14 Co 17/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , nar. Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení 33 162,10 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 12. 2025, č. j. 15 C 303/2021-421

I. Napadený rozsudek se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně do 3 dnů právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 89 755,44 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 9 675 Kč.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33 162,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 4. 8. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalovanému uložil dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 73 460 Kč (výrok II).

2. Žalobkyně tvrdila, že účastníci byli vlastníky nebytových prostor v domě č. p. , adresa, , žalobkyně vlastnila jednotku č. , hodnota, , žalovaný jednotky č. , hodnota, . Žalobkyně 30. 11. 2017 uzavřela smlouvu o dodávce vody a odvádění a čištění odpadní vody, platila cenu poskytnutých služeb za celý dům. Vyzvala sice žalovaného k zaplacení jeho podílu na spotřebovaných službách za odběr a odvádění vody podle vyúčtování provedeného účetní společností; žalovaný jí však nezaplatil nic.

3. Odvolací soud se již jednou nárokem žalobkyně zabýval a ve svém rozsudku ze dne 2. 5. 2025, č. j. 14 Co 313/2023-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně částky 44 917,90 Kč, týkající se podílu žalovaného na odvádění srážkových vod; ve zbývající části, a to ohledně částky 33 162,10 Kč týkající se spotřebované vody rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl tehdy, že náhrada nákladů na spotřebovanou vodu se určí podle skutečné spotřeby, a proto je třeba mít představu o tom, co se v jednotlivých prostorech po kterou dobu dělo, jakým způsobem byly užívány, kolik tam bylo zaměstnanců apod., tak, aby bylo možné vycházet z výpočtu stanoveného zákonem a vyhláškou č. 484/2001 Sb., jež tento zákon provádí. Jde zejména o jednotky žalovaného, avšak podpůrně – pro srovnání – může sloužit i zjištění o užívání jednotky žalobkyně či dalších dvou jednotek ve vlastnictví dalších osob. Byť se sice zřejmě zcela přesně nepodaří spotřebu vody v jednotlivých jednotkách zjistit, je třeba se o to alespoň pokusit, aby mohl být proveden odhad nákladů podle § 136 o. s. ř., protože úvaha musí být založená na představě, jak byly jednotky užívány.

4. Soud prvního stupně postupoval podle pokynu odvolacího soudu, doplnil dokazování, a následně žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. O skutkového stavu dospěl ohledně jednotlivých jednotek k následujícím závěrům: jednotka č. , hodnota, byla užívána spolu s jednotkou č. , hodnota, dvěma stálými zaměstnanci a průměrně třemi dalšími osobami na směně (svědkyně , jméno FO, hovořila o 2–3 osobách; podle počtu stolů a židlí lze však předpokládat přítomnost více než dvou osob) každý den od pondělí do pátku a byla vybavena umyvadlem a WC, obojí s tekoucí vodou; jednotky č. , hodnota, a č. , hodnota, byly rekonstruovány s nepravidelnou spotřebou vody, potřebnou pro stavební práce; jednotka č. , hodnota, byla využívána jako bar s taneční zábavou. Obsluhu tvořily tři osoby (zaměstnanci či podle svědka , jméno FO, brigádníci) a průměrně 30 zákazníky (svědek , jméno FO, hovořil o 20 až 30 osobách, svědek , jméno FO, až o 70 osobách) každý den od úterý do čtvrtka v době od 18 do 24 hodin a v pátek a v sobotu v době od 21 hodin do 2 hodin následujícího dne. Od 3. 12. 2020 došlo v zásadě ke znemožnění provozovat tuto jednotku k uváděnému účelu. Počínaje účinností krizového opatření 498/2020 Sb., přijatého usnesením vlády č. 1262/2020 došlo k zákazu hromadných akcí, konaných v počtu vyšším než 10 osob ve vnitřních prostorech staveb. To trvalo ve znění pozdějších opatření déle než do konce předmětné doby, tedy 8. 1. 2021. Omezení provozu jednotky (v době otevíracích hodin) v důsledku přerušení dodávky vody nebylo zjištěno, neboť podle svědky , jméno FO, byla tato situace vyřešena domluvou se žalobkyní v jeho prospěch; neprokázané zůstalo tvrzení žalovaného o přerušení dodávek vody do jednotky č. , hodnota, po dobu, která by byla významná s ohledem na provozní dobu této jednotky. Tato skutečnost je nevýznamná také proto, že i podle žalovaného se měl nájemce této jednotky samostatně dohodnout se žalobkyní na dodávkách vody. Právně soud prvního stupně věc posoudil podle § 1176 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Náklady přímo spojené s provozem jednotek tíží každého jejich vlastníka (část VI. odst. 1. dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), a pokud je za žalovaného platila žalobkyně, došlo ve smyslu § 2991 o. z. na jeho straně k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat podle § 2991 odst. 1 o. z.

