14 Co 90/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: Anonymizováno , IČO IČO sídlem adresa Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení existence služebnosti inženýrské sítě na základě odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 1. 2026, č. j. 31 C 362/2023-89 Rozsudek soudu prvního stupně se v celém rozsahu potvrzuje. Žalobce a žalovaný 1. ve vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalované 2. k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že na pozemcích parc. č. , hodnota, a , hodnota, v katastrálním území , adresa, (dále jen „služebné pozemky“) vázne ve prospěch pozemku parc. č. , hodnota, se stavbou pro rodinnou rekreaci č.e. 110, která je jeho součástí, v tomtéž katastrálním území (dále jen „panující pozemek“), služebnost inženýrské sítě spočívající v právu vést po služebných pozemcích elektrickou přípojku k uvedené stavbě (výrok I), vyslovil, že žalobce a žalovaný 1. ve vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalované 2. přiznal vůči žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 602 Kč (výrok III). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ani své vlastnické právo k přípojce a základní atributy vydržení služebnosti ani netvrdil. Při rozhodování o náhradě nákladů žalované 2. vyšel z toho, že je zastoupena advokátem, náhradu odměny za zastupování jí však nepřiznal u procesních úkonů, které učinila sama, nikoli prostřednictvím advokáta.

2. Žalobce podal proti rozsudku odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl důkaz ohledáním pozemků a nevyžádal si od provozovatele distribuční soustavy listiny týkající se historie právních vztahů k přípojce, nevypořádal se s jeho tvrzeními, že právo odpovídající služebnosti na něj přešlo jako na dědice původního vlastníka, že v letech 1985 až 1988 byla přípojka přeložena z místa, kde se nyní nachází Rokycanská ulice, na služebné pozemky a že elektřina do jeho domu je touto přípojkou dodávána i v současnosti. Usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, bylo vydáno v rozporu se zákonem a rozsudek byl vyhlášen předtím, než byl žalobci doručen protokol o jednání ze dne 27. 11. 2025. Žalované 2. nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení, neboť její jednatel je sám advokátem.

3. Žalovaný 1. navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Totéž navrhla i žalovaná 2. s tím, že žalobce vskutku nedoložil své vlastnictví k přípojce, a to, kudy přípojka přesně vede, ani netvrdil, stejně jako neozřejmil, v čem spočívá jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Provedení důkazu ohledáním pozemků nebylo na místě v situaci, kdy přípojka je vedena pod jejich povrchem a nebylo by tedy, co ohledávat. Správný je i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť žalobce proti ní podává enormní množství šikanózních žalob, a je tedy na ní, jakým způsobem se rozhodne bránit. Účast jejího jednatele na některých procesních úkonech je dána tím, že jednatel má o průběhu územního řízení a o situaci v lokalitě podrobnější informace než právní zástupce.

4. Odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 doplnil dokazování sdělením provozovatele distribuční soustavy ze dne 3. 12. 2025 (č. l. 113a spisu), neučinil z něj však žádná skutková zjištění. Odvolací soud naopak neprovedl důkaz listinami o historii právních vztahů k přípojce a služebným pozemkům, jež žalobce navrhoval vyžádat od provozovatele distribuční soustavy, neboť žalobce v průběhu odvolacího řízení precizoval svá tvrzení o držbě přípojky a služebnosti způsobem, ze kterého bylo zjevné, že žaloba nemůže být důvodná, ani kdyby všechna tato tvrzení byla prokázána (viz dále); vyžádání listin od provozovatele distribuční soustavy bylo za této situace nadbytečné. Odvolací soud se přitom neztotožňuje s námitkou žalobce, že na základě vyžádaných listin by případně svá tvrzení upravil tak, aby žalobě bylo možné vyhovět; informace o tom, od kdy do kdy on sám určité právo držel, je natolik subjektivní, že žalobce ji musí mít z povahy věci bez dalšího, aniž by ji musel čerpat z podpůrných listin. Vzhledem k tomu, že nedůvodnost žaloby vyplývá již ze samotných žalobních tvrzení precizovaných v průběhu odvolacího řízení, bylo by nadbytečné i provedení důkazu ohledáním panujícího a služebných pozemků.

