14 Co 73/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ) Jméno žalobce C , narozená dne Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C zastoupení advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva na základě odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 1. 2026, č. j. 10 C 35/2025-101

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit každému žalobci samostatně k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 24 441,40 Kč.

1. Soud prvního stupně určil, že žalobci jsou každý jednou polovinou vlastníky pozemku poz. parc. č , číslo, v katastrálním území , adresa, (dále jen „pozemek“) (výrok I) a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 115 048,95 Kč pro oba dohromady (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastnické právo k pozemku nabyli žalobci mimořádným vydržením ke dni 1. 1. 2019, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že držby se chopili v nepoctivém úmyslu.

2. Žalovaná se proti rozsudku odvolala s tím, že žalobci v době nabytí vlastnického práva dobře znali obsah trhových smluv z roku 1949, z nichž musela i osoba průměrného rozumu seznat, že právo užívat celý předmětný pozemek kupujícím nevzniklo; držby se tedy nemohli chopit v nikoli nepoctivém úmyslu. Tomu nasvědčuje i to, že pozemek nikdy neoplotili celý, ve směru na východ, k pozemku st. parc. č. , číslo, , oplocen nebyl. Žalovaná trvala na tom, že užívání pozemku bylo předchůdcům povoleno jen jako výprosa, a pokud již v roce 1967 dosáhli zápisu svého vlastnického práva k pozemku do evidence nemovitostí, pak se do držby vlastnického práva vloudili lstí a usilovali proměnit výprosu v trvalý stav. Žalobci přitom nebyli ve vztahu k nim cizími lidmi, nýbrž jejich příbuznými, žili s nimi v jedné domácnosti a jejich spory s předchůdcem žalované jim musely být známy. Pozemek poz. parc. č. , číslo, si v roce 2010 od obce pronajali, ačkoli již tehdy mohli argumentovat vydržením; to nasvědčuje tomu, že tento pozemek za svůj nikdy nepokládali, a žádnou obranu, že pozemek je jejich, nevznesli ani v roce 2023 v řízení o odstranění stavby kolny. Po dobu 27 let nenapadali ani stav zápisu v katastru nemovitostí, který jim od roku 1998 nesvědčil. Napadený rozsudek je v rozporu s dobrými mravy, neboť mimořádné vydržení nemá sloužit k legalizaci dlouhodobě sporného nebo dokonce protiprávního stavu, a pravděpodobně vyvolá další soudní spory, zejména spor o povolení nezbytné cesty. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaná vznik sporu nezavinila, až do listopadu 2025 neznala argumenty žalobců a neměla k dispozici listiny, jimiž žalobci své vlastnictví nakonec prokázali. V průběhu odvolacího řízení žalovaná navrhla provedení důkazu sdělením stavebního úřadu o tom, kdy byl zazděn vchod do domu na pozemku st. parc. č. , číslo, (dále jen „sousední dům“).

3. Žalobci ve vyjádření k odvolání trvali na tom, že žalované se nepodařilo prokázat jejich nepoctivý úmysl, přičemž rozhodující je v tomto směru stav v době uchopení držby, pozdější vědomost o rozporu mezi faktickým a evidenčním stavem významná není. Vlastnické právo jejich předchůdců k pozemku vyplynulo z geometrického plánu z roku 1967, na základě kterého byli předchůdci zapsáni do evidence nemovitostí, což se následně projevilo ve znaleckém posudku z roku 1985 a ve výpisu z evidence nemovitostí z roku 1986; tyto podklady jen posilovaly přesvědčení žalobců o vlastnickém právu k pozemku; tvrzení, že jejich držba byla jen trpěnou výprosou, nebylo prokázáno a jejich nepoctivý úmysl při uchopení držby neprokazuje ani příbuzenský vztah k předchůdcům, způsob oplocení pozemku a to, že majetkoprávní vztah k pozemku poz. parc. č. , číslo, řešili smluvní cestou. Rozpor mezi evidenčním a skutečným stavem vznikl až v roce 1998 a jejich vědomost o tomto rozporu tedy není podstatná, neboť žalovaná měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby své právo uplatnila žalobou.

4. Odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně sice správně vyložil institut mimořádného vydržení včetně podmínek, za nichž k němu může dojít, nezabýval se však tím, kdo, kdy, jakým způsobem a v jakém rozsahu pozemek po roce 1949 fakticky užíval, zejména pak nevypořádal stěžejní námitku žalované vznesenou již ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025 (č. l. 31-36 spisu), že užívání pozemku bylo předchůdcům žalobců povoleno jen výprosou. Kdyby tomu tak bylo a kdyby o tom žalobci v době uchopení držby věděli, pak by pokračovali v nepravé držbě svých předchůdců a k mimořádnému vydržení by dojít nemohlo (viz dále). Proto odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výslechem účastníků a svědků , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , navržených již ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025 (č. l. 31-36 spisu) a v průběžném vyjádření žalobců ze dne 22. 12. 2025 (č. l. 87 spisu).

