdědila žalobkyně. Pokud jde o stavbu č. p. , hodnota, , tu Agrokombinát s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim prodal kupní smlouvou ze dne 30. 8. 1990 rodičům žalovaného (bez pozemku parc. č. , hodnota, ). Současně Agrokombinát s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim přenechal pozemek parc. č. , hodnota, otci žalovaného , jméno FO, do dočasného užívání za pravidelnou úplatu. Tento vztah se s účinností velké novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, změnil na nájem. Dále sice bylo vydáno Okresním národním výborem v Karlových Varech rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. , hodnota, rodičům žalovaného do osobního užívání, ale to bylo rozhodnutí, které samo právo osobního užívání tohoto pozemku nezakládalo, toto rozhodnutí opravňovalo rodiče žalovaného k uzavření dohody s Agrokombinátem s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim o osobním užívání pozemku, kterou však rodiče žalovaného neuzavřeli. Když nabyl otec žalobkyně pozemek parc. č. , hodnota, v restituci, vstoupil ve vztahu k otci žalovaného do právního postavení pronajímatele z titulu nájemního vztahu, jež vznikl transformací práva dočasného užívání pozemku. Otec žalovaného , právnická osoba, zemřel dne 9. 7. 1917 a tím zanikl nájemní poměr, který mu vznikl transformací práva dočasného užívání pozemku. Přechod nájmu v důsledku úmrtí upravoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jen ve vztahu k bytům. Žalovaný jako dědic po otci začal po jeho smrti dál pozemek kontinuálně užívat a platil za něj žalobkyni každoročně nájemné. Podle tvrzení žalobkyně tak vznikl mezi účastníky konkludentně nájemní poměr k pozemku parc. č. , hodnota, na dobu neurčitou. Protože se pak žalovaný o pozemek nestaral a zanedbával péči o něj, žalobkyně mu nájem vypověděla v tříměsíční výpovědní době podle ust. § 2231 o. z., která uplynula 1. 11. 2024. Tím žalovanému zaniklo dočasné užívací právo k pozemku. Pozemek v současnosti užívá bez právního důvodu. Žalobkyně se domáhala vyklizení pozemku a zejména odstranění stavby s tím, že chce na pozemku zbudovat dva nové rekreační objekty.

3. Žalovaný po zahájení řízení pozemek vyklidil, potud bylo již řízení zastaveno. Nesouhlasil však s tím, že je povinen odstranit stavbu č. p. , hodnota, . Argumentoval tím, že žádný nájemní poměr s žalobkyní po smrti svého otce neuzavřel, že jí za užívání pozemku platil jen proto, aby na jeho straně nedocházelo k bezdůvodnému obohacení. Namítal, že stavba č. p. , hodnota, byla původně zřízena na parc. č. , hodnota, na základě časově neomezeného práva, což dovozoval ze zjištění, že historicky zde byl shodný vlastník pozemku a stavby, a tedy ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku je limitována stejnou úrovní ochrany vlastnického práva stavebníka, což má základ v absenci superficiální zásady v režimu starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé přípravné řízení a následně podrobné dokazování. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu vychází jeho právní posouzení z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, podle něhož „oprávněnost umístění stavby se posuzuje po celou dobu její existence; stavba tedy později v důsledku zániku práva mít stavbu na cizím pozemku může vlastnost oprávněnosti ztratit. Na tom nemění nic ani to, že původně mohla být vlastníkem pozemku a stavby jedna osoba“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otec žalovaného , právnická osoba, tím, že sjednal s Agrokombinátem s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim právo toliko dočasného užívání pozemku, jež se transformovalo na nájem, ač měl možnost k pozemku získat vztah trvalý (na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku), způsobil, že takto zaniklo z vůle vlastníka stavby č. p. , hodnota, právo trvalé povahy mít na předmětném pozemku parc. č. , hodnota, stavbu, které předtím vycházelo z jednoty vlastníka stavby a pozemku, na něž odkazuje strana žalovaná. Z uvedeného dovodil, že žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva, jež jí svědčí k pozemku parc. č. , hodnota, , a tudíž, že je žaloba důvodná. Ve vztahu k judikatuře, na níž stavěl svou obranu žalovaný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017), soud prvního stupně uzavřel, že sice obecně lze souhlasit se zásadou, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který byl vlastníkem pozemku v době výstavby, je ochrana obou vlastnických práv, tedy k pozemku i ke stavbě, rovnocenná. V daném případě však jde o to, že vlastník stavby svým vlastním rozhodnutím, resp. nekonáním, kdy konat mohl, změnil režim časově neomezeného práva užívání pozemku na časově omezené užívací právo, po jehož zániku nelze dovodit jiný závěr, než že užívá-li pozemek dále, činí tak bez právního důvodu. Dále zvažoval soud prvního stupně, zda nejsou dány na straně žalovaného konkrétní mimořádné důvody, z nichž by vyplýval zvlášť závažný zájem žalovaného na zachování stavby. Avšak po zjištění, že žalovaný stavbu ani pozemek neudržuje a má zde uskladněny převážně nepotřebné věci, takový zájem prokázaným neshledal. S tímto zdůvodněním tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl.

5. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Zopakoval, že odmítá právní závěry žalobkyně v tom smyslu, že mezi nimi byla konkludentně uzavřena smlouva o nájmu pozemku. Dále zopakoval že předmětná stavba byla zřízena původně s ohledem na shodného vlastníka pozemku a stavby, jako stavba na základě časově neomezeného práva. Namítal, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by prokázal něco jiného, a tedy ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku je limitovaná stejnou úrovní ochrany vlastnického práva stavebníka, a tedy odstranění stavby po něm nelze požadovat. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. změnu v podobě zamítnutí žaloby. Při jednání před odvolacím soudem pak zástupkyně žalovaného předložila písemné doplnění odvolání žalovaného, v němž ve své podstatě zrekapitulovala dosavadní argumentaci žalovaného, jak byla shrnuta. Nad její rámec namítala, že soud prvního stupně hodnotil dopady případného odstranění stavby nepřiměřeně zúženým způsobem, kdy dle názoru žalovaného svou úvahu fakticky omezil pouze na tržní hodnotu stavby, aniž by zohlednil další závažné následky, které by nařízení odstranění stavby pro žalovaného nevyhnutelně představovalo. Soud tak posoudil závažnost hrozící újmy izolovaně a neprovedl skutečné poměření všech relevantních okolností případu. Nevzal v úvahu, že vedle ztráty samotné stavby v hodnotě 1 150 000 Kč až 1 600 000 Kč, vyplývající ze znaleckých posudků, by žalovaný musel nést rovněž náklady spojené s demolicí objektu, likvidací stavebního odpadu a odvozem značného množství sutin historicky rozsáhlé stavby. Současně by žalovaný musel zajistit vyklizení objektu, přemístění zde uložených věcí a vybavení a v neposlední řadě obstarat náhradní prostory pro výkon své podnikatelské činnosti. Nařízení odstranění stavby by tak neznamenalo pouze ztrátu určité majetkové hodnoty, ale zásadní zásah do celé majetkové a podnikatelské sféry žalovaného. Ve svém souhrnu by proto důsledky odstranění stavby byly podstatně závažnější, než jak je hodnotil soud prvního stupně. Soudu prvního stupně dále žalovaný vyčítal, že při poměřování zájmů účastníků nevěnoval dostatečnou pozornost skutečnosti, že žalovaný nabyl vlastnické právo ke stavbě v dobré víře a po celou dobu jejího vlastnictví jednal v legitimním přesvědčení, že se jedná o stavbu zřízenou oprávněně, což podle žalovaného představuje argument ve prospěch zachování stavby. Žalovaný dále tvrdil, že žalobkyně se ještě před podáním žaloby pokoušela na stavebním úřadě iniciovat kroky vedoucí k oddělení a přepsání stodol tvořících součást budovy č. p. , hodnota, na svou osobu, a to přesto, že věděla, že tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného. Jednání žalobkyně bylo prošetřováno orgány činnými v trestním řízení. Teprve poté žalobkyně zaslala výpověď nájmu. Danou skutečnost pokládá za relevantní pro hodnocení souladu žaloby s dobrými mravy. Dále žalovaný namítal, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo závažnou procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednalo se o to, že žalovaný soudu prvního stupně oznámil ukončení zastoupení svým tehdejším právním zástupcem a současně požádal o odročení jednání. Soud prvního stupně však jeho žádost o odročení zamítl toliko s formálním odůvodněním, že se bývalý zástupce k jednání dostavil. Takový postup pokládá žalovaný za rozporný s požadavky spravedlivého procesu.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí. Trvala na tom, že platby od žalovaného po smrti jeho otce přijímala z titulu konkludentně uzavřené nájemní smlouvy. Poukazovala na to, že žalovaný platil úplatu za užívání pozemku ve shodné výši jako po dobu dvanácti let předtím jeho otec a poukazovala na jeho vyjádření ze dne 29. 1. 