14 Co 276/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupené advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vydání potvrzení na základě odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 7. 2024, č. j. 1 C 137/2023-147

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 7 684 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání potvrzení o výši žalobcových dluhů vůči žalovanému existujících ke dni 20. 9. 2021 z titulu příspěvku na správu domu a pozemku a na plnění spojená nebo související s užíváním bytu. Zjistil, že žalovaný sice toto potvrzení žalobci na jeho žádost ze dne 1. 9. 2021 nevydal, avšak posléze mu vydal potvrzení ke dnům 31. 12. 2021, 31. 12. 2022 a 31. 10. 2023. Dále zjistil, že požadované potvrzení je neaktuální pro účely případné odpovědnosti za dluhy při převodu bytu, k němuž zatím nedošlo, ani se k němu (v době rozhodnutí soudu) neschylovalo. Protože žalobce urgoval žalovaného o splnění jeho povinnosti až předžalobní výzvou učiněnou po více než roce (žalobu pak podal po dalším roce) za situace, kdy „v mezidobí ještě zahlcoval žalovaného dalšími výzvami ke sdělení výše dluhu ze stejných důvodů,“ a to šesti žádostmi z období od 23. 10. 2021 do 19. 10. 2022, jimiž požadoval potvrzení k různým datům a kvůli nimž zahájil další soudní řízení, dospěl soud k závěru, že ze strany žalobce jde o zjevné zneužití práva a žalobu zamítl.

2. Žalobce se proti rozsudku odvolal, neboť se závěrem o zneužití práva nesouhlasí. Žalovaný se naopak s napadeným rozsudkem ztotožnil.

3. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především – pro stručnost – odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, jež považuje za správné a přesvědčivé. V reakci na obsah odvolání přidává následující shrnutí a doplnění argumentace.

5. Odvolací soud vychází z toho, že subjektivní práva nepřiznává právní řád samoúčelně, nýbrž proto, aby jimi oprávnění mohli uspokojovat nějaké své zájmy a práva jim tak mohla přinášet nějaký užitek. Mimořádný případ, kdy oprávněný trvá na svém – formálně existujícím – právu přesto, že mu žádný užitek v dané situaci přinést nemůže, je podle nauky jedním z typů zneužití práva [viz např. Lavický P. in Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2022, s. 59 an.; Pulkrábek Z. in Melzer F., Tégl P. Občanský zákoník. § 1-117. Velký komentář. Svazek I. 1. vydání. Praha: Leges 2013, s. 162 an.].

6. O takovou situaci jde podle názoru odvolacího soudu v tomto případě. Svědčí o tom hlavně množství žádostí, které žalobce v relativně krátké době vůči žalovanému uplatnil a které vztahoval k různým, relativně blízkým datům. Dále je to dvouletý časový odstup mezi žádostí a žalobou. Konečně je to i fakt, že žalobce na žalobě trval přesto, že žalovaný mu dodatečně vydal potvrzení k jiným dnům, mimo jiné i ke dni 31. 12. 2021 (jejich doručení soud prvního stupně odůvodnil v odstavci 11, proti čemuž žalobce v odvolání neuvedl žádné argumenty). Těžko si představit, že žalobce potřebuje potvrzení k tolika blízkým datům a po tak dlouhé době. To vše vede k závěru, že žalobce tuto, případně ani jiné žádosti k ničemu nepotřebuje, a vzhledem k tomu, že na nich přesto urputně trvá, nelze než dospět k závěru, že žalobcovým cílem je obtěžovat neboli šikanovat žalovaného.

7. Důležité je, že žalobce přitom nedovedl vysvětlit, jaký je účel jeho žaloby (viz odstavec 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud uvedl, že údaje potřebuje pro vedení soudních sporů o zaplacení dlužných částek, protože nesouhlasí s ročními vyúčtováními ze strany žalované, považuje to odvolací soud za nesmyslné, a proto i za neuvěřitelné. Výši jednotlivých žalobcových dluhů musí totiž soud posoudit v každém z řízení, jež měl žalobce na mysli, a to jaké k tomu vydá žalovaný potvrzení, je pro soud nezávazné; vydání potvrzení tedy žádný spor neodstraní. Navíc, mají-li se soudní spory týkat vyúčtování za kalendářní roky, není logické, aby se žalobce domáhal potvrzení k různým datům v průběhu kalendářních let.

8. K otázce množství žádostí žalobce odvolací soud podotýká, že v tomto případě nejde o běžnou situaci, kdy má žalovaný množství dluhů, s jejichž plněním je v prodlení, ale o to, že žalobce svými výzvami sám, bez jakéhokoli popudu ze strany žalovaného, své nároky vytváří. Množství tedy vytváří on.

9. Žalobce v odvolání namítal, že nebyla prokázána zjevnost zneužití práva. Tu však z povahy věci „dokázat“ nelze, protože zjevnost je kvalitou poznání, silou přesvědčení o tom, že jde o zneužití práva. Zjevnost zneužití práva znamená jeho očividnost, jasnost závěru o něm. A zde nezbývá než říci, že zneužití práva bylo v případě žalobce jasné nejen soudkyni prvního stupně, ale i členům odvolacího senátu. A jde zde vlastně dána tím samým, čím zneužití, tedy hlavně množstvím žalobcových žádostí, a to nejen žádostí o potvrzení o dluzích, ale i žádostí o vydání informací o vlastnících a uživatelích bytů, které odvolací soud zaznamenal v jiném řízení, které o odvolání žalobce nyní vedl (sp. zn. 14 Co 253/2024). Z toho, jak žalobce žalovaného zavaluje různými žádostmi a následnými žalobami, tedy ze souhrnu aktivit žalobce proti žalovanému je zřejmé, že žalobci nejde o nic jiného než o obtěžování žalovaného.

10. Je třeba dodat, že je zde i pochybnost o tom, zda tu vůbec je právo, které žalobce zneužívá. Potvrzení o dluzích totiž § 1186 odst. 3 o. z. spojuje s převodem bytu. Žalobce sice tvrdil, že měl tento záměr v době žádosti, o níž v tomto sporu jde, což by mohlo jeho nárok činit důvodným, ale jestliže během následujícího roku uplatnil šest dalších žádostí vztahujících se k jiným datům a jestliže žalobu podal až po dvou letech, je zjevné, že žalobci o převod bytu ve skutečnosti nejde. Ostatně sám také soudu prvního stupně uvedl jiný údajný účel (viz výše).

11. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

12. Žalobci pak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Náklady spočívají v odměně advokáta za zastoupení při dvou úkonech právní služby (písemným záznamem doložená porada s klientem a sepis vyjádření k odvolání) podle § 7 bodu 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši dvakrát 1 500 Kč, v odměně advokáta za zastoupení při dalším jednom úkonu právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem) podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 2 300 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby (porada s klientem a sepis vyjádření k odvolání) podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši dvakrát 300 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za další jeden úkon právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem) podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 450 Kč, a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jejímž je advokát společníkem, povinna z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. b) o.s.ř.]. Náklady žalovaného činí celkem 7 684 Kč.