6. Žalobce vypověděl, že za žalobkyní jako svojí budoucí manželkou jezdil již od roku 1977. V té době se na pozemku již nacházela čtvercová kolna a celý pozemek včetně této kolny a podélného přístavku užívala rodina žalobkyně. , jméno FO, pozemek, kolnu ani přístavek neužívala ani o to neusilovala, mezi oběma rodinami neexistovaly ohledně užívání pozemků a staveb žádné spory a o žádných takových sporech žalobci ani nikdo z , jméno FO, rodinou , jméno FO, (dále jen „protější kolna“); tuto kolnu , jméno FO, skutečně užíval, žalobce se však domníval, že je to proto, že je jeho, a dále to neřešil. Tvrzení, že rodiče žalobkyně byli veřejně činní a , jméno FO, se jich báli, se nezakládá na pravdě, byli to obyčejní lidé, jen otec žalobkyně snad v určité době pořizoval soupisy dobytka. Čtvercová kolna na pozemku byla využívána ke skladování dříví a jízdních kol. Po sňatku se žalobci rozhodli stavebně rozšířit dům , Jméno žalobce B, na tehdejším pozemku st. parc. č. , číslo, (dále jen „dům , Jméno žalobce B, “) a matka žalobkyně žalobci za tímto účelem darovala druhou polovinu domu i pozemku; o tom, že bude muset pozemek vrátit, mu tehdy nikdo neříkal. O stavební povolení žalobci požádali v roce 1986 a , jméno FO, se k jejich stavebnímu záměru nevyjádřil. Plot z červených cihel vystavěl žalobce, a to v roce 1990; až k sousednímu domu zeď nedostavěl proto, že v dalším úseku mu k tomu v terénu chyběl základ. O tom, že by se v roce 1998 pozemek jakkoli řešil, žalobce nemá žádné informace. První spor s , jméno FO, ohledně pozemku vznikl až někdy v roce 2010, kdy jeho syn chtěl „ručit“ domem a kdy , jméno FO, žalobce obvinil, že ho okradli o 4 m2. O existenci geometrického plánu z roku 1967 se žalobce dozvěděl, až když začaly spory se žalovanou.

7. Žalobkyně vypověděla, že v předmětné lokalitě žije od narození. Pokud si pamatuje, pozemek vždy patřil k jejich dvoru, nikdo proti tomu nikdy nic nenamítal a ani její rodiče jí nikdy neříkali, že by si na pozemek činil nárok někdo jiný; žilo se tam „jako v pohádce“. O tom, že by pozemek nebyl jejich a že by ho užívali jen na základě souhlasu , jméno FO, a jen za jím stanovených podmínek, nic nevěděla, nikdy jí o tom nikdo nic neříkal. Její rodiče měli na pozemku hnojiště a králíkárnu, někdy od roku 1964 nebo 1965 také kůlnu, kterou postavil její otec a ve které se skladovalo dřevo, a také podélný přístavek k sousednímu domu, ona si však nevybavuje, kdo a kdy jej zbudoval. , jméno FO, žil v lokalitě odjakživa, pozemek však neužíval a nic na něm, v kolně ani v přístavku neměl; odjakživa však užíval protější kolnu, o níž žalobkyně od své matky věděla, že patří její rodině; do užívání mu ji přenechali její rodiče. Vztahy s ním byly vždy dobré, ona i její rodiče ho oslovovali „Jirko“, ona mu sekala trávu a žalobce mu dával okurky ze své zahrady; žádné spory s ním nikdy neměli. Vchod do svého domu měl , jméno FO, ze dvora na druhé straně; dříve ho měl jinde, snad ze strany od jejích rodičů, ale to ona ví pouze z vyprávění, sama ten vchod nikdy neviděla a nikdy ani neviděla , jméno FO, , že by k němu po pozemku chodil. Polovinu pozemku zdědila po svém otci, který zemřel , datum, . V roce 1985 spolu se žalobcem požádali o stavební povolení na rozšíření domu , Jméno žalobce B, o další patro, přičemž , jméno FO, se k jejich záměru nevyjádřil. Ani tehdy, ani nikdy dříve o obsahu trhových smluv z roku 1949 nic nevěděla, její rodiče o nich nemluvili. O tom, že pozemek č. , hodnota, nebyl zapsán na její rodiče, také nevěděla, později se však dozvěděla, že je obecní. V roce 1998 ona ani žalobce od katastrálního úřadu žádnou listinu nedostali a o tom, že pozemek je od té doby v katastru zapsán na , jméno FO, , nevěděli. Pozemek poz. parc. č. , číslo, byl obecní a za to, že nebyl v katastru zapsán na ně, ona nemůže; v roce 1967 ho do katastru zapsal její otec, ona si však nevybavuje, kdy se o tom dozvěděla. Daň z pozemku neplatil nikdo. Spory vypukly teprve kolem roku 2022, kdy , jméno FO, přišel s obviněním, že pozemek je jeho a že ona a žalobce ho okradli.

