15 CO 104/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení příjmení sídlem adresa o vypořádání SJM o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 12 C 334/2019-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému – advokátce JUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení] náklady odvolacího řízení ve výši 21 586,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů tak, že jí připadnou movité věci nacházející se v bytě na adrese [ulice a číslo] v [obec] a peněžní prostředky na účtu vedeném na její jméno, do výlučného vlastnictví žalovaného prostředky na účtu vedeném na jeho jméno a závazek zaplatit úvěr s měsíční splátkou 3 098 Kč, s tím, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na vypořádání 223 776 Kč. V odůvodnění v podstatě uvedl, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 9. 3. 2017 podle § 757 o. z. poté, co byly splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady tohoto ustanovení. Poukázal na obsah dohody účastníků o úpravě jejich majetkových poměrů po rozvodu, kterou uzavřeli 14. 12. 2016, zejména na to, že dle jejího znění byly touto dohodou vypořádány movité věci, společné dluhy, pohledávky k účtům u peněžních ústavů a také je v dohodě uvedeno, že nabytím její účinnosti je zcela vypořádán veškerý majetek, pohledávky a závazky tvořící předmět společného jmění manželů. Dále účastníci prohlásili, že v případě pohledávek k účtům u peněžních ústavů náleží taková pohledávka vždy tomu, v jehož prospěch a na jehož jméno je veden předmětný účet. V případě opomenutí některého závazku či pohledávky náležející do společného jmění sjednali, že ze závazku je povinen ten, kdo se ke splnění smluvně zavázal a z pohledávky včetně příslušenství je oprávněn ten, v jehož prospěch pohledávka svědčí. V případě opomenutí vypořádání některé věci náležející do společného jmění manželů dále dohodli, že taková věc se stává předmětem výlučného vlastnictví toho z účastníků, který ji má ke dni zániku společného jmění ve své oprávněné držbě. Soud prvního stupně dovodil, že dohoda je vyvážená, není pro žalobkyni nijak nevýhodná či v rozporu s dobrými mravy a není ani neplatná z důvodu omylu na straně žalobkyně dle § 583 o. z., neboť uvedení v omyl druhou stranou nebylo prokázáno. Omyl je neomluvitelný, pokud jej způsobil převážně samotný jednající, ať již tím, že se svým jednáním na vzniku omylu podílel, nebo tím, že nepostupoval s obvyklou mírou péče a opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti věci požadovat - to se týká jednání žalobkyně. V době podpisu dohody žalobkyně věděla, že žalovaný podal žádost o zpětné vyplacení dávky Kindergeldu od března 2014 vzhledem ke svému zaměstnání v Německu, a mohla důvodně předpokládat, že dávka bude vyplacena. Přestože o pohledávce věděla, uzavřela se žalovaným dohodu o úpravě majetkových vztahů po rozvodu, aniž ji zohlednila. Pokud žalovaný přislíbil předání peněz žalobkyni při jednání opatrovnického soudu dne 15.11.2016, nemá tento slib právní relevanci, neboť v později sjednané písemné dohodě takový závazek obsažen není. Byly sjednány odlišné podmínky, podle nichž v případě pohledávky neuvedené v dohodě účastníků z ní bude oprávněna osoba, které pohledávka svědčí. Soud prvního stupně poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k výkladu § 49a zák. č. 40/1964 Sb. a uzavřel, že žalovaný sice prokazatelně zamlčel při uzavření dohody, že mu již bylo doručeno rozhodnutí Familienkasse ze dne 6. 