14 Co 263/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/1 , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o vyklizení nemovitostí na základě odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 6. 2023, č. j. 6 C 195/2022-141 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 8 857,20 Kč. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil oběma žalovaným povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, a pozemek parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , a vyklizené je předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni jí vzniklé náklady ve výši 21 944,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že vlastnické právo žalobkyně k označeným nemovitostem bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí, žalovaní jej ani nezpochybnili. Nebylo ani sporné, že žalovaní žalobkyní vlastněné nemovitosti užívají. Sporná byla otázka, zda žalovaným svědčí užívací právo. V případě žalované tomu tak není, neboť žalobkyně vypověděla nájemní smlouvu uzavřenou 30. 12. 2023 mezi ní a žalovanou, výpověď nebyla relevantně zpochybněna, když sice první žalovaná podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi, následně však soudní řízení, které se touto otázkou zabývalo, skončilo zastavením. Soud není dále oprávněn tuto otázku jako předběžnou řešit. Tvrzení druhého žalovaného, která byla poněkud rozporná, když jednak uváděl, že má užívací titul na základě ústní dohody mezi ním a žalobkyní z prosince 2010, zároveň uváděl, že užívací právo vydržel jako věcné právo, nebyla blíže upřesněna. Důkazy žalovaný ani na výzvu soudu neoznačil. Další možnosti poučení ze strany soudu prvního stupně se zbavil svojí neúčastí při ústním jednání. Navíc svůj postoj měnil, když je zřejmé, že v lednu 2020 za titul k užívání domu pokládal nájemní smlouvu uzavřenou s první žalovanou. Teprve v žalobě o vyklizení přišel s argumentací o existenci dohody a vydržení věcného břemene užívání. Tato jeho tvrzení byla rozporná a zmatečná. Ani argumentace žalovaného o investicích do nemovitosti není přiléhavá a nemá pro posouzení věci význam. Stejně tak ani argumentace, že mu žalobkyně nezaslala výpověď, čímž měla uznat, že existuje jeho užívací právo k nemovitostem. Hodnocení důkazů vztahujících se k vyúčtování za elektrickou energii a s tím spojeného nedoplatku nebylo rovněž pro posouzení věci významné. Žaloba tedy byla plně důvodná. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich plnou náhradu, které podrobně vyčíslil. Lhůtu k plnění stanovil v délce 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neshledal žádný důvod pro její prodloužení. První žalovaná (dále i jen „žalovaná“) se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolala. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nebyl oprávněn konat jednání bez její přítomnosti, neboť se řádně a včas omluvila. V této souvislosti uvedla, že argumentace soudu prvního stupně usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. III ÚS 1461/10, Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Nd 152/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, není přiléhavá a v dané věci použitelná. Omluva byla zaslána včas a důvodně, a to ihned po udělení plné moci jejímu novému (dalšímu) právnímu zástupci a zjištění kolize soudních jednání. Soud prvního stupně nemohl podpůrně použít pro neodročení jednání důvody stojící na straně soudu, tedy předložení spisu odvolacímu soudu, dlouhodobou zdravotní indispozici soudkyně či operaci předchozího právního zástupce žalované. První žalovaná má právo nechat se zastoupit takovým právním zástupcem, k němuž má důvěru, a je absurdní, aby v tom byla omezena zákonnou lhůtou. Podmínky pro neodročení jednání nebyly nesplněny. Proto nebyly splněny ani podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti žalované; v postupu soudu prvního stupně lze tak shledat libovůli. Druhý žalovaný (dále i jen „žalovaný“) se proti rozsudku soudu prvního stupně také odvolal. Rovněž navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Poukázal jednak na to, že účast na soudním jednání mu byla znemožněna, neboť ačkoli se řádně omluvil, soud jeho omluvu nepřijal. Pokud soud argumentoval tím, že jeho zdravotní stav nebyl tak nepříznivý, když svoji omluvu přinesl k soudu sám, není jeho tvrzení pravdivé. Omluvu žalovaného doručila soudu jeho matka. Soud prvního stupně také nesprávně zjistil skutkový stav, protože neprovedl žalovaným označené důkazy - daňové přiznání žalobkyně za období let 2010-2020 a výpisy z účtů žalobkyně. Výpisy nevyžádal, ačkoliv žalovaný není schopen bez pomoci soudu zpětně tyto transakce zajistit. Poukázal také na to, že žalobkyně sama uvádí, že titulem k užívání bytu v jeho případě nebyla nájemní smlouva. Samotný titul nebyl jako předběžná otázka dostatečně vyřešen. Tím, že mu soud prvního stupně znemožnil účast na jednání, zbavil jej možnosti být řádně poučen. Odvolání žalovaných není důvodné. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci, přičemž závěr, k němuž dospěl, je správný. Nepochybil ani, když věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaných. Postupoval i v souladu s judikaturou, na niž i správně odkázal. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Nd 152/2008, byl přijat závěr, že „změna právního zastoupení účastníka, vyvolaná vypovězením plné moci zástupcem nebo jejím odvoláním účastníkem, je důvod pro odročení soudního jednání jen výjimečně; odpovědnost za volbu právního zástupce nese při zastoupení na základě plné moci účastník“. Tento závěr je plně použitelný na situaci žalobkyně. Ta těsně (dva dny) před nařízeným ústním jednáním ve věci (při němž soud prvního stupně věc projednal a rozhodl) vypověděla plnou moc dosavadnímu právnímu zástupci a vyhledala právní zastoupení jiným advokátem. K tomu přistoupila poté, co i předchozí termín ústního jednání pro ni nebyl vyhovující (z důvodu lékařského vyšetření jejího původního právního zástupce), a jednání proto bylo tehdy na její žádost odročeno na jiný termín. Zvolit si jiného advokáta je jistě v pořádku, když je samozřejmě právem žalované nechat se v soudním řízení zastupovat kým uzná za vhodné. Nicméně žalobkyně v době, kdy udělila plnou moc dalšímu právnímu zástupci, již věděla, že je ve věci nařízeno ústní jednání. Bylo proto na ní, aby volila takového advokáta, jemuž pracovní vytížení nezabrání v účasti u již nařízeného ústního jednání soudu prvního stupně. Žalovaná nemohla spoléhat na to, že soud prvního stupně její případné žádosti o odročení věci vyhoví. Nelze totiž odhlédnout od toho, že se jednalo z její stran o druhou žádost o odročení spočívající v důvodu na straně jejího zástupce. Ani v jednom případě nebylo nijak vysvětleno, proč nemohl zástupce žalované pověřit jiného advokáta, či advokátního koncipienta, aby se místo něj účastnil již dříve nařízeného ústního jednání. Zůstává pak nezodpovězenou otázkou (to žalovaná ani v odvolání nijak nevysvětluje), proč se jednání neúčastnila sama a zbavila se tak nejen možnosti k věci se osobně vyjádřit, případně možnosti žádat o poskytnutí dodatečné lhůty k dotvrzení potřebných skutečností. Je pravdou, že žalovaní nenesou odpovědnost za to, že jednání ve věci muselo být z důvodů na straně soudu (předložení spisu nadřízenému soudu či nemoc soudkyně) odročováno, nicméně je třeba i k tomu přihlédnout. Povinností soudu je totiž věc projednat a rozhodnout bez průtahů a v přiměřené době. I proto se soudce, kterému byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí poté, co předchozí soudkyně nastoupila pracovní