13 Co 765/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 58 658 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 20 C 54/2024-102, ze dne 28. 5. 2024

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 18 980 Kč, k rukám jejího právního zástupce, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 58 658 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 15 517,98 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované. Soud dovodil, že požadovaná náhrada škody – za nepřiznání podpory v nezaměstnanosti – není jen v příčinné souvislosti s neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce u žalované, jak bylo učiněno ze strany zaměstnavatele, tedy zmíněné neplatné okamžité zrušení pracovního poměru nebylo jedinou samostatnou příčinou, pro kterou žalobce nezískal podporu v nezaměstnanosti, nýbrž k této příčině přistoupil další samostatný důvod, který sám byl způsobilý – vedle již uvedeného důvodu – zapříčinil zamítnutí žádosti o podporu v nezaměstnanosti, jímž bylo nenaplnění zákonné doby důchodového pojištění žalobce, jako žadatele o přiznání této podpory. Proto podle soudu prvního stupně žalovaná za tvrzenou škodu neodpovídá, pakliže žalobce mohl a měl uplatnit žádost o podporu v nezaměstnanosti v době, formě a s obsahem, aby jí mohlo být, nehledě na protiprávní jednání zaměstnavatele (žalované) v podobě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru, vyhověno. Soud zohlednil skutečnost, že žalobce podal žádost o podporu 20. 4. 2017, tj. v okamžiku, kdy nesplňoval podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, z důvodu nenaplnění doby důchodového pojištění. Podle soudu si musel být žalobce této skutečnosti vědom. Žalobce od chvíle, kdy obdržel výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru, setrvale tvrdil a sděloval žalované, že oba způsoby skončení pracovního poměru s ním ze strany zaměstnavatele jsou neplatné, přičemž dne 27. 4. 2017 sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, následně se též úspěšně domáhal náhrady mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017, kdy skončil u žalované jeho pracovní poměr, sjednaným na dobu určitou. Podle soudu prvního stupně měl žalobce žádat o podporu v nezaměstnanosti až poté, kdy měl jeho pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby, tedy po 1. 6. 2017, tj. v době, kdy již byly splněny předpoklady pro přiznání mu podpory z hlediska naplnění doby důchodového pojištění. Pokud podal žalobce již dne 20. 4. 2017 žádost o podporu v nezaměstnanosti, tak žalovaná ničím nezavinila, že žalobce nebyl před vznikem pracovního poměru zaměstnán, a nezískal tak k tomuto dni potřebnou dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň dvanácti měsíců zaměstnání. Postup zvolený žalobcem nemůže jít k tíži žalované. Pokud žalobce nepostupoval shora uvažovaným způsobem, byla podle soudu situace stejná, jako kdyby žádnou žádost nepodal. Žalobci nic nebránilo v tom, aby se zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání a následně (po skončení pracovního poměru dne 31. 5. 2017) požádal o podporu v nezaměstnanosti. Zde soud odkázal na to, že evidence uchazečů o zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti jsou dva (na sobě nezávislé) právní instituty. Nad rámec sděleného soud prvního stupně dále konstatoval, že by musel zohlednit přiznanou a vyplacenou náhradu mzdy za období od 28. 4. 2017 do 31. 5. 2017, v případě opodstatněnosti žaloby, pročež žalobcova újma v přímé příčinné souvislosti s jednáním žalované by musela být ponížena o částku 35 669,05 Kč (odkaz na ust. § 56 odst. 1 písm. a/, § 56 odst. 2 písm. a/ zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 30. 6. 2021). Rozhodnutí o nákladech řízení mělo oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud přiznal úspěšné žalované plnou náhradu těchto nákladů.