6. Z procesního hlediska lze žalobci přisvědčit v tom, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé lze přezkoumávat i věcnou správnost předcházejícího usnesení o nepřipuštění změny žaloby, proti němuž podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odvolání přípustné není (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16); kdyby podmínky pro nepřipuštění změny žaloby ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny, představovalo by takové rozhodnutí zásah do žalobcova práva na soudní ochranu. Tak tomu však v souzené věci není, neboť změnou žaloby, učiněnou podáním ze dne 11. 12. 2025, se žalobce pouze vrátil ke svému původnímu tvrzení, že služebnost nabyl vydržením, takže bod I petitu tohoto podání reálnou změnou žaloby není – žalobce se opět, byť mírně jinou formulací, domáhá určení existence služebnosti inženýrské sítě. Pokud soud prvního stupně o tomto petitu věcně rozhodl, žalobce nijak procesně nepoškodil. Je sice pravdou, že nepřipustil ani petit na nahrazení souhlasu žalované 2. se zápisem služebnosti do katastru nemovitostí, tento petit však beztak nemá žádnou oporu v hmotném právu a v případě meritorního projednání by musel být bez dalšího zamítnut.

7. Předmětem řízení bylo určení, že služebné pozemky jsou ve prospěch panujícího zatíženy služebností inženýrské sítě spočívající v právu vést po nich, provozovat a udržovat elektrickou přípojku, s tím, že služebnost nabyl žalobce vydržením. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je nicméně předčasný. Soudní praxe je ustálena na tom, že naléhavý právní zájem na určení existence věcného práva k nemovité věci má žalobce mimo jiné tehdy, jestliže věcné právo není zapsáno v katastru nemovitostí a určením se má docílit toho, aby evidenční stav byl uveden do souladu se stavem skutečným (viz rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. , incidenční spisová značka, , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2007). Obecně je pak naléhavý právní zájem dán všude tam, kde by bez požadovaného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se jeho postavení stalo nejistým (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Tak je tomu i v situaci, kdy žalobce, který není v katastru nemovitostí zapsán jako osoba oprávněná z věcného práva k pozemku, chce dosáhnout toho, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon č. 183/2006 Sb.“), nebo jako s účastníkem řízení o povolení záměru podle § 182 písm. c) zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „zákon č. 283/2021 Sb.“), neboť v územním řízení stavební úřad námitky týkající se existence věcných práv k nemovitým věcem nemohl řešit vůbec (§ 89 odst. 6 in fine zákona č. 183/2006 Sb.) a v řízení o povolení záměru vychází při jejich posouzení z údajů v katastru nemovitostí (§ 191 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb.).

8. V souzené věci žalobce v podání ze dne 11. 1. 2024 (č. l. 8 spisu) mimo jiné tvrdil, že žalobou chce dosáhnout zápisu služebnosti „do evidence katastrálního úřadu“, kde služebnost dosud zapsána není. Kdyby tam skutečně zapsána nebyla, naléhavý právní zájem na požadovaném určení by žalobce měl, soud prvního stupně se tím však nezabýval a nevedl žalobce k prokázání tohoto tvrzení, takže jeho závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je předčasný. Lze mu však přisvědčit v tom, že žalobcova snaha vystupovat v územním řízení nebo v řízení o povolení záměru jako účastník mu naléhavý právní zájem na požadovaném určení nezakládá v situaci, kdy žádné takové řízení aktuálně neprobíhá; územní řízení skončilo dne 19. 4. 2024, kdy nabylo právní moci územní rozhodnutí č. , hodnota, ze dne 6. 11. 2023, sp. zn. , spisová značka, č. j. , spisová značka, (viz sdělení stavebního úřadu na č. l. 48 spisu), a to, že by již probíhalo řízení o povolení záměru, nebylo v tomto řízení prokázáno ani tvrzeno.

9. Pokud jde o samu existenci služebnosti, žalobce svá tvrzení o jejím nabytí v řízení před soudem prvního stupně několikrát měnil. V původní žalobě uvedl, že přípojku nevybudoval on ani jeho předkové, nýbrž stát, který ji letech 1986-1988 zřídil jako náhradu za přípojku původní, vybudovanou předchůdci žalobce někdy v roce 1938. V doplnění žalobních tvrze ze dne 11. 1. 2024 tvrdil, že služebnost nabyl vydržením založeným držbou trvající 85 let. Ještě později – v průběžném vyjádření ze dne 27. 10. 2025 – přišel s tvrzením, že vlastnické právo k přípojce i služebnost vlastně nenabyl vydržením, nýbrž děděním po původním vlastníku přípojky a osobě oprávněné ze služebnosti; přípojka byla vybudována již v roce 1926 a stavební práce v letech 1985-1988 nespočívaly v její likvidaci a ve vybudování nové přípojky, nýbrž v přeložení původní přípojky na služebné pozemky. V další fázi řízení si však i tato tvrzení rozmyslel a v podání ze dne 11. 12. 2025 se vrátil k tvrzení, že služebnost nabyl vydržením, a to vydržením mimořádným podle § 1095 o. z., a v tomto smyslu také změnil žalobu. Opakovaná změna skutkových tvrzení k jejich věrohodnosti jistě nepřispívá, žalobce má však právo v řízení tvrdit, cokoli chce, přičemž soud je při rozhodování ve věci samé povinen vycházet z těch tvrzení, která uplatnil naposledy, v dané věci tedy z tvrzení, že služebnost nabyl mimořádným vydržením.