2025, v němž sám žalovaný uvedl, že hradil roční nájemné. Nicméně i pokud by mezi účastníky tento nájemní vztah neexistoval, pokládá za podstatné, že dočasný právní titul k pozemku (nájem) namísto titulu trvalého (vlastnictví) vznikl na základě svobodného rozhodnutí pana , jméno FO, , který měl možnost získat pozemek do trvalého užívání, avšak rozhodl se této možnosti nevyužít a namísto toho uzavřít s vlastníkem pozemku dohodu o dočasném užívání. Po tomto zjištění pokládá žalobkyně již za nepodstatné prokazovat dle jejího názoru ničím nepodložené tvrzení žalovaného o tom, že stavbu zřídil před více jak sto lety vlastník pozemku, neboť daná skutečnost již nemůže na výsledku věci nic změnit. Právní zástupce žalobkyně v reakci na doplnění odvolání žalobce písemným podáním předloženým jeho právní zástupkyní při odvolacím jednání nad rámec vyjádření k opakující se argumentaci žalovaného ve věci samé, poukázal ve vztahu k námitce žalovaného týkající se údajné vady v procesním postupu soudu prvního stupně, na skutečnost, že žalovaný byl při jednání před soudem prvního zastoupen svým předchozím zástupcem, který sice žalovanému vypověděl plnou moc, ale během nařízeného jednání ho ještě stále zastupoval v ochranné lhůtě podle ust. § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož je advokát povinen ještě 15 dní od zániku zastoupení činit neodkladné úkony, aby klient neutrpěl újmu na svých právech.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho také správné právní závěry. Vzhledem k uvedenému lze na přesvědčivé odůvodnění jeho rozsudku odkázat. K námitkám žalovaného uplatněným v odvolání, s nimiž se většinou již dostatečně vypořádal soud prvního stupně, lze pak uvést následující:

9. Odvolací soud se se nejprve zabýval námitkou žalovaného týkající se procesního postupu soudu prvního stupně při jednání nařízeném na 20. 10. 2025, při němž soud prvního stupně vynesl rozsudek ve věci samé, v reakci na ukončení právního zastoupení žalovaného jeho dřívějším právním zástupcem. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 11. 6. 2025 se konalo před soudem prvního stupně ústní jednání, jemuž byl žalovaný osobně přítomen a při němž byl zastoupen svým právním zástupcem , tituly před jménem, , adresa, , i. s. , tituly před jménem, , jméno FO, . V závěru tohoto jednání vzal žalovaný i jeho právní zástupkyně na vědomí termín odročeného jednání, které bylo nařízeno na 20. 10. 2025 v 9:00 hodin. Na jednání dne 20. 10. 2025 se žalovaný nedostavil. Přítomna byla v substituci jeho právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, . Ta v úvodu jednání sdělila, že žalovanému byla vypovězena plná moc dopisem ze dne 2. 10. 2025 a že žalovaný výpověď plné moci pravděpodobně již převzal, byť danou skutečnost nemá ověřenou, avšak že dosud neuplynula ochranná lhůta stanovená v ust. § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V průběhu jednání, a to v 9:39 hodin, obdržel soud prvního stupně od žalovaného email obsahující žádost o odročení ústního jednání, kterou žalovaný zdůvodnil tím, že minulý týden obdržel výpověď plné moci ze strany jeho tehdejšího právního zástupce. Odvolací soud po zvážení rozhodných skutečností dospěl k závěru, že námitka žalovaného, že nebyl při jednání před soudem prvního stupně řádně zastoupen, neobstojí. Lhůta podle § 20 odst. 6 zákona o advokacii nezačíná běžet od data sepsání výpovědi (2. 10. 2025), nýbrž od okamžiku, kdy byla výpověď zastoupenému doručena. Pakliže žalovaný sdělil emailem doručeným soudu prvního stupně dne 20. 10. 2025, že mu byla výpověď plné moci ze strany jeho právního zástupce doručena před týdnem, pak nemohla do 20. 10. 2025 ochranná lhůta v délce 15 dnů podle ust. § 20 odst. 6 zákona o advokacii uplynout. Soud prvního stupně dospěl k plně odpovídajícímu závěru, že důvod pro odročení jednání nebyl dán a že žalovaný byl při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 10. 2025 řádně zastoupen.