2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalobce nesouhlas s tímto rozhodnutím. Měl za to, že rozhodnutí Úřadu práce nepřiznat žalobci podporu v nezaměstnanosti bylo přímo ovlivněno neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce ze strany žalované. Pokud by neukončil zaměstnavatel se žalobcem protiprávně pracovní poměr, skončil by tento uplynutím sjednané doby ke dni 31. 5. 2017. Žalobce byl nezákonným jednáním žalované fakticky „donucen“ požádat o podporu v nezaměstnanosti, jež mu – z důvodů na straně zaměstnavatele – nebyla přiznána. Rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti bylo zcela nezávislé na tom, kdy žalobce požádal o tuto podporu. I kdyby žalobce požádal o podporu dne 1. 6. 2017, respektive později, rozhodnutí by bylo obsahově stejné, protože by vycházelo z nezměněných rozhodných skutkových okolností. Ostatně, z žádného obecně závazného právního předpisu (účinného ke dni 20. 4. 2017) nevyplývá, že by žalobce nebyl oprávněn podat žádost o podporu v nezaměstnanosti. Žalobce pouze využil svého zákonného práva a žádost podal ještě v době, kdy měl být u žalované zaměstnán, pokud by nejednala protiprávně. Po žalobci nelze požadovat, aby žádost o podporu v nezaměstnanosti podal opakovaně, neboť o ni bylo rozhodnuto pravomocně zamítavě před správním orgánem, a nové uplatnění žádosti by nepřineslo relevantní jiný výsledek. Soud prvního stupně, přes uvedené, klade k tíži žalobce, že neučinil úkon k jinému datu, případně opakovaně, byť by to na věci nemohlo nic změnit. Soud dále pominul, že i předmětná uplatněná žádost, respektive rozhodnutí o ni, v sobě zahrnovala i období následující od 1. 6. 2017. Jinými slovy, pokud by od 1. 6. 2017 byly splněny veškeré podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, nepochybně by správní orgán rozhodl tak, že podpora se od 20. 4. 2017 do 31. 5. 2017 nepřiznává a dalším výrokem by rozhodl o přiznání podpory od 1. 6. 2017, což se nestalo. Namítané podání žádosti o podporu v jiném termínu nemůže jít k tíži žalobce, neboť zamítavé rozhodnutí o nepřiznání podpory vycházelo z té rozhodné skutečnosti, že pracovní poměr se žalobcem byl okamžitě zrušen neplatným právním jednáním žalované. Podle odvolatele, postup žalobce v projednávané věci, byl v souladu s ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku, když tento učinil úkon (minimální aktivitu) k získání podpory v nezaměstnanosti, nebyl povinen tuto žádost opakovat, a jeho jednání bylo objektivně souladné s konáním jakékoliv jiné „průměrné“ osoby v obdobné situaci. Žalobce tedy postupoval tak, že mu nelze vytýkat porušení povinnosti předcházet škodám, k čemuž lze přiřadit i tu skutečnost, že se snažil hledat si jiné zaměstnání. Podle žalobce, z okolností projednávané věci, je naprosto zřejmá příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované v podobě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru a vzniklou škodou, spočívající v nepřiznání žalobci podpory v nezaměstnanosti. tato příčinná souvislost může být dána i v případě, kdy existují další příčiny, jsou-li tyto pro vznik škody podstatné. V dané věci je nepochybné, že neplatné rozvázání pracovního poměru žalovanou bylo podstatnou příčinou nepřiznání požadované podpory, neboť uvedená skutečnost měla za následek, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění, v důsledku čehož mu nemohla být přiznána podpora v nezaměstnanosti, nehledě na to, zda o ni žalobce požádal před 1. 6. 2017 nebo později. Nepřiznání podpory v nezaměstnanosti by nenastalo bez neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem se žalobcem. Podle žalobce byl škodlivý následek – v podobě pozbytí nároku žalobce na podporu v nezaměstnanosti – předvídatelný. S uvedenou argumentací navrhl žalobce změnu napadeného rozsudku na vyhovění žalobě a přiznání mu náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná, jež se ztotožnila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhla jeho potvrzení. Poukázala na to, že žalobce jako svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka měl podat žádost o podporu až v okamžiku, kdy neexistoval nijaký důvod pro její potencionální odepření ze strany příslušného orgánu veřejné správy, jenž by se vázal k jeho osobě. Ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné zohlednit všechny příčiny, které byly pro způsobení škodlivého následku významné. Pokud by tedy žalobce požádal o podporu až po 1. 6. 2017, do řetězce příčin za způsobenou škodu by nevstoupilo nesplnění zákonem požadované doby účasti na důchodovém pojištění. Uvedené bylo rozhodné pro nepřiznání mu nároku na náhradu škody, když nikdo po žalobci nepožadoval, aby si podal opakovaně žádost o podporu v době, kdy by již byly naplněny požadavky zákona na odpracování potřebné doby důchodového pojištění. Žalovaná se neztotožnila s argumentací žalobce, pokud jí předestíral příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním zaměstnavatele a údajnou škodou na straně žalobce. Žalobce nepřipouští jinou možnost, než že po skončení pracovního poměru u žalované vstoupí do evidence nezaměstnaných a požádá o podporu v nezaměstnanosti. Přitom existovala jiná alternativa obživy žalobce, jíž byl výkon práce, zvláště za situace, kdy pracovní poměr žalobce u žalované byl sjednán na dobu určitou, a měl skončit v blízké době, konkrétně k datu 31. 5. 2017. Z nabídky volných míst k době rozhodné lze zjistit, že byla dostatečná poptávka na trhu práce po zaměstnancích a žalobce měl možnost nalezení pracovního uplatnění. Žalobce věděl, že jeho zaměstnání u žalované je časově omezené, a bylo legitimní očekávat, že si nové zaměstnání opatří. Již z uvedeného lze vyloučit závěr, že žalovaná mohla předvídat vznik škody u žalobce, pro případ nepřiznání mu podpory v nezaměstnanosti. Stejně tak nemohla žalovaná vědět, že žalobce, k době ukončení pracovního poměru s ním, nesplňoval požadavek odpracované doby z hlediska důchodového pojištění. Kromě důvodu, na němž bylo v projednávané věci postaveno zamítavé rozhodnutí ohledně nároku žalobce na náhradu škody, spatřovala žalovaná další důvod pro zamítnutí žaloby v tom, že žalobce nesplnil další podmínku pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, definovanou v § 10 zákona o zaměstnanosti, že se bude skutečně ucházet o nalezení zaměstnání. S důrazem na popsané skutečnosti, navrhla žalovaná potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k jeho odůvodnění, jakož i k podáním účastníků, doplnil dokazování konstatováním listin ze správního řízení ohledně uplatněné žádosti o podporu v nezaměstnanosti a zprávou Úřadu práce v Plzni, poučil účastníky řízení o náhledu odvolacího soudu na věc v tom smyslu, že bude zkoumat, zda a jaké byly činěny kroky ze strany žalobce k odvrácení škody, a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, byť odvolací soud vycházel z jiných skutečností než těch, na nichž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně.

5. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2016 v pozici přípravář výroby, a to na dobu určitou do 31. 5. 2017, tedy na dobu jednoho roku. Dne 24. 3. 2017 obdržel žalobce od žalované výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce a následně dne 13. 4. 2017 obdržel žalobce od žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalobce dopisem ze dne 29. 3. 2017 vytkl neplatnost výpovědi a dopisem ze dne 27. 4. 2017 namítl neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a trval na dalším zaměstnávání. V návaznosti na uvedené uplatnil žalobce nárok na náhradu mzdy do skončení pracovního poměru. Dne 7. 6. 2017 podal žalobce žalobu na určení neplatnosti obou způsobů skončení pracovního poměru s ním, jakož i na zaplacení náhrady mzdy, jež byla v plném rozsahu úspěšná, jak vyplývá z rozhodnutí a listin, obsažených ve spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 12 C 215/2017. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 2. 2023.

6. Před založením předmětného pracovního poměru ze dne 1. 6. 2016 byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 20. 1. 2014 do 8. 2. 2016 a podpora v nezaměstnanosti mu byla poskytována v době od 12. 4. 2014 do 11. 9. 2014 (č. l. 63 spisu) a dále byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 29. 3. 2016 do 25. 5. 2016, přičemž podpora v nezaměstnanosti mu nebyla poskytována (č. l. 64 spisu).