8. Žalovaná vypověděla, že rodiče , jméno FO, a rodiče žalobkyně se ústně dohodli, že rodiče žalobkyně budou užívat pozemek a rodiče , jméno FO, protější kolnu. Na základě této dohody užívali pozemek pouze rodiče žalobkyně a následně žalobci, rodina , jméno FO, ho neužívala. , jméno FO, se v roce 2020 rozhodl, že jí pozemek st. parc. č. , číslo, se sousedním domem převede. Neměl žádné příbuzné a darem ji chtěl odměnit za to, že se o něj v posledních deseti až patnácti letech, kdy měl zdravotní potíže, starala; požádal ji však, aby si zřídila vchod z druhé strany a nechodila přes jeho dvůr. O geometrickém plánu z roku 1967 ani o tom, že za vlastníky pozemku se považují žalobci, jí nic neříkal. Protější kolnu, v níž měl své věci, vyklidil a předal žalobcům. Žalovaná se po převodu vlastnictví rozhodla obnovit vchod do domu ze strany žalobců a chodit k němu po pozemku, v tom jí však bránila černá stavba kůlny, a proto vyzvala žalobce, aby ji odstranili; oni to však odmítli a zároveň ji upozornili, že vlastníky pozemku jsou oni. Ona proto oznámila černou stavbu na stavebním úřadu, a když jí žalobci začali hrozit soudem, pozemek oplotila.

9. Svědek , jméno FO, , nar. 5. 5. 1944, vypověděl, že je strýcem žalované. Jeho rodiče pozemek st. parc. č. , číslo, se sousedním domem zakoupili v roce 1949 od , jméno FO, , který se odstěhoval. Jednalo se o zemědělskou usedlost, dům byl užíván k bydlení, zčásti sloužil také jako maštale a vcházelo se do něj z pozemku. Jeho rodiče převzali usedlost včetně dobytka, později však v obci vzniklo jednotné zemědělské družstvo a jeho otec do něj musel vstoupit, aby svědek mohl jít do učení. Někdy v 60. letech byl vchod do domu z pozemku zazděn, aby jeho rodiče mohli chodit do koupelny, a pozemek přestal být ke vstupu do domu užíván. Následně rodiče žalobkyně v místě zazděného vchodu vybudovali kolnu a dvůr se uzavřel. V souvislosti s tím se svědkův otec ústně dohodl s otcem žalobkyně, že bude na oplátku užívat protější kolnu. Není pravdou, že by se svědkovi rodiče báli pozemek užívat, neužívali ho prostě proto, že místo něj na základě oné dohody užívali protější kolnu. U této dohody svědek nebyl, dozvěděl se o ní až později od svého otce, a po něm pak užíval protější kolnu on sám. Rodiče žalobkyně věděli, že dvorek patří jeho rodičům, a podle jeho názoru to věděli i žalobci. Daň platila každá rodina z toho, co bylo v jejím vlastnictví. Obě rodiny spolu měly dobré vztahy a žádné spory ohledně užívání dvora mezi nimi nebyly. Jednu polovinu pozemku st. parc. č. , číslo, se sousedním domem zdědil svědek spolu se svým bratrem po otci a druhou polovinu jemu a bratrovi – opět rovným dílem – darovala jejich matka; zda byl v nabývacích listinách uveden i pozemek, si svědek nevybavuje.

10. Svědek , jméno FO, , nar. , datum, , vypověděl, že je bratrem žalobkyně a v lokalitě se narodil. Na předchozího vlastníka , jméno FO, si vzpomíná, bydlel tam a zároveň raboval opuštěný majetek. Když bylo svědkovi 15 let, odešel do , Anonymizováno, na učení a do lokality se již nevrátil, pouze navštěvoval své rodiče a sourozence, a to během učení každý týden a později jednou za dva týdny. Celý pozemek vždy užívala jeho rodina a on neměl žádné informace o tom, že by patřil někomu jinému; nikdo mu o tom nic neříkal a on proto předpokládal, že patří rodině. Spolu s pozemkem jeho rodiče užívali i podélný přístavek k sousednímu domu, ve kterém se skladovalo uhlí. Protější kolnu užíval , jméno FO, , se kterým svědkova rodina vycházela velmi dobře a žádné spory s ním neměla. Na vchod do sousedního domu směrem z pozemku si svědek nevzpomíná a tehdy nevěděl nic ani o dohodě o užívání pozemku jeho rodinou výměnou za užívání protější kolny rodinou , jméno FO, ; bylo mu tehdy 15 let a tyto záležitosti ho nezajímaly. Vybavuje si však, že přes pozemek vedla strouha, kterou museli překračovat, kanalizace se v obci zřídila až někdy v polovině 60. let, když byl na vojně. O tom, že by jeho rodiče zneužili nemoci , jméno FO, a pozemek obsadili, nemá svědek žádné informace; jeho rodiče nikdy v žádné politické straně nebyli, jeho otec byl pouze u hasičů.