5. Soud prvního stupně nezjistil, že by spotřeba vody v jednotkách žalovaného byla samostatně měřena, neboť na vnitřním vodovodním rozvodu se nacházely pouze čtyři měřicí zařízení, nikoliv osm, jak by odpovídalo počtu jednotek v domě. Účastníci neuvedli podrobnější skutečnosti o užívání dalších jimi nevlastněných jednotek, aby bylo možné stejným způsobem nebo logickou úlohou určit podíl každé jednotky na celkové spotřebě. Pro tento způsob nejsou významné skutečnosti týkající se provozu ostatních jednotek. Po tomto zjištění bylo nutné porovnat spotřebu předpokládanou právním předpisem s tím, co žalobkyně žalovanému účtovala. Výpočet nákladů soud prvního stupně provedl podle směrných čísel spotřeby vody stanovených v příloze 12 vyhlášky č. 428/2001 Sb., ministerstva zemědělství, kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), (dále jen „vyhláška“), podle které lze zjistit předpokládanou spotřebu vody v jednotce 6 (včetně jednotky 5) v množství 90 m3 za celý rok podle vzorce 5 * 18 (část VII. b od 44.), tedy jako násobek počtu osob a směrné spotřeby 18 m3 na osou za rok. Stejným postupem je stanovena předpokládaná spotřeba v jednotce 3 v množství 257 m3 za celý rok při zápočtu pěti dnů v týdnu (tedy po krácení v poměru 5/7) podle vzorce 3*(60+60) * 5/7), kde 3 je počet zaměstnanců zahrnující také hosty podniku a násobek součtu čísel 60 představuje obecnou roční spotřebu vody a spotřebu vody s využitím mycího zařízení. Podle rozsahu provozu je tedy předpoklad spotřeby vody v jednotce 6 (včetně jednotky 5) v době od 31. října 2018 do 8. ledna 2021, tedy za 435 dnů (podle vzorce 90/365*435) v množství 107 m3 a v jednotce 3 v době od 30. května 2018 do 8. ledna 2021, fakticky do 2. prosince 2020, tedy za 917 dnů, v množství 646 m3 (257/365*917). Podle účetních dokladů dodavatele vody byla žalobkyni účtována cena vodného/stočného v Kč v roce 2018 v částkách 36,50/41, v roce 2019 v částkách 38,50/41,60 a roce 2020 v částkách 40,50/42,50. Při využití nejnižší této ceny 77,50 Kč z roku 2018 za prostorový metr objemu odebrané vody (cena zahrnuje také tzv. stočné; vysvětleno v odůvodnění rozsudku ze dne 25. října 2023) tedy cena spotřeby v jednotkách žalovaného za předmětná období dosahuje částky 58 357,50 Kč ((107 + 646) * 77,50).

6. Žalobu proto soud prvního stupně shledal jako důvodnou, a to i při zohlednění částky 12 000 Kč, kterou podle tvrzení žalovaného měl zaplatit žalobkyni za vodné nájemce , hodnota, ohledem na to již proto nebylo nutné se zabýval tím, zda při rekonstrukci dalších jednotek žalovaného byla spotřebována voda v dalším množství, neboť nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je nutné chápat jako celek. Pro rozhodnutí soudu nebyl významný výslech zpracovatelky vyúčtování, neboť nemohl přinést zjištění o jakékoli rozhodné skutečnosti a nemohl mít ani formu znaleckého (odborného) posouzení, neboť k samotnému výpočtu není třeba zvláštních odborných znalostí a aplikace právního předpisu je věc právního posouzení. Protože žalovaný nezaplatil žalobkyni podle výzvy, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu, a proto mu byla uložena i povinnost zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení (§ 1970 o. z.).

