14 Co 80/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně jméno FO sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 62 160 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 2. 2026, č. j. 12 C 24/2025-117

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II mění tak, že žaloba o zaplacení částky 58 100 Kč a 4 060 Kč s úroky z prodlení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 72 940,18 Kč 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58 100 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od 28. 12. 2024 do zaplacení (výrok I) a povinnost zaplatit jí 4 060 Kč s 12% úrokem z prodlení od 20. 2. 2025 do zaplacení (výrok II), v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 115 440 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od 28. 12. 2024 a zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 060 Kč od 28. 12. 2024 do 19. 2. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 4 060 Kč od 20. 2. 2025 do zaplacení, zamítl (výroky III a IV). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9 324 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok V).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že vyúčtování služeb poskytovaných žalobkyni za roky 2022 a 2023 mělo být provedeno nejpozději do čtyř měsíců každého následujícího roku, a to podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon“). Jde o kogentní úpravu, a proto tvrzení žalované, že rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek došlo k prodloužení doby pro vyúčtování, není významné. Ani tvrzení, že žalovaný neměl předsedu, není relevantním pro nedodržení lhůty pro vyúčtování, neboť toto období trvalo necelý měsíc a lhůta pro vyúčtování již v té době uplynula. Pokud žalobkyně byla spoluvlastníkem jednotek č. 2134/105 a jednotky č. 2134/103, pak u první nebyl společný zástupce, který by vykonával správu spoluvlastníků stanoven, u druhé sice ano, avšak nebyl žalované oznámen. Ohledně těchto jednotek nemohlo být vyúčtování za oba sporné roky řádně doručeno, a proto nedošlo k prodlení; k nesplnění povinnosti žalovaného došlo zaviněným jednáním žalobkyně, tedy pokutu nebylo možné požadovat. Ohledně ostatních jednotek (č. 2134/31 a č. 2134/102) prodlení nastalo, protože vyúčtování za rok 2022 bylo doručeno žalobkyni 9. 1. 2025 a za rok 2023 25. 3. 2025. Požadavek na uložení pokuty byl důvodný, a to za rok 2022 ve výši 62 700 Kč (627 dnů po 50 Kč x dvě jednotky ve výlučném vlastnictví žalobkyně) a za rok 2023 ve výši 26 100 Kč (261 dnů po 50 Kč x dvě jednotky ve výlučném vlastnictví žalobkyně). Soud prvního stupně pokutu na návrh žalovaného moderoval, a to o 30 %, když vycházel z judikatury řešící skutkově obdobnou věc – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023. Bylo prokázáno, že v roce 2022 měla žalobkyně uhradit na zálohách a příspěvcích do fondu oprav 185 568 Kč, za všechny vlastněné jednotky zaplatila však pouze 107 161 Kč, za rok 2023 činil v době rozhodnutí soudu dluh 289 219 Kč. Podáními doručenými soudu 1. 8. 2025 a 6. 2. 2026 vyčíslil žalovaný svoji pohledávku za žalobkyní ve výši 251 070,26 Kč, kterou uplatnil jako obranu proti žalobě. Soud námitku neplatnosti započtení uplatněnou žalobkyní považoval za důvodnou, a to proto, že žalovaný v započtení „sečetl hodnotu řady svých pohledávek a z tohoto součtu bez dalšího rozlišení započítával na jednotlivé pohledávky žalobkyně, avšak z takového právního jednání není zřejmé, která z řady jednotlivých pohledávek zcela nebo zčásti zanikne“. Soud prvního stupně přiznal i úrok z prodlení, kdy vycházel u částky 58 100 Kč z výzvy k plnění, která byla žalovanému doručena 20. 12. 2024 a lhůta k plnění v ní byla stanovena do sedmi dnů od odeslání výzvy; u částky 4 060 Kč přiznal úrok od 20. 2. 2025, a to podle výzvy k plnění doručené žalovanému 18. 2. 2025, kdy následující den měl žalovaný plnit. Ve zbývající části úrok nepřiznal. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 % jako rozdíl mezi úspěchem žalovaného a jeho neúspěchem. Náklady vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Přiznal odměnu za pět úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis podání ze dne 3. 4. 2025 a 1. 8. 2025, účast při jednání soudu dne 10. 2. 2026 přesahující dvě hodiny, včetně paušálních náhrad výdajů, cestovného, náhrady za ztrátu času a parkovného. Nepřiznal náhradu za požadovaný úkon právní služby ze dne 6. 2. 2026, neboť jej nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení; žalovaný doplnil skutková tvrzení na základě výzvy soudu ze 30. 1. 2026, ačkoliv tak mohl učinit již v podání ze dne 1. 8. 2025; dále mu nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon právní služby jeho zástupce ze dne 31. 10. 2025, neboť nešlo o podání ve věci samé.