neschopnost, snažil věc rozhodnout s největším urychlením, a to i s přihlédnutím k předmětu řízení. Což je postup správný. Pokud jde o neúčast druhého žalovaného u ústního jednání před soudem prvního stupně, ten nejprve svoji účast omluvil ze zdravotních důvodů, následně požádal soud (rovněž ze zdravotních důvodů) o odročení jednání. Pokud soud prvního stupně jeho omluvu hodnotil jako nevčasnou a nedůvodnou, odvolací soud s ním souhlasí. Omluva byla zaslána soudu prvního stupně poprvé pouze den před nařízeným ústním jednáním e-mailem, a to v 14:59 hodin, ačkoliv zdravotní problémy žalovaného v té době již trvaly, jak žalovaný uvedl, „od víkendu“ [tedy minimálně 4 dny]. Lze jistě chápat, že se žalovaný mohl domnívat, že jeho zdravotní problémy ustoupí a účast u jednání mu umožní. Pokud však mu byl při vyšetření doporučen lékařem klidový režim po dobu jednou týdne, věděl žalovaný nejpozději 26. 6. 2023, tedy v den lékařského vyšetření, že se jednání nebude moci účastnit, a v tom případě není jeho omluva včasná. Pokud se jeho stav postupně zlepšoval natolik, že předpokládal, že se k jednání bude moci dostavit a přesto nepřišel, není jeho omluva důvodná (k tomu viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 213/2020). V každém případě pak soud prvního stupně nepochybil, pokud ve věci jednal bez jeho účasti. Na tom nic nemění ani to, že soud prvního stupně zřejmě přehlédl, že není jisté, že žádost o odročení jednání dne 28. 6. 2023 doručil soudu osobně žalovaný. Takový závěr nelze učinit ani na základě podacího razítka (č. l. 125). Z něj totiž pouze vyplývá, že podání přinesl někdo (fyzická osoba) do podatelny soudu, nebylo doručeno poštou. Neprokazuje však, která konkrétní osoba omluvu doručila. To však pro posouzení věci není podstatné. Za situace, že se žalovaný omluvil a nebyl soudem informován o tom, že jednání je odročeno, musel počítat s tím, že jednání se bude konat. Ostatně tak tomu bylo již při jednání konaném 13. 9. 2022, kam se žalovaný dostavil, tehdy na rozdíl od (údajně nemocné) první žalované. Pokud soud prvního stupně uvedl, že nebylo dostatečně věrohodně prokázáno, že zdravotní stav žalovanému v účasti u soudního jednání bránil, nelze jeho závěru nic vytknout. Svoji obranu mohli žalovaní přednést při odvolacím jednání, což také učinili. Žalovaný se vyjádřil takto: „Se žalobkyní jsme se rozešli v roce 2010, a to na základě dohody. Rozešli jsme se v dobrém. Po rozchodu jsme se dohodli, že splácení hypotéky je nad možnosti žalobkyně. Proto ji budu splácet já a budu také užívat dům. Měli jsme velmi vřelý vztah až do roku 2019, dokonce jsem u žalobkyně někdy přespával a někdy ona u nás. Hypotéka je splacena zhruba z poloviny, nevím přesně, kolik byly splátky. Myslím, že původně kolem 18 000 Kč, pak asi po refinancování 15 000 Kč. Poslední čtyři roky ji splácí žalobkyně. Původně jsem ji splácel výhradně. Platil jsem ji v letech 2010 až 2020, dával jsem žalobkyni peníze navíc (průměrně 30 000 Kč měsíčně), platil jsem energie. Platil jsem na náš společný účet, který jsme si kdysi zřídili, byl vedený na její jméno. Tam mi do roku 2018, kdy jsem skončil u zaměstnavatele, chodila výplata 10 000 Kč. Z tohoto účtu žalobkyně hypotéku hradila. Já jsem na účet jenom posílal peníze, ale nic jsem z něj nečerpal. Od roku 2015 se to snížilo, kromě výplaty jsem posílal cca 28 000 Kč. Ty peníze byly určené na splátky hypotéky, nájemné, výživné a platbu navíc, kterou žalobkyně chtěla (nevím přesně na co). Přestal jsem platit v lednu 2020, protože před tím dala žalobkyně přítelkyni výpověď, já jsem se chtěl dohodnout, co dál. Tehdy žalobkyně poslala výpověď žalované, nevím proč, co se stalo, bylo to jako blesk z čistého nebe, přestala komunikovat ona i dcera. Protože jsme do té doby měli velmi dobrý vztah, neměli jsme potřebu něco sepisovat na papír. Dohodli jsme se, že až bude zaplacena hypotéka, připadne dům mně. Žalobkyně však přestala komunikovat, nechce se nikdy sejít osobně a vždy jen odkazuje na svého právního zástupce. Vztah s žalovanou mám od roku 2011. Proč byla uzavřena nájemní smlouva se žalovanou nevím. Žádné trestní řízení jsem neměl.