10. Žaloba na určení existence věcného práva nabytého vydržením může být úspěšná pouze tehdy, tvrdí-li žalobce v řízení skutečnosti významné pro vydržení z hlediska hmotného práva, především pak skutečnosti týkající se držby, tedy podle § 987 o. z. to, že držitel tvrzené právo vykonával (corporalis possessio) pro sebe (animus possidendi). Tato tvrzení musejí být dostatečně konkrétní, aby bylo možné vést k nim dokazování a právně je posoudit; nestačí tedy tvrdit samu existenci držby tvrzeného práva, nýbrž je třeba tvrdit, kdo (zda žalobce nebo některý z jeho předchůdců a který) se držby chopil, kdy tak učinil, jakým způsobem se držba projevovala navenek a kdy mělo dojít k vydržení. Tyto skutečnosti však žalobce v řízení srozumitelně netvrdil. V podání ze dne 11. 1. 2024 uvedl, že držba trvala 85 let, on však před 85 lety ještě nežil a držby se tedy musel chopit někdo jiný, nebylo však tvrzeno, kdo; nebylo také tvrzeno, kdy konkrétně měla tato doba začít a kdy skončit a kdy a jakým způsobem měla držba přejít z původního držitele na žalobce. Nebylo také tvrzeno, jak konkrétně se držba projevovala a z jakých skutečností vyplývalo, že předmětem držby je právě právo odpovídající služebnosti a nikoli právo jiné, kupříkladu právo vyplývající z nájmu, výpůjčky nebo výprosy. Bylo proto na soudu prvního stupně, aby žalobce podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzval k doplnění žalobních tvrzení v tomto směru, to však neučinil, při jednání dne 11. 9. 2025 žalobce vyzval pouze k tvrzení, z jakých skutečností vyplývá jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení a přes jaké pozemky přípojka vedla, a pak již následovala poučení k důkaznímu břemeni (viz protokol z jednání na č. l. 52-53 spisu). Za této situace je naplněna výjimka z principu neúplné apelace podle § 205a písm. d) o. s. ř., a proto podle § 213b odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k doplnění výše uvedených tvrzení odvolací soud. Žalobce při jednání před odvolacím soudem dne 2. 6. 2026 uvedl, že držby přípojky i služebnosti se chopil on, a to někdy v roce 1986 poté, co došlo k přemístění přípojky na služebné pozemky, přičemž jeho držba spočívala v tom, že „se k přípojce choval jako k vlastní“, což se projevovalo tím, že jejím prostřednictvím odebíral elektřinu do svého domu a platil zálohy, „žádné další kroky však neprováděl“.

11. Již z těchto žalobních tvrzení je zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Soudní praxe je ustálena na tom, že výkon práva ve smyslu § 987 o. z. se musí manifestovat navenek, držitel tedy musí ohledně daného práva vstupovat do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad právem, tedy za „nakládání s právem“; držba práva spočívá ve faktickém jednání, které odpovídá obsahu daného práva [viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, a v odborné literatuře Spáčil, J., Králík, M. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání, C. H. Beck Praha 2021, str. 84-85]. Musí se však jednat o jednání odpovídající obsahu toho práva, jehož vydržení držitel uplatňuje, nikoli práva jiného.

12. V souzené věci se žalobce dovolává toho, že vydržením nabyl služebnost inženýrské sítě v té podobě, jak je nyní upravena v § 1267 a 1268 o. z. V době, kdy se měl žalobce držby chopit, šlo o věcné břemeno podle § 135b obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, jež vskutku bylo možné nabýt vydržením (§ 135c odst. 1 obč. zák., v tomtéž znění); vydržení práva k pozemku, který byl v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému měla socialistická organizace právo užívání, sice možné nebylo (§ 135a odst. 3 věta druhá obč. zák., v tomtéž znění), tato překážka však byla s účinností od 1. 1. 1992 odstraněna, přičemž do vydržecí doby práva odpovídajícího věcnému břemenu k takovému pozemku si držitel mohl započíst i držbu vykonávanou před tímto datem (§ 872 odst. 6 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013). Žalovanému lze přisvědčit v tom, že věcné břemeno odpovídající dnešní služebnosti inženýrské sítě mohl nabýt vydržením pouze vlastník inženýrské sítě jako věci v právním smyslu; vydržení tohoto práva někým, kdo vlastníkem inženýrské sítě není, nepřicházelo a ani nyní nepřichází v úvahu. Žalobci lze však přisvědčit v tom, že vydržením mohl nabýt také vlastnické právo k samotné přípojce, která s účinností od 1. 1. 1958 přešla na stát podle § 35 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), nebo která byla vybudována po uvedeném datu a byla ve vlastnictví státu od počátku, přičemž k vydržení vlastnického práva k přípojce a k vydržení věcného břemene odpovídajícího nynější služebnosti inženýrské sítě mohlo dojít i současně.