3. Žalovaný se odvolal proti výrokům I, II a V rozsudku. Nesouhlasí jednak s přiznáním pokuty, případně s výší moderace, jednak s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Jednání žalobkyně (dlouhodobé neplnění povinností k platbě záloh na služby) mělo být posouzeno jako jednání v rozporu s dobrými mravy, případně jako zneužití práva. Žalobkyně v tomto jednání „pokračuje a odmítá i nadále hradit zálohy na služby a ostatní poplatky řádně a včas. Za rok 2025 neuhradila žádnou zálohu na služby, v roce 2026 ze tří záloh na služby a povinných plateb uhradila pouze jednu. Tedy nejméně od roku 2022 žalobkyně soustavně porušuje své povinnosti plynoucí jak ze stanov, tak ze zákona“. Soud prvního stupně se s touto argumentací nevypořádal. Pro případ, že by odvolací soud potvrdil právní názor soudu prvního stupně, že je možné výši pokuty pouze moderovat, navrhl žalovaný zápočet své pohledávky na pohledávku žalobkyně, a to tak, že svou pohledávku z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 ve výši 77 657 Kč započítává oproti jistině pohledávky plynoucí z výroku I napadeného rozsudku ve výši 58 100 Kč, čímž tato pohledávka zanikne a pohledávka žalovaného bude 19 557 Kč; zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 započítává oproti jistině pohledávky plynoucí z výroku II napadeného rozsudku ve výši 4 060 Kč, čímž tato pohledávka žalobkyně zanikne a pohledávka žalovaného bude 15 497 Kč; zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 ve výši 15 497 Kč započítává oproti příslušenství pohledávky žalobkyně plynoucí z výroku I napadeného rozsudku, které ke dni 27. 3. 2026 činilo 9 234,10 Kč, čímž tato pohledávka žalobkyně zanikne a pohledávka žalovaného bude 6 262,90 Kč a zbytek své pohledávky z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 ve výši 6 262,90 Kč započítává oproti příslušenství pohledávky žalobkyně plynoucí z výroku II napadeného rozsudku, které ke dni 27. 3. 2026 činilo 535,25 Kč, čímž tato pohledávka zanikne a pohledávka žalovaného zůstane ve výši 5 727,65 Kč. Pohledávka plynoucí z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023 byla splatná od 25. 7. 2024. Dále žalovaný nesouhlasil s nepřiznáním dvou jím požadovaných úkonů právní služby. Podáním ze 30. 1. 2026 žalovaný reagoval na výzvu soudu, a i pokud by soud měl za to, že se nejedná o podání ve věci samé, měl tento úkon posoudit podle § 11 odst. 3, případně § 11 odst. 2 advokátního tarifu a přiznat za něj mimosmluvní obměnu ve výši jedné poloviny. I úkon ze 6. 2. 2026 reagoval na výzvu soudu a na vyjádření žalobkyně ze dne 2. 1. 2026, o němž se žalovaný dozvěděl až v souvislosti s usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2026, současně navrhl provedení dalších důkazů. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když jako neúčelné hodnotil náklady vynaložené na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3607/12). Navrhl proto odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalovanému přizná právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích potvrzen a jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když jednoznačně bylo prokázáno, že žalovaný byl v prodlení s doručením vyúčtování za roky 2022 a 2023. To nelze zhojit pozdějším doručení vyúčtování, poukazem na údajnou platební morálku žalobkyně v jiných obdobích ani nově formulovaným započtením v odvolacím řízení. Soud prvního stupně k okolnostem tvrzeným žalovaným přihlédl a pokutu snížil. Tvrzení, že žalobkyně nahradila řádně zálohy, a proto by jí pokuta přiznána být neměla, nelze akceptovat, když žalovaný dlouhodobě neplnil svoji zákonnou povinnost vyúčtování doručit a poté „z nejasnosti ohledně platební pozice žalobkyně dovozuje její nepoctivost“. Tvrzené nedoplatky mohl žalovaný vymáhat. Pokud na svoji zákonnou povinnost rezignoval, nemůže to být důvodem pro nepřiznání pokuty. Ta je sankcí za porušení informační a vypořádací povinnosti. Prodlení s vyúčtováním za rok 2022 trvalo do 9. 1. 2025, prodlení s vyúčtováním za rok 2023 do 25. 3. 2025. Žalovaný řádně nekomunikoval a absence vyúčtování objektivně znemožňovala žalobkyni získat jasnou informaci o tom, zda má nedoplatek či naopak přeplatek z dříve uhrazených částek. Nelze jednoduše tvrdit, že žalobkyně neplatila, a proto si nezaslouží právní ochranu. Platební historii žalobkyně soud prvního stupně nepominul a zohlednil ji snížením zákonné pokuty. I započtením se soud prvního stupně zabýval a správně dovodil, že původní kompenzační projev nebyl dostatečně určitý a srozumitelný, když nebylo zřejmé, která konkrétní pohledávka žalovaného a v jakém rozsahu měla započtením zaniknout. Odvolací řízení neslouží k tomu, aby svoji procesní obranu žalovaný napravoval. Navrhla proto odvolacímu soudu, aby k nově formulovanému započtení nepřihlížel, případně aby je posoudil jako nezpůsobilé zpochybnit správnost napadených výroků. Za důvodnou nepovažuje žalobkyně ani námitku, že žalovanému nebyla nesprávně přiznána náhrada za další úkony právní služby, neboť je třeba rozlišit mezi úkony potřebnými k účelnému bránění práva a úkony, které byly vyvolány tím, že žalovaný musel doplňovat či napravovat vlastní procesní obranu; každý úkon nelze považovat za účelný jen proto, že byl učiněn.