7. Soud prvního stupně přiznal zcela úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku 3 904 Kč; odměny zástupkyně žalobkyně, za šest úkonů právní služby spočívajících v 1. přípravě a převzetí věci, 2. sepisu žaloby, 3. sepisu vyjádření ze dne 12. 1. 2022 a 4. – 6. účasti na třech jednáních před nalézacím soudem, a to po 4 260 Kč za úkon, za dva úkony právní služby spočívající 1. v sepisu výzvy k placení před zahájením řízení a 2. účasti na vyhlášení rozsudku dne 25. 10. 2023 po 2 130 Kč, za čtyři úkony právní služby v odvolacím řízení spočívajících v 1. sepisu vyjádření k odvolání žalovaného, 2. sepisu doplnění tvrzení ze dne 30. 3. 2024, a 3. a 4. účasti na dvou jednáních po 4 260 Kč za úkon a za pět úkonů právní služby spočívajících v účasti na pěti jednáních před nalézacím soudem v dalším řízení, a to po 2 460 Kč za úkon, tedy celkem na odměně 59 160 Kč; hotových (provozních) výdajích zástupkyně žalobkyně spojených s těmito úkony po 300 Kč za třináct úkonů a po 450 Kč za čtyři úkony, tedy celkem 5 700 Kč; náhrady 4 500 Kč za promeškaný čas strávený zástupkyní žalobkyně cestou k jednáním před soudy, v částkách 1 200 Kč při čtyřech cestách k nalézacímu soudu do konce roku 2024, 1 200 Kč při dvou cestách k odvolacímu soudu a 2 100 Kč při čtyřech cestách k nalézacímu soudu v roce 2025; hotové výdaje 8 600 Kč za cesty zástupkyně žalobkyně osobním motorovým vozidlem k jednáním před soudy v částkách po 596,74 Kč za čtyři cesty k nalézacímu soudu na trase dlouhé 88,8 km v roce 2023, po 1 346,42 Kč za dvě cesty k odvolacímu soudu na trase dlouhé 163,4 km v roce 2024 a v částce 731,42 Kč za jednu cestu k nalézacímu soudu v roce 2024, to vše při průměrné spotřebě 6,9 l BA95 na 100 km, a po 697,08 Kč za čtyři cesty k nalézacímu soudu v roce 2025, to vše při průměrné spotřebě 5,8 l nafty motorové na 100 km. Celkem jde o částku 73 460 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal právo na náhradu 3 000 Kč, vynaložených na vyúčtování plateb žalovaného, neboť to nebylo podkladem pro stanovení výše platební povinnosti žalovaného a nejde tedy o účelně vynaložený výdaj, který by byl žalovaný povinen žalobkyni nahrazovat. Jako neúčelné byly hodnoceny i další účtované výdaje za sepis podání ve věci, neboť obsah doplnění skutkových tvrzení ze dne 7. 3. a 29. 6. 2023 měl být již součástí žaloby samotné a k podáním ze dne 1. 6. 2023, 25. 4. 2024 a 14. 3. 2025 (ve spise je založeno podání datované dnem 17. 2. 2025), ani k nahlížení do spisu dne 7. 2. 2025 nebyla žalobkyně soudy vyzvána.

8. Žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal proto, že použití „kvalifikovaného odhadu“ podle vyhlášky je v dané věci nepřípadné. Není možné užívání jednotek žalovaného podřadit pod přílohu č. , hodnota, vyhlášky, která je „normativní pomůckou pro stanovení množství vody v typizovaných situací, zejména tam, kde nelze vycházet z měření, či kde měření není prováděno“. Pokud jsou měřidla instalována, je třeba vyjasnit, zda měření bylo k dispozici, zda a jak bylo možné spotřebu zjistit a proč nebylo možné spotřebu stanovit transparentně a přezkoumatelně na základě těchto dat. Použití kvalifikovaného odhadu je v posuzované věci předčasné, navíc výpočet není přezkoumatelný. Není dále zřejmé, jak soud prvního stupně ověřil, že svědkyně , jméno FO, v nebytovém prostoru č. , hodnota, skutečně pracovala, kdy a v jakém rozsahu, a nijak se nevyjádřil k tomu, kdo nájemkyni tohoto prostoru umožnil odběr vody, na základě jakého titulu, zda k odběru docházelo a za jakých podmínek, nijak se nevyjádřil k otázce, kdo měl faktickou kontrolu nad umožněním odběru vody, a komu měla být případná spotřeba přičitatelná. Podle smluvních ujednání nebyl žalovaný povinen dodávku vody ani energií pro tento nebytový prostor zajišťovat, neboť měl sloužit výhradně jako sklad. Není také patrné, zda další nájemci také neplnili žalobkyni (obdobně jako svědek , jméno FO, ). To činí rozsudek nepřezkoumatelný. Žalobkyně bránila žalovanému v přístupu k hlavnímu uzávěru vody. Samotné vlastnictví nebytového prostoru automaticky neznamená postavení odběratele dodávky vody. Pokud jde o výši přiznané částky, namítá žalovaný její nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost, když na jedné straně uvádí, že cena by za předmětné období činila 58 357,50 Kč, avšak přiznal částku nižší a není patrné, z čeho dovodil, že právě tato částka odpovídá rozsahu bezdůvodného obohacení, a ani to, jakým způsobem byl zohledněn (případně prokázán) tvrzený doplatek ve výši 12 000 Kč. Navíc nebytové prostory disponují vlastním měřením spotřeby vody, a proto spotřeba měla být účtována podle skutečně naměřených hodnot. To, že žalobkyně vyúčtování provedla až s několikaletým odstupem a chybně, jde výlučně k její tíži. Prodlení žalovaného nelze opřít o výzvu k úhradě částky, jejíž výše nebyla spolehlivě zjištěna a ani nebyla objektivně zjistitelná. Žalobkyně nevystavila žalovanému řádné vyúčtování ani fakturu, přestože vystupovala jako podnikatelka. Vyúčtování, které žalobkyně žalovanému předložila, žalovaný reklamoval a v průběhu soudního řízení prokázal, že výpočet v něm obsažený nebyl správný. Žalobkyně nepřípustně obchází vlastní povinnosti spojené s vyúčtováním a fakturací, důkazní břemeno i odpovědnost za stanovení výše plnění přenáší na soud.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné. Své důkazní břemeno unesla; tvrdila, že došlo k bezdůvodnému obohacení, že žalovaný spotřebovával vodu v určitém období, aniž by cokoliv platil; výši jeho plnění vyčíslila. Neměla však povinnost jeho spotřebu fakturovat. Žalovaný se na spotřebě podílel, to ostatně sám ani nezpochybňoval. Bylo jeho povinností za svoji spotřebu zaplatit nezávisle na tom, zda sám uzavřel smlouvu o dodávkách vody, či nikoliv. Soud prvního stupně se se všemi jeho námitkami přesvědčivě vypořádal. Ohledně využití jednotlivých nebytových prostor provedl řádné dokazování a zjistil i užívání nebytového prostoru č. , hodnota, . Není relevantní, kdo umožnil spotřebu, odběr vody a na základě čeho. Předmětem dokazování bylo výhradně to, zda v tomto nebytovém prostoru byla voda spotřebovávána a v jakém rozsahu. Žalobkyně popírá tvrzení svědka , jméno FO, o úhradě podílu za spotřebovanou vodu, nikdy jí nic nezaplatil. Tvrzení o tom, že některý z dalších nájemců za spotřebu vody žalobkyni platil, nikdo do řízení nevnesl, a proto se jím soud prvního stupně tímto tvrzením nezabýval. I když soud prvního stupně vzal za prokázané, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 58 357,50, nemohl přiznat částku vyšší, než bylo žalováno. Nepravdivé je i tvrzení, že žalobkyně dodávku vody sjednávala samostatně s jednotlivými uživateli nebytových prostor. Neměla k tomu žádné oprávnění, ani je neznala. Popírá i tvrzení, že by žalovanému bránila v odběru vody, či v přístupu k hlavnímu uzávěru. Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení, že spotřeba vody v jednotkách žalovaného nebyla samostatně měřena, což bylo prokázané předloženými fotografiemi. Proto spotřeba vody nemohla být nárokována podle skutečně naměřených hodnot. Pokud žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění a on neplnil, dostal se do prodlení. Proto i úrok z prodlení je důvodný.

10. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala, a to výhradně v části týkající se náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby tento výrok byl změněn tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit jí na nákladech řízení před soudem prvního stupně a za první odvolací řízení částku 89 755,44 Kč. Nesouhlasí s tím, že za některé účtované úkony jí nebyla přiznána náhrada nákladů a odměna advokáta, neboť pokud jde o vyúčtování plateb, který žalobkyně nechala zpracovat pověřenou účetní, jde „o účelně vynaložený náklad, žalovaný od počátku odmítal hradit, žalobkyně nedisponovala příslušnou odborností. Navíc i odvolací soud přihlížel k tomuto výpočtu ve svém zrušovacím rozhodnutí“. Pokud jde o repliku z 25. 4. 2024, pak jí žalobkyně „vyvracela tvrzení žalovaného, dokládala nové důkazy, a to na základě toho, že odvolací soud vyzval obě strany k doplnění tvrzení v písemné formě, které ona předložila soudu s předstihem, aby se s nimi soud mohl seznámit“. Nahlížení do spisu dne 7. 2. 2025 a replika ze dne 17. 2. 2025 (doručená 14. 3. 2025) byly úkony účelné, neboť „žalovaný po dlouholetém sporu začal poprvé tvrdit, že v nebytových prostorách netekla voda, k tomu doložil přílohy, včetně fotografií, a aby žalobkyně na jednání byla řádně připravena, musela se s nimi seznámit. S tím souvisí i nahlížení do spisu“. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni na náhradě za promeškaný čas celkem 1 200 Kč za čtyři cesty, avšak přehlédl, že cest bylo pět, a to konkrétně 20. 2. 2023, 7. 6. 2023, 18. 10. 2023, 25. 10. 2023 a 9. 10. 2024. Cesta osobním automobilem z , adresa, k Okresnímu soudu v Chebu trvá 33 minut (z jejího sídla 36 minut), tedy za každou cestu do konce roku 2024 jde o 200 Kč více. To je za pět jednání celkem 2 000 Kč. Stejně tak jí soud nepřiznal daň z přidané hodnoty k jednomu z úkonů (učiněnému 20. 2. 2023), kdy zástupkyně žalobkyně opomněla požadavek na náhradu za daň z přidané hodnoty ve svém vyčíslení uvést (daň 596,74 Kč), ačkoliv ji měl přiznat z úřední povinnosti. Naopak soud přiznal žalobkyni na cestovních náhradách částku vyšší, než byla nárokována, neboť dne 24. 11. 2025 měla zástupkyně žalobkyně u Okresního soudu v Chebu dvě jednání, a proto náklady na cestovné rozdělila mezi žalobkyni a jiného klienta. Soud prvního stupně jí přiznal 348,54 Kč, tuto částku však nevynaložila a bylo by nespravedlivé ji po žalovaném k úhradě žádat.

11. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že odvolání žalobkyně považuje za nedůvodné s výjimkou vyšší měrou přiznaného cestovného ve výši 348,54 Kč.

12. Při (druhém) odvolacím jednání zástupkyně žalobkyně doplnila, že pokud jde o vodoměry, které jsou zachyceny na fotografiích založených ve spise, neví, kdo je na ně napojený, není v tom přehled; na fotografiích jsou vidět čtyři podružné vodoměry, nicméně žalobkyně netuší, co měří a od kdy. To, že jsou pouze čtyři, měla žalobkyně v úmyslu prokázat výslechem účetní. Navíc vodoměry (hlavní, ani podružné) neodpovídají technickým normám.

13. K dotazu odvolacího soudu na stanovisko žalovaného k otázce vodoměrů jeho zástupkyně uvedla, že neví, co konkrétně a jakou potřebu (ve které jednotce) vodoměry na fotografiích zachycené měří; „nemůžeme to s jistotou určit“.

14. Odvolání žalovaného není důvodné. Odvolání žalobkyně je důvodné.

15. Jak již ve svém prvním rozhodnutí odvolací soud uvedl, nárok žalobkyně, který zůstal předmětem řízení po částečném potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, není vztahem mezi dodavatelem a odběratelem, ale jedná se o spor mezi spoluvlastníky. Nelze tedy proto uplatnit tatáž pravidla jako u předchozí části nároku žalobkyně (týkající se odvádění srážkové vody).

16. Nesporné mezi účastníky bylo, že byli vlastníky nebytových prostorů v domě č. p. , adresa, , a to žalobkyně jednotky č. , hodnota, s podílem 2071/12869 na společných částech domu a pozemku; žalovaný byl vlastníkem jednotky č. , hodnota, s podílem 2539/12869 v době od 30. 5. 2018 do 8. 1. 2021, jednotky č. , hodnota, s podílem 1531/12862 v době od 6. 9. 2018 do 8. 1. 2021, jednotky č. , hodnota, s podílem 1313/12869 od 31. 10. 2018 do 8. 1. 2021, jednotky č. , hodnota, s podílem 1604/12869 od 11. 10. 2018 do 8. 1. 2021 a jednotky č. , hodnota, /12869 od 9. 10. 2018 do 8. 1. 2021. Nesporné bylo rovněž to, že žalobkyně bez souhlasu žalovaného uzavřela 30. 11. 2017 se společností , právnická osoba, . smlouvu o dodávce vody a odvádění a čištění odpadní vody, a že zaplatila cenu poskytnutých služeb za celý dům. Tedy hradila jak zálohy na služby, tak i vyúčtování těchto poskytnutých služeb. Odvolací soud vzal dále za prokázané, že s ostatními vlastníky jednotek, kterými byl žalovaný (jednotky č. , hodnota, ) a osobami odlišnými od účastníků řízení (vlastníci jednotek č. , hodnota, ) neuzavřela žalobkyně předem žádnou dohodu o tom, jakým způsobem se budou na úhradě nákladů podílet. Vlastníci jednotek č. , hodnota, jí uhradili požadované částky na základě jí předloženého vyúčtování zpracovaného jí pověřenou účetní.