12. 2019 o přiznání doplatku Kindergeldu, ale žalobkyně věděla o této potenciální pohledávce a mohla ji v dohodě zohlednit. Pokud to neučinila, nejednala s běžnou péči a opatrností dle § 4 odst. 1 o. z., neboť nevyužila své vědomosti o podané žádosti. Dle názoru soudu tedy nelze shledat v jednání žalovaného kvalifikované jednání spočívající ve lsti dle § 584 odst. 2 o. z. Poukázal i na to, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné v souladu s § 574 o. z. Uzavřel, že dohoda o vypořádání ze dne 14. 12. 2016 je platná, proto návrh žalobkyně zamítl. Odůvodnil také výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaný měl v řízení plný úspěch a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Ve včasném odvolání žalobkyně namítla, že dohoda o vypořádání společného jmění účastníků se skutečně může jevit jako vyvážená, avšak úvěry, které se zavázal hradit žalovaný, nebyly součástí společných závazků, šlo o výlučné závazky žalovaného z doby před uzavřením manželství a pořídil za ně věci, které mu zůstaly. Žalobkyně trvala na tom, že je dána absolutní neplatnost dohody o vypořádání pro rozpor s dobrými mravy, neboť soud prvního stupně nevzal v úvahu zájem nezletilých dětí a za platnou považoval dohodu, která otázku Kindergeldu zcela pominula. Pokud by tvrzení o absolutní neplatnosti dohody neobstálo, pak žalobkyně uplatnila tvrzení, že je dohoda o vypořádání relativně neplatná pro její omyl - to v případě, že žalovaný obdržel Kindergeld před uzavřením dohody. Pokud částku obdržel až poté, pak jde o nevypořádaný předmět společného jmění, který je třeba vypořádat dodatečně. Žalobkyně poukázala též na splnění obecných předpokladů relativní neplatnosti právních jednání dle § 583 a násl. o. z. a na širší okolnosti podpisu smlouvy, zejména jednání žalovaného. Vytkla také, že soud prvého stupně neprovedl všechny navržené důkazy, zejména výpisy z bankovních účtů žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, správně vyhodnotil povahu Kindergeldu a řešil i všechny podstatné skutkové okolnosti související s uzavřením dohody účastníků. I žalobkyně považovala uzavřenou dohodu za spravedlivou a vyváženou, a pokud jde o otázku omylu, i tu soud prvního stupně správně posoudil a vyhodnotil. Uvedl také, že byť je vyplacená částka součástí společného jmění manželů, jedná se o dávku ve prospěch dětí a v daném případě žalovaný osobně po určitou dobu o děti pečoval, vždy řádně platil výživné, s dětmi se stýkal a dávku tak využíval v jejich prospěch. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal včetně předchozího řízení a zabýval se námitkami žalobkyně uplatněnými v odvolání, dospěl ale k závěru, že toto odvolání není důvodné.