11. Svědek , jméno FO, , nar. , datum, , vypověděl, že je bratrem žalobkyně. Pozemek užívali již od roku 1949 jeho rodiče, kteří s rodiči žalobkyně vycházeli velmi dobře, a on si nevybavuje, že by se k němu hlásil někdo jiný nebo že by ohledně něj měli s kýmkoli nějaké spory. Že by po něm někdy chodili příslušníci rodiny , jméno FO, , si svědek nevybavuje; , jméno FO, do svého domu chodili z druhé strany. Kolnu na pozemku postavil jeho otec v době, kdy on ještě chodil do školy; sloužila k uskladnění dříví a nářadí. Užívali i podélný přístavek k sousednímu domu. Protější kolnu užíval , jméno FO, ; o tom, že pozemek s kolnou je ve vlastnictví rodiny , jméno FO, , svědek netušil a dozvěděl se o tom až později. V roce 1970 se vrátil z vojny, v roce 1972 se oženil a z lokality se odstěhoval, často tam však jezdil na návštěvu za rodiči a žalobkyní. O sporech ohledně pozemku se dozvěděl až nedávno, když na něm žalovaná zřídila plot, do té doby o žádných sporech nevěděl.

12. Odvolací soud také podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz geometrickým (polohopisným) plánem ze dne 7. 12. 1967, č. , hodnota, (č. l. 9 spisu), z něhož zjistil, že tímto plánem byla s pozemkem st. parc. č. , číslo, o tehdejší výměře 192 m2 sloučena část pozemku parc. č. , číslo, o výměře 153 m2, část pozemku parc. č. , číslo, o výměře 25 m2 a část pozemku parc. č. , číslo, o výměře 72 m2. Po tomto sloučení měl pozemek st. parc. č. , číslo, výměru 442 m2. V plánu je uvedena poznámka, že podle trhové smlouvy ze dne 9. 2. 1949 koupili manželé , jméno FO, pozemek st. parc. č. , číslo, a manželé , jméno FO, pozemek st. parc. č. , číslo, , „ve skutečnosti však manželé , jméno FO, a , jméno FO, koupili celou st. 43 a část st. , číslo, bez části dvorku, o které se předpokládalo ve smlouvě, že tvoří samostatnou st.

43. Tuto část koupili a užívají manžl. , jméno FO, a , jméno FO, “.

13. Odvolací soud naopak neprovedl důkaz sdělením stavebního úřadu o tom, kdy byl zazděn vchod do sousedního domu směrem z pozemku, neboť má skutkový stav za dostatečně zjištěný; o tom, že vchod byl zazděn, v řízení nebylo sporu; při odpovědi na otázku, kdy se tak stalo, si lze vystačit s výpovědí svědka , jméno FO, , že se tak stalo někdy v 60. letech; přesné časové určení pak z hlediska toho, co bylo v řízení významné, nebylo třeba.

14. Na základě těchto důkazů ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl i odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná.

15. V řízení celkem nebylo sporu o tom, že nabývací titul k pozemku pro rodiče žalobkyně, jímž byla smlouva trhová ze dne 9. 2. 1949, byl z formálního hlediska zásadně vadný, neboť předmět převodu v něm byl označen jako pozemek st. parc. č. , hodnota, , ačkoli vůlí stran smlouvy bylo ve skutečnosti převést část pozemku parc. č. , číslo, , což vyplývá zejména ze závěrečného, strojopisně doplněného textu smlouvy i z obdobného textu ve smlouvě trhové ze dne 9. 2. 1949, jíž , jméno FO, a , jméno FO, nabývali sousední dům s pozemkem st. parc. č. , číslo, . Jakkoli již tehdy platilo, že smlouvy je třeba vykládat podle úmyslu stran (§ 914 o. z. o.), vzhledem ke knihovním předpisům nabytí pozemku kupujícími podle této smlouvy nepřicházelo v úvahu a k jeho přechodu do vlastnictví kupujících nebo žalobců mohlo tedy dojít jen vydržením. Jelikož trhová smlouva ze dne 9. 2. 1949 byla vložena do pozemkových knih a nejednalo se tedy o držbu contra tabulas, takže – omluvitelný – omyl spočíval jen v tom, že černě vyvedená číslice „43“ v mapě pozemkového katastru, označující pozemek pod protější kolnou, byla mylně považována za číslici označující předmět převodu, bylo by možné uvažovat již o vydržení původními kupujícími uplynutím desetileté vydržecí doby běžící od 1. 1. 1951 podle § 116 odst. 1 a § 566 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, přičemž tvrzení o tom, že kupující v roce 1958 zneužili nemoci , jméno FO, a začali jeho rodinu z pozemku vytlačovat, nebylo ničím prokázáno; prvním jejich prokázaným jednáním, které vskutku budí pochybnosti, bylo až vyhotovení geometrického plánu slučujícího pozemek s pozemkem parc. č. , číslo, , k tomu však došlo až v roce 1967 (viz dále).