7. V návaznosti na výše uvedené skončení pracovního poměru byl žalobce dne 14. 4. 2017 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a dne 20. 4. 2017 požádal žalobce o podporu v nezaměstnanosti. O této žádosti bylo rozhodnuto zamítavě Úřadem práce ČR – krajské pobočky v Plzni dne 21. 4. 2017, č. j. PMA 2847/2017-01, s právní mocí ke dni 13. 5. 2017. Žadatel o podporu, , Jméno žalobce, , převzal rozhodnutí 27. 4. 2017, proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání. Důvody zamítnutí žádosti byly dva, jednak, že se žadatelem byl v době posledních šesti měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání skončen pracovní poměr jeho okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (§ 39 odst. 2 písm. a/ zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění) a také z důvodu, že žalobce pro rozhodné období dvou let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání doložil předchozí zaměstnání pouze v délce 10 měsíců a 13 dnů, a nikoliv v předepsané délce alespoň 12 měsíců (§ 39 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona).

8. Ze sděleného je pak zřejmé, že pokud by skončil pracovní poměr žalobce uplynutím doby určité, na níž byl sjednán (31. 5. 2017), splňoval by žalobce zákonnou podmínku odpracování alespoň dvanácti měsíců v rozhodném období před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání, tj. od 1. 6. 2017 by mu – při splnění dalších zákonných předpokladů – náleželo právo na podporu v nezaměstnanosti.

9. Za popsaných skutečností se lze ztotožnit s odvolací argumentací, že nepřiznání podpory v nezaměstnanosti bylo zásadně ovlivněno neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce ze strany žalované, neboť ust. § 39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti přiznání podpory zapovídá, jestliže s uchazečem o zaměstnání byl tímto způsobem ukončen pracovní poměr v posledních šesti měsících před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Správní orgán také při odůvodnění vydaného zamítavého rozhodnutí na zmíněné zákonné ustanovení odkázal. Žalované lze pak rovněž klást k tíži, že žalobce v době uplatnění nároku na podporu v nezaměstnanosti nesplňoval dobu důchodového pojištění podle ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, neboť se tak stalo právě z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem jeho zaměstnavatelem, ke dni 13. 4. 2017, přičemž za situace, kdy by zaměstnavatel neukončil protiprávně pracovní poměr se žalobcem, tento by skončil uplynutím sjednané doby dnem 31. 5. 2017. Po uvedeném datu by náležela žalobci, při splnění všech rozhodných skutečností, podpora v nezaměstnanosti. Při hodnocení opodstatněnosti daného nároku, je nutné vycházet z těch skutečností, jež existovaly v době, kdy o žádosti na přiznání předmětné podpory rozhodoval správní orgán. Ten vycházel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalované trval od 1. 6. 2016 do 13. 4. 2017, kdy byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a v uvedeném rozsahu byl tento pracovní poměr dobou důchodového pojištění ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nicméně z důvodu protiprávního jednání žalované nedosáhl délky alespoň dvanácti měsíců v rozhodném období před zařazením žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání, což vytvořilo další překážku pro vyhovění žádosti o podporu v nezaměstnanosti. V kontextu sděleného je pak právně bezvýznamné, kdy žalobce uplatnil žádost o podporu, tj. zda do 31. 5. 2017 či po tomto datu. I kdyby požádal žalobce o podporu 1. 6. 2017, respektive později, rozhodnutí správního orgánu by vyznělo nepochybně stejně, neboť by bylo rozhodováno za stejných skutkových okolností jako v zamítavém rozhodnutí ze dne 21. 4. 2017. Výroková část rozhodnutí Úřadu práce by byla naprosto totožná, neboť nedošlo ke změně rozhodných skutečností, oproti odkazovanému rozhodnutí správního orgánu v dané věci. Z žádného obecně závazného předpisu – účinného k době uplatnění žádosti na podporu v nezaměstnanosti – nevyplývá, že by žalobce nebyl oprávněn podat žádost o podporu v nezaměstnanosti v čase bezprostředně navazujícím po doručení mu okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce v posuzované věci postupoval tak, jak se obecně předpokládá u každé osoby v obdobném postavení, tj. po skončení pracovního poměru.

10. Zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen za splnění zákonem stanovených předpokladů a jen z důvodů uvedených v zákoně (§ 55 odst. 1 zákoníku práce). Přistoupí-li zaměstnavatel k okamžitému zrušení pracovního poměru, aniž by byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ale také závěr o tom, že zaměstnavatel porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost vyplývající pro něho z ust. § 55 zákoníku práce, popřípadě z dalších zákonných ustanovení. Za této situace je proto soudní judikaturou přijat závěr, že neplatným rozvázáním pracovního poměru porušil zaměstnavatel své právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatelem.

11. V posuzovaném případě se proto jedná o odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce, jež stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobil porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Podle uvedeného zákonného ustanovení zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2204/2011). Podle tohoto ustanovení odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností zaměstnavatele; porušením právní povinnosti zaměstnavatele v rámci plnění jeho úkolů může být i neplatné rozvázání pracovního poměru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000 či 21 Cdo 2124/2020).

12. Podle ust. § 270 zákoníku práce, prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí. Poměrné omezení odpovědnosti zaměstnavatele z důvodu spoluzavinění zaměstnancem se uplatní nejen v případě obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nýbrž i při odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou při odvracení škody.

13. Z popsaných skutečností je možno konstatovat, že žalovaná se dopustila neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru protiprávního jednání, s nímž je spojena újma v poměrech žalobce v podobě nepřiznání mu podpory v nezaměstnanosti. Nicméně odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Jestliže se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina (neplatné rozvázání pracovního poměru) bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny.