“ Tato tvrzení žalovaných, uvedená zčásti v jejich písemných vyjádřeních a doplněná při odvolacím jednání, o průběhu jejich užívání domu i vztahu mezi nimi a žalobkyní v průběhu let 2010 až 2020, se jeví jako závažná, a byla-li by pravdivá, mohla by vést snad i k závěru, že nějaký užívací titul existoval. Nicméně, i kdyby odvolací soud uzavřel, že dohoda (o tom, že žalovaný bude splácet hypotéku a užívat dům) mezi stranami skutečně byla uzavřena, nelze odhlédnou od toho, že účastníci se podle této dohody chovali nejpozději do začátku roku 2020. Žalovaný sám uvedl, že od té doby již žalovaní hypotéku nesplácejí, tedy předpoklad jejich užívání nemovitých věcí odpadl. Žalobkyně sice dohodu popírala, avšak (z opatrnosti) od ní odstoupila, a to z důvodu jejího porušování žalovaným (nesplácení hypotéky). Proto bylo-li by i prokázáno, že dohoda tvrzená žalovaným existovala, odstoupením ze strany žalobkyně zanikla a tím odpadl důvod užívání domu žalovaným a odvozeně i žalované. Aby tomuto následku žalovaní zabránili, měli se stále podle uzavřené dohody chovat a naplňovat její obsah (splácet hypotéku), což, jak sami doznali, nečinili. Pokud žalovaní za žalobkyni do té doby platili hypotéku, je na nich, aby se s žalobkyní vypořádali, avšak předmětem tohoto řízení to není. Odvolací soud doplňuje, že pokud by se snad žalobkyně s druhým žalovaným ústně v roce 2010 dohodli na tom, že po doplacení hypotéky mu žalobkyně převede nemovitosti do jeho vlastnictví, byla by taková dohoda neplatná. Smlouva o budoucím převodu vlastnického práva k nemovitosti by tehdy (v roce 2010) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, musela být písemná. Tak ovšem ani podle tvrzení žalovaného uzavřena nebyla (i žalovaný potvrzoval, že se jednalo o dohodu ústní). A proto i kdyby se takto strany skutečně dohodly (odvolací soud to pro nadbytečnost neposuzoval), nárok žalovaného na převod nemovitostí by nebyl dán pro neplatnost smlouvy. Pokud jde o titul první žalované k užívání nemovitosti, posouzení soud prvního stupně považuje odvolací soud za správné. Nebylo sporu o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byla 30. 12. 2013 uzavřena nájemní smlouva, na základě které, resp. od které první žalovaná odvíjela svoje oprávnění nemovitosti užívat. Protože žalovaná neplnila své povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, resp. je porušovala, dala jí žalobkyně výpověď. Žalovaná se sice výpovědi bránila žalobou na neoprávněnost výpovědi, řízení nicméně neskončilo jejím úspěchem, ale bylo pravomocně zastaveno poté, co bylo na návrh obou stran sporu přerušeno, přičemž žádná ze stran pokračování řízení v zákonem stanovené lhůtě nenavrhla. Za takové situace byla výpověď z nájmu daná žalobkyní žalované oprávněná. Proto od doby, kdy uplynula výpovědní lhůta (1. 4. 2020), odpadl právní titul, na základě kterého žalovaná dům užívala. V podrobnostech lze odkázat na správné a vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně (bod 43 až 45). Svoje oprávnění dům užívat mohla poté žalovaná odvozovat pouze od práva žalovaného, a to vzhledem k tomu, že žili jako partneři ve společné domácnosti. Žalovanému však nejpozději od února 2021 právo užívat nemovitost rovněž nesvědčí, proto ani žádné odvozené právo žalované dům užívat zde být nemůže. Tvrdila-li naopak žalovaná, že právo užívat nemovitost může žalovaný (vzhledem k jejich partnerskému soužití) odvozovat od jejího práva