16. Na druhou stranu však – a v tom je třeba žalované přisvědčit – bylo prokázáno i to, že až někdy do poloviny do 60. let sloužila východní část pozemku jako přístupová cesta ke vchodu do sousedního domu, který se tehdy nacházel na jeho západní straně, takže vydržení celého pozemku rodiči žalobkyně bylo vyloučeno – jeho východní část evidentně užívali naopak , jméno FO, a , jméno FO, k přístupu do sousedního domu. O tom svědčí i zmínky v trhových smlouvách, že mezi pozemkem a pozemkem st. parc. č. , číslo, existuje hranice vytyčená v přírodě, kterou všichni zúčastnění uznávají; kdyby část zemského povrchu užívaná výlučně , adresa, , jméno FO, sahala až ke zdi sousedního domu, žádná hranice by v přírodě vyznačována být nemusela, neboť hranicí by byla tato zeď. Tomu koresponduje i výpověď , jméno FO, , že teprve někdy v 60. letech byl západní vchod do sousedního domu zazděn, rodina , jméno FO, po něm chodit přestala a , jméno FO, a , jméno FO, se dohodli, že rodina , jméno FO, bude užívat pozemek celý a rodina , jméno FO, bude na oplátku užívat protější kolnu ve vlastnictví , jméno FO, .

17. Ze všech těchto skutečností lze dospět k závěru, že , jméno FO, a , jméno FO, ke dni 1. 1. 1961 pozemek vydrželi, avšak nikoli celý, nýbrž pouze tu jeho – západní – část, kterou užívali výlučně oni a která nebyla užívána jako přístupová cesta ke vchodu do sousedního domu. Kde přesně se východní hranice nového – vydržením vzniklého – pozemku nacházela, však nebylo nutné zkoumat, neboť žalobci v průběhu řízení od tvrzení o vydržení pozemku rodiči žalobkyně upustili, a proto se jím odvolací soud dále nezabýval a soustředil se na vydržení pozemku samotnými žalobci.

18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

19. Podle § 135a odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Podle § 507a odst. 3 obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, do doby uvedené v ustanovení § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskoční dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle § 134 odst. 1 o. z., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

20. Ve vztahu k mimořádnému vydržení je soudní praxe již ustálena na tom, že podmínkou tohoto vydržení není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., ani (pro dobu před 1. 1. 2014) držba oprávněná ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Jde o mnohem benevolentněji posuzovanou „držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu“, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby a odlišnou od držby oprávněné i neoprávněné. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Hodnocení poctivosti je vždy individuální a musí přihlížet ke všem okolnostem případu; v podstatě se jedná o „dobrou víru v nejméně přísném pojetí“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a jeho usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023). Mimořádné vydržení nesmí dát průchod pouze „zjevné lsti a podvodu“, z čehož vyplývá, že nepoctivý úmysl má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží, nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Mimořádné vydržení je vyloučeno kupříkladu u zloděje, který má dlouhodobě u sebe cizí kradenou věc, u držitele, který se ujal držby pozemku vypuzením vlastníka násilím, psychickým nátlakem nebo vydíráním, u držitele, který dosáhl vkladu do katastru nemovitostí na základě padělané smlouvy, nebo u držitele, který se mimořádného vydržení dovolává s vědomím, že věc užívá na základě výprosy. Ve všech těchto případech se jedná o nepravou držbu ve smyslu § 993 o. z. (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Tam, kde nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení prosadí. Tak tomu bude kupříkladu u koupě pozemku, za který kupující zaplatil, jeho vlastnické právo však nebylo vloženo do katastru nemovitostí, a to bez ohledu na to, zda kupující nenechal převod registrovat z důvodu neznalosti zákona nebo vlastní nedbalosti. Mimořádné vydržení může nastat i při převodu pozemku chybně označeného jiným parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul [viz Spáčil, J., Králík, M. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání, C. H. Beck Praha 2021, str. 377]. Držba nikoli v nepoctivém úmyslu se tedy může zakládat i na omylu vyplývajícím z nedbalosti držitele, čímž se liší od oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, i od poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z.