14. Ke vzniku škody, spočívající v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti, nedošlo jen tím, že zaměstnavatel neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem, nýbrž bylo potřebné, aby i žalobce učinil vše potřebné k zabránění vzniku škody, tedy i to, aby při podání žádosti o podporu plně vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, na jejichž základě bylo rozhodováno o uplatněném návrhu. Žádost o podporu v nezaměstnanosti došla Úřadu práce dne 20. 4. 2017 (datována 19. 4. 2017), již tehdy žalobce (prostřednictvím svého právního zástupce) namítl dopisem ze dne 29. 3. 2017 neplatnost výpovědi dle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou obdržel 24. 3. 2017, současně vyjádřil požadavek jeho dalšího zaměstnávání. Tedy předtím, než se obrátil na Úřad práce, rozporoval platnost skončení pracovního poměru s ním, a stejný postup zvolil i ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru, kdy rovněž prostřednictvím právního zástupce, dopisem ze dne 27. 4. 2017, vytkl vůči zaměstnavateli neplatnost tohoto způsobu skončení pracovního poměru s ním a trval na dalším zaměstnávání, a současně požadoval i náhradu mzdy do skončení pracovního poměru. Žaloba na neplatnost právního jednání ohledně skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a na náhradu mzdy byla u soudu uplatněna 7. 6. 2017. Přitom v čestném prohlášení ze dne 19. 4. 2017 žalobce sdělil Úřadu práce, že nevede s posledním zaměstnavatelem soudní spor o neplatnost skončení pracovního poměru. Byť v uvedeném okamžiku se nejednalo o nepravdivý údaj, bylo ve vzájemném vztahu účastníků zřejmé, že žalobce neakceptuje způsoby skončení pracovního poměru s ním (výslovně tuto námitku vznesl ve vztahu k výpovědi 29. 3. 2017 a bezprostředně poté i ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru dne 27. 4. 2017) a že bude trvat na dalším zaměstnávání. Žalobce jako svéprávná osoba, s rozumem minimálně na úrovni průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku), byl-li dotazován v čestném prohlášení na případné vedení sporu s posledním zaměstnavatelem o neplatnost skončení pracovního poměru, měl tuto potencionální skutečnost pojmenovat, což bylo v daném právním vztahu, a za popsaných okolností, legitimně očekávatelné, čímž by bylo zabráněno vydání zamítavého rozhodnutí správního orgánu o podané žádosti, takto zjednodušeným způsobem, a bez dalšího, jak k tomuto došlo, pouze s odkazem na okamžité zrušení pracovního poměru s ním podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Je věcí každého, co uvedl v žádosti o přiznání podpory, avšak za sdělené údaje nese vlastní odpovědnost. Každá rozumně uvažující osoba chápe, že dotazovaná skutečnost v čestném prohlášení je závazná a pro rozhodnutí právně významná, respektive, že ovlivní samotný výsledek rozhodnutí o žádosti. V kontextu uvedeného nelze přehlédnout, že žalobce byl již dříve veden jako uchazeč o zaměstnání a žadatel o podporu v nezaměstnanosti (i neúspěšný), proto mělo být pro něho předvídatelné, jakým způsobem se jím uvedené údaje promítnou do rozhodnutí o žádosti na přiznání mu podpory v nezaměstnanosti. Ostatně žalobce mohl uplatnit proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, v němž by jako novou skutečnost předestřel, že povede či již vede soudní řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce na uvedenou skutečnost zcela rezignoval, v důsledku čehož nemohl dosáhnout změny zamítavého rozhodnutí ohledně žádosti o podporu v nezaměstnanosti, jež se jevila jako možná. V takovém případě nelze klást k tíži zaměstnavatele, že s ním neplatně skončil pracovní poměr, respektive, že žalobce nedosáhl vyhovění žádosti o podporu v nezaměstnanosti. V případě sdělení skutečnosti, že žalobce hodlá či vede spor o neplatnost skončení pracovního poměru, byl by tímto vydán jednoznačný signál ve vztahu k Úřadu práce, a k rozhodné skutečnosti, zda lze uvažovat o neplatně provedeném skončení pracovního poměru, jež by musela být řešena v rámci soudního řízení podáním žaloby podle § 72 zákoníku práce, což žalobce ostatně učinil. Sdělením, že účastník hodlá vést spor o neplatnost skončení pracovního poměru či již takový spor vede, dává účastník najevo, že pracovní poměr nemusel s ním skončit, a na tuto situaci mají správní orgány možnost adekvátním způsobem procesně reagovat, například přerušením řízení a vyčkáním na výsledek soudního řízení, v němž budou právní poměry účastníka z hlediska trvání pracovního poměru vyjasněny. Navíc ust. § 54 odst. 1, 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dává možnost, aby i v případě nepřiznání podpory v nezaměstnanosti z důvodu, že ve správním řízení bylo vycházeno ze zjištění o skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele, aby uvedená skutečnost v zákonné lhůtě pěti let ode dne, od kterého by nárok na podporu náležel, nebo ode dne, kdy měly být poskytnuty přiznané platby, mohl být tento, pro žadatele o podporu, nepříznivý stav napraven, pokud v době další by bylo rozhodnuto o neplatnosti skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením. Podle ust. § 54 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, zjistí-li se totiž dodatečně, že podpora v nezaměstnanosti byla uchazeči o zaměstnání neprávem odepřena nebo přiznána anebo poskytována v nižší částce, než v jaké náleželo, dodatečně se tato podpora přizná nebo zvýší a doplatí. Obdobně se postupuje, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovního poměru v případě uvedeném v § 39 odst. 2 písm. a), b) zákona je neplatné. Jestliže zákon připouští napravení výsledku zamítavého rozhodnutí správního orgánu ohledně podpory v nezaměstnanosti, přičemž dojde-li po rozhodnutí správního orgánu k vydání soudního rozhodnutí, jímž bude určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, nemůže se jednat v případě nepřiznání podpory v nezaměstnanosti o škodu, za níž by měl odpovídat zaměstnavatel z toho důvodu, že původně se zaměstnancem neplatně skončil pracovní poměr.

15. S ohledem na sdělené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a zákonný podle ust. § 219 o. s. ř., byť z důvodů jiných, než na kterých toto rozhodnutí bylo postaveno.

16. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s provedením odvolacího řízení, a to za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 28. 8. 2024, osobní účast na jednání odvolacího soudu ve dnech 9. 1. 2025 a 4. 2. 2025), za něž jí náleží odměna podle ust. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 10 380 Kč (3 460 Kč x 3), dále náhrada tří režijních paušálů ve výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč – od 1. 1. 2025), náhrada ztráty času 1 200 Kč (8 x 150 Kč – od 1. 1. 2025), náhrada cestovného 2 756 Kč a náhrada 21 % DPH z tohoto plnění 3 294 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení představuje částku 18 980 Kč, k jejíž zaplacení byl žalobce zavázán ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., s platebním místem podle § 149 odst. 1 o. s. ř.