17. Protože se v posuzované věci nejedná o spor mezi dodavatelem a odběratelem, není argumentace žalovaného nesprávným vyúčtováním, respektive během reklamační doby správná. Taková argumentace by se mohla uplatnit například v řízení mezi nájemcem či pronajímatelem, či mezi nájemcem (odběratelem) a dodavatelem služeb, nikoliv však ve sporu mezi spoluvlastníky. Opodstatněná není ani argumentace žalovaného, že by žalobkyně nemohla uplatnit svůj nárok v situaci, kdy sama jeho výši nemůže přesně zjistit. Právě k tomu slouží soudní řízení, aby spornost odstranilo, a dokazováním se zjistila výši nároku. Pro uplatnění nároku žalobkyně tak stačilo tvrdit skutečnosti o tom, že účastníci byli spoluvlastníky, ona uzavřela smlouvu o dodávce služeb, přičemž voda byla dodávána i do prostoru a odváděna z prostoru vlastněného žalovaným, k dohodě o nákladech mezi nimi nedošlo, žalovaný nic nezaplatil; současně bylo nutné, aby uvedla částku, kterou po žalovaném požaduje zaplatit. Této své povinnosti žalobkyně dostála. Posouzení, zda její žalobou uplatněný nárok je v celé výši opodstatněný (či nikoliv), je již úkolem soudu. Ostatně i v případě, že výši nároku nelze bez pochybností zjistit, je možné žalobu podat; na takové situace pamatuje § 136 o. s. ř., který umožňuje soudu v případě, že lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec, určit ji podle úvahy. Tato úvaha však musí být založena na nějakých skutečnostech, musí být nějak podložená.

18. Tomu ostatně odpovídá i judikatura, z níž vyplývá, že pokud je zřejmé (nepochybné), že nárok je dán, ale je sporná (nejistá) jeho výše, nelze žalobu zamítnout (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, II. ÚS 1430/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, 32 Cdo 1669/2012); soud se musí pokusit objasnit výši nároku. Důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti nároku v takovém případě samozřejmě spočívá na straně žalující. Tedy i v posuzované věci tížilo toto břemeno žalobkyni, a proto v případě, že by byla důvodná pochybnost o jejím tvrzení, znamenalo by to rozhodnutí v její neprospěch.

19. Aby soud prvního stupně mohl stanovit výši nároku, musel zjistit nějaké skutečnosti, které by jeho úvahu o výši nároku podložily. I proto odvolací soud předchozí (první) rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se odběru vody zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž uložil soudu prvního stupně zjišťovat, jakým způsobem konkrétně jednotky byly využívány, aby bylo možné úvahu soudu o tyto skutkové závěry opřít.

20. Soud prvního stupně respektoval pokyn odvolacího soudu, dokazování doplnil, a to jednak fotografiemi (byť se zčásti opakovaly z prvního řízení před soudem prvního stupně, byla předložena i řada fotografií dalších prokazujících užívání jednotek vlastněných žalovaným), tak výslechy svědků a na těchto důkazech založil skutkový závěr, jimiž odůvodnil svoji úvahu o výši nároku. Pro tuto úvahu využil také přílohu č. 12 vyhlášky č. 428/2001 Sb., přičemž její použití se nabízelo; a žádný lepší způsob nikdo nenavrhoval. Soud prvního stupně přehledně vypočítal podíl jednotek vlastněných žalovaným na spotřebě vody, a současně i vysvětlil, jakým způsobem k výši podílu žalovaného na odběru vody a odvodu vody odpadní dospěl, přičemž se odvolací soud neztotožňuje s odvoláním, že by tento jeho závěr byl nepřezkoumatelný. Naopak lze na něj odkázat.

21. Pokud měl žalovaný v odvolání námitky ohledně skutkových zjištění, týkajících se skutečnosti, že soud prvního stupně nezjišťoval, zda někdo z dalších nájemců nebytových prostor ve vlastnictví žalovaného ne(za)platil za odběr vody přímo žalobkyni, podobně jako o tom ve své výpovědi mluvil svědek , jméno FO, , to soudu prvního stupně nijak vytknout nelze, protože nic takového v průběhu řízení nikdo netvrdil a ani z jiných provedených důkazů nic takového najevo nevyšlo. Nebyl proto důvod se tím zabývat a soud prvního stupně to nebyl povinen zjišťovat. Soud prvního se správně nezbýval ani tvrzením žalovaného, že podle smluvních ujednání s nájemkyní , jméno FO, , ale i dalšími svými nájemci, nebyl povinnen zajišťovat dodávku vody do jimi užívaných prostor, neboť toto tvrzení bylo uplatněno až po koncentraci řízení. Řízení bylo koncentrováno již skončením (prvního) řízení před soudem prvního stupně, a proto poukaz na smluvní vztahy mezi žalovaným a jeho nájemci je nepřípustnou novou obranou, kterou nebylo již možné se zabývat. Pokud žalovaný uváděl, že vlastně do jím vlastněných prostorů nebyla vůbec voda dodávána, protože to technicky nebylo možné, když žalobkyně vypnula hlavní přívod, pak to bylo rovněž zcela nové tvrzení, které se objevilo v řízení až po zrušení rozsudku odvolacím soudem. Nebylo tedy možné se ani jím zabývat. Navíc je logicky vyvráceno tím, že nebylo sporu o tom, že v domě je pouze jeden celkový (hlavní) uzávěr vody, a proto v případě, že by byl uzavřen, nebylo by možné vodu dodávat ani do prostoru žalobkyně. Protože však žalobkyně vodu pro provoz svého prostoru potřebovala a skutečně jej také provozovala, vyvrací to tvrzení žalovaného. Pokud snad vyšlo v řízení najevo, že voda netekla po dobu dvou, či tří dnů, nemá to na posouzení věci vliv. Soud prvního stupně se nemusel zabývat ani vztahem mezi žalovaným a jeho dalšími případnými nájemci, neboť to byl vztah mezi nimi, tvrzení, že snad svědek , jméno FO, měl mít samostatnou dohodu se žalobkyní ohledně dodávky vody a že platil žalobkyni za odběr ve jím užívaném prostoru samostatně, je rovněž zcela nová skutečnost, kterou nebylo možné se již zabývat.