5. K dotazu odvolacího soudu, zda žalobkyně vyzývala žalovaného k předložení vyúčtování za období let 2022 a 2023, zástupkyně žalobkyně uvedla, že „zcela jistě“. Zástupce žalovaného k tomu uvedl, že si není žádné výzvy ze strany žalobkyně vědom, nicméně připustil, že předchozí předsedkyně žalovaného vymazala spoustu e-mailů, navíc po její smrti bylo obtížné se k těmto e-mailům týkajícím se činnosti žalovaného dostat. Dále při odvolacím jednání žalovaný doplnil, že žalobkyně má dluhy i za rok 2025, nezaplatila za tento rok nic, dluží „statisíce“. Strany jednaly o možnosti vyřešení věci splátkovým kalendářem, nicméně čekají na výsledek soudního řízení.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

7. Odvolací soud vychází z nezpochybněných zjištění soudu prvního stupně, tedy že žalobkyni (jako členu společenství vlastníků jednotek) mělo být doručeno vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s jejím vlastnictvím jednotek v předmětném domě. Vyúčtování za rok 2022 mělo být doručeno do 30. 4. 2023 a za rok 2023 do 30. 4. 2024; to se však nestalo. Vyúčtování za rok 2022 bylo doručeno dne 9. 1. 2025 a za rok 2023 25. 3. 2025, tedy v obou případech pozdě. Soud prvního stupně ohledně dvou jednotek, a to byt a dílna, vypočetl pokutu (§ 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., který se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a bytových v prostorů v domě s byty, dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.), na niž by žalobkyně měla s ohledem na prodlení žalovaného a jeho délku s poskytnutím vyúčtování nárok (tento výpočet nebyl nikým relevantně zpochybněn) a vzhledem k námitce žalovaného její výši snížil s přihlédnutím k porušování povinností žalobkyní.

8. Odvolací řízení se proto soustředilo již výhradně na řešení dvou otázek, a to moderace, eventuálně jiného důvodu pro snížení či nepřiznání pokuty (rozpor s dobrými mravy či zneužití práva), a otázku započtení.

9. Podle judikatury Nejvyššího soudu není povinností příjemce služeb žádat o provedení vyúčtování; naopak je povinností poskytovatele provést včas řádné vyúčtování. Neučiní-li tak, je možné požadovat pokutu. Povinnosti vyúčtovat poskytnuté služby jejich poskytovatele nezbavuje ani to, že příjemce zálohy na služby neplatil řádně. Je však možné zkoumat výši pokuty a zajistit tak, aby nebyla v dané konkrétní věci nepřiměřená. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (R 76/2023) smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme na zřetel všechny okolnosti konkrétního případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné.

