13 Co 965/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 161 518,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 20 C 248/2023-176, ze dne 9. 7. 2024

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 269,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 161 518,50 Kč s příslušenstvím z titulu její odpovědnosti za škodu podle § 250 zák. práce (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 95 649,75 Kč (výrok II).

2. Vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala u žalobkyně od 1. 11. 2018 v pracovním poměru na pozici vedoucí pracoviště krizové připravenosti, na této pracovní pozici měla v kompetenci vyřizovat a administrovat dotace na investiční akce určené pro krizovou připravenost poskytovatele zdravotnické záchranné služby, mimo jiné také dotaci na financování registrační akce , Anonymizováno, ZZS , Anonymizováno, kraje – sanitní vůz typu , Anonymizováno, –, Anonymizováno, . Podmínky předmětné dotace byly nastaveny tak, že uvedení sanitního vozu do provozu se mělo uskutečnit do 31. 8. 2021. Sanitní vůz však byl žalobkyní zakoupen kupní smlouvou ze 17. 6. 2021 obsahující ujednání o termínu dodání sanitního vozidla až 150 kalendářních dnů od účinnosti smlouvy, tj. nikoliv do konce srpna 2021, nýbrž až do konce listopadu 2021. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované náhrady škody se zdůvodněním, že žalovaná opomněla požádat o prodloužení termínu pro uvedení sanitního vozu do provozu, přestože to náleželo do jejích pracovních povinností a v tom důsledku Ministerstvo zdravotnictví požadovalo po žalobkyni vrácení části dotace v částce 209 995,50 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaná dopustila vytýkaného jednání z nedbalosti, domáhala se po ní žalobkyně podle § 257 odst. 2 zák. práce náhrady škody ve výši 4,5násobku jejího průměrného měsíčního výdělku v souhrnné výši 161 518,50 Kč.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Popírala, že do její pracovní náplně spadal nákup sanitních vozů v jakékoliv formě či vůbec vyřizování a administrace dotací. Podle žalované byly tyto úkoly v gesci vedoucího úseku ekonomických činností , tituly před jménem, , jméno FO, a ekonomického náměstka , tituly před jménem, , jméno FO, . Namítala, že jí k otázce dotace a nákupu sanitního vozu nebyly sdělovány žalobkyní žádné informace, že ani nevěděla, že kupní smlouva byla podepsána s termínem dodání, který nekorespondoval s datem realizace projektu, tj. s datem uvedení sanitního vozu do provozu. Podle jejích tvrzení na ni byl ze strany žalobkyně vyvíjen psychický nátlak a bylo jí uloženo, aby dotaci administrativně zpracovala, ač to nepatřilo do její pracovní náplně. I jinak měla být nadměrně využívána k práci za ostatní. Dále pak tvrdila, že nemohla o změnu podmínek dotace požádat proto, že byla v pracovní neschopnosti a žalobkyně jí odepřela přístup do jejího pracovního emailu.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování. Pozornost zaměřil především na prokázání sporné skutečnosti, zda do pracovní náplně žalované na pracovní pozici vedoucí pracoviště krizové připravenosti spadalo zpracovávat žádosti o poskytování dotací a jejich případné změny. Skutečnost, že tomu tak bylo, vzal za prokázanou jednak vlastní pracovní náplní žalované, kterou žalobkyně předložila jako listinný důkaz, jednak výpověďmi slyšených svědků (primářky , jméno FO, , ekonomického náměstka , tituly před jménem, , jméno FO, a vedoucího autoprovozu , jméno FO, ). V dokumentaci projektu k dotčené investiční akci byla žalovaná uvedena jako kontaktní osoba. Navíc pak žalobkyně doložila, že i u jiných obdobných akcí žalovaná v minulosti na pozici vedoucí pracoviště krizové připravenosti žádala o dotace i jejich změny. Na podkladě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že administrace dotace na nákup dotčeného sanitního vozu včetně podání žádosti o změnu podmínek čerpání dotace patřily do pracovní náplně žalované.