21. Soudní praxe je ustálena také na tom, že nepoctivý úmysl brání mimořádnému vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci, neboť není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník, není tím jeho nikoli nepoctivý úmysl dotčen (mala fides superveniens non nocet). Při tomto nejméně přísném pojetí držby se vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva u soudu, což je také jediný způsob, jak může mimořádnému vydržení zabránit, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Kdyby zákonodárce tuto otázku výslovně upravil, pak by se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1820/2025).

22. V souzené věci nebylo sporu o tom, že žalobkyně se držby jedné poloviny pozemku poz. parc. č. , číslo, , zahrnujícího tehdy i pozemek (viz dále), chopila dnem 4. 5. 1979, kdy bylo vydáno a nabylo právní moci usnesení Státního notářství v Klatovech ze dne 4. 5. 1979, sp. zn. , spisová značka, , jímž jí bylo potvrzeno nabytí poloviny pozemku děděním po jejím otci , jméno FO, . K mimořádnému vydržení, do něhož si podle § 3066 o. z. může započíst i dobu, po kterou měla věc v nepřetržité držbě před 1. 1. 2014, a jež mělo nastat ke dni 1. 1. 2019, by podle § 1095 o. z. došlo, pokud by jí žalovaná neprokázala nepoctivý úmysl při uchopení se držby.

23. Odvolací soud po provedeném dokazování – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že nepoctivý úmysl žalobkyně při uchopení držby dne 4. 5. 1979 nebyl prokázán. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se do držby vetřela svémocně, že by se do ní vloudila potajmu nebo lstí anebo že by věděla, že východní část pozemku, dříve užívanou k chůzi k západnímu vchodu do sousedního domu, její rodiče užívali jen na základě dohody o výměně výpros. Již od roku 1967 byl pozemek podle evidence nemovitostí součástí pozemku parc. č. , číslo, o výměře 442 m2, který vznikl na základě geometrického plánu ze dne 7. 12. 1967, č. , hodnota, , sloučením pozemku st. parc. č. , hodnota, o výměře 192 m2, části pozemku poz. parc. č. , číslo, o výměře 153 m2, části pozemku poz. parc. č. , číslo, o výměře 25 m2 a části pozemku st. parc. č. , číslo, o výměře 72 m2. Jako vlastník poloviny pozemku byl v evidenci nemovitostí zapsán otec žalobkyně. Z provedeného dokazování nevyplývá, že žalobkyně měla informace o tom, že pozemek nebyl celý ve vlastnictví její rodiny, že patřil někomu jinému nebo že by si na něj někdo jiný činil jakýkoli nárok, a konečně ani to, že měla informace o obsahu trhové smlouvy ze dne 9. 2. 1949. , jméno FO, pozemek ani zčásti neužívala a nic na něm neměla, rodiče žalobkyně s nimi měli dobrý vztah a žádné spory s nimi neměli. Tento pokojný stav potvrdili i všichni slyšení svědkové, včetně svědka , jméno FO, . Žalobkyně sice věděla, že rodina , jméno FO, užívala protější kolnu, která byla ve vlastnictví jejích rodičů, nebylo však prokázáno, že by věděla i to, že , jméno FO, ji užívají na základě dohody o výměně výpros, přičemž sama skutečnost, že žila se svými rodiči ve společné domácnosti, k závěru o její vědomosti nestačí.

24. Stejně je tomu u žalobce. Ten se držby druhé poloviny pozemku chopil dne 29. 7. 1985, kdy byla rozhodnutím Státního notářství v Klatovech ze dne 29. 7. 1985, sp. zn. , spisová značka, , registrována darovací smlouva ze dne 13. 6. 1985, jíž mu matka žalobkyně druhou polovinu tehdejšího pozemku st. parc. č. , číslo, o výměře 442 m2 darovala. Před uzavřením darovací smlouvy byl pro oceňovací účely vyhotoven znalecký posudek , jméno FO, ze dne 25. 4. 1985, č. , hodnota, , z něhož vyplývalo, že jako vlastník druhé poloviny pozemku je v evidenci nemovitostí zapsána matka žalobkyně , jméno FO, a že pozemek má skutečně výměru 442 m2. Žalobce byl jako vlastník druhé poloviny pozemku také zapsán do evidence nemovitostí (viz výpis ze dne 4. 3. 1986 na č. l. 72 spisu) a dne 5. 3. 1986 byla vyhotovena nová pozemková mapa, v níž je pozemek stále součástí pozemku st. parc. č. , číslo, (viz snímek pozemkové mapy na č. l. 73 spisu). Jako s vlastníkem poloviny pozemku jednal se žalobcem také stavební úřad, když jemu i žalobkyni rozhodnutím ze dne 23. 3. 1987, č. j. , spisová značka, , povolil rekonstrukci domu , Jméno žalobce B, . Ani u žalobce nelze uzavřít, že věděl o tom, že by snad pozemek rodině , jméno FO, nepatřil. I on věděl, že , jméno FO, užívají protější kolnu, zda však věděl o dohodě o výměně výpros, nelze z ničeho dovodit.

