13 Co 699/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného Anonymizováno sídlem Adresa advokátky o zvýšení výživného o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 C 58/2024-74

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku I, III, V a VI, potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2024 ve výši 48 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, až do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 804,40 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o zvýšení výživného pro žalovaného stanoveného rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 13 P 48/2012-364, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 11 Co 265/2017-402, z částky 4 500 Kč měsíčně na 6 500 Kč měsíčně počínaje od 1. 1. 2023. Co do částky 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2024 žalobu zamítnul.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že od poslední úpravy výživného uplynulo více než 7 let. V době předcházející úpravy výživného bylo žalobci 16 let, navštěvoval , právnická osoba, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . V mezidobí byl žalobce od září 2021 přijat na , Anonymizováno, fakultu , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , kde stále studuje. V souvislosti s nástupem na vysokou školu se zvýšil rozsah jeho potřeb. Žalobce žije ve sdíleném bytě s dalšími studenty, za ten hradil spolu s poplatky na energie 3 861 Kč měsíčně, v současnosti již hradí 4 089 Kč měsíčně. Dále má náklady na stravu, které uvedl v částce 4 000 Kč měsíčně, na veřejnou dopravu do bydliště a po Plzni 600 Kč měsíčně, dále uvedl, že vynakládá na předplatné akademických zdrojů, deníků, pořízení knih 3 600 Kč měsíčně, za mobil a internet platí 850 Kč měsíčně, za volnočasové aktivity cca 1 500 Kč měsíčně. Celkem v součtu uvedl výdaje na své potřeby po nástupu na vysokou školu v částce zhruba 16 000 Kč měsíčně. Žalovaný se se žalobcem nestýká, nekomunikují spolu, nad rámec povinného výživného žalovaný žalobci ničím nepřispívá.

3. Žalovaný s návrhem na zvýšení výživného nesouhlasil. Argumentoval tím, že jeho majetkové poměry se od posledního rozhodování o výživném nezměnily.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci podrobné dokazování. Na straně žalobce shledal odůvodněnými všechny výdaje na běžné potřeby, které žalobce uvedl, toliko náklady na předplatné akademických zdrojů, deníků a pořízení knih v částce 3 600 Kč měsíčně posoudil jako nadhodnocené.

5. K majetkovým poměrům žalovaného bylo zjištěno, že stejně jako v době předchozího řízení o výživném provozuje obchod s cyklistickým zbožím v Chodově. V předchozím řízení o výživném zjišťoval soud jeho příjem z peněžních deníků, kde byly uvedeny částky, které si žalovaný vyplácel pro osobní potřebu. Tyto se v různých měsících roku lišily, ale v průměru činily přibližně 13 000 Kč měsíčně. Kromě toho vzal soud při předchozím rozhodování o výživném pro žalobce zřetel ke zjištění, že žalovaný vlastnil automobil (rok výroby 2000) a dvě závodní kola stará šest let. Žalovaný bydlel stejně jako v současnosti v družstevním bytě, za náklady na bydlení včetně energií vynakládal částku 4 800 Kč měsíčně.

6. V projednávané věci vycházel soud prvního stupně z daňového přiznání žalovaného za roky 2022 a 2023. Vzal za prokázané, že příjmy žalovaného činily kolem 650 000 Kč za rok, přičemž po odečtení výdajů žalovanému zbyla částka kolem 10 000 Kč. Z odborného vyjádření společnosti , právnická osoba, však vyplynulo, že žalovaný v daňovém přiznání přesouvá zisk z podnikání do zásob, a tudíž fakticky dosahuje příjmu kolem 50 000 Kč měsíčně. Na podkladě uvedených zjištění stanovil soud prvního stupně výživné pro žalobce odpovídající aktuálním možnostem žalovaného v částce 6 500 Kč měsíčně, kterou žalovanému uložil doplatit zpětně od 1. 1. 2023. Ve zbývající části, tj. pro 500 Kč od 1. 1. 2024 žalobu zamítl se zdůvodněním, že je třeba zohlednit, že žalovaný bude spolu s běžným výživným splácet i splátky dlužného výživného vzniklé v důsledku zvýšení.

7. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Přiznal, že potřeby syna v mezidobí od poslední úpravy výživného vzrostly, ale odpovídající by podle jeho názoru bylo navýšení výživného maximálně o 500 Kč měsíčně, na více nemá finanční prostředky. Podle daňového přiznání za rok 2023 činí jeho příjem cca 13 000 Kč měsíčně. Nesouhlasil s tzv. odborným vyjádřením společnosti , právnická osoba, , podle níž má dosahovat fakticky příjmu okolo 50 000 Kč měsíčně. Má za to, že se nejedná o odborné vyjádření, ale pouze o názor daňového poradce uvedený v e-mailu zaslaném právnímu zástupci žalobce, kdy tento daňový poradce neměl žádné relevantní informace o jeho podnikatelské činnosti. Namítal, že již přibližně dvacet let provozuje v místě svého bydliště prodej kol a cyklopříslušenství a opravnu jízdních kol. Věnuje se pouze této činnosti, nemá žádné koníčky ani zájmy. Žije skromně, příjem z podnikatelské činnosti mu stačí pouze na bydlení, stravu a další nezbytnosti. Podle jeho názoru by měl sám žalobce na své potřeby přispět, a to pravděpodobně brigádnickou či obdobnou činností. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce podal k odvolání žalovaného vyjádření. Namítal, že žalovaný zcela jistě nemá příjmy ve výši doložené daňovými přiznáními za roky 2022 a 2023, neboť ty by činily okolo 2 000 Kč měsíčně v roce 2023, a méně, než 1 000 Kč měsíčně v roce 2022. Navrhoval, aby žalovaný doložil peněžní deníky, neboť při určení výživného je nutno posoudit nezbytnost výdajových položek a je třeba rozlišit, zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možno dosáhnout zajištění dalšího výkonu podnikatelské činnosti, nebo zda jde již o výdaje, které směřují spíše k rozšiřování podnikatelské činnosti. Poukazoval na to, že žalovaný má vyživovací povinnost jen k němu. Má právo podílet se na životní úrovni žalovaného, i kdyby žalovaný neměl vůbec žádné příjmy. Namítal, že k rozhodné změně poměrů došlo na jeho straně již při vlastním nástupu na vysokou školu v září 2021, přesto zvýšení výživného navrhuje až od počátku roku 2023. Podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti ČR by měl nárok a větší výživné než navrhuje. K důkazu doložil pracovní nabídky úřadu práce pro profesi, v níž je žalovaný vyučen, tj. pro profesi strojní zámečník. Jednalo se o pracovní nabídky s příjmem kolem 35 000 Kč hrubého měsíčně.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo v souladu s ust. § 212 a násl. o. s. ř., doplnil dokazování zejména o daňovou evidenci žalovaného za období roku 2022, 2023 a o zprávy úřadu práce o nabízených pracovních pozicích a po zhodnocení rozhodných skutečností dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci a také s jeho právními závěry se odvolací soud shoduje. Odvolací soud vyhověl důkaznímu návrhu žalobce a doplnil dokazování o daňovou evidenci žalovaného za roky 2022 a 2023. Tato evidence obsahuje v každém měsíci let 2022 - 2023 kolonku příjmy z prodeje zboží neboli údaj o dosažené tržbě. Jedná se o částky, které se během roku mění, ale v průměru lze konstatovat, že po přepočtu odvolacím soudem měl žalovaný v roce 2022 tržbu v průměru 53 532 Kč měsíčně a v roce 2023 tržbu v průměru 54 983 Kč měsíčně. Odvolací soud je toho názoru, že byť žalovaný nemůže použít veškeré tržby pro svoji potřebu, ale část musí vrátit do podnikání, je zřejmé, že majetkové poměry žalovaného jsou podstatně příznivější, než žalovaný tvrdí a dokládá daňovými přiznáními. Je třeba vzít v potaz potřeby žalobce, který je studentem vysoké školy. Žalovaný nemá další vyživovací povinnost, nad rámec stanoveného výživného žalobci ničím nepřispívá. Zprávy úřadu práce o pracovních pozicích nabízených pro kvalifikaci žalobce svědčí pro závěr, že žalovaný jako strojní zámečník by mohl dosahovat příjmu minimálně 35 000 Kč měsíčně. Vzhledem k uvedenému pokládá odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že schopnostem a možnostem žalovaného i odůvodněným potřebám žalobce odpovídá výživné v částce 6 500 Kč měsíčně s účinností dle návrhu žalobce od 1. 1. 2023, za věcně správný. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním včetně plně odpovídajících nákladových výroků podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Změnil pouze výrok o vyčíslení dluhu na zvýšeném výživném, neboť žalovaný uvedl, že po rozhodnutí soudu prvního stupně na dluh neuhradil ničeho a neuhradil ani zvýšené výživné, alespoň v té částce, jak sám deklaroval. Za dobu 2 let při navýšení o 2 000 Kč měsíčně vznikl dluh ve výši 48 000 Kč. Tento dluh umožnil odvolací soud žalovanému uhradit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, právo na náhradu této fáze řízení proto náleží žalobci. Ten uplatnil nárok na náhradu nákladů právního zastoupení za tři úkony právní služby po 6 300 Kč dle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., z puncta 130 000 Kč dle požadavku žalobce odpovídajícího výživnému ve výši 6 500 Kč za období od 1. 1. 2023 do 31. 8. 2024, a to za vyjádření žalobce k odvolání žalovaného z 2. 8. 2024, vyjádření žalobce ve věci samé z 7. 11. 2024 a za účast právního zástupce žalobce na jednání před odvolacím soudem 14. 1. 2025 spolu s paušální náhradou nákladů za úkony provedené v roce 2024 v částce 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za účast na jednání před odvolacím soudem v lednu 2025 dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále uplatnil nárok na náhradu jízdného právního zástupce ze sídla kanceláře v Karlových Varech do Plzně na jednání před odvolacím soudem a zpět osobním automobilem s průměrnou spotřebou 5,6 l/100 km motorové nafty v ceně 34,70 Kč dle vyhl. 475/2024 Sb. při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy dle téhož předpisu v částce 5,80 Kč v celkové výši 1 302,40 Kč a na náhradu za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč dle ust. § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2015, celkem v částce 900 Kč, to vše spolu s DPH 21 %, celkem 26 804,40 Kč. Tuto částku uložil odvolací soud žalovanému uhradit k rukám právního zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).