5. Skutečnost, že žalovaná byla informována o tom, že je třeba podat žádost Ministerstvu zdravotnictví o změnu podmínek dotace, vzal soud prvního stupně za prokázanou její emailovou korespondencí s , tituly před jménem, , jméno FO, , který jí sdělil, že kupní smlouva se společností, která měla sanitku dodat, byla uzavřena tak, že termín dodání nekoresponduje s dohodnutým termínem uvedení vozidla do provozu, a proto bude nutné prodloužit lhůtu pro realizaci investiční akce u Ministerstva zdravotnictví. , jméno FO, , vedoucí autoprovozu, informoval žalovanou e-mailem ze dne 29. 10. 2020, že předpokládaný termín uvedení sanity do provozu je 5 měsíců od účinnosti kupní smlouvy. Dále soud prvního stupně přihlédl ke zjištění, že skutečnost, že je zapotřebí požádat o prodloužení termínu uvedení sanitky do provozu, žalovaná měla a mohla zjistit z kupní smlouvy na nákup daného vozu, kterou sama přeposílala na Ministerstvo zdravotnictví.

6. Žalovaná tvrdila, že povinnost podat žádost o prodloužení termínu realizace dotační akce bylo povinností jiných zaměstnanců, a to konkrétně , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, . Ačkoliv byla soudem prvního stupně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat takto tvrzenou skutečnost, žádné důkazy neoznačila. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná stran tohoto svého tvrzení neunesla důkazní břemeno.

7. Žalovaná se kromě tvrzení, že žádost o změnu dotace nespadala do jejích pracovních povinností, bránila žalobě dále tvrzením, že byla celý měsíc červen 2021 v pracovní neschopnosti. Také ve vztahu k tomuto tvrzení byla soudem prvního stupně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení prokázat. Žádné důkazy však neoznačila.

8. Žalovaná namítala, že žalobkyně neučinila žádné efektivní opatření k zamezení vzniku škody. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že si lze jen stěží představit efektivnější opatření, než že , tituly před jménem, , jméno FO, žalovanou v emailu ze dne 17. 6. 2021 o nutnosti prodloužit lhůtu pro čerpání dotace výslovně informoval. Podle žalované měl soud prvního stupně minimálně uznat spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě. Soud prvního stupně však zaujal stanovisko, že za situace, kdy z vyjádření Ministerstva zdravotnictví jako poskytovatele dotace vyplynulo, že termín k doložení realizace akce určila sama žalovaná a žádost o jeho změnu byla jednoduchou formální záležitostí, nelze spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě uznat. Ministerstvo ve vyjádření dále sdělilo, že byla-li by žádost o prodloužení termínu uvedení vozu do provozu včas podána, bylo by jí bez dalšího vyhovělo. Tvrzení žalované o tom, že na ni byl vyvíjen psychický nátlak a byla nadměrně využívána k práci za ostatní, bylo vyvráceno výpověďmi slyšených svědků.

9. Na podkladě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná za škodu odpovídá a jelikož škoda byla následkem její nedbalosti, uložil jí v souladu s § 257 odst. 2 zák. práce škodu nahradit v rozsahu 4,5násobku průměrného měsíčního příjmu odpovídajícího žalované částce.

10. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Namítala, že do její náplně vedoucího pracovníka pracoviště krizové připravenosti nákup sanitárních vozů nepatřil a neodpovídala ani za řízení ve věci státních dotací ani za jiné ekonomické operace. Tyto činnosti podle ní spadaly do gesce vedoucího úseku ekonomických činností , tituly před jménem, , jméno FO, či ekonomického náměstka , tituly před jménem, , jméno FO, . Administrativní zprocesování investiční akce jí bylo po nátlaku uloženo až 27. 10. 2020, přestože projekt byl vypsán na příslušný portál již 22. 3. 2019. Připustila, že žádost o předmětnou dotaci podala, tvrdila však, že do dalšího sledování realizace dotace nebyla nijak zapojena a žádné další informace ve vztahu k dotaci jí nebyly vedením sdělovány. Nevěděla ani to, že byla podepsána smlouva na dodávku dotčeného sanitního vozu. Argumentovala tím, že vedení žalobkyně muselo vědět, že podepisují smlouvu, jejíž termín dodání sanitního vozu nekoresponduje s datem realizace projektu. Zopakovala, že po celou dobu pracovního poměru na ni byl vyvíjen psychický nátlak a byla nadměrně využívána k práci za ostatní. Ve vztahu k řešené dotaci jí bylo vyhrožováno, že pokud ji administrativně nezprocesuje, hrozí jí výpověď. Později byla v pracovní neschopnosti, byl jí odepřen přístup do jejího pracovního emailu, a proto jí bylo znemožněno nastalou situaci řešit. Celá konstrukce byla vůči ní účelově vymyšlena a realizována v době její pracovní neschopnosti, tak aby se nemohla bránit. Zpochybňovala věrohodnost slyšených svědků s tím, že se jednalo o zaměstnance žalobkyně, ať již stávající nebo dřívější. Dále zopakovala, že podle ní na prodloužení termínu realizace akce nebyl dán jakýkoliv právní nárok, a proto pokládá za nepřezkoumatelný závěr soudu prvního stupně, že případné prodloužení termínu realizace akce bylo pouze formální záležitostí. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované polemizovala s jí uplatněnými odvolacími důvody a navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí. Poukazovala na to, že termín realizace akce 31. srpna 2021 byl nastaven samotnou žalovanou již ve vlastní žádosti o dotaci podané uživatelem „, Anonymizováno, " dne 16. 9. 2020.

12. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci a také s jeho přesvědčivě odůvodněnými právními závěry se odvolací soud ztotožňuje. Žalovaná v odvolání v podstatě zopakovala argumenty, se kterými se již soud prvního stupně náležitě vypořádal.

14. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.

15. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle § 250 odst. 1 zák. práce, se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích.

16. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016).

17. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 zák. práce).

18. Odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalovaná byla v rámci svých pracovních povinností jako vedoucí pracoviště krizové připravenosti povinna podávat žádosti o poskytnutí dotací na investiční akce na úseku krizové připravenosti a v případně nutnosti také podávat žádosti o prodloužení závazných termínů stanovených v rozhodnutí o poskytnutí dotace. Bylo prokázáno, že žalovaná zpracovávala i jiné investiční akce na úseku krizové připravenosti, a i v jiných případech žádala o prodloužení termínu realizace akce, například u investiční akce pro pořízení speciálního vozidla RZP – 2018 dne 5. 3. 2019. Žalobkyně přiléhavě poukázala na zjištění, že termín pro doložení realizace akce (31. 8. 2021) navrhla při registraci akce sama žalovaná. Následně byla dne 17. 6. 2021 informována , tituly před jménem, , jméno FO, , o tom, že vozidlo bude dodáno podle kupní smlouvy v termínu, který se přesahuje termín realizace akce uvedený v podmínkách dotace, a proto je nutné podat žádost o prodloužení lhůty u poskytovatele dotace. Ačkoliv tudíž žalovaná měla a mohla v rámci svých pracovních povinností o prodloužení lhůty realizace akce požádat, neučinila tak, a to dokonce ani po upozornění , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalovaná tudíž svým opomenutím porušila pracovní povinnost. Soudu prvního stupně je dále třeba přisvědčit, že uložilo-li následně Ministerstvo zdravotnictví žalobkyni vrátit část dotace ve výši 209 995,50 Kč, stalo se tak v příčinné souvislosti s právě popsaným porušením pracovních povinností.