5. Předně je třeba odkázat na povahu dávky Kindergeldu, tedy prostředků vyplacených rodiči, který pracuje a je daňovým rezidentem v Německu s tím, že tato dávka slouží k podpoře celé rodiny, nikoliv jednotlivci a nejde ani o příjem dítěte. Tyto prostředky tedy nejsou vyloučeny z režimu společného jmění manželů. V tomto směru odkazuje odvolací soud na správné odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (odst. 8, 20 až 22 odůvodnění) a též na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3127/2020, jímž byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen vzhledem k nesprávnému právnímu závěru o charakteru této dávky, resp. daňového zvýhodnění.

6. Odvolací soud dále přezkoumal ty závěry soudu prvního stupně, podle nichž je dohoda účastníků o vypořádání jejich společného jmění ze dne 14. 12. 2016 platná a účinná a nelze tedy o vypořádání společného majetku rozhodovat znovu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištěných skutečností o tom, že žalovaný za součinnosti žalobkyně, která připojila svůj podpis, požádal příslušný úřad v Německu o zpětné vyplacení a další vyplácení Kindergeldu, a o jeho žádosti bylo dne 6. 12. 2016 vydáno kladné rozhodnutí, podle něhož byla za období od března 2014 do prosince 2016 včetně vyplacena na účet žalovaného v prosinci 2016 částka, kterou odhadl v jiném řízení na přibližně 320 000 Kč a žalobkyně na 344 300 Kč. V řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu žalovaný sdělil dne 15. 11. 2016, že pokud bude Kindergeld vyplacen, je připraven peníze přenechat žalobkyni. Poté soud schválil dohodu rodičů o výchovném prostředí dětí a vyživovací povinnosti žalovaného. Žalovaný ale žalobkyni nesdělil, že obdržel rozhodnutí ze dne 6. 12. 2016, peníze doručené na jeho účet v prosinci 2016 žalobkyni ani zčásti nepředal ani ji o přijetí částky neinformoval a použil ji na úhradu svých závazků. Nebylo zjištěno, kterého dne přesně žalovaný převzal rozhodnutí ze dne 6. 12. 2016 ani kterého dne částka Kindergeldu byla připsána na jeho účet, ale oba účastníci uvedli, že k tomu došlo v prosinci 2016, a stejně jako soud prvního stupně má i odvolací soud za to, že zjištění konkrétního dne není pro posouzení platnosti dohody účastníků o vypořádání jejich společného jmění podstatné.

7. Soud prvního stupně řešil po právní stránce, zda je dohoda účastníků o vypořádání ze dne 14. 12. 2016 platná a dospěl k závěru, že důvody absolutní ani relativní neplatnosti dohody dány nejsou. Poměřoval soulad dohody s dobrými mravy a dospěl k závěru, že obsah dohody byl vyvážený. S tím žalobkyně nesouhlasila, uvedla, že dohoda byla pro ni nevýhodná, neboť úvěry, k jejichž zaplacení se žalovaný v dohodě zavázal, čerpal před uzavřením manželství a za takto získané prostředky pořídil věci, které jsou jeho výlučným vlastnictvím. K tomu je třeba dodat, že není vyloučeno, aby manželé dohodou vypořádali i jiné hodnoty či závazky, které souvisely s jejich majetkovým společenstvím, i když netvořily součást společného jmění. Platí také, že případná nerovnost podílů na majetku manželů sama o sobě nezpůsobuje neplatnost jejich dohody o vypořádání. Dohoda je dvoustranným projevem vůle účastníků řídit se sjednaným vypořádáním a její obsah si mohou strany svobodně a nezávisle ujednat v mezích právního řádu (§ 1725 o. z.). Nelze tedy, jak správně uvedl soud prvního stupně, dovodit absolutní neplatnost uzavřené dohody dle § 580 odst. 1 o. z., tedy pro rozpor s dobrými mravy, vzhledem k případné disparitě podílů. K tomu je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2000 ve věci sp. zn. 22 Cdo 726/99 nebo usnesení ze dne 21.9.2016 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3303/2016.

8. Pokud jde o zájem nezletilých dětí při vypořádání společného jmění jejich rodičů, je třeba uvést, že pravidlo uvedené v § 742 písm. d) o. z. se uplatní v případech, nedojde-li k dohodě mezi spoluvlastníky a o vypořádání rozhoduje soud, jinak je třeba respektovat smluvní volnost účastníků dohody. Při rozhodování soudu jde zejména o to, aby do společného jmění nebyly zařazeny věci tvořící majetek dětí, a dále, aby jednotlivé věci sloužící potřebám dětí byly přikázány tomu z bývalých manželů, který o děti pečuje. Jen ve výjimečných případech se mohou zájmy nezletilých dětí projevit i při úvaze o disparitě podílů. K potřebám dětí tedy soudy přihlížejí zejména při rozhodování o tom, které věci ze společného majetku mají každému ze spoluvlastníků připadnout. Závěr, že neplatnost dohody o vypořádání nemůže být založena tím, že podle ní vyšší finanční částka připadla žalovanému, jemuž děti nebyly svěřeny do péče, je tedy dle názoru odvolacího soudu správný.

9. Odvolací soud se také zcela ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně posoudil tvrzení žalobkyně o tom, že dohodu ze dne 14. 12. 2016 uzavřela v omylu a smlouva je tedy relativně neplatná. Žalobkyně uváděla, že při uzavření dohody byla přesvědčena, že částka Kindergeldu za předchozí dobu ještě vyplacena nebyla, ačkoliv ve skutečnosti k tomu došlo ještě před uzavřením dohody. Dovozovala, že v důsledku tohoto omylu nemohlo být v dohodě uvedeno, kdo z účastníků vyplacenou částku použije ve prospěch dětí. Žalobkyně uváděla dále, že vycházela z prohlášení žalovaného učiněného 15. 11. 2016 při jednání opatrovnického soudu, že ji o vyplacení částky bude informovat a je připraven ji žalobkyni předat. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který správně posoudil právní předpoklady omylu jednající osoby dle § 583 o. z. a také odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Závěr tedy je, že o omluvitelný omyl nejde, byl-li zaviněn nedbalostí jednající osoby při možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti pro uzavření dohody. Žalobkyně potvrdila, že o očekávaném přijetí částky věděla, nic jí tedy nebránilo, aby navrhla uzavření takové dohody, kde by tato hodnota, třeba přibližně nebo s odkazem na předpokládané budoucí plnění byla zahrnuta, a zároveň by se účastníci dohodli, jak s touto částkou bude naloženo, až s ní bude moci žalovaný disponovat. Správný je i závěr, že nelze dovodit, že žalovaný úmyslně či lstí zatajil příjem Kindergeldu, znovu odvolací soud opakuje, že o této hodnotě byla žalobkyně předem informována. V podrobnostech, pokud jde o odůvodnění závěru, že případný omyl žalobkyně nelze považovat za omluvitelný, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 23, 24) se závěrem, že žalobkyně se i v době uzavření dohody o vypořádání spolehla na slib žalovaného, který ovšem učinil ještě před uzavřením písemné dohody. Žalobkyně také uvedla, že v opatrovnickém řízení uzavřela se žalovaným dohodu o výši výživného pro děti pod vlivem jeho slibu o předání Kindergeldu, z toho ale nelze dovodit její omluvitelný omyl při uzavření dohody o vypořádání společného jmění.

10. Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že částka Kindergeldu není hodnotou nově objevenou a tedy nezahrnutou do společného jmění v dohodě účastníků, kterou by bylo třeba dodatečně vypořádat. Soud prvního stupně podrobně citoval obsah dohody, např. konstatování, že účastníci nemají vůči sobě žádné jiné závazky a pohledávky, či tu část dohody, podle níž pokud by se po uzavření dohody zjistila existence nevypořádaného závazku či nevypořádané pohledávky, pak z takového závazku je povinen ten z účastníků, který se ke splnění závazku smluvně zavázal a z takové pohledávky je oprávněn ten z účastníků, v jehož prospěch pohledávka svědčí. Dále také uvedli, že pokud některou věc tvořící jejich společné jmění pominuli, stává se předmětem výlučného vlastnictví toho z účastníků, který ji má ke dni zániku společného jmění ve své oprávněné držbě. Tímto způsobem byla vypořádána i finanční částka daňového zvýhodnění, připsaná na účet žalovaného v prosinci 2016.

11. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud uzavřel, že je napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, znovu odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že toto rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech účastníků. Výše těchto nákladů, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř. činí dle podrobného výpočtu v odůvodnění napadeného rozsudku odměna advokáta za tři úkony právní služby, tři paušální náhrady hotových výdajů a částka odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 43 173 Kč.

12. V odvolacím řízení měl žalovaný rovněž plný úspěch, náleží mu proto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů spočívajících v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 8 620 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (z předmětu řízení – poloviny částky, která měla být dle žaloby vyplacena žalovanému jako Kindergeld) s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téhož předpisu a částky odpovídající dani z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s.ř., celkem 21 586,40 Kč.