10. Protože v řízení před soudem prvního stupně žalovaný jako dlužník namítl, že žalobkyní požadovaná pokuta je nepřiměřeně vysoká, soud prvního stupně se správně zabýval otázkou jejího možného snížení (moderace). Vycházel přitom, pokud jde o výši moderace, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023. K tomu je třeba uvést, že uvážení dovolacího soudu ohledně výše moderace není závazné v tom smyslu, že by za podobných okolností měla být moderace vždy 30 %. Vždy je třeba přihlédnout ke individuálním okolnostem.

11. V posuzované věci odvolací soud zohlednil, že pokuta podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022) a přihlédl k individuálním okolnostem posuzované věci. Byť sice, jak je výše uvedeno, skutkový stav řešený dovolacím soudem v jiné věci je podobný, lze shledat určité rozdíly. Rozdíl je v délce prodlení s doručením vyúčtování nákladů a záloh na služby. Ve věci řešené dovolacím soudem to bylo 6,5 roku (11. 6. 2015 až 15. 12. 2021), v posuzované věci je to prodlení s vyúčtováním za rok 2022 jeden rok a sedm měsíců a za rok 2023 sedm měsíců. Dále je rozdíl v tom, že v posuzované věci žalovaný při pozdním předložení vyúčtování nepostupoval svévolně, na rozdíl od věci řešené dovolacím soudem, kdy v tamní věci poskytovatel služeb nedoručil řádné vyúčtování ani za situace, že v probíhajícím soudním řízení bylo znalecky zjištěno, že vyúčtování není řádné. Žalovaný v posuzované věci při pozdním vyúčtování vycházel z mylného právního názoru, že lhůtu pro doručení vyúčtování jednotlivým členům společenství lze rozhodnutím společenství vlastníků prodloužit, o čemž jej přesvědčovalo i znění stanov zveřejněné v obchodním rejstříku. Z nich totiž vyplývá, že by vyúčtování mělo být provedeno do dvou kalendářních měsíců po konání shromáždění a schválení výdajů v souladu se stanoveným způsobem rozúčtování. Tedy nelze uzavřít, že by jednání žalovaného jevilo znaky svévole, kterou lze naopak shledat v jednání žalovaného ve věci posuzované dovolacím soudem. Teprve soud prvního stupně tento spor účastníků o kogentnost ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., rozhodl. Odvolací soud přihlédl dále k masivnímu porušování povinností žalobkyní, a to i když vychází pouze z jejích dluhů za období, kterých se sporná vyúčtování týkala, tedy za období let 2022 a 2023; výši těchto dluhů zjistil soud prvního stupně, ostatně mezi účastníky nebyla sporná. Právě i použití tohoto hlediska považoval dovolací soud za významné.

12. Odvolací soud při úvaze o výši moderace dále posuzoval, jak se porušení povinnosti žalovaného (předložit řádné vyúčtování služeb za roky 2022 a 2023) dotklo oprávněné, tedy žalobkyně. Ta sice tvrdila, že důvodem, proč žádala o doručení vyúčtování, bylo, aby zaplatila (aby věděla, kolik má zaplatit). Zde však je třeba vidět, že žalobkyni zaplatila až téměř rok po předložení vyúčtování. Žalobkyně zaplatila 24. 4. 2026 (jak plyne z posledního vyjádření žalovaného), a to částku 82 480 Kč představující jistinu dluhu z vyúčtování jednotky č. 2134/102 za rok 2023, tedy až rok po doručení vyúčtování. Zřejmě jí tedy ve skutečnosti na vyúčtování podstatně nezáleželo, a její zájmy tedy nebyly výrazně dotčeny. Dále je třeba vidět, že mohla bez problémů platit zálohy na poskytované služby; k tomu vyúčtování potřebné nebylo.

13. Souhrn všech uvedených důvodů vede odvolací soud k závěru, že pokuta má být snížena o více než 30 %, a to o 50 %.

14. Podle vyúčtování soudu prvního stupně činila pokuta za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2022 částku 62 700 Kč a za rok 2023 částku 26 100 Kč, tedy v součtu 88 800 Kč. Žalobkyni tak vznikl nárok na pokutu v součtu ve výši 44 400 Kč, a to za rok 2022 ve výši 31 350 Kč a za rok 2023 13 050 Kč.