22. Nelze souhlasit ani s námitkami žalovaného o nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku, vyplývajících ze skutečnosti, že soud prvního stupně sice uzavřel, že podíl žalovaného na spotřebě činil 58 357,50 Kč (a to minimálně, protože soud prvního stupně se již pro nadbytečnost nezabýval spotřebou v jednotkách č. , hodnota, , když dospěl k závěru, že i jenom spotřeba v jednotkách č. , hodnota, je dostačující pro rozhodnutí ve věci), avšak přiznal pouze 33 162,10 Kč. Protože pouze druhá ze zmiňovaných částek byla předmětem řízení, nemohl soud přiznat částku vyšší (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Výpočet provedený soudem prvního stupně je přehledný, navíc doplněný i vysvětlením.

23. Pokud žalovaný tvrdil, že odběr vody v jednotlivých nebytových prostorách byl měřen prostřednictvím měřicích zařízení, tak počet podružných vodoměrů neodpovídá počtu nebytových prostorů; navíc nikdo ani netvrdil, že by byl proveden odečet na začátku a na konci období, za nějž je žalováno, takže je vůbec otázkou, co přesně vodoměry měří a od kdy. Tedy, i kdyby se zjistilo, že ke všem nebytovým prostorům bylo instalovaná měřicí zařízení, chyběly by další údaje.

24. Protože – jak už shora uvedeno – se v posuzované věci nejedná o vztah mezi odběratelem a dodavatelem (kde by prodlení bylo závislé na řádném vyúčtování), nebylo nutné, aby žalobkyně vystavovala žalovanému vyúčtování spotřeby fakturou, a proto ani neběží žádná reklamační doba. Podstatné pro posouzení otázky prodlení tak je pouze to, zda žalobkyně žalovaného k zaplacení vyzvala a zda z jí zaslané výzvy je patrná alespoň určitá míra konkrétnosti, z níž by bylo lze seznat, za co požaduje zaplacení částky, jež výzvou požaduje. To v posuzované věci splněno bylo. Jiná věc je, že mezi účastníky byl spor o výši částky, to však výzva vyřešit nemohla. Zpětně se navíc ukázalo, že se jednalo o výzvu důvodnou.

25. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný ve výroku I potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, v podrobnostech lze odkázat na písemné odůvodnění jeho rozhodnutí, v něž se vypořádal s nárokem žalobkyně, a přesvědčivě i se všemi námitkami žalovaného.

26. Žalobkyně se odvolala proti výroku o nákladech řízení vyčíslených v rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný již v prvním řízení před soudem prvního stupně uváděl, že si je vědom své povinnosti, uváděl, že ví, že něco by zaplatit měl, avšak neví, kolik by to mělo být. I zde lze souhlasit se soudem prvního stupně, že pokud „nesouhlasil s výší požadované ceny, měl ji určit sám podle jemu známých objektivních skutečností nebo ji spotřebovávat neměl a měl se snažit vyřešit základ“. Tedy pokud si své povinnosti byl žalovaný vědom, měl spotřebu nějak odhadnout; zaplatit alespoň část. Nelze ani uzavřít, že by situaci mezi účastníky způsobila svým jednáním výhradně žalobkyně tím, že uzavřela smlouvu bez souhlasu žalovaného, či bez předchozí dohody o tom, jak se stanoví podíl účastníků na spotřebě, nebo tím, že po žalovaném nepožadovala spotřebu za jednotlivé roky, ale způsobil ji i žalovaný. Odebíral vodu, respektive umožnil, aby ti, kdo užívali nebytové prostory v jeho vlastnictví, odebírali a vypouštěli vodu, aniž by bylo nějakým způsobem řešeno její vyúčtování, přičemž na nákladech se dlouhodobě vůbec nepodílel. Proto, pokud soud prvního stupně rozhodl o tom, že o nákladech řízení bude rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), je jeho závěr správný.