10. Ve věci samé se spor mezi účastníky vymezil v polemiku, zda lze ze samotné skutečnosti, že dle tvrzení žalovaného byl v době výstavby stavby č. p. , hodnota, na pozemku parc. č. , hodnota, shodný vlastník pozemku i stavby, bez dalšího dovozovat oprávněnost dotčené stavby, a proto nepřichází do úvahy její odstranění, přestože je v současnosti odlišný vlastník stavby i pozemku. Argumentace žalovaného stojí na východisku, že jednou vzniklé právo opravňující k vybudování stavby trvalého charakteru nemůže být nahrazeno právem dočasného charakteru (typicky nájemní vztah). Takový předpoklad je však v rozporu s judikaturou odkazovanou nejen žalobkyní (NS sp. zn. 22 Cdo 604/2013 z 28. 1. 2015), ale také samotným žalovaným v doplnění jeho odvolání, které předložil odvolacímu soudu při jednání dne 4. 6. 2026 (NS sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 z 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021-II z 16. 2. 2022, nebo sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 z 21. 10. 2014). Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, je zavádějící. Dané rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo situaci, kdy právní předchůdce žalobce – zemědělské družstvo – zřídilo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. oprávněnou stavbu na pozemcích, které byly později vydány v restituci na základě zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, žalovaným; stavba se tak ocitla na pozemcích žalovaných a žalobci, který ji za tohoto stavu koupil, nesvědčil žádný právní titul opravňující jej mít na cizím pozemku stavbu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce jako vlastník stavby odmítl s žalovanými uzavřít smlouvu o pronájmu pozemků a domáhal se proto přikázání pozemků do vlastnictví podle ust. § 1086 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud se v daném rozhodnutí zabýval posouzením otázky právního režimu vzájemného vztahu vlastníka stavby a vlastníka pozemku za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. z hlediska aplikace ust. § 135c o. z., či ust. § 1084 až § 1086 o. z. Žalobkyně se však svou žalobou domáhá ochrany vlastnického práva podle ust. § 1040 a násl. o. z.

11. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že zřídil-li vlastník pozemku před 1. 1. 2014, tj. před účinností o. z., stavbu na svém pozemku, pak se stavba v důsledku pouhé skutečnosti, že se později stane vlastníkem pozemku osoba odlišná od vlastníka stavby, nestane neoprávněnou, nýbrž vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit), jsou rovnocenná, navzájem si konkurující. To však neznamená, že je bez dalšího vyloučena změna titulu vlastníka stavby k užívání pozemku. Jednou vzniklé časově neomezené právo vlastníka stavby k pozemku, na němž stavba stojí, může být nahrazeno právem dočasného charakteru. V tom smyslu byla možnost nahrazení původního právního vztahu vztahem novým opakovaně potvrzena judikaturou Nejvyššího soudu, a to prostřednictvím privativní novace s odkazem na princip autonomie vůle stran (viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 604/2013, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021-II apod.).

12. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že předchůdce žalovaného, jeho otec , právnická osoba, , uzavřel dne 31. 8. 1990 s Agrokombinátem s.p. K. Vary – OZ Toužim smlouvu č. 321 o dočasném přenechání pozemku parc. č. , hodnota, do užívání. Tato smlouva představovala dočasný právní titul k tomu, aby , právnická osoba, mohl mít na pozemku umístěnu stavbu č. p. , hodnota, , což bylo v dohodě výslovně uvedeno. Soud prvního stupně přiléhavě vyložil, že vztah založený touto smlouvou se účinností velké novely občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. provedené zákonem č. 509/1991 Sb. ke dni 1. 1. 1992 transformoval na nájemní smlouvu. Smlouva o dočasném užívání pozemku se tak stala smlouvou o nájmu pozemku. V důsledku dané skutečnosti tak došlo k transformaci časově neomezeného práva vlastníka stavby k pozemku, jež mělo základ v historické jednotě vlastníka stavby a pozemku v době, kdy byla stavba zřízena, na časově omezené právo (nájem) vlastníka stavby k pozemku. Takto založené právo dočasného užívání pozemku parc. č. , hodnota, pak zaniklo smrtí otce žalovaného. Žalobkyni lze přisvědčit, že dále je již irelevantní, zda žalovaný po smrti otce užíval parc. č. , hodnota, od počátku, kdy zdědil nemovitost č. p. , hodnota, , bez právního důvodu, anebo na základě nájemní smlouvy, kterou mu žalobkyně posléze vypověděla. Dohoda o dočasném užívání pozemku, kterou uzavřel otec žalovaného, změnila časově neomezený titul vlastníka stavby k užívání pozemku na titul časově omezený, který smrtí otce žalovaného skončil. Dohoda o dočasném užívání pozemku uzavřená otcem žalovaného nemohla představovat dohodu o úplatě za užívání pozemku bez vlivu na původní právo stavby trvalého charakteru, jak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, namítal žalovaný. Z podstaty věci muselo být otci žalovaného zřejmé, že uzavřením této dohody nabývá toliko časově omezené právo pozemek užívat. Otec žalovaného nevyužil možnosti uzavřít s Agrokombinátem s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim dohodu o osobním užívání pozemku, přestože rodičům žalovaného bylo vydáno Okresním národním výborem v Karlových Varech rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. , hodnota, do osobního užívání. Proto k obnovení jednoty vlastníka stavby a pozemku již po uzavření dohody o dočasném užívání pozemku nikdy nedošlo. V kontextu výše uvedeného pokládá odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný užíval v době rozhodování soudu prvního stupně pozemek parc. č. , hodnota, bez právního důvodu, za plně odpovídající.

13. Soud prvního stupně věnoval dále odpovídající pozornost posouzení důsledků odstranění stavby, jež nařídil, do práv a poměrů žalovaného z hlediska proporcionality. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že odstranění stavby v daném případě bude pro žalovaného nákladné, avšak souhlasí se soudem prvního stupně, že daná skutečnost sama o sobě nemůže být důvodem zamítnutí žaloby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nemovitosti neudržuje, využívá je v zásadě jako skladiště, stavba i pozemek jsou ve velmi zanedbaném stavu. Závěr soudu prvního stupně, že žádné zvlášť závažné důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně a zachování budovy č. p. , hodnota, na jejím pozemku, nebyly prokázány, pokládá odvolací soud za odpovídající. Žalobkyně má právo pozemek užívat a v tom ji existence stavby ve vlastnictví žalovaného významně omezuje. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonný podle ust. § 219 o. s. ř. včetně odpovídajícího výroku o nákladech řízení potvrdil.O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto svědčí žalobkyni. Té vznikly v odvolacím řízení náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast právního zástupce na jednání před odvolacím soudem) po 10 300 Kč dle ust. § 8 odst. 1, § 7 a.t. (z tarifní hodnoty sporu stanovené z puncta 500 000 Kč odpovídající ceně pozemku parc. č. , hodnota, dle ocenění, jež nebylo mezi stranami sporné a vycházelo z ceny pozemku zjištěné v rámci dědického řízení o pozůstalosti po otci žalovaného , jméno FO, ) spolu s dvěma režijními paušály po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a.t. a dále jí náleží náhrada cestovních nákladů jejího právního zástupce v souvislosti s cestou z jeho kanceláře v , adresa, do , Anonymizováno, a zpět (165 km) osobním automobilem se spotřebou 6,9 l nafty/100 km při ceně paliva a sazbě základní náhrady dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. a náhrada za promeškaný čas právního zástupce na cestě dle ust. § 14 odst. 3 a. t.: 4 x 0,5 hod x 150 Kč, to vše spolu s DPH 21 %, celkem v částce 34 557,60 Kč. Náhrada těchto nákladů byla žalovanému uložena zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).