15. Žalovaný namítal, že pokutu neměla být přiznána vůbec, neboť její přiznání zneužitím práva žalobkyní či jednáním v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nepoužil tato jiná hlediska, neboť tyto instituty jsou prostředky ultima ratio, tedy nejzazší řešení či opatření, které nelze využít tam, kde existuje jiný použitelný právní prostředek. Tím je v posuzované věci právě možnost moderace. Argumentaci žalovaného zneužitím práva či rozporem s dobrými mravy by bylo možné použít v situaci, kdy by byly zjištěny okolnosti, na jejichž zohlednění institut moderace nedostačoval. Takové však odvolací soud neshledal a ani nebyly tvrzeny.

16. Pokud žalovaný uváděl, že pokuta neměla být přiznána z důvodu řádného neplnění povinností žalobkyní a argumentoval na podporu toho § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., v němž se uvádí, že právo na pokutu nevznikne v případě, že není možné splnění povinnosti spravedlivě požadovat či k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany, jeho argumentaci nelze přisvědčit. Je sice pravdou, že žalobkyně neplnila řádně své povinnosti vlastníka, když neplatila pravidelně a ve správné výši zálohy na jí poskytované služby, avšak toto její jednání nezavinilo nepředložení vyúčtování žalovaným. Že by žalobkyně zavinila nemožnost doručit vyúčtování v řádném termínu, nebylo tvrzeno, stejně tak ani to, že by nebylo možné spravedlivě požadovat po žalovaném, aby toto vyúčtování předložil. Této povinnosti jej nezbavuje podle judikatury Nejvyššího soudu ani to, že žalobkyně řádně nehradí zálohy, ani neplatí vyúčtování služeb.

17. Pokud jde o otázku započtení, které soud prvního stupně hodnotil jako neurčité, a tedy k němu nepřihlížel, pak odvolací soud poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 78/2025. V něm Ústavní soud nastiňuje otázku, jakým způsobem posuzovat námitku započtení v situaci, kdy má alespoň jedna strana vůči druhé více pohledávek, hodnota započítávaných pohledávek se vzájemně liší a ten, kdo započítává, neurčí, kterých pohledávek se započtení týká. Ústavní soud ve svém rozhodnutí řešil, zda obstojí názor Nejvyššího soudu (z nějž vycházel při svém rozhodnutí i soud prvního stupně a který je prezentován např. právě v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, na které soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odkazuje).

18. Ústavní soud ve svém nálezu – mimo jiné – uvádí, že Nejvyšší soud klade na určitost započtení vyšší nároky, než stanoví zákon, a poukazuje na možnost použít v situaci, kdy vzniknou pochybnosti ohledně pořadí započtených pohledávek, § 1933 o. z. A byť nezavazuje svým názorem zcela jednoznačně, ukládá obecným soudům a zejména Nejvyššímu soudu, aby se nad jeho argumentací zamyslely a zvážily ji.

19. Přestože tedy nelze sice uzavřít, že by existovalo aktuálně jasné rozhodnutí, jakým způsobem v posuzované věci při řešení otázky započtení postupovat, odvolací soud se přiklání k závěrům plynoucím z rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud úvahy ve svém rozhodnutí opírá jak o odbornou literaturu, tak aktuální znění občanského zákoníku. I odvolací soud se s ohledem na převažující část nauky a znění občanského zákoníku domnívá, že je možné použít § 1933 o. z. a § 1982 odst. 2 věta prvá o. z., včetně toho, že lze tento postup (podpůrné pořadí pro započítávání plnění), použít jak při větším počtu pasivně, tak i při větším počtu aktivně započítávaných pohledávek, což vyplývá z převažujícího názoru autorů odborné literatury (viz odst. 54 nálezu Ústavního soudu). Odvolací soud přihlédl i ke znění § 574 o. z., podle nějž se na právní jednání má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné.

20. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že za situace, kdy bylo prokázáno, že z vyúčtování služeb poskytnutých žalobkyni za rok 2023 (doručeno 25. 3. 2025) činil její dluh ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně 82 480 Kč, z dluh z vyúčtování služeb za rok 2024 161 119 Kč, měl soud prvního stupně žalobu zcela zamítnout, a proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené.