27. Pokud však jde o výši těchto nákladů, zde odvolací soud souhlasí s odvoláním žalobkyně, že soud prvního stupně neodůvodněně nepřiznal jí účtované položky, a to konkrétně částku 3 000 Kč, kterou zaplatila žalobkyně externí účetní, u níž nechala zpracovat výpočet spotřeby žalovaného. Tato částka byla vynaložena účelně, protože má bezprostřední souvislost s vedením sporu, žalobkyně tímto výpočtem jednak reagovala na argumentaci žalovaného, že jí požadovaná částka je nepřezkoumatelná, neodborná, pozdní, jednak je logické, že v takové situaci využila odbornou pomoc. Účtovaná částka za tuto pomoci není nepřiměřená. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že nebyla přiznána žalobkyni odměna za sepis repliky z 25. 4. 2024 ve výši 4 560 Kč, za nahlížení do spisu dne 7. 2. 2025 a repliku ze 14. 3. 2025 (datovanou 17. 2. 2025) v celkové výši 7 717,08 Kč, když úkony advokáta nejsou účelné pouze tehdy, jsou-li učiněné na výzvu soudu, ale je třeba posuzovat, zda nejsou zbytečné, zda je nešlo nahradit sdělením, například při těsně na ně navazujícím nebo jim předcházejícím ústním jednáním, což platí i pro nahlížení do spisu, kde je třeba posoudit, jaký byl stav spisu v době nahlížení a pokud byla doplněna řada listin, tak jako tomu bylo v daném případě, lze i tento úkon považovat za účelný. Replika žalobkyně ze dne 25. 4. 2024 sice předcházela ústnímu jednání, avšak žalobkyně jí reagovala na tvrzení žalovaného a současně předkládala nové důkazy v reakci na písemné vyjádření žalovaného učiněné na základě výzvy odvolacího soudu. Lze souhlasit s tím, že bylo v zájmu vedení řízení, aby obsah tohoto podání byl jak účastníkům, tak soudu předem znám. Protože žalovaný po prvním rozhodnutí odvolacího soudu tvrdil, že v nebytových prostorech netekla voda, což dokládal řadou fotografií, nelze nahlížení do spisu a následnou repliku žalobkyně považovat za neúčelné. Stejně tak soud prvního stupně nesprávně přiznal náklady cesty k soudu prvního stupně, když jednak přehlédl, že jich bylo pět (20. 2. 2023, 7. 6. 2023, 18. 10. 2023, 25. 10. 2023 a 9. 10. 2023) a přiznal pouze čtyři, jednak nepřiznal náhradu za promeškaný čas v plné výši, když nezohlednil, že cesta ze sídla advokátky k soudu prvního stupně trvá 36 minut, a proto měla být náhrad při každé cestě o 200 Kč vyšší (dvě půlhodiny). Pokud za úkon právní služby učiněný 20. 2. 2023 nebyla zástupkyni žalobkyně přiznána daň z přidané hodnoty, protože ji neúčtovala, jedná se o postup nesprávný a náleží jí i tato částka (1 166,90 Kč). Naopak soud prvního stupně nesprávně přiznal v plné výši cestovné k jednání konanému dne 24. 11. 2025, ačkoliv zástupkyně žalobkyně správně požadovala náklady pouze ve výši jedné poloviny, neboť měla ten den u tamního soudu dvě ústní jednání, a proto náklady na cestovné rozdělila.

28. Tedy odvolání žalobkyně bylo zcela důvodné, náklady řízení byly přiznány tak, jak je vyčíslil soud prvního stupně, a navíc byla přiznána dále částka vyplývající ze shora uvedeného snížená o polovinu cestovného k jednání konanému 24. 11. 2025.

29. Žalobkyně byla plně úspěšná i v odvolacím řízení a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O výši těchto nákladů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. O výši náhrady rozhodl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Za řízení před odvolacím soudem náleží žalobkyni odměna za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d), g), § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, a to za sepis odvolání proti výroku o nákladech řízení ve výši jedné poloviny sazby, to je 1 230 Kč, vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2026 po 2 460 Kč; dále náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu) za šest započatých půlhodin strávených zástupkyní žalobkyně na cestě k ústnímu jednání před odvolacím soudem a zpět (po 150 Kč za každou půlhodinu), tedy 900 Kč, a náhradu cestovních výdajů (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) za účast zástupkyně žalobkyně u odvolacího jednání dne 12. 5. 2026, a to na trase , adresa, a zpět v rozsahu celkem 165 km konaných osobním automobilem , hodnota, , reg. zn. , SPZ, , při spotřebě 5,96 l motorové nafty na 100 km a ceně motorové nafty 34,10 Kč za 1 l (vyhláška č. 475/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2025) a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy), tedy celkem náklady odvolacího řízení 9 675 Kč.