14 CO 72/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Ivy Hejdukové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení 216 000 Kč s úroky z prodlení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 2. 2022, č. j. 17 C 49/2021-192

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 25 252 Kč.

1. Soud prvního stupně převážně vyhověl žalobě o náhradu za bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že žalovaná, bývalá manželka žalobce, užívala bez právního důvodu jeho byt, a to v období od března 2018 do května 2021. Za část tohoto období, do července 2019, do kdy žalovaná byt užívala společně s tehdy nezletilou dcerou účastníků, žádal žalobce 3 000 Kč měsíčně, za zbylé období pak 7 500 Kč měsíčně. Soud prvního stupně se vypořádal s námitkami žalované, že byt měl vady, a některé z nich zčásti uznal; dospěl k závěru, že vady snížily hodnotu užívání o 25 %, tj. o 2 400 Kč oproti obvyklému nájemnému, které zjistil ve výši 9 500 Kč Celkem proto žalobci přiznal 209 200 Kč s úroky z prodlení a v rozsahu 6 800 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl. Žalobci též přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná se proti rozsudku, pokud jím bylo žalobě vyhověno, odvolala. Namítla, že soud prvního stupně neposoudil případ spravedlivě a že nárok žalobce je s ohledem na okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy. Dále podle ní soud pochybil tím, že při zjišťování obvyklého nájemného nezohlednil, že žalobce pronajímá obdobný byt pouze za 7 500 Kč, kteréžto nájemné je třeba považovat za obvyklé v daném místě a čase.

3. Žalobce s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud souhlasí se všemi závěry soudu prvního stupně a pro stručnost povšechně odkazuje na jeho odůvodnění. To je podrobné a přesvědčivé a je podloženo pečlivým a bezvadným řízením. Zvlášť se odvolací soud vyjadřuje pouze k odvolacím námitkám.

6. Žalovaná v odvolání zopakovala především námitku rozporu s dobrými mravy. S ní se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nevypořádal, podle spisu sdělil stranám svůj negativní názor toliko ústně při jednání. Odvolací soud úvahu žalované o rozporu s dobrými mravy nepovažuje na první pohled za vyloučenou, byť podle občanského zákoníku by šlo přesněji o zneužití práva.

7. Podle § 8 o. z. nepožívá ochrany zjevné zneužití práva. Zneužitím práva lze přitom rozumět rozpor se základními zásadami právního řádu a mezi ně patří zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.).

8. Pokud žalovaná opakovaně poukazovala na to, že doposud nebylo vypořádáno SJM, že žalobce užívá rozhodnou část jeho aktiv či že protahuje řízení o jeho vypořádání, směřovala právě k uvedené zásadě. Kdyby žalovaná byla nucena užívat byt žalobce, proto, že jí žalobce blokuje prostředky k obstarání jiného bydlení, bylo by snad možné o zneužití práva ze strany žalobce uvažovat, přinejmenším při posuzování prodlení s placením za užívání. Odvolací soud však nakonec dospěl k závěru, že takovou úvahu nelze vést již proto, že zde není příčinná souvislost mezi chováním žalobce a užíváním bytu žalovanou. To ukázala žalovaná především tím, že žalobu o vypořádání SJM podala teprve na konci (tříleté) lhůty (což před odvolacím soudem potvrdil její zástupce). Kdyby její bydlení záviselo na vypořádání SJM, mohla návrh podat mnohem dřív. Žalovaná také před soudem prvního stupně uvedla, že„ považuje za nevhodné, aby si nacházela nájemní bydlení, a poté, po skončení vypořádání společného jmění, si pořizovala bydlení vlastní.“ Tento přístup ovšem nijak neospravedlňuje její představu, že bude byt žalobce užívat bezúplatně. Žalovaná navíc vlastní dvě zahrady (což před odvolacím soudem uvedl zástupce žalobce a zástupce žalované připustil), tudíž není úplně nemajetná.

9. Žádný jiný důvod, pro který by mohl být nárok žalobce hodnocen jako zneužití práva, resp. rozpor s dobrými mravy, žalovaná neuvedla a ani odvolací soud jej nevidí.

10. Ustanovení občanského zákoníku, jimiž žalovaná v odvolání argumentovala ve prospěch svého užívacího práva k bytu, nárok žalobce naopak podporují. Právo bydlení v bytě druhého manžela, zakládá § 744 o. z. manželu, a je tedy vázáno na trvání manželství. Po zániku manželství může soud podle § 769 o. z. ve spojení s § 767 odst. 2 o. z. založit věcné břemeno bydlení, ovšem jen na návrh. Ten žalovaná nepodala, tudíž byt žalobce užívá skutečně bez právního důvodu. I kdyby však práva bydlení dosáhla, musela by podle posledně uvedeného ustanovení platit žalobci„ úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým.“ Pro závěr, že by mohla byt žalobce užívat bezúplatně či za úplatu nižší, než odpovídá obvyklému nájemnému, proto není žádný důvod.

11. Pokud pak jde o výši obvyklého nájemného, pomocí níž lze bezdůvodné obohacení žalované vyjádřit, souhlasí odvolací soud se soudem prvního stupně, že nájemné 7 500 Kč, za něž žalobce ve stejném domě pronajímá obdobný byt, není rozhodující, protože jedno nájemné netvoří„ obvyklost,“ navíc když žalobce jeho výši vysvětlil kamarádstvím, což před soudem prvního stupně potvrdil i sám nájemce, svědek [příjmení] („ žalobce znám, jsme přátelé“). Vyšel-li soud ze zpráv dvou realitních kanceláří, které na základě svých zkušeností se skutečnými obchody udaly velmi podobné rozpětí nájemného, a stanovil-li pak obvyklé nájemné na spodní hranici udaného rozpětí, nelze jeho závěru o obvyklém nájemném nic vytknout.

12. Úvahu, na základě níž pak soud prvního stupně podle § 136 o. s. ř. ohodnotil vady bytu, resp. jeho užívání, zpochybnila žalovaná pouze námitkou, že soud sporný byt (a výše uvedený byt„ referenční“) neohledal. Soud prvního stupně však nepotřebnost ohledání dostatečně zdůvodnil, a žalovaná proti jeho zdůvodnění neuvedla žádné argumenty. Proto na ně může odvolací soud odkázat. Jinak uvádí, že soud prvního stupně zohlednil veškeré relevantní okolnosti a dal jim přiměřenou váhu, a proto odvolací soud nevidí důvod jeho úvahu dle § 136 o. s. ř. přezkoumávat.

13. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jejž žalovaná zvlášť nezpochybnila a jehož nesprávnost ani odvolací soud nezjistil.

14. Úspěšnému žalobci odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, a to dle vyúčtování žalobce a dle týchž předpisů jako soud prvního stupně. Náhrada odpovídá dvěma úkonům právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání), dvěma režijním paušálům, jízdnému, parkovnému a náhradě za promeškaný čas.