21. Výsledku sporu před soudem prvního stupně mělo odpovídat i jeho rozhodnutí o nákladech řízení, kdy tyto náklady měly být náklady přiznány podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšnému žalovanému. Proto i v této části odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.

22. Soud prvního stupně nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby. Za prvé za vyjádření ze dne 6. 2. 2026, neboť jej nepovažoval za účelně vynaložený náklad řízení, když měl za to, že žalovaný tímto podáním doplnil potřebná skutková tvrzení a důkazy na základě výzvy soudu obsažené v usnesení ze dne 30. 1. 2026, ačkoliv tak mohl učinit již v podání ze dne 1. 8. 2025. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Žalovaný doplnil svá tvrzení na základě výzvy soudu, přičemž současně reagoval na vyjádření žalobkyně, o jejímž obsahu se dozvěděl teprve v souvislosti s výzvou soudu. Nelze požadovat, aby žalovaný reagoval dříve na tvrzení, která ani neznal. Odvolací soud proto odměnu za tento žalovanému přiznal, včetně náhrady hotových výdajů, neboť šlo o úkon účelně vynaložený. Za druhé soud prvního stupně nepřiznal odměnu za vyjádření žalovaného ze dne 31. 10. 2025, neboť jej nepovažoval za podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], když jím žalovaný pouze informoval o tom, že nemůže souhlasit s mimosoudním řešením sporu vycházeje z rozsudku tamního soudu v jiné věci. S nepřiznáním odměny za toto podání i argumentací soudu prvního stupně odvolací soud naopak souhlasí. Toto podání neobsahuje žádnou skutkovou ani právní argumentaci, ale odpovídá pouze na dotaz soudu, zda by nebylo možné dojít mezi účastníky k mimosoudní dohodě.

23. Pokud jde tedy o výši nákladů před soudem prvního stupně byly přiznány podle advokátního tarifu. Tarifní hodnotou pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je částka 177 600 Kč, tedy odměna za každý úkon právní služby činí 8 220 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu). Odměna byla přiznána za šest úkonů, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis podání ze dne 3. 4. 2025, ze dne 1. 8. 2025 a ze dne 6. 2. 2026, účast při jednání soudu prvního stupně dne 10. 2. 2026 přesahující 2 hodiny [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu] včetně náhrady hotových výdajů za šest úkonů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). V souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 2. 2026 zástupcem žalovaného k jednání soudu náleží žalovanému cestovné ve výši 1 827 Kč za 248 ujetých km na trase , adresa, a zpět (34,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 advokátního tarifu, parkovné ve výši 240 Kč doložené účtenkou a náhrada za ztrátu času v trvání 8 půlhodin v částce 1 200 Kč (§ 14 odst. 1 advokátního tarifu). Celkem tak náklady za řízení před soudem prvního stupně jsou 55 287 Kč.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a byly přiznány žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady byly přiznány podle advokátního tarifu, přičemž tarifní hodnotou pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení byla částka 62 160 Kč (o niž v odvolacím řízení šlo), tedy odměna za každý úkon právní služby činí 3 620 Kč (§ 7 bod 4 advokátního tarifu). Za řízení před odvolacím soudem náleží žalovanému odměna za tři úkony právní služby, a to písemné podání ve věci samé – odvolání ze dne 27. 3. 2026, písemné vyjádření ve věci ze dne 12. 6. 2026 a účast zástupce žalovaného na ústním jednání odvolacího soudu dne 18. 6. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. d), g) a k) advokátního tarifu]; dále náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Dále bylo žalovanému přiznáno cestovné (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) za cestu jeho zástupce k jednání odvolacího soudu dne 18. 6. 2026, a to na trase , adresa, a zpět v rozsahu celkem 176 km osobním automobilem , Anonymizováno, registrační značky , SPZ, při kombinované spotřebě 4,3 l motorové nafty na 100 km a ceně pohonných hmot vyplývajících z vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026 a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy; cestovné celkem 1 375,18 Kč. Žalovanému dále náleží náhrada promeškaného času (§ 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu) za čas strávený cestou k jednání soudu a zpět ze sídla právního zástupce žalovaného, tedy dvakrát tři půlhodiny, tedy celkem 900 Kč a náhrada parkovného podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 60 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem za podané odvolání ve výši 3 108 Kč činí náklady odvolacího řízení celkem 17 653,18 Kč.