19. Obrana žalované, že tuto škodu spoluzavinila samotná žalobkyně tím, jak byl nastaven termín dodání sanitního vozu v kupní smlouvě, nemůže obstát. Bylo prokázáno, že ke změně v termínech realizace běžně docházelo i v jiných případech, jednalo se o běžně administrované změny vycházející z posunu termínů při zadávání a vyhodnocování veřejných zakázek. Jak sdělilo Ministerstvo zdravotnictví, byla-li by žádost o změnu termínu včas podána, jednalo by se o formalitu a žádosti by bylo bez dalšího vyhověno. Žalobkyně tudíž ujednáním v kupní smlouvě o termínu dodání vozu, který neodpovídal termínu realizace akce dle sjednaných podmínek dotace, nevytvořila neobvyklou ani nepředpokládanou situaci, na niž by žalovaná nemohla reagovat. Příčinou následku v podobě škody, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, je tak v plném rozsahu jednání žalované, která opomněla podat ministerstvu žádost o změnu podmínek čerpání dotace, ač tak měla a mohla učinit vzhledem ke své pracovní náplni. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nelze vzhledem k uvedenému dovodit spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě, tak pokládá odvolací soud za odpovídající. Spoluzavinění přitom nelze dovozovat ani na základě úvahy žalované uvedené v odvolání, že ji žalobkyně měla více kontrolovat a problém odhalit. Přijetí této argumentace by znamenalo, že práci žalované za ní měli dělat jiní, a její pracovní poměr by tedy neměl smysl. Navíc, jak řečeno, žalovaná dostala příslušný pokyn, avšak nesplnila jej.

20. Žalobkyně doložila dokumentaci k investiční akci obsahující podmínky čerpání dotace, z nichž vyplynulo, že za překročení termínu uvedení sanitního vozu do provozu byl stanoven postih v podobě povinnosti žalobkyně vrátit 6 % celkové částky dotace, která činila 3 499 925 Kč, tj. částku 209 995,50 Kč. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně byla Ministerstvem zdravotnictví v důsledku nedodržení závazného parametru uvedeného v rozhodnutí o poskytnutí dotace spočívajícího v překročení termínu uvedení vozidla do provozu vyzvána k vrácení účelově určených prostředků státního rozpočtu v uvedené výši a bylo prokázáno, že tuto částku také ministerstvu dne 24. 2. 2022 zaplatila. Vzhledem k výše uvedenému pokládá odvolací soud za plně odpovídající závěr soudu prvního stupně, že za takto vzniklou škodu odpovídá podle § 250 odst. 1 zák. práce žalovaná, jejíž pracovní povinností byla administrace dané dotace zahrnující povinnost požádat řádně a včas o změnu podmínek čerpání dotace, posunul-li se termín realizace akce. Jelikož byla škoda žalovanou způsobena z nedbalosti, aplikoval soud prvního stupně správně § 257 odst. 2 zák. práce a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni vzniklou škodu v rozsahu 4,5násobku jejího průměrného měsíčního příjmu. Výše nároku nebyla mezi stranami sporná.

21. Odvolací soud pokládá tedy rozsudek soudu prvního stupně za správný, a proto ho potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení procesně úspěšná, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto přísluší žalobkyni. Té vznikly v odvolacím řízení náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) v sazbě mimosmluvní odměny dle § 7 a. t. v částce 7 580 Kč včetně dvou režijních paušálů dle § 13 odst. 4 a. t., a to za vyjádření k odvolání v sazbě 300 Kč dle znění a. t. účinného do 31. 12. 2024 a za účast na jednání v částce 450 Kč dle znění a. t. účinného od 1. 1. 2025. Dále žalobkyni přísluší náhrada doložených cestovních výdajů jejího právního zástupce při cestě na jednání před odvolacím soudem autobusem z Prahy do Plzně a zpět a prostředky MHD po Plzni v souhrnné výši 292 Kč (118 Kč jízdenka , adresa, , 150 Kč jízdenka , adresa, , 24 Kč MHD , adresa, ) včetně náhrady za ztrátu času právního zástupce žalobkyně v částce 600 Kč (náhrada za čas na cestě , adresa, a zpět, každá cesta 1 hod.), to vše s DPH 21 %, celkem ve výši 20 269,10 Kč. Náhradu těchto nákladů uložil soud žalované nahradit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř).