14 Co 67/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců Mgr. Aleše Fikkera a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 38 365,61 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 2024, č. j. 16 C 141/2023-145

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 472 Kč od 16. 6. 2022 do 5. 5. 2022, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 1 000 Kč od 24. 2. 2022 do 5. 5. 2022, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 2 000 Kč od 26. 3. 2022 do 5. 5. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 23 250 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení a dále smluvní pokutu ve výši 4 851,86 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč od 17. 5. 2023 do 10. 5. 2024 (výrok I), zamítnul žalobu co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení (výrok III.) Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 5. 2018 platně uzavřena nepojmenovaná smlouva o studiu, jejímž předmětem bylo zajištění výuky pro žalovanou v bakalářském studijním programu „Bezpečnostní management v regionech“, studium mělo probíhat kombinovanou formou od akademického roku 2018/2019. Ve smlouvě si účastnice sjednaly výši školného pro první ročník studia žalované pro akademický rok 2018/2019 a způsob výpočtu školného v dalších akademických ročnících s přihlédnutím k inflaci, způsob doručování vystavených faktur i smluvní pokutu pro případ prodlení žalované s úhradou školného nebo jiných poplatků spojených se studiem. Jednotlivé typy poplatků a jejich výše byly stanovovány opatřeními rektorky. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni školné ve výši 21 250 Kč za letní semestr 2022/2023 a poplatek ve výši 2 000 Kč za 2. upomínku včetně zákonného úroku z prodlení v návaznosti na splatnost žalobkyní vystavených faktur č. 222004197, 222004567, 22205130, 223001100 a č. 223004414. Dále soud prvního stupně přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč až do 10. 5. 2024 (doručení žaloby), protože splatnost žalobkyní uplatněné smluvní pokuty „až do zaplacení“ nastala doručením žaloby. Počínaje dnem 12. 5. 2024 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou smluvní pokuty vyčíslené k datu 10. 5. 2024. Ve zbytku soud žalobkyni smluvní pokutu nepřiznal s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, odst. 12, protože smluvní pokuta za období od 11. 5. 2024 do zaplacení není splatná, a smlouva neobsahovala ujednání o splatnosti.

2. Žalobkyně včasným odvoláním napadla rozsudek ve výroku II a III a proti zamítnutí nároku na smluvní pokutu (výrok II) namítá, že žalobkyni vzniká nárok na smluvní pokutu již porušením povinnosti ze strany žalované, tedy prvním dnem prodlení s úhradou školného a od tohoto okamžiku může žalobkyně smluvní pokutu požadovat až do zaplacení, když smlouva o studiu neobsahuje zvláštní úpravu ohledně splatnosti smluvní pokuty. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001, podle něhož „je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas“. Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 454/2006, v němž dovodil: „Pokutu lze smluvit jako jednorázovou, pevně stanovenou částkou nebo jako určitý (většinou procentní) podíl z určité částky a stanovením způsobu určení smluvní pokuty se rozumí též její sjednání procentem ze stanovené částky za každý den prodlení. Jestliže žalovaní dluh, jehož splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, dosud neuhradili (jsou v prodlení) a sankce, resp. smluvní pokuta byla sjednána procentem z dlužné částky za každý den prodlení, není důvodu omezit požadované plnění pouze do doby podání žaloby či jinak.“ Žalobkyně zastává názor, že smluvní pokuta je podobná úroku z prodlení, je ve své podstatě akcesorická k hlavnímu závazku v tom smyslu, že je jednoznačně vázána na porušení povinností žalované spočívající v nehrazení školného. Lze-li dle judikatury Nejvyššího soudu sjednat smluvní pokutu procentní sazbou, je nelogické, že by žalobkyně musela podávat nové a nové žaloby, resp. opakovaně rozšiřovat již podanou žalobu do doby, než dojde k zaplacení hlavního závazku dlužníkem. Na podporu svého názoru žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 103/2018, ve kterém soud uzavřel, že: „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.“3. Proti výroku o nákladech řízení (výrok III) žalobkyně namítá, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení trvá a je po právu, pouze s tím omezením, že může být v rozhodnutí soudu přiznána ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne. Nejedná se o situaci, kdy by nárok žalobkyně neexistoval, v důsledku čehož by mohlo být vyhodnoceno, že žalobkyně byla ve sporu částečně neúspěšná. Elektronický formulář na vydání elektronického platebního rozkazu neumožňuje kapitalizaci smluvní pokuty ke dni jeho vydání, resp. vyhlášení rozsudku, neboť datum vydání nelze presumovat. Žalobkyně proto pro uplatnění smluvní pokuty za další období použila z formuláře predikci smluvního poplatku z prodlení, který umožňuje způsob vyčíslení totožný se způsobem výpočtu sjednané smluvní pokuty a je svým způsobem výpočtu nejblíže smluvní pokutě z prodlení podobný. Soud prvního stupně bral smluvní pokutu za „opětující se plnění“, avšak takový postup je zásadně chybný. Opětujícími se plněními jsou například plnění vyživovací povinnosti, důchod či renta, splátky dluhu, měsíční bankovní či televizní poplatky, nájmy, poplatky za služby atd. (viz komentář k tomuto ustanovení v ASPI, autorky Kovářová, Tichá). Dohodnutou smluvní pokutu za porušení povinnosti plnit hlavní závazek určenou v procentech není možné považovat za opětující se plnění ani dle občanského zákoníku ani dle advokátního tarifu. Nejedná se o primární závazek, který je sjednán jako opakující se plnění či plnění na dobu neurčitou, jedná se o akcesorický závazek, který by nebyl vznikl, kdyby žalovaná plnila. Nejedná se o plnění na dobu delší 5 let ani o plnění na dobu neurčitou. Žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu v souladu s judikaturou a právními předpisy v procentní výši denně z částky dlužného školného (hlavního závazku) od prvního dne prodlení s jeho úhradou do zaplacení, ovšem ve výši splatné ke dni vyhlášení rozsudku.

4. S ohledem na argumentaci uvedenou v odvolání navrhla žalobkyně, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a přiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč až do dne vyhlášení rozsudku a přiznal ji náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

6. Odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil sporné právní otázky správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Smluvní pokuta může být vyjádřena procentuálně, tedy jako procentní podíl z určité částky za každý den prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 454/2006); stejným způsobem byla mezi účastnicemi dohodnuta smluvní pokuta i v posuzovaném případě. Při takto sjednané smluvní pokutě vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001). Judikatura také dovodila, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem, a přes jeho akcesorickou povahu není, na rozdíl od úroků z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 103/2018). Tím ovšem není vyloučeno, aby žalobce tímto způsobem koncipoval žalobu, ovšem s tím rizikem, že mu v rozsahu dosud nesplatné smluvní pokuty (proto, že ještě nenastal další den prodlení) soud žalobu zamítne (viz posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu).

8. Protože smlouva o studiu neobsahuje žádné ujednání o splatnosti posuzované smluvní pokuty, stává se smluvní pokuta splatnou teprve na základě výzvy podle § 1958 odst. 2 o. z., přičemž soud prvního stupně pokládal za takovou „poslední“ výzvu žalobu. Pokud žalobkyně žalobou uplatnila smluvní pokutu od určitého data do zaplacení, pak se stala splatnou na základě doručení žaloby ta část smluvní pokuty, která odpovídá počtu dní, ve kterých byla žalovaná v prodlení s úhradou školného, tzn. až do dne doručení žaloby (10. 5. 2024). Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, který dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 103/2018 („má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne“) a podle něhož měl soud prvního stupně přiznat žalobkyni smluvní pokutu ve výši ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí. Odvolací soud nijak nezpochybňuje nárok žalobkyně na smluvní pokutu, který „narůstá“ za každý den prodlení žalované s úhradou školného, avšak přiznání narostlé smluvní pokuty brání, že není splatná. Nejvyšší soud nehovoří o „narostlé“, ale o „splatné“ výši smluvní pokuty.

9. Rozsudek sp. zn. 33 Cdo 103/2018, akcentované žalobkyní, navazuje na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil: „Pokud se jednalo o nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením zajištěné částky v průběhu soudního řízení, nebyla tato pohledávka splatná, neboť' žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon.“ Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutečností, jiných než v posuzovaném případě, byly přijaty právní závěry: „Jiná však byla situace v opakovaném řízení, a to počínaje řízením u soudu prvního stupně. Dlužná částka úhrady za dílo byla již zaplacena, byla tedy známa celková doba prodlení i celková výše smluvní pokuty. Žalobkyně ji vyčíslila a vyjádřila se v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že na úhradě smluvní pokuty trvá. Toto vyjádření směřovalo k žalované jako druhé smluvní straně, která byla řízení přítomna a výzvu slyšela. Pokud žalobkyně takto uplatnila svoje právo na smluvní pokutu, jde o řádný způsob výzvy věřitele dlužníkovi k úhradě pohledávky.“ V posuzovaném případě se žalovaná neúčastnila žádného jednání a žalobkyně, kromě žaloby, neučinila v průběhu soudního řízení po podání žaloby žádné jednání, které by bylo možné pokládat za výzvu k plnění, v jejímž důsledku by zesplatnila smluvní pokutu za další období. Z citovaných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek sp. zn. 33 Cdo 103/2018) vyplývá, že žalobkyně by nemusela podávat nové a nové žaloby nebo již podanou žalobu rozšiřovat, neboť petitem žádala přiznání smluvní pokuty „do zaplacení.“10. Soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení. V dané věci je nepochybné, že žalobkyně byla úspěšná co do přiznaných částek (pro stručnost odkazuje odvolací soud na 35. odstavec odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž byla neúspěšná co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení. K povaze nároku na smluvní pokutu lze odkázat na judikaturu zmíněnou žalobkyní a uvedenou v předchozím odstavci (samostatný majetkový nárok se samostatným skutkovým základem mající akcesorickou povahu, který není, tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna), jakož i např. na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, v němž Nejvyšší soud vyjádřil, a v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 103/2018 na něj odkázal, že „smluvní pokuta určená procentní sazbou za každý den prodlení s úhradou jistiny až do zaplacení jistiny je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu plněním na dobu neurčitou (do zaplacení jiného plnění - jistiny), takže tarifní hodnota předmětu právní služby se stanoví pětinásobkem hodnoty ročního plnění.“ Soud prvního stupně úvahu o vyčíslení neúspěchu žalobkyně zdůvodnil odkazem na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť se jedná o peněžité plnění na dobu neurčitou (do okamžiku zaplacení jiného peněžitého plnění), tedy jinak, než jak argumentuje žalobkyně (soud prvního stupně neposuzoval smluvní pokutu jako opětující se plnění). Správně soud prvního stupně neúspěch žalobkyně ohledně části předmětu řízení v podobě smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 21 250 Kč od 11. 5. 2024 do zaplacení (do budoucna jdoucí) vyjádřil kapitalizací smluvní pokuty za období pěti let, neboť s úrokem z prodlení je podoba pouze ve způsobu výpočtu výše smluvní pokuty a nikoli co do podstaty.

11. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

12. Jelikož žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná a žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.