25. Tvrzení, že žalobci v době uchopení držby věděli o dohodě o výměně výpros, podpořila pouze výpověď , jméno FO, . Avšak jeho prosté konstatování, že se „domnívá“, že žalobci o „dohodě otců“ věděli, bez bližšího vysvětlení nebo časového určení, nemůže pravdivost uvedeného tvrzení prokázat.

26. Jediným problematickým momentem – a v tom je třeba žalované přisvědčit – je vyhotovení geometrického plánu ze dne 7. 12. 1967, č. , spisová značka, . Odvolací soud má za spolehlivě prokázané, že východní část pozemku užívali rodiče žalobkyně na základě dohody o výměně výpros z poloviny 60. let, uzavřené v návaznosti na zazdění západního vchodu do sousedního domu (viz výše). Rodiče žalobkyně tedy věděli, že tuto část pozemku užívají jen na základě výprosy. Přesto došlo k vyhotovení geometrického plánu, který celý pozemek, včetně jeho jihovýchodní části, která byla dříve nezbytně nutná k přístupu ke vchodu do sousedního domu, sloučil s pozemkem rodičů žalobkyně st. par. č. , číslo, . V geometrickém plánu není uvedeno, na čí popud byl vypracován, odvolací soud má však z výpovědi žalobkyně za prokázané, že se tak stalo na popud rodičů žalobkyně, kteří sloučením dosáhli toho, že celý pozemek evidenčně připadl do jejich vlastnictví. Zda toho na středisku geodézie dosáhli nátlakem, podvodem nebo nějakou sofistikovanou argumentací, není podstatné, podstatné je, že ohledně východní části pozemku, kterou rodina , jméno FO, dříve užívala k přístupu do sousedního domu, vskutku usilovali proměnit v trvalý stav něco, co jim bylo povoleno jen výprosou, a jejich mimořádné vydržení by ohledně této části pozemku v úvahu nepřicházelo. Nebylo však prokázáno, že by žalobci při uchopení držby svých podílů o této skutečnosti věděli, ze žádného z provedených důkazů to nevyplývá ani náznakem, přičemž sama skutečnost, že žili s rodiči žalobkyně ve společné domácnosti, k závěru, že o tom věděli, nestačí.

27. Nepoctivý úmysl v okamžiku uchopení držby podílů na pozemku tedy nebyl žalobcům dostatečně prokázán, a proto se nejpozději ke dni 1. 1. 2019 stali jeho vlastníky mimořádným vydržením podle § 1095 a 3066 o. z. Okolnost, že v případě pozemku poz. parc. č. , číslo, vydržení nenamítali a že dlouho neuplatnili své právo žalobou, na tom nic nemění.

28. Pokud jde o jiné než mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z., pak předpisy účinné od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 vyžadovaly, aby držitel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří (§ 132a odst. 1 a § 135a odst. 1 obč. zák., v tehdejším znění), a předpisy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 vyžadovaly držitele oprávněného, tedy opět držitele, který byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák., v tehdejším znění). Soudní praxe vyžadovala dobrou víru „se zřetelem ke všem okolnostem“, držitel tedy po celou vydržecí dobu nesměl mít s ohledem na všechny okolnosti a povahu případu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří; dobrá víra zanikala v okamžiku, kdy se seznámil se skutečnostmi, jež v něm objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, zda mu věc patří (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck Praha 2008, str. 670-671, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Oprávněná držba byla posuzována velmi přísně, a ačkoli se podle § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, předpokládala, k jejímu vyvrácení stačila i vědomost o jakékoli – i podružné – okolnosti, která v držiteli vyvolala pochybnost o jeho vlastnictví; takovou okolností mohlo být i pouhé vznesení nároku na věc jinou osobou, nebyl-li takový požadavek zjevně neopodstatněný.

29. V souzené věci odvolací soud – jak již bylo uvedeno – nemá za prokázané, že žalobci při uchopení držby podílů na pozemku věděli o vlastnictví pozemku, vlastnictví jejich rodičů vyplývalo z listinných nabývacích titulů, kde všude byl pozemek poz. parc. č. , číslo, výslovně uveden, a bylo i v souladu se zápisy v evidenci nemovitostí, kde rodiče žalobkyně figurovali jako vlastníci celého pozemku. Pokojný stav v době následujících deseti let nebyl nikým narušován, s , jméno FO, a jeho rodiči měli žalobci i jejich předchůdci bezproblémové vztahy a za vlastníky je považoval i stavební úřad v řízení o stavebním povolení na rekonstrukci domu , Jméno žalobce B, . Ostatně i sama žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025 připustila, že „, jméno FO, v období socialismu nechali , jméno FO, a , jméno FO, pozemek raději užívat“. První pochybnosti se objevily až v roce 1998, kdy byl pozemek v katastru nemovitostí obnoven jako samostatná parcela č. , číslo, a zapsán na , jméno FO, , tehdy však desetileté vydržecí doby již oběma žalobcům uplynuly. Jejich držba podle § 132a odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, byla tedy prokázána a jejich oprávněná držba podle § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, nebyla vyvrácena, přičemž žalobkyně si do své držby mohla podle § 507a odst. 3 obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, započítat i držbu v období od 4. 5. 1979 do 31. 3. 1983, kdy institut vydržení v právním řádu neexistoval. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v důsledku vydržení se žalobkyně stala vlastnicí poloviny pozemku již ke dni 4. 5. 1989 a žalobce se stal vlastníkem druhé poloviny pozemku již ke dni 29. 7. 1995.

30. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil. Lze dodat, že ustanovení § 984 o. z. se neuplatní, neboť pozemek byl žalované převeden bezúplatně.

31. Nelze se ztotožnit ani s výhradami žalované proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Příčinu ke vzniku sporu zavdala svým chováním žalovaná, která v roce 2024 celý pozemek svévolně zabrala a oplotila. Musela tedy počítat s tím, že její jednání může vést ke vzniku soudního sporu, ve kterém nemusí být úspěšná. Jelikož na svém stanovisku setrvala i poté, co se žalobcům podařilo vydržení prokázat, není již pro použití § 143 a 150 o. s. ř. prostor. Rozhodné není ani to, zda se – jak namítala – o některých listinných důkazech dozvěděla až ke konci řízení. Podstatné je, že ona nesla důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu žalobců i ohledně absence jejich dobré víry a do sporu s nimi (obranou proti jejich žalobě) musela jít s vědomím rizika, že důkazní břemeno neunese. Jeho neunesení přitom nelze klást za vinu žalobcům.

32. Proti vyčíslení náhrady nákladů řízení účastníci žádné námitky nevznesli. Jelikož žalobci nemají v řízení postavení nerozlučných společníků – každý z nich „bojoval“ za svoji jednu polovinu pozemku –, měla být každému z nich přiznána náhrada jeho výlučných nákladů a náhrada společných nákladů měla být každému z nich přiznána jednou polovinou podle analogického použití § 140 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018; v odborné literatuře Svoboda, K., Hromada, M., Levý, J., Vláčil, D., Tlášková, Š., Pirk, T.: Náklady řízení. 2. vydání. C. H. Beck Praha 2024, str. 114-115). Soud prvního stupně je sice přiznal oběma žalobcům společnou částkou, solidaritu však nevyslovil, a proto je žalovaná podle analogického použití § 261a odst. 3 o. s. ř. povinna plnit je každému ze žalobců jednou polovinou. Proto odvolací soud napadený rozsudek i ve výroku II potvrdil.

33. Žalobci mají podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. I v něm vzal odvolací soud za obvyklou cenu pozemku částku 113 000 Kč, proti níž účastníci žádné námitky nevznesli. V řízení o odvolání proti meritornímu výroku vzal odvolací soud za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta u každého ze žalobců částku 56 500 Kč jako obvyklou cenu jedné poloviny pozemku; v řízení o odvolání proti nákladovému výroku, napadenému i samostatně, vzal odvolací soud za tarifní hodnotu u každého ze žalobců částku 57 524,47 Kč jako jednu polovinu částky 115 048,95 Kč (§ 8 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 177/1996 Sb.), přičemž v této části se navíc jedná o půlúkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky. Náklady každého ze žalobců v odvolacím řízení spočívají v odměně advokáta za zastoupení při čtyřech úkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 23. 4. 2026, účast na soudním jednání dne 28. 4. 2026 a účast na soudním jednání dne 19. 5. 2026, které přesáhlo dvě hodiny) podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky. ve výši 4 x 3 380 Kč = 13 520 Kč, v odměně advokáta za zastoupení při dvou půlúkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na soudním dne 19. 5. 2026, kde se náklady řízení probíraly v rozsahu nepřesahujícím dvě hodiny) podle § 7 bodu 5 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky ve výši 0,5 x 3 420 Kč x 2 = 3 420 Kč, v jedné polovině paušální náhrady hotových výdajů advokáta za šest úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 0,5 x 450 Kč x 6 = 1 350 Kč, v jedné polovině výdajů na cestu advokáta osobním automobilem ke dvěma soudním jednáním na trase , adresa, a zpět ve výši 0,5 x 1 009,50 Kč x 2 = 1 009,50 Kč, v jedné polovině náhrady za čas promeškaný advokátem cestou ke dvěma soudním jednáním a zpět ve výši 0,5 x 900 Kč x 2 = 900 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky] a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], ve výši 4 241,90 Kč. Náklady každého ze žalobců v odvolacím řízení tak celkem činí 24 441,40 Kč.