užívat dům na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi ní a žalobkyní, nelze jí přisvědčit, protože, jak již bylo uvedeno, tento právní titul zanikl. Naopak ani žalované nesvědčí právo užívat dům, které snad odvozuje od práva žalovaného na základě jím tvrzené ústní dohody, neboť, jak již shora bylo uvedeno, i pokud by taková dohoda byla uzavřena, zanikla by. Zástupce druhého žalovaného argumentoval též ustanovením § 2238 o. z. Z něj plyne, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu tohoto ustanovení jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015). Toto ustanovení ovšem řeší případy, kdy nájemce s pronajímatelem uzavřel nájemní smlouvu, aniž věděl, že je dán důvod její neplatnosti. Že toto ustanovení nedopadá na postavení žalovaných je zjevné. Jejich obrana nijak nenaznačuje, že právě k takové situaci mělo dojít. Žalovaná uzavřela písemnou nájemní smlouvu se žalobkyní 30. 12. 2013, od této doby až do uplynutí výpovědní lhůty (1. 4. 2020) užívala dům na základě platné nájemní smlouvy. Že žalobkyně s tím, aby dům dále užívala, nesouhlasila, žalovaná věděla, a to jak z chování žalobkyně, tak ze soudních řízení, která byla mezi nimi vedena, nemohla být tedy na její straně dána dobrá víra v to, že mezi ní a žalobkyní vznikl jakýkoliv další nájemní vztah. Pokud jde o žalovaného, ani zde nelze naplnění předpokladů tohoto ustanovení shledat. Žalovaný totiž tvrdí, že dům užíval na základě výše uvedené smlouvy, nikoli, že by tak činil na základě nájemní smlouvy, u níž byl dán nějaký důvod neplatnosti. V dobré víře pak nemohl být ani po zrušení tvrzené smlouvy žalobkyní – tehdy již neměl vůbec žádný důvod se domnívat, že může dům užívat. Nebyl-li tedy v dobré víře, že dům užívá jako nájemce (podle § 685 a násl. o. z.), nebyly splněny podmínky stanovené v § 2238 o. z. Lze dodat, že podle judikatury Nejvyššího soudu pouhé užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohl někdo být považován za řádného nájemce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn 26 Cdo 4342/2017 či usnesení ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2957/2018). Nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by se žalovaným žalobkyně nájemní smlouvu, ať již písemnou či ústní, někdy uzavřela, či to měla v úmyslu. Tedy ze shora uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci, ani v tom, že ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Proto odvolací soud rozsudek sodu prvního stupně potvrdil. V ostatním lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, má tedy právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Účelné náklady odvolacího řízení představují náklady za právní zastoupení žalobkyně, a to odměna za tři úkony právní služby - vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 18. 12. 2023 a účast u jednání odvolacího soudu dne 30. 1. 2024 v rozsahu přesahujícím 2 hodiny. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 advokátního tarifu). Dále žalobkyni náleží náhrada hotových výdajů za tři režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), cestovní výdaje advokáta vynaložené v souvislosti s cestou z místa jeho sídla k ústnímu jednání odvolacího soudu (, adresa, ), a to za cestu konanou osobním motorovým vozidlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, v rozsahu trasy celkem , hodnota, km, spotřebě vozidla 5,1 l/100 km a průměrné ceně benzinu ve výši 44,50 Kč za 1l benzinu [§ 157 odst. 4, § 158 odst. 3 zákoníku práce, ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 vyhlášky č. 467/2022 Sb.] ve výši 1 420 Kč. Advokátovi náleží dále náhrada za ztrátu času stráveného cestou z jeho sídla k ústnímu jednání odvolacího soudu., a to za 5 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 advokátního tarifu).