13. Nicméně bylo již řečeno, že v obou případech by žalobce nakládal s věcí a vykonával právo ve smyslu § 132a odst. 1 a § 135c odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, a ve smyslu § 987 o. z., jen tedy, jestliže by fakticky jednal způsobem, který odpovídá výkonu právě toho práva, jehož vydržení se dovolává. Vydržení přípojky by tedy přicházelo v úvahu pouze tehdy, kdyby se žalobce choval způsobem obecně považovaným za výkon vlastnického práva k přípojce, kupříkladu kdyby ji na vlastní náklady udržoval a opravoval, kdyby vlastníkům služebných pozemků platil nájemné nebo jinou úplatu za užívání těchto pozemků vedením a provozováním přípojky nebo kdyby v případě jejího poškození vyzýval škůdce k její opravě nebo k úhradě nákladů na opravu apod. Nic z toho však žalobce nečinil a ani to netvrdil, tvrdil pouze, že prostřednictvím přípojky odebíral elektřinu a hradil jejímu dodavateli zálohy a nedoplatky z vyúčtování. Takto se však chová každý odběratel elektřiny, nejedná se o chování specifické pro vlastníka elektrické přípojky a nikoli pro odběratele jiné. Stejně je tomu s věcným břemenem odpovídajícím dnešní služebnosti inženýrské sítě; jeho vydržení by přicházelo v úvahu pouze tehdy, kdyby se žalobce choval způsobem obecně považovaným za výkon práva odpovídajícího takovému věcnému břemenu, kupříkladu kdyby opakovaně vstupoval na služebné pozemky za účelem prohlídek nebo údržby přípojky, kdyby vlastníkům služebných pozemků platil za existenci domnělého věcného břemene úplatu nebo kdyby jim hradil škodu způsobenou na jejich pozemcích opravami přípojky. Ani takto se však žalobce nechoval a ani to netvrdil, přičemž samotné odebírání elektřiny prostřednictvím přípojky a placení úplaty za to dodavateli není chováním charakteristickým pro držbu práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě.

14. Žalobce tedy neprokázal ani netvrdil faktický výkon (corpus possessionis) obsahu vlastnického práva k přípojce ani práva odpovídajícího věcnému břemeni ke služebným pozemkům v podobě dnešní služebnosti inženýrské sítě, takže o vydržení nelze uvažovat. To, že by se žalobce stal vlastníkem přípojky jinak než vydržením, netvrdil a netvrdil ani skutečnosti, jež by tomu odpovídaly; přípojky vybudované před 1. 1. 1958 soukromými osobami přešly tímto dnem do vlastnictví státu, přípojky zřízené později až do 31. 12. 1994 byly ve vlastnictví státu od samého počátku a přípojky zřízené od 1. 1. 1995 jsou ve vlastnictví toho, kdo uhradil náklady na jejich zřízení [§ 16 odst. 9 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a § 45 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)].

15. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroků o nákladech řízení. Je pravdou, že jednatelem žalované 2. je advokát, soudní praxe je však ustálena na tom, že právo na právní pomoc má i účastník, který je sám advokátem (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13), přičemž tomu, že by v souzené věci šlo o zneužití uvedeného práva, nic nenasvědčuje. Náhradu odměny za zastupování u procesních úkonů, které činila žalovaná 2. sama, nikoli prostřednictvím zástupce, soud prvního stupně této žalované nepřiznal.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. se opírá o § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaný 1., jemuž jejich náhrada přísluší, se práva na tuto náhradu vzdal.

17. Také žalované 2. přísluší vůči žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení, jež spočívají v odměně advokáta za zastoupení při dvou úkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 22. 4. 2026 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 2. 6. 2026) podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. c) per analogiam vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 3 700 Kč = 7 400 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 450 Kč = 900 Kč a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], ve výši 1 743 Kč. Náklady žalované 2. v odvolacím řízení tak celkem činí 10 043 Kč.